Bojiště Sýrie: Krize se prohlubuje

obrazek
5.1.2013 11:39
V těchto dnech probíhá další fáze bojů o Sýrii. Jde již o otevřené vyhlášení války syrskému vedení, kdy teroristům z řad „opozičních skupin“ zjevně nejde o nic jiného než zničit instituce a životy syrského režimu za jakoukoliv cenu bez ohledu na následky. K tomuto cíli našli před časem ochotné pomocníky.

Dne 14. 12. uznala západní diplomatická iniciativa „Přátelé Sýrie“, složená z jádra států EU a spřátelených arabských zemí, syrské opoziční skupiny za legitimní představitele Sýrie. Pokračuje tak úsilí „mezinárodního společenství“ zbavit Sýrii režimu současného prezidenta Bašára Asada selektivní a pokryteckou diplomacií, již vedli v případě Kosova, Iráku a naposledy v Libyi.

Západní státy se nijak neobtěžovaly a ani neobtěžují zajímat se o to, kdo ony skupiny „bojovníků za svobodu“ doopravdy jsou a o co jim v regionu vlastně jde. Kdyby dávaly dobrý pozor, zjistily by že podle několik týdnů starých zpráv německé rozvědky BND (Bundesnachrichtendienst – Spolková zpravodajská služba) je až 95 %(!) „rebelů“ nesyrského původu a že to jsou většinou zahraniční žoldáci. Obvykle se jedná o bojovníky z Libye, členy irácké odnože Al Kájdy Džabhát Nusrá, veterány z bojů v Afghánistánu a jiné členy teroristických skupin. Je v této souvislosti poněkud ironické, že zmiňovanou iráckou odnož Al Kájdy zařadily před nedávnem USA na seznam teroristických organizací. Ano, máme zde deja vu s kosovskou UCK, dříve taktéž teroristickou organizací, jejíž členové dnes vládnou v pseudostátu Kosovo.

Selektivní diplomacie se projevuje tím, jaké zprávy z bojiště „mezinárodní společenství“, „Přátelé Sýrie“, USA a jiní ignorují a jaké naopak posilují jejich předem utvořený postoj. Tento přístup je vskutku neprozíravý a Západ se může dočkat nepříjemného, ale z logiky událostí vyplývajícího rozčarování. Dalo by se s trochou nadsázky tvrdit, že válku v Sýrii ovládly sdělovací prostředky, které diktují, jaké zprávy se dostanou ven. To, že „západní společenství“ je v tomto konfliktu neobjektivní, svědčí např. i výrok americké ministryně zahraničí H. Clintonové z července minulého roku, kdy uvedla, že „Rusko a Čína by měly zaplatit za svou trvalou podporu režimu v Damašku“. Kandidátka na nejhloupější výrok roku na mezinárodní scéně?

Každopádně zde vzniká paradox, kdy jedna z opozičních frakcí je vedena jako teroristická, přičemž bojuje za pád syrského režimu tak jako pokrytecký Západ. Na to pro BBC upozorňuje syrský novinář žijící v Británii Malik Abdeh: „Lidé vnímají jako pokrytectví, že Západ označuje ty, kteří bojují proti Bašáru al-Asadovi, jako teroristy, když pád Bašára al-Asada chtějí zároveň i USA.“ Zdůrazňuje také, že Syřané mají největší obavy ze zhroucení práva a pořádku, ale že by se zvedl obrovský odpor vůči jakékoliv přítomnosti západních pozemních vojsk. „Západ odmítl opozici vyzbrojit, a proto se lidé z opozice domnívají, že Západ nemá morální právo na intervenci, jakmile Asad odejde.“

I americká ministryně zahraničí Clintonová začátkem roku přiznala, že Západ a Al Kajdá jsou v bojích o Sýrii na stejné straně a že v Sýrii hrozí vypuknutí občanské války. Není od věci si zde připomenout, proti komu USA a vlastně celé „mezinárodní společenství“ bojují v Afghánistánu. Když se to hodí, spojenec, když se to nehodí, nepřítel. „Západní“ paradoxy války, chtělo by se říct.

Ve zmiňované Libyi se také bojovalo proti domnělému tyranovi, nicméně od té doby tam probíhá válka mezi různými frakcemi, mír zdaleka není nastolen, mnohé instituce veřejného života nefungují jako dříve. Co více, jak v listopadu minulého roku referoval např. britský The Telegraph, nad soudní budovou v Benghází byla vyfotografována vlajka Al Kájdy. Rovněž zde probíhala selektivní diplomacie na základě hodících se mediálních pololží a neověřených zpráv z bojiště. Stranou hlavního dění tak byla fotografie agentury AFP v květnu loňského roku zachycující libyjského „rebela“ s pod ramenem vyobrazenou vlajkou Al Kájdy ve vesnici Azzara, jak doprovází jednoho z pozorovatelů OSN. Clintonová v případě libyjského konfliktu ovšem podobně upřímná ohledně nechtěného spojenectví s Al Kájdou nebyla. Ať tak či onak, podobný rozvrat země a příklon k islámskému extremismu podle všeho hrozí i nyní Sýrii. Stavidla k takovému průběhu událostí již byla uvolněna.

