Demokracie a parní válec

13.10.2010 18:28
K posledním velkým volbám se dostavila o něco málo víc než půlka lidí. Z těchto odevzdaných hlasů zahodíme do koše 3krát necelých 5 procent, pak také zahodíme do koše hlasy odevzdané soudruhům, pak také zahodíme do koše ještě nějaká ta další menší procenta. Přičteme k tomu doma na zadku sedící půlku voličů a zaokrouhlíme. Jaký vám vyšel výsledek? Můj je ten, že zhruba 2/3 voličů nechce, nemá nebo nemůže mít na parlament vliv. Pak také ještě zahodíme do koše vítěze voleb, kterého má výsledná vládnoucí parlamentní většina tak nějak na háku, a máme odpadkový koš plný (či spíše plnou popelnici resp. velký kontejner). Tak, to bychom měli úvodem ta protivná čísla, která určují reálný obsah naší demokracie.

Situace naší země je o to tragičtější, že političtí reprezentanti politicky aktivních lidí jsou často navíc názorově netolerantní a v mnoha případech jsou i uvědomělými odpůrci demokratické ideálu. Někteří dokonce otevřeně deklarují, že jsou odpůrci demokracie, protože považují tuto ideu za úpadkovou (nebo odpadkovou?) a neslučitelnou s vlastním neurotickým pojetím lidských práv, svobod a pojetím dosažení obecného blaha prostřednictvím osobní bezohledné hamižnosti. Na politické scéně také zcela jistě převažují aktivní odpůrci demokratického politického odkazu pana presidenta Masaryka, pro kterého politika a morálka neexistují odděleně. Naopak, plnou parou vpřed pokračuje realizace obnovené tradice oddělení politických cílů od morálky vůbec.

Dobrá zpráva pro demokracii je, že na „mlčící většinu“ se samozřejmě nevztahují statistické zákony: nelze z poměrného zastoupení politických přesvědčení politicky aktivních lidí usuzovat na to, že by politická přesvědčení u druhé neaktivní poloviny obyvatelstva byla stejně poměrně zastoupena. To je také ten důvod, proč se současná forma zastupitelské demokracie realizuje tím méně, čím více je ve společnosti politicky lhostejných (nevolících) lidí. Zdá se tedy být na první pohled logické, že možná budeme mít více demokracie, pokud nás lhostejných bude o něco méně.

Role tištěných medií se podle mého soudu přeceňuje a přisuzuje se jim větší vliv, než ve skutečnosti mají nebo mohou mít. Soukromá masová tištěná media hlavně nejspíš koukají jak vydělat na reklamě, a sem tam nějaká ta politická manipulace a "sviňačinka" asi těžko může být obsahem přinášejícím zisk. Politická tištěná media zajdou na úbytě, lidi se o ně ve větším počtu nebudou zajímat, a tak všechna také postupně (do)konvergují k bulváru. Seriozní kritické noviny také zajdou na úbytě, protože to už dnes málokoho zajímá a sotva zajímat začne. Zbývají jiná tištěná media, jako časopisy, a ty z těch, které ještě nejsou nebo brzo nebudou zaměřeny na spotřební zboží, zůstanou na masu spotřebitelů bez vlivu. Všechna tištěná media s nějakým dosahem nakonec budou jen důmyslně nutit čtenáře-spotřebitele, který se do nich kvůli obrázkům zalistuje ve svém volném čase, aby si něco koupil. Je tedy víceméně úplně fuk, jestli „novináři“ tištěných medií mají levicové nebo pravicové názory.

U televizních stanic, které zneužívají svobody a v převažující míře budou nadále bránit rovnému přístupu k veřejnosti, nezbude nic jiného, než provést státní zásah, který vytvoří předpoklady pro zajištění vyváženého přístupu k veřejnosti. Svoboda bez odpovědnosti za tuto svobodu, to by byl poněkud podivný koncept, když by se v něm mělo pokračovat. Bude-li se náprava v této oblasti jevit jako neproveditelná, pak bude zřejmé, že máme co do činění s režimem, jehož cílem je zneužití sdělovacích prostředků k potlačení rozvoje demokratické společnosti a nastolení totality.

To hlavní z hlediska zásadního vlivu medií se dnes již odehrává mimo noviny, rozhlas a televizi, tedy na internetu. Internet změnil svět, a to drasticky, a dá se předpokládat, že ho teprve drasticky změní. S internetem se i neaktivní neveřejnost v rozvinutých zemích stává pouhou fikcí a mýtem. Pasivní neveřejnost se stává aktivní veřejností, beztvará masa se stává propojeným celkem usilujícím o svět ve svém propojeném pojetí mimo nepropojené a nepropojitelné koncepty a cíle politických stran. Také už neplatí Twainovo „dobrá lež obejde půlku světa dříve, než pravda vstane z postele“, teď už totiž obejde svět rychlostí světla několikrát dokola. Nově ale také platí, že sprostá lež může být rychle odhalena a eliminována, a také platí, že svět stejně tak rychle obejde pravda, než zase pro změnu lež vstane z postele.

Dalo by se poukazem na internet argumentovat, že politické uspořádání a schémata myšlení politických stran začínají značně zaostávat za tím, kam chce stále více propojená lidská společnost sama směřovat nebo již směřuje. Možná, že existují lidé, kteří rozumí tomu, kam se lidstvo jako internetem urychlený parní válec vlastně řítí, a že třeba někdo již ví, co tomu válci postavit do cesty, aby se stroj vychýlil ze směru, pokud poznání je toho druhu, že válec nevyhnutelně směřuje k sebezničení.

Čeká nás v každém případě zajímavá doba a velké změny přijdou dříve, než se nadějeme. Je jisté, že nezůstane kámen na kameni. Kdo už teď vidí a ví, kudy a kam se parní válec šine, ať se připravuje na svůj den D, a hlavně taky ať si to nenechává pro sebe. Ale než to přijde, držme se my více přízemní zatím toho mála, co máme, a usilujme o to, co máme na dosah. To co se dá a musí udělat je přispět k vyšší aktivizaci a politizaci veřejnosti a tak více ovlivňovat současný systém vládnutí. Každý by měl vědět, že nelze sedět s rukama v klíně a čekat, že ten, komu jsem přenechal svůj hlas, bude jednat v mém zájmu. Je povinností každého demokraticky smýšlejícího člověka, který má rád lidi, aby k tomu přispěl. A taky třeba i proto, aby si nikdo nemyslel, že je něco víc, něco lepšího než ten druhý.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.