Bezzubé stávky nemají smysl

22.6.2011 22:58
Ohlédneme-li se za čtvrteční stávkou dopravních odborů, musíme konstatovat, že spíše neuspěla. Jako jednoznační vítězové z celé akce vyšli železničáři a strojvedoucí metra. Zastavit vlaky v celé zemi a metro – vůbec poprvé v historii – je velkým úspěchem. Nevyjela ani většina tramvají a autobusů. Avšak co se týká organizace a propagace celé akce, mají se české odbory hodně co učit od svých západních kolegů.

Zde je několik základních pravidel:

 

1.    Je sice úspěch zastavit dopravu v metropoli a železnici v celé zemi, ale pokud odbory nevypraví speciální autobusy s demonstranty z celé země do Prahy, celá akce ztrácí smysl. Pár stovek demonstrujících odborářů, kteří ani nezaplní Palackého náměstí, neoliberální média se škodolibostí označí za debakl. Podobně dopadla i prosincová demonstrace. Základem všeho je soustředit všechny demonstranty do metropole a neroztrousit dílčí akce do řady měst. Padesátitisícový dav působí jinak než pár stovek nespokojenců. Od převážně pravicových Pražanů nelze očekávat, že přijdou demonstranty spontánně podpořit. Praha byla vesměs liduprázdná a to je špatně.

 

2.    Místo razantních prohlášení o živelných blokádách je lepší méně vyhrožovat a více konat. Provládní masmédia se těchto výroků okamžitě chopila a na základě pochybného průzkumu přesvědčovala veřejné mínění, že většina lidí blokády odmítá. Odbory se nepochopitelně zalekly a upustily od nich. Výsledkem byl víkendový provoz a uštěpačné komentáře, že stávkovat by se mohlo častěji, protože Praha je krásně průjezdná a všichni jezdí na kole, čímž šetří životní prostředí. Obzvláště bulvární média si odbory vychutnala, když jim zlomyslně radila „jak se správně stávkuje“. Paradoxně ty samé deníky pár dnů před stávkou strašily lidi apokalyptickými scénáři.

 

3.    Nepořádat golfové turnaje v době stávky. Tohoto faux pas se obratně chopila nejen vláda, ale i novináři, kteří odboráře okamžitě vykreslili jako naduté papaláše, užívající si na greenu snobský sport pro bohaté, zatímco „obyčejní lidé“ se nemají jak dostat do práce. Rovněž není šťastné měnit původní trasu pochodu. Pokud se mělo jít na Pražský hrad, nechápu, proč se tam nakonec nešlo. Televize toho využila a v žádných zprávách nechyběl výrok „Je to moc do kopce“, vykreslující odboráře jako lenochy.

 

4.    Koordinovat akci s dalšími odborovými svazy a širokým spektrem občanských hnutí, včetně politických stran. Je přirozené, že odbory hájí práva zaměstnanců a tudíž mají blíž k politické levici. Stejně tak mají svazy zaměstnavatelů blízko k pravici. Je to tak všude na světě, tak proč se štítit otevřené podpory opozičních (i neparlamentních) politiků? I bez jejich účasti budou média a vláda tvrdit, že ČMKOS a ASO jsou jen prodlouženou rukou ČSSD. Vyjde to nastejno.

 

5.    Poradit se se zkušenějšími zahraničními odboráři, např. z Francie (CGT) nebo ze Španělska (UGT, CC.OO.), kteří mají s podobnými akcemi bohaté zkušenosti a svým know-how by pomohli k tomu, aby akce nedopadla polovičatě a rozpačitě.

 

Rozumím tomu, že odbory to mají velmi těžké – musí čelit nepřátelsky naladěným médiím, která místo aby občany seznámila s jejich požadavky a se skutečností, že vlastně bojují za většinu společnosti, jíž se citelně dotkne diletantská a asociální penzijní, zdravotní a daňová „reforma“, tak pojala zpravodajství jako dopravní servis a místo meritu stávky referovala o tom, zda tu jede devítka a onde dvaadvacítka, případně o ucpaných cyklostezkách. V horším případě se reportéři s patetickým výrazem v obličeji pohoršovali nad „uličkami hanby“, kterými museli projít stávkokazi. Kdyby si zjistili základní fakta, možná by věděli, že stávkokazectví se netoleruje nikde na světě. Velké mediální pozornosti se těšila i hrstka opilých výrostků, která odmítla opustit poslední soupravu metra na konečné. Tato generace právě bude největší obětí „reforem“ (ročník 1995 půjde do penze v 70ti letech). Padesátiletí a starší odboráři tedy nebojovali sami za sebe, ale i za současné náctileté, kteří ovšem prioritu spatřují v legalizaci drog a o víc se nestarají. V neposlední řadě je třeba zmínit lhostejnost občanů k věcem veřejným a mizivou společenskou solidaritu. I když podle průzkumů většina lidí se stávkou sympatizovala, raději zůstali doma nebo si vzali volno a odjeli na chaty. Jak typicky české!     

 

Osobně se domnívám, že již uzrál čas na generální stávku. Nelze však stávkovat bez toho, aniž bychom někoho neomezili. Pokud se tak stane, je stávka automaticky vydávána za fiasko. Bude-li organizována tímto způsobem, ztrácí smysl a její efekt bude nulový – psi si zaštěkají a (vládní) karavana potáhne dál.

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

adamicek

Problém je i v to, že společnost je často rozdělena, tím že stávka na jedné straně škodí všem a na druhé straně pomůže všem, pokud si lidé nezvyknou pravidelně korigovat demokratické volby, tak se nic nezmění a jedna strana bude vždy válcovat druhou. Dle mého by mohl vyřešit i větší vliv senátu, jinak senát bude jen stafáž bez pořádných kompetencí státních úředníků s dobrým platem a jistým místem. Senát v USA má mnohem větší pravomoci.