Čtvrtý mušketýr léta páně čtyřicátého osmého 1
30.4.2011 20:40
Byli jednou tři mušketýři, kteří vlastně byli čtyři. A stáli v čele československé civilní a vojenské rozvědky a kontrarozvědky v únoru 1948. Pláček, Reicin, Šváb a Toman. Všichni čtyři bojovali o Izrael za Izrael. Do poslední kapky krve, a to i své vlastní. Na společných poradách slaďovali noty. A veřejně předstírali, jak se nemají vzájemně rádi. Ten první psal před Únorem 1948 zvací dopisy Stalinovi, aby zasáhl v Československu, ten druhý chránil kontrarozvědně tu československou asistenci při zrodu Státu Izrael, ten třetí prostřednictvím Chalupy radostně troubil na Západ, jak Československo zbrojí. Ti první tří měli společné to, že mlátili vězně hlava nehlava a ponoukali třetí odboj k aktivitě. Ten čtvrtý pouze tuneloval. Úvod
O Zdeňka Tomana jsem se začal zajímat, protože tato osobnost je tou těžkou figurou na povalečné československé politické scéně, který jako šéf československé rozvědky právě v březnu 1948 a jako sionista mohl hodně vědět o okolnostech smrti Jana Masaryka. Jeho skon se ho musel osobně dotknout, protože s ním byl v blízkém pracovním kontaktu, zvláště co se týče dodávek zbraní do Izraele
Přesto jej nikdy Bendův úřad pro vyšetřování zločinů komunismu nepovolal k výslechu, i když na něj měl kontakt. Zřejmě mu šlo o politiku, o víření hladiny, nikoliv o pravdu. Základní informace o úloze Jana Masaryka i Zdeňka Tomana v dodávkách zbraní pro Izrael byly publikovány už v polovině 90. let 20. století, což samozřejmě antisionisty, mezi něž patřil i Vávra Stařík (mimochodem vyskytující se v souvislosti zde v souvislosti s postavou majora Pokorného jako okrajová figurka), možný britský agent (jeden z těch, kdož jsou uváděni mezi horkými kandidáty podílející na smrti Jana Masaryka), mohlo pořádně nakrknout.
Fakt, že se pan Toman nechal zatknout po smrti Jana Masaryka v podstatě za prkotinu, jako by se chtěl schovat, mi připadal původně jako velmi zajímavý, po prostudování dalších materiálů se ukázal být možná pouze zajímavý, nikoliv však vše vysvětlující. Klíčovou otázkou se nakonec ukázalo možná být otázka, proč a kdo nenechal pana Püchlera odjet 10. prosince 1947 do Londýna? Byl to Zoltán Goldenberg nebo Zdeněk Toman? A proč tento pokyn odjet dává svému ne příliš milovanému švagrovi Rosenbergrovi v souvislosti s rozvíjející se aférou pana Püchlera, když ten navenek s ním nemá vůbec, ale vůbec nic společného. V tuto chvíli na ně nezná odpověď ani autor. Bude to tedy opět příběh s otevřeným koncem. Odpověď na otázku, kdo byl Zdeněk Toman, rozhoduje o tom, do čeho se zapletl pan Püchler.
Zde v této studii jsou kromě internetových zdrojů (například pan Leschtina) jsou použity sborník dokumentů a studií „Případ kpt. Adolf Püchler“ (2006), který sestavil pan František Hanzlík a práce pana Karla Pacnera „Československo ve zvláštních službách III“ (2002), který panu Tomanovi věnoval zvláštní kapitolku. Obávám se ale, že práce pana Hanzlíka není tak „svědectvím agenta OBZ o nelegálním získávání financí zpravodajskou službou ministerstva vnitra v letech 1946 – 1947“ (podtitul knihy), ale spíše svědectvím o způsobech získávání prostředků minimálně pro financování prvních nákupů zbraní izraelskou tajnou organizací Haganou ještě před vznikem státu Izrael. Jako nepřímý důkaz zde slouží právě celý životopis pana Tomana-Goldenberga. Skutečně příhodné a symbolické příjmení.
