Co také předcházelo srpnu 1968 v Československu - IV

dekret eb
24.9.2020 20:08
Jak pučisté (nejenom, ale i celá Národní fronta v roce 1948), tak reformátoři v roce 1968, tak i normalizátoři po roce 1969 se drželi pevně jednoho kréda, z něhož vyplývalo, jakého spojenectví se máme držet. A čeho se vyvarovat. Nešlo o oklamání, naivitu či nedůslednost, šlo o švába na mozku. Je nutné prostudovat a prověřit s odstupem času obé, jde o různá převyprávění téhož příběhu. Pravda je celek, všem těm hrdinům i těm normalizátorům šlo o obhajobu výsledků znárodnění a Února 1948. Je jasné, že proto musela mít demokracie a snažení o ní jiný tvar než má dnes. Už si přestaňme něco nalhávat, jak ti byli špatní, nebo dobří. V době jednání v Čierne nad Tisou všichni svorně prohlašovali, že jsou pro socialismus. Dokonce novináři Svobodného slova vyzdvihovali, jak je naše západní hranice bedlivě střežená ostnatým drátem, vlčáky a ke střelbě vždy připravenými pohraničníky.

Jak komunismus jako levá úchylka, tak fašismus a nacismus jako pravá úchylka (jak to charakterizuje Slavík ve svém deníku historika) se zrodily v orgiích a křečích zcela zbytečné první světové války jako plodu konkubinátu kapitalismu s koloniálním imperialismem evropských velmocí. Co byste udělal se svou vládou, kdyby vás zcela zbytečně držela čtyři roky v zákopech? Když už nic jiného. Rozdíl mezi levicí a pravicí v těchto v souvislostech je v tom, že levice likviduje kapitalismus a ochraňuje demokracii jako vládu lidu a pravice likviduje demokracii a ochraňuje kapitalismus ve smyslu zachování soukromého vlastnictví. Revoluci museli bolševici provést pod hrozbou vlastního zničení, protože Savinkov organizoval armádu k tomu, aby rozpoutala bílý teror. A ostatně co jiného byl Kornilovův puč než snaha zlikvidovat bolševiky.

Co prozrazuje způsob našeho způsobu uvažování o historické realitě

A naučme se číst.[1] Na počátku srpna v roce 1968 vylezl na tribunu tehdy právě konstituované České národní rady člen její ekonomické komise Č. Adam, který za ČSS  - a je nutné předpokládat, že naprosto dobrovolně, mohl si to tedy odpustit - všem přítomným poslancům sdělil (a právě tuto část jeho projevu přetisklo Svobodné slovo), že pevně stojíme za znárodněním výrobních prostředků a nedopustíme, aby se v naší zemi kdokoli znovu pokusil o návrat poměrů kapitalistických. V souladu s tak nyní spontánně projevenou vůlí všeho československého lidu chceme, aby socialismus vycházel v naší zemi z našich dějinných tradic, z národních povah českého a slovenského národa, aby se ve svých formách obnovoval s pokrokem vědy. O pár dnů později se v jedné diskuzi o spojení intelektuálů a dělnické třídy na stránkách Svobodného slova jeden její účastník zeptal: Potklali jste vůbec někoho, kdo by chtěl svrhnout socialismus? Mimochodem,  je ale zvláštní, že tehdejší týdenní policejní hlášaní přinášely trochu jiný obrázek. 

Tímto postojem byly dány limity demokratizace politického systému kdykoliv předtím i kdykoliv potom[2]. Ve jménu obhajoby tohoto kréda padaly po celých čtyřicet let hlavy, chodilo do prvních májů a cvičilo na spartakiádách.[3] Ještě v r. 1987 se hlásil Havel k socialistům. Viz kniha Dálkový výslech. Ale v 50. letech nikdo nesdělil občanům, že jde o protiprávní a zločinný režim.[4] Nebo znáte nějakou autoritu, která by to tehdy prohlásila? Mezinárodní organizaci? OSN? Rada bezpečnosti? I příbuzný Václav Havla, stavitel Maria Havel prosil komunisty, aby ho z té diktatury proletariátu nevylučovali předem. Že bude hodnej, že ho můžou klidně znárodnit. Při zpětném pohledu je zjistitelné, že i to nechtěné marxisticko-leninské školení zabralo. Všichni se naučili veřejně mluvit stejným jazykem, stejným způsobem myslet a argumentovat, převzali rétoriku VUML. Klasická poučka, že co nezmůže puška, to dokáže tužka.

Nebyl jsem to já, kdo po listopadu 1989 veřejně prohlásil: všichni jsme vinní. Ano, všichni jsme měli švába na mozku. Moje maličkost se ho zbavila až po roce 1989, kdy jsem se konečně dočetl relevantní námitku, že by rizika individuální aktivity neměla být přenášena na jiné, tedy na společnost. A měl jsem před očima obrázek, jak jedné zkoušečce kovů to málem urvalo hlavu, když její šéf a normalizační komunista jako řemen zkoušel nové upnutí ocelové pásky, které spatřil asi hodně na dálku při svém výletu do NDR. Páska zkrátka při roztrhnutí vylítla a málem zasáhla hlavu té zkoušečky kovů. Jde vždy o rovnováhu mezi individuálními přínosy (ztrátami) a společenskými ztrátami (přínosy).

Chování Amíků v Evropě

V r.1947 v článku pro Christian Century napsal pastor Renwick C. Kennedy, bývalý polní kaplan: Zájmy vojáka jsou primitivní. Hlavní jsou tři: 1. Najít německou ženu a vyspat se s ní; 2. koupit nebo ukrást láhev koňaku a opít se do němoty; 3. dostat se domů. Zde ho máte v jeho zmačkaných šatech, tlustý, překrvený. Tabulka čokolády a cigarety, to je téměř vše, co on vítěz může dát poraženému. Průměrný Američan se jako propagátor demokracie, amerického způsobu života a sebe samotného jako jedince, se neosvědčil. Chování průměrného vojáka bylo při nejmenším halasné a v nejhorším zločinné. Průměr byl adiosní a opovržlivý. Voják a důstojník považovali každou mladou ženu za lehkou oběť a hned jí dělali nabídky. Honili ženy otevřeně po celé Evropě. Nejen prostitutky, ale všechny ženy. Byla to armáda, která nezřízeně pila. Nepila diskrétně a s dobrými způsoby, ale jako zvěř. Od Anglie až do Německa mají Američanů až po krk. [5]

Pozn. Je jasné, proč Češi nechtěli, aby Amíci obsadili, respektive osvobodili Prahu. Nechtěli ztratit o nich své poslední iluze.

Existovaly za komunistů svobodné volby, respektive existovala svobodná volba?

Svoboda je výběr mezi alternativami, je spojená se vzájemným poměřováním mezních nákladů a výsledků. Demokraté se např. díky faktu odsunu německého obyvatelstva ocitli ve velmi obtížné situaci, byli doslova tlačeni ke slovanskému dubisku, například i k nutnosti přeorientovat zahraniční obchod na SSSR a další slovanské státy s administrativně direktivní ekonomikou. Možná že je fakt škoda, že už se nikdy nedozvíme, jak by to vypadalo, kdyby vyhrála volby v r.1946 strana národně socialistická. Otázka ale zní, proč ve volbách r.1946 asi 400 000 bývalých voličů agrární strany volilo komunisty. Podle publikace z přelomu 30. let (Čecháček, Vzpoura středního stavu) čeští rolnici nikdy nemůžou volit socialisty ani komunisty, protože jsou vyděšeni z toho, jak zacházejí v sovětském Rusku s rolníky při kolektivizaci. Co se stalo, že tito bývalí voliči agrární strany v r.1946 volili v rozporu se svými zkušenostmi? Voliči přece nemohli být tak naivní. Existovala už tehdy spousta cestopisů, které přesně například popisovaly, jak je to se svobodou cestování v SSSR.  Co ale bylo cílem programu nekomunistického odboje „Za svobodu“, který se postupně zformoval kolem PVVZ a dalších odbojových skupin a jehož přípravy se zúčastnila také např. Milada Horáková, Josef Mašín a jehož autorem byl Josef Fišer: Rozhodně ne podpora imperialistických rejdů ("se Západem půjdeme jen tehdy, bude-li socialistickým"), ale naopak lidová demokracie, výstavba socialismu a plánovité řízení ekonomiky, respektive ještě boj za mír. Ferdinand Peroutka právě tehdy vyhlašoval, že komunisté vyhráli volby v r.1947 bez jakýchkoliv podvodů, Jan Masaryk řekl, že únorový puč byl ústavní atd. Hromádka spolupracoval s režimem. Katoličtí spisovatelé měli máslo na hlavě kvůli kolaboraci za okupace atd. atp. Kdopak si přihřál polívčičku přímo na Čapkovi? No přece Durych.  Peroutkovy a Masarykovy výroky byly proneseny před r. 1948. Ale to je snad nikterak nezlehčuje. Spíše se udály v logice dosavadního vývoje, kdy nám TGM vykládal něco o demokratickém socialismu a o tom, že ruští bolševici neumí administrovat. Beneš o socializující se demokracii. A kdy navíc všichni všechno věděli.

Opravdu bylo ve volbách r.1946 a 1948 použití bílých lístků tak nedemokratickým způsobem, jak se nám snaží někteří namluvit? Naopak voličům ve volbám, v nichž účast byla povinná, umožnilo vyjádřit nesouhlas se samotným principem Národní fronty. Je přitom zajímavé, že to ti voliči nevyužili. A že 400 000 hlasů voličů bývalé agrární strany nevolilo národní socialisty a lidovce (jak tyto strany doufaly), ale komunisty, a tím tak rozhodli o dalším nasměrování Československa do komunistického bloku. O implementaci totality nerozhodla ani zrada Amiků a Britů, kteří nás přenechali Rusům, ale právě s definitivní platností hlasy právě výše uvedených voličů, kteří tak umožnili komunistům vyhrát volby.

Nešlo samozřejmě ani tak o bývalé voliče agrární strany, ale o prvovoliče, tedy dcery a syny těch středních a velkých rolníků, kteří se tak bezostyšně obohatili na černém obchodování s městem, kdy za hrnek sádla se platilo kožichem (viz Golombek: Co nebude v učebnicích dějepisu).  Ze strany těch mladých šlo o morální protest proti tomu, jak se jejich rodiče za války chovali vůči městu. Chtěli se od svých rodičů odtrhnout a odejít do města za lepším v tom smyslu, že chtěli začít od čistého stolu. A radikalismus komunistů jim dával záruku, že se mohou rozloučit s dosavadním způsobem života. Proto např. ignorovali poučení z dějin SSSR a nevadily jim ani ty metody kolektivizace, které tam byly použity a které přinejmenším vedly k vysídlení mnoha tzv. kulaků někam na Sibiř.[6] O tom všem přitom tito mladí dobře věděli, a nebo také mohli vědět z tehdy dostupné literatury.

Ti komunisté své sliby plnili[7], ovšem plnili je v rámci direktivně administrativní ekonomiky (taky tvrdili, že SSSR náš vzor) a podmínkách studené a někdy také velmi horké války a neslíbili zachování trhu: družstva nebyly kolchozy: družstevníkům byl jejich majetek a jejich podíly zachován: byly např. vypláceny i podíly podle něj. A naopak středním a větším rolníkům vstup do družstva přinesl úlevu v tom smyslu, že se zbavili odvádění dávek, které byly stanoveny progresivně ve vztahu k velikosti půdy[8]. Stejně tak v rámci direktivně administrativní ekonomiky byla posílena role živnostnictva, družstevní družstevnictví garantovalo zásobování i odbyt. A třeba lékárnám zachovat si své místo mezi dodávkami národních podniků a financováním z národního pojištění. Znáte nějakého živnostníka, který zkrachoval?  Živnostníci mohli a také vstupovali do KŠČ. A jejich děti po roce 1968.

A co se týče TGM, tak platí, že objektivně navázali na jeho historické dílo, přejali živé hodnoty a uplatnili jeho demokratické a humanitní ideály v nové formě. Všimněte si té nové formy, to vysvětluje vše. O jakém neplnění slibu je řeč? Novou formou uplatnění může být i odsouzení a odmítavá kritika. A "Masaryk střílel do nezaměstnaných", což bylo samozřejmě zlo, které komunisté odstranili.[9] Vskutku nahradili TGM lidovou demokracií, nezaměstnané nahradili pracovními tábory, direktivně administrativním řízením ekonomiky, zadrátovanými hranicemi a nedostatkem vložek. Ale TGM už ty nezaměstnané nestřílel. Je jasné, bude-li někdo přikládat tomu nějakou váhu, bude i ex post hodnotit společensko-ekonomický vývoj zcela jinak, než ten, kdo tyto události, v nichž nebyly šetřeny lidské životy ani před narozením, bude vytěsňovat ze své paměti.

