Jak a kde katolická církev k 134 miliardám přišla, aneb jak arcibiskup Duka a jeho tajemníci Panenku Marii o majetek připravili

ČSSD proti církevním restitucím
20.10.2012 10:34
Vrchní ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha měl starosti nejenom pozemského rázu. Podle Wikipedie darovací formulace zakládací listiny Zbraslavského kláštera, kterou použil Václav II., zněla: "Kdybych nebyl štědře jako trvalý dar věnoval své paní, Panně Marii, toto půvabné místo, soutokem dvou řek zavlažované, stromy osázené, pastvinami bohaté, vinicemi, poli ne neúrodné, místo, které dosud poskytovalo králům potěšení, nikdy bych je nevěnoval nikomu druhému ze svatých a snad ani samému Kristu". Takže kdo vlastnil Zbraslavský klášter? Panna Maria!!! Neznalost legend, jak přišla církev k majetku, je tristní, že ano? Ta církev někdy nějaký majetek měla???

 

Trocha historie nikdy neuškodí

V zakládací listině zbraslavského kláštera nestojí, že ty pozemky jsou převáděny na papeže, cisterciáky, nebo snad, že je daruje klášteru (církevnímu domu), nebo snad jak to interpretovalo pak světské 19. století, že klášter vlastnil klášter, respektive kostel vlastnil kostel. Cisterciácký řád nebyl ničím více než pouhým příslušenstvím kláštera, toho svatého místa věnovaného bohu.  A jak příslušenství kláštera by mohlo vlastnit klášter, to už by nedokázal vysvětlit kardinálu Dukovi ani jeho osobní tajemník. Je dost absurdní, aby ve středověku místo, které náleželo Bohu, Panence Marii, Svatému Václavu, světcům, tedy kultu, mohlo náležet nějaké pozemské, přízemní instituci. Celé království české náleželo svatému Václavu. Tedy tomu, kdo ho ochraňoval. Kdo byl jeho patronem. Teprve po seznámení s výše uvedenou  zakládací listinou arcibiskupovi Dominiku Dukovi, jeho osobnímu tajemníku Normanu Bádalovi a církevnímu ekonomu Karlu Štichovi došlo, jaké myšlení stojí za tím, proč jenom kostel mohl vlastnit kostel.  Norman Bádal dostal za úkol si nastudovat dílko historika Dušana Třeštíka o přemyslovských Čechách.

Jinak řečeno, ten dotyčný panovník pouze prohlásil, že danou součást královského regálu věnuje na sakrální účely, tedy církevní účely, kterou dostali za úkol ti cisterciáci spravovat pro větší slávu království českého. Byl to stejný úkon, jakým dnes převádějí správní úřady v územním plánu zemědělské pozemky na stavební. Na vlastnictví to nic nemění, na daních hodně. Za Rakouska Uherska přijatý konkordát nic nevyřešil a navíc byl později vypovězen (z důvodu přijetí dogmatu o neomylnosti papeže).

Podle zakládací listiny kapituly Sv. Štěpána (Nadání knížete Spitihněva II) zákonný desátek nemá být z lidí, náležejících tomuto kostelu, nikomu jinému placen, leč proboštu a bratřím. …. Ze vsi Desekrypy byl darován jakýsi člověk jménem Zlaton se syny a bratrem k právu téhož kostela. … Pavel dal jest (v) Ploškovicích zemu, Vlah dal jest Dolas zemu Bogu i svjatému Scepánu se dvema dušníkoma Bogucov a Sedlatú.( http://www.biskup-pavel.net/index.php?clanek=5 )

V zakládací listině strahovského kláštera stojí: zatoužil jsem, abych zasloužil dostat z jejich svaté a Bohu milé společnosti opata s konventem, poprosil jsem o ně pana probošta a obdržel jsem je a odevzdal jsem jim s pomocí Boží správu toho místa. A aby se všechno darování tomu místu jak knížat naší země, tak ostatních dobrých Kristových věrných a také svrchu uvedené ustanovení naší nepatrnosti stalo na věky platným, požádal jsem, aby bylo potvrzeno listinou našeho pána svaté Apoštolské stolice, nejvyššího biskupa, a utuženo vyhlášením věčné klatby, a dosáhl jsem toho. Obdarování pak toho kostela je toto … [následuje výčet http://www.strahovskyklaster.cz/webmagazine/page.asp?idk=266

Poněkud jinak vyznívá zakládací listina kláštera sv. Tomáše Nechť tedy vědí všichni jak současní, tak budoucí lidé, že odevzdáváme do svobodného a pokojného držení kostel blahoslaveného Tomáše, položený u hradeb Nového města pod pražským hradem1), s jeho pozemkem a s pozemkem kdysi Konráda ze Žatce a všemi jeho právy počestným bratřím řádu svatého Augustina jak nynějším, tak budoucím i samotnému řádu, s vyloučením jakékoliv právní námitky v budoucnu a bez jakékoliv překážky. (http://www.augustiniani.cz/farnost/zakladaci-listina-klastera-sv-tomase )