V tom Hanzlíkově sborníku jsou prezentovány kromě jiných dokumentů tři svědectví pana kapitána a citovány úryvky ze čtvrtého svědectví v různém odstupu od událostí a v různém kontextu, v němž čelil vždy udatný pan kapitán různým nebezpečenstvím:
1)Dopis kapitána Adolfa Püchlera generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru KSČ Rudolfu Slánskému z 22. prosince 1947, doručeném však adresátovi asi o 20 dní později, jímž čelil údajným intrikám svého nadřízeného Zdeňka Tomana vůči němu s pomocí Karla Vaše (tedy Dokument č.1);
2); Protokol sepsaný dne 5. dubna 1948 ve věznici Okresního soudu trestního Adolfem Antonínem Püchlerem (Dokument č.2), tedy ještě před zatčením Zdeňka Tomana.
3) Protokol s Adolfem Püchlerem, sepsaný na Ústředně Státní bezpečnosti v Praze 2. 8. 1948 (Dokument č.3), kdy už pan Toman utekl a nachází se neznámo kde a pan kapitán čelil hrozbě soudního stíhání za nedovolené valutové machinace.
4) Úryvky z údajně 400stránkového životopisu pana kapitána, jím vypracovaného v r.1949 (Dokument č.4). Soupis použité literatury zveřejňuji až na závěr seriálu.
5) Z jiné strany osvětluje souvztažnosti případů Horáková, Slánský, Zavodský, Toman atd. blog pana Soldána ( http://soldan.blog.sme.sk/c/255371/Viera-Hlozkova-ceskoslovenska-Mata-Hari.html )
Všem autorům statí publikovaných na internetu děkuji za možnost umožnění vhledu na osobnost pana Tomana a předem se jím omlouvám, pokud přebírám zde bez uvozovek z jejich prací. Je to někdy dost technicky obtížné. A kdykoliv jsem ochoten přiznat jejich autorský podíl. Ale jsou uvedeni buď v textu, nebo v soupisu literatury. V tomto materiálu pouze dávám dohromady různé části životopisu pana Tomana, které jsou v literatuře traktovány nezávisle na sobě. Čtenáře také upozorňuji, že při použitém chronologickém postupu někdy zabývám nepodstatnými informacemi, které v dané životní etapě jsou zdánlivě nepodstatné (proměny vztahu ke své sestře).
Nákupy paní Tomanové v Londýně, aneb záhada zapečetěného balíčku
Pro počátek je možné uvést, že pan Zdeněk Toman byl onou klíčovou postavou, která ve spolupráci s Jewish Agency zajistila dodávky zbraní do Palestiny a jejich financování do vzniku Státu Izrael, tedy do května 1948. Pan Toman měl ale manželku, kterou velmi miloval.
Podle protokolu své výpovědi pan kapitán Püchler ve vazební věznici okresního trestního soudu v Praze 5.4. 1948 (Dokument č.2) si byl schopen vyfabulovat o nákupech Pavly Tomanové v Londýně následující historku:
„U firmy Rudinger jsme koupili látku. … Šli jsme potom na jiné místo, kde nakupovala další látky, a myslím, že nákup byl asi za 82 liber … Jako zvláštnost uvádím, že Tomanová koupila tehdy u Jacquemare jednu látku na dámské večerní šaty za 68,- liber, to je v našich korunách 19.200,- Kčs, což bylo nápadné i její průvodkyni, kterou jsem určil – Davidovičová. Vzpomínám si, že Tomanová při předávání balíku prohlásila, že má za úkol předati balík jednomu Angličanu, aniž by sdělila jeho jméno nebo adresu“ (Hanzlík, 2006, s.55-56), tj. hovoří se o kursu 282 korun za jednu libru.
