70. výročí osvobození Kyjeva od fašistických okupantů – 6. listopadu 1943

obrazek
3.11.2013 22:18
Rok 1943 byl rokem velké ofenzivy Rudé armády po bitvě u Stalingradu. Fašisté byli nuceni ustupovat na západ. Velká tanková bitva u Kurska v létě 1943 potvrdila, že hitlerovci na východní frontě definitivně ztratili schopnost úspěšně vést větší útočné operace. Hitlerovo plánované bleskové východní tažení, za účelem zmocnění se oblastí se silnými surovinovými zdroji a úrodnými zemědělskými oblastmi potřebnými k dalšímu úspěšnému vedení války, se stále více ocitalo v troskách. Již válečné události let 1941 a 1942 potvrdily, že blesková válka se konat nebude. Sovětskému svazu se podařilo zmobilizovat své síly, válečný průmysl se rychle rozběhl a také za pomoci dodávek ze zahraničí Rudá armáda získala potřebné prostředky pro zastavení a odražení fašistických armád. Během roku 1943 se do bojů na území SSSR úspěšně zapojili také příslušníci 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Nejprve výrazně zasáhli do bojů u Sokolova poblíž Charkova, kde splnili svůj bojový úkol a získali si respekt i u velení Rudé armády. Čechoslováci prokázali, že jsou plnohodnotně schopni vyrovnat se příslušníkům Rudé armády a mohou obstát i v nejnáročnějším boji.

Bitva o Dněpr

Bitva o Dněpr byla jednou z největších a nejkrvavějších bitev 2. světové války, začala ve druhé polovině srpna 1943 a trvala čtyři měsíce. Účastnily se jí jednotky Středního frontu (v průběhu boje byl přejmenován na 1. běloruský front), Voroněžského frontu (přejmenovaný na 1. ukrajinský front), 2. ukrajinského frontu, Jihozápadního frontu (později přejmenovaný na 3. ukrajinský front) a Jižního frontu (přejmenovaný na 4. ukrajinský front). Podle různých historických pramenů si na obou stranách vyžádala až na 900 tisíc padlých vojáků a další desetitisíce raněných.  Bitva probíhala na frontě dlouhé více něž 1.500 kilometrů. Výsledkem bylo osvobození celého levého břehu Dněpru. Hitlerovci v této bitvě praktikovali až do obludných rozměrů svoji taktiku spálené země v případě nutnosti ústupu. Likvidovali vše, co mohlo sloužit jejich nepříteli. Do konce září 1943 překročila sovětská vojska Dněpr na úseku 750 kilometrů (od Lojeva až po Záporoží) a vytvořila řadu důležitých předmostí, což bylo nezbytné pro další útočné operace při osvobozování levobřežní Ukrajiny. Vojska překračující za pochodu Dněpr projevovala obrovskou statečnost. Řeka Dněpr tou dobou byla často rozvodněná. Mohutný veletok, třetí největší evropské řeky, s rychlostí toku asi 2 metry za sekundu, s šířkou místy až přes tři kilometry a hloubkou až dvanáct metrů. Takto popisovali Dněpr i čs. vojáci 1. čs. samostatné brigády, kteří byli zařazeni do bojové sestavy vojsk na ljutěžském předmostí a  kteří se sem přesunovali v průběhu října 1943 z Priluky. Po cestě během svého přesunu se také setkávali s obrovskými zvěrstvy napáchanými ustupujícími fašisty – celé smetené vesnice, desítky z nich postihl osud našich Lidic a Ležáků, slyšeli o hromadných popravách místních obyvatel, o střílení žen i dětí, o napichování zaživa na vidle či pohřbívání lidí do země zaživa. Němci byli přesvědčeni, že Dněpr je zakován v železo a beton v neprostupný „východní val“, který zastaví postup Rudé armády a umožní jim přejít do nového protiútoku. Byla to jen velká iluze, jak potvrdily další události na frontě. Sám Hitler dokonce prohlásil, že „Dříve Dněpr změní tok opačným směrem, než ho sovětská vojska překonají.“

             Od 12. října do 23. prosince 1943 uskutečnila vojska Voroněžského frontu (od 20.10.1943 přejmenovaný na 1. Ukrajinský front) strategickou kyjevskou operaci. Nejprve se počítalo s tím, že hlavní úder, kterým bude Kyjev osvobozen, se povede z bukarinského předmostí. Fašisté sem ale brzy stáhli hlavní síly svého kyjevského uskupení. Následně v důsledku těchto událostí byl hlavní útok přenesen severně od Kyjeva z ljutěžského předmostí. V tomto prostoru německá vojska oslabila nasazení svých sil. Sovětský přesun nedokázali fašisté včas zaznamenat a připravit se na něj. Proto je útok z ljutěžského předmostí překvapil.