Starosti církevního ekonoma

Horší pro církevního ekonoma bylo, že ze znění  paragrafu 7, odst. 4 zákona o revizi pozemkové reformy z roku 1947 mu vyplynulo, že vlastník musel požádat o náhradu, pokud ji chtěl v hotovosti, a že náhrada se poskytuje podle náhradového zákona z r. 1920, v němž se praví v § 41, že náhradou (přejímací cenou) za převzatý pozemkový majetek jest cena jeho vyplývající z průměru  cen docilovaných v letech 1913 až 1915 při prodeji statků z volné ruky v rozloze přes 100 ha. Se  zřetelem na  zákon ze  dne  10.  dubna 1919,  č. 187  Sb. z a  n.,   počítá  se  ve   všech  případech  jedna   koruna  měny rakousko-uherské za jednu korunu československou. Datum, do kdy náhrada se musí vyplatit, také v  tom zákonu o revizi pozemkové reformy nebyla určena, takže nemohl počítat ani s nějakými úroky s prodlení.

Církevní ekonom se chytl za hlavu. Veškerý majetek, který kdy na českém území církev užívala, tak byl nejenom zasvěcen, ale dokonce věnován Bohu, Ježíši Kristovi, Panně Marii, Svatému Václavu a dalším svatým jenom proto, aby tyto nadpozemské bytosti se postaraly osobně o zdar českého národa. Ale pan kardinál Vlk mu kladl na srdce: cílem je zabezpečit ekonomickou základnu církví tak, aby mohly i po ukončení dotace od státu na základě tohoto příspěvku hospodařit. Tedy nikoliv těch světců. Jak to tedy zaonačit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Jediné ocenění těch pro církev navždy ztracených nemovitostí, jichž se arcibiskup Beran ve jménu socializace, míru i pokoje dobrovolně zřekl, aniž spolu s papežem vyhlásil nad komunisty interdikt, bylo možné činit toliko podle znění toho sedmého paragrafu zákona o revizi pozemkové reformy s přihlédnutím ke znění náhradového zákona.

Mumlal si sám pro sebe, to mi šéf nespolkne. Vzpomněl si totiž, že svého času četl dílko pátera Vrby, podle něhož bylo možné odhadnout majetek, který církev užívala v království českém a markrabství moravském na 50 milionů zlatých. Ve Wikipedii se dočetl, že jeden rakouský zlatý se rovnal dvěma korunám rakouskouherské měny. 

Napadlo mu, to bychom mohli z těch finančních náhrad vytlouci tak maximálně 100 milionů korun. V jiné publikaci se náš církevní ekonom dočetl, že v roce 1948 měl být majetek, který měla církev v užívání, oceněn částkou 10 miliard korun. Pokud by tato náhrada byla deponována v tehdejší státní bance, tak bylo možné uvažovat o jejím úročení a z toho vyvodit pak velikost nároků vznášených na tolik již ze všech stran oškubané české obyvatelstvo.

 Tato suma při měnové reformě by však byla krácena v poměru 1: 30 a znalecké posudky by k tomu musely přihlížet. V historických zemích Koruny vlastnily české církevní právnické osoby před rokem 1918 celkem 234 119 ha půdy, což lze odhadem ocenit na 1 638 833 000 zlatých [v  r. 1906 prodal Ústav šlechtičen chříčské panství o rozloze 312 hektarů (vesnice Lhota ležící v severovýchodní části okresu Plzeň-Sever hraběti Grabovskému za 2, 2 miliónů zlatých, tedy 1 hektar Ústav hraběti za 7000  zlatých]. Maximálně by tedy bylo možné z toho majetku vyzískat jako náhradu dle pravidel pozemkové reformy z 1919 i 1948 tak 3 miliardy korun (před měnovou reformou).

Provedením pozemkové reformy v r. 1919 bylo převedeno na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy. Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Církvi po ní mělo zůstat jen 5 203 ha. Podle senátora Hady dle dostupných historických podkladů přihlásily církve k první pozemkové reformě v roce 1919 cca 58 000 ha zemědělské půdy a 177 000 ha ostatní půdy. Ze záboru bylo propuštěno cca 27 000 ha zemědělské půdy a 155 000 ha ostatní půdy. K revizi pozemkové reformy v roce 1947 bylo přihlášeno cca 24 000 ha a 150 000 ha ostatní půdy. Podle senátorky Paukertové podle zákona o půdě bylo vydáno celkem 1 400 000 ha půdy. Podle návrhu zákona o majetkovém vyrovnání se vrací 200 000 ha naturálně a 60 000 ha finančně se hradí.

V r. 1919 ta církev možná poněkud podváděla, ale je také možné, že se ta čísla týkala jenom těch pozemků, které byly větší než 250 ha.  V r. 1947 by se ty výpočty mohly vztahovat pouze na pozemky větší než 50 hektarů. Důležité však bylo, že pozemková reforma nejenom u nás (např. Rusko 1861) byla také založena také na rozdělení půdy, s níž disponoval stát. Neznamenalo to uznání vlastnictví církve katolické nad lesy a polnostmi, to by tuto otázku pak nenastolil pozdější konkordát. Text konkordátu československého státu se samotným papežem z r. 1928 dokladuje, že církev ten majetek mohla maximálně toliko spravovat: „Správa církevních statků nemovitých a movitých v Československu, které jsou nyní zajištěny vnucenou správou, je zatímní až do dohody, dotčené v předcházejícím článku, a jest svěřena komisi za předsednictví episkopátu příslušného území“.

