Jak pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl bojoval u Sokolova

obrazek
22.9.2011 04:16
Podle Stanislava Motla „Pravomil Raichl jako průzkumník prožil peklo bojů u Sokolova, bil se u Kyjeva a na Dukle. Byl čtyřikrát raněn a získal čtyři československé válečné kříže".(http://www.czsk.net/svet/clanky/cr/leopoldovutek.html, převzato z Lidových novin )

Podle pana Krajánka Raichl byl zařazen k 1. rotě npor. Otakara Jaroše, absolvoval 1. záložní důstojnickou školu a byl ustanoven velitelem 2. čety poddůstojnické školy. K boji na frontě byl nasazen na podzim 1943. Od té doby se pohyboval v jednotkách prvního sledu přes Kyjev, Sokolovo a Duklu až do Prahy.  Jako samopalník tankového průzkumu se zúčastnil bojů u Bílé Cerkve a u vesnice Ruda, kde byl zraněn. Poté se zúčastnil útoku na hlavní město Ukrajiny Kyjev, kdy vnikl spolu se svým bratrancem Vlastimilem jako jeden z prvních do města. Domů přichází jako poručík československé armády. Podruhé byl raněn během bojů u Fastova. Ve válečných operacích byl pětkrát raněn. Na Dukle dokonce dvakrát. Podle záznamu paní Kastnerové  (Raichl, 1997a) dokonce šestkrát a na Dukle třikrát.

Na můj dotaz adresovaný webu http://www.vojenstvi.cz/ „Vážený pane, Pravomíl Raichl měl dorazit do Buzuluku v prosinci 1941, kdy vstoupil do československé jednotky a jaké bylo jeho kmenové číslo? Případně proč ho pan Brož neuvádí ve své knize „Hrdinové od Sokolova“. Jaká vyznamenání pan Raichl získal?“  mi odpověděl  pan Pavel Minařík:

 „Pravomil Raichl byl v Buzuluku prezentován 8.2.1942 pod kmenovým číslem 349/D a svobodníkem se stal 18.7.1942. V knize pana Brože „Hrdinové od Sokolova“ není uveden proto, že se v době bojů léčil po svém prvním pokusu o sebepoškození. Na frontě se nacházel až od bojů o Kyjev. Během 2. světové války obdržel sovětskou medaili „Za bojové zásluhy“ (17.6.1944 za boje u Bílé Cerkve) a tři Čs. válečné kříže 1939 (za boje u Bílé Cerkve, za boje na Dukle a poslední 15.4.1945). K 9.5.1945 sloužil v hodnosti podporučíka pěchoty v záloze u 1. čs. brigády. Na por. pěch. vz. byl povýšen 5.1.1946 se zpětnou účinností od 1.12.1945. Po skončení války byl vyznamenán Čs. vojenskou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“ (2.3.1946), Čs. vojenskou medailí „Za zásluhy mimo boj“ 1. stupně (2.3.1946) a sovětskou medailí „Za vítězství nad Německem“ (1949)“.

Tímto panu Minaříkovi velmi děkuji, ale to kmenové číslo mi připadá na 8.2.1942 příliš vysoké. Tak například poručík PhMr. Arnošt Friedmannn, nar. 1906 byl prezentován v Buzuluku 22.6.1942 pod kmenovým číslem  51/d. Podporučík Ing. Otto Bihheller, na foto stejný fešák jako pan Raichl, narozený 1913 byl prezentován v Buzuluku 26. 7. 1942 pod kmenovým číslem 56/d (viz Brož, 2006, s,33,94). Také nerozumím tomu, proč pan Raichl by měl být prezentován hned jako důstojník (viz to písmeno d), protože za sebou neměl prezenční vojenskou službbu, maximálně tak školení v nějakém tom středisku NKVD. Ten Reichlův záznam z tohoto pohledu se jeví být dodatečně upravovaným, neříkám špatně zfalšovaným. Je fakt zvláštní dát sovětskou medaili „Za vítězství nad Německém“ v r. 1949 odsouzenci  na smrt´ za účast na špionáži v době jeho pobytu někde ve věznici. Jak mu asi byla předána?

Dali nebo nedali medaili?

Medaili "Za chrabrost před nepřítelem" podle  http://www.czechpatriots.com/csmu/medal4cz.php v letech 1943 - 45 získalo snad na dvěstě příslušníků československého vojska v SSSR, pan Pravomil Raichl však mezi vyznamenanými uveden není.  Na stejném webu je uveden soupis čs. vojáků vyznamených čs. válečným křížem 1939, pan Pravomil Raichl opět mezi vyznamenanými není uveden. Stejně tak není uváděn v soupisu osob, které měly být vyznamenány titulem Hrdina Sovětského svazu.

A co k tomu dodává samotný pan Raichl: Po ukončení důstojnické školy „jsme se rozešli po jednotkách jako velitelé družstev nebo čet. … Já jsem se tehdy dostal k rotě automatčíků – rozvědčíků známého, tehdy ještě podporučíka Tondy Sochora“ (v předmluvě k Buršík, 1992, s. ). Pan Raichl s jednotkou onoho osudového dne neodjel, asi zaspal, nebo musel opakovat tu důstojnickou školu, takže o pekle bojů u Sokolovo se mu toliko zdály velmi vzrušené sny. A pokud se do bojových operací se vskutku zapojil až na podzim 1943, je zajímavé jeho tvrzení, že  poznal pana Sochora jako podporučíka a velitele roty automatčíků. Musel by se s ním střetnout do 3.7. 1943.

 Jsou-li správné následující údaje ( http://panzernet.net/php/index.php?topic=2884.0 ), tak pan Antonín Sochor byl „28.10. 1941 jmenován podporučíkem pěchoty.  Byl velitelem výcvikové čety a 17.9. se oženil se Štěpou Cejzlarovou. V říjnu převzal velení čety průzkumníků-samopalníků 1. polního praporu. Na konci ledna prapor odjede na  frontu. Zde plnil úkoly průzkumu a 8.3. jeho rota posílila 1. rotu npor. Jaroše v Sokolovu. Sochor, ač sám zraněn, pokračoval v boji, a až v noci ustoupil se svými muži za řeku Mžu.  Za projevené schopnosti a statečnost byl vyznamenán 1. ČS. válečným křížem a řádem rudého praporu. 10.3. byl evakuován do nemocnice v Charkově. Když město o tři dny později dobyl tankový sbor SS, vyvedl sebe a další dva Čechy z města. V létě se prapor přeměnil v brigádu a Sochor se 3.7. stal velitelem motorizované roty tankového praporu. 1.9. se mu narodil syn Ludvík. 1. 10. odjel v hodnosti poručíka na frontu. 5.11. 1943 se jeho jednotka podílela na osvobozování Kyjeva, kde za podpory tanků obsadila továrnu Bolševik, poté první vnikli do prostorů nádraží Kyjev 1. Následujícího dne dosáhli s Tesaříkovými a Buršíkovými tanky Dněpru. Za tuto akci obdržel titul Hrdiny SSSR, Zlatou hvězdu, Leninův řád a 2. ČS. kříž“.