            Město Kyjev, významné středisko průmyslu, se stalo v roce 1934 hlavním městem Ukrajiny (předtím to byl Charkov). Kníže Kij založil město již v roce 483. Roku 1240 byl Kyjev napaden mongolsko – tatarským vpádem a zcela vypálen. I v dalších údobích město často čelilo nepřátelským vpádům. Po přepadení SSSR fašistickým Německem v červnu 1941 se musel Kyjev podrobit dalším těžkým zkouškám. Od července 1941 až do druhé poloviny září téhož roku se město bránilo téměř tři měsíce, než bylo okupováno. Německá okupace potom trvala více než dva roky, přesně 778 dní, až do konečného osvobození dne 6. listopadu 1943. Během této doby zahynulo přes 200.000 obyvatel metropole Ukrajiny, dalších 100.000 obyvatel města bylo násilně odvlečeno do Německa. Z nich mnozí válku nepřežili. Během 2. světové války fašisté zničili v Kyjevě více než 800 závodů, ale také většinu kulturních zařízení, cenných historických památek nebo téměř polovinu bytů. Silně poškozeny zůstaly také komunikace a rozvodné sítě. Kyjev po válce patřil mezi nejzničenější města na území SSSR.

Osvobozování Kyjeva

Kyjevskou operaci přímo naplánoval a řídil generál Žukov. Na organizaci celého útoku a taktických plánech se také podíleli generálové Vatutin, Moskalenko a Filipenko. Velitel 1. Ukrajinského frontu generál Vatutin dal rozkaz Kyjev osvobodit ke dni 6. listopadu 1943. Kyjevská operace byla zahájena 1. listopadu 1943 dělostřeleckou přípravou. Fašisté z nejpevnějších budov v Kyjevě zbudovali ohniska odporu, na hlavních ulicích každý třetí, čtvrtý dům sloužil tomuto účelu. Ze severní části města po jeho západním okraji se táhl 4 metry široký protitankový příkop protínající i železnice a silnice. Němci také v tomto směru postavili velké množství barikád, zátarasů a jiných překážek pro zastavení či zpomalení postupu tanků i pěchoty. Útok na Kyjev na Ljutěžském předmostí dne 3. listopadu 1943 započal dělostřeleckou přípravou v 8:00 hodin. V tomto čase se rozezněla děla tisíci hlavní, vpočtu 500 hlavní na 1 kilometr na celé frontě 51. střeleckého sboru. Této čtyřicetiminutové dělostřelecké přípravy se účastnila i čs. děla (houfnice). Takové soustředění děl zúčastněných dělostřelecké přípravy potom bylo překonáno až na konci války v bitvě o Berlín. Brzy po zahájení této dělostřelecké přípravy se v prostoru velitelského stanoviště soustředily čs. vojenské jednotky, aby vyslechly vpravdě historická slova velitele brigády plukovníka L. Svobody, který pronesl následující: „Vojáci a důstojníci! Boj o hlavní město Ukrajiny je zahájen. Bude to boj historický. Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, Brno, Bratislavu, Košice a Užhorod. Směr Kyjev je totéž, co směr Praha. Pamatujte na naše národy doma, pamatujte na zločiny fašismu. Vzpomeňte na slova husitské písně: Bijte, zabijte....Nikoho nešetřete! “

Po této mohutné dělostřelecké přípravě byl přední okraj obrany německých vojsk smeten. Sovětská pěchota a tanky postupující v předním sledu protrhly obranné postavení nepřátel a pronikly do lesního masivu poblíž Kyjeva, okolo 16. hodiny dosáhly důležitého dílčího bodu, kterým byl prostor Dětského sanatoria. Němci ale stále pokračovali v leteckých útocích na postupující síly sovětských vojsk i na postavení 1. čs. samostatné brigády. Silným leteckým útokům musel například odolávat také 1. čs. dělostřelecký oddíl. Sovětské velení se rozhodlo nasadit 1. čs. brigádu do přímého boje v operační hloubce nepřátelské obrany. Její jednotky se měly přesunout k Vyšgorodu, odkud Němci podnikali tankové protiútoky. V noci ze 3. na 4. listopadu se také čs. samopalníci tankového praporu po boku sovětských vojáků zapojili do těžkých bojů, stejně jako část pěchoty u Dětského sanatoria. Těžké boje zde trvaly celou noc až do ranních hodin 4. listopadu, kdy Němci museli ustoupit. K sanatoriu se v průběhu boje dostaly i čs. samopalné čety. Během 4. listopadu se podařilo sovětské armádě severně od kyjeva vyvrátit nepřátelskou obranu ve městě Vyšgorod. 