Zákon č. 218/1949 Sb. ze dne 14. října 1949 říká, že veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát. Pokud je interpretováno tak, že stát na sebe převzal církevní vlastnictví, tak to zřejmě není pravdou, protože patron nevlastnil kostel, on se pouze staral, aby pan farář či kostelník řádně nakládali s beneficiem, aby ho tedy věnovali na opravu kostela, a nikoliv na nákup metylalkoholu.

Radosti církevního ekonoma

Církevní ekonom pokračoval ve svých úvahách, jakým kouzlem zajistit, aby církevní majetek, ohodnocený v r. 1948 na deset miliard korun, měl najednou hodnotu 134 miliard v r.2012, když plat ředitelky základní školy někde v horní dolní dosahoval v r. 1948  tehdy 4500 korun měsičně, a dnes je plat ředitele základní školy v horní dolní snad také 25 000 korun měsíčně, přičemž pří rostoucí konkurenci stále různorodějších komodit má tendenci cenová hladina klesat, jinak řečeno ty platy evidentně rostly pomaleji, a tedy i daně, které z nich jsou hrazeny, než to nominální vyjádření té majetkové křivdy, a to prosím, již nám byla byla část toho církevního majetku vrácena jmenovitě.Dále pozemky odňaty církví v podobě vesměs zemědělské a lesnické půdy. Vzhledem k růstu měst došlo k převodu některých církevních pozemků na stavební parcely, takže pro ten výpočet té finanční náhrady byl použit ministerstvem kultury nějaký zprůměrovaný koeficient, vyplývající z dnešních, nikoliv tehdejšího poměru stavebních, zemědělských a jiných typů pozemku. A jestliže se z některých bývalých zemědělských a lesnických pozemků staly v průběhu času lukrativní stavební parcely, tak to vskutku nebylo zásluhou církve, takže by měla dostat toliko náhradu za ty zemědělské a lesnické pozemky, protože v této podobě byly znárodněny jako zemědělské.  Jestliže zákon č.  46/1948 hovořil o náhradě, o jaké náhradě mohla být řeč v situaci, kdy musela být půda téměř zadarmo vzhledem k vysídlení sudetských Němců. Vždyť tehdy se ty pozemky rozdávaly zájemcům zdarma, jenom za závazek, že na ní bude zájemce pracovat. Tržní ocenění půdy, zvláště zemědělské, muselo být nulové.

Co se měnové reformy týče, tak 1) ceny nemovitostí se přepočítávaly 1:5 v přepočtu na tzv. stop ceny v r. 1938; 2) velké vklady poměrem 1:30. Kdyby tehdy církev vskutku dosáhla na ty náhrady v souladu se zákonem o revizi pozemkové reformy, který ukládal postupovat podle náhradového zákona z r. 1919, který zase vycházel z předválečných cen v rakousko-uherských korunách přepočtených na československé koruny v poměru 1:1  a měla uloženy ty peníze na nějakém účtu u Investiční banky, tak by dnes zcela určitě splakala nad výdělkem. pokud ten majetek byl v roce 1948 oceněn na 10 miliard korun, zřejmě v těch stop cenách v r. 1938, které nabraly do úvahy trojnásobné zvýšení cenové hladiny,  k němuž došlo do r. 1948. Pokud si církevní ekonom by dal práci se složitým úrokováním toho fiktivního účtu 3% ročně, tak by asi v nejlepším případě bylo možné dospět  k tomu, že by dnes církví katolické opět mělo být vyplaceno 10 miliard korun za veškerý majetek, kterým tehdy disponovala.  Je to totiž totéž, když někdo ve střetu zájmů s privilegovanými informacemi dnes ze spekulačních důvodů koupí zemědělské pozemky a už ví, že se tam bude stavět, že tedy to jeho území se velmi zhodnotí.  

Náš ekonom musel tedy začít pracovat s představou, že církev svatá musí všem vsugerovat představu, že komunisti a president Václav Klaus dokázali po dobu 60 let zhodnocovat nominální vklady v bankách o 8,8% ročně (složené úrokování).  Prvním samostatným náhradovým předpisem byla vyhláška č. 208/1950 Ú. l., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu náhrady za vyvlastnění nemovitostí pro stavby podle pětiletého plánu. Dalším předpisem byla vyhláška č. 228/1951 Ú. l., o určování náhrady za vyvlastnění a za užívání nemovitostí. Oba předpisy zavádějí zásadu dvojího ocenění, s tím, že náhrada se poskytne v té částce, která je nižší. Nejvýše přípustná náhrada byla stanovena za 1 m2 pozemku od 4 Kč u malých obcí do 10 Kč u krajských měst. V roce 1950 byl přijat zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který zakotvil nové formy vlastnictví a to socialistické, soukromé a osobní. Ke dni 1. 6. 1953 na základě zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, proběhla v republice měnová reforma, která přinesla přepočet veškerých cen, tedy i nemovitostí, v poměru 5: 1. Při oceňování nemovitostí bylo rozhodující, kdy byla oceňovaná stavba dokončena. Stavby postavené do 20.6.1939 se oceňovaly ve stopcenách s odečtením opotřebení a výsledná cena se přepočítala v poměru 5:1. Cena staveb postavených od 21. 6. 1939 do 31.5. 1953 se určila jako cena v době pořízení s odečtením opotřebení upravená v poměru 5:1, stavby postavené od 1.6.1953 se oceňovaly podle pořizovací ceny s případným odpočtem opotřebení.