Podle protokolu z výslechu z 2. 8.1948 na Ústředně Státní bezpečnosti v Praze (Dokument č.3) ale ta transakce proběhla poněkud jinak. „Protože jsem obdržel od dra Tomana dále příkaz (!!!), abych byl jeho manželce nápomocen při nákupu v Londýně, tak jsem ji doprovázel po různých obchodech … Tomanová tehdy hodně v Londýně utratila, a protože já měl málo času, tak ji na nákupech doprovázela moje známá Davidovičová. Tato mi pak řekla, že Tomanová zaplatila za látku na večerní šaty částku 86 liber, to je asi 17.200,-Kčs“. (Tamtéž, s.104), tedy hovoří se kursu 200,- Kčs za jednu libru.
Tu událost v té době nemá kdo panu kapitánovi dosvědčit, protože paní Tomanová tehdy spala věčným spánkem po svém dobrovolném odchodu ze života. A pan kapitán, který neustále operuje ve svědectví množstvím číselných údajů jako dobře fungující čínská kalkulačka při přepočítání korun na libry a obráceně, se tehdy a právě tehdy nějak zadrhává (viz níže uvedené přepočty při těch pěti akcích pašování bižuterie.
Možná, že jedná o chybu při přepisování textu (tak jako se mění z ničeho nic 8000 liber na 800 liber (Tamtéž, s.104), ale pan kapitán s tím kursem libry má nějaké problémy stále. V tomtéž svém expozé například zdůrazňuje, že „za obchody s bižutérií jsem neobdržel od dra Tomana nikdy žádnou odměnu. … Při svých cestách do Anglie jsem nakupoval v Anglii na černém trhu poživatiny … textilie, cigarety a jiné. Tyto věci jsem dovážel kurýrní cestou do ČSR. Peníze na ně v Anglii jsem dával ze svých v librách a v ČSR jsem dostával za zboží, které jsem tam opatřoval pro známé, vyplaceno 200,- Kčs za libru. … Pro černý trh v ČSR jsem nikdy žádné zboží nedovážel“ (Tamtéž, s.119-220). Ano, šmelina v ČSR byla tehdy trestním činem, to si mozek pana kapitána uvědomoval neustále. Kde se tedy v jeho držení vzalo na dva milióny korun, které musely převzít vyšetřující orgány, tak na to vysvětlení asi neexistuje.
Svědek se soustředil na to, jak vysvětlit vyšetřovatelům, proč pojal podezření, že pan Toman (to jsou ta vytečkovaná místa ve výše uvedené citaci) pouze ho zneužil pro své zločinné rejdy, popis nákupu látky přidává jaksi navíc k dobru, takže své výpovědi mění výslech od výslechu:
V dopise Rudolfu Slánskému, jimž vlastně aféra začala, ze dne 22. prosince 1947 sestaveném s pomocí žárlivého pana Karla Vaše se omezuje na konstatování následujících faktů: „Na podzim 1946 jsem opět z příkazu dr. Tomana – na datum si nevzpomínám, tento možno zjistit z pasu paní Tomanové – odevzdal paní Tomanové balíček, obsahující 8000 anglických liber. Dr. Toman mně tajným přípisem v maďarské řeči upozornil, že balík mám zapečetit, zvláště mě danou služební pečetí zpravodajského odboru ministerstva vnitra a že mám přísně zamlčet před paní Tomanovou obsah balíčku. Balíček obsahoval 8000 jedno-librovek. Z opatrností jsem si předem pořídil seznam čísel těchto jedno-librovek. Po několika dnech potom jsem byl paní Tomanovou požádán (!), abych jí byl nápomocen při nákupech dámských a pánských látek V Londýně u firmy Rudinger, Regent Street 335 a u firmy Hartman, Bond Street. Při této příležitosti mně paní Tomanová dala svazek jedno-librovek k vyrovnání účtu. Podle předaných peněz jsem zjistil, že se jedná o ty jedno-librovky, které jsem jí předal v zapečetěném balíčku a které jsem poznal podle čísel“. (Hanzlík, 2006, s. 18).
