Básník Jiří Žáček slaví 70

jiri zacek
5.11.2015 20:30
Básník, prozaik, překladatel, autor nádherných knih pro děti i slabikáře, ale i epigramů, aforismů a fejetonů či písňových textů Jiří Žáček se narodil 6. listopadu 1945 v severočeském Chomutově. Dětství ale prožil především v Kadani - Prunéřově a také v jihočeských Strakonicích. Střední průmyslovou školu stavební vystudoval ve Volyni v letech 1959 – 1963. Autostopem v mládí procestoval nejen tehdejší Československo, ale i několik dalších zemí. V 60. letech vystudoval stavební fakultu VUT v Praze. Na Univerzitě Karlově studoval i fakultu žurnalistiky. Následně pracoval několik let na vodohospodářské správě v Benešově.

Talent od pánaboha na cestě ke čtenářům

Inženýr Jiří Žáček však brzy vcelku logicky přešel k literatuře a od poloviny 70. let již působil jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel v Praze. Zda poté zůstal až do roku 1991. Původním povoláním projektant na vodohospodářské správě Jiří Žáček byl políben nesmírně šťastnou a štědrou múzou. Ta mu vrchovatě nadělila literárního talentu, který on sám, k velké potěše čtenářů, začal brzy zúročovat. Velmi rychle se prosadil mezi naše nejznámější a nejpopulárnější básníky. Časopisecky publikoval již během svých vysokoškolských studií. V roce 1970 vyšla jeho prvotina pod názvem Ráno modřejší večera. Již v ní dokázal zaujmout čtenáře, kteří se tak většinou vůbec poprvé setkali s jedním s největších talentů své generace. Další díla proto na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1973 vychází sbírka Napjatá struna, o tři roky později Anonymní múza a v roce 1978 potom sbírka Mezi řečí. Mladý autor si během krátké doby našel své pevné místo v naší poezii především svým nezaměnitelným stylem, díky němuž dokázal aktuálním a srozumitelným jazykem oslovit čtenáře všech generací. Nebylo divu, že každý další autorův počin byl čtenáři netrpělivě očekáván.  

Dokázal svou poezií oslovit všechny generace

V 80. letech se Jiří Žáček stal naším asi nejpopulárnějším básníkem a to i mezi našimi nejmenšími čtenáři. Jedním z důvodů bylo to, že jeho veršům rozuměl opravdu každý, od pomocného dělníka až třeba po profesora matematiky. Jako málokdo před ním dokázal svou poezií výrazně oslovit také dětské čtenáře. Což je, jak znalci potvrdí, jedna z nejtěžších literárních disciplín. Pro dětské čtenáře například vydal velice úspěšné sbírky Aprílová škola, Kolik má Praha věží nebo Máme rádi zvířata. V 80. letech měl nesmírně plodné období, kdy vydal čtenářsky úspěšné tituly jako Okurková sezóna, Text-appel, Rýmy pro kočku a pod psa a na sklonku osmého desetiletí 20. století i Maličkosti nebo Papírové růže. Ve stejné době vyšel i jeho výbor z díla pod názvem Autostop. Právě v něm dokázal precizním způsobem popsat jeho poezii a důvod úspěchu u čtenářů Josef Peterka. Učinil tak těmito slovy: Jiří Žáček dokázal, že bestseller v poezii není protimluv. Umí rozesmát a dojmout, aniž se pitvoří a aniž přitom omezuje svůj svobodymilovný intelekt. Objevil familiérní styl, který má šarm a esprit a neupadá do pivní bodrosti. Získal si natolik srdce čtenářů, že mu projdou beztrestně pravdy, které by u jiného byly kvalifikovány přinejmenším jako svatokrádež v samoobsluze. Píše nenuceně až ležérně, neznamená to však malé zaujetí, nýbrž nadhled nad veškerým fanatismem. Sám sebe kdysi pojmenoval výstižným paradoxem realistický romantik. Jisté je, že dokázal rehabilitovat lidovost poezie. Ne že by mluvil „jménem lidu“, mluví za sebe sama – k lidem a jim z duše, naplno, s typicky národní mentalitou. Jeho pádné rytmy, substantivní rýmy a sentence jsou stvořeny pro zapamatování. Můžeš jimi okouzlit společnost, anebo si dodat odvahy, když jsi na dně. Žáčka nezajímá nic vykonstruovaného, éterického, žádná věčnost ani předehra zítřků, vychází prostě z všudypřítomných reálných situací, v kterých se ocitá kdokoli, umí je ale proměnit v metafory.“  Talentovaný autor byl v roce 1987 jmenován zasloužilým umělcem. Z básníků jeho generace obdrželi stejné ocenění ještě například také Karel Sýs nebo Michal Černík.