Náš církevní ekonom jako pohodlný a velkorysý počtář si řekl, církev zcela měla u truchlící vdovy Marty, která tak chtěla slyšet u prezidentské inagurace svého manžilka Gottwalda Te Deum, protekci. Ta hříšná Magdelená by zcela jistě vymodlila u Zápotockého velkorysý poměr 1: 10, normálně se velké vklady přepočítávaly poměrem 1:30.  Šlo o fintu, jak do ocenění církví obhospodařovaného majetku zapracovat to trojnásobné zvýšení cenové hladiny v čtyřicátých letech minulého století. V tom případě by se stal zázrak: při 3% úročení vkladu v bance ročně by církev dnes po 60 letech si mohla nárokovat 6 miliard, ale to je stále nějak málo.

Ve skutečnosti podle náhradového zákona z r. 1919 se náhrada určovala podle cen z r. 1913 až 1915 a snižovala se s velikostí statku až na 40% základní ceny. Náhradu měl vyplatit stát hotově, anebo se výše náhrady úročila 4,5% ročně.  Po měnové reformě by tedy církvi z těch 10 miliard zbylo 330 milionů. Katolická církev by si mohla tak maximálně požádat o náhradu ve výši 4 miliard českých korun. I  kdyby se za základ výpočtu vzala ta vyhláška z r. 1951, tak při náhradě ve výši 4 korun za metr čtvereční opět dospěli k číslu ve výši okolo 10 miliard koruin (před měnovou reformou). Ještě jinak, ceny nemovitostí vzrostly od té doby asi desetkrát. Lze si představit situaci, že tedy cirkevní právní osoby (kostely apod.) vzhledem k tomu, že neobdržely náhradu, tak zůstaly faktickými vlastníky oněch nemovitostí. V tom případě po měnové reformě by jejich cena musela přepočítat v poměru 1:5, a tedy by výše uvedené právnické osoby hospodařily s majetkem ve výši 2 miliard korun, při přepočtu na dnešní cenovou hladinu by tedy šlo o majetek maximálně ve výši 40 miliard.  

 Církevní ekonom uvažoval dále, ceny nemovitostí rostou spolu s růstem kupní síly obyvatelstva, takže rostou spolu s nominální výší hrubého domácího produktu, respektive o něco rychleji. Spočítali-li ekonomové, že v průběhu čtyřicátých let dosáhl hrubý domácí produkt Česka 0, 41bilionů korun, za Paroubka se tyčil ve výši 3, 6 bilionů korun tedy vzrostl  8, 8 krát.  A církevní ekonom začal počítat. A ejhle.  Z jedné miliardy v r. 1953 se za šedesát let při 8,8% ročním úročení se stalo v r. 2012  134 miliard.

Církevní ekonom Karel Štícha, spokojen, že splnil úkol, odkráčel k panu arcibiskupovi Dukovi, který ho tam uvítal se svým osobním tajemníkem Mgr. Normanem Milanem Badalem.  

Velká porada, aneb poučení z krizového vývoje v církvi a ve společnosti

Arcibiskup na úvod poznamenal, že původně byl chápán ten církevní majetek jako veřejný statek, což bylo vyjádřeno velmi nedokonale tehdejšími právními prostředky, kdy se ten stát především snažil o to, aby té církvi ten majetek nikdo nemohl ztrofejčit. I kněži ( i za první republiky) byli chápáni jako veřejné osoby. Proč? Ve společnosti, kde jsou téměř všichni katolici, a nic se neobejde bez církevního křtu, sňatku a pohřbu, každý kostel prostě je veřejným statkem. Církevním statkem se zde evidentně myslí statek sloužící účelům kultu, ať už přímo, či nepřímo, tedy k výživě např. farských kuchařek.

Karel Šticha k tomu dodal, že pokud nebude hodnotit celou záležitost z právního hlediska, ale z hlediska ekonomického, pak se v případě majetku, s nímiž církev hospodařila, jednalo z dnešního pohledu o veřejný statek, statek pod ochranou, poručenský státek. Veškerá omezení s jeho nakládáním za Rakouska–Uherska byla stanovena tak, aby se toho majetku, který měla za povinnost církev spravovat k potěše habsburské monarchie a jejich katolických poddaných, nezmocnil nějaký kapitalista. Nebylo to nic nového, posvátné háje starých Germánů hrály stejnou roli, ale zkrátka nikdo si je nemohl pro sebe privatizovat. Včetně toho jejich šamana. Ten pouze byl správce, ale běda mu, kdyby ten háj použil pro to, aby si pro sebe začal pěstovat třeba rajčata. Církevní majetek znamenal majetek určený k bohoslužbám atd, nikoliv majetek Církve římskokatolické. A pokud se v souvislosti s pozemkovými reformami a jejich revizemi hovoří o církevní půdě, tak jde o to, že se zkrátka část té církevních pozemků se převedla do světského užívání. Což s přivolením státních úřadů se dělo i za Rakouska Uherska. Císař pán církví ani nevěřil, že tuto ochranu dokáže zajistit sama. Byla chápána jako naprosto nesvéprávný subjekt, který musel být před soudem zastoupen státním prokurátorem.