„Západní společenství“ se snaží na Sýrii tlačit především silovými výroky a nepodloženými obviněními, např. přebíráním prohlášení přeběhlých syrských velitelů, že syrský režim chce při postupujícím krveprolití použít chemické zbraně (generál-dezertér Mustafá Šajch). A po nějaké době vystupuje americký prezident B. Obama a šéf OSN Pan Ki-mun a varují syrského prezidenta Asada před následky při eventuálním použití chemických zbraní v konfliktu. Není to ovšem ojedinělý případ, kdy se takovými neopodstatněnými obviněními tlačí na Západu nepříliš nakloněný režim.

Vzpomeňme na Irák a jejich neexistující zbraně hromadného ničení, které mohly být ovšem do cca 45 minut použity, jak tvrdil bývalý britský premiér T. Blair, a které se staly záminkou invaze do Iráku v březnu roku 2003. Aktuální je stále Írán, kdy ten, kdo byl nařčen z vyrábění atomové bomby, musí dokazovat, že to tak není, a ten, kdo obviňuje, je z obliga. Je tu také stále živé Kosovo, kdy vyjednavači za srbskou stranu museli dokazovat, že oni nejsou ti zlí a že se s protistranou opravdu chtějí dohodnout na autonomii. Presumpce neviny by v korektních diplomatických vztazích měla platit i v mezinárodním právu. Nyní je tu Sýrie, která podle západních zpravodajských služeb má část svých arzenálů chemických zbraní přesouvat. Nenapadlo někoho ze „západního společenství“, že to může dělat proto, aby se jich nezmocnily teroristé?

Na takové nebezpečí nicméně upozornil pro BBC Mike Rogers, předseda amerického sněmovního Výboru pro zpravodajské služby. „Pokud nebude vytvořen plán, jak řešit otázku chemických zbraní, mohly by ohrozit celý region, rozšířit se do Libanonu a možná padnout do rukou skupin označovaných jako teroristické organizace,“ nechal se slyšet. Dodává, že případné selhání při zabezpečení chemických zbraní v Sýrii může vyvolat velké potíže v udržení stability na Blízkém východě. Při této příležitosti si připomeňme, že v průběhu bojů v Libyi byly „rebely“ vyprázdněny zbraňové a muniční sklady, kterými mohou zásobovat opoziční skupiny v Sýrii. Na to, že se to již dnes děje, upozorňuje např. server amerického časopisu Time v článku ze srpna loňského roku nazvaném „Libyjští bojovníci vyvážejí svou revoluci do Sýrie“.

Jedním z nich je podle časopisu Time Mahdí al-Harátí, zastupující velitel Vojenské rady Tripolisu. Rada vznikla během války za svržení dosavadního režimu M. Kaddáfího a je z velké části financována Katarem, který od začátku konfliktu v Libyi a nyní v Sýrii poskytuje finanční, vojenskou a diplomatickou podporu opozici. Ohledně spolupráce libyjských a syrských rebelů se pro Time nechal slyšet jeden z nich, Firas Tamim: „Mají (Libyjci) silnější zbraně než my,“ a poukázal na to, že v předních liniích zahlédl Libyjci dodané rakety země-vzduch ruské výroby SAM 7. Veteráni bojů v Libyi své syrské kolegy také cvičí ve vojenské taktice a předávají jim zkušenosti z „libyjské revoluce“. Odhady, kolik libyjských rebelů se zatím dostalo do Sýrie a bojuje na frontě, se liší, neoficiálně se uvádí několik stovek (zdroje blízké opozici) až kolem tisíce žoldáků (odhady zpravodajských agentur).

Z výše uvedených faktů vyplývá, že jiskra nepokojů v Sýrii nebyla zažehnuta na domácí půdě, ale zvenčí, navzdory tvrzením Západu, že zde probíhá spontánní domácí revoluce za svržení tyranského prezidenta-utlačovatele. Protesty proti syrskému prezidentu Asadovi nebyly v minulosti neobvyklým jevem, ale nikdy nepřerostly v něco, čeho jsme svědky v těchto dnech, tedy zneužití situace teroristy ze zahraničí, jak dokazují i výše uvedené informace německé rozvědky. To, že se dokáží infiltrovat do různých frakcí, ovládnout je a rychle rozvinout bojovou logistiku, předvedli ostatně již v Libyi. Jinými slovy, toto není domácí konflikt, nýbrž konflikt přinesený zvnějšku.