Jinak řečeno, aby mohl pana Tondu poznat jako podporučíka, musel se účastnit bojů o Sokolova, má ale smůlu, protože byl viděn v Buzuluku po datu odjezdu toho proslaveného vojenského ešalonu číslo 22904 s 67 vagonky.   

Pana Vasila Solfikaniče přivezli do Buzuluku a první polní prapor měl jít na Sokolovo. „Oni potom druhý den odjeli …. A přitom s Pravomilem Reichlem se poznal v Buzuluku, ale potom už se neviděli. .. Velitel druhé roty v Buzuluku, u které sloužil Vasil Sofilkanič, byl nadporučík Bičiště, velitel první roty nadporučík Scharf a velitel třetí roty nadporučík Pavlík.  … Vasil Sofilkanič spolu s druhou rotou šel na výcvik. Každého se ptali, co dělal a jaké měl vzdělání. V Buzuluku byl Vasil Sofilkanič ve správě budov, ale 5. května 1943 odjeli do Novochaperska. Zde nastoupil do druhé roty. „Měl jsem tam známé. Tak se jdu hlásit k raportu, že chci jít do druhé roty. A výkonný mi povídal: ,Nehlaste se, celá armáda se bude reorganizovat.‘ Přišel další odvod a nadporučík Sochor se ptal Vasila Sofilkaniče, zda chce jít k automatčíkům. Souhlasil. „ ,A nebojíš se?‘ Já jsem povídal: ,Co se můžu bát? Ale já bych chtěl jít k telefonistům, protože na Sibiři jsem dělal taky trochu telefonistu.‘ A vedle stál velitel telefonistů a hned se ptal: ,Jak se jmenuješ? A co jsi tam dělal?‘ “ Na louce vyvolávali vojáky, kdo měl kam jít. Vasil Sofilkanič šel do spojpraporu …“ ( http://www.pametnaroda.cz/data/witness/690/recording/474-transcript.htm ). Lze zcela jistě ale namítnout, že nemusí jít o zcela spolehlivé svědectví, protože pan Raichl je mediálně známou osobností a pan Sofilkanič přihlášením se k němu může přidávat na vlastní důležitosti. 

Historikové nevědí nic o možné účasti pana Pravomila Raichla v bitvě u Sokolova, případně o jeho přítomnosti v Buzuluku. Pan Miroslav Brož ve své knize „Hrdinové od Sokolova. 1. čs. samostatný polní prapor“ z r.2006, v níž „usiloval o nejobjektivnější zpracování abecedního seznamu čs, vojáků, kteří se podle dobových pramenů zúčastnili bitvy u Sokolova“, rovněž položku „Pravomil Raichl“ vynechal. Asi ho nikdo na našeho dartaňana neupozornil. Na základě Brožova abecedního seznamu (viz 1. vydání uvedené publikace z r.2005) byl zpracován a zavěšen na webu jmenný seznam příslušníků samopalné čety 1.ČSSPP v SSSR k 8.3.1943 v bitvě u Sokolova, kolonka se jménem Pravomíl Raichl opět byla opomenuta (srovnej http://forum.valka.cz/viewtopic.php/title/Samopalna-ceta/t/33628).

Nicméně ani ten seznam není dokonalý, např. v níže uvedeném Fidlerově seznamu je uvedeno jméno účetního rotmistra četaře Bedřicha Benedikta sloužícího v protitankové rotě, kdežto v  Brožově seznamu je uvedeno jméno  četaře Alfréda Benedikta, sloužící u 3. roty, který mimojiné v Buzuluku absolvoval kurs účetních rotmistrů.

Stejně tak špatně dopadl Pravoš u dalšího experta na Sokolovo, Jiřího Fidlera, který ve své publikaci „Sokolovo 1943“ z r. 2003 uvádí složení velitelského sboru prvního československého polního praporu (podle stavu 8. března 1943),  i když jsou zde uvedeni jak desátníci, tak i četaři. Nacházel se vůbec nějaký pan Raichl  v Buzuluku ke dni odjezdu čs. jednotky na frontu, tedy k 30. lednu  1943?

Mohou svědčit hrdinové od Sokolova?

Podle druhé části videa (viz úvodní část ságy o panu Raichlovi) měl do Buzuluku dorazit Ve videu (druhá část) do Buzuluku  pod československou vlajku, a to údajně snad už jako pátý, a to přímo z Jekateriburgu.  Podle vyprávění pro ústecký rozhlas měl být vypraven z Madagánu do Buzuluku s papíry jako jeden z prvních, bylo nás tam pod deset, protože moje kmenové číslo bylo 106, ale oranská skupina měla asi 97 lidí, to byla první vojenská skupina, která už ty čísla měla, to byla 1.vojenská skupina Svobody, takže my jsme byli první, ale měli jsme až po nich čísla.“ Skutečně zůstává otázkou, jak se pan Raichl mohl  v prosinci 1941, v pořadí devátý, se v přiuralském Buzuluku přihlásit do vznikající československé vojenské jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody“ ( http://cesky-dialog.net/clanek.php?idcl=465).

V každém případě však dorazil do Buzuluku až po generálu Svobodovi, který „tenkrát ale ještě nebyl žádný komunista. Přišel ke mně a zeptal se: Jak se k vám ty svině chovaly?" „Svoboda se změnil až poté, kdy ho na několik týdnů povolali do Moskvy. Ale statečnost se mu nedala nikdy upřít.“ (Raichl podle Kastnerová,1997). V předmluvě k pamětem Josefa Buršíka však pan Raichl píše: „Jako jeden z prvních příslušníků Československé vojenské jednotky v SSSR, která se začala organizovat v Buzuluku, jsem byl přítomen příjezdu takzvané oranské skupiny československých vojáků, do té doby internované Sověty. Někdy v lednu 1942 dorazili do Buzuluku. Mezi nimi byl i Pepík Buršík, tehdy desátník“.

5.2.1942 do Buzuluku přijel tzv. instruktorský a velitelský kádr v počtu 88 poddůstojníků a důstojníků, jenž se skládal převážně z příslušníků československého legionu v Polsku, kteří již prodělávali výcvik v Orankách a Suzdalu. 7. 2. zahájila činnost přijímací a odvodní komise. Vlastní výcvik byl zahájen 9. 3. 1942. Dne 26.5.1942 navštívila Buzuluk skupina československých komunistických poslanců v čele s K. Gottwaldem (V. Kopecký, J. Krosnář, V. Borek). Ke dni 15. 7. 1942 začala jednotka užívat název 1. československý samostatný prapor v SSSR. Velitelem praporu, který měl celkem 968 osob, z toho 47 důstojníků, 2 rotmistry, 876 poddůstojníků a vojínů a 43 žen, byl ustanoven pplk. Ludvík Svoboda (zástupcem byl npor. Bohumír Lomský, náčelníkem štábu npor. Otakar Rytíř, zástupcem náčelníka štábu npor. Jaroslav Zhor.

