Československá strana socialistická v normalizaci (II.)

skoda kucera havel
13.9.2015 12:43
V první části eseje jsme stručně popsali vývoj v ČSS po srpnu 1968, její ,,znormalizování" nově nastoupivší prosovětskou garniturou a násilné opuštění obrodných myšlenek. Ve druhé části si popíšeme postupný myšlenkový přerod od nuceného vyznávání oficiální ideologické doktriny směrem k demokratizačním tendencím, a současně poukážeme na významný přínos ČSS při pádu komunistického režimu v roce 1989. Z tohoto důvodu bude pojednání delší a podstatně detailnější než první část.

V první části eseje jsme stručně popsali opatření, která vedla k udušení slibného demokratizačního náběhu v ČSS a nastolení takové situace, v níž již nebylo možná dále pokračovat v reformním kurzu. Nicméně obrodné myšlenky přežívaly setrvačně dál zhruba až do roku 1970, ,,odbojné" organizace zejména na Moravě, které s politickým vývojem nesouhlasily, byly buďto umlčeny, nebo rovnou zrušeny. Na mysli máme zejména později rozprášený Městský výbor ČSS v Brně, jenž se se srpnovou okupací nikdy nesmířil.

Éra nehybnosti v ČSS tak trvala ve své podstatě do nástupu M. Gorbačova do čela ÚV KSSS v roce 1985 a jehož odvážné myšlenky pozitivně rezonovaly také uvnitř strany čs. socialistů. V lednu 1987 dal M. Gorbačov na průlomovém zasedání ÚV KSSS najevo, že je nutné v rámci perestrojky přikročit k širší demokratizaci politického a společenského života i uvnitř KSSS. Na tuto snahu pak navázala 19. Všesvazová konference KSSS v červnu 1988. Revoluční bylo především ustanovení, kdy nové personální osazení strany mělo vzejít z voleb a na jednotlivé posty mělo být více kandidátů. Gorbačov tak dal zelenou tzv. přestavbě, pozvolnému procesu demokratičtější přeměny politického a hospodářského života v zemích sovětského bloku. Přestavba přirozeně probíhala v těchto zemích s nestejnou intenzitou, někde se k ní stavěli až záporně. Například v NDR a Československu k ní měli místní komunisté značně rezervované stanovisko.

Přestavbu vnímali čs. socialisté jako prostor či rámec, v němž by mohli uplatňovat a realizovat zejména ty požadavky, jež se týkají dodržování právního řádu, občanských a lidských práv. Přestavba fakticky otevřela prostor progresivnímu proudu, který se začal uplatňovat ve straně již na konci roku 1988. Přestavbu vnímají reformní čs. socialisté jako možnost navázat na původní požadavky z roku 1968, které zůstaly nevyslyšeny.

Zrod samotného obrodného proudu v ČSS bychom mohli datovat do let 1988 a 1989. Jeho těžiště spočívalo v několika rovinách. Za prvé nositelé obrodných myšlenek usilovali o prosazení tradičních požadavků, jež předkládali již v roce 1968, a které kladly důraz na právní řád, lidská a občanská práva. Současně mělo dojít k vytvoření širšího diskusního rámce v NF a potažmo v celé společnosti, čímž se strana měla stávat samostatnějším politickým činitelem a postupně se odpoutávat od oficiálních struktur moci. Opakování ,,scénáře" z roku 1968 a probojovávání stejných či podobných požadavků tak pro čs. socialisty představovaly významný manévrovací prostor, neboť jak víme, i přes podepsání závěrečného koše týkajícího se lidských práv na helsinské konferenci v roce 1975 prezidentem Husákem, byly lidské a občanské svobody pro komunistický režim Achillovou patou.

Jak už to většinou bývá, změny tohoto rázu obvykle začínají na nižší úrovni, aktivitou zdola, v tomto případě členské základny, která se v druhé polovině osmdesátých let výrazně aktivizuje. V tomto případě však byly tyto impulsy doprovázené i podněty přicházející z centra, zejména od ústředního tajemníka J. Škody. Kučerovo vedení strany si bylo v osmdesátých letech vědomo, že pravidelné konání celostátních konferencí nepřináší směrem do strany i společnosti nové podněty, témata a náměty, které by mohly veřejnost a potažmo další straníky oslovit. Období, které následovalo po IX. celostátní konferenci (1987), se mělo z tohoto stereotypu vymanit.

Změny v SSSR začali postupně vnímat i českoslovenští komunisté. Počínaje rokem 1988 měly nekomunistické strany dostat více prostoru na půdě NF a vyjadřovat se k materiálům, o nichž jednala vláda. Premiér L. Štrougal se snažil ve vztahu k nekomunistickým stranám odklonit od teorie převodových pák a plédoval za to, aby se nekomunistické strany aktivně a zúčastňovaly práce vlády. Na stanoviska ČSS se tak měl brát větší zřetel při posuzování odborných a vládních materiálů. Štrougal vlastně oživoval v jiné formě debatu o NF z reformního roku 1968, na jejíž půdě se měly ,,rovnocenně" střetávat představy všech politických stran, přičemž žádná z nich si neměla monopolizovat svůj názor. Analogii pak můžeme vidět v prohlášení politických stran a organizací NF z 15. 6. 1968, na jehož znění se podílel předseda ČSS B. Kučera.

Vedení ČSS si začalo v letech 1988 - 1989 uvědomovat, že je nutné přicházet v jednom z nejkonzervativnějších komunistických režimů s novými inovativními návrhy, které by ve svém obsahu zahrnovaly šíři změn, které poměrně dynamicky odrážely události mezinárodněpolitického, tak vnitropolitického charakteru. Po konání IX. konference, která z tohoto hlediska nepřinesla nové podněty, je koncipován programový materiál nazvaný ,,Návrh programových a ideových zásad strany". Byl připomínkován odbornými komisemi během roku 1988 a dán v plén širší stranické diskusi. Autorem ekonomické části dokumentu byl K. Löbl, který akcentoval ve svých ekonomických analýzách tržní prostředí, a chtěl se tak přiblížit alespoň v omezeném rámci standardním západoevropským ekonomikám, založených na tržním principu. Tento materiál se stal jedním z prvních podnětů dalšího pozitivního vývoje, který měl směřovat k celkové obrodě strany.

S tím je spojen i odvážnější styl psaní tiskovin čs. socialistů (J. Vyvadil, J. Škoda), které stejně jako v roce 1968 akcentoval dodržování socialistické zákonnosti, právní řád a občanská práva lidí, hodnoty, které strana prosazovala dlouhodobě, i po helsinské konferenci v roce 1975. Počátky obrodného proudu hledejme především v místních organizacích strany, zejména pražských. Aktivní ve zveřejňování nových myšlenek byly především pražská městská organizace, stranické organizace v Praze 5, 7 a 10.

