Byla to vzpomínka na smrt tisíců, ale i toho, kdo odešel zrovna mně

10.3.2014 13:54
I když termínem „entartete Kunst - zvrhlé umění“ nazval Adolf Hitler, jenž se marně toužil stát tvůrcem krajinek jiných líbivých barevných maleb, umění výtvarné, záhy nacisté „do této kategorie včlenili veškeré moderní umění 20. století, které pro (jejich) tehdejší politickou vedoucí kastu nebylo jen degenerované, ale nebylo prý dostatečně ‚germánské´.“ I když naposled u nás tento fakt připomněl významný a všestranně vzdělaný 68letý hamburský ekonom Uwe Ladwig, jenž komentuje např. pro Britské listy některé události západní Evropy, platí toto konstatování obecně. Ba, platí i v tom, co Hitler řekl v roce 1937 dále: „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi. Vyloučením všech rasových znaků, které povznášejí sebevědomí árijského člověka, udělalo toto umění z lidí dědičné idioty a mrzáky, a podporovalo tak bolševický útok na rodinu a zdraví lidu."

Spontánní přijetí, jehož se dočkaly v první části „Koncertu pro 3 792 terezínských hvězd“ v pražském Rudolfinu dvě skladby, které bytostně vyrůstaly z estetických norem, jaké dalo kompozici moderní umění 20. století, jakoby odporovalo a zároveň potvrzovalo slova führera mezi nacisty. Klavírní koncert Viktora Ullmanna a Haasova „Sinfonie[1] pro velký orchestr“ tak přijali ti, kdo sem přišli, aby vzpomněli na největší jednorázovou likvidaci, které se nacisté dopustili na 3792 československých občanech v noci z 8. na 9. březen 1944 v Osvětimi-Birkenau. Celkem sem přivezli od září 1943 z terezínského ghetta 17 a půl tisíce mužů, jejich žen i dětí. Žili tu ve fiktivním rodinném táboře vždy půl roku v naději, že budou přemístěni do jakéhosi pracovního nasazení, aby odtud odešli do skutečně zvrhlého díla – továrny na smrt plynem.

Zůstalo jich naživu jen 1294. To už „tvůrci“ nestačili své zvrhlé dílo dokončit, protože 27. ledna 1945 byla Osvětim osvobozena. V tomto mezidobí tam neumírali jen lidé z lágru BIIb; a tak přesně sedm měsíců po této noci zde umírá Hans Krása, tvůrce dětské opery „Brundibár“, která se stala doslova symbolem živých muzikantských aktivit ghetta Terezín. A o deset dní později oba autoři skladeb, které zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Řídil jej Libor Pešek; tento proslulý dirigent[2]přijal po smrti spisovatele Lustiga, jenž patřil k inspirátorům festivalu sepětí židovské kultury s českou a dalších národů Evropy 9 bran, funkci jeho čestného prezidenta. A poprvé se v této své funkci představil i v jeho průběhu. Po první půli, která se nelišila od běžné organizace koncertů – snad jen jeho ohlas patřil k těm spontánnějším, což je přece jen vzácné u děl inspirovaných moderní estetikou, která v letech po první světové válce bývala nazývána avantgardní. Samozřejmě, že k tomu přispěl i fakt, že jsme všichni v sále věděli dobře, proč tu jsme. A že sama myšlenka se nás každého nějak bolestně dotýkala. Byli tu ti, kdo patří k mizivému torzu čtvrtmilionu československých židovských občanů a kteří se vůbec mohli vrátit. Byly tu jejich děti. Ale byli jsme tam i my, kdo jsme tam ztratili někoho blízkého nebo nějak pochopili, že je třeba říkat všude svoje ne té zvrácené ideologii, která byla na počátku tohoto činu.

Proto mi přišlo zcela přirozené u prezidenta republiky Miloše Zemana, že přišel na tento koncert se svou chotí Ivanou, a nejen proto, aby naplnil oficiální povinnost. Snad nikdo neměl ve své vládě tolik lidí spjatých osudy svých rodin s odporem vůči holocaustu a vůči nacistům, jako měl právě on.[3]

Přirozená neokázalost - tento styl vtiskl večeru režisér Petr Kracík; a nelze se diviti, že si vybral autor projektu Pavel Chalupa právě jeho[4]. Tento styl mu pomohlo navodit i to, že obsadil jako moderátorku „Koncertu pro 3792 terezínských hvězd“ svou ženu, Terezu Kostkovou. V jednoduchých černých dlouhých šatech jen občas nahlédla do poznámek, když přirozeně vyprávěla celý ten příběh ojediněle hrůzný svou zvráceností. Jako kontrast vbíhaly na rudolfinské podium děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru, aby provedli (po kolikáté už a přece znova) příběh o dětech, které s pomocí psíka zahnali zlého kolovrátkáře Brundibára.

Jako by si sem přišly hrát z pískoviště, které bývalo mezi budovou Rudolfina a Vltavou, když tudy chodily dějiny. Když si tam hrály jiné děti z nedaleké Páté (tedy odjakživa židovské) čtvrti Prahy a tady sídlil Parlament. Hrály si tu v den, kdy přes most táhla v 38. roce demonstrace, která chtěla zbraně, co si dala na ně. Hrály si tu, když esesáci za pár měsíců přetvořili sousední Právnickou fakultu na svou komandaturu pro Protektorát. Odtud byly děti odtransportovány tam, kde se z mlékařky v pražském parku stala jen vzpomínka a vlastně sen. O tom všem totiž vypravuje opera Hanse Krásy. A tedy i scénky z ní, včetně závěrečného sboru – radostném snu o vítězství nad zlým flašinetářem, který má Hitlerovy fousky.