Pro ujasnění toho, kdy tedy Raichl jako třeba devátý  mohl dorazit na nádraží v Buzuluku, se lze podívat na životopis již zmiňovaného plukovníka Nikolaje Kubariče (nar.  2.10.1919 Podpleša, okr.Tačevo, Podkarpatská Rus, jednotka v bitvě u Sokolova: 3.rota, kmenové číslo: 1399/m), který byl zapsán do stavu 1.ČSSPP: v Buzuluku 24.1.1943 (Vyznamenání:  1948 – Sokolovská pamětní medaile). Prodělal paradesantní výcvik.  Příslušník roty zvláštního určení při 1.ČS. armádního sboru. Vysazen na Slovensku se skupinou Borkaňuk.  Těžce raněn u Liptovského Mikuláše.  Po válce pracoval na KVS Ústí nad Labem. 1971 - odchod do důchodu.

Kapitán in memoriam Otakar Jaroš, účastník Jednotka bitvě u Sokolova: (1.rota) měl kmenové číslo: 19/d  a byl zapsán do stavu 1.ČSSPP v Buzuluku 7.2.1942. 12.8.1939 odchází do Polska, 24.8.1939 je prezentován v Bronovicích jako velitel telegrafní roty. Po přechodu do SSSR je internován v táborech v Suzdalu a Oranki. V lednu 1940 se stal radistou v Moskvě, od dubna 1941 je začleněn do zpravodajské skupiny určené pro Slovensko. V době působení u čs.vojenské mise v SSSR je v říjnu 1941 je povýšen na nadporučíka. V Buzuluku je prezentován 7.2.1942 a byl velitelem 1.pěší roty 1.čs.samostatné polního praporu v SSSR. Od 1.9.1942 se stává důstojníkem z povolání. Kmenové číslo: 11/m.

Štábní rotmistr Alexandr Künstlinger  (narozen 11.11.1916 Kežmarok, okr. Poprad; jednotka v bitvě u Sokolova: minometná rota (jmenný seznam). Kmenové číslo: 87/m) byl  zapsán do stavu 1.ČSSPP v Buzuluku 8.1.1942 (Vyznamenání: 1948 - Sokolovská pamětní medaile).

Poručík MUDr. František Elefant (Alon) (nar. 26.1.1915 Výlok,Maďarsko, zemřel 9.11.1987, jednotka v bitvě u Sokolova: 3.rota (jmenný seznam).Kmenové číslo: 100/m) byl zapsán do stavu 1.ČSSPP v Buzuluk 28.1.1942 (vyznamenání: 1948 - Sokolovská pamětní medauile)

Nadporučík Ladislav Starosta (nar. 4.2.1898 Praha-Libeň, jednotka v bitvě u Sokolova: 3.rota (jmenný seznam) Kmenové číslo: 10/m) byl zapsán do stavu 1.ČSSPP v Buzuluku 7.2.1942 (vyznamenání: 1948).

Generálplukovník Ing. Vladimír Janko (nar. 8.8.1917 Hustopeče, zemřel 14.3.1968, Jednotka v bitvě u Sokolova: 3.rota (jmenný seznam),  kmenové číslo: 10/d) byl zapsán zapsán do stavu 1.ČSSPP v  Buzuluku 7.2.1942 (vyznamenání: 1948 - Sokolovská pamětní medaile).

Štábní kapitán Rudolf Rosický (Kellner), nar 10.5.1899 Rosice u Brna Jednotka v bitvě u Sokolova: Štáb praporu (jmenný seznam) Kmenové číslo: 15/d byyl zapsán do stavu 1.ČSSPP v Buzuluku 8.2.1942 (Vyznamenání: 1948 - Sokolovská pamětní medaile Čs).

Pan Bursík uvádí, že „před několika lety mi oživil vzpomínky na toto období v Buzuluku „Pravouš“, tedy Pravomil Raichl, který byl také později po válce komunisty odsouzen a naštěstí se mu rovněž podařilo po dramatických zážitcích uprchnout za hranice. V dopise mi psal: „Vzpomeň si na tu naší píseň, mašírujíce po takzvané Pěrvomajské ulici, za zpěvu písně „Hola hoši kamarádi. … A Ty jsi někdy vedl první důstojnickou školu s dvěma frčkami desátníka na rameni…“ 

A pan Bursík pokračuje: „A museli jsme cvičit s dřevěnými atrapami. …  Vzpomínám si na období v létě 1942, kdy po intenzivním výcviku končila výuka v důstojnické škole. Z popudu podplukovníka Svobody … jsme byli odesíláni … do kolchozu Progress. Řada přišla i na mě a pod „komando“ mi přidělili jednu ze skupin vojáků. Ten kolchoz byl skutečně progresivní, jak už napovídal jeho název. Pomalu jsme tam museli těch pár zbylých kraviček podpírat, aby ve stáji nespadly. …Mojí chlapci splnili úkoly ke spokojenosti kolchozníků  i předsedy již za čtrnáct dni“.  Dále  zmiňuje své incidenty s generálem Svobodou.    

Z výše uvedené formulace „Vzpomeň si na tu naší píseň“, použitou panem Raichlem vyplývá, že pan myslivec zkontaktoval písemně pana Buršíka, ten mu napsal, že si na něj vůbec nevzpomíná. A na to reagoval pan Raichl v dopise a díky své pověsti notorického útěkáře se mu podařilo pana Buršíka přesvědčit, že se znají. Kdyby Karel Gott mne přesvědčoval, že kdysi dávno jsme spolu pěli Hej pání konšelé někde v nějaké hospůdce, asi bych tomu také uvěřil. Totéž se stalo panu Miloslavu Čapkovi. Oba byli oslněni západem slunce nikoliv nad Atlanditou, ale v Leopoldově v 17- hodin 2. Ledna 1952.   

