Dvakrát zneužitá první pochodeň?

obrazek
16.1.2014 19:26
Předem varuji všechny, kteří se chystají přečíst tento text, že se některým bude jeho znění velmi příčit. Rovněž chci ale všechny upozornit, že není v žádném případě mým záměrem čin Jana Palacha bagatelizovat či hanit. Chci se na něj však podívat trochu jiným pohledem než jak je to obvyklé. A zamyslet se nad tím, zda nebyl jeho čin zneužit, a to dokonce hned dvakrát.

Všichni známe příběh o studentovi (už méně se píše, že byl vlastně levicového smýšlení), který se upálil na protest proti okupaci tehdejšího Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy (často se objevuje také zcela liché "na protest proti komunismu" či trochu přesnější "na protest proti sovětské okupaci"). Přemýšlel jsem, co bych odpověděl, pokud by se mě někdo zeptal, jak čin Jana Palacha vnímám. Zřejmě bych řekl, že vlastně nevím, protože si nejsem jist, jak to vlastně tehdy bylo a zda není celý příběh jen nástrojem antikomunistické propagandy. A znovu říkám, nechci jej nijak hanit, naopak.

Minulý režim využíval všech nástrojů totalitního uspořádání včetně cenzury a propagandy. Ale stejně tak činila "druhá" strana. Není to přeci vůbec nic nového. Před několika lety jsme všichni slýchávali, dokonce z úst amerického prezidenta, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, kvůli čemuž se musí do této země vpadnout a svrhnout Saddáma Husajna. O několik let později se ukázalo, že nejen, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nebyly, ale že se země za bývalého vedení měla mnohem lépe, než dnes, kdy "okupační" vojska neví, kudy kam a občané neví dne ani hodiny. Před nějakou dobou jsme toho byli svědky také v souvislosti s Egyptem, Tuniskem nebo Sýrií. Bylo by naivní si myslet, že v době Palachova činu žádná antikomunistická propaganda neexistovala. A bylo by naivní si rovněž myslet, že by jí Palachův čin nehrál do noty. 

Vím, máme Palachovy dopisy, máme jeho výpovědi. Ale jsou opravdu jeho a jsou úplné? A výpověď? Mohl by takto vážně popálený člověk vůbec mluvit a myslet? Jak je známo, vdechnutí plamenu způsobí obrovské škody nejen v dýchacím ústrojí, ale také v oblasti hlasivek. Nemluvě o nutně přítomném celkovém šoku.

O Janu Palachovi toho mnoho nevíme, zejména pak neznáme jeho psychologický profil. Nevíme, co to bylo za člověka, nevíme, co prožíval těsně před svým činem. Hovořilo se například o jeho nešťastné lásce, tedy o situaci, kterou většina z nás zná a rovněž víme, co je schopen člověk v takové situaci udělat. Jaké zoufalství jej jímá a jak černé jsou jeho myšlenky. Mluvím samozřejmě o lidech, kteří nemají místo srdce kámen. Z výpovědí Palachových kamarádů lze vyčíst, že Jan Palach byl velmi vnímavý, inteligentní a rovněž citlivý člověk. Tedy jinými slovy - byl to někdo, kdo by na nešťastnou lásku rozhodně nereagoval zcela cynicky. A třeba právě nešťastná láska, neopětovaná, zavinila jeho černé vidění světa. Třeba to byl ten pravý důvod jeho činu, a navíc mnohem vznešenější a lidštějsí než jak je nám možná podsouváno.

A co ono zneužití, o kterém jsem psal? Jedno jsem již uvedl - zneužití antikomunistickou propagandou tehdejší doby, notně podporovanou ze Západu. A druhé? Toho jsme svědky dnes, když je Palachův čin veskrze primitivně zneužíván pravicí, která si na něj postupem času "udělala patent".

Rád bych znal názor samotného Jana Palacha. Na to, jak byl jeho čin prezentován tehdy a také, jak je prezentován nyní. Třeba bychom byli překvapeni.

Znovu připomínám, že nebylo mým záměrem čin Jana Palacha hanit či bagatelizovat. Právě naopak. Chtěl jsem se na jeho příběh podívat s úctou, ale jinou optikou. Zemřít pro lásku je stejně odvážná věc, jako zemřít pro rozdílný názor. Obojí jsou akty zoufalství.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Vidím to podobně, protože vlastně o Janu Palachovi nevím vůbec nic. To, co se stalo v minulosti a u čeho jsme nebyli nikdy nebudeme vědět jak to bylo doopravdy. Interpretace je vždy zabarvena osobními postoji, názory, ideologií subjektivismem, mnohdy i nekalými cíly interpreta.

Osobně používám jako jediné možné kriterium hodnocení materiálů týkajících se minulosti a historie svůj vnitřní pocit, zda s danou informací souzním (rezonuji) nebo ne. Jistě že to není objektivní, ale je to jediný možný způsob jak se necítit jako blbec v rukou manipulátorů historie.