Bohuslav Sobotka – světélko naděje v diktatuře kapitálu?

28.3.2011 13:08
Ještě před několika lety bylo vše úplně jinak. Mnozí z nás si to ještě pamatujeme. Řeč je o éře Špidlových, Grossových a Paroubkových vlád, ve kterých dělal ministra financí právník Bohuslav Sobotka. V té době si o něm každý myslel cokoliv, ale tvrdit, že se jedná o takřka radikálně levicového politika, razantně bránícího sociální stát a neméně razantně se vymezujícího vůči ideologii neoliberalismu, se tehdy neodvážil vůbec nikdo. Dokonce ani naši liberální konzervativci ne, pro něž je normálně každý s byť jen trochu levicovějšími názory komouš, bolševik, člen KSČSSD, apod. Jen si připomeňme, co zaznělo na sjezdu ODS v roce 2003. Zde pochopitelně na adresu sociálně demokratické vlády zaznívaly ublíženecké kritické skřeky z úst straníků, kteří tehdy trpěli již 5 let v opozici. Navzdory nemilosrdnému dehonestování téměř všeho, čeho se tehdejší vláda dopouštěla, nezapadla na sjezdu ani její opatrná pochvala. Ta se týkala především ministra Sobotky. Místopředseda ODS Zahradil připustil, že by bylo možné provést programový průnik s určitým "reformním" křídlem ČSSD. Na otázku novinářů, zda měl na mysli Sobotku, neodpověděl záporně. Další místopředseda Nečas podle vlastních slov spatřoval u Sobotky jistý posun od "špidlovsko-škromachovské politickoekonomické rétoriky" a byl si jist, že při pragmatickém přístupu k hospodářským problémům by spolupráce s ním byla možná. Podobně tolerantní byl k Sobotkovi i pravicový tisk. Naopak s ním tenkrát jakožto s neoliberálem uvnitř ČSSD ostře polemizovali prakticky všichni nalevo od Škromacha přes komunisty po radikálně levicové organizace. Nikdo nemohl tušit, že se z tohoto mladíčka stane předseda sociálně demokratické strany v opozici, který bude vládu tehdejšího řadového místopředsedy, dnes předsedy ODS a premiéra Nečase kritizovat právě onou "špidlovsko-škromachovskou rétorikou" zásadového sociálního demokrata, od které se před 8 lety podle současného předsedy vlády tak krásně posunul. Nikdo také nemohl vědět, že autenticky levicový Škromach se sám po letech přimkne k jakémusi Haškovi, o němž ještě před 5 lety nikdo neslyšel, ale jenž nyní se svazáckým zápalem resuscitoval projekt blairizace (tedy pomalé pravicové destrukce) sociálně demokratického programu, za kterou byl ODS dříve tolik chválený Sobotka.

Ten už je pro své současné postoje pravicovými politiky a jejich novináři zatracován coby "Paroubek s lidskou tváří" (Fendrych), pod jehož vedením v ČSSD nedojde k žádnému "odklonu od populismu" (Nečas), který je "mužem bez vlastností" (Šídlo), který ač sám nevypadá jako typický lídr (například formátu hrůzného Paroubka), je jinak i celkem "konstruktivní" a bude nepochybně "efektivně kritizovat současnou vládu", avšak stále žije v omylu, že za současnou zkázu světa může globální kapitalismus a že "lze zachovat současný sociální stát..jen tím, že zvýšíme daně" (Komárek Jr.). Většinou levicových intelektuálů a aktivistů, z nichž mnozí ještě před léty kritizovali reformy Špidlovy vlády, je však vnímán výhradně pozitivně jako naděje pro tuto zemi. Lze Sobotkovi věřit, že bude vystupovat už pouze jako zodpovědný socialistický lídr a nikoliv jako "oranžový ODSák", kterým se před lety jevil? Stane se podobně významnou osobností polistopadové politické historie jako byl Zeman nebo skončí jako potupná nula typu Grosse či Topolánka?