A zase z četby tehdejších tiskovin vím, že vskutku se komunisté řídili naprosto otevřeně už před r.1946 heslem SSSR náš vzor. Ty nuance byly naprosto okrajové. Celá Evropa znala ještě před válkou vtip o tom, jak ze SSSR utíká králík. A polský celník se ho zeptá: Proč? Králík: GPU zatýká velbloudy. Celník: A vy přece nejste velbloud. Králík: No jo, ale říkejte to GPU. A nebo: Stalin v rozhodném okamžiku se nelekl zničení odbojných sedláků hladem. ... Lady Astorová se ho tázala: Jak dlouho budete zabíjet lidi? Stalin odpověděl: Jak dlouho bude třeba.(John Gunther: Evropa - jaká je. Desáté rozšířené a doplněné vydání. Praha: Fr. Borový 1937, s. 522) Hlad ovšem byl. Nikdo to u nemůže popírat. Bylo to na jaře 1933 ve velikých obilnářských oblastech SSSR. ... Přitom lze říci, že není ani tak rozhodující, že zemřelo několik miliónů lidí. Chamberlain odhaduje úmrtnost na 5 nebo 6 miliónů. Podle jiných znalců je to odhad příliš vysoký. Rozhodující však je, že sovětská vláda se pustila do obrovského epochálního boje o socializaci země pro příští dobro zemědělců; zemědělci se však postavili na odpor a dosti zle to odnesli. Aby poškodili vládu, odepřeli sklízet obilí. A proto pak neměli dostatek potravy. A mřeli. (Tamtéž, s.532)[10]

Po r.1945 se politická reprezentace vnitřního a zahraničního odboje v rámci Košického vládního programu se dohodla, že politicky angažovat se bude možné toliko v rámci Národní fronty, což bylo přetaveno nakonec do podoby pátého článku Ústavy ČSSR z roku 1960: K rozvíjení společné činnosti, k všestranné a aktivní účasti na životě společnosti a státu a k uskutečňování svých práv sdružují se pracující v dobrovolné společenské organizace, jimiž jsou zejména Revoluční odborové hnutí, organizace sdružení, organizace mládeže, organizace kulturní, tělovýchovné a jiné; na společenské organizace postupně přecházejí některé úkoly státních orgánů..[11] Zbytek bude ilegalita. [12]

Ano, možnost volit za plentou existovala, stejně tak existovala možnost znehodnotit ten volební lístek, vepsat tam jméno jiného kandidáta. Nebo vůbec nejít k volbám. To, že ti voliči nedokázali v té volební místnosti udělat pár posledních kroků k plentě, tak to byla jejich volba nevyužít ten prostor k rozhodování, který měli. Tedy volby za komunistů byly přímé, tajné a rovné, tedy svobodné.  Za druhé to, komunisté se řídili míněním veřejnosti, že to byl významný faktor tvorby politiky, dokládá např. taková skutečnost, že v polovině 60. let objížděli Šik a jiní ekonomové fabriky, aby získávali dělníky i inteligenci pro své reformy. Kdyby to nebylo důležité, tak by to asi nedělali. A když tu byli v polovině 60. let reportéři ze západoněmeckého Sternu, tak ve svých článcích pak psali o sebevědomých mladých lidech. Ti reportéři Sternu tu byli právě v době, kdy Šik a jeho kolegové z Ekonomického ústavu ČSAV agitovali pro ty svoje nepodařené reformy. Za třetí existovali celé rozsáhlé více méně legální opoziční platformy alternativního způsobu života, jak církve, tak i třeba hnutí Brontosaurus. Pokud většina funguje jako stádo, tak si ta většina nezaslouží demokracii. Demokracie není dar z nebes. 

Vedoucí úloha strany neměla s vlastním volebním procesem nic společného. Nikterak např. nediktovala počet komunistických poslanců v parlamentu. I zcela svobodné volby mohou opakovaně legitimizovat totalitu.  Tak z 20 dnešních procent lze přinejmenším odvodit podporu komunistů i před r. 1989.  A chápat ji jako minimální podporu. A pokud samozřejmě takováto významná menšina se opírá o státní moc, tak to už je potom zatraceně silný režim. Pro srovnáni vláda za Grosse se opírala asi o 30% podporu voličů, přesto vesele vládla dál. Dva roky po r.1968, v r.1971 opět kandidátku Národní fronty volilo tak cca 97% voličů. Ti voliči věděli a museli vědět, že posvěcují okupaci. Buď mi jde o svobodu, a to i za cenu života, nebo nejde, ale pak té svobody nejsem hoden, ale v tom případě jaksi i těch 20 procent stačí k tomu vládnutí.[13] A nebo pro ty voliče existovaly možná ještě jiné důvody (např. i ten strach z návratu sudetských Němců, komunisté ne nadarmo hráli tuto kartu), ale pak to rozhodnutí voličů bylo svobodným rozhodováním. Jak mohly sovětské tanky ovlivnit to, jaké úkony voliči činili ve volebních místnostech. A ty volby byly svobodné alespoň v tom smyslu, že byly vždy referendem o komunistické vládě. A daly mandát k jejímu pokračování. Vše záleželo na voličích. Měli jednou za pět let možnost se rozhodnout. Ty volby by byly svobodné, i kdyby u každého z nich stál lidový milicionář s pistolí u hlavy. Prostě dali přednost životu před svobodou. Nelze mít pro své rozhodování vždy jenom krásné počasí.

Nejprve tu začala podzemní aktivita těch poražených z února r. 1948, pak strach z války, tedy nutnost ukázat svaly. Co dělalo 500 agentů chodců v r.1950 na území suverénního státu? Proč musela britská tajná služba vycvičit a poslat sem přinejmenším pět set agentů chodců? Skutečně československá STB poslala 500 agentů do Velké Británie v r.1950? [14]

Buď zde existoval vcelku rozsáhlý odpor a odboj, nebo žádný oboj neexistoval, a pak ty procesy byly vykonstruovány.  Co se Slánského týče, tak to je právě záležitost interpretace. A jak mohli bolševici někoho ohrozit, když neměli atomovky? Tady měl Západ přinejmenším čtyři roky náskok. Pravdou je tedy opak. A když nechtěli, tak proč potom Churchill listopadu 1947 vyhrožoval Rusku útočnou válkou[15]. A kdyby Stalin byl rozhodnut zaútočit na Západ, tak by nikdy nepřistoupil na to pustit spojence do Berlína tak by nikdy nepožadoval zřízení druhé fronty. A v Jaltě ustoupil Západu ve všem, co se dalo. Odpor byl zničen hned v zárodku, protože ty skupiny neměli žádnou masovou podporu. Ani politickou. Češi a Slováci odmítli spolupracovat se Západem, protože nebyl socialistický.

V případě invaze amerických tanků, jak o tom snili Mašíni, i rezavé pušky mohly být nebezpečným instrumentem. A kolik dnes vyfasujete za nelegální držení takovéto rezavé pušky? Agenty chodce pomáhala Moravcovi cvičit britská tajná služba. Ostatně z čeho by ten Moravec žil, kdyby ho ti Britové nepodporovali. Britové ústy Mongomerryho při ustavení NATO prohlásili: Jsme ve válce s komunismem.  Až v r.1950 byla vyhlášeno referendum ve formě petice s otázkou, zda chcete bojovat za mír, kterou tehdy podepsala většina národa včetně intelektuálních elit (např. rektor brněnského AMU Ludvík Kundera) Dokonce bych řekl, že podepsalo tolik lidí, že nebylo pak ani s kým bojovat. Tedy nešlo o žádný třídní boj, ale o boj za mír. Velmi výrazná většina tehdy v tom plebiscitu řekla ANO. A komunisti podle přání národa přeorientovali ekonomiku na zbrojení. A to se pak projevilo v r.1953.  Díky tomuto masovému souhlasu mohla pak vláda převést ekonomiku (včetně združstevňování) na přípravu obrany proti imperialismu, který tehdy vedl mimojiné horkou válku v Koreji.

Policie, vojáci a soudy, ba i komunisti, odboráři atd., to jsou také lidi, občani a voliči. A ani svobodomyslně smýšlející lidé nechtěli jít se Západem, ale s Východem. A nezaspali, také se připravovali a byli ochotni použít proti komunistům násilí. Viz paměti Oty Hory. Obrozená Národní fronta žádné brutální násilí použit nemusela, protože tu široko podporu měla. To brutální násilí začali používat, pokud neberu jednotlivé případy, až v době války v Koreji a nutnosti vyzbrojit armádu. A zase tady platí, že nejprve jim lid schválil svými podpisy, že za mír je nutné bojovat.

Když komunisté použijí násilí, pak proti nim klidně to násilí použijte. To je legitimní akce sebeobrany.  A dosavadní boj soukromých vlastníků byl proti komunistům veden násilně, první byli stříleni dělníci. A v masovém měřítku např. vražděni komunardi, kteří ani žádné znárodnění nedělali. Ono to je jasné, že první vždy vraždí vládnoucí elity. Ty k tomu mají prostředky. Ti utlačovaní nikoliv. A teprve pak se ti utlačovaní začnou bránit. Co se minulosti týče, tak lze snad mít pochopení pro vyhoštění českývh Němců po r.1945, ale to snad neznamená, že lze něco takového v budoucnu prosazovat ohledně např. Vietnamců. Prostě jsme přijali mezinárodní dohody, které jaksi říkají, že se to nedělá, Ale tím vyhoštěním to všechno začalo, že ano. A ten teror po r.1948 ne náhodou dělali lidé, kteří se účastnili toho vyhoštění.

Ale stejně tak platí, že přece lze mít pochopení pro teror vyplývající se zavedení principu Národní fronty mající za účel omezit kolaborantům a nacistům vstup do veřejného života. A jaksi stejně tak mohu uznávat, že tento princip už 60 let po válce jaksi nemá smysl udržovat při životě. Že jako každý zákaz je nebezpečný. Že vede k tomu, aby neprve byli zakazování nacisti, a potom i demokrati. Přesně z toho důvodu jsem proti zakazování jak nácistů, tak komunistů. Ale souhlasím s názorem, podle něhož nikdy žádný takový monopol na vlastnictví výrobních prostředků neexistoval. Respektive takto, začal existovat vždy v momentu, pokud nějaká vládnoucí skupina začala používat státní násilí ve svůj prospěch, tedy na obranu svých majetkových privilegií např. i omezováním volebního práva pouze na majetné. O monopolu vládnoucí třídy na výrobní prostředky lze hovořit pouze tehdy, když tato třída bude omezovat přístup jiných tříd k výrobním prostředkům. Např. se vyhlásí, že vlastnit pozemky mají právo toliko šlechtici, nebo i občané jiných států. Atd. Samozřejmě tato majetková privilegia mohou být prosazována i méně viditelnými prostředky. No, a tak se ti nepodnikaví bouří, podnikatelé do nich střílí a je z toho bolševická revoluce. Je to trošku virtuální realita, ale komunisté v ní zřejmě žijí Ani to není nic o spojenectví s Hitlerem, spíše to bylo zaměřeno na podvracení Hitlerova režimu jako nástroje panství německého velkokapitálum které bylo financováno tím západním imperialismem,

Na okraj. Protestující proti měnové reformě by naprosto stejně dopadli, kdyby se ten přebytek peněz v oběhu řešil zvyšováním cen, ne-li ještě hůře.  Škoda, že se jich nemůžeme už zeptat, zda-li podepsali na jaře 1950 ty petice o tom, že za mír se má bojovat. V tom momentu už tehdy o ty peníze přišli. Ale snad uznat, že tam, kde hrozí válka, tak tam jaksi není prostor pro zlepšování bydlení.  

REVOLUCE a její problémy

Problémem je, že pro demokraty představuje revoluce to nejhorší a nejnákladnější řešení společenských problémů, protože v revoluci se dostávají ke slovu a k moci ty nejradikálnější skupiny. Výhodou demokracie a jejího uchování i v těch podmínkách, kdy se dostanou k moci i ty nejradikálnější skupiny, tak existuje vždy možnost návratu zpět. Podívejte na Velkou Británii po r.1945, kde se provedlo téměř úplné znárodnění. Díky té demokracii a vnějším okolnostem šlo o znárodnění jenom toliko a téměř. A až se Britové přesvědčili, že to není pravé ořechové, tak prostě si zvolili konzervativce, kteří tu cestu zpět zajistili. A také ú nás ústavnost převzetí moci komunisty v únoru r.1948 umožnila, že zase v listopadu 1989 stejně ústavně tu moc předali dokonce těm, kdo se o ní jenom přihlásili. Tak kde převzetí moci komunisty proběhlo krvavě, tam také byla získána nekomunisty opět krvavě. Viz Rumunsko

Jak tvrdí jeho kritik, pan Pullmann se ovšem chystá svou odbornost historika dát všanc obhajobě tvrzení, že normalizační Československo nebylo pod vládou jedné strany a ideologie nedobrovolně, jako by si občané pozvali po Pražském jaru intervenční vojska sami. Jakoby únik do soukromí a svých koníčků nebyl vynucen tím, že projevit otevřeně svůj názor znamenalo riskovat degradaci v zaměstnání, nepřijetí dětí na VŠ a soustavnou intervenci StB do osobního života, včetně ohrožení zdraví a svobody.[16]

Upozorňuji, že pokud někdo nechtěl riskovat degradaci v zaměstnání atd. znamená toto konformní chování, že byl pod vládou jedné strany a ideologie dobrovolně atd. Komu pánbů, tomu všichni svatí. Prostě ďáblovi musíte umět říci ne za cenu ztráty vlastního života, svobody, jinak se s ním spolčujete. A to je třeba podstata problému textů v Peroutkově časopisu Přítomnost v r. 1939.

Proč by komunisté nemohli dávat morální lekce např. jako hrdinové antifašistického odboje? S kterou jinou politickou stranou než komunistickou bylo více spjato avantgardní umění 20. a 30. let ?  A když zločiny komunismu, respektive stalinismu nevadily evidentně současníkům, tak proč by měli vzrušovat dnešní mladou generaci? Není to tak trochu po sezoně? Vzrušuji se nad tím, co mohu ovlivnit nyní a v perspektivě. Je nutné zajímat se o ještě žijící, nikoliv o již zesnulé.[17] V tomto smyslu Kosovo a Irák jsou daleko významnější než nějaké stalinské gulagy, které se ostatně téměř rozměrově ani nepřibližují těm současným amíckým.

Pullmann asi nic na růžovo nelakuje, když mapuje tuto cestu. V jednom dílu seriálu o železné oponě je použit jako kontrast roku 1974 nejvyšší počet nově narozených dětí od r. 1947 a odsouzení skupiny, která provozovala loutkové divadlo, za protistátní činnost. Je přirozené, že v takto koncipovaném pořadu se hlavní pozornost věnovala té skupině, ale stav společnosti a její dynamiku i dokonce úspěšnost tehdejší populační politiky charakterizuje ten vysoký počet Husákových dětí, díky nimž by dnes neměl kdo pracovat, oproti téměř populačnímu propadu druhé poloviny 60. let. Ale vyzdvižení tohoto faktu snad nepředstavuje nějakou obhajobu tehdejšího režimu. A máme snad něco tutlat?  Lakuji něco narůžovo, když napíši, že teprve po únoru 1948 získali ženy právo si svobodně kupovat cigarety a kouřit? Jejich volební právo také nikdo neomezoval a jejich nakládání s penězi a vstup do zaměstnání nebyly vázány na souhlas manžela. Mám-li to zjednodušit na ultimo: Diktatura jsou proskripce a každý krok směrem od tohoto stavu je krokem ke svobodě a demokracii.  Komunisté nikdy neskrývali, v čem spočívá jejich síla.[18]

Vývoj totality v Československu

Lze uvést, že pojmenování poúnorového režimu jako totalitního, je samo o sobě nepřesné. Karel Kosík napsal v r.1963 knihu Dialektika konkrétního, v ní dovozoval, že každou společnost lze nazvat totalitní, protože uskutečňuje lidské vztahy v úplnosti, tedy totalitně, je totalitou. Pokud lze definovat pracovně liberální demokracií (jako opak totality) čtyřmi znaky, tedy za prvé dělbou moci, za druhé (relativně) svobodnými volbami a za třetí (sociálně) tržní ekonomikou, založenou na soukromém vlastnictví pod ochranou státu a za čtvrté médii nezávislými na vládě, tak v první polovině padesátých let v Československu kromě něčeho, čemu bychom mohli říkat (vynucená) většinová vláda lidu  (založená na obavách lidí na obou stranách z třetí světové války a na uspokojení části mladé generace ze svého společenského vzestupu, viz případ Pavla Kohouta a vyplnění některých požadavků předválečné levice, například národní pojištění), příliš mnoho liberální demokracie nenalézáme.