Pepík tomu uvěřil dokonce tak, že nechává napsat Pravouše předmluvu ke své knize vzpomínek „Nelituj oběti“,  v níž se píše, že „Josef Buršík měl a má otevřenou povahu, dobře jsme si proto rozuměli, zvláště při usilovném pěším výcviku. … Koncem léta 1942 jsme byli na žádost podplukovníka Svobody odveleni na žňové práce v okolí Buzuluku a já se ocitl v poločetě důstojnické školy pod komandem Josefa Buršíka, který nás podle rozkazu vedl na práci do kolchozu „Progress“. … Na kolchoze mimo název nebylo nic progresivního, jen ta samá bezhlavá dřina a bída. … Často jsme o tom s Pepkem debatovali a litovali ten zbídačený lid v rolnicko-dělnickém ráji. … Nejeden večer jsme s Pepíkem uvažovali nad tím, že by toto svinstvo … mělo být zavlečeno do naší domoviny. Zdálo se nám to nemožné, ale určité náznaky nás znepokojovaly. Pepík na to říkával: Kdepak, Pravouši, náš lid to nepřijme. …“

Tak náš lid toho přijal více, dokonce uvěřil zázraku zvanému Raichl. Absolvoval alespoň ten zázrak nějakou „první školu na důstojníky v záloze“ (viz předmluva ke knize pana Buršíka)¨?

Pan Raichl nám sdělil, že dorazil jako devátý do Buzuluku, v tom videu dokonce hovoří o tom, že byl pátý, nebo šestý, podle toho by tedy měl by tedy být prezentován již 7. 2. 1942. Podle knihy pana Brože Hrdinové od Sokolova kmenové číslo 1/d má samozřejmě plukovník Ludvík Svoboda, dalšími v pořadí mezi těmi, kdož byli odvedeni jako důstojníci (hodnosti uvádím podle stavu v době bitvy u Sokolova),  jsou nadporučík Bohumír Lenc-Lomský (6/d), nadporučík František Sedláček (9/d), nadporučík Janko Vladimír (10/d), nadporučík Jaroslav Lohrer-Lom (11/d), nadporučik Jan Kudlič (12/d), nadporučík Otakar Richter-Rytíř (14/d), nadporučík Jaroslav Ernst-Zhor (16/d), Otakar Jaroš (19/d), nadporučík Miloslav Šmoldas (20/d), poručík Václav Drnek (24/d), podporučík Antonín Sochor (27/d).

Mezi vojiny jsou uváděni rotmistr František Páleník (1/m), rotmistr Kurt Furcht-Fanta (5/m),  rotmistr Oldřich Kvapil, (6/m), rotmistr Karel Mucha (7/m), rotmistr Alexandr Procházka (9/m), rotný Ladislav Starosta (10/m), rotný Jaroslav Tachecí (11/m), rotný Otto Vítek (12/m), rotmistr František Růžička (15/m), , rotný František Valenta (16/m), rotný Bartoš Bohumil, (17/m), rotný Karel Krupica (18/m), nadporučík, rotmistr Vladimír Blažek (19/m), rotný František Crhák (20/m), rotmistr František Němec (21/m), rotmistr Karel Novotný (22/m), četař František Slavíček (23/m),  četař Osvald šafařík (24/m), rotný Richard Tesařík (25/m), rotný Josef Vávra (26/m), rotný František Vrzal (30/m),  desátník Michal Horovský (33/m),  rotný Vojtěch Černý 34/m), četař Karel Kománek (36/m), rotný František Siegl-Sígl (37/m), četař Rudolf Vašek (38/m), rotmistr Jiří Větvička (39/m), rotmistr Maxmilián Krieger-Král (41/m), četař Jan Nedvídek (42/m) rotmistr Stanislav (Antonín) Stejskal (43/m), četař Josef žížala (44/m), rotmistr Hynek Voráč (46/m), rotný Josef Buršík (48/m), četař Hynek Novák (49/m), rotný Václav Haisler-Havlíček (50/m), desátník Antonín Tichý (51/m), desátník Ladislav žmolík (52/m), desátník Jan Fridrich (53/m), četař Jaroslav Duda (54/m), desátník Pavel Schmoranzer-Stárek (55/m), četař Antonín Bukový (56/m), desátník Vladimír Dománský (57/m), rotný Jan Mach (59/m), četař Jaroslav Žůr (62/m), vojin Leopold Katz-Kalina (65/m), Zikmund Neuwirth-Nosek (66/m),  svobodník Karol Čapliar (67/m), četař Bernard Bražina (68/m), svobodník Josef Steinhauser (69/m), rotný Karel Hurták (74/m), četař Ing. Adolf Vogl (77/m), podporučík JUDr. David Steiner (78/m), rotmistr Alfred Luska, (79/m), rotmistr Zoltán Wollner (81/m), svobodník Evžen Zollmann (83/m), vojin Josef Koening (84/m), svobodník Bedřich Seliger (88/m), svobodník Vojtěch Rys (90/m), Kamil Richter (85/m 8.2. 1942).   

Z počtu přidělených kmenových čísel vyplývá, že toho 7. 2.  bylo prezentováno více než 88 příslušníků té oránské skupiny, takže nelze říci, že by z technických důvodů pro přílišný nával mohl být pan Raichl opomenut. Např. v případě Adofla Vogla se jednalo o zástupce podniku škody Plzen  v SSSR od r. 1941. A v následujících dnech byli prezentováni vojini v daleko menším měřítku, takže volné místečko ve vojsku by se zcela určitě pro pana Raichla našlo .  

A může nám dnes někdo z výše uvedených hrdinů něco sdělit bližšího o přítomnosti pana Raichla v té důstojnícké škole? Lze se o o to pokusit?

V Buzuluku absolvoval instruktorský kurs pro poddůstojníky pan JUDr. David Steiner, narozený 21.5. 1912 Kocúrany, okres Prievidza, který u Sokolova jako podporučík velel spojovací četě. V roce 1945 byl jmenován nadporučíkem a působil jako přednosta 3. oddělení 4. čs. samostatné brigády, stal se důstojníkem z povolání. A stal se také pracovníkem HS OBZ, v padesátých letech byl propuštěn z armády, pracoval jako úředník, přijal jméno Pavel Skalický a byl majorem v záloze. 

Téměř současně (8.2, 1942, kmenové číslo 96/m) byl u československé jednotky prezentován JUDr. Bedřich (Emil) Steiner, narozený 1.3. 1913 ve Zbraslavicích v okrese Kutná Hora, který v Buzuluku absolvoval kurs stíhačů tanků a kurs telefonistů, byl členem fotbalového mužstva čs. vojenské jednotky, mimochodem spolu s bratrancem našeho pana plukovníka Vlastislavem Raichlem.  V bojích u Sokolova 8.3. 1943 byl těžce raněn (přišel o levou ruku), dostal za Sokolov čs. válečný kříž 1939 a sovětskou medaili za odvahu. Po částečném vyléčení znovu nastoupil do čs. vojenské jednotce a byl zařazen k 2. čs. paradesantní brigádě jako proviantní důstojník. V roce 1945 byl jmenován kapitánem, ale jako válečný invalida v r.1947 demobilizoval, tedy odešel do civilu. V letech 1949-1951 pracoval jako náměstek ministra vnitřního obchodu a později jako ředitel Krásné jizby v Praze. V letech 1968-1969 byl místopředsedou  Sdružení zahraničních vojáků, je nositelem čtyř čs. válečných křížů 1939. plukovníkem v záloze, byl poslancem Národního shromáždění a plukovníkem vz., zemřel 1.10. 1983 (viz Brož, 2006)

Steiner, Steiner, neříká to jméno nic obdivatelům Pravouše? Lze dát závěrečné slovo samotnému panu Pravomílu Raichlovi jako korunnímu svědkovi ve své vlastní kauze:

 „Když mne 6. Listopadu 1947 v Praze zatýkali důstojnící OBZ Kilián, Kahan a Steiner, vytáhl jsem pistoli, že se zastřelím, protože jsem ztratil veškerou naději na svobodu Československa. Vyrazili mi pistoli z ruky a jeden z nich povídá. Podívejte se na tu svini. On nás tady chce postřílet. Já nechtěl nikoho střílet, chtěl jsem bouchnout sebe. Pak vidím, jak mi jeden z těch obézeťáků hodil svou aktovku k posteli“.

