David B. Cohen: Bitva u Zborova

obrazek
2.7.2017 12:26
Triumf novodobých husitů Bitva u Zborova byla v rámci průběhu první světové války pouhou kapkou v moři, bezvýznamný průlom linie, která se vzápětí opět zacelila. Nebyla výjimečná ani počtem nasazených či padlých, její výsledek nepřevážil žádné jazýčky vah a nerozhodl o porážce či vítězství armád. Její důsledky však měly zásadní význam pro utvoření legionářské tradice a vlastní československé armády, o niž se opíralo formování samostatného československého státu.


Slované za jeden provaz

Z protiněmeckých a protirakousko-uherských zemí žilo na přelomu devatenáctého a dvacátého století nejvíce Čechů v Rusku. Většina z nich již měla ruské občanství a byla klasickým způsobem naverbována do pravidelné ruské armády, nicméně desítky tisíc Čechů, které do Ruska přivála poslední vlna hospodářského rozmachu, si ponechávaly rakousko-uherské občanství (povětšinou to byli manažeři, technici, sokolští tělocvikáři). Ti se po vyhlášení války postavili jednoznačně na stranu slovanského Ruska, ve kterém spatřovali podporu pro svůj odboj vůči nenáviděné monarchii a pro svoji vizi nezávislosti. „Za samostatné české království s Romanovcem na trůně“ – heslo, pod nímž probíhal nábor do českých dobrovolnických jednotek, poměrně vystihuje jejich představu. Jeden z představitelů místního českého krajanského spolku vzpomínal těmito slovy: 
„O loajálnosti nás vůči Rusku nebylo pochybností. Řada krajanů na Rusi byla ve státních službách a sympatie nás všech pro velký slovanský stát byly upřímné. Bylo proto samozřejmé, že po vyhlášení mobilizace hlásili se naši mladí krajané, mezi nimiž bylo mnoho příslušníků sokolských jednot, hromadně jako dobrovolníci do vojska.“

Vznik českých oddílů

12. srpna 1914 ruská ministerská rada vyslovila souhlas a náčelník generálního štábu pověřil úkolem utvořit českou dobrovolnickou jednotku kyjevský vojenský okruh. Ke dni 13. září 1914 měla tato ze čtyř rot složená jednotka, které se dostalo názvu Česká družina, 921 řadových vojínů, svobodníků a poddůstojníků s 21 důstojníky, úředníky, lékaři a neřadovými vojáky, což většinou byli rodilí Rusové. Velel jí ruský plukovník a Rusové byli i další velitelé, administrativa, část lékařů a asi čtvrtina důstojníků a poddůstojníků v každé rotě.
Na frontu byla Česká družina nasazena po patnácti- až padesátičlenných skupinách, rozdělených mezi jednotlivé ruské divize a pluky. Její příslušníci byli v rámci Ruské armády využíváni jako klíčová součást výzvědné služby – většina českých vojáků uměla německy, někteří i polsky či srbochorvatsky, díky předešlé službě v císařské armádě spousta z nich ovládala její vojenské předpisy, a to spolu se schopností rychle improvizovat během nebezpečných průzkumných akcích vysloužilo českým rozvědčíkům mezi ruskými nadřízenými veliké uznání. Do ledna 1916 bylo na čtyři sta příslušníků České družiny vyznamenáno svatojiřským křížem, sedm z nich se pak stalo rytíři tohoto řádu po získání všech čtyř stupňů. V únoru téhož roku byl praporčík Jan Syrový dekorován Řádem svatého Vladimíra, o rok později se stejné pocty dostalo praporčíku Rudolfu Medkovi.
Během pouhých pár měsíců nasazení si získali Češi svou spolehlivostí a výkonností u svých velitelů takové uznání, že už ke konci ledna 1915 bylo schváleno rozhodnutí o náboru českých dobrovolníků z řad zajatců, kterých zrovna Česká družina svými operacemi na frontě a i za frontou získala požehnaně. Ti byli od původních dobrovolných rekrutů, tzv. „starodružiníků“ (kteří později sloužili jako velitelé čs. vojenských útvarů) odlišeni označením „novodružiníci“.
Přestože z počátku byl počet nových rekrutů z řad českých válečných zajatců zlomkový oproti jejich celkovému počtu (přece jen byli rádi, že mají frontu za sebou), v dubnu 1916 již mohla vzniknout Československá střelecká brigáda o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Ke konci roku byl její početní stav 5750 mužů, ti byli nicméně stále roztroušení po obří délce ruské jihozápadní fronty v osvědčených rolích elitních rozvědčíků, ochránců divizních štábů a také v nepopulární roli vojenské policie, kdy měli za úkol odchytávat prchající ruské vojáky a vracet je zpátky na frontu.