Nejde o to, že pan Kohout dělal chyby, jde o to, že říká dodnes, že je dělal z nedostatku informací, respektive z naivity. Tvrdím, že to není pravda, pokud nebyl úplně negramotný. Stačilo a stačí si přečíst knihu reportáží Johna Gunthera Evropa - jaká je, která jenom u nás už v r.1937 vyšla v desátém a rozšířeném a doplněném vydání u Fr. Borového. Pokud si ji nepřečetl, jeho chyba. Ale právě po přečtení této a dalších publikací si snad každý mohl a musel říci pozor, abych se s režimem příliš nezaplantal a nikdy na něj nepsal oslavné básně. [19]

A kdyby jenom to, stačilo si přečíst veřejný projev Molotova na zasedání Nejvyššího sovětu za přítomnosti zahraničních diplomatů na počátku 30.let, aby si celá Evropa udělala relativně přesný obrázek oficiálně používaných metod kolektivizace. Bolševici nikdy netajili metody likvidace svých odpůrců. Klidně je sdělili i lady Astorové.

Proč by se např. povstání v Budapešti nemohli účastnit bývalí fašisté? A pokud by tomu tak bylo, proč by se nemohli snažit o restauraci fašistického režimu v Maďarsku. A kdyby tomu tak bylo, nemohl by se Kohout jak tehdy, tak i dnes domnívat, že takovéto nebezpečí hrozí?[20] Podpora komunistického režimu měla v Československu vždy tři vrstvy: a) antinacismus, přerůstající v antigermanismus; b) antirevanšismus a c) antikapitalismus.

Že by pan Kohout nemohl navštívit po r. 1945 veřejné knihovny a případně neměl známé, to asi nelze předpokládat. A navíc to že já se odvolávám na tuto literaturu, neznamená, že neexistovala i další, např. J. L. Hromádka-O. Odložilík. S druhého břehu. Úvahy z amerického exilu 1940-1945. Praha: Jan Leichter 1946, kde na s. 34 stojí toto: Když nacistické Německo se domluvilo se sovětským Ruskem a zpustošilo Polsko, celý svět strnul v hrůze nad bezmeznou a sprostou surovostí diktátorskou. Pavel Kohout mohl volit vědomě menší zlo, tedy komunisty, ale mohl a měl si dát pozor, aby ho nezaměnil ho neopatrně za nekonečné dobro:  "Viz též tedy, kterak byste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale moudří, vykupujíce čas;¨neboť dnové zlí jsou." (Efez. 5, 15-16)

Za Stalina se vyprávěl vtip, charakterizující poměry v SSSR a známý po celé tehdejší Evropě (Gunther, Evropa jaká je) a dnes opakovaný historiky (Rayfield), o tom, jak se na hranicích s Polskem objeví králík s tím, že chce emigrovat z SSSR, protože GPU honí velbloudy. Celník namítne, ale vy přece nejste velbloud. No ano, ale říkejte to GPU. [21] V té době pobývalo v sovětských gulazích na 700 000 občanů. Přesto znalost tohoto vtipu nezabránila ani Pavlu Kohoutovi, ani bývalým voličům agrární strany v r.1946 podpořit komunisty, tedy zločinný režim.

Ale jak nazvat režim, který ve svých věznicích v r.2004 nechal stejným způsobem rekreovat 2, 2 milióny občanů? Zcela jistě tedy jde o systém, hromadně produkující zločince, tedy o superzločinný režim. A s tímto nestabilním režimem jsme měli mít něco společného v podobě radaru na svém území, což navíc česká ústava vůbec nedovoluje? Mimochodem, když počet hostů sovětských zařízení dosáhl v r.1953 obdobné výše, Berija ho musel nechat rozpustit, a tak odstartoval začátek konce stalinské epochy. Jak víme, co udělá vězeňský systém s USA, když současně víme, že carský systém vykoval největší a nejtvrdší bolševiky, Dzeržinským počínaje? Nebylo lepší a moudřejší od takového státu se držet co nejdál a držet si palce, abychom ten možný budoucí vichr přežili, pokud možno ve zdraví. [22]

Rovněž je fakt, že každý stát má právo a obhajobu své existence ve svých hranicích a v rámci své ústavy z r.1948 (ta dělala ze všech občanů vojiny rudé armády v duchu hesla k obraně a budování vlasti buď připraven, a tak se k nim také chovala.  

 

Republika jako velký pracovní lágr

A proč ne?  k budování a obraně vlasti buď připraven!  Mnoho lidí ten pracovní lágr vítalo jako podstatný pokrok proti poměrům, kdy za prvé je vykořisťovali kapitalističtí paraziti a vyžírky, za druhé samotná tato individua se štítila práce a za třetí kdykoliv se těmto pochybným individuím zachtělo vyrazili ty hejrupácké pracanty na dlažbu. A za čtvrté si hodně slibovali od nastolení poměrů, kdy nebudou internalizovány zisky a externalizovány ztráty.

1) zákonodárství první republiky umožňovalo vznik lidových milicí, protože původně obrana republiky byla založena na miličním systému;

2) po r.1945 byly tzv. rudé gardy transformovány na závodní stráže, ursčenou na obranu závodů

3) pod toutéž záminkou fungovaly pak i tzv. dělnické milice v rozšířené podobě i únoru 1948, byly ale tehdy podřízeny ministerstvu vnitra.

4) Zásah proti průvodu na Hradčany je nutno posuzovat podle toho, zda šlo o legální ohlášenou akci či nikoliv.

5) Samotné LM sehrály v únoru 48 vysloveně okrajovou záležitostí. A jejich funkci nutno posuzovat podle toho, že se komunistům s vypětím všech sil podařilo neutralizovat armádu a celníky, jejichž nasazení předpokládal jak Beneš, tak i ty demokratické strany. Konkrétně o tom mluví Drtina i Hora. Jinak čtenáře odkazuji na studiii Vebera, osudové únorové dny.

V návrhu ústavy z r.1948 jasně je konstatováno, že veškeré osobní svobody jdou do kytek, když jsou v rozporu s bezpečností státu), Spíše lze mluvit o éře STB, která válcuje i KSČ. Samozřejmě o celém období do r. 1989 lze o tomto režimu hovořit jako o totalitním už proto, že sami jeho protagonisté o něm hovořili jako o diktatuře proletariátu a vedoucí úloha KSČ byla zakotvena v ústavě od r.1960. Totalita není žádné abstraktum, za ní vždy stojí nějací jednotlivci, skupiny atd., jejichž vliv je dán velikostí podílu jimi ovládaného kapitálu na celkovém disponibilním lidském i věcném kapitálu. Že tedy musí mít většinovou podporu společnosti. A oni za to nemůžou, že ti, co jim ten totáč vadí, se nebránili. Je sice možné, že svobodné volby nejsou o odvaze, ale dovoluji si o tom mít jisté pochybnosti, ale je třeba tu osobní odvahu nasadit při jejich prosazení a obhajobě. Ano, bylo možné volit pouze z členů KSČ, respektive z kandidátky Národní fronty, ale těch bylo více než je dnes počet členů všech politických stran, takže ten výběr byl paradoxně větší, čímž argumentoval americký publicista Snow v knihy reportáží o SSSR, porovnávající mimo jiné demokracii v USA a SSSR, která byla česky vydána před r.1948.

Nicméně tatáž ústava přinesla první nesmělé zárodky dělby moci, a to jak ve směru klasickém (dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní), tak ve směru horizontálním (kraje, později i republiky) i vertikálním (církve, ale třeba zahrádkářské spolky). Navíc tato státní moc přestala být monolitní mocí, vznik Československé akademie věd umožnil přece jenom vznik a působení relativně nezávislých vědeckých expertíz (Mlynářům, Richtrův a Šíkův tým), současně došlo i k jistému oddělení podnikové a centrální sféry. I kultura se osamostnila od moci. Došlo tedy jak ke vzniku občana, tak ke vzniku samostatných společenských sfér. To, že to vše zaštiťovala formálně vedoucí úloha strany, tak to mělo čím dál tím menší dopad. Zkrátka došlo jak k názorové, tak i institucionální pluralitě. A ani v zahraničně politické oblasti nelze hovořit o úplném otrockém sledování sovětské linie. Přece jenom čínsko-sovětský antagonismus a politika mírového soužití vedly k určité míře osamostatnění československých aktivit na mezinárodním poli, například ve vztahu k Jugoslávii a tzv.  třetímu světu.

V 70. letech dochází sice k určitému regresivnímu pohybu, avšak ne zcela a ne úplně. Jestliže má režim nyní určitou podporu, není to podpora např. z hlediska naplnění nějakého ideálu, ale podpora s cílem dosáhnout nějaký hmotný prospěch a uznání existence železné opony. ONI a MY se jasně odlišuje.  Oni, tedy papaláši ti teď vládnou. Jinak řečeno, mění se zcela opora režimu, už to není jakýmkoliv způsobem definovaný lid, ale úzce vymezená nomenklatura, jejichž existence stojí a padá se sílou či slabostí vnější podpory (znárodnění atd.).

Navíc na konci tohoto období už se úspěšně etabluje nezávislá společensko politická struktura, opirající se o podporu demokratických západních států (Charta 77 a další občanské aktivity). A hlavně přinášející prolomení informačního monopolu. Rovněž se etabluje tzv. šedá zóna. Kdo chtěl, našel si potřebné informace: Zahraniční vysílání, svodky Četky, návštěvy velvyslanectví, starší literatura. Kdo chtěl, informace si vždy sehnal. Samizdaty. Sborníky ČSVTS.

Zemský ráj to byl proto, že všeobecná nedůvěra k praktikám verchušky podporovala rozvoj kultury, inteligence, nonkonformismu, vynalézavosti a individualismu. Díky rozvíjení těchto vlastností se stal socialismus dokonalou školou kapitalismu. Bohužel se ukázalo, že někteří jedinci nedokázali tyto pozitivní rysy socialismu rozvíjet v nových podmínkách. Spíše se neustále snaží ten kapitalismus zkompromitovat svými podlézáním vůči nové modré vrchnosti.

80. léta pak přinášejí další rozšiřování této občanské, názorové i institucionální plurality probíhající paralelně s oslabováním vnější opory režimu, který se stále více stává pouhou totalitní slupkou, která toliko brání pohybu vpřed doslova pociťována jako něco, co brání občanům dýchat[23]. Jinak řečeno, občané se začínají v éře stagnace cítit jako zaživa pohřbení. Koncem 80.let se shledáváme na VŠ s mladým Dienstbierem a Bendou. Kdyby na těch VŠ byli samí hodní a prověření, tak by se studentské stávky nekonaly. Já osobně si aktivitu studentů v r.1989 vysvětluji tím, že rodičům, kteří se angažovali v r. 1968 jako studenti, za těch dvacet let vyrostli děti, kteří dokončili, co rodiče v 1968 načali. Pokud tedy vývoj společnosti se čím dál tím více pohybuje nezávisle na totalitní slupce, lze ještě mluvit o (vyprazdňující) se totalitě?

Rovněž platí, že ČSSR neokupovala nějaký jiný stát, nerozpoutala agresivní válku, jeho tajné služby neprováděly systematicky atentáty v jiných zemích atd. A to ještě nemluvím o tom, že Gestapo bylo odsouzeno výrokem Norimberského tribunálu. Všechny tyto náležitosti v případě Československa chybí. Buď dokažte, že účast na těch výše uvedených aktivitách byla v souladu s tehdejšími zákony, např. s právem shromažďovacím, že výše trestu byla nepřiměřená a že tedy státní orgány postupovaly svévolně atd.

Lze sice úspěšně tvrdit, že

ekonomické výsledky socialismu byly tristní, ale stejně tak faktem je, že jsme se mezi lety 1930-1994, kdy jsou k dispozici srovnatelné údaje o výkonnosti jednotlivých národních ekonomik, vyvíjeli rychleji než Velká Británie a dokonce jsme snížili rozdíl mezi úrovní naší ekonomiky a ekonomiky USA;

Československo mělo zadrátované hranice se svobodným světem, na kterých pohraničníci stříleli lidi. Ti dotyční přecházeli na pas na hraničních přechodech? A dnes je dovoleno přejít někde jinde než na hraničních přechodech s platným cestovním dokladem?

komunisté jsou nepřáteli svobody, kteří si osobují právo rozhodovat o druhých. Není to spíše tak, že ti ostatní jim to právo dali ve volbách;  respektive jim svou nečinností, lhostejností a opatrností spoluvytvořili k tomu podmínky.

jsme se někdy někde dostali do doby nevolnictví, kdy také vrchnost určovala, kdo kam můževycestovat, či které děti smějí studovat. I první republika regulovala vystěhovalectví i to studium dětí prostřednictvím školného. Podmínkou získání výjezdní doložky bylo získání devizového příslibu. A také pozvání. A aby o získání devizového příslibu nerozhodoval pouze nějaký anonymní byrokrat v bance, jako výraz socialistické demokracie byly právě do toho zapojeny KSČ a ROH. A kdo jiný, když nebyl trh a volná směnitelnost měn.  A získání toho devizového příslibu[24] bylo koneckonců i podmínkou pro získání toho vstupního, respektive vystěhovaleckého viza na velvyslanectví daného státu, protože ten zase po vás požádalo prokázání prostředků na obživu.

Moje stanovisko

Vždy vycházím z akceptace daného ústavního pořádku a režimu v dané době a na daném místě, což se přibližuje stanovisku katolické církve o nutnosti akceptovat vždy dané společenské uspořádání věcí veřejných a nenarušovat jej, pokud nedojde k jeho odmítnutí celou společností, než stanovisku komunistickému, které vychází z nutnosti hájit zájmy proletariátu za každou cenu.  Co jest císařovo, císaři, co jest božího bohu.  A v tomto smyslu třeba činnost kardinála Trochty byla v rozporu s oficiální katolickou doktrínou, kdežto Beranovo požehnání Gottwaldovi nikoliv. Stejně tak Pacem in terrís a spolupráce katolických kněží s STB.