O rok dříve v květnu 1995 pan Raichl zcela jistě žasnoucím rozhlasovým posluchačům sdělil: „To bylo po těch bedničkách, jestli si vzpomínáte, na Zenkla, na Drtinu a na Masaryka, to tak já jsem měl určené, že mám seznamovat tyto pány s důstojníkami armády, kteří by byli ochotní v případě komunistů se postavit proti. A na to jsme čekali. No tak já jsem takových kamarádů měl, tak jsem je vozil, vozil čtrnáct dnů. A stále jsem se domáhal toho, abych už byl představený těm pánům z toho nekomunistického ústředí, kteří nás měli organizovat. Na což mně bylo řečeno: Zejtra tě už představíme, přijdeš tam, a dneska se ještě vyspi. Tak mě zavezli k mému kamarádovi, kapitán Ivan Pohorlák v Lumírově ulici na Smíchově, kde jsem se s ním sešel. Byl jsem unaven těma jízdama s nima, že jsem si dal rum s pepřem, abych nespal. Lehnul jsem, zhasnul jsem, asi ve tři hodiny ráno prudké světlo do očí mě vzbudilo, já se podívám, světnice plná chlapů v uniformách i v civilu, na mě míří automat, a vedle něho stojí jednoruký štábní kapitán dr. Steiner“ (Vrkočová, 2007, s. 13).

Je jasné, že jednoruký válečný invalida Bedřich byl v té době dávno v civilu, tak je jasně, že pan Raichl nikdy neabsolvoval tu školu důstojníků v Buzuluku ve stejném termínu jako obouruký David Steiner, protože by je musel dobře osobně znát.

Podle svého vlastního vyprávění  v listopadu 1945 si  ho zavolal plk. Bedřich Reicin na hlavní štáb ministerstva národní obrany a začal mu vytýkat, že štve proti Sovětskému svazu. Raichl mu řekl, „(do poddůstojnické školy v Buzuluku jsme nastupovali jako obyčejná ucha): Podívej se, Béďo, já jsem ve svobodné zemi, alespoň to tak předpokládám, a můžu si říkat, co chci, hlavně když je to pravdivé. … Navíc se přátelil s dalšími důstojníky podobného smýšlení. Všichni se obávali toho, co se děje kolem.“ „Když byla oficiálně odtržena Podkarpatská Rus, necítil jsem se už být vázán kromě vlastního svědomí žádnou přísahou, protože spojenec nejvěrnější byl první, který nám narušil naší územní celistvost.“

Přeš tyto rebelantské řeči byl vyznamenán Čs. vojenskou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“ (2.3.1946), Čs. vojenskou medailí „Za zásluhy mimo boj“ 1. stupně (2.3.1946) a sovětskou medailí „Za vítězství nad Německem“ (1949)“.  Ta vyznamenání mu musel doporučit samotný Raicin z titulu své  funkce.

Má to háček, asi o deset let starší Reicin absolvoval v Buzuluku školu pro důstojníky v záloze, kdežto pan Pravomil Raichl, pokud něco vůbec studoval, tak se nechal zvěčnit na fotografii s budoucím sokolovským hrdinou Jiřím Větvičkou, který tamtéž absolvoval instruktorský kurs pro poddůstojníky a teprve pak školu pro důstojníky v záloze (viz On all Fronts II, 2000, s. 302; Brož, 2000, s.368). Jenom je zvláštní, že pan Raichl nepoznal svého kolegu ze studií v Buzuluku Davida Steinera při tom slavném zatýkání z 6. listopadu 1947,  který měl tamtéž také absolvovat instruktorský kurs pro poddůstojníky a že si ho popletl s Bedřichem Steinerem, který tamtéž pilně navštěvoval kurs stíhačů tanků a kurs telefonistů, a který u toho Sokolova přišel o ruku.  

Toho jednorukého Steinera, poslance Národního shromáždění, který měl na starosti začleňování bývalých vojáků do civilního života mohli vzít se sebou, aby jim pomohl s identifikací pana Pravomíla Raichla. Na stole měli udání, ale evidentně ti obezeťáci si nemuseli být  jistí předem, zda jde o možného vojenského zběha Raichla. Takže vzali se sebou někoho, kdo jím to měl ihned potvrdit. Potřebovali bychom zjistit, kde se ten den oba Steinerové nalézali, ale už je nelze dnes vyslechnout.  Ale je otázkou, zda pan Raichl mohl absolvovat tu důstojnickou školu?

Lze se také divit, že do akce si nevzali toho povedeného bratrance Vlastimíla Raichla, který tehdy také působil u toho OBZ v hodnosti kapitána. Že by měl v listopadu dovolenou? Byla to všechno jedna velká Raichlovic rodinka.  Měli se vespolek všichni velmi rádi.

Podle Karla Vaše šlo o  Reicinova špicla: „V době protibenderovských akcí … Reicín přidělil mně na oddělení pouze jednoho důstojníka, s určením pro práce v souvislosti s protibenderovskými akcemi, který jak se ukázalo,  měl v oddělení dělat špicla pro Reicina. Rajchl vůbec neměl politického předpokladu pro práce proti benderovcům, ač jsem mu svěřoval než čistě administrativní práce, uměl totiž rusky. Rajchl pocházel z SSSR, byl příslušníkem 1. čs. sboru, sovětský Čech, který neměl k SSSR úplně kladný poměr, byl rád, že je v čs. armádě a že se nemusí vrátit do SSSR. Byl do oddělení vnější ochrany Reicinem poslán, aby o mně Reicinovi donášel. A skutečně Reicin mě pak vynadal na základě Rajchlem mu donesených informací. Rajchl byl líný a špatný pracovník, politicky neměl kladný postoj k práci, kterou jsem mu musel na Reicinův rozkaz svěřit. Vytýkal jsem mu tyto jeho nedostatky a jeho činnost jsem zvlášť kontroloval. Rajchl si stěžoval Reicinovi, který mně pak vytkl, že Rajchla honím, štvu a chovám se k němu hrubě“ (Hanzlík-Pospíšil-Pospíšil, 1999, s.91).    