Fakt, že „západní společenství“ ať vědomě, či nevědomě manipuluje veřejným míněním, je možné vyčíst i z počtu údajných obětí padlých během syrských bojů. Přebírá totiž skoro automaticky tvrzení „opozičních skupin“ jakožto relevantní hodnověrný zdroj. Poslední, prosincový údaj o obětech je zhruba 44 tisíc lidí. Tyto skupiny jedním dechem dodávají, že většinu obětí mají na svědomí syrské vládní jednotky. Údaj se zdá ovšem na první pohled zveličený, když ještě přibližně před rokem se tato čísla pohybovala v tisících, a především není možné jej za daných podmínek ověřit z nezávislých zdrojů. Jednak nelze být včas na všech místech najednou, aniž hrozí riziko manipulace s bojištem, jednak jsou humanitární organizace a média odkázána ve většině případů na výpovědi svědků, kteří svá svědectví mohou, i nevědomě, manipulovat.

Jen pro srovnání – v únoru minulého roku odhadovalo OSN ústy svého podtajemníka pro politické záležitosti Lynna Pascoa počty mrtvých civilistů na 7500, začátkem října roku 2011 byl odhad obětí více než 2900. Pokud bychom měli věřit údajům kanceláře OSN pro lidská práva, tímto tempem by počet obětí v prosinci loňského roku rozhodně nepřevyšoval hranici 20 tisíc. Přesně před rokem syrská vláda uvedla, že ozbrojené teroristické skupiny zabily více než 2000 vojáků a policistů. Čísla tedy nesedí z obou stran, protože každá strana zveřejňuje něco jiného, a vzhledem k tomu, že opozice bude mít tendenci civilní oběti spíše nadsazovat, zatímco syrské úřady spíše snižovat, stěží mohou být jakékoli zdroje o obětech konfliktu objektivní a přesné. Prakticky nemožné je v reálném čase zjistit, kolik obětí tvoří civilisté, kolik teroristé a kolik vládní jednotky. Je těžko představitelné, že by syrské úřady oficiálně publikovaly – současně se zveřejněním počtu mrtvých – úmrtí listy obětí nebo povolovaly přístup médiím do nemocnic či márnic.

O tom, že opoziční skupiny, jak jsou eufemisticky nazývány, umějí dobře manipulovat, jsme se mohli přesvědčit i při útoku na pekárnu ve městě Halfaya z neděle 23. prosince minulého roku. Rebelové hned přišli se „zaručenými“ zprávami, že při údajném vládním leteckém útoku mělo zemřít 90 civilistů, některé zdroje uváděly dokonce 200 obětí. Podle zpravodaje BBC J. Muira z Libanonu však rebely bylo zatím identifikováno 23 obětí. Agentura Reuters ohledně incidentu cituje jednoho z místních, Samira al-Hamáwího: „Není možné v tuto chvíli vědět, kolik lidí bylo zabito. Když jsem se tam dostal, viděl jsem všude na zemi hromady těl.“ Ozbrojená opozice dobře ví, že médiím se vyšší počty obětí lépe prodávají a na Západ lépe zapůsobí.

Je smutnou skutečností, že na základě těchto a podobných zpráv rozhodují vlády světa, jaký postoj zaujmou, a zdaleka nejde jen o Sýrii. Nejde vlastně o nic víc než pokrytectví – jak státy EU, tak USA a jiní dostávají na stůl svodky od zpravodajských služeb, přesto jednají v zájmu těch, kdo záměrně vyvolává nestabilitu a přináší do regionu Blízkého východu extremismus. Řekněme si to narovinu: Bašár Asad zcela jistě není ztělesněním veškerého dobra, není to ovšem v žádném případě extremista ani tyran syrského národa, jak jej „západní společenství“ často vykresluje. Podobné démonizace se ostatně svého času dočkal třeba bývalý srbský prezident S. Miloševič, jejž někteří na Západě přirovnávali k Hitlerovi.

Výsledkem snah EU, USA a zbytku „západního společenství“ o nastolení svobodnějších a demokratičtějších režimů na Blízkém východě a v zemích Maghrebu nejsou po událostech „Arabského jara“ svobodnější a demokratičtější režimy v dotčené oblasti, nýbrž nárůst islámského extremismu, všeobecné nespokojenosti, tlak na odstranění dosažených práv a svobod a ochranu náboženských menšin. Samozřejmě že v této souvislosti si nemůžeme představovat pojmy „právo“ a „svoboda“ v evropském slova smyslu, nicméně je faktem, že laické režimy ve zmíněných regionech lidem zaručovaly alespoň nějakou formu svobody a elementární náboženské ochrany.

