František Kváča - první předseda strany národních dělníků

František Kváča se narodil 9. 5. 1857. Již v roce 1879 stál v čele výboru besedy rukavičkářské jako zástupce knihovníka, potom delší dobu působil sám jako knihovník. V té době se sám vzdělával, učil cizím jazykům a delší dobu strávil na cestách. Od roku 1890 se stává opět veřejně činný. Hned v roce 1891 byl zvolen dělnickým delegátem do Společenstev valných hromad (předchůdce Českého odborného sdružení rukavičkářů v Praze). V srpnu 1892 pracoval jako redaktor Rukavičkářských listů, v listopadu téhož roku byl zvolen předsedou nemocenské pokladny. Jak v článcích, tak praktickou činností usiloval o zlepšení života dělníků. Poukazoval na špatné zdravotní poměry (průměrný věk úmrtí dělníka byl tehdy 27 roků). Příčiny byly přeplněné, nevětrané, nečisté dílny, dlouhá pracovní doba, velké množství škodlivého prachu. Dělníci místo odpočinku pracovali i v noci, brali si práci domů. Kváča proto usiloval o odstranění těchto nešvarů, o zlepšení úrovně učňovského školství, poukazoval na zneužívání učňů jako levné pracovní síly, na jejich neúměrný a stále rostoucí počet (v Praze až 6x větší než v jiných evropských městech). Vypracoval a uveřejnil Stanovy vzájemně se podporujících členů ,,Rukavičkářské Besedy" v případě nemoci a úmrtí. Nejen pro zajímavost uvedu některé z jeho myšlenek. V Rukavičkářských listech č. 1, roč. X. píše toto: ,, Jelikož naše snaha má ten účel, by ti, kteří vždy věrně a poctivě pracovali, nyní ve stáří žebrat aneb jinak nuzně a bídně do smrti se potloukat nemuseli, též i vdovy a sirotci jejich podporováni byli..."

A na jiném místě: ,,Zdá se to nemožným, aby ten, kdo celý život svůj pilně a svědomitě pracoval, když udřen, dále pracovati nemůže, bídu trpět musel. A přece tomu tak je. V době nynější, v době mamonu, v době sobectví a ziskuchtivosti, v době bezohlednosti a nesvědomitosti, nemá dělník ničeho jiného k očekávání, nežli toho, že mu kyne úděl vymačkaného citrónu." (Rukavičkářské listy č. 6, roč. X.).

Tak zásluhou dělníka Františka Kváči vznikl Invalidní fond, do jehož výboru byl zvolen 16. 7. 1893. O dva měsíce později se zúčastnil mezinárodního kongresu rukavičkářů v Bruselu, podruhé pak v listopadu 1895, kde hájil dělnické stanovisko vždy s důrazem na stanovisko české. Jak vzpomíná jeho spolupracovník a tajemník strany J. Klečák:

,,Celý svět obdivoval vzdělanost českého dělníka, který...k německým delegátům mluvil německy a ostatním zástupcům jednotlivých národností plynně francouzsky."

Veškerá tato činnost Františka Kváči byla jakousi předehrou k celoživotnímu vyústění jeho snah. Nejlépe o tom svědčí úryvek dopisu jeho dcery Boženy Rybníčkové - Kváčové druhému předsedovi strany V. Klofáčovi: ,,Když se tvořila strana národních dělníků, šel vlastně za hlasem svého srdce, byloť hnutí socialistické jeho velká láska."

První přípravná schůze, kde se rozhodlo o založení Klubu národního dělnictva, a na které právě František Kváča navrhl vypracovat seznam dělnických důvěrníků dle oborů, se konala v březnu 1897 v Řemeslnicko-živnostenské besedě v Karlově ulici v Praze 1. Dne 30. 3. bylo rozhodnuto o konání první manifestační schůze na Staroměstské radnici, a to již 4. dubna. Zahájil ji a také byl zvolen jejím předsedou František Kváča. V Manifestu k českém dělnictvu z 10. dubna, který vyvolal neobyčejný zájem, se oznamovalo založení národní strany dělnické.

Konečně nadešel 19. duben 1897 a Staroměstskou radnicí zní přísaha: ,,Chceme žíti svobodně jako dělníci, chceme však také žít svobodně jako národ...Chceme žít v řadě občanů jako rovný s rovnými...Právě tak chceme, aby český národ...žil v řadách evropských národů ne jako zdeptaný, umírající otrok, nýbrž jako samostatný, rovný všem ostatním." Toho dne došlo k ustavení prvního výkonného výboru strany národních dělníků se svým prvním předsedou.

A práce pokračovala. V sobotu 26. 6. 1897 se konala další schůze ve ,,dvoraně Národního domu na Královských Vinohradech, velmi četně navštívena. Prostranný sál byl občanstvem zdejším přeplněn." Vedle schůzí byly organizovány i sociální a národohospodářské kurzy, boj za všeobecné hlasovací právo do zemských sněmů a pro opravu volebního řádu do obcí, navrhováni delegáti do sněmu Království českého, aby seznámili naše poslance s memorandem českých menšin. A vždy a všude jméno Františka Kváči mezi prvními. V čele strany byl i organizátorem shromáždění a poutí na památná místa našich dějin. Například 8. listopadu 1897 se poprvé konalo shromáždění národních sociálů na ,,nešťastné bojiště bělohorské".

Po roce neúnavné každodenní práce mezi dělníky se pak o Velikonocích ve dnech 9. až 11. dubna 1898 konal v Praze v Národním domě na Vinohradech ustavující sjezd strany, na němž přijala název Česká strana národně sociální a vedle opětovného zvolení Františka Kváči jejím předsedou, byl přijat i první program. Snad právě proto, že od počátku strana odmítla třídní boj a programově se hlásila k ,,rovnoměrnému a veřejně kontrolovanému vzrůstu národního bohatství a v sociálním ohledě nejvýhodnějších existenčních podmínek a největšího blahobytu pro vrstvy dnes ho postrádající, tedy po výtce pro dělnictvo", stala se v budoucnosti terčem všech ultralevicových směrů, nejen strana jako celek, ale i její první předseda. Tehdy ještě netušil, že jeho dny jsou již sečteny. František Kváča zemřel 10. ledna 1899 ve věku 41 let.

Ve vzpomínkách k 25. výročí vzniku strany v roce 1922 jeho nástupce a druhý předseda strany V. Klofáč tehdy napsal: ,,Největší ranou v té době (1899) je smrt bratra Kváči. Jeho význam není podnes dostatečně oceněn a zaslouží si, aby nebyl zapomenut." O to se chtěl autor též svým příspěvkem pokusit. A četné citáty jsou myslím právě dnes víc než aktuální.