Legrace je, že i když se uvádí, že za první republiky byla vyvlastněna ta církevní půda za náhradu, nikde se neuvádí, že tuto náhradu dostala církev římskokatolická či nějaká její organizační složka. Nezůstaly tak náhodou ty náhrady na Pozemkovém fondu? A nikde se neuvádí ani celková výše těch náhrad.

Arcibiskup Duka – obraceje svou hlavu k nebi – prohlásil:  Zlatí komunisti, ti alespoň církví občas něco věnovali hned po r.1948, hlavně – protože si ti neznabozi nedokázali představit, že Panna Maria může vlastnit zbraslavský klášter a sem tam nějaký kostel k tomu navíc – občas tu církev brali alespoň jako partnera k jednání na rozdíl od rakouskouherských a prvorepublikových vlád, např. v roce 1976 byla uzavřena dohoda s katolickou církví o bezplatném převodu děkanský kostel v Mostě převádí do vlastnictví československého státu. V roce 1989 byl převeden kostel sv. Jana Nepomuckého v Krahulčí a pozemek k němu náležícího z majetku československého státu na římsko-katolickou církev. Nikdy jsme nic nevlastnili, vše patřilo Janovi a Marii, a teď budeme muset lhát, že jsme byli okradeni. A že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno. Ale kdo byl ten okradený a komu se to mělo vrátit, tak to už bude nutné řešit stylem, tma přede mnou a tma za mnou. Kdo by dnes dokázal pochopit peripetie myšlení středověkých lidí, pro něž Panna Marie, svatí a různé obludy byli reálnějšími bytostmi než vlastní matka a otec.  

Pan Bádal varovným hlasem chmurně pronesl, že jakmile církev dá první případ k soudu, hned se ten podvod odhalí, za druhé stát okamžitě zastaví penězovod k církvím ze státního rozpočtu. Odbojníky daňoví poplatníci nemusí podporovat, že ano?

Arcibiskup Duka si povzdechl, jasnější  důkaz, že církvi jde o majetek více než o kázání slova božího, by poskytnout nemohla, ale co když navíc ten farář s kostelníkem, varhaníkem, pěveckým sborem a kuchařkou rozhodnou přestoupit k jiné církvi i s kostelem i s přilehlými pozemky, respektive že si je zprivatizují, tak co s tím bude církev katolická dělat. A mimochodem, než takové pokoutní tunelování, tak ať to fakt raději patří transparentně Vatikánu. Ono se to možná dosud nestalo, protože podle rakousko uherského právního řádu to nebylo možné, když kostel vlastnil kostel.

Farnosti nebyly obdarovávány pozemky, ale kostel. Farnost byla definována jako podmnožina kostela. Ta farnost ten kostel pouze spravovala pod dozorem patrona. Nikdy tedy nebyla vlastnickým subjektem, až nyní. V těch původních zápisech v pozemkových knihách bylo alespoň dle znalců vskutku napsáno, že kostel sv. Dyndy vlastní kostel sv. Dyndy i s tou celou farností a příslušenstvím.

Pan Bádal ocitoval vypověď Cyrila Svobody, podle něhož kauza Voršilky vznikla tak, že mi řády nosily restituční podklady. Pozemkové knihy, výpisy z geodézie, smlouvy... A tam stálo, že jim patří dům čp. to a to. Tak jsem to napsal do zákona, kde bylo přes 1500 konkrétních položek. Následně se ukázalo, že výstavba Nové scény Národního divadla nebyla vyřešena jako novostavba, ale jako rekonstrukce. Na starém čísle popisném se postavil nový barák, který ani vteřinu nepatřil řádu sv. Voršily. Jenže jakmile nabudete něco ze zákona, tak je konstrukce taková, že nikdo před vámi nebyl vlastník. Nemůžete to revidovat, přezkoumat rozhodnutí, nic. Musela by se jedině udělat novela zákona a vyvlastnit to za náhradu ve veřejném zájmu. Ale potom by se řádu muselo zaplatit několik set milionů. Takže nastoupil kardinál Vlk a šlo se na řád sv. Voršily. Pan kardinál to zkoušel i v Římě u generálního představeného řádu sv. Voršily. Marně. (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/cyril-svoboda-ze-je-nekdo-katolik-jeste-neznamena-ze-jde-o-poctiveho-cloveka?page=0,2 )

Když to uslyšel arcibiskup Duka, dodal, že není divu, že v roce 1991 měl kardinál Tomášek pronést u příležitosti vydání Národního divadla těm voršilkám  „To je poslední nárok, který církev vznáší", jak to  připomenul pan Paroubek v diskusi k restitucím ve Sněmovně. Ale je otázkou, odkud ten pán ten výrok má. Pokud ten výrok se nezakládá na pravdě, měl tiskový mluvčí České biskupské konference se obrátit s veřejným dotazem na poslance Paroubka s výzvou, aby sdělil dodatečně publiku svůj zdroj. Kdo mlčí, souhlasí.  Stejně totéž mohl učinit třeba Cyril Svoboda, Jan Kasal jako pamětníci, kteří tehdy se té resituce účastnili atd. A  upřímně řečeno, kdyby  si MF DNES na minutu domnívala, že ten výrok nikdy nezazněl, tak by v tom pana Paroubka s rozkoší vykoupala