Zajímavým dokladem o klesající morálce v řadách fašistů zůstal dopis napsaný zabitým Němcem A. Berlingem v prostorách Dětského sanatoria, kde 4. listopadu probíhaly tvrdé boje. Berling v dopise, který již nestačil být odeslán, napsal následující slova: „Naši již nemají sílu udržet frontu. Mám jen jediné přání, aby byl co nejrychleji konec. Jen zázrak by nám mohl pomoci. Rus je na druhém břehu Dněpru. A my už nemáme ani sílu, ani zbraně, ani lidi, abychom jej zadrželi. Jsme neustále v pohybu na západ. Naši důstojníci už nám ani nedávají povely na ústup. Dnes večer balili. No a my jsme také balili.“. Je nepochybné, že obsah tohoto dopisu přesně vyjadřoval názor a myšlení mnoha německých vojáků, kteří na východní frontě již dříve ztratili Hitlerovu fanatickou víru ve vítězství v této válce.

5. listopadu brzy ráno stanuly sovětské jednotky před vnitřním obranným pásmem, které tvořilo okruh opevnění Kyjeva, jež vedl po obvodu okrajů města a přehrazoval všechny přístupy ke Kyjevu. Ráno 5. listopadu 3. gardová tanková armáda přeťala silnici Kyjev – Žitomir a tím usnadnila rychlejší postup útočících jednotek do Kyjeva. Předchozí dva dny útočící jednotky postupovaly pomalu. 1. čs. brigáda byla před tímto útokem soustředěna v prostoru Dětského sanatoria a aktivně se do něj zapojila pěchotou, dělostřelectvem i tanky. Brigáda musela hned napočátku prolomit vnitřní opevněné obranné pásmo Kyjeva a potom čekal další těžký úkol v podobě boje v jednotlivých částech města a jeho ulicích. Hlavní útok 51. střeleckého sboru, kterým měl být dobyt Kyjev, vedla 1. čs. brigáda. Pro tento boj bylo stanoveno pět postupných cílů a dodatečně ještě další dva. 5. listopadu v poledne byla zahájena dvacetiminutová dělostřelecká příprava. Po ní velitel 1. čs. brigády L. Svoboda zavelel: „Na Kyjev, jako na Prahu, vpřed!“

Jednu z prvních překážek tvořil protitankový příkop široký 4 metry a 2 metry hluboký. Za pomoci obyvatel města byl dokonale zbudován. Postup vpřed ztěžovala i minová pole. Na přístupech ke Kyjevu se rozhořel tvrdý boj. Bylo nutno postupně překonávat množství zákopů, okopů, drátěných zátarasů a dalších překážek. Následoval boj na předměstí Syrec. Němci byli rozhodnuti právě na předměstí Syrec a v dalších okrajových čtvrtích zastavit postup útočících jednotek. Vybudovali proto obranný pás se zakopanými tanky, děly, s opevněnými domy. Němci se často bránili do posledního muže a posledního náboje. Nutno připomenout, že tyto boje probíhaly i za mlhy s viditelností do 100 metrů. Dalším důležitým bodem byl silniční most na žitomirské dálnici, pod kterým procházela železnice. Most byl silně bráněn německými tanky i pěchotou a navíc byl podminován. Tvořil jednu z hlavních bran do Kyjeva. Okolo 15. hodiny 5. listopadu vnikla rota středních tanků poručíka Buršíka do Kyjeva, zatímco v okolí mostu ještě probíhaly boje likvidující zbytky nepřátelské obrany. Tanky po přejezdu přes most mohly pokračovat podél hlavní třídy dál k centru města. Další těžké boje se sváděly odpoledne 5. listopadu o závod Bolševik a Kinofabriku. Závod Bolševik byl rozsáhlou továrnou s rozlehlým areálem, mnoha budovami a halami, jeden z největších komplexů v celém městě. Nacházelo se zde množství nepřátelských zbraní a techniky. Němci i zde vytvořili silnou obranu s mnoha opěrnými body. Podél hlavní kyjevské třídy až k nádraží se v ulicích města sváděl boj o každý dům. Němci přitom využívali mnoha přirozených překážek, v ulicích se stále nacházely bojující německé tanky. V těchto bojích uvnitř města se vyznamenali čs. osádky tanků, samopalníci i ženisté. Boj o každý dům, ulici, křižovatku, park, pokračoval celo noc z 5. na 6. listopadu. Ve 20. hodin 5. listopadu bylo kyjevské nádraží plně v rukou čs. vojáků tankového praporu. Všechny jednotky byly velmi vyčerpány těžkým celodenním bojem. Tímto bojem vzdušnou čarou asi 10 kilometrů od východiště k útoku prošly za sedm hodin, což zejména pro pěšáky byl mimořádný výkon. Jakmile Němci zjistili, že boj o Kyjev je pro ně ztracen, zahájili systematické ničení všeho, co opouštěli. Hromadně zapalovali největší budovy ve městě, mezi nimi i Kyjevskou univerzitu nebo známou historickou Kyjevskou lavru. Podle plánu měly obsadit centrum Kyjeva tanky sovětského generálporučíka Kravčenka, ovšem Čechoslováci byli rychlejší a jako první stanuli v centru města. V ranních hodinách 6. listopadu 1943 velitel 38. armády podal vrchnímu velení hlášení: vojáci 51. střeleckého sboru s 1. čs. samostatnou brigádou a 167. střeleckou divizí ve 4:00 hodin 6. listopadu 1943 osvobodili Kyjev.

