Hanebná kapitola v dějinách Domu Windsorů

car a král
25.7.2018 06:03
Proč anglický král odmítl před 100 lety zachránit život ruského cara

17. července t.r. uplynulo 100 let od chvíle kdy ve sklepní místnosti domu kupce Ipatjěva v Jekatěrinburgu na Sibiři místní bolševici postříleli všechny členy ruské carské rodiny: cara Mikuláše II., carevnu Aleksandru Fjodorovnu a jejich pět potomků. Byla tak krvavě zlikvidována dynastie Romanovců, která po více než tři století zásadně ovlivňovala osudy Ruska.

Účelem tohoto textu není zkoumat co dvěma ruským revolucím v roce 1917 předcházelo a co po nich následovalo. To všechno je předmětem bouřlivé debaty v samotném Rusku, debaty probíhající léta. Debaty, o níž u nás prakticky nic nevíme, protože česká režimní média naši veřejnost informačně odřízla od „nevhodných“ zahraničních témat.

Tragédie v Jekatěrinburgu je v Rusku od rozpadu SSSR předmětem historického zkoumání. Mnohé už bylo vyjasněno, mnohé stále jasné není, včetně možné souvislosti s Čs. legiemi.

Ruský výzkum se soustřeďuje na širší souvislosti popravy carské rodiny. Např. jak carova smrt ovlivnila další vývoj v zemi, kdo vlastně o ní rozhodl (Uralský anarcho-bolševický Sovět nebo Moskva), co jeho smrtí resp. smrtí celé rodiny bolševici získali nebo naopak ztratili. Také proč se vznikající ruské Bílé hnutí ani jednou nepokusilo cara s rodinou reálně osvobodit, proč carova smrt zůstala v Rusku té doby v zásadě nepovšimnuta, proč nezajímala tehdy ani později západní země, především spojence Ruské říše v 1. světové válce – Francii a Velkou Británii. Proč se carovi západní spojenci nepokusili jej i jeho rodinu osvobodit a převézt na Západ. Tím se dostáváme k jádru našeho tématu.

Anglický král Jiří V., ruský car Mikuláš II. a německý císař Vilém II. byli bratranci. Tři královští bratranci se osobně setkávali poměrně často, a to i před tím, než usedli na trůn. Naposledy se všichni tři viděli v Berlíně v létě 1913 na svatbě Vilémovy dcery. Pak už nikdy.

O rok později, koncem července a začátkem srpna 1914, mezi sebou zahájili válku – Vili (císař Vilém) válčil proti Nikimu (car Mikuláš) a Jiříkovi (král Jiří). Tak se oslovovali ve vzájemné korespondenci.

Ruského cara v březnu 1917 svrhla jeho vlastní generalita (Lenin a bolševici se o tom dozvěděli z novin v Curychu, kde byli v emigraci.) Už tady začíná britská stopa v osudu Mikuláše II. Není jasné, jakou roli hrála britská rozvědka resp. diplomacie v carově odstoupení – buď tlakem na generály v carově okolí nebo jejich podplacením. Britská vláda abdikaci cara přivítala – bratranec nebratranec. Král Jiří mlčel. Vláda Lloyd-George abdikaci viděla jako nezbytný krok k upevnění ruského postavení na Východní frontě. To mělo ulehčit anglo – francouzským vojskům na Západě.

Britové patrně svému ruskému spojenci od počátku války nedůvěřovali. Brzy začali cara podezírat, že pod vlivem své manželky bude jednat s Německem o separátním ukončení války na Východě. Zvláště je iritoval záhadný mnich Griška Rasputin, jehož vlivu carevna vzhledem k hemofilii svého jediného syna zcela podlehla. Londýn mimořádně děsil Rasputinův názor, že Petrohrad má dohodou s Berlínem z války vystoupit.

Rasputina zavraždili v prosinci 1916 členové ruské politické smetánky, včetně jednoho příslušníka vládnoucí dynastie. Je ale možné, že vražednou kulku vypálil Rasputinovi do čela příslušník britské MI 6 působící v průběhu války v Rusku. Uvádí se i jeho jméno – Oswald Rayner. Spolužák knížete Jusupova z Oxfordu kde se oba poznali, možná i díky Jusupovovým homosexuálním sklonům. V Jusupovském paláci v Petrohradu Rasputina zabili.

Jak už uvedeno, car odstoupil v polovině března 1917. Nějaký čas poté požádal svého britského bratrance o možnost vycestovat s rodinou do Anglie. Císař Vilém II. měl údajně dát souhlas s evakuací cara i jeho rodiny přes Německo.