Podle protokolu své výpovědi ve vazební věznici okresního trestního soudu v Praze 5.4. 1948 řekl: „Jednoho dne obdržel jsem lístek, podepsaný dr. Tomanem, doručil mi ho myslím (!) dr. Neumann, přítel dr. Tomana, abych, když přijde paní Tomanová, odevzdal jí balík, beze zmínky, co v něm je. Sám jsem do balíku uložil 8000, -liber, zapečetil jej a odevzdal do bytu dr. Neumanna, o němž jsem dříve nevěděl, komu patří, do rukou přítomné pí Tomanové. Poněvadž jsem měl určité tušení, napsal jsem si čísla všech zabalených bankovek. Při předávání balíčku pokoušel jsem se zjistiti, zda Tomanová ví, co v něm je. Nijak jsem to nemohl zjistiti, poněvadž Tomanová byla podle mého názoru opatrná. Požádala mne však (!!!), abych příštího dne jí pomohl, nakoupil látky a obstaral na látku body. U firmy Rudinger … Tomanová mi dala peníze, abych zaplatil. Já však zaplatil svými penězi a peníze od Tomanové jsem si uschoval. … Když jsem se vrátil z nákupu, zjistil jsem podle čísel, že libry, jimiž chtěla Tomanová platit, byly z balíku mnou doručeného … Vzpomínám si, že při předávání balíku prohlásila, že má za úkol předati balík jednomu Angličanu, aniž by sdělila jeho jméno nebo adresu“ (Tamtéž, s.55-56).
Počátkem srpna 1948, tj. v době, kdy paní Tomanové už spí věčným spánkem docela spokojená se svou posmrtnou pomstou svému manželovi (viz dále příběh jejího syna Ivana) a její povedený manžel se nachází na útěku už mimo republiku, však pan kapitán přitvrdil a zpíval trochu jinou písničku s přeházenými a poněkud pozměněnými slokami, v jejím závěru pak dokonce vysloví domněnku, že některé skutečnosti mohou svědčit o tom, že Toman pracoval zpravodajsky pro cizí moc: „… za tuto bižuterii jsem obdržel částku 800,- L. … Také tyto peníze jsem zabalil do balíčku, zapečetil a měl uschované v Londýně až do příjezdu manželky dr. Tomana, Pavly Tomanové, do Londýna. Tato tam přijela asi na podzim. 1946 a já jsem jí celý balíček odevzdal v bytě dr. Neumanna v Londýně, který je tam zaměstnancem oddělení „Z“. Tomanové jsem tento balíček předal na základě písemné zprávy dra Tomana. Ještě před odevzdáním balíčku jsem si poznamenal bez jejího vědomí čísla bankovek, které jsem jí odevzdával. … Při placení Tomanové jsem si povšimnul, ježto jsem sám za ní někdy platil, že se jedná o bankovky, které jsem jí odevzdal v zapečetěném balíčku. Z toho jsem usoudil, že celá záležitost s bižuteríí je osobní věcí dra Tomana“ (Tamtéž, s. 104)
Vyfabuloval-li svědek scénku, respektive vložil do ní nějaké své body, tak celé svědectví pana kapitána Püchlera plave na vodě, protože všechno pak bylo jinak, bylo připraveno s tím účelem, aby něco krylo, a dosavadní historické práce plavou přímo v louži věnované panu Tomanovi, založené právě na tomto svědectví rovněž. Je jenom otázkou, zda pan Püchler byl součástí této konstrukce, nebo pouhou její obětí, a nebo zda se vše nezvrtlo jinak i diky panu Vašovi, případně Fenclovi (viz dále), než aktéři čekali.