Důležité bylo konání městské konference v Praze dne 17. 4. 1989, kde zazněla kritika vedení strany, apely na vymezení role ČSS ve státě, vztah ke komunistické straně a členové zde zmínili i nový program, který by straně navrátil tvář z roku 1968. Podstatným výsledkem se stalo zvolení proreformně uvažujících členů strany L. Bátory a P. Kučery do výkonného výboru města Prahy. Na městské konferenci též zazněly kritické výhrady vůči vedení, které podle účastníků schůze mělo reformní kvas brzdit a žádalo personální změny, k nimž však nedošlo.

Na počátku dubna roku 1989 vznikají diskusní kroužky (tzv. DIFOSA - diskusní fóra socialistů), otevřená názorová fóra přístupná široké veřejnosti, jejichž ideový, potažmo programový obsah, začínají přesahovat rámec totalitního komunistického režimu. Aktivně se jich účastnili představitelé obrodného proudu ve straně - J. Král, S. Křeček, P. Topinka, J. Příborský. Zajímavé bylo, že se přednášek účastnili i někteří komunisté, a to dokonce z ÚV KSČ. Hovořilo se o vedoucí úloze KSČ, možnosti svobodného tisku, svobodných voleb, větší nezávislosti strany na státních a mocenských strukturách a dalších do té doby tabuizovaných tématech. Zvlášť aktivní byl v tomto směru obvodní výbor ČSS na Praze 10, který začala vydávat v roce 1989 časopis Socialista, jehož založení inicioval J. Vyvadil. Do tohoto časopisu přispívali například J. Král či S. Křeček.

Druhým důležitým centrem obrodných sil byl obvodní výbor ČSS na straně 5, jehož předsedou byl F. Heres. Tato stranická organizace expedovala časopis Demokrat, jehož obsah můžeme z dobového hlediska hodnotit jako velmi progresivní. První číslo vyšlo v 14. 9. 1989 a setkalo se s velmi kladnou odezvou členů okresních organizací, kam bylo distribuováno. Přišlo s do té doby nemyslitelnými požadavky. Např. apelovalo na to, aby se ČSS vrátilo k názvu ČSNS a aby strana považovala za datum svého vzniku nikoli rok 1948, tak, jak bylo ve všech oficiálních dokumentech, nýbrž rok 1897, kdy se ustavila Česká strana národně sociální. Časopis požadoval též zrovnoprávnění všech forem vlastnictví a navíc zpochybnil vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti.

Cíl Demokrata byl dvojí. Především měl zajistit ,,distribuci" reformních myšlenek do nižších organizací strany a zároveň tak působit na vedení strany, které sice nebránilo těmto snahám, ale stavělo se zatím k celému procesu opatrně a rezervovaně. Objevily se zprvu též snahy o pozastavení časopisu, neboť svým odvážným obsahem ,,předběhl dobu". Proreformně naladění členové redakce Demokrata začínají hrát v této době jakousi úlohu sjednocujícího činitele. Redakce časopisu má významnou zásluhu na tom, že na počátku října dochází k pravidelným kontaktům s Československou stranou národně sociální v exilu prostřednictvím J. Škody a J. Kučery. Tato strana zpočátku neuznávala ČSS jako pokračovatelku ČSNS, v osmdesátých letech však dochází ke změně a ČSNS v exilu hodnotí reformní kroky ČSS jako pozitivní vklad k dalším změnám uvnitř strany i celé společnosti.

K historickému okamžiku prvního setkání obou stran pak došlo 5. 10. 1989 a za čs. socialisty se ho zúčastnili F. Heres, L. Bátora a P. Votava, za exilovou ČSNS pak F. Přeučil, F. Kopecký a J. Doležal. Účastníci debaty se shodli na tom, že koroze režimu nabyla již takových rozměrů, že je možné v brzké době očekávat jeho pád. Obě strany došly konsensu v tom, že ČSS je schopná vlastním přičiněním dosáhnout myšlenkového přerodu. Výsledkem dvoustranných jednání pak bylo společné komuniké, jež apelovalo na spojení všech reformních sil k tomu, aby došlo k zásadní vnitřní obrodě ČSS v duchu národně socialistickém, Zástupci ČSS hovořili i o tom, že navrhují v takovém případě nominovat do čela ,,nové" strany ústředního tajemníka J. Škodu, který se stal jedním z hnacích motorů reformních snah ve své straně.

Ve zmíněném období také začínají probíhat kontakty také s disentem a rovněž s občanskými iniciativami a hnutími. Někteří straníci se zúčastnili v roce 1987 obnovení Masarykovy společnosti.

Tyto aktivity uvedly stranu do pohybu, ale zdaleka nebylo jasné, zda snahy o třetí historickou emancipaci v existujícím režimu dopadnou na úrodnou půdu a ve straně definitivně zvítězí. Reformní tendence byly podporovány od jara 1989 postupně narůstající aktivitou v zákonodárných sborech, v nichž se čs. socialisté začali prosazovat a zintenzivnili svou práci v srpnu 1989, kdy vedení předložilo zákonnou předlohu o spolčovacím a shromažďovacím právu. Dne 29. 8. 1989 PÚV ČSS schválilo návrh zákonodárných iniciativ k právu shromažďovacímu a spolčovacímu a předložilo je ÚV NF. Stejně jako v roce 1968 (tehdy to byl také B. Kučera) strana požadovala jejich urychlené schválení a uvedení v život.

Již v květnu 1989 PÚV ČSS zopakovalo návrh na zřízení Ústavního soudu a požadovalo, aby se standardní parlamentní procedura přijímání zákonů stala demokratičtější, a aby se zákodonárné sbory staly těžištěm, respektive jedním z center tvorby státní politiky. To znamená přenesení rozhodnutí, která se dříve zcela standardně činila v příslušných orgánech KSČ, na zákonodárnou půdu, kde čs. socialisté rozvinuli svou aktivitu. Připomeňme, že právě J. Škoda a B. Kučera vykonávali poslanecký mandát, což se ukázalo z tohoto hlediska jako přínos.