Porevoluční dilema

Ruská revoluce v únoru roku 1917 byla jak českými vojáky, tak československým zahraničním odbojem v čele s Masarykem přijata s novou naději a nadšením. Naivně předpokládali, že nová ruská vláda bude zajedno s jejich představou o potřebě porazit nenáviděnou monarchii a prosadit náš samostatný stát, že demokratické Rusko se ještě spíš postaví za jejich „společné slovanské zájmy“ než za své vlastní. 18. března 1917 Masaryk píše svému příteli, ministru zahraničí nové ruské revoluční vlády Pavlu Miljukovovi: 
„Drahý Pavle Nikolajeviči! Ve jménu národní rady Českých zemí a mohu říci ve jménu celého národa stavíme se na Vaši stranu ve velkém díle, které konáte pro Slovanstvo a pro lidstvo. Rozřešení slovanských otázek je nyní zabezpečeno. Svobodné Rusko má plné právo osvobodit Slovany... Svobodné Rusko znamená smrt Rakouska-Uherska...“
Netřeba podotýkat, že i v tomto případě idealismus opět jednou narazil na tvrdou zeď reality. Ruská země i armáda se zmítaly ve smrtelných křečích starého režimu a v porodních bolestech revoluce, venkov se dožadoval rozdělení půdy, armáda byla vyčerpána a demoralizována zákopy Velké války a navíc prolezlá bolševiky, kteří se oháněli Deklarací práv vojína a každého nabádali, ať jede domů. Slabá revoluční vláda se navíc dívala jen s nedůvěrou na pokus o vybudování cizinecké legie politicky řízené ze zahraničí na svém území.

Kerenského ofenzíva

Čerstvá revoluční vláda, která zdědila zemi uprostřed rozkladu, se rozhodla spatřovat jediné východisko ze svých potíží v mohutné ofenzívě. Úspěšný a velkolepý zvrat na poli válečném měl vlít novou sílu do paží ruských odvedenců, pozvednout jejich ducha a zarazit tak bolševiky deroucí se k moci skrze sliby okamžitého míru a vykoupení. Také měl ukázat západním spojencům, že nové Rusko je schopno plnit své závazky stejně jako to staré. Tehdejší ministr války A. F, Kerenskij přišel s plánem zasadit Rakousku-Uhersku (které se nacházelo v podobném rozkladu jako Rusko) tvrdý úder na haličské frontě se strategickým cílem ve Lvově. Spolu se svým novým generalisimem, A. A. Brusilovem, se jali agitovat u své armády ve jménu revoluce. Brusilov, který nebyl tak obratný řečník jako jeho nadřízený, se například vytasil s poměrně průhlednou přesvědčovací taktikou: 
„Ruští vojáci, kteří za starého režimu statečně bojovali, když se jim hrozilo zastřelením, budou i nyní hrdinně bojovat jako svobodní občané na obranu svobody a prokáží, že je nesprávné ono potupné tvrzení nepřátel, jako by byli nehodni své svobody.“
Jejich snaha neměla mezi Rusy přílišný ohlas. Na sjezdu vojsk jihovýchodní fronty v Kamenném Podolském schválil A. F. Kerenský návrh, aby se utvořily dobrovolnické úderné jednotky sjednocené pod heslem: „Za svobodu, za půdu a volnost, za právo a mír na celém světě: Se zbraní v ruce kupředu!“ V apatickém ovzduší vyčerpanosti se zvedla československá delegace a jako první přihlásila celou svoji střeleckou brigádu. U svých krajanů se Kerenský, např. při inspekci 2. gardové (elitní) divize, setkal spíše s výkřiky „buržoust“ a „pryč s válkou!“
Čs. brigáda, která byla do té doby neustále rozdělená po četách a půl rotách mezi četnými ruskými divizemi, se tak měla poprvé spojit v jednotný bojový útvar, což způsobilo velení řadu vrásek. Jakkoliv se Češi osvědčili v malých diverzních skupinkách, velení celé jejich brigády mělo jen administrativní charakter a jako větší úderná jednotka za sebou neměli žádnou zkušenost, neměli za sebou žádný společný výcvik. Někteří Češi podlehli náladě svých ruských bratří či protiválečné propagandě a nedostavili se, do ofenzívy přihlášenou jednotku proto tvořily jen tři necelé pluky, dohromady 3530 mužů. A nakonec jejich výzbroj tvořil podprůměrný galimatyáš sestávající z pušek, ručních granátů a zimního oblečení pro letní kampaň. Přes všechny tyto nedostatky a nevraživost spolubojovníků navrch však mezi muži čs. brigády panovala atmosféra povznesená, téměř až euforická – po tři sta letech (od bitvy bělohorské) pochodovalo opět československé vojsko, hrdě a s hlavou vztyčenou pod husitskými prapory národního sebeuvědomění.
Ruské velení však vzalo v úvahu všechny zmíněné faktory a český útvar jakožto druhořadý přesunulo ze 7. armády, která měla vést hlavní útok, do 11. armády, která měla provést útok vedlejší, a i v jejím rámci dostala česká brigáda jen podpůrnou úlohu. Za této situace pak z jednadvacátého na dvaadvacátého obsadila svůj téměř sedm kilometrů dlouhý úsek fronty, jihozápadně od města Zborov.