Odpověď se dozvíme pochopitelně až za mnoho let. Dnes se můžeme jen dohadovat. Mnoho jistot však máme už dnes. Nemažme si med kolem pusy a řekněme si otevřeně – Sobotka nás nespasí. To nic proti jemu samotnému, poněvadž vyvést nás z celého dnešního průšvihu nemůže ani samotná sociální demokracie. A ten průšvih se nazývá kapitalismus. Tak jako všude na světě je i v naší zemi sociální demokracie politickou sílou, jejímž cílem není systém odstranit či aspoň změnit, ale pouze nepatrně reformovat. Jinými slovy jí jde o to samé co pravici, tedy udržet zločinný kapitalistický systém (jiný být nemůže), založený na vykořisťovatelském způsobu hospodaření a vlády bohaté menšiny na více či méně chudou většinou, v jeho celkové podobě. Akorát se samozřejmě snaží dělat mu drobné kosmetické úpravy, aby nevypadal zase tak flagrantně nelidsky a asociálně. Proto i místo 19. stoletím zápáchajícím termínu „kapitalismus“ používají sociální demokraté raději termín „sociálně-tržní ekonomika“, byť paradoxně vymyšlený konzervativcem Erhardem (jehož čeští ideologičtí potomci se naopak všeho, co obsahuje slovíčko „sociální“, štítí). I když v určitých chvílích jim nevadí se ani kapitalismem ohánět. Dokonce i sám Jiří Paroubek, tento předák „KSČSSD“, na jedné diskuzi prohlásil, že kapitalismus je ten nejlepší systém, jaký byl dosud vymyšlen. Škoda, že to neřekl do očí těm lidem, které kapitalismus připravil o vše. I o život.

Antikapitalistický proud uvnitř ČSSD neexistuje. I kdyby se někteří levicovější jedinci o založení takovéto frakce pokusili, jejich snaha by nenalezla úrodnou půdu. Antikapitalismus uvnitř prokapitalistické strany zkrátka prosadit nejde. Občasné radikálnější výkřiky o znárodňování, jaké zazněly například z úst poslanců Foldyny (haškovce) a Ratha (sobotkovce), berme také pouze jako utopickou snahu kapitalismus zkrotit trošku radikálnějšími prostředky než jen progresivním zdaněním a majetkovými přiznáními, nikoliv coby systémové řešení kapitalismus úplně překonat a nastolit jiný systém vlády i hospodaření, založený na samosprávě a lidové kontrole.

Takže ať bude za ČSSD mluvit Sobotka i Hašek, Rath i Zimola, Škromach i Zaorálek, vždy zůstane stejnou prosystémovou stranou. Nechci to sociální demokracii nějak zásadně vyčítat. Nejde zkrátka o principiálně socialistickou, natožpak komunistickou stranu, ačkoliv českou sociální demokracii přímí stoupenci marxismu zakládali. Chápu i výhrady mnohých sociálních demokratů vůči komunistické straně s ohledem na jejich tragické zkušenosti z doby minulého režimu, třebaže bych jim mohl osvěžit paměť historickým exkurzem do časů vlád tzv. sociálních demokratů, kteří do opravdových demokratů měli hodně daleko. Připomeňme brutální potlačení povstání německých Spartakovců v roce 1918 fašistickými freikorpsy a následné politické vraždy představitelů revoluce v čele s Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou (kteří sami vzešli ze sociálnědemokratického hnutí). Za celý tento zločinný akt nesou odpovědnost tehdejší kancléř Ebert a ministr vnitra Noske, oba z SPD. A ti tohle všechno svinstvo učinili luxemburgovsky řečeno ve jménu obrany kapitalistického barbarství, jehož existence byla tehdy vážně ohrožena. KSČ se za své zločiny omluvila v roce 89, předáci KSČM dokonce finančně přispěli na stavbu pomníku Milady Horákové (s přihlédnutím na její aktivitu u národních socialistů dosti rozporuplné postavy, nicméně nehumánně popravené stalinistickou justicí). Kolikrát se za Noskeho a Eberta omluvili sociální demokraté, kolik z nich přispělo na pomník Rosy Luxemburgové? Pěkné ptáčky měla Socialistická internacionála ve svých řadách ještě v 21. století. Například Národně demokratickou stranu nedávno svrženého egyptského diktátora Mubaraka (vyloučena z SI byla až v reakci na revoluční události koncem ledna tohoto roku). Demokratickým hodnotám může těžko sloužit i strana Spravedlivé Rusko, která je jednou z opěrných pák neoliberálně-nacionalistického autoritářského režimu Vladimíra Putina. Obrovskou „humanitou“ se vždy také prezentovala izraleská Strana práce, zvláště ve vztahu k Palestincům si se svými konkurenty nemusela nikdy co vyčítat, ostatně první tři dekády existence rasistického sionistického státu vládla převážně ona. A je jen otázkou času, kdy se členem Socialistické internacionály stane i vládnoucí Demokratická strana Kosova narkomafiána Hashima Thaciho, která se také pokládá za sociálně demokratickou. Dlouho bychom si mohli vyprávět také o se Socialistickou internacionálou spřízněné Demokratické straně USA, jak například její předposlední prezident Clinton za podpory takřka všech evropských sociálně demokratických premiérů „humanitárně bombardoval“ Jugoslávii, aby poskytl separatistický prostor „sociálnímu demokratovi“ Thacimu a jeho narkomafiánské teroristické bandě. A těch nedemokratických, ba zločinných činů bychom v dějinách socdem hnutí mohli najít ještě více. Tolik k jedné obrácené straně sociální demokracie týkající se jejího demokratického profilu.

