Eman Pluhař: Srbsko se bude učit od Německa a Evropy

oblehani belehradu 1456
19.6.2014 06:42
Metafora o německém slunci má význam centrální viny Německa za rozpoutání 1.světové války a pochází z Velké Británie. Čtenáři jednoduchým způsobem vysvětluje, že Británie zase jednou vedla spravedlivou válku, kterou zavinilo Německo. Cestu Británie do druhé světové války by se zřejmě dala popsat stejně a tady by to byla i pravda, i když právě na této cestě Británie podepsala v Mnichově známou dohodu s jistým A. Hitlerem - a to v době, kdy bylo válku možno zastavit.

Autorem metafory je britský historik John Röhl a napadla jej při četbě evropsky laděné knihy australského historika Christophera Clarka „Náměsíčníci“, o cestě Evropy do 1.světové války. Clark tedy hodnotí dějiny před 1.světovou válkou z evropského hlediska a říká, že válku žádná z velmocí neplánovala ani nechtěla a Röhlovi z této logiky vyplývá, že Německo zbavuje válečné viny. Autor si ale výslovně otázku viny neklade. Ale přesto se ozývají protesty. Ale na to, že dosavadní dějiny v národním pojetí, jich zase není tolik. Clark tedy neetnizuje, ale píše z evropského, multilaterárního hlediska, neklade si předem otázku proč, ale jak. Ke kritice Röhla pak zaujal následující stanovisko: „Německo je slunce, ostatní státy pouze planety, které krouží v gravitačním centru této imenzní moci- to zcela jistě není obraz, jak já vidím poměry na kontinentu před rokem 1914.“

Kniha ovšem dobývá svět. Po velkých nákladech originálu v Anglii a USA si titul prorazil cestu do světa překladů a podle Clarka vyšel již ve francouzštině, italštině, španělštině, portugalštině, polštině, maďarštině, rumunštině a v čínštině. Pochopitelně v němčine, kde právě jde do tisku 12. vydání.Kniha je brilantně napsaná, celé pasáže se čtou jako literární Tarantino (FAZ), zároveň je fundovaná a konec konců vychází k velkému výročí světové války. Echo je celkově pozitivní, krajní výjimku tvoří Srbsko (i když tam kniha ještě nevyšla, vydání je plánováno na tento červenec, původně na výročí atentátu 24.června). V Německu, které je již zvyklé na vinu, má kniha pozitivní ohlas, televizní společnost z talkshow se raduje z každé Clarkovy návštěvy, jistá nevole zaznívá z části cechu německých historiků a samozřejmě z levicově- liberálního spektra, které je už celá desetiletí pevně přesvědčeno o německé vině

Srbská výjimka je zvláštní, protože se proti knize bouří celé veřejné mínění. A k tomu stačí, aby knihu lustrovala média a politika, protože jak již řečeno kniha ještě nevyšla, ale již se např. věří, že kniha je „antisrbskou propagandou NATO.“ Může za tím být např. vylíčení atentátu na Františka Ferdinanda, které naráží na romantickou verzi ze školních učebnic, že šlo o idealistické studenty. Atentátník Princip byl a je národní hrdina, i když ve válce zahynula celá čtvrtina srbského obyvatelstva (1,2 milióny osob). Clarkova kniha podává ůplně jinou verzi o pozadí atentátu. a Bělehradu (vedle Berlína, Paříže, Moskvy a Londýna) se kniha věnuje důkladně v několika kapitolách: v kapitole Srbské strašidlo (77 str), Vražda v Sarajevu (44 str) a Ultimátum (258 str). A zevrubě rozebírá expansivní politické koncepty a úsilí mladého srbského království. Značnou pozornost věnuje plánování a organizaci atentátu srbskou vojenskou zpravodajskou službou, včetně výcviku a vyzbrojení naverbovaných studentů. O tom všem srbský král nevěděl.