I ve světle nedávných protestů v Egyptě, Tunisku, Kuvajtu nebo Libyi se nezdá, že lidé zažívají pokrok směrem ke zvýšení úrovně práv, svobod nebo bezpečnosti. Jak referuje server examiner.com, protestující v Tunisku a Egyptě trhali vlajky z amerických ambasád a vyvěšovali na místo nich vlajky Al Kájdy. V Kuvajtu, kde mají Američané strategické základny se zhruba 15 tisíci vojáků a který je vnímán jako jejich spojenec v regionu, protestovalo před tamější americkou ambasádou něco přes 500 demonstrantů vyvolávajících protiamerická hesla a v rukou některých se též objevily vlajky Al Kájdy.

Kuvajt je mj. zajímavý tím, že patří k zemím, jež tvoří tzv. mnohoúhelník americké strategické vojenské přítomnosti na Blízkém a Středním východě, počínaje přístavem Haifa v Izraeli a leteckou základnou NATO v tureckém Incirliku, přes monarchie Perského zálivu, a konče oblastí kolem Kaspického moře a střední Asií se strategickou polohou států jako Turkmenistán, Kyrgyzstán, Afghánistán či Gruzie a Ázerbájdžán. (V posledních dvou jmenovaných zemích USA nemají „vojenské zastoupení“, ale poměrně úzce ve vojenské oblasti spolupracují.)

Dvojí metr USA v angažování se na Blízkém východě nejlépe vynikne v případě loňských a ještě loni doznívajích demonstrací proti tamější sunnitské monarchii Bahrajnu. USA při nepokojích podpořily krále, nikoli (neozbrojenou) opozici, a konflikt s vládní mocí byl brutálně potlačen i za pomoci dalšího spojence v oblasti, Saúdské Arábie a jejích tanků. Proč je stabilita Bahrajnu pro USA tak důležitá? Protože zde provozuje svou strategicky významnou základnu NSA Bahrain, kotviště americké 5.flotily. Je tedy součástí „mnohoúhelníku“ a na „dostřel“ je pro USA i Západ problematický Írán.

Projevy nespokojenosti jsou přímým důsledkem dlouhodobé krátkozraké západní zahraniční politiky v severní Africe a blízkovýchodním regionu, příčinná souvislost s událostmi během „Arabského jara“, gradujícím konfliktem v Sýrii, ale i posledními událostmi na půdě Izraele a Palestiny je více než zřejmá. Místo přehodnocení dosavadní zahraniční politiky se ovšem z úst západních představitelů dozvídáme, že je nutné co nejdříve svrhnout syrského prezidenta, že Bašár Asad je válečným zločincem (H. Clintonová), posílit americkou vojenskou přítomnost v Kuvajtu, že je nutné v Turecku instalovat antiraketové baterie Patriot na ochranu před syrskými raketami nebo že je třeba zintenzívnit diplomatický nátlak na Rusko a Čínu a donutit je k žádoucí spolupráci (viz dříve zmíněné výroky americké ministryně zahraničí).

Západ se zjevně z chybných kroků při intervencích v Kosovu, Afghánistánu, Iráku nebo Libyi nepoučil a stále dělá stejné chyby, tak jako nyní v Sýrii. Pokrytectví Západu se mu dřív, nebo později vrátí i s úroky.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Já s Vámi, pane Duchoslave, souhlasím.

Vede mě k tomu (kromě řady faktů z Vašeho článku) několik těchto indicií: 1/podle pokračování v politice "rozděl a panuj" musí USA někde "zaměstnat" až statisíce svých žoldnéřů z Afghánistánu. Pustit tyto dobře placené a na válku vyškolené vojáky do civilu v USA (8 procent nezaměstnanosti) by bylo mělo účinek jako amnestie Václava Havla, umocněná na en-tou.  2/Jde nepochybně o snahu vytlačit Rusko z jediné Středozemní základny, která je právě v Sýrii. 3/Nevěřím ani záběrům z "bojiště". V době, kdy není problém pořídit kvalitní věrohodné snímky a přes satelit je předat do světa, denně jsou nám předkládány roztřesené a nic nedokazující záběry z nějakých mobilů. 4/Neblahé zkušenosti z různobarevných "revolucí" např. v Libyi či Egyptě.

Nedělám si iluze o nějaké demokracii v kterémkoli islámském státě, Sýrii nevyjímaje. A nedělám si iluze v případě, kdy dosavadní režim v Sýrii padne a k moci se dostane kdokoliv jiný z celé škály nejednotné opozice.