Události se začaly dávat do pohybu v ČSS fakticky na konci roku 1988, i když se nedá říci, že by ještě vybočovaly z rámce stále existujícího režimu. Přesto se dá říci, že přelom roku 1988 a 1989 znatelně zrychlil pohyb ve společnosti zvláště poté, co komunistický režim některá shromáždění opozičních sil začal úředně povolovat, čím si vlastně své mocenské pozice postupně podlamoval. Akcelerování těchto procesů se přirozeně odrazilo i ve vnitřním životě ČSS, v níž pokračoval progresivní vývoj, nabývající již na konci roku 1988 na intenzitě. Projevy nastalých změn můžeme sledovat na zasedání stranických vrcholných orgánů, které daný vývoj ve společnosti reflektují.

V tomto směru můžeme hodnotit jako významné zasedání ÚV ČSS z 4. 11. 1988, jež ve zřetelných konturách nastínilo další cestu, kterou se strana ubírala v dalších měsících. Zasedání rozvinulo v obecné rovině požadavky, jejichž původní, byť ještě nepevný ideový základ, se staly pozdějšími hlavními symboly listopadové revoluce 1989. Především máme na mysli princip tzv. socialistické plurality NF, která se vyznačovala soutěží různých idejí a směrů, daných omezenými mantinely NF. Současně strana volala po větší demokratizaci NF, zastupitelských sborů, parlamentu a jednotlivých článků moci. Vedoucí úloha KSČ však zatím neměla být zpochybněna. Schůze tak podpořila jednomyslně koncepci přestavby ekonomiky a jejích řídících mechanismů. Nedílnou součástí společenských demokratizačních procesů bylo důrazné obhajování občanských práv, právního řádu a odstranění jeho deformací. Na rozdíl od KSČ a jakešovského vedení je chápali čs. socialisté v širším slova smyslu, jako synergii politické a hospodářské demokratizace. KSČ byla totiž ochotna přestavbu realizovat toliko v ekonomické sféře.

Revoluční rok 1989 a čs. socialisté

 

V roce 1989 pokračovaly v ČSS příznivé demokratizační procesy a nabíraly na intenzitě. Významnou měrou se o to zasloužila i částečná obměna kádrů, místo nichž nastoupila mladá garnitura straníků a funkcionářů, jež nebyla zatížena předchozím vývojem, což se ukázalo být za několik měsíců jako výhoda. ÚV strany si vytyčil jako jednu ze svých priorit na rok 1989 širší rotaci kádrů na nižších úrovních. Sekretariát ÚV rovněž uložil předsednictvům krajských výborů, aby stanovily pro rok 1989 s přihlédnutím se konkrétním podmínkám krajů cíle, jichž mělo být dosaženo pro přijímání nových členů a podaly do 31. 1. 1989 o tom zprávu. Jednotlivé výbory organizací se celkově omladily, do jejich vedení byli voleni i ti kandidáti, kteří absolvovali vyšší typ stranického studia ČSS.

Ve straně současně živě pokračovaly i nadále diskuse o politických a ekonomických otázkách spojených s přestavbou a na nejvyšších stranických fórech probíhala výměna názorů na témata, která byla dříve oficiálně zapovězená a dotýkala se mimo jiné špatné ekonomické situace, jejíž řídící strukturu, neefektivnost a nevýkonnost začali čs. socialisté podrobovat obsáhlé kritice. Na zasedání ÚV ČSS dne 3. 1. 1989 strana deklarovala, že požaduje urychlit přestavbu celého hospodářského mechanismu s cílem vytvořit materiálně - technickou základnu, jež měla přednostně směřovat k zabezpečení ekonomických potřeb lidí.

K. Löbl zde přednesl referát nazvaný ,,Za novou tvář a za lepší výsledky naší ekonomiky". Zde upozornil na zaostávající ekonomiku a prohlásil, že je nutno napnout a soustředit síly tam, kde se nakumulovalo nejvíce problémů, ať již v hospodářské sféře či dalších oblastech společenského života. Jediné možné řešení viděl v tvorbě odpovídajících a efektivních řešení a jejich urychlené realizaci. Kritizoval zkostnatělou a nevýkonnou strukturu státního aparátu, apeloval na účelnější využívání principů družstevního vlastnictví, který měl být doplněn o institut individuálního vlastnictví.

Kromě navýsost politických a ekonomických otázek se čs. socialisté v této době věnovali návrhem nové československé ústavy, která měla být přijata v roce 1990 a jejímž vypracováním byl zmocněn ministr vnitra ČSSR V. Vajnar. ČSS navrhovala v komisi KSČ, která se zabývala přípravou nové ústavy, aby byl vypuštěn pasus o vedoucí úloze KSČ. Poslanci ČSS zasedající ve Federálním shromáždění a ČNR potom měli podávat iniciativní návrhy k rozšíření či doplnění znění tohoto nejvyššího zákona republiky. Na to apeloval především předseda strany B. Kučera. Na další schůzi ÚV ČSS dne 4. 5. 1989 Kučera prohlásil, že ,,v souvislosti s přípravou nové ústavy chce strana přispět jejími názory na formulaci ústavních práv a svobod a občanských povinností."

Na této schůzi vystoupil ústřední tajemník ČSS J. Škoda a přednesl pro další vývoj zásadní projev, jejž nazval ,,Demokratickými cestami k dalšímu socialistickému rozkvětu vlasti." V něm volal po celkové demokratizaci společnosti a výrazem těchto procesů mělo být přesunutí státní politiky do zákonodárných sborů, o což, jak víme z předchozího výkladu, usilovali čs. socialisté již v roce 1988. Prosazoval zde přijetí nového volebního zákona, v němž měl především počet poslanců přesahovat počet mandátů a ve volbách měla na rozdíl od minulosti daleko více rozhodovat osobnost konkrétního kandidáta. Škoda požadoval přijetí takové normy, v níž by byla institucionalizována zásada časového oddělení voleb do NV a zákonodárných sborů.

Škoda mimo jiné ve svém referátu řekl: ,,Ve společnosti se již v podstatě prosadilo poznání, že bez výrazného pokroku politického, společenského a hospodářského života se nám nepodaří získat dostatečně významný podíl občanů tohoto státu k aktivní podpoře přeměn, jejichž uskutečnění je jedinou reálnou cestou k překonání obtíží, v nichž se společnost ocitla, k překonání výrazných stagnačních tendencí. Jejich reálné projevy pociťujeme v běžném životě stále naléhavěji. Lze říci, že ve společnosti se již prosadilo poznání, že bez demokratizace současné problémy nepřekonáme. Bez demokratizace se nám nepodaří zvýšit dynamiku rozvoje ani přitažlivost našeho zřízení pro ostatní svět."