Pohoršení z Clarkovy knihy ovládlo předčasně i nejvyšší kruhy politiky. Prezident země se vyslovil proti „násilnému překrucování dějin statečného a mírumilovného národa“, minulý předseda vlády označil Německo a Rakousko za síly stojící v pozadí celé historické debaty - protože chtějí odvést pozornost od své viny za rozpoutání .světové války, generální komisař akcí pořádaných ke 100.výročí atentátu prohlásil, že EU chce odpovědnost za 1. světovou válku svést na Rusko a Srbsko a v Evropě znovu zuří boj o hegemonii jako tenkrát před 100 lety. Již minulá vláda se rozhodla postavit atentátníku.Principovi dva „grandiózní pomníky“ (jeden v Bělehradu, jeden v srbské části Bosny-Hercegoviny).

A do této jámy lvové přijel autor na pozvání bývalého ministra zahraničí Srbské republiky na konferenci „Tragédie 1914 a multipolární svět 2014“. Hned v úvodu se napjatou atmosféru před 500 posluchači snažil rozptýlit poznámkou, že si skutečně nemyslí, že by Srbské království před rokem 1914 bylo nutno považovat za teroristický stát. Anebo, že on sice nepatří ke stoupenců německé viny, ale to neznamená, že s německým protagonistou německé viny, hamburským historikem Fritzem Fischerem v ničem nesouhlasí. Tak Fischerův psychogram arogantních, agresivních a paranoidních německých elit před roken 1914 považuje za správný. A stejně tak je Fischerovou zásluhou, že Němce zbavil legendy, že jim válka v roce 1914 byla vnucena. A skončil naléhavou prosbou vzít vážně komplexitu událostí z roku 1914 a „nezapadnout do pohodlných jistot světa, ve kterém víme, kdo je vinen.“ A jak píše zpravodaj, ke Clarkovu překvapení se sálem rozlehl bouřlivý potlesk mladého auditoria.

Ale i výraz pobouření, které vyneslo z místa v první řadě na pódium nestora srbských historiků Dušana Batakoviče. S Clarkovými argumenty se nestřetl a hned uvedl věci na pravou míru a pravil: „Röhl má pravdu, že existuje sluneční systém a Německo je sluncem. Jenom bych dodal, že Rakousko-Uhersko je ten nejdůležitější satelit... v každém případě nelze odmítnout, že německá odpovědnost zůstává tam, kde ji vidí Fritz Fischer a jeho žáci. Rakousko-Uhersko v Bosně krutě utlačovalo Srby. V roce 1914 mělo Sarajevo excelentní srbské intelektuály a oni s nimi zacházeli jako s negry v Kongu. To vedlo nevyhnutelně k explosi.... Léta jsme si mysleli, že jsme byli kompenzováni vytvořením Jugoslávie a měli jsme v mnohém ohledu skutečně přístup k nádherným charvatským a slovinským dívkám –ale dějiny a paměť jsou velmi důležité.“

A pak se jakoby mávnutím kouzelného proutku z celé národovecké hysterie kolem Německa stala laciná fraška a z Německa spojenci. Důvodem byly předčasné volby v březnu a následné ustavení vlády Aleksandera Vučiće s absolutní většinou pro jeho Srbskou pokrokovou stranu. Ten se rozhodl pro radikální změnu politiky a výslovně se přihlásil k Západu a Německu. Ve vztahu k Němcům prohlásil, že jsou mu bližší než Angličané a Američané a nový vztah k EU a Německu charakterizoval článkem pod názvem „Chceme se učit od Německa a Evropy“ zveřejněným v německých novinách před návštěvou v Berlíně. A v článku ale vůbec nepovažoval za zbytečné podtrhnout, že v rusko-ukrajinském konfliktu se Srbsko postavilo na stranu Ukrajiny (navíc nechal zastavit stavební práce na srbském úseku plynovodu South stream ruského koncernu Gazprom). Článek obsahuje i kritickou bilanci dosavadní srbské politiky, která již sama o sobě stojí za celší citát: “Srbsko a jeho politikové, také já, jsme v devadesátých letech nepochopili, co se ve světě děje. Ukolébáni spokojeností z uzavřeného socialistického systému, v zajetí víry ve vojenskou místo ekonomickou sílu, jsme naši zem dostali až na pokraj politické, hospodářské a sociální propasti. V oněch letech jsme neměli žádné spojence, protože jsme žádné nehledali a také nikomu nechtěli naslouchat. Tak jsme utrpěli porážku za porážkou.“

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.