Chmurné vyhlídky před bitvou

„Očekávali jsme zákopy špatné, ale to, co jsme viděli, nás skličovalo. To nebyl zákop, ale široký, mělký příkop, dlouho nečištěný. Zákopy byly zpola sesuté, místy velmi mělké, buď po kolena, nejvýše po hruď, střílny zarostlé trávou, úkrytů a zemljanek málo a špatných, Drátěné překážky na mnoha místech zpřetrhány ruskými vojíny, kteří se tudy chodili s Rakušany bratřit... osm kulometů, které pluk přejal od 13. finského pluku, bylo pro okamžitou potřebu úplně neschopno, ježto kulomety byly zbolševizovanými vojáky zčásti úmyslně poškozeny, zčásti úmyslně zanedbány, zásoby nábojů pak zahrabány do země.“
Deset dní před zahájením útoku strávili čeští vojáci napravováním nešvarů popsaných výše ve vzpomínce jednoho z nich, zatímco císařské dělostřelectvo zaměřovalo svá děla na jejich pozice s čím dál tím větší přesností. Velitel osmé roty 1. pluku Jan Syrový, v té době už dekorovaný řádem sv. Vladimíra, přišel při tomto rakouském zastřelování o oko – zlaté vejce do ošatky odkazů na slavnou tradici husitskou.
Naproti tomu obránci, rakousko-uherská 2. armáda pod velením generálplukovníka Eduarda von Böhm-Ermolliho (konkrétněji část 86. pěšího pluku 32 uherské divize a 19. divize tvořená 35. plzeňským a 75. jindřichohradeckým plukem), měli postavení vybudované jako podle učebnice – hluboké zákopy zajištěné proti sesuvům půdy, vyztužené traverzami a betonovými příčkami, opatřené tzv. liščími norami (foxholes) na ochranu vojáků proti dělostřelbě. V rámci tří obranných linií museli útočníci počítat s komplexním systémem ostnatého drátu, min a signálních světlic, spojovacích chodeb a železobetonových dělostřeleckých pozic a stanovišť těžkých kulometů. Sám princ Leopold Bavorský, vrchní velitel východní fronty, doprovodil při inspekci obranných linií generálplukovníka Böhm-Ermolliho a oba byli nanejvýš spokojeni. 
Z pohledu útočníků vypadala situace následovně: Na křídlech měli dvě ruské divize, na severu čtvrtou a na jihu šestou, v záloze byla osmdesátá šestá. Československá brigáda tvořila střed průlomu, nicméně hlavní váhu útoku měla nést křídla a Češi jim měli poskytnout podporu. Vzhledem k tomu že jejich úsek fronty byl téměř třikrát tak dlouhý, jejich početní stav sotva třetinový, měli zanedbatelnou dělostřeleckou podporu a vybavení i organizace velení se jevily jako nedostatečné (to vše oproti svým ruským kolegům na křídlech, natož oproti obráncům), nebyly jejich vyhlídky zrovna růžové. Nicméně jak vyplývá z výsledku střetu i ze vzpomínek tehdejších účastníků, žádný ze zákopů Velké války neviděl odhodlanější a bojechtivější vojenský útvar než československou brigádu útočící na pár kilometrů bláta a ostnatého drátu u města Zborov.