Další zasedání ÚV ČSS, které se konalo 4. 10. 1989, pak rozvinulo diskusi kromě ústavy o novém programovém dokumentu. Práce na něm začaly v létě 1989 a dále se prohlubovaly. Již v květnu 1989 byla zřízena usnesením schůze ÚV ČSS ze dne 4. 5. 1989 komise pro zpracování ideových a programových zásad strany. Jejím předsedou a garantem zpracování programu se stal Kučera. Předseda ČSS se zmínil na říjnové schůzi ÚV o tom, že proces demokratizace společnosti má též nalézt své východisko v přijetí programu a má být logickým vyústěním reformních snah v ČSS. Práce na programu pokračovaly převážně na podzim 1989 a v prosinci téhož roku měl být předložen k širší vnitrostranické diskusi. Program se stal průnikem ideových a společenských požadavků, které si stanovili čs. socialisté v této době, a měly se odrazit právě v připravovaném programatickém dokumentu. Nový program především zdůrazňoval obhajobu lidských a občanských práv, právo shromažďovací, petiční, svobodný pohyb obyvatelstva, základní občanské svobody, které měly nalézt svou ústavní kodifikaci.

Vnitrostranická a veřejná diskuse v ČSS se začala v létě dále tříbit, a to jak na centrální, tak nižších úrovních. Pokračoval pozvolna krystalizační proces ve straně, který ji zřetelně vychyloval na protirežimní platformu. Postupný přechod na reformní či obrodné pozice byl zvláště v létě 1989 (kdy byl prezentovány teze nového programu ČSS) patrný a hmatatelný. Zatímco ke vzniku Charty 77 zaujala ČSS výrazně negativní stanovisko, k petici ,,Několik vět" (zveřejněná 29. června 1989) se sice en bloc nevyjádřila kladně, nicméně ji nezavrhla a v podstatě se s některými pasážemi vnitřně ztotožnila. To by ještě před rokem bylo nemyslitelné. Petice přitom přišla s odvážnými požadavky, jako například propuštění politických vězňů, svoboda sdělovacích prostředků, povolení činnosti nezávislých iniciativ - Klubu Obroda, Helsinského výboru, Mírového hnutí Johna Lennona apod.

Na podzim 1989 se pak z polootevřených fór pořádaných ČSS staly fóra otevřená, která hovořila o tématech doby, otázkách minulosti, křivdách na této straně páchané v minulosti a dalších závažných problémech. Dne 15. 11. 1989 proběhla v Brně diskuse městského výboru ČSS, kde se např. debatovalo o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Někteří členové výboru označili vpád jako protiprávní a požadovali uhrazení škod, které byly invazory způsobeny, stejně jako dvacetiletým setrváním sovětských vojsk. Skupina obrodně uvažujících straníků pak vyzvala vedení ČSS, aby prošlo důsledným reformním procesem a iniciovalo pořádání dalších veřejných debat o důležitých společenských otázkách.

Rok 1989 byl posledním rokem komunistického totalitního režimu, založeného na mocenském monopolu KSČ. Jeho koroze v tomto roce dosáhla již značného stupně. Jakešovské vedení KSČ nebylo schopné na pohyb společnosti adekvátně reagovat, vidělo v něm nebezpečí pro ně samotné, a proto jej hodnotilo v duchu zásad starého myšlení jako kontrarevoluční. Koncepci přestavby vidělo pouze v ekonomické oblasti, o jeho politické rovině nebylo ochotno zahájit diskusi. Jakeš a další hodlali přistoupit toliko k velmi malým politickým ústupkům, které by neohrožovali vlastní mocenské pozice. Neschopnost stávajícího vedení KSČ, nahromaděné ekonomické problémy země a přežilost chronicky strnulých politických a hospodářských mechanismů měly brzy aktivizovat širokou veřejnost k vystoupení proti režimu a komunistické vládě.

Samotný konec režimu se blížil a bylo otázkou času, kdy dojde ke stržení laviny, která nastartuje pád stávajícího politického systému, existujícího od roku 1948. První příznaky jeho krize přišly již v lednu 1989 v rámci tzv. Palachova týdne. Původní vzpomínková pietní akce přerostla v první masové protirežimní vystoupení od roku 1969, kdy byla brutálně rozehnána demonstrace k prvnímu výročí okupace Československa vojsky Varšavského paktu. Komunistická policie zatkla mimo jiné V. Havla a další demonstranty. Tradiční pouť do Všetat, Palachova rodiště, již bezpečnostní a pořádkové jednotky nepovolily.

Proti dalšímu shromáždění tisícovek lidí, kteří se sešli v Praze na Václavském náměstí 21. 8. 1989, aby si připomněli výročí vojenské okupace Československa, použil režim brutální síly. Rozehnání pokojných demonstrací akcelerovalo československou společnost a nezávislé iniciativy k dalším akcím tentokrát zaměřených již jednoznačně protirežimně.

V. Havel a další chtěli vládnoucí KSČ ,,donutit" k tomu, k čemuž se sama zavázala na Helsinské konferenci z roku 1975, to znamená dodržování lidských a občanských práv a práva shromažďovacího. Dne 17. 1. 1989 navíc delegace KSČ podepsala na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) ve Vídni závěrečný dokument, kde byla otázka lidských práv též zmíněna. V praxi se ovšem KSČ těmito zásadami nemínila řídit, čímž si podlamovala vlastní mocenské pozice a obrátila si proti sobě širší zainteresovanou veřejnost, která se během těchto událostí zradikalizovala. Bylo otázkou času, kdo dojde ke společenskému výbuchu nashromážděné nespokojenosti a celkovému přerodu československé společnosti směrem ke standardnímu demokratickému uspořádání.

Události 17. listopadu 1989

 

K masovému vystoupení občanů, které bylo spouštěcím mechanismem společenských změn v Československu, došlo v pátek 17. 11. na pražském Albertově. Lidé se zde sešli, aby uctili oběti nacistických perzekucí 17. 11.1939, kdy byl smrtelně zraněn a J. Opletal. Původně pokojná demonstrace se obrátila v protirežimní akci, když proti několika desítkám tisíců studentů zakročily s brutální silou bezpečnostní sbory SNB. Demonstrace zaktivizovala československou společnost, která začala požadovat provedení rozsáhlých demokratizačních změn v Československu.

V ,,revolučních" dnech začala hrát významnou roli i ČSS, která svou omezenou autoritou dokázala ovlivňovat další jednání o změnách ve společnosti a následné složení nové vlády a zastupitelských sborů. Zapojila ve velmi rychle do ,,víru dění" a byla integrální součástí procesů, které následovaly bezprostředně po 17. listopadu.