Na tuto drobnou nesrovnalost jsem přišel náhodou, spíše díky své skleróze a hlouposti, pouze jsem si vypsal údaje z druhé výpovědi, za týden jsem zapomněl, odkud jsem to mám a narazil jsem na první výpověď a zpočátku jsem si myslel, že jsem se přepsal, až jsem došel k výpovědi z toho počátku srpna 1948, tak mi docvaklo, co se děje. I hloupost může být někdy produktivní zbraní.
Co vlastně v té době tropil manžel Pavly Trojanové Zdeněk? Nebo Zoltán?
Smlouvu s Haganou o prvních dodávkách zbraní pro vznikající stát Izrael – a ne jednu – podle svých vlastních slov v izraelském dokumentárním filmu (vystupující pod jménem Zoltán Toman) musel také spolu s Janem Masarykem podepsat a odsouhlasit JUDr. Zdeněk Toman (Zoltán Goldberger, ale také Teutelbaum a Zoltán Thoman), narozený 2. března 1909 v Sobrancích. Příběh Zdeňka Tomana je zajímavý právě v souvislosti s dramatem Jana Masaryka po únoru 1948. Je zvláštní, že žádna dosud z publikovaných verzí smrtí Jana Masaryka (viz třeba Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti, 2005) vůbec nebere do úvahy, že zhruba měsíc před svou smrtí podepsal výše uvedené smlouvy na ilegální dodávku zbraní ještě neexistujícímu státu Izrael, tedy v soudobém chápání zvláště britského veřejného mínění dodávku zbraní „židovským teroristům“, kteří zabíjeli britské civilisty a vojáky.
A byl to právě Zdeněk Toman, jemuž Masaryk sdělil, že tito lidumilové jsou jeho hobby. A narazil na spřízněnou duši. A navíc tohoto Zdeňka politicky zaštiťoval jako vrchní mafián spolu s ministrem národní obrany při organizovaném a dlouhodobém pašování jablonecké bižuterie do Velké Británie, o čemž se musel nejpozději doslechnout někdy v září 1947 (srovnej Hanzlík, 2006, s. 238). Není prozatím známo, že by tehdy spěchal za Gottwaldem do bytu, aby ho seřval, co mu to ten Svoboda s Reicinem a Nosek s Tomanem dělají za neplechu s tou kurýrní službou.
Pan Toman po ukončení střední školy v Užhorodu absolvoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Před počátkem druhé světové války emigroval přes Polsko do Velké Británie, kde od roku 1941 působil na ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník. Jeho známosti dosahovaly úrovně vysokých politických a diplomatických kruhů. Při přesunu exilové vlády do osvobozených Košic zastával funkci vedoucího repatriační komise.
Po osvobození ČSR se šestatřicetiletý právník a novopečený člen KSČ Zdeněk Toman ujal na sklonku roku 1945 velení zahraniční rozvědky, stal zástupcem přednosty VII. (zpravodajského) odboru MV, brigádního generála Josefa Bártíka. Koncem roku 1947 byl jmenován do funkce ministerského rady MV a po Bartíkově odvolání převzal vedení odboru pro politické (zahraniční) zpravodajství MV. Jeho bezprostředním nadřízeným byl major Bedřich Pokorný.
Koho si vzala paní Tomanová za manžela?
Objekt našeho zkoumání a zájmu si několikrát ve svém životě změnil své jméno i příjmení. Za tento poznatek právě vděčím jednomu neznámému vojinovi, možná už padlému v boji za všeobecnou veřejnou dostupnost informací, jehož nalezla mimolovka zvaná Google a na jehož webových stránkách bylo uvedeno, že osoba, říkající si Zdeněk Toman, má ještě jedno několik variant pro pojmenování svého křehkého Já, potvrzující nebetyčný rozdíl mezi Id a Egem. Za tento poznatek vděčíme Zigmundovi Freudovi. Zajímalo by mě velice, jak si toto rozeklané Já říkalo před zrcadlem v koupelně. Tipnul bych to na Zoltánka, ale jeho drahoušek mu říkal zcela určitě Zdeněčku. Zda už od 1936, kdy ho klofnul, to skutečně ale nevím.
