Básník Miroslav Florian by se dožil 90 let

florian
11.5.2021 14:51
Miroslav Florian (10. května 1931 v Kutné Hoře – 10. května 1996 v Praze) se narodil i zemřel v nejkrásnějším měsíci v roce. A ten jakoby zároveň i symbolizoval do značné míry jeho poezii a především nezpochybnitelný talent, který propůjčil svým veršům. Jistě se nerodily vždy lehce, ale je z nich vždy znát nejen úcta k prostým věcem, láska k lidem, nýbrž i hrdost na svou vlast a na tvorbu slavných předchůdců.

Miroslav Florian se vůbec poprvé představil čtenářům již koncem 40. let sbírkou Snubní prsten, která vyšla ještě v Kutné Hoře. Výrazněji však vstoupil do povědomí čtenářů i kritiků v roce 1953 sbírkou nazvanou Cestou k slunci. O dva roky později potom vychází sbírka Blízký hlas. Lidé znalí a zkušení již tehdy správně poznali, že naše literatura má výrazný mladý talent. Citlivého a vnímavého lyrika, co chodí po světě s otevřeným hledím. Vstřepává jen zdánlivě obyčejné, na první pohled málo zajímavé dojmy, aby je v pravý čas obrousil do výrazného verše, jenž člověka osloví někdy důvěrným, jindy naléhavým, ale vždy upřímným a zvučným sdělením, prostým veškeré prvoplánovitosti.  Vojenská služba na jižní Moravě se odrazila v jeho tvorbě četnými obrazy tohoto sluncem a pracovitýma rukama požehnaného kraje. Trvalým zdrojem takřka nevysychající inspirace se mu poté stala Praha se všemi svými majestátnými chrámy, důstojnými měšťanskými domy, starobylými mosty, ale i milenci, parky či novými sídlišti.

Básnický styl Florianův se od počátku vyznačoval kromě zájmu o přítomnost a realitu všedního dne také poctivou člověčinou. Úspěšnému autoru poezie ostatně nic lidského nemůže být cizí. Nalézat permanentně krásu v proudu všedních dnů a dokázat ji vepsat do veršů, co zní jako správně ulitý zvon, to je dar. Dokonce velký dar. O to cennější, oč sám autor popustí uzdu své fantazii, aniž by se propadl do bezúčelného hraní se slovy a jiskřivý nápad nenápadně nahrazoval slovní vatou. Tento nešvar se Florianově poezii nikdy nepřihodil. Vždy dokázal najít tolik témat a motivů, že neměl zapotřebí kolem sebe trousit celé dlouhé sloky banálních sdělení, balených do pláště poezie. Nezapřel samozřejmě své velké vzory silné básnické generace, jejíž příslušníci přišli na svět na počátku 20. století, aby se výrazně prosadili v meziválečném období. Florian byl kromě jiného, což je samozřejmě jedním z průvodních znaků skutečného básnictví, otevřen zásadním výzvám doby, ať už v podobě společenských otřesů doma i v cizině, válečných konfliktů či arogantní roztahovačnosti těch, kteří si hráli na pány světa. Bolestně vnímal situaci nejmenších, kterým bylo ukradeno dětství, kvůli ziskuchtivosti a mocenským hrátkám lidí, jenž se nechali titulovat jako státníci. Přitom svou úrovní nikdy nepřekročili stín zákulisních manipulátorů s morálkou koňských handlířů.