Události 17. listopadu uvedly další události do pohybu. Zákrok bezpečnostních sborů na Národní třídě, kde bylo proti studentům zasahováno, vyvolal ostrou společenskou reakci, která proti takovému jednání z pozice síly protestovala. Velké rozhořčení a vlnu nesouhlasu způsobila v ČSS a mobilizovala ji k rychlé protireakci. Dne 19. 11. 1989 vydala strana jménem předsednictva ÚV, poslaneckých klubů ve FS a ČNR, redakce Svobodného slova a redakce Ahoje na sobotu písemné prohlášení, jež bylo otištěno v pondělí 20. 11. 1989 ve Svobodném slově nazvané ,,Naše prohlášení k 17. listopadu 1989", kde odsoudila zákrok policie proti studentům.

V prohlášení se mimo jiné píše: ,,Již po delší dobu představitelé Československé strany socialistické, naši poslanci ve Federálním shromáždění i České národní radě, územní stranické organizace, členové redakce Svobodného slova i ostatního stranického tisku, ale i řadoví členové využívali každou vhodnou příležitost k tomu, aby zdůraznili nezbytnost a otevřenost dialogu s každým, komu leží na srdci osud této země a jejích národů. Činili tak proto, že si uvědomovali, že je to jediná možná cesta, jak nalézt to nejlepší řešení problémů této země. Potřeba dialogu upřímného a otevřeného byla nesčetněkrát zdůrazněna na stránkách Svobodného slova, v článcích našich redaktorů.

Skutečnost, že stále znovu a znovu docházelo k násilným zákrokům proti pokojným demonstrantům, vedla předsednictvo ÚV Čs. strany socialistické k tomu, že dne 23. t.r. schválilo náš návrh zákonodárných iniciativ k právu shromažďovacímu a spolčovacímu a předložilo je ÚV Národní fronty ČSSR s doporučením na jejich urychlené schválení a přijetí. Na 10. zasedání ÚV ČSS v říjnu t.r. zdůraznili předseda Čs. strany socialistické bratr Bohuslav Kučera opětovně nezbytnou potřebu co nejotevřenějšího dialogu jako jedné z cest opravdové demokracie k vybudování skutečně humánního socialismu. Vyzdvihl požadavek na urychlené přijetí našich zákonných návrhů k právu shromažďovacímu a spolčovacímu.

Naše setrvalé úsilí, naše výzvy k dialogu, naše opakované zdůrazňování potřeby povolování pokojných demonstrací zůstaly nevyslyšeny.

Tváří v tvář národu, vědomi si názoru našich členů, vycházejíce z našich humanistických kořenů a tradic jsme nuceni jasně a veřejně vyjádřit svůj zásadní nesouhlas se zákrokem bezpečnostních složek proti účastníkům páteční manifestace konané k uctění památky studenta Jana Opletala. V okamžicích, kdy přijímáme toto prohlášení, ještě neznáme celý průběh a rozsah následků této události. Mimo vší pochybnost však víme, že opětovně, tak jako po několikáté v tomto roce, došlo znovu k fyzickému napadení bezbranných manifestantů a následky na zdraví, ale zejména na duši a svědomí národa, jsou nezměrné.

Chceme v této souvislosti se vší vážností upozornit, že zákroky bezpečnostních sil vyhrocují napětí ve společnosti a vyvolávají přirozený odpor zejména těch, kteří tvoří budoucnost této země - naší mládeže.

Požadujeme, aby řešení podobných událostí tímto způsobem se již nikdy neopakovalo. Zároveň důrazně požadujeme přešetření oprávněnosti i metod zákroku a vyvození nezbytných závěrů a v této souvislosti urychleně a naléhavě přezkoumat, zda zadržení v této situaci učiněná skutečně odpovídají trestnímu řádu i uplatnění ústavních práv. Plně chápeme rozhořčení, které tato událost vyvolala a našla svůj výraz v prohlášeních pražských studentů, českých divadelníků a dalších občanů i jiných organizací.

I když došlo v důsledku těchto událostí k vážnému vyhrocení společenskopolitické situace, zůstává ještě cesta k dialogu a konsensu, jejímž základem však musí být bezvýhradné uznávání lidských, zejména pak politických práv, především pak práva na pokojné shromažďování. Proto znovu opakujeme svůj požadavek na urychlené přijetí našich zákonných iniciativ k právu shromažďovacímu, spolčovacímu i petičnímu, a zejména pak na zásadní změnu politického klimatu.

Společnost je na rozcestí a v těchto chvílích je už jen jediná možnost: hledat to, co nás všechny spojuje a nebo může spojovat.

Nedopustíme, abychom promarnili tuto chvíli, kdy je poslední příležitost prosazovat zájmy lidu této země ještě demokratickými prostředky."

Svobodné slovo se svým objektivním zhodnocením událostí 17. listopadu stalo jedním z nejprodávanějších deníků v zemi. Jeho redakce reagovala na poslední vývoj v zemi velmi rychle a zaujala v klíčové chvíli důležitý a rozhodný postoj, kterým se strana jako celek přihlásila k idejím demokracie, spravedlnosti a právního pořádku.

Je zajímavé, že bezprostředně po zásahu policie podporovaly poslanecké kluby ČSS prorežimní stanovisko, což se však brzy změnilo. Svou pozitivní roli zde sehrála nepochybně i poslankyně ČSS V. Klůzová, která v parlamentu označila zákrok bezpečnostních sil 17. 11. 1989 za brutální zásah. Na zasedání Federálního shromáždění (FS) dne 29. 11. 1989 pak za ČSS odsoudila zásah bezpečnostních složek B. Hyková: ,,Vážený pane předsedající, vážené soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, vážené sestry a bratři, vážení hosté, události 17. listopadu jasně ukázaly, že s důvěrou občanů nelze do nekonečna hazardovat. Každý poctivý občan republiky musel být hluboce otřesen brutálním zásahem ozbrojených sil proti pokojně manifestujícím studentům a musel ho odsoudit. Každý člověk této země, byť úplně apolitický, musel ihned pochopit, proč a proti komu byla tato síla použita. Ano, občané to pochopili a rozhodně proti této zvůli vystoupili. Nechtěli to však pochopit ti, kteří o osudu národa v dané době rozhodovali."

Probojování ,,Prohlášení široké veřejnosti" však nebylo zdaleka jednoduchým úkolem. Například v České národní radě (ČNR) se je nepodařilo prosadit. Předsednictvo ČNR totiž vydalo vlastní Prohlášení k 17. listopadu a na manifest čs. socialistů nebral ohled, ani z něho nebyly do Prohlášení ČNR zahrnuty jeho hlavní body. O. Burský tak musel konstatovat, že na této ,,frontě" nebyla strana zatím úspěšná.