Za dětmi bylo dvanáct členů velkého orchestru, který obstaral koncert v první části. I přes fraky, ve kterých přišli doprovodit vybrané scénky z opery, jako by si s nimi přišli hrát. Ostatně i pan dirigent Pešek, jako by svými gesty chtěl pomoci malým zpěvákům, aby zvládli prostor koncertní síně. A když děti definitivně odběhly z pódia, vešel Libor Pešek tiše do hlediště, aby si s diváky poslechl modré housle Pavla Šporcla.

Ten ve svém obvyklém oděvu (neokázalý kontrast navyklé uniformě pro sólisty vážné hudby patří ostatně k Šporclovu stylu koncertování), s jarmulkou na temeni hlavy provedl téma z hudby Johna Williamse a Itzhaka Perlmana k filmu „Schindlerův seznam“[5].  Pavel Šporcl obdobně jako sólista Ullmannova Klavírního koncertu Martin Kasík patří k umělcům, které jsme si dlouho zvykli považovat za špičku mladé generace. Vždyť vstupovali na scénu v půli 90. let, kdy se už definitivně už skončilo ono „krátké století“, které přineslo tolik změn. Dnes však už před několika oba překročili hranici Kristových let, jíž pro civilizaci určenou knihou (biblí) Starého i Nového zákona počíná dospělost.

Na závěr zazněly – tak jako před 70 roky z budovy zvrácené ideologie v Birkenau – obě části hymny Československa a legendární píseň Hatikva. Kde domov můj a Nad Tatrú se velebně nesly sálem tuto sobotu koncertní síní v podání Pražského filharmonického sboru, Hatikva Dětského pěveckého sboru ČRo. Když přejala melodii jeho sólistka Klárka Štoková, začala se Dvořákova síň stmívat. Až při závěrečných tónech v ní svítily jen symbolické svíčky v rukách všech, kdo v ní v té chvíli byli.

Jindřich Beránek

 


[1]Pavel Haas ji tvořil, když v Brně osamocen čekal, až se naplní jeho osud. Nepodařilo se mu, aby vycestoval jako jeho mnohem známější bratr Hugo. Jeho ženu, ruskou židovku Soňu, zachránilo, že se její doklady zmiňovaly jen o příslušenství k pravoslaví; a když pak v čase, kdy nikdo nevěděl, co se stane s ní i s dětmi, zvolila jistotu rozvodu, byl to pro Pavla Haase rozsudek příští smrti. Naplnil se 17. října 1944 v Osvětimi.

Haasova Sinfonie by zůstala torzem, kdyby ji hned po válce nerekonstruoval jeho brněnský kolega Osvald Chlubna. Dílo pak dovršil v době, kdy u nás byl definitivně odstraněn režim, který rád navazoval na teorii o moderním umění „lidu cizím“, Zdeněk Zouhar.

[2]L. Pešek měl nejvíc úspěchů především v Anglii; v r. 1996 přijal také od britské královny Alžběty při její návštěvě Prahy Řád britského impéria.

[3]Na prvním místě bych jmenoval místopředsedu vlády a ministra průmyslu Miroslava Grégra. Jeho otec patřil mezi ty mladé židy, kteří se rozhodli nepoddat se holocaustu. Nenechat se odvléci. Na lodi se plavil po Dunaji do Palestiny, kde narukoval k čs. jednotce na Dálném východu a se svým velitelem gen. Klapálkem se probil až do Prahy. Ostatně většina místopředsedů Zemanovy vlády byla spjata se zahraničním odbojem. Otec Jana Kavana sloužil i v exilu u Jana Masaryka; Pavel Mertlík je synem překladatele antické a staroněmecké literatury, jenž byl zatčen jako student 17. 11. 1939 a vězněn. Konečně jeho tehdejší „pan Evropa“ Egon Lánský patřil přímo mezi oběti holocaustu, k němuž se spolupropůjčili představitelé slovenského štátu. Další ministrů jeho vlády, Jaromír Šling, je synovcem muže, který jako španělák uchýlil do Anglie, kde přispěl k uznání 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva; po návratu, protože byl jedním z funkcionářů KSČ, se stal nejen obětí procesů, ale jeho jménem také režim pod velením Václava Kopeckého rozjel antisemitskou kampaň 50. let.

[4]Pro Petra Kracíka se nestal festival 9 bran jen rutinní záležitostí, když se stalo libeňské Divadlo pod Palmovkou jeho sídlem; a tak s ním zůstal jako člověk i jako kumštýř spjat, i když jej pražská rada z té funkce odvolala. Připomeňme jen, jak je stále spojen s vlakem, který putoval s inscenací Lustigovy „Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou“.

[5]I když samotný příběh českého Němce Oskara Schindlera ze Svitav vyvolává četné diskuse o tom, jakou roli v něm hrála touha hodně vydělat na vykořisťování koncentrovaných lidí a jakou jeho probuzený smysl pro humanitu, je to dnes téměř symbolická legenda o možnosti lidské solidarity. Pro mnohé pak příběh z rodu filmových pohádek, jak se i z člověka, který chtěl původně kořistit, může stát skutečný člověk – třebas i za cenu filmové love story.

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.