Podivný vývoj reakce veřejného mínění na zánik socialismu

Jeden by řekl, že reakce právě zachráněného tonoucího bude velmi prudká v tom smyslu, že již nikdy více nevlezu do té vody. A teď pozor: Ze všech výzkumů veřejného mínění prováděných těsně po listopadu 1989 vyplývá, že naprostá většina respondentů tehdy toužila po nějakých drobných kosmetických změnách ala socialismus s lidskou tváří. A teprve postupem doby se ta distance od minulého režimu prohlubovala.[25] Z toho vyplývá, že ani dříve narození vlastně ten socialismus neprožívali nijak bolestně, jako něco, co by bylo v rozporu s jejich vlastní individuální osobností. A individuální odpovědnost je právě o odpovědnosti za sebe. Např. reakce na konec nacistické okupace tuto podobu vůbec neměla. Tam šlo okamžitě o velmi prudké odmítnutí toho, co bylo, což se projevilo ve velmi silném antigermanismu, ve snaze o vylikvidování německého problému. 

Ten individualismus se ale projevoval jinde a jiným způsobem. Za prvé zde působily ještě dozvuky mám-li to tak říci buržoazního individualismu. Ani dovolená už se netrávila jenom na Slapech, ale také v Maďarsku, Bulharsku a Jugoslávii (70 000 Čechoslováků tam pobývalo v srpnu 68). Za druhé od počátku 60. let se rozvíjelo chatařství. Počet chat se každé desetiletí zdvojnásoboval, takže v r. 1990 už jich bylo k mání jeden milión. Ba i v přírodních rezervacích a chráněných oblastech bylo možné sem tam nějakou tu chatičku nalézt. Hlavně se však individualismus projevoval ve sportu a v kultuře, snad postačí jeden příklad: divadla malých forem. A také se začal vést zápas o chápání avantgardy, existencialismus. Pozoruhodné však na tehdejší chápání meziválečné avantgardy bylo, že především zdůrazňovala její levicovost, tj. to, že spolu s TGM, Čapkem a komunisty stáli na jedné lodi proti ruralistům, agrárníkům, katolíkům a fašistům.

Vyznavačem polistopadových svobod a demokracie ala VŘSR se mohu stát, až mi to přinese nějaký sociální vzestup. Až ti komunisté nebudou vytlačováni na okraj společnosti, tak se mohou stát upřímnými demokraty. Celý problém pro demokraty zní: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a voda vylije. Kdo se z dějin nepoučí, zopakuje si je. Pokud ty komunisty budeme odstavovat od moci, tak tu většinu nakonec získají sami, bez demokracie. Jinak řečeno, víceméně ústavní přechod moci v únoru 1948 předznamenal víceméně ústavnímu přechodu moci v listopadu 1989. A pokud tento mechanismus je nutný pro fungování demokracie, tak kdo příjde po komunistech?

Lze snad "přehlédnout reálné ekonomické úspěchy, které nesou Stalinovu pečeť"? Jedno je totiž jasné, nebýt Stalina, tak se SSSR rozpadl už třeba v r.1922. A ruský národ jako národ by neexistoval. Dvě věci si je nutné uvědomit. Za prvé je zřejmé, že těch 14 kapitalistických interventů zanechalo jak v duších normálních Rusů (silný pocit vnějšího ohrožení), tak i materiálně (spící agenty) své rozvratné dědictví. A odhalte spící agenty, kteří se navenek tváří jako loajální občané, jiným způsobem, jak to dělal Stalin? Např. prudkými změnami kursu.  A VŘSR samotná původem nebyla dílem ruských elit, spíše a docela logicky v podmínkách žaláře národů se do čela revoluce dostali Lotyši, Poláci, Židé atd. Ale tak jak šel čas, tak tyto skupiny (např. v GPU) začaly být válcovány samotnými Rusy. A navíc to vše se dělo v podmínkách boje o stále vzácnější zdroje. A tady hlavním úkolem bylo tedy zajistit jak obranu státu, tak i rostoucí potřeby těch nově vznikajících intelektuálních a byrokratických elit. Takže vskutku za reálný ekonomický úspěch Stalina lze naprosto objektivně považovat a) industrializaci; b) kolektivizaci, c) např. osvojení polárních oblastí, d) výsledky druhé světové války, e) vznik nových ruských elit i rozšíření všeobecné gramotnosti. Co to stálo, je věcí jinou. Ale jak někdo může argumentovat miliony mrtvých, když se Sověti rozmnožili jak králíci: každoroční přírůstek obyvatelstva bez ohledu na WWI[26] a WWII, industrializaci činil dva až tři miliony, tedy populační vzrůst za celou dobu existence SSSR činíl přinejmenším 100 milionů lidí. A to je také reálným ekonomickým úspěchem.

Ale otázka zní, zda šlo něco dělat jinak. V podmínkách tíživého vnějšího obklíčení si jiné metody jen stěží lze představit. Když se topil Titanic jako symbol konce kapitalismu, také na účet tisíce utonulých se jich pár zachránilo. A SSSR, to byl velmi těžce plovoucí Titanic, která mu ta srážka s kapitalistickými krami hrozila neustále. Stalin byl lodivodem na tomto těžce plovoucím Titanicu, která dokázala ten mrazivý kruh přece jenom prorážet. A koncept diktatury proletariátu přestal být čistě ideologickým státem[27], stal se územním státem s definovatelnými hranicemi, které měly být nepřekročitelné tam i zpátky, respektive dovnitř i ven. V Československu nikdy neplatila sovětská ústava a na ní navazující zákony, o čemž mnozí snili. Československo se nikdy nestalo sovětskou gubernií. Mohlo být tisíckrát hůře.

Jednotný hospodářský plán a soukromé vlastnictví

že v květnu 1948 stály za komunistickou stranou zhruba tři miliony atkvních stoupenců, kteří byli ochotni vždy demonstrovat KSČ veřejnou podporu, něco riskovat, aby něco získali. Proti nim stálo na opačné straně politického spektra asi tak 300 000 aktivních oponentů. 10 : 1 to už je znát.

Komunisté svůj slib splnili tím, že v květnové ústavě bylo zakotvena ochrana soukromého vlastnictví. Ale soukromé vlastnictví těžko mohlo fungovat ve stínu jednotného hospodářského plánu, v němž bylo vše na příděl. Zkuste pak efektivně hospodařit.

Tento paradox nebyl pouze záležitostí komunistů. Byl totiž už obsažen v nekomunistickém odbojovém programu Za svobodu z r.1940, převzatého v podstatě také do Košického vládního programu. Žádná ochrana soukromého vlastnictví nepomůže, pokud vám někdo v rámci jednotného hospodářského plánu může předepsat libovolně dodávky a jejich neplnění je trestným činem.

Můj komentář: blbost doby.

Čapek Popper a modrá pěchota, k níž se pro tentokrát přidal Němeček a Fisher.

Co vede k tomu, že naše modrá pěchota, počínaje Kubicem, si nasazuje ideologické brýle? A to nenávist a snaha zašlápnout protivníka tak, aby po něm zůstal tak akorát ten mastný flek. Tyto ideologické brýle nenávisti pak vedou k tomu, že naše modrá pěchota nevidí břevno v oku svém, tj. vrší chybu za chybou. A z vlastní iniciativy tak poskytuje médiím např. neověřené informace, že bratří Mašínové chtěli spáchat atentát na Gottwalda.

Roman Gazdík citoval dokument, označený jako zápis z policejní služebny v Dejvicích: Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1.4.1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne. Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.[28]

Titulek článku (Dokument: Kundera udal antikomunistu, toho čekal lágr) má vystihovat předmět tématu, ale tu jde nejenom o titulek. Celý úvodní odstavec je věnován Kunderovi, kde se píše: Shodou náhod vyplouvá na povrch temný a spletitý příběh z minulosti nejslavnějšího českého spisovatele. Kde je zmínka o Dvořáčkovi? Pak následuje celoplošná fotografie Kundery, další podkapitolka uvádí do tématu, a pak samozřejmě dvě další podkapitolky se věnují Dvořáčkovi jako jednom z 500 agentů chodců, objasňuje, proč komunisté museli uzavřít hranice)[29], další podkapitolka je věnovaná Militkové a Dlaskovi, další pak lanaření  Václavka Dvořáčkem (to je správné někoho kompromitovat, že ano), jeho přechodu hranic následující tři kapitolky Kunderovi a Dlaskovi, pak nám vyslýchají Dvořáčka a soudí. A teď následuje doznání dcery Dvořáčka, že její otec nikdy nechtěl o svých činech proti republice s ní mluvit. Pak opět další epizody z Kunderova života včetně dotazu, zda je zametání stop přirozenou potřebou spisovatelova života, za níž se skrývá snaha utajit nepohodlnou minulost? A následuje epilog, v němž je definován předmět článku: objev, že Milan Kundera se zapletl zásadním způsobem. Nikoliv tedy potřeba vyléčit osudy Dvořáčka, agenta britské rozvědky, získávajícího utajované informace a lanařícího českou intelektuální elitu k emigraci, ale pokus o odhalení Kundery, jakou hanebnost spáchal[30], v lepším případě snaha vylíčit, co se odehrálo léta páně1950, zbytek jsou vysvětlivky. Moje otázka: Vskutku je třeba se zeptat, jak to že nebyl sepsán ani protokol ani zápis s tou Militkou a Dlaskem? ODPOVĚĎ vedoucího oddělení dokumentace Ústavu pro studium totalitních režimů Vojtěch Ripky (16.10.2008 15:09)[31] Tato otázka byla pochopitelně výzkumníkem Adamem Hradilkem kriticky prozkoumána. Nejpravděpodobněji se jeví následující verze. Všechny tři zmíněné osoby byly z dalšího vyšetřování vynechány kvůli dohodě s vyšetřujícími orgány. Jako v té době bylo poměrně obvyklé, že iniciativa byla oceněna právě vynecháním z dalšího vyšetřování, v tomto případě tomu zcela odpovídá obsah vyšetřovacího svazku vedeného na agenta chodce Miroslava Dvořáčka.

Každý Čech a každý historik zná snad jednu z Čapkových povídek z jedné kapsy, v níž historik přijde za policejním komisařem a výsledek snad všichni známe. Kdyby náš historik z ústavu pro modré rychlokvašky své oprávněné podezření pouze prezentoval jako jednu z možností (a prezentoval současně tři další) a nechal si čtenáře udělat závěry sám, tak by téhož dosáhl daleko efektivněji. Stejně tak kdyby historik a další drželi toho, že jakoukoliv výchozí hypotézu je nutné ve vědě falsifikovat, tedy i v té nejprimitivnější versi přinést současně také veškeré argumenty proti výchozí hypotéze, tak by výsledek vyzněl daleko přesvědčivěji, a dokonce by Kunderu mohl potopit daleko hlouběji.

Policejní záznam o Kunderově přešlapu má tři části logicky na sebe navazující: 1) obsah oznámení Kundery, který na policejní stanici vypovídá, to co řekla o Dvořáčkovi Dláskovi Militká; 2) Po porovnání z knihou pátrání dojdou policisté na kolej;3) popis zatčení Dvořáčka, který si možná myslel, že je lépe se prezentovat jako agent chodec než být obviněn ze sexuálních zločinů, a proto vypovídal, tak jak vypovídal.

Obsah kufru nevypovídá o ničem, respektive Dvořáček by měl národu sdělit, proč kufr s takovou náplní ponechal na koleji u Militke? A Militka by zase měla národu se svěřit, proč se s tím svěřovala Dlaskovi. Přitom ten. tzv. záznam mohl vzniknout později kvůli kompromitování Kundery např. pro jeho protinovotnovské aktivity v 60.letech. I kdyby Kundera to nahlásil, tak není ho možné považovat za oznamovatele. Pokud Kundera byl předsedou kolejní rady a pokud se na něj ten komunista Dlask skutečně obrátil s informací o Dvořáčkovi, tak mu nezbylo nic jiného než zasáhnout. Představte si sám sebe v podobné situaci.  Stejné platí ve vztahu ta dotyčná slečna a Dlask. Pokud mu se svěřila s tím rande s Dvořáčkem s tím, že se jedná o zběha atd., tak je evidentní, že ona sama s tím Dvořáčkem nechtěla. Kundera stál samozřejmě na opačné straně barikády jako Horáková. Všechny státy jsou svým způsobem organizované mafie, které ty členy jiné mafie považují za zločince. Kdyby Horáková vyhrála, kdyby se jí ten odboj zdařil za cenu vnější intervence a války, tak by možná tu Brožovou pověsila na oprátku, že ano.

On tak jednal abych tak řekl z úřední povinnosti předsedy kolejí. To bychom stejně dobře mohli považovat za udavače toho strážmistra, kterému se svěřil, že konal. Mohl to nechat být. Věřit bez dalšího prověřování znamená profláknutému padělateli obrazů (tj. v tomto případě některé složce STB), že právě tento obraz vskutku pochází od MISTRA. A přitom z jíných případů víme, že STB pouze nemonitorovala události, ale vědomě se podílela na vytváření virtuální reality, která měla velmi málo společného s příběhy, které se odehrávaly. Mimochodem, co tzv. Štechovický archiv, ten přece se také vynořil v 60.leteech, kam já bych osobně datoval vznik toho dokumentu, kdy Kundera byl v kontaktu s Husákem. A je jasné, že právě profláknutý a zkušený padělatel si zatraceně dá pozor, aby vnější nálezové okolnosti byly v pořádku. Ten zápis navíc je až příliš dokonalým chybějícím článkem ve výkladu geneze a tématiky Kunderových děl, např. Žertu. A dokonce zapadá i do struktury Kunderovy osobnosti, tj. manipulativního intelektuála, který si rád hraje. A zkouší, jak to na něj zapůsobí samotného.  Pozn.: A navíc i když je Kundera pachatelem, tak si ten svůj čin mohl dokonale vytěsnit z paměti, takže ani zde nemusí lhát, takže ho nelze odsuzovat. Když Novotný padl, tak se to stalo passe. A samotná skupina, která ten dokument připravila, se mohla ocitnout mimo hru.  Jak lze s jistotou nade vší pochybnost tvrdit, že ten dokument není zfalšovaný daleko později, např. v r.1967, kdy se Kundera angažoval proti Novotnému. že na té policii vskutku vypovídal Kundera, že ten dokument nebyl sepsán daleko později, třeba v r.1967?