Zachmuřený pan Badal pokračoval, že snad nikdo nikdy netvrdil, že církev získala nějaký majetek z pobělohorských konfiskací. Nikdy nemohla nějaký majetek získat, ten majetek měl vždy veřejnoprávní charakter. Šlo o vytvoření zajištěných sakrálních prostorů, kde se mohly nerušeně odehrávat pohřby, svatby a motlitby. Nezpochybňuji, že existují církevní objekty, například církevní hřbitovy, nelze však automaticky říci, že se jedná o majetek farnosti kostela Sv. Dyndy, který si ten farář bude moci třeba použít na pěstování okurek. Pokud farnost je majitelem toho hřbitova, tak co a kdo mu v tom za prvé zabrání, za druhé pokud ano, tak není  majitelem. A co stane, když zkrátka ten farář převede vlastnictví kostela na kuchařku. Pokud je farnost vlastníkem nemovitosti, s níž může nakládat dle současných zákonů dle libosti, tedy jí i zcizit, tak to může klidně udělat a nikdo mu do toho mluvit nesmí. Máme své zkušenosti s Viktorem Koženým. A co když ten farář s tou kuchařkou budou poslední farníci buď ve farnosti, nebo i na světě?

Církevní ekonom, který už začal také slyšet šustit zlaté mince, upozornil, že ani v r. 1949 se nehovořilo o nějakém zestátnění majetku církve, nýbrž o tom, že stát na sebe bere péči o ty sakrální prostory, tedy určitý veřejný statek,  a jeho osazenstvo, tedy kostelníka, faráře a kuchařku s cílem zajistit nerušený průběh sňatků, pohřbů, modliteb věřících a náboženskou výchovu ve školách. Papež proti tomu nikdy nic nenamítl. Ani arcibiskup Beran.  

Normana Bádala zachvátily mučivé pochybnosti. Když se r. 1948 se za vlastníky katolické církve, tedy katolíky, jímž tato církev měla sloužit, hlásilo devět desetin obyvatel Čech a Moravy, dnes je to tak zhruba 1/10 obyvatel. Ti odcházející by si měli ten svůj díleček majetku možnost vzít sebou, že ano. Kdyby náhodou církvi zůstal jeden  člen, zdědí vše po církvi? A ti katolíci dnes tvoří většinu populace? Samozřejmě, že se bavíme o hypotetické možnosti, abychom si vyjasnili právní stránku věci, respektive názorně ukázali, kdo vlastní církev, a tedy církevní majetek.? Ten poslední by zkrátka se stal i tím Arcibiskupem pražským. Pokud by byli do země dovezeni katolíci, tak skutečně ten import misijního katolického kapitálu si bude moci převzít bez dalšího veškerý majetek katolické církve na území Ćeské republiky? A dodal, až dosud jsem se domníval naivně, že tam, kde nejsou žádní zákonní dědicové, nebo ze závěti, tak majetek vždy přebíral a přebírá stát. Pane arcibiskupe, můžete mi sdělit číslo a příslušný paragraf zákona, který toto řeší.

Pan Bádal už ztrácel nervy. A začal si sám pro sebe mumlat. A jeho myšlení zachvátil tanec Sv. Víta.

Proč by tedy katolická církev měla získat zpět majetek v původním rozsahu, navíc církev dnes nevede matriky atd. Ale kdo je konečným fyzickým vlastníkem tzv. církevního majetku, tak to prosím zůstává opravdu záhadou, nicméně faktem je, že u nalezené věci je vždy stát považován za vlastníka. A Panna Maria se ne a ne přihlásit o svá práva a ne a ne se o ten svůj majetek postarat, takže je ho možné prohlásit za opuštěný.  

Zákon o revizi pozemkové reformy byl přijat ústavodárným shromážděním na podzim r. 1947, které vzešlo ze svobodných voleb, a také zákon č.46/1948 byl až na nepatrné změny projednán v předúnorové vládě a schválen v rámci zemědělských zákonů, které podepsal ještě Beneš, těsně po únoru 1948, no a pan arcibiskup Beran se během února 1948 vyslovil jasně pro socializaci a jako poděkování za ty zemědělské zákony, které vyjadřovaly touhu těch, kdož na půdě pracují, nechal zahrát Gottwaldovi Te Deum. Náhradu ve formě hospodářského zajištění dostala církev o rok později. Za svojí osobu nemám vcelku nic proti naturálním "restitucím", které proběhnou jako revize zákona o revizi z. r. 1947, natož pak podle zákona č.46/1948,ale zdůrazňuji, že v tomto případě bude katolická církev velmi zvýhodněna proti ostatním restiuentům, a proto by jí měla stačit pouze finanční náhrada ve výši 1/10 navrhované částky. Přitom je nutné zdůraznit, že oba zákony schovaly předúnorové vlády, případně i Ústavodárné shromáždění před 25. únorem 1948. U žádného jiného restituenta nedošlo k tomu, aby po dobu 60. let dostával výživné, tedy jako rekompezaci platy. To za prvé, v případě živností a fabrik nebyl jako důvod porušení zákona uvažováno neproplacení finanční náhrady.