Můžeme však říci, že Prohlášení aktivizovalo stranu na všech úrovních organizační struktury až do konce prosince 1989 podobně jako v roce 1968. ČSS jako jedna z nekomunistických stran začala hrát důležitou úlohu politického a společenského mediátora a působila i jako prostředník jednání mezi formujícím se Občanským fórem (OF) a vládní mocí, resp. pragmatickým křídlem kolem premiéra L. Adamce a opozicí. Cílem strany bylo aktivně svou vahou spolupůsobit při překonání hluboké společenské krize, do níž se země dostala po 17. listopadu.

OF, jež vzniklo 19. 11. 1989 v pražském Činoherním klubu, a jehož ustavení se účastnili zástupci čs. socialistů (J. Škoda byl Havlův spolužák z gymnázia), postupně stoupající autoritu ČSS respektovalo, což platilo i vice versa. Nicméně předseda strany B. Kučera zdůrazňoval, že socialisté sice spolupracují se strukturami OF, ale současně si zachovávají vlastní politickou identitu. Později se začaly cesty mezi OF a ČSS vzdalovat, protože V. Havel si zástupce ČSS v OF nepřál, považoval ji za stranu kolaborantskou, která se za 41 let své existence zkompromitovala. OF se přetvořilo v celonárodní platformu odporu proti komunistickému režimu, o což se snažili v jednu chvíli i čs. socialisté. Ve vztahu mezi OF a ČSS tak bylo určité latentní napětí i konkurenční prostředí.

 

Melantrišské balkony

Události po 17. listopadu pokračovaly samospádem a rychlým tempem. V nastalé situaci se čs. socialisté velmi rychle zorientovali a snažili se hrát roli významného politického činitele v dalších jednáních a strhnout na sebe ve vyhrocených okamžicích pozornost. To se jim podařilo zejména při velké manifestaci na Václavském náměstí dne 23. 11. 1989, kdy strana ,,zapůjčila" zástupcům OF a jiným osobnostem veřejného života svůj vydavatelský a nakladatelský dům Melantrich. Zorganizovat tak náročnou akci nebylo vůbec snadné. Této úlohy se zhostil na jedné straně výrobně technický náměstek ředitele Melantricha M. Nevole, který měl na starosti technické zajištění shromáždění, a na druhé straně redaktor Svobodného slova P. Kučera. Nutno dodat, že některým čs. socialistům se vůbec nezamlouvalo, že by budova Melantrichu měla být hostitelem představitelů OF.

Nakonec se ale akci podařilo přece jen zrealizovat. Na balkoně Melantrichu se vystřídala plejáda význačných osobností politického a veřejného života. M. Nevole byl vůbec prvním řečníkem, po něm pozdravil zhruba dvousettisícový dav herec R. Hrušínský a následoval ústřední tajemník ČSS J. Škoda, který prohlásil: ,,Od pondělka tohoto týdne, kdy vyšlo ve Svobodném slově památné Prohlášení k 17. listopadu, považují členové svoji stranu opět za nezávislou a svobodnou a chtějí aktivně a konstruktivně zasahovat do osudu této krásné, nám tak drahé země."

Den po velké manifestaci na Václavském náměstí, při níž se do popředí dostal Melantrich, se konala schůze ÚV ČSS, která zaujala příslušná stanoviska ke společenské krizi, jež po 17. listopadu v zemi nastala. Schůze byla velmi živá a v diskusi vystoupilo několik desítek členů. Zazněly požadavky, aby ČSS přijala ve svém programu princip takového pojetí demokracie, jak je formuloval dr. E. Beneš a nesouhlasil s dlouholetou praxí v orgánech NF, kde byl výsledek jednání již předem dán. V prvé řadě ÚV schválil Prohlášení strany k 17. listopadu. Dále se usnesl, aby v souvislosti s událostmi 17. listopadu byla důsledně prosazována rovná práva pro všechny občany a politické strany, respektování lidských a občanských práv, veřejnosti se měla prezentovat pouze pravdivé a nezkreslené informace.

Jako klíčové bychom mohli označit dva body usnesení: za prvé rezoluce, jež měla vést k zahájení celonárodního dialogu s cílem překonat společenskou krizi, a za druhé uskutečnění svobodných a demokratických voleb, které by proběhly po více než 40 letech již se samostatnými kandidátkami. ČSS byla první stranou, která pouhý týden po rozehnání studentské demonstrace oficiálně požadovala vypsání svobodných voleb. Tento požadavek pak na půdě FS na jeho zasedání 29. 11. 1989 přednesl poslanec ČSS J. Ládr. Mimo jiné prohlásil: ,,Na závěr mi dovolte, abych jménem Klubu poslanců Československé strany socialistické vznesl náš zásadní požadavek na vypsání svobodných a demokratických voleb v blízké budoucnosti. Jsme si totiž vědomi, že celé Federální shromáždění, každý z nás se musí podrobit vůli voličů v rámci svobodných voleb, umožnit jim, aby vybrali ty, kteří budou nejlépe hájit naše zájmy."

ÚV též uložil PÚV strany a poslaneckým klubům strany, aby prosazovaly urychlené projednání a schválení shromažďovacího, spolčovacího, petičního, volebního, tiskového a vydavatelského zákona.

Jako další důležitou vnitrostranickou akci navazující na zasedání ze dne 24. 11. 1989 můžeme označit poradu předsedů tajemníků okresních a krajských výborů, jež se konala 1. 12. 1989 v Obecním domě. Tam byl Kučerou zopakován požadavek na vypsání svobodných voleb, jejichž konání by se uskutečnilo nejlépe mezi červnem a říjnem roku 1990, ale zazněly i jiné, v té době ještě odvážné postuláty. Podle ČSS mělo dojít i k rozpuštění Lidových milicí a zrušení základních organizací KSČ na pracovištích. Mezi diskutujícími se objevovaly názory na přehodnocení otázky vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Bojovná nálada neopustila ČSS ani v prosinci. Dne 6. 12. 1989 uveřejnila strana ve Svobodném slově bezprostřední požadavky ke společenské situaci, nazvané ,,Oč nám jde dnes a zítra". Postuláty, které by ještě před měsícem s největší pravděpodobností komunistické špičky hodnotily jako ,,kontrarevoluční" a reakční, byly nyní pouze minimálním programem.