Nebylo těžké to jméno tam vyměnit? Kundera byl tehdejším vedoucím koleji, takže měl za povinnost hlásit návštěvy. Co kdyby domníval, že jste narazil na provokatéra, že si tedy někdo prověřuje vás, tj. když ho ho neudáte, tak se vy můžete být obviněn z nespolupráce s policí. A na taky byly paragrafy. Co byste dělal, kdybyste se domníval, že jste možná narazil na policejního agenta, jehož úkolem je vlastně vyprovokovat to, abyste se dostal do křížku se zákonem v té či oné formě, tj. tedy minimálně tak, že nesplníte oznamovací povinnost.  Celý problém tkví v tom, než někoho morálně odsoudíme, je třeba si uvědomit, že policie pracuje s provokatéry. To znamená, že Kundera si mohl myslet, že udává udavače. Aby jeho samotného nezavřeli do kriminálu pro neoznámení závažné trestné činnosti. Tady jde o to, že ten údajný zápis mohl být zfabrikován kdykoliv později.  Ale právě proto, že existuje rozdíl mezi soudním důkazem a historickým důkazem, tak byla prosazena zásada, že archivy mohou být přístupny veřejnosti až s velkým časovým odstupem. Někteří lidé usoudíli v této dnešní společnosti, že tato ochranná lhůta, kterou mají všechny civilizované státy, není zapotřebí, a to jsou ty výsledky.

Pokud vyjdeme ze samotného zápisu, tak Kundera (jako kolejní funkcionář) v 16. hodin 14.3.1950 nahlásil příslušníkovi sboru národní bezpečnosti na podnět svého kolegy Dláska možné porušení kolejního řádu, která vznikla úschovou kufru na koleji u jedné studentek. [32]Není možné dokázat, že v těch 16 hodin věděl více. Teprve Militka řekla SNB zřejmě za slib beztrestnosti, kdo by ten Dvořáček mohl být. [33]

Ať každý zváží sám, jak by se tehdy jako kolejní funkcionář zachoval, kdyby za nim přišel nějaký student s podobnou informací o narušení kolejního řádu. Kundera možná příliš horlivě na toto porušení kolejního řádu reagoval.  Existuje negativní důkaz, že v tom Kundera nelítá: nikdy nedostal za svůj příspěvek k ochraně socialismu od ministra vnitra alespoň hodinky. Nikdy žádné noviny ten jeho čin neoslavily. Což je pozoruhodné. Buď tedy obyvatelstvo tehdy dobrovolně a s nadšením udávalo imperialistické agenty (jak bylo odhaleno těch pět set agentů?), takže to nebylo ani na poslední stránku tehdejší tisku, a nebo všechno jinak. [34]

Svého času jsem psal, že mi vznik a fungování Ústavu vůbec nebude vadit, že si s těmi jeho tendenčními výstupy dokážu poradit, protože lež má krátké nohy. Ale proč ty modré rychlokvašky se diskreditují sami svou neprofesionalitou a blbostí a neschopnosti interpretovat a kombinovat prameny? A to vůbec nemluvím pouze o Kunderovi.  Kdyby hloupost a zaslepenost nadnášely, Ústav spolu s Respektem by se vznášely jak holubičky.  Např. kdyby ten Respekt pouze přinesl příběh o odbojáři Dvořáčkovi a někde uvnitř do toho vsunul toho Kunderu jen tak na okraj, udělal by daleko lépe a dokonce propagandisticky by to bylo velmi účinné, protože by si určitě toho někdo všiml.  Tady vůbec nejde o to, zda-li Kundera byl nadšeným komoušem nebo ne. Tehdy šlo o to, zda Praha bude či nebude novou Hirošimou. Jakákoliv slabost, kterou by tehdejší občané Československa vůči Západu projevili, by pouze přiblížila jednostrannou jadernou válku. Západ tehdy měl monopol na atomovou bombu, vyhrožoval otevřeně jejím použítím. A těch více jak 500 agentů chodců bylo pouze jedním ze způsobů, jak si otestovat sílu Východu. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat jednání všech občanů tehdejšího Československa. Pokud tedy ten Kundera spáchal, to co spáchal, tak by měl ještě dnes být za to vyznamenám. Méně je někdy více.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, aneb Sněmovna jako soudní stolice

Jestliže Sněmovná není soudní stolice, jak tedy mohla přijmout Zákon 1998/1993 z 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v podstatě není ničím jiným než soudním verdiktem nad KSČ: Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženihodnou. Opak je pravdou, tento zákon je zločinný a zavrženíhodný, protože ruší dělbu moci mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní jako základem demokracie. Pro tentokrát je třeba panu Karlu Steigerwwaldovi[35] je poděkovat za toto odhalení vlomu modré pěchoty do demokracie. Ale nechápu, nač si stěžuje, když nebere do úvahy výše uvedený precedens. Je přece nutné vždy odhalit vznik jevu, který rozebírám.

Vyšetřování zločinů komunismu jako absurdní drama

Je to prostředek boje mezi samotnými antikomunisty o to, kdo byl větším antikomunistou. Tak zvaný problém s komunistickou pakáží je pouhou záminkou v zostřování zápasu mezi antikomunisty o vzácné zdroje. Ničím více. O komunisty v tom zápase už vůbec nejde. Komunismus je jen zástěrkou či strašidlem ve sporech mezi antikomunisty.[36] To vyšetřování se stává čím dál tím větší fraškou. Jako pravidlo platí, že aktivita (partyzánský odboj, konspirace, boj proti zakládání JZD atd.), které se dotyčný účastnil či je zkoumá nebo popisuje jako historik či pamětník, je naprosto reálnou aktivitou, kdežto ty ostatní, které šly mimo něj, respektive byly odhaleny StB či justicí, byly vykonstruovány komunisty. Příklady: partyzánská skupina Svetlana, ty pokusy o ten vojenský státní převrat na jaře 1949, kauza Babice, frýdeckomístecký odboj. Pouhá chronologie navíc ukazuje, že zlomem, který vedl od více méně od monitorování těch nelegálních aktivit k jejich potlačování a tvrdému trestání byly ty pokusy o státní převrat osnované částí armády za účasti britské tajné služby na jaře 1949. A ještě předtím jde o zákon o financování partyzánského boje z prostředků amíckého rozpočtu ve výši 100 milionů dolarů.

Mír chýším, válku palácům

Pokud zde někdo připomíná toto heslo, měl by osvětlit, jak v jakém vztahu je blahobyt obyvatel paláců a chýší. A jak to že v sousedství paláců vůbec někdo může živořit v chýších, a to dlouhodobě? Nebyla snad koncentrace bohatství v paláci dosažena díky koncentraci chudoby v chýších. A nesnižuje se snad pocit blahobytu obyvatel chýší, pokud se podívají směrem vzhůru na paláce a konstatují, že tohoto standartu nemohou nikdy dosáhnout. Nesnižuje se snad tím jejich ochota investovat do své budoucnosti? Není tedy primární podmínkou pro růst bohatství celé společnosti jeho rovnoměrné rozdělení?



[1] 2000 slov lze chápat jako prostředek, kdy jeden poněkud anarchistický komunista Vaculík (respektive jedna komunistická frakce), protože to sám nezvládá, chce získat podporu ze zdola, aby mohla lépe a efektivně požrat jinou komunistickou frakci, nebo také v lepším případě etablovanou komunistickou byrokracii. Jinak řečeno, přilil oleje do ohně, který pak spálil i jeho samotného. Ten oheň založil sám, když a pokud souhlasil s odkladem již připravených tajných voleb na jaře 1968. Nejzávažnější akty pak schvaloval parlament s prošlou záruční lhůtou (rehabilitace, volba členů ČNR, dočasný pobyt, federalizaci). A mimochodem nebylo by nám lépe, kdyby těch 2000 slov nevzniklo, a pak ty tanky neměly záminku přijít?  Tehdy šlo o získání času, který ti reformní komunisté potřebovali k uspořádání toho svého 14. sjezdu, aby se mohli legitimně v očích komunistického hnutí etablovat v tu komunistickou byrokracii. Pak by ty tanky už neměly záminku přijít. A ten čas 2000 slov zkrátilo. A normalizovalo by se to samo. Sice bychom neměli třeba tolik svobody na několik měsíců, ale měli bychom méně svobody na několik desítek let ala Maďarsko. Co váží více?

[2] Ota Šik cituje ve svých pamětech výsledky průzkumu provedeného v polovině července 1968 Ústavem pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd, který byl zveřejněn v časopise „Politika“ č.5/1969: dokazoval, 57% obyvatel důvěřovalo nové politice komunistické strany a jen 16% ji nedůvěřovalo, 27% bylo nerozhodných. A jen minimum, 5% se vyslovilo pro znovuzavedení kapitalistického systému, zatímco 89% pro další vývoj socialistického systému. Co znamenalo propagandistické povykování okupantů v srpnu 1968 v porovnání s průzkumem veřejného mínění, že například „40 000 kontrarevolucionářů vybavených zbraněmi, přepravními prostředky, přenosnými vysílačkami, tiskárnami apod. mělo v Československu v úmyslu zvrat ke kapitalismu, jak to potvrdil „Neues Deutschland“. Mělo těchto „40 000“ zvítězit nad ozbrojenou milicí, armádou, státní bezpečností a proti 89% obyvatelstva? A odkud se vzalo vůbec číslo 40 000? (Šik, Ota: Jarní probuzení – iluze a skutečnost. Praha: Mladá Fronta 1990 [ISBN 80-204-0208-X; cena brožovaného výtisku 30 Kčs Počet stran 320. Vydání druhé (v MF první)],s.204.

Jeden předseda závodní organizace KSČ měl sdělit po srpnu 1968 majorovi sovětské armády, že jsme si chtěli "budovat komunismus po našem" ? Jinak řečeno, nést dále prapor Únor 1948. šechno ukazuje přitom na to, že tímto způsobem myslelo - dle jednoho soudobého vyjádření i jednoho průzkumu veřejného mínění - na 90% Čechoslováků. Viz také dost populární heslo: Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil. Jádro pudla totiž spočívá v tom, že v prembuli naší ústavy stálo, že komunismus budujeme v součinnosti s ostatními bratrskými státy. Pokud někdo tehdy četl noviny, tak z jejich stránek mu muselo být jasné, že návrat před Únor 1948 byl jednomyslně odmítán. 

[3] Soudr. Adam: Vážená Česká národní rado, my členové ČNR, příslušníci Čs. strany socialistické, vstupujíce poprvé do jednací síně starého českého sněmu, který byl svědkem staletých zápasů o českou národní i státní samostatnost a připravujíce se na svou práci v ČNR jako vrcholné představitelce českého národa v samostatném a svrchovaném státě československém, považujeme za spravedlivé a potřebné, aby tu byly vyhlášeny naše zásady, jimiž se chceme řídit při jednání a hlasování v tomto našem národním sněmu. Přihlašujeme se k odkazu českých dějin a k myšlenkovému dědictví našich národních velikánů, Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, Karla Havlíčka Borovského a Tomáše Masaryka. Hlásíme se k humanitním a demokratickým ideálům, z nichž se zrodil náš společný stát Čechů a Slováků. Hlásíme se k ideálům, z nichž se znovu zrodila naše svoboda roku 1945, k ideálům socialismu a rovnoprávného postavení Čechů a Slováků ve společném národním státě. Jde nám o to, aby se Československo stalo šťastnou vlastí a matkou Čechů a Slováků, aby tu našly svůj spokojený domov i naše národnostní menšiny. Chceme usilovat o společnost svobodných lidí, kde se každému dostane možnosti svobodného rozvoje a právní jistoty. Není svobody jednotlivce, není-li svobodná celá společnost, právě tak jako není svobodné společnosti bez svobodných jednotlivců. Za tyto svobody byl v Kostnici upálen Mistr Jan Hus, za ně umírali na bojištích první a druhé světové války stateční synové a dcery našeho národa. Socialismus je pro nás naplněním staletého zápasu českého rolníka a dělníka o svobody občanské i na poli hospodářském a sociálním. On dovršuje svobodu občana zaručením sociální jistoty a osvobozením od vykořisťování. On navrací lidu do rukou plody jeho práce, jež po staletí mu byly neprávem odnímány. Pevně stojíme za znárodněním výrobních prostředků a nedopustíme, aby se v naší zemi kdokoli znovu pokusil o návrat poměrů kapitalistických. V souladu s tak nyní spontánně projevenou vůlí všeho československého lidu chceme, aby socialismus vycházel v naší zemi z našich dějinných tradic, z národních povah českého a slovenského národa, aby se ve svých formách obnovoval s pokrokem vědy.

[4]StB i KSČ se ke svým zločinům dávno přiznala od volebních podvodů i k věznění nevinných, i potírání odbojářů, ke všem totalitním hříchům i metodám, kolektivizace.  A dokonce o nich troubila do světa, ještě málem dříve než byly spáchány. Existovala u nás Československá strana práce, která posílala na západ své zprávy v letech 1949-1953. Z nich čerpal veškerý emigrantský i západní tisk. Byly to zločiny v přímém přenosu.    Ale pozor tuto odbojovou organizace zorganizoval agent StB Chalupa. O tom, kolik lidí na dr. Chalupu doplatilo svědčí dokument STB, vypracovaný velitelem referátu 2025 - nazvaný "Zpráva o akci SKAUT", datovaný dne 9.1. 1952. Doslova uvádí:  Za pomoci Chalupy bylo provedeno napojení na tyto ilegální skupiny - JARO, USPZ, VĚRNÍ-JARKA, VĚRNÍ-JOŽKA, PŘÍJDEME, KOJETÍN, HOLEŠOV, BRNO-POP, skup. QQ, SKÁLA, DŽ, JAVOR, kpt. HRDÝ, VAN-DAM, SNĚŽENKA a další.

Vše, co se na západ dostalo, dostalo se tam s požehnáním StB a KSČ, která tedy záměrně chtěla o svých zločinech informovat demokratické státy. Viz publikace Prameńy k dějinám III. odboje Svazky I-III. Olomouc, Centrum  pro studium československé exilové politiky 1999  Když to teď čtu, nevěřím svým očím. Zvláště když si uvědomím, kdo tomu požehnal. Jinak řečeno, StB a KSČ pravidelně a naprosto vědomě informovaly západní demokratickou veřejnost o svých zločinech.