Když po církvi v r. 1907 chtěli, aby platila kněze ze svého, tak tvrdila, že nemá žádný majetek, že ho pouze spravuje, když jí pak postupně Masaryk s Gottwaldem toho těžkého břemene zbavili, tak se církev najednou rozpomněla, že jí ten majetek vlastně patřil. A pak mají dokonce věřící věřit nějakému žehnajícímu prelátovi na billboardu půl slova. Asi tak jako Kalouskovi.  

Prožíváme vlastnickou revoluci, zákonem bude převeden majetek, určený státem na církevní účely, za účelem kultu, dosud spravovaný nějakou správní radou (farností atd.) do vlastnictví této správní rady, tvořené farářem, kostelníkem a kuchařkou. Tedy klíčovou změnou je, že ta farnost se stala právnickou osobou, která vlastní, respektive bude vlastnit ten kostel s příslušenstvím.? Skutečně ale stačí pouhou ministerskou vyhláškou stanovit, že kostel nevlastní už kostel, ale farnost?

Církevní ekonom se přidal: Katastr nemovitosti nesloužil k evidenci vlastníků, ale pro výběr daní, církevní objekty tam byly zapsány jen proto, aby bylo jasno, z jakých objektů se nemusí odvádět daně. Budeme muset začít tvrdit,k že katastr nemovitostí vždy sloužil pouze a toliko k evidenci vlastníků a zabánit jakékoliv diskusi se o  účelu evidence v katastru nemovitostí. Podle příslušného hesla v II. díle Slovníku národohospodářského, sociálního a politického, vydaného v Praze v  r.1931 původním účelem pozemkového katastru bylo získat podklad spravedlivé rozvržení pozemkové daně.  Ostatně původní název pro ten katastr je berní rula. Ještě vládní nařízení č. 410/1942 Sb. vlády Protektorátu Čechy a Morava o dani z majetku stanovilo, že majetkové předměty, které jako zejména kostely jsou věnovány bezprostředně bohoslužbám, a církevní hřbitovy nejsou dani z majetku podrobeny.

Katastr nemusí říkat vše, zvláště ne u právních subjektů. V katastru nemovitostí může být jako akciová společnost XYZ zápsana jako vlastník pozemku č. 111, avšak už tam nebude zapsáno, že stoprocentním vlastníkem a.s. XYZ je třeba stát a že společnost XYZ nemůže s tím pozemkem nakládat bez souhlasu státu. A mimochodem pokud já se vyznám v pozemkových knihách, tak v případě nemovitosti tam vskutku bude jako vlastník uveden stát, jenom tam bude poznámka, převedeno v roce tom a tom na stát na základě zákona toho a toho. A průšvih s restituční hranicí 25. února 1948 spočívá v tom, že sice ten převod mohl být uskutečněn na základě zákona o revizi pozemkové reformy z r 1947, ale mohl se uskutečnit až po 25. únoru 1948. Malér spočívá v tom, že odnětí spravovaného majetku církvím se dělo po 25. únoru 1948 podle dvou zákonů, tj. zákona o revizi pozemkové reformy z r. 1947 a zákona č.41/1948. Formálně tedy ta restituční hranice bude dodržena, přitom ten zákon o revizi pouze napravoval určité deformace v provádění zákona o pozemkové reformě z r. 1919.  A navíc nikdy nepůjde o restituci. V pozemkových knihách bude zapsán jako vlastník kostel Sv. Dyndy, který nebyl nikdy právnickou osobou, ale veřejným statkem, který se souhlasem státu spravoval pan farář s panem kostelníkem a dalšími. Ale kostel Sv. Dyndy i s příslušenství bude parlamentem předán právnické osobě (má IČO) farnosti kostela Sv. Dyndy.  Navíc a na rozdíl například od lidových družstev nebyly církevní organizace v r. 1948 právnickými osobami, vlastníkem byla věc kostel Sv. Dyndy. A věc nemůže vlastnit jinou věc podle občanského zákoníku, pouze podle církevního práva. V těch pozemkových knihách a zákonech označení církevní neznamená vlastnický vztah, ale druh vlastnictví, které nesmí být zcizeno. Něco jako označení stavební pozemek, zemědělská půda. Ta farnost, tedy farář, kostelník a kuchařka tam byli jedině pro to, aby spravovali řádně ve prospěch věřících ten kostel, na což dozíral patron, který je držel zkrátka.

Když se stane vlastníkem farnost, nebude to dávat žádné záruky v případě, že náhodou se panu faráři i s jeho ovečkami zachtělo odejít třeba k muslimům. A kostel byšel za nimi. Zjednodušeně řečeno, církevní budova, půda, místnost, dům, kostel bylo vždy místem, určeným výhradně pro bohoslužbu, Tedy označení církevní vyplývá z účelu využití tohoto místa. Církevní budovou mohla být i zámecká kaple, která patřila vlastníkovi zámku.