Do druhé světové války se jmenoval Zoltán Goldberger, za druhé světové války v práci pro exil v Londýně se přejmenoval na Zoltán Toman. Není divu, v r. 1943 svolal Moravec důstojníky 2. oddělení Hlavního štábu s vyloučením dvou důstojníků židovské národnosti (Püchlera a Wiesnera) a prohlásil, že si v Anglii nepřeje žádného antisemitismu, avšak doma, že si to se židy vyřídíme. Moravec nehovořil ani se svou sestrou, protože si vzala za muže žida (Hanzlík, 2006, s.41).
A tedy není divu, že musel Beneš toto své zpravodajské eso postavit na vedlejší kolej, když zmocnil 4. října 1946 po soukromé audienci prohlásit zástupce Jewish Agency, bývalého poslance parlamentu dr. Angela Goldsteina z Tel Avivu k prohlášení, že „moje stanovisko k sionismu zůstává nezměněno. Bylo-li někdy něco jiného tvrzeno, pak se to nezakládá na pravdě a jedná se o nedorozumění. Pokládám zřízení židovského státu v Palestině za jedině možné a spravedlivé řešení světové otázky židovské vůbec. Proto kdekoliv se mi naskytne příležitost, budu pomáhat vždy k jeho uskutečnění. Byl jsem ve stálém styku s profesorem Weizmannem během války a chápal jsem jeho stanovisko a také jeho taktiku a schvaloval ji úplně“.
Beneš toto své stanovisko opakoval také v poselství Evropské sionistické konferenci 12. srpna 1947 (viz Československo a Izrael 1945-1956, 1993, s. 58). Lze se pak divit jeho setrvání v prezidentské funkci po únoru 1948? Jak by jako soukromník mohl napomoci k „uskutečnění jedině možnému a spravedlivému řešení světové otázky židovské“.
A tak se ze Zoltána Goldenberga po r.1945 se stal Zdeněk Toman, tedy Čech jako poleno, alespoň dle jména. A mohl stát velkým šéfem všech československých vyzvědačů. Ale asi také ve skrytu své poetické duše toužil po tom, aby si ho lidé pletli s jedním básníkem a oslovovali ho Mistře. Dokonce šel tak daleko, že nechal pokřtít svého novorozeného syna jako Ivan. To, že jeho příbuzní tak daleko nešli v tomto převlékání nikoliv kabátů, ale identity svědčí to, že odmítli toto batole kvůli této konverzi převzít do své péče.
Pan Zdeněk pro své projevované preference slovem, činy a písmem v této době bývá označován za komunistu, respektive za stalinistu, avšak za komunistu může být označován pouze člověk, který věří, že už za svého života zvítězí socialismus na celém světě, a to i jeho přičiněním a i třeba s použitím násilí, a proto ví, že nemá smysl akumulovat nějaké osobní bohatství, maximálně může tak si dopřát lahvinku gruziňaku týdně. Co nad to jest, od ďábla jest. A bude mu to znárodněno. Pokud tedy náš hrdina, nebo kdokoliv jiný se snaží o akumulaci nějakého svého majetku nad obvyklou míru, a to dokonce v podobě výrobních prostředků, sloužících k vykořisťování nebohých pracujících, k vytloukání nadhodnoty, tak prostě se nejedná o komunistu. A pan Toman v této době prováděl nekalosti v tomto smyslu, i když ne vše sloužilo k tomuto cíli.
Ale po r. 1948 ho to asi přestalo bavit, takže se s ním lze se střetnout v dokumentech opět jako se Zoltánem Tomanem. Už těmi změnami identity dokonalejšími než převleky Arsena Lupena spletl mnohé historiky, takže jedni nevědí, že druzí se zaobírají stejnou osobou. Panové Pacner, Leština i Slanina patří mezi ně.