Ve svém vystoupení  pro ústecký rozhlas pan plukovník Raichl řekl, že  „ jsem se dostal jako jeden z prvních do Buzuluku do Svobodovy armády tehdy ještě oranská skupina, nebo-li to hlavní jádro, tam nebyla,byl tam jenom podplukovník.Svoboda,  a pár dobrovolců a jeho kuchař. A vzpomínám si, že plukovník Svoboda někdy okolo vánoc k nám přišel a ptal se nás po otcovsky, jak s námi zacházeli v těch civilských lágrech. No, tak každý mu říkal svůj osud, nebylo to nic pěkného, protože Svoboda kroutil hlavou a lámal si nad tím hlavu, jak je to vůbec možné, že ve 20. století se toto mohlo dít. Věřil Vám ? Věřil Vám vůbec? Věřil. V ten čas asi ano. Jak byste mohl tehdy charakterizovat plukovníka Svobodu ? V ten čas vystupoval čistě jako Masarykovec, jako důstojník československé armády. Co se stalo později to už je záhadou. Já jsem osobně v něm viděl, člověka, který měl na zřeteli, že slouží československé republice, slouží svýmu prezidentu a podle toho se i choval, aspoň tehdy. Později jsem si svůj úsudek změnil. A ten zbytek Svobodovy skupiny zvaná Oranská, kde byli většinou profesionální důstojníci, poddůstojníci a můžu říct, že 95% těchto lidí byli typičtí Čechoslováci a nechtěli mít se Sověty nic společného a byli protisovětští,ale byli českoslovenští. A musí se dělat rozdíl mezi chápáním protisovětští a protiruští, protože většina nás měli ruský lidi rádi. Československá vojenská jednotka šla podle přepisů A11  československé branné moci z 1.republiky neboli navazovala na kontinuitu československé republiky a nositel lvíčka na čepici nebo pracovat pod československým praporem bylo pro mnohé lidi velkou ctí. Já osobně považuji účast naší jednotky u Sokolova za fiasko, které bylo nazýváno tradičním vítězstvím a de facto ve skutečnosti bylo krvavou reží, kdy naše zbytky musely ustoupit už dávno před těmi německými kolonami, které ještě táhli minomety atd. a jedině chytrostí a míněním tehdejšího kapitána Lonského, který je vyvedl z obklíčení, protože všude kolem se to hemžilo německými jednotkami, které jely a mi jsme se courali mezi nima. A až teprve v Sokolovu, to už byla sovětská fronta zastavená, přišel k jednotce tehdejší generál major Nikita Chruščev s velitelem fronty Otutinem a natáčeli tam jakýsi film, o jakési úspěšné bitvě, ale podle mýho názoru to byl politický tah nikoliv vojenský tah. Naše malá jednotka, která byla sice nejlépe vyzbrojená z celé skupiny tehdejších sovětských vojsk, které ustupovaly už v takovém zmatku a zubožení,že třebas jednotka měla 135 lidí a přitom vlastně nesla prapor divize. Takže když to vezmete, tak po této stránce a odmyslíte si ten politický nádech, co tomu byl dán, to bylo fiasko,které mi jsme museli zaplatit za to, abychom měli jakousi tradici, která se zakládá na zprofanovaných faktech a naše hrdinství spočívá v tom, že jsme dovedli umírat a že jsme se nebáli, báli jsme se teda všichni, ale myslím, že to záleželo na člověku,jak se dokáže přemoct. Totiž velké hrdinství, které se dneska opisuje,když se rozdávají medaile 50 roků po válce se, mi přímo hnusí, protože Ti, kteří skutečně bojovali, jsou mrzáci nebo jsou tam a leží tam už jak dlouho někde po Ukrajině, u Kyjeva. Já osobně jsem byl raněn 6x  a nikdy jsem za to nic nechtěl, nikdá jsem od nikoho nic nežádal, dělal jsem svoji povinnost, tak jsem to cítil. A kde se soustředila Vaše jednotka po bitvě u Sokolova ? Tak vojsko, které zůstalo, se stahovalo několik dní, byli ztraceni, někteří po cestě taky zmrzli a se sešli ve Vesoleje, jedna velká ukrajinská vesnice, krerá naštěstí nebyla rozbita válkou. No, tam se cvičilo, založili se důstojnické školy, důstojnická škola druhá a dávali se dohromady víceméně takové politické akce jako přišli sovětští filmaři a různí váleční dopisovatele novin  a tam vypisovali různé episody z toho, takže to víceméně z toho byly pokusy o glorifikaci pozůstatků československé jednotky v SSSR. Potom jednotka, která se dá už dohromady, ze ztráty asi 250 lidí raněných, 80-85 lidí zabitých z praporu, se posunula do prostoru Novochaperska na Ukrajině, kde byla přislíbena Sověty tvoření se československé brigády. Přišlo mnoho Slováků, kteří utekli na Kavkaze z rychlé slovenské divize do československého vojska a už přešlo asi  2 000 karpatských Rusínů, díky generálovi Píkovi, který nakonec prokázal, že jsou českoslovenští občané ne maďarští a bylo možno brigádu vybudovat, ovšem brigáda měla svoje počáteční těžkosti, protože ministerstvo obrany branné moci v Londýně nesouhlasilo s brigádou tankovou, chtělo čistě brigádu pěší a tam začaly viditelné spory mezi  Svobodou a generálem Ingrem a Sověti se do toho míchali a od té doby brali Svobodu jako svého člověka. Přijelo mnoho důstojníků ze západu, ze středního východu a tak jsem byl šťastnej, že jsem dostal štábního kapitána a dnešního generála Koulu in memoriam, který byl velice schopný  důstojník a já jsem sloužil přímo pod ním. Sloužil jsem se svým bratrancem, nynějším generál poručíkem Reichlem, který byl jakse říká skalní komunista a mi jsme měli spolu rozpory, on byl Stalinista a asi je pravděpodobně dodnes.

Ještě o legendě zvané Raichl

Obdivovatelé činů notorického útěkáře Raichla nadšeně líčí, jak ještě v Buzuluku se hádal do krve s Béďou Reicinů, který podle pana Čapka měl za ním přijít a  mu důvěrně říci, že se v armádě organizují komunistické buňky. Náš hrdina se ho zeptal: „A proč mi to říkáš?“ Reicin odpověděl: „Vždyť jsi byl doma ve svazu komunistické mládeže.“ Raichl mu odvětil: „To sis mě asi s někým spletl.“ Navíc ještě dodal: „Po zkušenostech, které mám ze Sovětského svazu, nikdy komunistou nebudu!“ Není divu, byli to komunisté,  kteří již v únoru 1948 o panu plukovníkovi šířili drby, že „byl v Sovětském svazu v 1939-1942 v gulagu (tj. v sovětském koncentračním táboře), tvrdili mimo jiné, že v armádě od roku 1943 sbíral protisovětský materiál, odmítal se zúčastnovat vojenských akcí (např. před bitvou u Sokolova se raději sám postřelil) apod.“ (Veber, 2008, s.179). Že by pan Minařík byl také komunistou?