[5] Citováno podle Andre Simone: Americká okupační politika v Německu. Tvorba, 1947, r- XVI, č.6, s. 105.

[6] Co se JZD týče, tak ty řešily tři základní problémy vesnice, které bujely od doby první republiky: a) předluženosti sedláků, b) demografického stárnutí vesnice, c) nízké produktivity práce. Proč v r. 1946 český venkov houfně volil komunisty? Mladí venkovští voliči brali politiku KSČ jako nejlepší záruku, že nebudou žít po staru, že tedy utečou do měst před těmi problémy. Jestliže se někdo spokojí s námitkou, že Gottwald sliboval, že u nás nebudou kolchozy, tak si stačí probrat články komunistického experta Koťátka v tehdejší době a repliky na tyto jeho články v Osvobozeném našinci v r. 1947- Ono vskutku nemají kolchozy a JZD vůbec ale vůbec nic společného. A jaké jiné řešení než kolchozy (tedy převod státní půdy do vlastnictví kolchozů) lze navrhnout Stalinovi v podmínkách permanentně se opakujících hladomorů, které byly způsobeny zásadou dočasného přidělování půdy rodinám podle počtu dětí. Spolehlivější roznětku populační exploze neznám. Kdyby něco podobného zavedlo u nás, za chvíli budou mít rodiny běžně deset dětí.

[7] Sliby komunistů v r.1946: Navazujeme na Masarykovo historické dílo a přijímáme z Masaryka všechny živé hodnoty a především jeho demokratické a humanitní ideály, jež v nové formě uplatňujeme. (Protokol VIII. sjezdu KSČ ve dnech 28. - 31. března 1946 v Praze) Komunistická strana nemá v úmyslu střední stav zničit, jak to tvrdí o nás naši nepřátelé, nýbrž má zájem na silném, prosperujícím živnostenstvu, jehož oprávněné požadavky jsme vzali do svého programu a budeme je se vší rozhodností také prosazovat. (Klement Gottwald na sjezdu živnostníků, Rudé právo 26.února 1946) KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů. (Dopis ÚV KSČ k přípravě VIII. sjezdu KSČ, březen 1946) http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_03.php

[8] No vzhledem k tomu, že pocházím z rodiny, která měla před i po válce hospodářství, asi by všichni mladí konzervativci očekávali, že budu nadávat na združstevňování. Pokud se na to ovšem podíváte z mého pohledu, kdy jsme měli 2 koně, 8 ha orné půdy a 4 krávy, asi by nikdo z vás tento život nevzal. Pro naši rodinu bylo združstevňování vysvobozením z živoření a bídy, která v zemědělství byla. Je třeba také zdůraznit, že za první republiky zemědělci neměli přiznány důchody, to se změnilo až po roce 1948. Naše rodina nikdy nemela moc penez a nemohla si dovolit platit mi studium na vysoké škole, což se později změnilo, protože jsem nemusel dřít na poli a mohl jsem jit studovat. Byl bych rád, aby i páni dějepisáři, kteří se nazývají specialisty a odborniky, líčili historii objektivněji a přestali mládeži vymývat mozek současnou propagandou.

http://zpravy.idnes.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A090221_090532_domaci_jan&razeni=&strana=15

Mladší ročníky začali z vesnice utíkat za lepším: Vzhledem k dnešku byl tehdy život hodně primitivnější a o hodně více obtížnější. Nicméně stejně je faktem, že léta 1948 - 1988 se udály stejně tak gigantické přeměny jako za léta léta 1989-2020. Není cesty zpět. Nicměně současně platí, jsme trpaslíci, kteří stojí na ramenou obrů. Bez včerejška by nebyl dnešek. Co po KSČ zbylo? Václava Havla, metro a film Hoří má panenko s velkorysostí sobě vlastní nebudu počítat. 

V r. 1948 na území Česka 50 měst mělo více než 10 000 obyvatel. V r. 1990 v těchto městech žilo dvojnásobný počet obyvatel. A počet měst do 10 000 obyvatel se rovněž zdvojnásobil. Produkce elektřiny v takovém rozsahu, že nás díky CIA zařadila ve velikosti HNP na hlavu hned za NSR. Počet chat vzrostl z 50 000 na 1 milión. počet vysokoškoláků možná taky tak. Ba i jihomoravský tajemník Špaček v r. 1968 se honosil titulem RSDr. 

[9] Když 4. března 1919 sudetští Němci pokojně demonstrovali za právo na sebeurčení, v několika městech (Hostinné, Ústí n. L., Cheb, Kadaň, Stříbro, Karlovy Vary, Šternberk) tvrdě zakročila proti pokojnému obyvatelstvu česká armáda. Padesát čtyři lidí bylo při tom zastřeleno - uprostřed míru mezi dvěma světovými válkami. Zcela konkrétních 54 lidí, 54 zbytečně zmařených lidských osudů, zahrnujících školáky, studenty, možná i některé z vašich příbuzných. Mezi těmito 54 mrtvými bylo 20 žen a dívek, 16 osob mladších 19 let, dvěma ze zastřelených dětí bylo jen 14, jednomu 13 a jednomu dokonce teprve 11 let. Jeden z mrtvých, Josef Christl, byl osmnáctiletý student z Chebu, další obětí byla také osmnáctiletá studentka z Chebu.http://www.farnostcheb.cz/index.php?Itemid=346&id=464&option=com_content&task=view

Střelba do dělníků  Ardánovce 1921,Krompachy 1921,Duchcov 1931,Košúty 1931, Frývaldov 1931

 (Dokumenty k 50. výročí vzniku KSČ III.2.), Za první republiky bylo při demonstracích, stávkách zabito 68 a vážně zraněno asi 250 pracujících. (Duchcov 1931, Frývaldov, Košuty, Chust, Most, Polomka, Parkáň, Volovec,...) (http://www.ksm.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=217&Itemid=92

1.února 1919 bylo při generální stávce dělnictva v Bratislavě zastřeleno ozbrojenými legionáři 7 demonstrantů.  25.března 1920 byli při stávce zemědělských a lesních dělníků v Rumanově na Slovensku zastřeleni dva dělníci. 18.července 1920 byl při mzdových demonstracích v Hlohovci četníky zastřelen dělník Jan Kulda a více než 10 demonstrantů bylo těžce zraněno.18.prosince 1920 byli na protestní demonstraci ve Vráblech zastřeleni tři stávkující a jedno děcko a přes 20 stávkujících zraněno. 21.února 1921 byli v Krompachách při demonstraci proti hladu a zásobovací krizi četníky zastřeleni 4 dělníci a 17 jich bylo zraněno. 2.července 1921 byli při exekuci ve vesnici Ardenovo zastřeleni dva rolníci. 12.října 1921 byl četníky v Topolčianech při zatýkání zavražděn jeden dělník. Byl zatýkán proto, že jeho dcera sbírala zbytky řepy na sklizeném poli.1.dubna 1922 stříleli v obci Hrušové četníci do stávkujících. 19 osob bylo zraněno. 30.července 1922  uspořádala KSČ v Košicích slavnost skautů spojenou s táborem lidu. Při rozhánění průvodu zranila policie 12 dělníků. 1.srpna 1922 stávkovali v Močenoku zemědělští dělníci z panství biskupa Kmeťka. Při rozhánění schůze stávkujících byl jeden dělník četníky zabit a jeden těžce zraněn. 28.října 1923 provedli četníci v Dulové masakr malorolníků, kteří hájili právo na lesní pastviny, a zastřelili jednoho malozemědělce, 3 těžce a 30 lehce zranili. 28.dubna 1924 byl v Zaričevu úkladně zavražděn okresní důvěrník KSČ. 6.května 1924 byl v Turje agrárníky úkladně zavražděn důvěrník KS a místní starosta Ivan Stimák. 30.května 1924 při násilné exekuci dobytka v Poljaně těžce zranili četníci 7 rolníků. 3.srpna 1924 byli ve Svaljavě při protiválečné demonstraci policií zastřeleni tři rolníci. 8.října 1924 byl při stávce textilních dělníků v Trenčíně zastřelen 1 dělník a 8 těžce zraněno. 10.února 1925 byl v Praze po skončení protidrahotní demonstrace uspořádán demonstrační průvod přes Václavské náměstí. Proti demonstrujícím byla vyslána policie, která střílela a šest demonstrantů těžce a mnoho lehce zranila. 31. května 1925 zabili četníci jednu dělnici při stávce cihlářů v Berehově. 11. června 1926 rozháněli v Praze četníci střelbou demonstraci dělníků proti zvýšení zemědělských cel a několik dělníků při tom zranili. 2. května 1928 byla četníky při stávce zemědělských dělníků v Dolním Kereškýně zastřelena jedna žena a dvě další ženy a jeden hoch byli těžce zraněni. 8. října 1928 byl v Boroňavě četníky v noci bezdůvodně uspořádán pogrom na rolníky. 34 muži a 4 ženy byli zbiti četníky a utrpěli vážná zranění. 11. ledna 1930 střílelo četnictvo proti stávkujícím sklářům v Dolním Rychnově. 5 dělníků bylo těžce zraněno. Nad Falknovskem byl vyhlášen výjimečný stav. 20. dubna 1930 uspořádal Komunistický svaz mládeže sraz mladých u Radotína. Při rozhánění průvodu střelbou četníci těžce zranili dvě děti a tři členky Komunistického svazu mládeže. 4.února 1931  byli při hladovém pochodu nezaměstnaných do Duchcova zabiti 4 horníci a další 4 těžce zraněni. 25.května 1931 byli při táboru lidu na ukončení vítězné stávky zemědělských dělníků v Košutech četníky postřeleni 4 zemědělští dělníci a mnoho dalších osob bylo zraněno. 20. července 1931 byl při stávce na stavbě regulace řeky v Chustu zastřelen jeden dělník. 25. listopadu 1931 o 81/2 hod. dopoledne zastavilo komunistické delníctvo zamestnané v kamenických závodoch a vápenkách celého okresu prácu a ubieralo sa do Frývaldova. Pri tom sa srotilo v Zighartzciach asi o 9. hod. dopol. na 300 delníkov pred obecným úradom. Při hladovém pochodu nezaměstnaných do Frývaldova četníky zastřeleno 8 demonstrantů. mezi nimi 14leté děvče, které šlo náhodou po ulici, a přes 30 dělníků bylo těžce zraněno. 18.února 1932 byl v Turje Pasice při protestu zemědělců proti odvážení zatčených zemědělských dělníků četníky zastřelen jeden zemědělec a několik jich bylo zraněno. 18. února 1932 byl při stávce textiláků ve Strakonicích četníky poraněno 18 dělnic. 31. března 1932 byl při stávce v Horní Suché na Těšínsku četníky zastřelen jeden horník, dva těžce a několik dalších lehce zraněno. 13.dubna 1932 byli při táboru stávkujících v Mostě za velké mostecké stávky zastřeleni dva dělníci, pět těžce a 21 lehce zraněno. 8.června 1932   byl při stávce za vyšší mzdy na trati Červená Skala-Margecany četníky zastřelen jeden dělník a další čtyři zraněni. 8. června 1932 stříleli četníci v Holiči do nezaměstnaných, kteří žádali, aby byly rozšířeny práce na regulaci řeky Moravy a aby zde dostali práci. Několik dělníků bylo zraněno, jeden z nich těžce. 9. června 1932 zastavili v Pohorelé dělníci vlak a žádali, aby jejich soudruzi, kteří byli zatčeni v Telgártu a nyní odváženi v poutech, byli propuštěni. Četnictvo znovu střílelo do dělníků a několik jich zranilo. 15.července 1932 byl při exekuci v obci Sutor zastřelen jeden malorolník. Jeho syn, který chtěl otce ošetřit, byl těžce zraněn 21. září 1932 byl při exekuci v Nižní Apši zastřelen jeden malorolník a tři rolníci těžce zraněni. 9.listopadu 1932 byl v rosicko-oslavanském revíru při stávce proti snižování mezd četníky zatčen jeden horník a zbit tak, že podlehl zranění. 16.listopadu 1932 byli při exekuci v Polomce četníky zastřeleni dva zemědělci. 11.února 1933 byl při demonstraci proti zastavení závodu v Horkách četníky zabit jeden dělník. 2.března 1933 byl ve Volovci při protestu nezaměstnaných proti zatčení a zbití dělnické delegace četníky zastřelen jeden rolník a tři nezaměstnaní byli zraněni. 7. června 1933 byli při protestní demonstraci dřevařských dělníků proti snižování mezd v Čierném Balogu četníky těžce zraněni tři dělníci. 11.března 1935 bylo při stávce zemědělských dělníků proti snížení žebráckých mezd v rachovském okrese četníky těžce zraněno 5 a lehce zraněno 15 stávkujících. 14.března 1935 stříleli četníci při provádění exekuce C Čertižné do demonstrujících a mnoho osob zranili. Přesný počet raněných nebyl zjištěn, protože se rolníci skryli před četnickými zvěrstvy do lesů. Takový téměř nejnovější příklad viz https://www.theguardian.com/world/2005/may/26/usa.guantanamo

[10] Šlo o rebely, inspirované ve velké míře polskými emisary, kteří v masovém měříku odmítli platit tu nejkapitalističtější daň, tj. daň z hlavy. Chtěli vyhladovět Stalina a Stalin vyhladověl je. Veškerou špínu o Stalinovi jaksi začali na Západě šířit trockisti, tedy ještě horší verze Stalina, no a Západ se těch kýblů špíny ochotně chopil. O jakých brutálních politických procesech je řeč? Ti lidé byli obviněni např. ze špionáže. Bylo to vykonstruované? Když se ptali v japonském parlamentu někdy ve 30.letech nějakého papaláše na pravdivost jisté zprávy ze SSSR. Tak ten papaláš odpověděl: Opíráme se o předané údaje od trockistů. Pokusili se svrhnout Stalina a Stalin svrhl je. A co se nepřátelských Japonců týče? tak platí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, zvláště když platí (penězi). A kapitalistické obklíčení SSSR je faktem. Co dělalo na území bývalého carského Ruska desítky zahraniočních interventů po r.1918? A např. Japonci na sibiřské magistrále? Možná že nechal Stalin popravit 30 000 polských důstojníků, ale 170 tisíc vojáků propustil. A vy byste nechal v r.1941 na živu 30 000 nepřátelsky naladěných dobře vycvičených vojáků na živu v blízkosti nestabilní Ukrajiny? To by bylo čiré šílenství.  Stačí vzpomenout, jakou paseku tam natropili československé legie v r.1918. A ty důstojníky měl pustit domů, aby na tom obsazeném území tam organizovali nějaký partyzánský odboj,  Amíci drží kolik let udájné alkajdisti na Guantanamu. A Stalin na rozdíl od Amíků nebyl tak bohatým, aby i mohl dovolit živit 30 000 hladových krků. Stalin nenapadl žádné suverenní Polsko. Prostě zabránil Němcům přiblížit se ještě více k Moskvě. Kdyby tak neučinil, fakt si myslíte, že by to území neobsadil Hitler? Stalin byl všechno, jenom ne blbec.