Jako autor se dostal až na naši první scénu

             Žáček jako autor pronikl na samém konci 80. let dokonce až na scénu Národního divadla v Praze. Adaptace Aristofanovy komedie Ptáci právě z pera Jiřího Žáčka pod názvem Ptákoviny podle Aristofana se v červnu roku 1989 dostala až na naši první scénu. Žáček Aristofana svým typickým způsobem, do hravého jazyka, a také k obrazu aktuální politické situace té doby. Nebylo tedy ani prakticky možné nevnímat paralely Aristofanovy satiry s poměry tehdejšího režimu v době perestrojky. Nutno připomenout s odstupem téměř již tří desítek let, že Žáček a jeho spolupracovníci Stanislav Moša a Zdenek Merta byli na tehdejší dobu dost odvážní. Premiéra v polovině roku 1989 proto vzbudila nemalé emoce, zejména v tehdejších politických kruzích. Divák potom často s překvapením zjistil, že se něco takového už může říkat přímo z jeviště, a to dokonce z první scény, i když jen té malé Nové.  Velkou zásluhu na uvedení tohoto díla měl tehdejší šéf činohry Milan Lukeš. Ostatně sám Jiří Žáček při premiéře viděl na vlastní oči neskrývanou nespokojenost některých tehdejších hlavounů.  Jak sám před časem připomenul svojí i po letech živou vzpomínkou na tuto dobu: „Paradoxní zkušenost mám s komedií Ptákoviny podle Aristofana, kterou jsem psal na výzvu šéfa činohry Národního divadla prof. Milana Lukeše v roce 1988 jako aktualizaci slavných Aristofanových Ptáků. Hra měla premiéru v červnu 1989, a jak jsem při premiéře viděl na vlastní oči, soudruzi se zlobili i tentokrát. Pokusili se hru, na kterou lidé chodili jako na parodii reálného socialismu, stáhnout z repertoáru, ale proti tomu se postavilo Národní divadlo, a tak se komedie hrála až do prosince 1989, kdy byla vyřazena z programu – údajně proto, že ji publikum vnímá jako parodii Sametové revoluce. To by nevymyslel ani Jára Cimrman! Byla to cenzura, anebo nějaká osobní vendeta nového vedení činohry ND? Jediné vysvětlení, které mě napadá, je z rodu spikleneckých teorií, proto je ani neuvádím. A hlavně už mě to nezajímá.“

