Čas nebyl jeho pánem – i proto se nepodřizoval nikdy jeho diktátu či módě. Srdce Karla Kryla puklo 3. března 1994

Karel Kryl, Bratříčku zavírej vrátka
3.3.2014 13:19
Byla to před dvaceti roky nečekaná zpráva: zemřel Karel Kryl. Za 5 týdnů a 5 dní by oslavil padesáté narozeniny – ale nebyl není. Potkal jsem se s ním necelých třicet let před tím. Přišel na jeviště Malého divadla na Střekově ve svetru, s kytarou, aby mohl vystupovat za honorář. Člen přehrávkové komise vedle mne sykl: „Ani se neumí obléknout!“

Protože jsem jej už slyšel v Teplicích, kde vypaloval keramiku v tunelu Spojkeru, zpívat Deštivý den, nedovedl jsem si představit, že by přišel v tmavém společenském obleku. Soused mi připomněl, že ani operní basista Roman Horák neměl na sobě smoking, ale divadelní kostým z přelomu století, jak je to vhodné pro šlágry z babiččiny krabičky. Ve chvíli, kdy dozněla Pieta, nepochyboval o hodnotě vzdoru, kterým rozezněl Karel Kryl sál zaplněný těmi, kdo mířili na estrádní pódia, ani kritik jeho svetru. Inu doba, kdy ve svetrech přišli jednat s premiérem poslední komunistické federální vlády budoucí prezident i ministři, byla v ten podzimní den vzdálena čtyřiatřicet roků. Mezitím proběhlo jaro i srpen 1968. Právě ten učinil z toho chlapce, jehož znali jen mladí pod Krušnými horami ze svých klubů, doslova barda národu.

To ale už Kryl mohl – i díky těm zaslouženým honorářům – opustit práci, pro kterou získal kvalifikaci na keramické průmyslovce v Bechyni. I tam jej minul čas - přišel sedm let po Janu Kačerovi. Inu, v té době byl mezi nimi rozdíl téměř půlky generace, a tak se s ním minul i v roce 1967, kdy zamířil se svými písničkami na sever Moravy. Za to se tam potkal se svým vrstevníkem Pavlem Dostálem. Pavel byl jen o měsíc a 15 dní starší než Karel, ale v Malém divadle se minuli: Pavel tam vystupoval ještě na jaře toho roku, kdy přijel Karel Kryl jeviště závodního klubu Setuzy; hrál až do maturity chemické školy této továrny v jednom z předních ochotnických souborů. Jeho přední hereckou osobností – a významným pedagogem těch, kdo propadli Thálii, tam byl tatínek Josefa Cardy.

S lednem 1968 přichází Kryl do Prahy; našel tehdy zaměstnání jako asistent scény pro tvorbu dokumentů v televizi. Po srpnu už zůstává jen se svou tvorbou: Bratříčku, zavírej vrátka; Píseň pro Blbouna nejapnýho; Podivná ruleta; Marat ve vaně a vlastně celá Rakovina… 9. 9. 1969 se rozhoduje pro exil. Prožívá ho jako spolupracovník Radia Svobodná Evropa v Mnichově.

Domů se vrátil hned 30. listopadu 1989. Jeho první koncerty měly doslova nabyté hlediště. Zažil jsem jeho návrat tam, kde jsem slýchal Kateřinu, Ellenu i Prsten s kameji, Anděla, Preludium a znova tu hymnu protestu a vzdoru Pietu. Jako Kryl jsem se vracel do novin v Ústí n. L., z kterých jsem byl na Den tisku 1969 – tedy týden po Krylově emigraci – vyhozen. A mezi tamními studenty, kteří svou stávkou burcovali spolu s herci Činoherního studia poněkud zakřiknutou veřejnost. A stejně jako on jsem potkal na jeho koncertu Martinu, dívku, která tři roky před tím inspirovala jednu z Karlových nových písní.

V Praze bylo šancí slyšet Kryla míň a míň. Dělil svůj čas mezi Mnichov a Prahu, a tam byl víc a víc. Mezi těmi řídkými koncerty nechyběl v posledním roce, který stačil Karel Kryl ještě celý prožít, ani ten v Edenu, v kulturním domě vedle Slávie. Bylo to v roce, kdy po hradeckém sjezdu nastoupila sociální demokracie svou důsledně opoziční politiku proti Klausovi a neoliberálním deformátorům událostí, které symbolizoval blackout z čísel 68 – 89. Uvedl jej tam Pavel Dostál, aby zazpíval hned po projevu nového předsedy strany, Miloše Zemana. Tehdy také poprvé zazpíval svou novou písničku -

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
/: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce :/

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
/: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky :/

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda
/: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem :/

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
/: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo, abychom stáli :/

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Když před dvaceti roky zemřel v Mnichově Karel Kryl. Pavel Dostál, který v té chvíli byl ještě jenom novinářem – poslancem opět bude po rozpadu Československa až v roce 1996 -, nekrolog muže, který nebyl v ničem podřízen času a módám. Ať se týkala antikomunismu těch, co jej objevily v sobě po roce 1989, nebo vyznání to pravé a jedině správné ideologie. A ministrem kultury, jenž by ocenil Kryla, i když mu míň a míň voněl režim po roce 1990.

Ostatně stihli to jiní. In memoriam mu udělila v roce 1994 Univerzita Karlova stříbrnou  pamětní medaile za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, rok poté byl oceněn Cenou Františka Kriegla a cenou České Grammy (dokonce byl „uveden“ do Síně slávy a 28. října 1995, když to nebyl svátek Československé republiky, jejíhož občanství se Kryl nikdy nevzdal, mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy II. stupně – opět až in memoriam, kdy bylo jisto, že už nemůže otisknout své texty o něm ani o druhém nejvyšším činiteli zbytkové republiky Klausovi.

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze
Klíčová slova: historie, Karel Kryl

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

libuse-zavoralova

Hezké. Je to pravda. Myslím, že ti, kteří si ho přehrávali od roku 1969, mají díky NĚMU lepší orientaci ve světě.