Doufám pánové, že si osvěžíte znalosti studiem stati Ignáce A. Hrdiny Problém vlastnického práva k nemovitostem na tzv. inkorporovaných farách. Církevní revue 1/1995 (http://spcp.prf.cuni.cz/1-10/inkhrd.htm), že když byly 1874 pro Čechy založeny pozemkové knihy, přistoupily české ordináty k mapování nemovitého církevního majetku za účelem provedení vkladů. Současně nařídilo místodržitelství okresním hejtmanstvím, aby v součinnosti s konzistořemi, vikariátními a patronátními úřady prověřila, zda se katastrální mapy shodují se skutečným stavem majetku církve (záduší, obročí) a náboženské matice, a aby byla zjednána náprava, aby do knih pozemkových budiž po pravidlu (nelze-li dokázati, že věc náleží jiné osobnosti fysické neb morální) při pozemcích zádušních vepsán, "římskokatolický chrám farní (neb filiální)", při pozemcích obročních "římskokatolické farní beneficium". Tak také dodnes znějí zápisy v pozemkových knihách.

Pan Bádal se svěšenou hlavou a se slzami v očích doznal, že když si přečetl projev pana senátora Bratského jak hovoří o legitimním očekávání a naději, jak to naformuloval ústavní soud, napadlo mu, jak může mít právnická osoba, např. kostel, fara, koule či krychle očekávání, naději, tyto psychologické pojmy lze vztáhnout snad jedině k jednání fyzických osob, že se to musí šikovně navléci, že tolik mega jim nikdo nedaruje a že nikdo jim neskočí na to, že kostel vlastnil kostel, že se budou muset nějakým způsobem vypořádat s usnesením Ústavního soudu, které sice skutečně obsahuje pasáž o nutnosti nějakým způsobem něco udělat s tím blokovaným majetku, ale s výslovnou výhradou, že to neznamená nějaký nárok na finanční odškodnění.

Bude nutné tedy ten zákon o majetkovém vyrovnání vskutku upravit ve dvou bodech, bez jakýchkoliv podmínek by bylo možné věnovat církví katolické všechno to, co bylo církví (z její správy) odňato podle zákona č. 46/1948, respektive kde jednoznačně bude prokázáno, že při aplikaci zákona o revizi pozemkové reformy došlo k porušení zákona (netýká se v žádném případě náhrad, ten nárok je promlčen) např. jeho příliš extenzivním výkladem, panu faráři byla při tom znárodněna kuchařka, myslím samozřejmě knihu. A to se nedělá.  Za druhé, u paušální finanční náhradu pro katolickou církev snížit na jednu desetinu.  Pokud by církev dostala něco navíc, tak ten kdo má nechuť k církvi, tak bude naopak šťasten, neboť církev prohraje jako kapitalismus, prostě se historicky znemožní.

Špatné svědomí církevního tajemníka

Když vyšel pan Bádal po poradě na ulici, uzřel nově instalovaný obrovský billboard ČSSD, informující, že ODS a TOP 09 z vlastní kapsy věnují církví 134 miliard, zachvátila ho panika, že byli na té poradě patrně odposlouchávani soukromým očkem, který už vše píchl svému chlebodárci. A že nakonec dopadnou všichni jako pan Ráth. Tu ruku toho žehnajícího preláta dobře poznal.

A začal se už v duchu předem obhajovat. Svého času ve volbách se Kalousek chlubil tím, že nějaké drobné ze státního věnuje maminkám, jaký je kvalitativní rozdíl mezi oběma billboardy:  1) darovat někomu 134 miliard není přece nic špatného, ani se nepřipomíná, že to je na účet nás všech; 2) naopak se hovoří, že tento dar dává ODS a TOP 09; 3) Nečasova ruka předává tento dar ve velkém pytlíku, v jakém se uchovávají peníze v bankách, což je naprosto neutrální informací; 4) není divu, že za tento dar ruka preláta žehná té ruce; 5) Billboard informuje, že ČSSD odmítá církevní restituce, které zadluží stát, tedy nevztahuje se k daru, který věnuje v objemu 134 miliard z vlastní kapsy ODS a TOP 09.

Hlavně aby se neprovalilo, že za zatčením pana Ratha stála Policejní křesťanská asociace, proto se Mgr. Norbert Milan Badal, římskokatolický kněz a osobní tajemník kardinála Dominika Duky honem zaručil za poslance Davida Ratha, aby ho soud mohl propustit z vazby. Veřejně pak prohlásil, že nechce, aby trpěla Rathova rodina (Parlamentní listy 14.8. 2012): My máme takovou zásadu, že máme odsuzovat hřích, ale milovat hříšníka. Lze pouze dodat, jako sebe samého, že ano. Co kdybychom dopadli stejně.

 Když však soud stanovil výši kauci na 14 milionů, tak novinářům pan Badal suše sdělil Můžete směle napsat, že z farářského platu 15 tisíc bych asi moc nepřispěl, i kdybych chtěl. Záhadou zůstává, že když paní učitelka v r. 1948 měla plat 5000,-korunek, tak církevní majetek mohl být ohodnocen na 10 miliard korun, jak při dnešním patnáctitisícovém platu pana Bádala jeho cena mohla vzrůst na 134 miliard korun, když v ekonomii platí, že cena je funkce poptávky. Inu zázraky se dějí.  Jistý Viktor Kožený také nabízel patnáctinásobek, aby nakonec vyinkasoval deset let. 

 

 

 

 

 

 

 

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: církevní restituce

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.