Z těchto změn vlastní identity lze usoudit, že do r.1939 se pohyboval v prostředí, v němž nikterak nevadilo jeho židovské jméno. Během let 1940-1945 se zase stýkal s lidmi, kterým by toto jeho jméno nebylo právě košer, ale tak ale zase moc se od něj nechtěl distancovat, aby pak v letech 1945-1948 mohl pod typicky českým jménem se zabývat takovými aktivitami, na něž by jeho znalost příslušnosti k určité skupině obyvatelstva vrhala špatné světlo. A po roce 1989 tento převlékač své vlastní identity zase prezentuje tak trochu jako Žid, kapánek víc jako Čech. Lze hovořit o osobnosti, která skrývá z nějakých důvodů soustavně své preference přes náklady s tím spojené. Lze tyto důvody rozpoznat?
To, že jeho preference nepodléhaly zase takovým změnám, svědčí dikce jeho dvou vlastních zpráv pro svého nadřízeného ministra vnitra Noska o jeho rozhovoru s Janem Masarykem z poledne 10. října 1946 (Na obou zprávách jsou parafy Karla Švába, vedoucího evidenčního odboru ÚV KSČ, který je předal B. Geminderovi, vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ). Masaryk si pozval telefonicky Tomana k naléhavé rozmluvě a úvodem mu sdělil: „Víte, co je můj koníček –Židé. Prosím Vás, zavřete oči, když někteří polští Židé přecházejí naše hranice.“
Toman mu vysvětlil, že dle usnesení vlády měli jsme hranice uzavřít, ale že jsme postupovali velmi benevolentně, avšak britské a americké velvyslanectví to pokládalo za nepřátelský akt. Část obyvatelstva rovněž nesouhlasí s touto liberální politikou přílišné podpory Židů a navíc podpora tohoto transferu přišla na 30 milionů korun. Podle Masaryka však šlo o výbornou investici, zítra jede do USA a tam bude moci mobilizovat americké Židy, mezi jinými Barucha, mobilizovat pro československou věc v záležitosti Maďarů. Záznam rozhovoru je uzavřen slovy: „Prosil mne, abychom i nadále postupovali liberálně. Přislíbil jsem mu, že udělám vše, co bude v naší moci“.
Ještě týž den v 18. hodin Tomanovi Masaryk volal, že měl rozhovor s panem ministerským předsedou Gottwaldem, který ležel nemocen a který ho zmocnil, aby prohlásil, že proti polským židům nemáme postupovat tak rigorózně, jak jsem to činil po uzavření hranic a že máme dovolit sporadický přechod těchto osob do americké zóny a že souhlasí s tím, abychom poskytovali přístřeší 10 000 polským příslušníkům židovského původu, jestliže dostaneme záruku, že za určitou dobu opustí ČSR.“
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 8310x přečteno
Související články
Komentáře
Jiří Řezník - 1.5.2011 20:48.
Každý stát má takové teritorium, jaké si je schopen uhájit.
V případě Poláků by mě zajímalo, jak se citili doma před 1.zaří 1939. Co tehdy považovali za Polsko?
V případě Poláků by mě zajímalo, jak se citili doma před 1.zaří 1939. Co tehdy považovali za Polsko?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Milan Kyselý - 1.5.2011 20:24.
Přesto existují i v Evropě mezi státy a národy obrovské rozdíly. Dokonce mezi tak blízkými národy, jako jsou Češi a Poláci. My odvozujeme svoji státnost od teritoria, tedy historických území zemí českých, kdežto naši severní sousedi říkají, že Polsko je tam kde jsou Poláci. A skutečně, podíváte-li se na demografickou mapu Evropy, tak Polsko je z hlediska národnostního nejhomogennějším státem v Evropě.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Jiří Řezník - 1.5.2011 14:43.
Vážený pane Kyselý, president Beneš neposlouchal vůbec nikoho, svým intelektem převyšoval své okolí tak, že byl schopen manipulovat všechny tajné služby, stačí si přečít jeho Mnichovské dny.