Další vývoj vidí britské zdroje různě. Převládá nicméně názor, že vláda Lloyd-George doporučila vyjít Mikulášově žádosti vstříc. A že ten kdo se postavil proti, byl král Jiří. Dokonce snad opakovaně. Zní to neuvěřitelně, ale britský monarcha odmítl žádost svého příbuzného, ruského monarchy, o pomoc při záchraně života. V situaci kdy jakákoli jiná varianta než odjezd do zahraničí Romanovcům prakticky jistě přinášela smrt. Král Jiří V. (dědeček nynější královny Alžběty) se údajně mimořádně vylekal bolševiků, i když ti tehdy ještě nebyli u moci. Obával se přenesení „bolševické nákazy“ do Anglie zejména mezi průmyslové dělnictvo. Chtěl se vyhnout nespokojenosti s přijetím člověka, považovaným nemalou částí britské veřejnosti (odbory, Labouristé, Liberálové) za despotu a vraha (Krvavá neděle 1905 apod.). To vše na pozadí nedávného potlačení povstání v Irsku (duben 1916), které britská vláda provedla jediným způsobem, který ve svých koloniích používala – krvavým masakrem. Takže i Lloyd-Georgovi možná nakonec královo odmítnutí carovi vyhovět vyhovovalo. Ve svých memoárech tuto otázku obchází mlčením.

Též opakované žádosti ruských monarchistů a jiných o pomoc k britskému velvyslanci Buchananovi v Petrohradě / Moskvě zůstaly nevyslyšeny. Také v jediných dosud autorizovaných dějinách britské MI 6 pokrývajících období 1909 - 1949 o podílu MI 6 na vraždě Rasputina, abdikaci cara nebo kauze Jekatěrinburg není na 840 stránkách ani zmínka. Britové určitě vědí proč.

Likvidaci Romanovců v Jekatěrinbugu vnímal král Jiří V. ve svém deníku jen jako projev brutality bolševiků. Zjevně neměl výčitky svědomí, nekladl si otázku o vlastní odpovědnosti, cosi jako morálka ho netížilo. Že šlo o jeho zradu tohoto člověka nenapadlo ani vzdáleně. Přesto, že s Mikulášem II. si byli osobně velmi blízcí, což se o jejich vztazích s dalším bratránkem, císařem Vilémem, nikterak nedá říci.

Dnes už stoleté mlčení britských archivů na toto téma je příčinou, že se objevují zcela nové koncepce vraždy v Jekatěrinburgu. Na první pohled to jsou koncepce padlé na hlavu – jenže kdo ví. Např. že car s rodinou nebyli postříleni, nýbrž tajně převezeni vlakem do Vladivostoku, kde nastoupili na britskou loď. Britové měli loď cestou potopit (podvarianta – potopila ji německá ponorka) a hrobem Romanovců se tak stal oceán. Nezůstali žádní kandidáti na ruský trůn, protože Británii už samoděržavná monarchie v Rusku nebyla potřebná. Naopak bylo možné zahájit vyhledávání a „čerpání“ účtů carské rodiny v západních, zejména britských, bankách. Kdo nevěří, ať tam běží.

Zní proto logicky když americký historik Robert Massie ve své biografii Mikuláše II. a carevny Aleksandry uvádí, že „Po podpisu Brest-litevského míru a vystoupení Ruska z války ztratily západní mocnosti jakýkoli zájem o osud carské rodiny.“ Tím její osud zpečetily.

Král Jiří V. patří v Británii dodnes mezi nejoblíbenější korunované hlavy, protože monarchii „přiblížil lidu“. Těší se velké úctě zvláště britské politické elity, protože to byl první král, který se přestal míchat do politiky. V porovnání s rozsáhlou zahraničně – politickou aktivitou jeho otce, krále Edvarda VII, to byla frapantní změna. Od panování Jiřího V. jsou britští monarchové v tamější politice opravdu jen symbolem. Česky se tomu říká „páté kolo u vozu“.

Zůstává tak jakýmsi krvavým šklebem historie, že patrně posledním opravdu politickým rozhodnutím Jiřího V. bylo odmítnutí žádosti o záchranu života jeho ruského bratrance.

God save the King.

 

Titulní foto: Ruský car Mikuláš II. a anglický král Jiří V. (v bílé uniformě). Foto pochází z Berlína z roku 1913, kde se oba zúčastnili svadby dcery císaře Viléma. Oba monarchové jsou ve slavnostních německých (pruských) vojenských uniformách na počest svého hostitele. Z fotografie je patrná neuvěřitelná vizuální podobnost obou monarchů. Prý až taková, že když byli někde spolu, pletli si je i lidé, kteří je dobře znali.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.