A teď k tomu sociálnímu profilu. Co budu zřejmě už navždy nejen já sociální demokracii vyčítat, je samotný fakt, že velmi často není schopná se držet ani svého kréda krotitele kapitalismu. Čím více se snaží neoliberální doktríně ustupovat, tím více nahání voliče nejen populistům zleva, ale i zprava. Příkladů z minulosti i ze současností je opět požehnaně. Je obvyklé, že se na tyto socdem vlády snese daleko více kritika zprava, jež je pranýřuje coby „rozhazovačné socialisty“. Neschopné socdem vlády se téměř vždy pokusí po krachu jejich neoliberální politiky snižování daní apod. neztratit si voliče všelijakými sociálními dárečky, což samozřejmě rozpočet už vůbec neunese a pravicová opozice jen získá zbraň, jak vůči dojíždějící „levicové“ vládě kriticky vystupovat, aby nakonec jako vítězná strana uskutečnila kroky ve prospěch kapitálu ještě bolestněji dopadající na nízkopříjmové obyvatele. Připomeňme asociální reformy „sociálního demokrata“ Blaira, kterými trumfl i reformy samotné železné lady Thatcherové, připomeňme novozélandské labouristy, kteří zahájili destrukci sociálního státu v jejich zemi, připomeňme tragické vládnutí maďarských „socialistů“, které se teď snaží poněkud nešikovně napravovat jakoby „zleva“ oficiálně pravicový Fidesz, připomeňme tvrdé neoliberální škrty šéfa SI Papandreua nebo zkrachovalého portugalského premiéra Socratese. A konečně, připomeňme i to, jak u nás vypadalo vládnutí ČSSD, když dělal ministra financí Bohuslav Sobotka.