Prohlášení obsahovalo celkem 12 bodů, které můžeme shrnout do následujících požadavků: 1. posílení vzájemného porozumění všech demokratických společenských sil - církví, politických stran, občanských iniciativ a dalších, 2. dosažený stav demokratizace společnosti musí být chráněn a rozvíjen směrem k nastolení pluralitní demokracie, 3. má se pokračovat v přípravě nové ústavy, 4. urychleně přijmout branný zákon, 5. při vedení federální a národní televize a rozhlasu se mají zřídit výbory složené z politických stran a hnutí, které by dohlížely na jejich objektivitu a nestrannost, 6. zrušení kádrové nomenklatury, 7. možnost zasáhnout do procesu přípravy novel trestně - právních předpisů a ustanovení, pomocí nichž byly potlačována lidská a občanská práva, prosazení zrušení všech trestních a jiných postihů za občanské postoje po 21. 8. 1968 a dokončit rehabilitace nespravedlivě stíhaných, 8. odpolitizovat hospodářskou sféru, 9. neprodleně zřídit federálního orgán na ochranu životního prostředí, 10. nezbytnost přehodnocení vývoje naší země v letech 1945 - 1948 se zvláštním zřetelem na období po únoru 1948, padesátá léta, roky 1968, 1969 a období po něm, srpnovou intervenci 1968 považujeme za příkré porušení mezinárodního práva a narušení svrchovanosti země, 11. ČSS považuje za svou morální povinnost zasadit se o odčinění křivd na těch členech ČSNS, kteří byli odsouzeni a perzekvováni po únoru 1948, 12. základem nové demokratické cesty se musí stát morální obroda naší společnosti a vytvoření svobodného, spravedlivého a demokratického státního zřízení.

O den později po zveřejnění prohlášení, 7. 12. 1989, se konalo důležité zasedání ÚV ČSS. To jednomyslně schválilo zmíněné požadavky a pozornost věnovalo zejména programovým otázkám. Z předchozího výkladu víme, že již IX. celostátní konference v roce 1987 si vytkla za cíl zformulovat nový programový dokument, samozřejmě zakotvený v mantinelech přestavby. Na konci 1989, kdy probíhaly překotné mocenskopolitické změny, dostal proponovaný programatický dokument zcela jinou dimenzi, ovlivněnou zásadními společenskými změnami, takže myšlenky z doby přestavby překotný vývoj událostí předběhl.

Na prosincové schůzi ÚV již byly představeny konkrétní obsahové kontury, na něž kladl důraz předseda strany B. Kučera. Program sestával ze tří částí: první část nazvaná ,,Kdo jsme", vyjadřovala obecný ideový profil strany a základní politické hodnoty, druhá část ,,Z čeho vycházíme", shrnovala ideové zásady, vztah strany k vlastenectví, státnosti apod., třetí část nesla název ,,Oč usilujeme" a v zásadě obsahovala názory a požadavky, které chtěli čs. socialisté prosazovat. Návrh programového dokumentu byl pak otištěn ve Svobodném slově 13. 12. 1989. ÚV pak schválil způsob provedení diskuse k návrhu programu.

ÚV se věnoval rovněž společenské krizi a uložil všem stranickým orgánům vypracovat projekt přípravy na svobodné volby, po jejichž uskutečnění volala mezi prvními. Je zajímavé, že někteří straníci požadovali začít s předvolební kampaní již v prosinci 1989. Čs. socialisté navrhovali uskutečnění voleb mezi červnem a říjnem příštího roku. ÚV rovněž ustavil tzv. Klub demokratické inteligence jako dobrovolné seskupení či sdružení členů ČSS i bezpartijních občanů, jež mělo rozvíjet vědu, kulturu v duchu humanistických tradic a demokratizace.

Můžeme říci, že na přelomu listopadu a prosince 1989 byl nastartován proces postupné demontáže komunistického režimu, na němž se aktivně podílela i ČSS. Představitelé OF koncem listopadu docílili řady úspěchů, které vnitřně rozrušily celistvost existujícího režimu. Nejprve uspořádali velkou demonstraci na pražské Letné, jíž se ve dnech 25. 11. a 26. 11. zúčastnilo asi 750 000 lidí, 28.11. 1989 pak byly na schůzi FS vypuštěny články 4 a 16 z platné ústavy z roku 1960 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, Národní frontě a marxismu - leninismu jako oficiální ideologii.

Do jednání mezi OF a Adamcovým křídlem KSČ byli též vtaženi i čs. socialisté, kteří spolu s iniciativou Most (M. Horáček, M. Kocáb) zprostředkovali první oficiální setkání mezi zástupci OF a komunisty, jež se konalo dne 26. 11. 1989 v Obecním domě. Technické a organizační zajištění měli na starost tajemník klubu poslanců J. Vyvadil a tajemník ÚV NF ČSSR S. Křeček. Debat mezi zástupci ÚV NF v čele s Adamcem a opozičním OF se zúčastnili kromě B. Kučery i J. Škoda, scénárista J. Křižan, A. Vondra, M. Kocáb, M. Horáček či tehdejší ministr bez portfeje M. Čalfa. Na této historické schůzce byly komunistickému premiérovi předloženy požadavky Občanského fóra, například propuštění politických vězňů, demokratizace veřejného života, odchod zprofanovaných politických představitelů a další požadavky.

Po jednání zástupců OF s Adamcem se ještě čs. socialisté zúčastnili schůzky s V. Havlem v ústředním sekretariátu ČSS. Jednání proběhlo 9. 12. 1989 a za ČSS byl přítomen B. Kučera, J. Škoda, S. Křeček. Kučera zde prohlásil, že strana jako celek vyjadřuje své kladné stanovisko k OF, nicméně si chce zachovat vlastní politickou identitu, která by jí umožnila stát se jakýmsi ,,vyvažujícím" prvkem v probíhající společenské krizi. Na rokování se otevřelo více otázek, například další fungování NF, termín svobodných voleb a další závažná celospolečenská témata.

Koncem listopadu 1989 se již komunisté ocitli v defenzivě a byli svolni k řadě ústupků. Proto také OF nastolilo otázku rekonstrukce federální vlády. V ní měli po událostech roce 1968 čs. socialisté jen jednoho zástupce a v této straně se postupem času množily hlasy, které žádaly status quo ante, tedy dvě vládní křesla. Nejviditelnější osobnosti v listopadových dnech, předseda ČSS B. Kučera a J. Škoda, již předem avizovali, že do vlády nevstoupí, neboť se chtějí naplno věnovat stranické práci. Nicméně strana jako celek Adamcův rekonstruovaný kabinet jednohlasně podpořila. Zároveň brala Adamce jako partnera při dalších jednáních. K. Löbl 29. 11. 1989 prohlásil na zasedání Sněmovny lidu a Sněmovny FS toto: ,,Vážení přítomní, Československá strana socialistická je připravena dát plnou podporu vládě široké koalice Ladislava Adamce. Jde nám o výkonnou, dělnou vládu, která by v praxi prosazovala urychlení ekonomické reformy s využitím všech rezerv, které jsme dosud nezodpovědně nevyužívali a které jsou v rozvoji demokratických práv a povinností."