Prosadil se i v nelítostném tržním prostředí

Po převratu v roce 1989 Jiří Žáček ještě nějaký čas zůstal pracovat v Československém spisovateli a to do roku 1991. Následně pracoval necelý půlrok v nakladatelství Carmen, poté v letech 1992–1994 v časopise Vlasta. Od té doby je spisovatelem takzvaně na volné noze. Ani v 90. letech nijak neubral ze své tvůrčí aktivity a nezůstal nic dlužen své schopnosti nazývat věci pravými jmény, včetně novodobých zlořádů, které přinesly nové poměry.  Svým nadhledem, schopností ironie, nadsázky nebo i černého humoru zůstal stále svůj. Jeho poezie pak na první pohled rozpoznatelná svým osobitým stylem. Úspěch knih Jiřího Žáčka byl umocněn i velmi šťastným spojením s ilustrátory. Spolupráce s takovými osobnostmi jako Adolf Born, Helena Zmatlíková, Jiří Slíva, Alois Mikulka, byla bezpochyby pro obě strany velmi šťastná. Inu, když spojí své síly mistři svého oboru, výsledkem nemůže logicky být nic jiného, než mistrovské dílo.  Což sice může znít jako fráze, ovšem praxe hovoří za vše.  Jiří Žáček zůstal i v nových poměrech velmi pilným autorem a dokázal znovu oslovovat čtenáře svými texty, vydával nové knihy a prosadil se i v mnohdy velmi nemilosrdném tržním prostředí. Čekala ho však i zkouška z nejtěžších – v roce 2005 mu diagnostikovali rakovinu hrtanu a hlasivek. Musel se podrobit operaci. Jejím následkem bylo odebrání části hrtanu a ztráta schopnosti mluvit. Postupně se začal učit mluvit břichem. Později popsal své pocity z této těžké doby: „Nemám rád léčbu šokem, ale asi jsem měl štěstí. Nikdy jsem žádný opravdový šok nezažil. I souboj s rakovinou byl pro mě spíš lekcí odnaučování strachu ze smrti.“  V roce 2011 dostal v Bratislavě za své básnické dílo Cenu Jána Smreka. Žáček má na svém kontě již více než milion a půl vydaných výtisků svých knih, což je úctyhodný výkon.

Jiří Žáček o cenzuře před rokem 1989

Jiří Žáček před několika lety napsal velmi zajímavý příspěvek o cenzuře. Text psal jako příspěvek do ankety Ústavu pro českou literaturu ČSAV a jistě stojí za připomenutí. O cenzuře před rokem 1989 tehdy napsal následující věty: „Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci. Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort. Co bylo předmětem cenzurních zákroků? Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor. Příklad: v 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě. Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích. Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč. Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A o cenzuře dnes

            Text o cenzuře by samozřejmě nebyl úplný, pokud by neobsahoval také i autorovu zkušenost z doby po převratu 1989 a nástupu neviditelné ruky trhu. O této zkušenosti s novodobou cenzurou napsal Jiří Žáček opět velmi zajímavě následující řádky: „A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat. Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí. Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy. Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě. Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních. Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? ….. Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější. A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům. V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

Žijící klasik se svým dílem stal již dávno nesmrtelným

Žáček vytvořil množství aforismů, epigramů či krátkých, snadno zapamatovatelných a nadčasových veršů. Snad každý by si na nějaký vzpomněl. Za všechny tedy alespoň tyto – „Lidé jsou různí. Jsou i tací, kteří se dosud živí prací.“ „Na počátku bylo slovo. Zato na konci v moři žvástů utopí nás pitomci.“ Čas od času můžeme zaslechnout z rádia i skladbu Blues o spolykaných slovech, kterou vynikajícím způsobem zhudebnil v 80. letech na legendárním albu Kolej Yesterday Michal Prokop, ona je jinak známa spíše jako Až si pro mě přijdou funebráci. Tento nádherný text je také dílem Jiřího Žáčka, který před lety vyslovil tato nezapomenutelná slova: „Věřím, že úsměv a smích jsou účinnější a zdravější než rozčilování. Když už nás Matička Příroda obdařila smyslem pro humor, udělal to proto, abychom jej užívali.“  Autor, kterého před mnoha lety šťastně políbila jeho Anonymní múza, nám připomenul, že Ráno je modřejší večera, řadu libozvučných tónů zahrál na Napjatou strunu a sdělil nám něco moudra i vtipu jen tak Mezi řečí, aby z Okurkové sezóny vytěžil šťavnaté plody, Tři roky prázdnin proměnil pilnou prací v nevšední zážitky a Maličkostmi nás přesvědčil o jejich nezbytnosti pro věci velké a zásadní, stejně jako o tom, že Rýmy pro kočku a pod psa jsou často zajímavější než důležitě se tvářící tlustý román. Ať se tedy Jiřímu Žáčkovi daří v jeho tvůrčím Třetím poločase i nadále těšit i dojímat čtenáře všech generací.  

 

 

 

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.