Jestliže se po roce 1989 výraz angažovaná poezie stal vysmívaným a nežádoucím, ti kdož znevažovali proletářskou poezii, stejně jako například poezii všedního dne, si zřejmě neuvědomili, že poezie tak zvaně neangažovaná ztrácí cosi podstatného ze síly vlastní přesvědčivosti. Ostatně psát zcela neangažovanou poezii, je asi něco podobného jako hovořit o nepolitické politice či o lásce bez polibků a objetí. Polistopadoví cenzoři a kádrováci si nenechali ujít příležitost, aby zavrhli velkou část spisovatelské a básnické generace tvořící svá zásadní díla právě v poválečných desetiletích. Miroslav Florian se stal jedním z oněch zavržených. Stačilo k tomu jen to, že nevyměnil vlastní přesvědčení a nenasypal si na hlavu popel za své básně publikované například i na stránkách Rudého práva. Jeho výrazné básnické dílo, kterým jednoznačně obohatil to nejlepší z naší poezie po 2. světové válce však nevymaže ze zlatého fondu české národní kultury ani ten nejzarputilejší literární kritik odmítající již jen z principu vše levicové a vlastenecké. Za básníka hovoří nejen jeho dílo, ale i veřejné postoje, občanské ctnosti, svědomí. Ve všech těchto kategoriích Miroslav Florian každopádně obstál, ačkoliv se řadu let potýkal se závažnými zdravotnímu problémy a v posledních letech života i s nepřízní svého okolí. Nesl všechny životní zkoušky se ctí, nadhledem a nezřídka i s úsměvem, třebaže poněkud hořkým. Dokázal se radovat z maličkostí, věrných přátel i zájmu o svou tvorbu v letech po převratu. A ačkoliv si básnící většinou na oficiální pocty nepotrpí, nebylo pochyb, že jde skutečně o umělce národního, jak jej na počátku 80. let označilo i vysoké státní ocenění. 

Miroslav Florian maturoval v roce 1950 v Kutné Hoře. Poté vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy knihovnictví. Po vojenské službě, během níž hrál na housle v cimbálové vojenské kapele, nastoupil do literárního oddělení Československého rozhlasu. V té době měl již zkušenosti z práce v redakci Československého vojáka.  Floriana od mládí provázela hudba. Například hrál v kutnohorském orchestru a řídil rovněž gymnaziální sbor. Nakonec však nad hudbou přece jen zvítězila poezie, což bylo pro českou literaturu nepochybně velké štěstí. Svou první básnickou sbírku vydal ve svých sedmnácti letech v době studií na gymnáziu ještě v Kutné Hoře. Sbírka Snubní prsten vyšla vlastním nákladem autora v počtu 300 výtisků. Verše však psal již několik let předtím, podle zachovalých deníků od roku 1945. Na přebalu sbírky Snubní prsten píše kutnohorský knihovník a básník K.N. Novotný věty plné obdivu k mladé poezii začínajícího autora – „Přes poplatnost mládí má sbírka jinošsky teplý a nefalšovaný hlas a svěží rytmus podepírá jen pravdivost Florianovy poezie. V této knížce vyzpíval M. Florian své probuzenecké básnické mládí, prostou krásu slova a touhy a záměry v něm. A toto vibrující mládí i se svou prostotou pohledu, impulsivně pracující, hledající a usilující, toť kredo této velmi příslibné knížky tak mladého autora.“ Velmi útlá sbírka čítala dohromady 17 básní. Mezi nimi i tu nazvanou Moudrost.

Hříšníci mají blíže k ráji,

hřích potají z něj okouší,

andělské brány otvírají,

ti, které žízeň pokouší,

piják, kterému těžká hlava

opile spadla do vína,

na slabé dlani potěžkává

jablko prsu Evina.

 

Od konce 50. let zakotvil na celá dvě další desetiletí v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel. Florian patřil k výrazným osobnostem soustředěným ve druhé polovině 50. let kolem časopisu Květen. Tvořili tzv. poezii všedního dne, která zcela přirozeně vystřídala dobu poezie budovatelské. Miroslav Florian byl nejen autorem poctivým a upřímným, ale i pilným. Během svého života napsal na čtyři desítky básnických sbírek a několik knih pro děti.  Z jeho prací lze jmenovat tato výrazná díla: Otevřený dům (1957), Závrať (1957), Stopy (1960), Záznam o potopě (1963), Svatá pravda (1969), Iniciály (1972), Jízda na luční kobylce (1974), Modré z nebe (1976), Odliv noci (1980), Prodloužený čas (1987), Nonstop (1989), Sonetarium aneb Večer v králíkárně (1995).