Nyní se tedy začalo debatovat o tom, kdo by do federální vlády, jež byla po rekonstrukci představena veřejnosti 3. 12. 1989, za ČSS vstoupil. Nakonec bylo pro ČSS uvolněno jedno vládní místo. Volba strany padla na L. Dvořáka, tehdejšího pracovníka Transporty Chrudim, poslance Sněmovny národů, který měl převzít funkci ministra - předsedy Federálního cenového úřadu, a za něhož se zaručil i B. Kučera. O dva dny později došlo k reorganizaci české vlády, do níž ČSS nominovala P. Mišoňa na post místopředsedy vlády a M. Adama, který převzal ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Po jmenování vlády na české straně rezignoval 7. 12. 1989 předseda ČNR J. Kempný na svou funkci.

Adamcův rekonstruovaný kabinet z 3. 12. 1989 nebyl veřejností ani OF přijat, protože ve dvacetičlenné vládě zasedli pouze tři nestraníci a po jednom zástupci z ČSS a ČSL. Dne 10. 12. 1989, symbolicky na Den lidských práv, byla představena ,,Vláda národního porozumění" v čele s M. Čalfou, protože L. Adamec na svou funkci rezignoval již 7. 12. 1989, aby si zároveň vytvořil ,,předpolí" pro uvažovanou prezidentskou kandidaturu. V této vládě zasedli dva zástupci ČSS, čímž byl jejich dlouholetý požadavek (nyní již ve změněných společenských podmínkách) splněn. L. Dvořáka, který byl členem vlády v první rekonstruované Adamcově vládě, doplnil v Čalfou vedené vládě O. Burský, jenž se stal místopředsedou vlády pověřený řízením ministerstva zemědělství a výživy. Jednalo se o první vládu od února 1948, kde měli komunisté menšinu vládních křesel. Paradoxem dějin zůstává, že někteří členové vlády, jako např. V. Dlouhý, V. Komárek či sám předseda vlády Čalfa byli v době jmenování ještě členy komunistické strany, ale nyní již reprezentovali opozici vůči KSČ. Po jmenování vlády odstoupil i dosavadní prezident republiky G. Husák, jehož odchod bezvýhradně požadovalo OF.

Po rekonstrukci vlády, v níž zasedli dva čs. socialisté, získala ČSS i další významnou funkci v zákonodárném sboru. Snaha prosadit Kučeru, který byl v té době zároveň předsedou ÚV NF ČSSR, do funkce předsedy FS se kvůli kategorickému Havlově postoji a stanovisku OF skončila neúspěšně. Jiný případ nastal v ČNR, neboť zde již se zástupci ČSS ve vedoucích funkcích nemělo OF problém. Dne 11. 12. 1989 souhlasilo předsednictvo ČNR, aby se stal poslanec ČSS J. Šafařík předsedou ČNR a právnička B. Hyková místopředsedkyní Sněmovny národů. Se Šafaříkem po jistém váhání vyslovili souhlas komunisté, kteří navrhovali do čela ČNR B. Rosického, a poté i lidovci. 18. 12. 1989 pak proběhla schůze ČNR, kde byly tyto změny provedeny. Komunisté v ČNR s touto personální reorganizací vyjádřili souhlas. Čs. socialisté tak vyšli z listopadových a prosincových událostí personálně posíleni v zákonodárných sborech, což brali jako satisfakci za aktivitu v posledních měsících.

Jedním z posledních důležitých kroků, na němž se socialisté podíleli, byla aktivní součinnost za zvolení V. Havla prezidentem republiky. B. Kučera na schůzi PÚV ČSS dne 18. 12. doporučoval, aby byl Havel zvolen prezidentem veřejným hlasováním. Otázkou však zůstávalo, jak docílit stavu, za něhož by komunističtí poslanci, kteří měli od roku 1948 většinu v parlamentu, volili právě Havla, který byl pro ně jinak zcela nepřijatelný. Muselo tak dojít ke kooptaci nových poslanců bez řádných voleb do parlamentu, kde zástupci OF neměli jediný mandát. Čalfa se za tímto účelem sešel na předsednictvu vlády dne 15. 12. 1989 s V. Havlem a dohodli se na tom, že stávající FS zvolí Havla prezidentem, přičemž Dubček stane ve funkci předsedy FS. I tak je celý postup z hlediska ústavnosti minimálně problematický.

Čalfa pak musel zvolit ,,důrazné" přesvědčování komunistických poslanců, v němž mu pomáhal i předseda ČSS B. Kučera. Dosáhli takového stavu, že již 19. 12. 1989 na schůzi FS komunisté souhlasili s volbou Havla do prezidentské funkce. I zásluhou Kučery a strany ČSS byl tak zvolen V. Havel 29. 12. 1989 prvním prezidentem od roku 1948, který nevlastnil stranickou knížku KSČ. Dalším paradoxem dějin zůstává fakt, že Havla volili svorně všichni komunističtí poslanci, což dávalo vzpomenout na schůzi Ústavodárného národního shromáždění dne 10. 3. 1948, kdy většina nekomunistických poslanců (!) vyjádřila důvěru Gottwaldově obnovené vládě. Ještě zmiňme, že B. Kučera se jako jeden z politiků zasazoval o to, aby Havel nepronášel slavnostní prezidentský slib Československé socialistické republice, nýbrž Československé republice.

Zvolením V. Havla prezidentem republiky tak byla symbolicky završena etapa přechodu od totalitního modelu vládnutí demokratickému politickému systému. Na této hluboké přeměně čs. společnosti se velkou měrou podílela i ČSS, která jako první odsoudila brutální zásah bezpečnostních složek 17. listopadu 1989. Zprostředkovala důležitá jednání mezi opozičním OF a vládnoucí mocí a aktivizovala své poslance v zákonodárných sborech. B. Kučera se stal na dva měsíce předsedou ÚV NF ČSSR a mohl být tak u všech důležitých rokováních o pokojném předání moci. Významné bylo i ,,zapůjčení" Melantrichu demokratickým silám a představitelům OF na několikasettisícové demonstraci na Václavském náměstí 23. 11. 1989. ČSS se stala v listopadu 1989 podle slov J. Škody skutečně samostatnou a svobodnou stranou. Můžeme tak konstatovat, že strana přispěla svými pevnými postoji k transformaci československé společnosti v demokratickou a sehrála v klíčových okamžicích naší země pozitivní roli, která ji plnohodnotně zařadila po bok demokratických sil.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.