Sebevražedná zteč

2. července brzy ráno vyrazili českoslovenští brigádníci do útoku. Jejich plánem bylo zachovat model boje, na jaký byli zvyklí ze svých obvyklých rozvědných misí – malé pohyblivé oddíly, obratně a rychle pronikající na území nepřítele. Samotný útok líčí takřka poeticky ve svém rozboru zborovské bitvy Vladimír Klecanda: 
„Tento dravý proud se rozlil jako bystřina po všech prohlubeninách, řítil se úžlabinami a úvozy po svahu do údolí, kde se jen na chvíli zastavoval, aby zesílil, a už stoupal zase spojovacími zákopy i přirozenými roklinami a úvaly do svahu a přinesl nejen úplný zmatek do řad posádky na opevněném kopci Mogyle, ale desorientoval i všechno dělostřelectvo, jehož pozorovatelé leckdy nevěděli, postupují-li to Rusové nebo ustupuje-li to vlastní vojsko. Náhle se před nimi vynoří malý hlouček čechoslováků, kteří se podle jejich úsudku „katzernatig“ - jako kočky proplétají sítí zákopů, přeskakují je, podlézají překážky, jinde se objevují na povrchu pozic a náhle jakoby se propadli do země, aby se za chvíli vynořili na místě, kde by jich nepřítel nejméně hledal.“

Šokující triumf

Řečeno suchou rétorikou čísel, po šesti hodinách boje byla rakousko-uherská obrana zatlačena do hloubky 3 až 5,5 kilometru od svých výchozích pozic, a to v šířce dvanácti kilometrů. Bilance československé brigády v tomto útoku byla ve ztrátách celkem 184 mrtvých, 11 pohřešovaných a odhadem kolem tisíce zraněných (z původních 3530 mužů), na druhou stranu se jí podařilo zajmout přes čtyři tisíce vojáků a důstojníků, stejně jako ukořistit spoustu vojenského materiálu včetně dvacítky děl.
Úspěch to byl, stručně řečeno, jak nečekaný tak neočekávatelný, zaznamenaný ve všech zemích Evropy a považovaný všemi stranami bez rozdílu za naprosto bezpříkladnou ukázku odvahy a bojové dovednosti, která nemá sobě rovné. Mnoho lidí se zpočátku domnívalo, že Češi byli perfektně vycvičený a sladěný oddíl, speciální úderné jednotka používající jakousi originální partyzánskou metodu boje. Ruský pozorovatel sledující průběh bitvy z horkovzdušného balónu si jejich bleskový postup obrannými liniemi nedokázal vysvětlit jinak než jako dezerci.
Ovšem, jak bylo naznačeno už v úvodu, na průběhu Kerenského ofenzivy neměla bitva u Zborova v podstatě žádný vliv – vojska ústředních mocností zorganizovala dobře připravenou protiofenzivu pod názvem Sommerreise (Letní cesta) a zahnala Rusy na tzv. tarnopolský ústup, během něhož se naše jednotka opět vyznamenala. Generál Brusilov, vrchní velitel ruské armády, to shrnul slovy: „Čechoslováci, věrolomně opuštění u Tarnopolu, bili se tak, že by všichni před nimi měli padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí.“
Bezpříkladná zdatnost českých válečníků položila základ pro celou československou brannou tradici a dala vzniknout cca šedesátitisícové čs. armádě na území Ruska, jejíž další pohnuté osudy (např. sibiřská anabáze) se staly významným elementem jak v rámci světové války, tak ruské občanské války. Bitva u Zborova zároveň vyvolala novou vlnu protičeských nálad u říšských politiků a urychlila proces osamostatnění československého národa na rakousko-uherské monarchii.

(Zajímavostí je, že podle dostupných informací proti sobě v bitvě u Zborova stáli dva budoucí prezidenti Československa, Klement Gottwald na straně monarchistů a Ludvík Svoboda jako jeden z legionářů. Prvně jmenovaný po bitvě z rakousko-uherské armády dezertoval a po vzniku samostatného státu narukoval na dva roky do československé armády, čtyři měsíce po převzetí moci komunisty byl zvolen prezidentem. Svoboda strávil v armádě většinu života, pokryl se slávou a desítkami vyznamenání. Po druhé světové válce byl ministrem národní obrany, o tři roky později vstoupil do komunistické partaje, sehrál nepopulární roli během čistek v armádě a během Pražského jara byl na Dubčekův návrh zvolen prezidentem).

 

 

 

 

Na obrázku pomník čs. legiím v Kalinivce na zborovském bojišti.

   A jak to vypadá u Zborova dnes: https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/pred-sto-lety-tu-umirali-legionari-za-budouci-ceskoslovensko-jak-to-vypada-u-zborova-dnes-33859?dop-ab-variant=&seq-no=2&source=hp

amiourful
Bioranger, vášnivá sběračka hovínek, z nichž po domácku kuje zlato, správce i pro nefejsbukáře otevřené stránky Alternativní ekonomické školy proti dluhovému otrokářství. Motto: "Pokud vás přesvědčí, že se nic nezmění, tak se také nic změnit nemůže." Stránky jejího hnutí: http://serpentina-bioranger.simplesite.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.