Po roce 1990 byl Florian čestným předsedou Společnosti Julia Fučíka. Dál tvořil i přes všeobecný bojkot svého díla ze strany sdělovacích prostředků i vydavatelství. I přes tuto nepřízeň díky úsilí Ivo Havlíka vyšla v roce 1991 u příležitosti básníkových šedesátin sbírka Májové sirény. O čtyři roky později poté vyšla útlá sbírka  Sonetarium aneb Večer v králíkárně. Roku 1996 pak zásluhou Výboru národní kultury vyšla sbírka nazvaná Vroubky. Čerstvě vydaná kniha měla být autoru předána na slavnostním večeru přímo v den jeho 65. narozenin. Ten se konal 10. května 1996 v Raisově sále Domu železničářů na Vinohradech. Slavnostní večer moderoval nedávno zesnulý novinář Zdeněk Hoření. Při předávání knihy, přímo na jevišti, Miroslava Floriana zaskočila zákeřná smrt. Upadl do bezvědomí a i přes rychlou a odbornou pomoc se již unavené srdce nepodařilo znovu probudit k životu. Odešel velký básník, poctivý a skromný člověk, upřímný vlastenec se srdcem na té správné straně.  Měl to štěstí, že většinu života prožil v době, kdy se poezii dostávalo důstojného postavení v literatuře i ve veřejném životě a kdy se mohl i básník stát poslancem České národní řady.

 

Daniel Strož

Národu umřel básník

(Báseň napsaná bezprostředně po smrti Miroslava Floriana)

 

Věnoval mi báseň, čtu ji dneska znova,

podáním ruky stvrdil přátelství.

V duchu si promítám jeho klidná slova,

byla v nich síla, také poselství.

Básník nezahořkl, jenom v srdci bolest

nesl si z hrůzy dnešních prázdných dnů.

Z cesty své neuhnul. Reagoval na lest,

nepřestal bránit touhy lidských snů.

Odešel-li od nás rovnou v našem středu,

v den narozenin, vprostřed své práce,

vidím v tom odkaz (nevěřím na pavědu),

daný nám pro příští generace:

Všem podlostem čelit se vztyčenou hlavou,

nezlomeni hledět v další boje.

Pro pravdu žít, nekorunovat se slávou.

Pro pravdu i umřít. Hrdě, vstoje!

 

V roce 2016 vydalo nakladatelství Kmen u příležitosti 85. výročí narození a 20. výročí úmrtí Miroslava Floriana výbor Polní tráva. Celkem 60 vybraných básní z let 1954 – 1996, z nichž některé byly předtím publikovány jen časopisecky a jiné zůstaly za autorova života nepublikované, se stalo nesmírně žádoucím připomenutím tvorby jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 2. poloviny 20. století. Miroslav Florian se již za svého života stal klasikem, dostalo se mu řady ocenění, byl umělcem vpravdě národním. Na této skutečnosti nic nezměnily ani ataky, kterých si po převratu užil vrchovatě a které se, krom jiného, podepsaly na jeho již tak dosti nedobrém zdravotním stavu. Ani sviňská doba však svou fanatickou nenávistí nemůže uvrhnout do zapomnění poezii, jež je hodna svého jména. A o tom to všechno je.

Ještě po mnoha letech od jeho smrti se mu ze strany lidí zlých a závistivých dostává zhovadilých pomluv hraničících až s patologickou nenávistí a hloupostí. Jak jinak vnímat tyto věty, které můžeme najít na webových stránkách České televize?

Básník Miroslav Florian byl vystudovaný knihovník, ale své profesi se nikdy nevěnoval. Už na vojně nastoupil do redakce časopisu Československý voják a rychle dozrál k obrazu „mravně vyspělého socialistického člověka.“ Jako takový byl nenahraditelný v nakladatelství Československý spisovatel, kde bděl okem ostražitým nad ideologickou čistotou oficiálně vydávané poezie. Zde setrval do roku 1977 a odešel jen proto, že byl zvolen do České národní rady jako její poslanec. Miroslav Florian se stal jakýmsi „poetem laureátem“ Husákova režimu. Jako zasloužilý umělec, národní umělec, nositel státní ceny Klementa Gottwalda a Národní ceny ČSR plnil čítanky svými optimistickými verši. Studentům se za to ale omlouvá: „Odpusťte, lepé studentky a chlapci jakbysmet, že jsem k stáru maturitní otázka a snad i zápočet.“ Prakticky každý rok mu ve vysokém nákladu vycházela jedna básnická sbírka. Jen ta poslední se rodila pomalu. 10. května 1996 u příležitosti svých 65. narozenin měl v Národním domě převzít svou poslední sbírku Vroubky. Při jejím přebírání ho však zradilo srdce a přímo na jevišti zemřel.“