Jestli někdo v socdem tenkrát nejvýrazněji odkývával ústup od levicových pozic směrem k neoliberalismu, pak to byl Sobotka. Po gyurcsániovsku médiím otevřeně přiznal, že program ČSSD nezapadal do tehdejší ekonomické reality. Zdroje, jak se domníval Špidla, prý nebyly. Ale byly. Ale ČSSD se o ně (samozřejmě i pod tlakem svých pravicových koaličních partnerů) sama připravila. Jakkoliv před volbami 2002 slibovala, že strukturu daní změní ve prospěch posílení přímých daní oproti daním nepřímým, učinila naprostý opak. Výrazným snižováním daně z příjmů právnických osob (z 31 % v roce 2002 na 24 % v roce 2006) i snižováním některých sazeb daně z příjmů fyzických osob (z 20 % na 19 a z 15 % na 12) klesl výběr přímých daní o 40 miliard, zatímco přesunutím řady druhů zboží ze snížené do základní sazby DPH výnos nepřímých (tedy degresivních) daní stoupl o 114 miliard (jistě, bylo to i vynuceno v rámci evropské legislativy, mnohé přesuny šly ale nad tento rámec). Do toho se ještě zaváděly další výjimky typu společného zdanění manželů. Jen celosvětová hospodářská konjunktura zabránila tomu, aby byly výpadky z přímých daní ještě vyšší, nicméně pravicová Topolánkova vláda potom jen navázala na to, co sociální demokracie sama začala. Nutno pro objektivitu dodat, že ještě za Zemanovy vlády, kdy bylo zrušeno 5. daňové pásmo i snížena DPPO z 35 na 31 % (Zeman se ale od těchto kroků své vlády dnes distancuje, Sobotka se naopak snižováním přímých daní pořád nesměle chlubí). A proto jsou dnešní roční výpadky z příjmu daní téměř 100 miliard. Zatímco boháčům se za Špidly a spol. výrazně ulevilo, masové zdražování způsobené přesuny v sazbách DPH spojené s řadou sociálních škrtů se citelně dotkly nízkopříjmových obyvatel, především rodin s dětmi, jejichž náklady stouply ročně v průměru o 8500 Kč. Díky konjunktuře i zdražování v rámci DPH se podařilo redukovat saldo veřejných rozpočtů i stabilizovat veřejný dluh, stejně tak plnit Maastrichtská kritéria a tvořit rezervy na ministerstev, ale za cenu zcela zbytečných daňových i sociálních reforem, které jen připravily potíže do budoucna. Sobotka nakonec sám přiznal, že nebýt snižování daní, mohli jsme mít vyrovnaný či rovnou přebytkový rozpočet už v roce 2007. Garantem těchto neuvážených reforem byl vedle premiéra Špidly především Sobotka, neekonom, který jak vidno více naslouchal bludům svých pravicových poradců (Kohout, Sedláček) než těm levicovým, kteří snižování daní odmítali (Pick, Fassman). Navíc Sobotka nedokázal razantněji čelit naprosto neadekvátnímu předvolebnímu rozhazování v parlamentu před volbami v roce 2006, což navzdory jeho dosavadní „reformní“ rétorice navýšilo mandatorní výdaje o desítky miliard z roku na rok, aniž by na ně vláda měla připravené příjmy. Skoro stomiliardový deficit byl tvořen jistě i výdaji na hrazení dluhů ČKA i rezervními fondy ministerstev, ale tehdejší předvolební dárečky mají na tomto i následujících rozpočtových deficitech svůj lví podíl. Alespoň že v případě sazby pojistného postupoval Sobotka jinak – díky jejímu navýšení se tenkrát deficitní důchodový účet okamžitě dostal do přebytku a navzdory jejímu snižování za Topolánkovy vlády i vlivu krize je deficit sice veliký, ale stále ne natolik, jaký by mohl být bez tehdejšího Sobotkova opatření.

A dnes před námi tento člověk přestupuje jako předseda opoziční ČSSD. A je jako vyměněný. Dřívější blairista pokládá za svůj vzor skandinávský sociální stát, který se skutečně ukazuje jako ten nejspravedlivější model uvnitř kapitalistické ekonomiky, a to jak svým sociálním blahobytem, tak ekonomickou výkonností. Sobotka jednoznačně odmítá další snižování daní a naopak navrhuje nárůst složené daňové kvóty až o 4 procentní body. Neoliberalismus odmítá a pokládá ho za strůjce celé dnešní světové ekonomické krize. ČSSD vidí jako stranu úzce spolupracující s odborovým hnutím, občanskými iniciativami jako je ProAlt nebo levicovými intelektuály typu Kellera, Pehe a Bělohradského, se kterými dokonce založil vlastní levicový think tank CESTA (mimochodem, u Sobotkových spolupracovníků z CESTY Bělohradského a Pehe je také vidět hezký ideologický posun od pravicových liberálů k levicovým). Vize prosystémová, reformistická, vize jen správně pojmenovávající problémy této společnosti, ale důsledně je neřešící, ale v globálu ta nejlepší vize, jaká může od sociálního demokrata vzejít. Každý může namítnout, že podobnou vizi měli Paroubek či Špidla také. Zatímco Špidla na její prosazení mj. s pomocí 111 levicovými poslanci v parlamentě úplně rezignoval, Paroubek se o tuto šanci připravil svou siláckou populistickou politikou založené na tvrdíkovském marketingu, díky které projel loňské volby. Svůj vliv měl i Paroubkův nepraktický přístup k mladým vrstvám voličů, které si snad už na věky znepřátelil násilným rozehnáním Czechteku.