A legrace je tvrdit že Stalin žádné skutečné vnitřní nepřátelé neměl. Největší společenský, politický a ekonomický převrat v dějinách a to s použitím násilí, že by nevyvolal žádný odpor a žádnou diferenciaci uvnitř nové politické elity?  A možná že se to dnes nezdá, ale situace ve Stalinově Rusku byla zoufale nestabilní a Stalin na tu nestabilitu (vyvölanou i nutností industrializace) musel nějakým způsobem reagovat. Miliony lidí byly v pohybu. Ale jaká byla alternativa ke Stalinovi? Chaos po Stalinovi by byl ještě horší než stalinistický teror. Proto zřejmě např. Gorkij a Śolochov Stalina podporovali.

Otázka zní, proč současníci vůbec nevnímali nějak bolestivě osud ukrajinských rolníků, i když o tom byli vcelku detailně informováni (zprávy MZ Československa. Gunther) A např. o Katyni také. Těžko však chtít po tehdejších politicích, aby např. řízené hladomory na Ukrajině považovali za něco nenormálního, když sami uvažovali stejně jako Stalin. Jak zapsal Jan Opočenský, jinak český odborník na německou otázku, ve svých válečných denících 3. listopadu 1941 "ani Sověty nemají pochopení pro radikální vyvraždění Němců u nás. Nutno počítat s transferem části Němců a propagačně podporovat tuto myšlenku." Jinak řečeno, to co Heydrich veřejně vyhrožoval, že udělá s Čechy, to si představitel českého demokratického exilu v Londýně představoval, že udělá s Němci. Pokud tito představitelé civilizovaných národů takto uvažovali o vzájemném vyvražďování, tak že jenom těžko mohli něco takového odsoudit na Ukrajině. Pokud si přečtete tehdejší chvalozpěvy na ruskou díktaturu - z dnešního pohledu - obsažené v rozhlasovém londýnském vysílání asi tehdy nejpravicovějšího exilového politika Jaroslava Stránského, tak se nestačíte divit: Komunismus, stejně jako jiné programy sociální a hospodářské, lze uplatňovat demokratickými methodami, fašismus je vzpoura proti demokracii. (Jaroslav Stránský: Hovory k domovu, s. 435) Ale ani tímto demokratem nebyl ukrajinský hladomor odsouzen, i když níže uvedená fakta o ukrajinském hladomoru musel znát. I když autoři "Černá kniha komunismu" uvádí, že o něm nikdo nevěděl. Pravda o velkém hladomoru, popíraná nebo obětována na oltář státních zájmů, jež byla zmíněna v nízkonákladových publikacích ukrajinských organizací v cizině, se počala prosazovat až od druhé poloviny osmdesátých let, po publikaci řady článků a rešerší jak západních historiků, tak badatelů z bývalého Sovětského svazu. (s.146) Ale toto konstatování není pravdivé, fakta o hladomoru byla publikována, ale prostě se to bralo jako něco, co pouze hodné zaznamenání. Tedy platí, že ti francouzští autoři Černé knihy komunismu se jednoduše pletou. A pokud se pletou v tomto případě, tak v kolika ještě jiných. A závěrečná otázka zní, jak se to rýmuje s dnešním Irákem: No tak, že je velmi pozoruhodné, že těm nickům, kterým vadí vysídlení sudetských Němců a řízené hladomory, tak jim nevadí to, co se děje v dnešním Iráku. Proč asi? Je to jednoduché. Mají strach a řídí své jednání nikoliv nadějí, ale strachem.  Tak jako Stalin měl strach ze vzpoury ukrajinských rolníků a Češi z Němců, tak ti dnešní maji strach z islámu. A proto také jsou schopni přivřít oči nad tím, co se děje.

K tomu viz podrobněji

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/cesi-ziji-i-na-vychodni-ukrajine-postavili-si-tu-vesnici-cechohrad

http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2009101920

http://dejiny.nln.cz/archiv/2009/4/clovek-citi-stale-jenom-hlad

[11]Článek 26 je nutné číst ve světle článku V, zvláště pak upozorňuji na formuli "k uskutečnění svých práv". Také je nutné vzít v potaz preambuli ústavy, kde mluví o výstavbě komunismu společně s ostatními bratrskými zeměmi. Tedy vše je nutné čist z tohoto úhlu pohledu. Toto vše jsem si nevymyslel já a netvrdím, že by mi to zamlouvalo. Pouze poukazuji na to, že tomu tak bylo. Co je tedy nutné brát na zřetel. Bude-li někde tabulka Pozor vstup na vlastní nebezpečí, tak nemá smysl zatloukat, že tam ta tabulka není.

A teď k Chartě 77. Organizování akce Charta 77 bylo v jasném rozporu s článkem V Ústavy ČSSR a navíc těžko bylo s chartisty diskutovat, když nejprve ji doručili na Západ. Přes železnou oponu se těžko na sebe mluví. Nevěděl jsem tehdy, že Landovského a další honili po Praze estébáci. To poněkud mění pohled na věc, ale tím vším se stala tato výzva stala akcí nenásilného ilegálního hnutí odporu přes své poněkud krotké požadavky na pouhé dodržování socialistické zákonnosti. Ale Landovského a spol.  honí 6. ledna 1977 a následující den už Chartu zveřejňují západní noviny. To podle mě znamená, že než se pokusili chartisté doručit na FS text, museli ho předat předtím západním novinářům, kteří ho museli převézt na Západ. O kanálu, jak se dostal tedy text Charty na Západ, není nic uváděno, například v textu na webu Paměť národa se uvádí: Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku. (...) Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků – americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera. (...) Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv. Kdy v kolik hodin a kterého dne byl text předán. Ta pauze měla dávat prostor adresátům právo na odpověď tak minimálně čtrnáct dní. Jaká byla tehdejší časová mezera mezi tehdy už prožívanou realitou a jejím mediálním zobrazením, tak naznačuje brněnské vydání Svobodného slova z 21, srpna 1968, které vůbec nic neví o tom, že o půlnoci k nám dorazila bratrská pomoc. A já bych přísahal, že nad Beskydami jsem  slyšel mohutný hukot letadel v polospánku ještě o hodně dříve. Šel jsem spát po filmu Řeka čaruje, který končil o půl desáté.

Také bychom už dnes mohli konečnou platností si vyjasnit, proč si poměrně zdráhající Brežněv vbil do rudé rakve 21 kremelských hřebů? Odpověď můžeme hledat třeba i nad Vietnamem v podobě střetů amíckých a sovětských stíhaček. Byli jsme skrytě vtažení do horké války.

[12] S třetím odbojem, respektive s bratry Mašiny je jeden problém, legitimizuji odpor režimu vůči tomu odboji, ten odboj ospravedlňuje všechny ty popravy, i kdyby náhodou byl v tom někdo něvinně. Násilí plodí násilí. A pouze vítěz je v právu, respektive má ho na na své straně. Kdyby Rakousko-Uhersko náhodou vyhrálo první světovou, tak by 50 000 legionářů jako dezertéři skončilo na popravišti. Na TGM a Beneše byly tuším vydány zatykače pro velezradu. Naše učebnice dějepisu by vypadaly zcela jinak. Kdo se prohlásí za odboj a dělá ho, staví se mimo zákon a mimo jakoukoliv ochranu. Co děla dnešní demokratický izraelský stát s palestinskými teroristy? Střílí je z vrtulníku? Je to pak jenom otázka, kdo s koho. A ti komunisté tehdy vyhráli, proto nemohou být označováni za vrahy. A kde jsme potratili po cestě dlouhodobé věznění mladičkého Gustava Habrmana za roznášku sociálně demokratických tiskovin a těch 54 sudetských Němců. Konec konců lze říci, že první republika, respektive TGM žádné soudní procesy nepotřebovala, protože své odpůrce přímo střílela (Duchcov, Radotín). A to ani nestihli doklusat na hranice. A nebo alespoň do té Plzně v 53 pro diplom.  

[13] Na mou poznámku k článku Proti lidské blbosti a fanatismu je nutno bojovat bez přestání (viz http://vaclavvrana.blog.idnes.cz/c/145815/Proti-lidske-blbosti-a-fanatismu-je-nutno-bojovat-bez-prestani.html) „Doufám, že jste byl za komunistů za svou neúčast ve volbách alespoň jednou v lápaku, jinak začnu věřit, že šlo o svobodné volby“ mi pan autor Václav Vrána jako nick jsoud odpověděl následující:

Proč v lapáku? V hluboké totalitě chodili členové volebních komisí za voliči domů, když se dle jejich názoru blížil konec voleb a dotyční absentovali. Později za Husáka již nebylo takové nadšení ve volebních komisích a i já jsem se dvakrát nezúčastnil voleb bez jakýchkoliv následků.

Viz http://blog2.idnes.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A100705_145815_blogidnes

[14] Tvrdit, že severní Vietnam napadl jižní Vietnam, je asi pravda stejného řádu jako tvrdit, že Čechoslávaci svými dodávkami zbraní, logistickou podporou a tím, že poslali vojenskou brígádu do Izraele, napadli arabskobritské pozice na Blízkém východě ve válce o nezávislost v r.1948. Pokud uznáte to B, já jsem klidně ochoten přiznat to A.  Co se severní Koreje týče, tak ty počáteční pohraniční potyčky byly buď vyprovokovány jižní Koreou, nebo to bylo vzájemné,  tam nelze přesně určit, kdo jednal v sebeobraně, a kdo ne. A co se té korejské války týče, tak čechoslováci by měli jaksi být hodně potichu, protože SSSR tu KLDR podpořil, aby odvrátil hrozící ozbrojenou invazi Západu do Československa, jejíž předzvěstí bylo vyslání těch 500 agentů chodců v r.1950. Mysli globálně, jednej lokálně.

[15] V souvislosti s existencí atomového monopolu Churchill v listopadu 1947 kanadskému premiérovi řekl: „Začali by ovšem útokem v Rusku samém. Jisté víte, že máji pro to připraveny plány už pres rok .... provedeme útok na Moskvu a jiná vaše města a zničíme je letecky atomovými bombami. Nedovolíme, aby tyranie pokračovala. Řekl jsem vám několikrát před poslední válkou, že... Anglie bude do pěti let ve válce..." Citováno podle Ota Hora: Svědectví o puči.

[16] Zdroj: https://pokus.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755986

[17] Bloggeři, kteří kritizovali Paroubka kvůli jeho slovům o komunistické minulosti rodiny pana Topolánka, by si měli zamést před vlastním prahem. Chlemtaje víno, káží vodu a nepostřehnou břevna v oku svém, ač v oku svého protivníka vidí smítko sebenepatrnější. Polanecký s tím začal, a hezky zostra:  Možná to doposud David Rath neví nebo opět, jak sám na sebe prozradil, lže. David Rath určitě zná neobvyklé jméno svého otce (Ratmír) i jeho datum narození (8.5.1931), takže si vše může snadno dohledat. Zbyněk Klíč o Rathovi: Zní to z úst Davida Ratha úsměvně, když někoho obviňuje ze spolupráce s StB. Jeho otec Ratmír Rath byl vlivným estébákem a mladý David díky němu nastartoval svoji lékařkou kariéru. Jan Ziegler, který napsal ve svém blogu: Nechme tedy rodiče na pokoji, důležité je jací jsme my sami, taky třídně kádruje: Vyhrožování živnostníkům jsme  zažili po bolševickém převratu v roce 1948. Ale co chtít po synáčkovi komunistického funkcionáře, který navíc zřejmě trpí duševní poruchou.

