Co mne živilo, než jsem se dostal k milované profesi

mladez stredisko
5.11.2018 16:40
Za mého mládí svět nefungoval tak, jak ho známe nyní. Žádná ekonomická konjunktura a práce všude, kam se podíváte. Žádný internet a stránky, na nichž po vás zaměstnavatelé touží. A přesto, i když peněz nikdy nebylo nazbyt, život byl jaksi krásnější.

Náš tatínek byl povoláním zedník, takže jsem dřinu poznal velmi záhy. Vozit kolečka s cihlami byl můj denní chleba už v momentě, kdy moji vrstevníci chodili čutat s merunou. Nikdy jsem si nestěžoval, vlastně mne takhle otec naučil znát dřinu a pomohl mi uvědomit si, že chci studovat.

Za komunistů bylo jakékoli studování těžké, pokud vaši rodiče nechtěli být ve straně, ale nějak jsem se protloukal. Tehdy každá koruna měla zcela jinou nominální hodnotu než dnes a život byl jaksi.... pestřejší. Žádné tablety, telefony u ucha a podobné nesmysly. Prostě tvrdá práce a přiznám se, že já vždy tíhnul k té agrární. Možná i proto obdivuji pana Babiše, protože jeden z oborů, který si zvolil, asi vlastně ten nejviditelnější, je právě zemědělství.

Takže v prvním ročníku jsem střídal deriváty s prací na poli, hrbil si záda nad nákresy, hrbil si záda při sběru brambor, byl pořád někde venku, v přírodě. Ba i na tu merunu s klukama se dostalo, my věru žádné tablety neměli.

Zlom přišel někdy ve třetím ročníku. Toho roku byla úroda mizerná, práce bylo všude málo a mně nezbylo, než zkoušet štěstí jinde. Proto jsem na čas zakotvil v chemičce, kde jsem tahal (holýma rukama!) sudy s kyselinou, potom v maloobchodě, kde jsem se živil jako skladník. Na čas jsem dokonce pomáhal v lomech, kde jsme odpalovali trhaviny a utíkali se schovat jako malí kluci. Věřte mi, že ono vzrušení při výbuchu je sice nenahraditelné a nepopsatelně krásné, ale ta dřina při tahání kamení! Ale díky tomu jsem získal sportovní postavu a navíc mi pomáhalo to, že mne tatínek zapřáhl už v mládí.

A pak to přišlo. Objevily se první počítače. Ne takové jako dnes, my si hráli spíše s pájkou, rozuměli jsme deskám a obvodům. A já velmi rychle přišel na to, že výpočetní technika může být (a byla) můj život. Pascal, C++, svět programování, ten mne postupně uhranul. A pomohla mi s ním i má druhá velká láska, a to čísla. Vždy jsem tíhnul k účetnictví (tou byla moje drahá maminka, budiž jí země lehká). Proč? Protože účetnictví se nedá oklamat. Má dáti a dal, logika, věcný přístup k věcem. To vše mne ohromilo a když jsem se ocitnul u čísel nebo strojů, cítil jsem nebývalé vnitřní blaho.

Než se dostane člověk k věcem, které miluje, musí si je zasloužit, tak mne to učila maminka. Myslel jsem, že moje budoucnost je narýsovaná jako na prknu, které jsem používal ve škole. Myslel jsem, že mám předurčený osud, že můžu býti nový Bill Gates nebo aspoň kontrolor těch, kteří kontrolují ty, co kontrolují pracovníky na referentských příčkách.

Než přišel ten den, kdy jsem spadl. Den, který nadlouho vše změnil. Pokračování příště...

František Paroulek
Absolvent ČVUT, nadšený modelář a opravář starších vozů, příležitostný kuchař a básník. Spokojený volič ANO a obdivovatel pana Babiše. Miluji vše, co je české a naše zlaté ručičky. Nemám rád příživníky a řiťolezce.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

   Na místo hrbení se na brigádádch při sběru brambor, se nynější mladí hrbí při sledování virtuální reality nad PC, tablety a chytrými mobily.