Nevím, odkud pan Čapek načerpal své vědomosti, ale další zaslepený fanda pana Raichla Karel Pacner, který také nechává jej docestovat až do Kolymy a zpět, v svém žalmu nad skonem našeho hrdiny tento rozhovor líčí poněkud detailněji, umožňující dvojznačný výklad. Od autora knihy Československo ve zvláštních službách bych očekával poněkud větší obezřetnost a lepší znalost chronologie. Výše uvedená divadelní scéna v podání pana Pacnera se odehrála následovně:

 „Třebaže se podle předpisů armády první republiky nesměli vojáci sdružovat do politických stran, komunisté v Rusku toto pravidlo – byť zpočátku utajeně – neuznávali. Raichla jednou zastavil osvětový důstojník Bedřich Reicin s tím, že má na něho doporučení od českých komunistů z Moskvy včetně Gottwalda. Mladý voják se bránil: Co je to za blbost?! Reicin však pokračoval: Byls přece v Komunistickém svazu mladých… Raichl se rozčílil: Já nejsem komunista! Já žral maso na Sibiři a ty ze mne chceš udělat komunistu! Nespletl sis mne s bratrancem? Teprve potom si Reicin uvědomil svůj omyl: Pravoši, promiň. Ale nemluv o tom s nikým! A jak dodal jiný obdivovatel pohádek pana Raichla, jeho oregonský přitel, šlo o kanibalismus, přesněji o nekrofagii.

Jako námět pro divadelní operetu je to sice nádherné,  ale s realitou to nemá nic společného. Beďa se znal osobně s Vlastíkem, tedy s oním bratrancem již daleko dříve než se vůbec mohl dozvědět o existenci Pravoše. Jak uvedl v rozhovoru s Karlem Sieberem generál poručík  Ing. Vlastislav Raichl v Praze 19. června 2003 pro projekt Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact Oral History Interviews with Czechoslovak Generals: „Do Sovětského svazu naše rodina, celá, odjela v jednatřicátém roce, čili mně bylo necelých dvanáct let. Otec pracoval na budování moskevského metra a já jsem chodil do školy, až nakonec na vysokou stavební v Moskvě. Vypukla válka a celá rodina byla internována. Možná, že tady by stálo za to prohodit pár slov, protože u nás se všeobecně mluví o gulazích, ale o tom že existovala taky internace na počátku vypuknutí války ve Svazu, o tom se vlastně neví. Přičemž ten tábor vypadal podle mého soudu podle všech mezinárodních pravidel. Tam se nesmělo pracovat, ačkoliv jsme chtěli sem tam něco dělat, když je zahálka ... Dostávali jsme ruské normy. Byli tam kromě Čechů – nebo Čechoslováků – i Francouzi, Holanďani, prostě různé národy, které se právě v té době nacházely na území Sovětského svazu. S podpisem dohody o vytvoření československé vojenské jednotky ve Svazu jsme byli propuštěni a celá naše rodina se odebrala do Buzuluku. … Já jsem se s Reicinem stýkal už v internaci, Reicin byl také internován. Takže tam odtud jsem ho vlastně poznal“. Tady upozorňuji, že některé činy a ocenění Vlastíka jsou zřejmě připisovány Pravošovi.

Ve světle uvedeného  svědectví je možné interpretovat výše uvedené líčení výše uvedeného osudového střetnutí tak, že buď vůbec ten rozhovor se konat nemohl, protože si Reicin si ty dva bratrance poplést nemohl, a nebo že ke komunistům by Pravoš vstoupil pouze tehdy, kdyby se mu dařilo v SSSR tak dobře, jako Vlastíkovi.To muselo znít Reicinovi jako rajská hudba. I on své přesvědčení musel tehdy pořádně maskovat.

Publikace Sokolovo, kterou sepsal tehdy spolu s dalším kolegů, je věnována „vrchnímu veliteli čs. „branné moci presidentu republiky dr. Edvardu Benešovi“, který jí opatřil úvodem a vůbec neutajuje ani ve svém 7. vydání z roku 1948, že mnozí Čechoslováci se mohli seznámit s vymoženostmi gulagů. Co tedy vlastně měl vyzradit generál Píka, zůstává hádankou, zavinutou do jiné hádanky. Poměry v československé armádě nebyly vůbec totiž jednoduché. Příliš mnoho kohoutů na jednom smetišti. Po r. 1945 lze identifikovat různé skupiny, které lze pojmenovat jako sovětská, anglická  a domácí francouzská (tedy prvorepubliková) a které představovaly různé modely vojenského myšlení a které soupeřili mezi sebou o vliv a pozice a vzájemně se pomlouvaly a donášely.  A mezi nimi se museli placatit, lavírovat a dělat kariéry jak Beneš, tak i Reicin se Svobodou, který začal jako ministr národní obrany preferovat tu francouzskou skupinu. A v tomto reji se postupně vytvořilo jádro sionistické skupiny. Tak se to tam všechno mlátilo, až se zmasakrované zbytky těch původních skupin vrhli na Drgače, Reicina a Svobodu.

Stejně tak s panem Raichlem je to vskutku všechno dvojznačné, respektive víceznačné. Lze sice díky lajdáckému instruování a poněkud jeho zchátralé paměti poměrně jednoznačně vyloučit čím a kým nebyl a odkázat obsah následující upoutávku na televizní program s ním do pohádkové říše, kde by se i princezna Arabela cítila jako v pohádce, ale nelze jednoznačně určit, kdo a nebo co navigovalo kroky a činy pana plukovníka přinejmenším na dvou kontinentech světa, stejně jako nelze určit co vedlo programové vedení české televize, že nahradilo koncert vážné hudby třemi atraktivní pořady (Přísně tajné o průmyslové špionáži, Neznámí hrdinové, Pohnuté osudy s panem Raichlem v hlavní roli, Krásné ztráty s architektem slovenské ekonomické reformy Ivanem Miklošem) (viz nyní publikované programy na ČT 2 na onen výše uvedený prosincový den). On sám se ale hlásí k vědomé spolupráci s americkou CIC, současně platí, že ta se od něj neodtahuje. Jak vidno i z textu níže uvedené upoutávky.

Ale to by naznačovalo, že přinejmenším americké zpravodajské služby po r. 1945 se podílely na zahánění československých oveček do stalinského tábora míru a socialismu. Situace se tím stávala přehlednější. Není nad to, když víme, kdo a kde je vlastně přítel a nepřítel. Ono těch náznaků je více. 