Sobotka se naopak nevyznačuje nabubřelým politickým stylem, bombastické volební kampaně odmítá a i přes svou slušňáckou imidž bez špetky charismatu (které ovšem nemá prakticky žádný lídr současné parlamentní strany včetně chrápajícího bilderbergovce Schwarzenberga) může oslovit i ty vrstvy občanů, kteří by normálě ČSSD nevolili. Samozřejmě, v praktické vládní politice může selhat jako Špidla. Zatím to ale vypadá, že Sobotka svou vizi myslí vážně a případný ústupek by bral jako svou prohru. Uvidíme. Sobotka si na sjezdu získal také lidi do předsednického týmu, kteří s ním mají vizi společnou. Skončily příklady klientelistické bezskrupulóznosti a absence hodnotného programu Onderka s Urbanem, naopak nečekaně uspěl tradiční levicový idealista Dienstbier mladší, svou pozici opět uhájil podobně smýšlející vizionář Zaorálek. Dokonce i Benešová z Haškova tábora, ačkoliv jako klasická idealistka nevypadá, má díky svému boji proti justiční mafii Sobotkovi blíže než si sám myslí. O staronovém místopředsedovi Starcovi je známo, že kdysi rezignoval na místopředsednickou funkci kvůli svému nesouhlasu s Tvrdíkovým nabubřelým způsobem vedení volebních kampaní. To je tak vše, co o něm normální smrtelník ví (když pomineme jeho příliš osobně zaujatou charakteristiku z pera Petry Paroubkové), jde tedy spíše o politického praktika než ideologa, jestli ale bude prosazovat uměřenost i ve vedení strany, i tím je Sobotkově vizi blízký.

Tak snad jen Škromach a Hašek jsou ti, kteří mají k Sobotkově videní strany méně blízko. Hašek ale musí vědět, že jeho vize oranžové ODS prohrála. Byl sice Sobotkou poražen jen velmi těsně, to se ale dalo čekat při patovém skóre v krajských nominací, nemluvě o tom, že jeho lidi mají ve vedení menšinu. Bude intrikařit a Sobotkovi podrážet nohy? Možná. Ale nezapomeňme, jak nakonec skončil ve stejné stranické pozici Bém v ODS. Škromach už je de facto v poslední fázi politického života. I proto jeho rezignace na funkci ve stínové vládě. Jeho volba místopředsedou budiž jen důkazem jakési tradicionalistické kontinuity s předešlými léty.

Sobotka není spasitelem, může být ale příslibem, že z ČSSD se v nejbližších letech nestane programově vyprázdněná marketingová strana. A to není vůbec málo. Ale na vyvedení ze skutečné krize tohoto systému to nestačí.

vladajsoucna
Student, aktivista, publicista, kritik, filmař a básník radikálně levicové orientace

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

vladajsoucna
Severní Čechy jsou prokleté, tam snad budou tyto praktiky běžné už navždy, ať pod patronátem Bendy nebo Housky.
vladajsoucna
Copak Logr, že by další Višňovský? :D
zdobinsky
Pane Dubo, zítra to nebude, ale sto let také ne.
zdobinsky
Velmi fundované shrnutí. Děkuji.

Kapitalismus bude určitě v brzké době překonán. Je to ekonomická formace úzce svázaná s katolickou církví. S pokřesťanšťváním šlo vždy ruku v ruce znevolňování a vláda kapitálu.
Ono je to dodnes patrné na severských zemích, jež si na křesťanství dokázaly nejdéle uhájit svou původní svobodnou občinu. Tato svobodomyslnost se odráží i ve velmi rozvinutém sociálním státu těchto zemí. Češi byli ale poměrně velmi rychle s nástupem křesťanství znevolněni. Proto i na těchto stránkách tak častá fanatická nenávist ke spravedlivější svobodné společnosti.
karel23
Žasnu,tolik energie,tolik frází...
Tato "omáčka"by se dala shrnout asi do pěti vět.
Váš článek bych použil jako první stupeň práva útrpného:)
Málo je někdy i víc.....nic ve zlém a hezký den;-)
karel23
Žasnu,tolik energie,tolik frází...
Tato "omáčka"by se dala shrnout asi do pěti vět.
Váš článek bych použil jako první stupeň práva útrpného:)
Málo je někdy i víc.....nic ve zlém a hezký den;-)