 

Čechoslováci vyznamenáni za bojové nasazení a statečnost

 

Čs. brigáda jako celek byla vyznamenána řádem Suvorova II. stupně. Plukovník Svoboda byl vyznamenán vysokým řádem Suvorova II. stupně. Celkem 139 příslušníků čs. brigády bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi. Vyznamenáno bylo celkem 42 důstojníků, 4 rotmistři, 64 poddůstojníků a 29 vojínů. Po této bitvě byli vyznamenáni nejvyšším sovětským vyznamenáním – Hrdina Sovětského svazu – poručík Josef Buršík a podporučíci Antonín Sochor a Richard Tesařík. Čs. vojáci tankového praporu hráli v bojích důležitou roli, postupovali v přední linii a razili cestu dalším jednotkám. Nutno připomenout také bojové zásluhy příslušníků roty obrněných aut, čety motocyklistů a ženistů jako i obsluhy protitankových kanónů, samopalníků a v neposlední řadě i spojařů. Neboť v boji platí známé pravidlo, že bez spojení, není ani velení.  Nelze opomenout ani mnoho Zakarpatských Ukrajinců bojujících v této bitvě i dalších osvobozovacích bojích na území SSSR a později i Československa.

Po osvobození Kyjeva postupovala Rudá armáda dále na západ a dobyla Fastov, Žitomir a další města. Osvobození Kyjeva a rozšíření předmostí na Dněpru velmi zhoršilo postavení německých vojsk na Ukrajině. Mýtus o Dněpru jako neprostupném východním valu definitivně padl. Rudá armáda do konce roku 1943 osvobodila přes polovinu území, kterého se fašisté zmocnili v předchozích dvou letech.

Německo na východní frontě se v druhém období války silně vyčerpalo. Nebylo schopno již vést větší útočné operace. Proto přesunulo do konce roku 1943 ze západu 75 divizí, množství techniky, zbraní a dalšího materiálu pro vedení aktivní obranné války. Do úplné porážky fašistických armád stále zbývaly dlouhé měsíce. Osvobození Kyjeva za aktivní čs. účasti však bylo dalším významným mezníkem na cestě k úplné porážce hitlerovců ve 2. světové válce.

 


 

V textu byly použity následující zdroje:

 

-         V. Jovbak, Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR,

-         G. K. Žukov, Vzpomínky a úvahy,

-         L. Svoboda, Z Buzuluku do Prahy

-         Historie Velké vlastenecké války Sovětského svazu 1941–1945. 

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.
Klíčová slova: historie

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

 K poučnému a  jistě velmi záslužnému článku autora pana Pořízky více méně již není co dodat. Snad zbývá  pro zajímavost toliko vzpomenout rovněž kulaté výročí,  nyní poněkud pozapomínaného, význačného ruského hudebního skladatele Petra Iljiče Čajkovského, od jehož úmrtí dne 6. listopadu 2013, uplynulo právě  120 let. K jeho výročí si lze nechat zahrát mimo jiné i  jeho Slavnostní předehru 1812, opus čís.49, navazující i na bitvu u Borodina. Není myslím nutno připomínat, že u Borodina, byla vedena grandiózní bitva taktéž v roce 1941. V souvislosti se vzrůstajícím zájmem některých našich spoluobčanů o hry hazardní, lze vzpomenout i operu Piková dáma na motivy I. S. Puškina, jejiž tématikou se stala též karetní hra Faraon, modifikovaná to hazardní hra Prší.