Dozvuky venezuelských voleb

Vítězství chávismu

Změna kurzu na poslední chvíli nepřinesla pravici žádné ovoce, protože vládnoucí Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) Nicoláse Madura získala nejméně 212 z 335 starostů a 19 z 23 guvernérských postů. Přestože PSUV získala méně než polovinu hlasů (47 %), politické hnutí založené zesnulým prezidentem Hugem Chávezem má důvod slavit. Volební účast se významně zvýšila na 42 %, což je výrazně více než 30 % zaznamenaných v prosinci 2020. Strana si také může být jistá, že její vítězství bylo čisté. Poté, co EU odmítla předchozí pozvání, vyslala k těmto volbám pozorovatelskou misi. Zatímco zprávu EU vláda i opozice interpretovaly selektivně, její závěry – jako údajné využívání státních zdrojů provládními kandidáty – nepotvrzují narativy o podvodech, které po léta hlásá pravice a její zahraniční podporovatelé.

Opozice v rozkladu

K udržení politické hegemonie využila PSUV dvě hlavní aktiva: svou pevnou základnu a roztříštěnou opozici. Venezuelská opozice před šesti lety disponovala významnými triumfy – získala většinu v parlamentních volbách v roce 2015, Chávez už nebyl na scéně a zdálo se, že staré elity jsou připraveny znovu převzít moc. Avšak léta chybných úsudků a rozhodnutí znamenala promarnění této šance a rovněž se neobjevili důvěryhodní vyzyvatelé chávismu. Bojkot voleb, sázka na pokusy o svržení Madurovy vlády státním převratem a podpora amerických sankcí zaznamenaly výrazný neúspěch. S rychle se blížícími regionálními volbami musela opozice přiznat selhání této strategie a znovu postavit kandidáty. Nicméně se nedohodla na jednotném postupu a v důsledku toho proti vládnímu politikovi kandidovali dva, tři i více opozičních politiků. A tak více než snahy o spojení sil, bylo možné sledovat v kampani malicherné epizody opozičních bojů, které nakonec přispěly k vítězství kandidátů PSUV. Touto porážkou se opozice vrací zpátky na začátek. Cesta vpřed však nezávisí ani tak na strategii samotné opozice, jako na jejích loutkovodičích v USA. Nejprve musí vyřešit otázku, co si počít se samozvaným „dočasným prezidentem“ Juanem Guaidóem, který se stal ostudou i přítěží. Strany, jež ho podporovaly, on na oplátku nikdy nepodpořil a ani nevyzval lidi, aby je volili. Když ho ostatní protivládní lídři vyzývali, aby ustoupil, Guaidó pochopil, že silná opozice by jeho už tak pochybné postavení ohrozila ještě více.

Rozhoduje se v USA

Jakékoli vládní snahy stabilizovat ekonomiku a vrátit ji na správnou cestu budou marným bojem, dokud budou platit kruté a rozsáhlé americké sankce. Ty postihují zejména ropný průmysl, což blokuje všechna řešení. Washington se rovněž stal překážkou na politickém poli. Madurova vláda a opozice vedená Guaidóem vedly v Mexiku rozhovory zprostředkované Norskem a dalšími zeměmi s cílem dosáhnout dohody o účasti ve volbách, nákupech vakcín a dalších záležitostech. Dialog byl však na Madurův pokyn zastaven poté, co USA zajistily vydání venezuelského vládního vyslance, aby čelil obvinění z praní špinavých peněz v případě, který byl odhalen jako politicky motivovaný. V tuto chvíli je otevřenou otázkou, zda se obě strany vrátí k jednacímu stolu. Bez ohledu na to, že ostatní strany a lídři Guaidóa otevřeně zpochybňují a vyzývají k ukončení „prozatímní vlády“, stejně jako se ozývají stále hlasitější výzvy k uvolnění sankcí, budou tato rozhodnutí nakonec přijata v Bílém domě.

Závěr

V nadcházejících měsících bude pravděpodobně pokračovat status quo – zahraniční politika, která se od změny nájemce Bílého domu na začátku tohoto roku nepohnula ani o píď a Guaidó setrvá ve své komické roli bez jakékoliv reálné politické moci. Pro venezuelský lid to znamená, že jednostranné sankce, které od svého zavedení v roce 2017 zabily více než 40 tisíc lidí, zůstanou v platnosti. Američtí představitelé však hrubě podcenili sílu bolívarovské revoluce a vůli venezuelského lidu vzdorovat, a to i za velkou cenu.