[18] Co je pramen síly GPU. Felix Kón, starý polský revolucionář: Za postupu J u d e n i č e proti Leningradu ukázalo se, že velitel ozbrojených sil Lenin­gradu při svých stycích s Judeničem používal Francouze, jenž získal ruské občanství, podporován svou dcerou. Tato dcera upustila jednou na ulici balík. Pozoroval ji rudoarmějec, jenž balík zdvihl a otevřel. V balíku obsažené dopisy vzbudily jeho podezření: Zatkl slečnu, jež ztratila balík, a zavedl ji do Čeky. Dík této okolnosti bylo odhaleno zrádné spiknutí a Čeká mohla zatknouti spiklence. Zrádce prohlásil při výslechu drze: »Dostal jsem se do vašich rukou jenom náhodou.« Dzeržinský odpověděl: »Kdyby každému dělníku, každému rudoarmějci nebylo jasno, že odhaleni spiknutí není jen věcí Čeky, nýbrž pracujících, nebyla by vedla ztráta balíčku k odhaleni spiknutí. Nebylo však náhodou, že rudoarmějec měl zájem o balíček, zatkl vaši dceru, že byl znepokojen. Právě v tom je pramen sily Čeky.« S toutéž „náhodou“ se setkala autorka blogu Podpásovky minulého režimu... (viz  http://prachova.blog.idnes.cz/c/39139/Podpasovky-minuleho-rezimu.html ) Člověk se musí míti pořád na pozoru,  neboť čert nikdy nespí a práskač práskačem zůstává... Antény! Jediný koníček mého manžela, za to obrovský.  Jedinou knihu, kterou si kdy zakoupil a přečetl, byla: Antény a televizní technika. Vždy chodil s hlavou „v oblacích“ a měl v merku všechna anténní monstra, ať už dovezená zvenčí anebo po domácku vyráběná i první paraboly, síta – napodobující satelitní přijímače, v té době u nás nedostatkové zboží a pokud, tak jen pro vyvolené za bony, či v obchodě za cenu auta. Těch antén, co jsme se nakupovali, těch dní, kdy jsem celé odpoledne stála u okna a sledovala sebemenší zrnění na televizní obrazovce, abych pak hulákala směrem nahoru na půdu (nebyly mobily), či na střechu, kde miláček točil anténou dle mých pokynů: „...dobrý. špatný, zrní, nezrní...“  k pobavení všech sousedů, co že to tu s manželem vyvádíme. Nic. Jen jsme se snažili naladit tv program ošklivých kapitalistů ze západu...Kromě silnějšího zrnění jsme nikdy nic víc neviděli. A tak zase přišli na řadu nové antény, nové zesilovače a nic. Výsledek vždy stejný – nic, nic, nic. Jenže v té době místo místních podpůrných zesilovačů se stavěly rušičky a tak v našem údolíčku vycházelo všechno snažení naprázdno.  A pokud jsme viděli nějaké to ostřejší zrnění, pak jen za jasného počasí, když odtáhly mraky...  Mračna se však začala stahovat nad mým manželem. A to tak rychle, že se ani nestačil divit, když ho v klepetech odváželi ke krajskému vojenskému soudu. Všechna svá snažení probíral se svými kolegy v zaměstnání, čímž si jako příslušník ČSLA pěkně zadělával na problémy.  I našel se jeden snaživý kolega Jirka a s každou „novou anténou“ běhal „vysílat“ ke kontrášům.  No, a když už byl spis pěkně tlustý, zabásli ho pro: ROZVRACENÍ REPUBLIKY. Rok ho trápili, vyslýchali, tahali po soudech. Prověřovali obě naše rodiny, ale nikdy ho nezavřeli. Potrestali ho tak, že nesměl ani do NDR!  A pak přišla revoluce a snaživý Jiřík byl první, kdo přiběhl s Cibulkovými seznamy. Franta, Petr, Pavel, Tonda... no Jiřík mezi nimi nebyl.  Až po letech se manžel dostal konečně na řadu a mohl nahlédnou do svého osobního svazku a nestačil se divit.  Zde, v odtajněných spisech kontrarozvědky, se na seznamu práskačů objevil i horlivý Jiřík, ale kromě něho i spoustu jiných horlivých, dnes vážených spoluobčanů, „do kterých by to nikdo neřekl.“  A smutné je, že někteří se svému práskání věnují i dnes, a tak jejich jména jsou utajená ještě stále.  Taky se zde konečně dověděl, proč ho nikdy nezavřeli natvrdo. Naštěstí se nesplnila nikdy skutková podstata – nehovořil nikdy před víc než dvěma lidmi najednou.  A Jiřík? Jiříkovi už můžeme jen chodit plivat na hrob...  A vy ostatní... dobře víte, kdo máte máslo na hlavě, agenti, propůjčovatelé bytu, vyšetřovatelé a jiní soudruzi – KLIĎTE SE MI Z CESTY!

Všimněte si, že postoje manžela blogu, jinak důstojníka ČSLA, jinak celoživotního čtenáře jediné knihy (A to snad i Šejna četl více) byly v naprosté menšině, že na jednoho disidenta připadali cca čtyři udavači. Ten antenář byl jaksi důstojníkem ČSLA. Tedy v každém případě strážcem rudých sviňáren. A to, že většina rozhoduje, v zásadě platí i v demokracii, dokonce i v té liberální demokracii. Na jejího manžela se sesypala spousta udavačů, kteří jsou v USA mimochodem nazýváni mlčící většinou.  A co je špatného na tom, když občan spolupracuje s policií? Nelze vycházet z axiomu, že s bezpečností špatného režimu občani nemají spolupracovat. A s kým pak to spolupracoval manžel dotyčné? Ale co mají dělat ti občani, kteří ten režim nepovažují za špatný. A navíc jak sama manželka mohla poznat: režim dodržoval zákon. Nebyla-li naplněna skutková podstata, tak žádný monstrproces, ani miniproces se nekonal. A co se týče vojáků, tak ti měli s výjezdy do zahraničí dle mých informací obecně utrum. 

[20] K tomu viz též Radko Vyhlíd. Stopa začíná v minulosti. Praha: Západočeské nakladatelství 1968. 145 s. [Detektivní román na pozadí odbojové činnosti za druhé světové války. Příběh, v němž maďarská (Část 1 / Maďarsko) a československá (Část 2 / Československo) bezpečnost pátrá po vrahovi muže nalezeného se smrtelnou bodnou ranou v Dunaji nedaleko Budapešti. Vyšetřování ukáže, že stopa příběhu začíná hluboko ve válečné minulosti, kdy na území tzv. slovenského státu prováděla odbojovou činnost dvanáctičlenná skupina mužů, z nichž osm zradou zahynulo.(https://www.databazeknih.cz/knihy/stopa-zacina-v-minulosti-67128)]. Lze vyzdvihnout, kdy uvedený literární skvost, v němž se to hemží odkazy na rejdy kontrarevolucionářů v MLR vyšel.

[21] Stalinská SSSR pouze rozvíjela nejlepší tradice cestovního ruchu v carském Rusku. Viz bedekr Černá kniha ruské vlády. Sborník původních zpráv a dokladů o carské hrůzovládě a týrání věznů v Rusku. Sestavil H. Boczkowski. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Ant. Svěcený) [1911]. 169 s.

[22] A nevyplývají snad současné nepokoje v USA z toho, že jejich vlastní lidé žijí z ruky do huby. O čem vypovídá masivní poskytování potravinových poukázek? Atd. v USA rodiče se musí zadlužovat, aby jejich děti mohli studovat. Tedy žijí z ruky do huby. Každý náš student si mohl vyhledat následující informaci: Celkové zadlužení studentů se od roku 2007 téměř zdvojnásobilo na 1,1 bilionu dolarů. Lawrence Summers: "Příliš zadlužené domácnosti nemohou utrácet a pohnout se vpřed." z toho ten pilný student si nutně musel odvodit, že v USA jediné co ještě funguje, je dlužnické otroctví. každý, kdo chce něčeho dosáhnout, tak musí pro to něco obětovat. Proč tak konat, když tím se ztrácí svoboda. Když se o nic nesnažíte, nikdo na vás nemůže.

Vezmete si půjčku a hned se stáváte otrokem, galejníkem u vesel.

[23] Film Prodavač humoru (hlavní postavu hrál Satinský, režie J. Krejčík), který podle MF Dnes „byl odvážným tvůrčím činem v polovině 80.let. Zobrazovaná šmíra panující v showbyznysu byla metaforou tehdejších společenských poměrů." Tak to se povedlo. To, co tehdy panovalo v showbyznysu, tak to dnes panuje v celé společnosti. A ono byl vůbec tehdy nějaký socialismus? Vždyť v tom showbyznysu šlo skutečně fakt o byznys, kde odměny závisí na výkonu dealerů. V tom snímku bylo zobrazeno fungování nábídkově orientované ekonomiky, kde se každý za každou cenu snaží prodat vše, co se prodat dá.

[24] Podle jedné zmínky z počátku srpna 1968 ve Svobodném slově na získání jednoho dolaru bylo nutné vynaložit 31,- Kč.

[25] Jen podle méně než poloviny Čechů je nynější režim lepší než komunistická totalita před listopadem 1989. Podíl stoupenců současného uspořádání klesl na nejnižší hodnotu od roku 1992. Vyplývá to ze zveřejněných výsledků průzkumu agentury STEM v roce 2013. Třetina lidí si navíc myslí, že nynější režim je horší než předlistopadový.

[26] Podle odhadu použitého TGM na počátku války v r. 1914 mělo mít na konci století carské Rusko 500 milionů obyvatel.

[27] Tak jak tomu je v případě islámského státu (chalifatu).

[29] Na druhé straně měl třeba slavný agent Puskás propašovat pro národní podnik Feromet 1962 kilogramů niklu (https://www.lidovky.cz/kultura/sumavsti-paseraci-pracovali-pro stb.A080917_123036_ln_kultura_glu?r=ln_kultura)

[30] Celý příběh žije v naší současnosti - v osudu ženy, která se půl století trápí pocity viny, v osudu antikomunistického hrdiny, který stejně dlouho podezřívá nevinnou přítelkyni. (http://glosy.respekt.cz/Snesitelne-tezkosti-v-kauze-Kundera-2756.html)

[31]http://www.lidovky.cz/odpovedi.asp?t=RIPKA; https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/historici-i-literati-se-prou-zda-verit-dokumentu-o-kunderovi.A081014_220618_domaci_zra

[32] K tomu viz též https://www.lidovky.cz/noviny/kundera-promluvil-je-to-lez.A081014_000003_ln_noviny_sko

[33] Zdá se, že povinnost nosit OP u sebe byla zavedena až nařízením vlády z roku 1953. Od roku 1948 platil zákon o občanských průkazech, který povinnost nosit OP při sobě zaváděl pouze v pohraničních pásmech. Ministerstvo vnitra sice podle tohoto zákona mohlo zavést vyhláškou povinnost nosit OP i jinde, ale nenašel jsem takovou vyhlášku.

[34]Dokážu si tedy představit onu atmosféru strachu, nejistoty, podezřívání, ve které nikdo nevěděl, odkud může přijít rána, kdo je přítel, a kdo je provokatér. Ta atmosféra vyplývala z celkové situace, kdy se zdálo, že válka je na spadnutí, kdy tajné služby na obou stranách pracovaly na plné obrátky, kdy jedna část obyvatelstva čekala „až to rupne,“ ta druhá chtěla budovat šťastné zítřky a žádala tvrdé tresty pro sabotéry, a ta třetí – obvykle největší – se snažila nedostat se mezi mlýnská kola dějin a tu zlou dobu nějak přežít. (http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-smid.php?itemid=4849 )

[35] Sněmovní ubohost pokračuje. Sociální demokracie útočí. Chce dokázat, že Wolf kradl, že ho ODS kryje, že Topolánek ovlivňuje ústy Dalíka svobodná média, že vláda musí padnout, že musí být parlamentní komise na vyšetření Krakatice, že jeden z vyšetřovatelů, autorů Krakatice, musí veřejně promluvit.xCílů je dost. Brutality a křováctví také. Paroubek hází po Topolánkovi Wolfem, Topolánek úder vrací Dimunem. Navrhuje, aby o Krakatici promluvilo dvacet komisařů. Poměry už pomalu připomínají éru dr. Sládka a jeho reků. Není však jasné, komu je celé to divadlo určeno. Přímý přenos na ČT24 sledují diváci, kteří mají stejně už dávno jasno. Na sněmovní galerii seděla mládež. Ta se poučí. Až jí jednou bude nějaký Hitler vykládat, že parlament je žvanírna, dá mu za pravdu. Do hlavních zpráv se ze Sněmovny dostanou jen ty nejšťavnatější výkřiky. Jde tedy hlavně o ně. Ale kdo to má pískat? Copak někdo z voličů ví, jestli Wolf kradl nebo zda Dimun manipuloval volby? Byla Dalíkova mise nestydaté zasahování do svobody novinářů, nebo jen běžný, tisíckrát se opakující český rozhovor? Rozhodně to byla politická chyba hraničící s pitomostí. Ale Paroubek by se nad ní nemusel tak morálně čepýřit. Sám má svého dost. Nedávno žádal vedení MF DNES, aby mě propustilo, protože vychvaluji nacismus. Kdyby MF DNES byla jako ti politici, spustila by kolem této hlouposti křik o sprostém nátlaku ohrožujícím svobodu novináře. Ale Paroubkovy žádosti jsou stejně bezvýznamné jako Dalíkovy. Svoboda novinářů je snad proboha silnější a dovede se tak naivním tlakům politiků leda ušklíbnout.  Vážnější je, že sledujeme krutý a zcela zbytečný zápas. Kdyby fungoval celý ten složitý masokombinát nejrůznějších orgánů, který obsluhuje v republice otázky práva a spravedlnosti, byli by hnijící Krakatice i právě rozdýmaný Wolf dávno vyřízeni soudní cestou. Takových právních zdechlin máme dost a dost, nikdy se nedá čekat, co se právě náhle vynoří v podobě kladiva na protistranu. Wolf měl být vyšetřen, odsouzen či zbaven obvinění dávno předtím, než se stal klíčovým panákem politické občanské války. Obdobně Krakatice, případně Kubiceho zpráva atd. I Topolánkův dynamit, že nám poví o manipulaci prezidentských voleb před rokem, působí v tomto okamžiku spíš jako nouzový králík z klobouku než jako něco vážného.  Ministr spravedlnosti se státních zástupců včera zastával. Musí, je ministr. Musí však také vědět, že na výkon spravedlnosti se nadává všeobecně. I politici na ni nadávají. Ale jsou rádi, že je to tak mizerná spravedlnost. Vyrábí jim zbraně.  Wolf ani Krakatice nepatří do Sněmovny. Patří k soudu, tam mají postupy a prostředky, jak se spravedlnost hledá a měří. Ve Sněmovně se hledá – víme všichni co. A od voličů se chce, aby dali někomu z těch křiklounů za pravdu. Komu a proč? Máme to měřit jejich křikem, šarmem, vtipem? Voliči to tak dělají, nakonec se rozhodnou podle srdce, Dalík je lump, nebo je lump Rath. Proč – bůh suď. Rath však není dobrý příklad. Ani Dalík. Zavedou si další vyšetřovací komisi parlamentu. Zas k smíchu. Smysl komisí je právě jen v tom založení – založit na někoho komisi, to zní zlověstně. Ale jen laikům. Paroubek chce vyhrát všechno do soboty. Včera však prohrál snížení daně z benzinu. Myslel si – levnější benzin, to se bude líbit. Sněmovna kupodivu měla rozum – snížení daně udělá díru v rozpočtu, a to se líbit nebude. Politika je hůl, co má dva konce. (Sněmovna není soudní stolice, ale tváří se tak. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/snemovna-neni-soudni-stolice-ale-tvari-se-tak.A090318_195148_nazory_anv

[36] Ale proč tak blbě probíhá tzv. vyrovnání s minulostí,  že to vypádá, že tu jde jenom o vymývání mozků. Lepší je vždy se snažit o maximální objektivnost, protože akce budí reakci.  A navíc to vypadá jako cílevědomá řízená kampaň. Nejdříve s něčím příjdou hospodářské noviny, pak lidovky, pak mladá fronta, pak zpětně někdo další. A vskutku je zajímavé, že třeba chvalozpěvy na socialismus se v massmediích nepřipouštějí. Pak dochází k diskrepanci mezi obrazem socialismu v médiích a lidovou zkušeností, připomínanou zde nicky. Dělají zkrátka stejné voloviny, jako dělali komunisté v 50.letech při zobrazování první republiky. A je to ještě horší.  Někdy a čím dál častěji mi připadá, že za vyrovnání s minulostí by bylo považováno to,  kdyby všichni s nadšením odsouhlasili její jednostranný obraz.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.