 

13. ledna 1950 byl vzat do opětovné vazby JUDr. Pavol Žigo v souvislosti se zadržením Otokara Vítkovského, jehož jako zahraniční spojku zadrželi přímo na československé státní hranici, což nepředstavovalo pro státní bezpečnost žádný problém. Údajně francouzská tajná služba oznámila naším orgánům čas a místo jeho přechodu, takže si ho tam převzali (viz podrobněji Dobiáš, 2007, s.304). 

 

Závěr

Podle upoutávky zveřejněné na uvedeném webu a také jinde 21.12. 2009 televizní diváci měli  vyvalovat bulvy při civění na obrazovku, jak  „válečný hrdina z 2. světové války Pravomil Raichl podle svědků chystal atentát na neblaze proslulého bývalého prokurátora Karla Vaše. Veřejnost se o tom dozvěděla až sedm let po jeho smrti. Jako 18letý mladík opustil v masarykovských ideálech vychovaný Raichl protektorát, aby se mohl aktivně zapojit do boje proti nacistům. Jeho cesta do Polska skončila v sovětském likvidačním lágru. Odtud vyvázl až díky vytvoření Čs. armádního sboru v Buzuluku, kde poznal Karla Vaše, který po propuštění z pracovního tábora začínal u jednotky jako písař a pracoval pro NKVD. Samopalník Raichl prošel výcvikem a poté mnoha bitvami, například o Kyjev a na Dukle, při nichž byl pětkrát raněn (už tedy ne Sokolovem, to je pokrok). Po válce byl jako hrdina z východní fronty vyznamenán, ale jeho život přesto visel na vlásku, protože byl v hledáčku komunistických revolucionářů. Už před únorem 48 se zapojil do protikomunistického odboje. Odbojová skupina, kterou zorganizoval, však byla sledována agenty StB, a tak byl Raichl brzy zatčen a už v květnu 1948 odsouzen k trestu smrti. Život mu zachránil prezident Edvard Beneš, který zmírnil trest na doživotí. Vaš v té době pomáhal ve funkci prokurátora likvidovat zejména protikomunisticky smýšlející zahraniční vojáky. Raichl procházel věznicemi od Prahy až do Leopoldova, odkud se mu v lednu 1952 podařil neuvěřitelný únik až za hranice. Nejprve sloužil jako voják v Západním Německu. Protože mu hrozil únos do komunistického Československa, odstěhoval se do USA, kde se dočkal revoluce v roce 1989. Prezident Václav Havel ho v roce 2000 vyznamenal za statečnost Řádem Bílého lva. Nicméně beztrestnost komunistických zločinců Raichl nemohl pochopit a akceptovat. Jeho rozhodnutí zabít Karla Vaše předcházel výrok soudu, že Vašovy zločiny už jsou promlčeny. Tehdy se Raichl údajně rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Chtěl pravděpodobně Vaše zastřelit už roku 1995, kdy si z USA přivezl do ČR svou loveckou pušku, kterou mu ale celníci na hranicích zabavili. Bývalému agentu americké rozvědky Vojtěchu Klečkovi a badateli Jaroslavu Čvančarovi naznačil, že čin naplánoval na únor 2002. Přijel však do Čech těžce nemocný a ironií osudu zemřel 25. února roku 2002 na infarkt. Život plk. Pravomila Raichla a jeho snaha vzít spravedlnost do vlastních rukou vypovídá výrazně a bolestně o křivolakých dějinách Čechů a Slováků ve 20. století a lidské touze po spravedlnost“. (  http://tv.sms.cz/televize/CT2/20091221/1190128857_Neznami_hrdinove_Pohnute_osudy

   Jsem rád, že ČT2 o tuto zábavu mě nepřipravila, a proto budu pokračovat v líčení dalších životních osudů pana Raichla v dramatické poválečné éře, kdy se konečně vynořuje z přítmí a stává se součástí velké historie. Bohužel jak praví pan Čapek, „o tomto krátkém Raichlově životním období není mnoho známo“.

Pouze pro pořádek zmiňuji, že náš hrdina měl podle svých slov se mihnout  s panem Buršíkem v sovětském filmu Za svobodné československo a na  pohřbu Jana Švermy, měl nést vyznamenání Švermy jako mladý, mnohokráte raněný a vyznamenaný podporučík východní armády  Na Googlu jsem o uvedeném filmu nenalezl prozatím ani zmínku a v listopadu 1945 vskutku proběhl v Mnichově Hradišti oficiální pohřeb Jana Švermy. Vstup pana Raichla do velké historie proběhl impozantně. Zčásti už jsem se jim zabýval, když jsem osvětloval, jak si pan Raichl hrál s krabičkami. Proto budu pokračovat mosteckou špionážní aférou a útěkem z Leopoldova.

Použitá literatura

 Brož, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. 1. čs. samostatný polní prapor. 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha: Ministerstvo národní obrany – Agentura vojenských informací a složek 2006. 529 s. ISBN 80-7278-365-3

Buršík, Josef. Nelituj oběti. Praha: Naše vojsko 1992. 128 s. ISN 80-206-0288-7

Čapek, Miloslav. O mužích, na které se zapomnělo. Autentická svědectví o nelidskosti komunistických věznic. Praha: PRAGMA 2000. 310 s. ISBN 80-7205-805-3.

Fiedler, Jiří. Sokolovo 1943. Malý encyklopedický slovník. 1. vydání. Praha: Naše vojsko 119 s. ISBN 80-206-0716-1.

Kudrna, Ladislav. Vojenské obranné zpravodajství. 1945-1950. Pamět a dějiny 2008, č.1, s.76- (viz též http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-76-89.pdf )

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti. Zapsala Irena Kastnerová. Plzeňský deník. Plzeň. Roč. 6, č.108 (19970510), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti Pokořili leopoldovskou pevnost. Zapsala Irena Kastnerová. Plzeňský deník. Plzeň. Roč. 6, č.132 (19970607), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997

 

Dobiáš, Rudolf. Triedni nepratelia II. Svedectvá o brutalite komunistického režimu. Prešov: Vydavateĺstvo Michala Vaška pre Konfederáciu politických vazňov Slovenska. 2007. 333 s.  ISBN 978-80-7165-632-6.

 

 Pozn. Význam bojů u Sokolova je stručně a pěkně vylíčen zde: http://game1.worldoftanks.cz/2011/03/sokolovo/, Z tohoto webu je také převzat obrázek.  A také zde http://www.fronta.cz/dotaz/sokolovo-1943-ceskoslovensti-zajatci

Stojí možná za to přečíst si něco o poměrech v tehdejší československé armádní jednotce v SSSR z péra publicistů Jana Mareše a Miroslava Fábera "Dukla", zveřejněného v Rudém právu 6.10.1950. Viz zde

http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1950/10/6/4.png

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.