            Bylo by však velmi smutné, kdyby v textu věnovanému významnému českému básníku měla mít poslední slovo „Česká“ televize. Je lépe připomenout, jak poezii vnímal sám Miroslav Florian. „Básník, který žije svou dobu, který intenzivně a charakterně prožívá to, co je mnoha lidem společné – a pro každého vždycky jedinečné - básník, jenž je v tkáni celku tou tomanovskou nitkou tak prudce citlivou - takový básník, když vyjádří sebe pravdivě a bez retuší, které se ostatně po čase poznají, vytváří poezii své doby.“

Každodenní óda

Ó věci, které nemá nikdo rád

a které všichni tolik potřebujeme,

vodovodní rouro, schody k lékaři,

lavice v kupé,

věci dotýkané chladnými a roztržitými

pohledy,

nevím, jak vám mám říci něžná slova,

protože o ně nežádáte,

jako ženy, které nalévají polévku v automatu,

jako muži, kteří k ránu zametají ulice,

jako všichni, co nám ani nestojí za povšimnutí

a o něž se opíráme jako pták o vzduch,

který je všude,

jako dům o zemi, která je všude,

jako život o lásku, která je všude.

 

Píseň o semaforech

 

Semafory jsou nejsmutnější v noci,

na křižovatce, kde nic nejezdí,

kde marně nutí netečnému chodci

tři padavčata, svoje souhvězdí.

 

Chtěly by chránit a mít krapet moci

-         a blikají si jen tak naplano.

Semafory jsou nejsmutnější v noci,

když hrají na zavřené piano.

 

Přeskočilo jim. Svítí jako cvoci

a leští asfalt, hlídají svůj břeh.

Semafory jsou nejkrásnější v noci,

když se jim tolik stýská po lidech.

 

 

V podvečer

 

Ne v sedmnácti, ani ve třiceti,

teprve mnohem, mnohem později

chlap doopravdy touží po objetí,

po lásce domovu a naději.

 

Když nečas na něj dotírá jak ovád

a s dechem pomalu je u konce,

umí se kořit umí poděkovat

třeba jen dívčím vlasům ve sponce.

 

Jestlipak vědí útloboké višně,

kdo políbil je dlouze očima?

Každá z nich krásná, krásná je až hříšně

jak prorokova dcera Fátima.

 

Ačkoliv řádně nečetl jsem korán

a nechci konvertovat k islámu,

poprosím, aby vetřeli mi do ran

drobounkou krůpěj svého balzámu.

 

Ne v sedmnácti, ani ve třiceti,

teprve když je pozdě na hrátky,

člověk jak svátek každý den už světí,

váží si střípku mezi odpadky.

 

A potleskem a hvízdáním a tichem

si vynucuje další přídavek

na hráči, který dávno před Fibichem

v podvečer bloudil po struníku řek.

 

 

Po přečtení anonymního dopisu

 

Nemůžete mi přijít na jméno

velevážený – jenže máte smůlu:

pečlivě, za písmenem písmeno

musel jste vyťukat je na consulu.

I v rohu zamaštěné obálky

dál slaví svět, dál věrně slaví chrpy,

lotos, jímž kvetou dívčí sandálky,

svět lidí, co chtějí žít bez války

a na žerď zdvihli kladiva a srpy.

 

 

Jednou provždy

 

Srdce, ty víš, že tvoje místo je nalevo,

neopustíš je, dokud budu dýchat,

a ani potom,

ženeš se bez odpočinku

s těžkým praporem krve

a voláš na mne, když se opožďuji,

horoucně mě nutíš držet tvé tempo.

Padá a padá proděravělé listí,

ale ty běžíš,

setba přezimuje ve svých zemljankách,

ale ty kveteš

nepokořitelným snem stamiliónů, okvětními

plátky

z not Internacionály!

 

 

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.