Benešovy dekrety nelze označit ani za pročeské, ani za protiněmecké, byly toliko protinacistické. Nebýt nacismu, nikdy by nevznikly. To, že tím mohlo být a bylo někomu ublíženo, je něco jiného. Prostě tehdy nebyla známa lepší cesta, jak se vyhnout nacionálním třenicím, které tvořily živnou půdu pro nacismus. Dnešní prolamování dekretů je pouze snahou přijít snadno k vzácným komoditám, na čemž mají zájem různí lidé.
A velmi bych se vyvaroval používat termíny jako je židovská lobby, protože tu jde o lidi se stejnými preferencemi, než o nějakou organizovanou skupinu.
Loutkami mocenských her velmocí Češi nejsou, o tom svědčí už vznik samotného Československa, o něž kromě Masaryka a radikální strany nikdo neusiloval a původně nikdo ze zahraničí nepodporoval.
Benešovy dekrety nelze označit ani za pročeské, ani za protiněmecké, byly toliko protinacistické. Nebýt nacismu, nikdy by nevznikly. To, že tím mohlo být a bylo někomu ublíženo, je něco jiného. Prostě tehdy nebyla známa lepší cesta, jak se vyhnout nacionálním třenicím, které tvořily živnou půdu pro nacismus. Dnešní prolamování dekretů je pouze snahou přijít snadno k vzácným komoditám, na čemž mají zájem různí lidé.
A velmi bych se vyvaroval používat termíny jako je židovská lobby, protože tu jde o lidi se stejnými preferencemi, než o nějakou organizovanou skupinu.
Loutkami mocenských her velmocí Češi nejsou, o tom svědčí už vznik samotného Československa, o něž kromě Masaryka a radikální strany nikdo neusiloval a původně nikdo ze zahraničí nepodporoval.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Milan Kyselý - 30.4.2011 23:05.
Pane Řezník, koho vlastně poslouchal prezident Beneš jako tajný zednář? Kdo a v zájmu koho a čeho jej řídil?
Prosazení a přijetí jeho dekretů bylo v zájmu českého etnika. Je to sice diskutabilní, ale získalo nazpět velkou část svého historického území pod svou národní kontrolu, navíc šlo o oblasti po dlouhá staletí pečlivě kultivované. Benešovy dekrety byly tedy pročeské a protiněmecké, protože se ve střední Evropě eliminovala německá rozpínavost. Měli li na tom zájem i sionisté a stát Izrael, lze jen spekulovat. Jiná otázka pak je, kdo má zájem na prolamování Benešových dekretů po listopadu 89. Havel tyto kroky nepřímo podpořil. V první řadě je to zájem Němců. Chtějí se opět dostat na své jednou dosažené pozice. Je to ale i v zájmu Izraele a židovské lobby? A jakou úlohu v tom hraje Havel? Zajímalo by mne, co si o tom myslíte. Nejsou nakonec Češi jen loutkami mocenských her velmocí?
Prosazení a přijetí jeho dekretů bylo v zájmu českého etnika. Je to sice diskutabilní, ale získalo nazpět velkou část svého historického území pod svou národní kontrolu, navíc šlo o oblasti po dlouhá staletí pečlivě kultivované. Benešovy dekrety byly tedy pročeské a protiněmecké, protože se ve střední Evropě eliminovala německá rozpínavost. Měli li na tom zájem i sionisté a stát Izrael, lze jen spekulovat. Jiná otázka pak je, kdo má zájem na prolamování Benešových dekretů po listopadu 89. Havel tyto kroky nepřímo podpořil. V první řadě je to zájem Němců. Chtějí se opět dostat na své jednou dosažené pozice. Je to ale i v zájmu Izraele a židovské lobby? A jakou úlohu v tom hraje Havel? Zajímalo by mne, co si o tom myslíte. Nejsou nakonec Češi jen loutkami mocenských her velmocí?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.