(In)Tolerance v evropských dějinách

obrazek
31.7.2011 09:20
Collegium Europaeum – Výzkumná skupina pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR v Praze uspořádalo ve spolupráci s Úřadem vlády ČR v červnu 2009 konferenci u příležitosti 400. výročí Rudolfova Majestátu nazvanou „(In)Tolerance v evropských dějinách.“

Výstupem této konference je trojjazyčná kolektivní monografie, která tvoří třetí svazek ediční řady Europaeana Pragensia. Do publikace přispělo celkem třináct významných autorů s třinácti různorodými esejisticky laděnými studiemi v angličtině, němčině a češtině, jejichž jednotícím prvkem je téma tolerance a intolerance, jak byla chápána a realizována v evropské společnosti od antiky až po současnost. Symbolickým rámcem tématu je shoda tří výročí: 400 let uplynulo od vydání Rudolfova Majestátu, 400 let od skonu pražského Rabi Löwa zvaného celým jménem Jehuda Liva ben Becalel a nakonec 500 let od narození ženevského reformátora Jeana Calvina.

Průřez takto pojímanými dějinami evropské (in)tolerance názorně ukazuje, že v historické době šlo především buď přímo o výzvy náboženské tolerance, nebo o toleranci v jiných oblastech života, která se ovšem řešila opět na půdě konfese. Nepřekvapuje, že šlo na straně jedné o problémy soužití křesťanů a pronásledované židovské menšiny, na druhé straně o tragicky konfliktní soužití křesťanských denominací. Snášenlivost pak byla povětšinou vynucena politickými a vůbec pragmatickými zájmy jako kompromis možného spíše než všelidskými ideály nebo evangelijním nárokem lásky.

Navzdory převládající ideologii a samozřejmě i praxi intolerance posvěcené triumfalistickým pojetím církve a politickými zájmy vladařů se v evropském prostoru během celých kulturních dějin prosazovala též  určitá forma vzájemného poznávání, inspirování a obohacování, která spolu s dalšími faktory umožnila neobyčejný rozmach evropské civilizace a kultury a vposledku pomohla nastolit osvícenské ideály rovnosti a racionality. Toto méně známé, ale o to více podnětné tolerantní až symbiotické soužití různých kultur, k nimž je nutné započítat i kulturu arabskou, bez níž by nedošlo k rozmachu evropské filosofie, a přírodních věd, byl povětšinou záležitostí univerzit, náboženských elit a vůbec tiché i sebevědomé a značně svobodné komunity učenců.

Přetrvávající otázky okolo pojmu i praxe tolerance se téměř nemění od dávných dob po dnešek. Jednak je otázkou míra a vůbec charakter snášenlivosti, totiž otázka, zda lze tolerancí nahradit lásku, zda nejde o pouhé lhostejné spolužití bez skutečného zájmu o druhého. Taková tolerance může být snadno vynucena pragmatickými potřebami společnosti, nepřináší však mnoho prospěchu kromě prospěchu ovšem podstatného, totiž míru mezi jednotlivými skupinami lidí. Je to však prospěch „negativní“ – nepřítomnost sváru, nikoliv pozitivní, totiž přínosná spolupráce a sdílení.

Za druhé je otázkou, nakolik toleranci brání triumfalismus a nedostatek pokory spolu s nedostatkem odvahy, kdysi spíše nábožensky motivovaný, nyní více živený mýty sociálními, rasovými a nacionálními. Je vcelku známé, že problém intolerance nezanikl spolu s procesem evropské sekularizace, naopak se církevní triumfalismus transformoval ve vražedné ideologie nesené rasovou, národnostní a třídní nenávistí. Ani dnes v posttotalitní době nejsme zcela vyňati z neklidného prostředí archetypálních a iracionálních výbuchů intolerance.

Na prahu nového věku stál císař Rudolf II. před prakticky stejnými výzvami, před jakými stojí současná evropská civilizace, nad níž tak mnozí filosofové, politologové a ekonomové již téměř lámou hůl. Na jedné straně se ozývají hlasy emotivně varující před vpádem „barbarů“ a zánikem tradiční Evropy, což je údajně následek přílišné tolerance evropských elit k „cizímu,“ na druhé straně zní varování, že se Evropa navrací k vlastnímu barbarství v podobě oživování xenofobie, nenávistných ideologií, k militantnímu nacionalismu, k třídní nenávisti, izolacionalismu, antisemitismu, rasismu, k hledání obětních beránků a k postmodernímu novopohanství s jeho iracionalitou, magií, pověrami, etickým relativismem a odmítáním tradiční víry i moderní vědy.

Zkoumání dějin Evropy a její odpovědi na výzvu „cizího“ z dlouhodobé perspektivy je důležitým korektivem obou úskalí, mezi kterými dnes naše kultura proplouvá, obavou ze ztráty identity a obavou ze ztráty lidskosti, ideálů humanitních a ideálů biblických. Publikace „(In)tolerance v evropských dějinách“ je kamínkem v mozaice nabízených možností a výhledů.
————–

Mezinárodní vědecká konference (In)Tolerance v evropských dějinách

——————————————


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

   Autorka předložením monografie na internetové světlo, nastolila aktuální a závažnou otázku. Z hlediska techniky tolerance představuje rozsah přípustných úchylek určité veličiny. Z tohoto hlediska vystává otázka míry tolerence a též ta okolnost, že tolerenace stejně jako ostatní jevy v sobě skrývá vnitřní rozpor, má v sobě jako vlastní zabudovánu i intoleranci. Z hlediska mechaniky lze toto prokázat například na toleranci například vnějšího průměru hřídele a vnitřního průměru ložiska, dejme třeba u obou 0,05 mm. Jestliže se vyskytnou u obou mezní případy tolerancí mohou teoreticky nastat problémy, hřídel buď prokluzuje pořípadě drhne a máme zde jistou míru nesnášenlivosti. 

    Tolerance u společenských problému pochopitelně představuje záležitost mnohem složitější. Zde vezměme modelový případ, který se přímo nabízí nacionalismus a kosmopolitismus. Na jedné straně třeba poněkud nacionálně orientována hvězdná suverenní politička a na straně druhé typická poněkud kosmopolitní prvavdoláskářka. Obě k sobě v žádném případě tolerantní nejsou, spíše se úplně nesnáší. Nesnáší se zejména z toho důvodu, že jsou tolerantní jedna k nacionalistům a druhá k těm, kteří národ spíše neuznávají. Typicky vitřní rozpor, který se sám o sobě i ve vzájemném vztahu opakovaně negovat. Jako příklad tolerance by se zde jevila nacionální kosmopolitka či kosmoplitní národovkyně. Podobně jako internacionální vlastenec a vlastenecký internacionalista. Toto se může jevit jako poněkud bezzásadové, ale na druhé straně lze být zásadový ve své bezzásadnosti. Svět lze  vidět i černobíle, přestože je různobarevný. Autorka správně poukazuje na míru tolerance. Naši občané dlouhodobě tolerují naši k nim netolerantní vládu. Jak však mohu například jako důchodce, tolerovat asociálního, arogantního politika třeba z TOP, který se staví vůči mě naprosto intolerantně. Toleruje mě snad jako škrtací položku. Jedno ze základních pravidel zde vyvstává a to tolerovat do té míry dokud jsem tolerován. Nuance bych nechal na příslušných vědeckých odbornících. Též zejména na filosofech, nechť u svých pomyslných poznatelně, nepoznatelných, materialisticko, dualisticko, idealistických míchaček nám správně dávkuji onu pověstnou sjednocující a vymezující maltu.