Jak pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl cestoval (na mapě) po Svazu sovětských socialistických republik

Skuhrovský Má cesta do Ruska
19.9.2011 09:39
Pan Pravomíl Raichl se stal spolupracovníkem americké rozvědky od roku 1939, kterému se podařilo infiltrovat do sovětských bezpečnostních struktur, odhadl bych to na příslušná oddělení NKVD, zabývající se rozvědkou, kontrarozvědkou a ochranou vlády, vyčleněné později do NKGB, tedy na lidový komisariát státní bezpečnosti, založený 3. února 1941 pod vedením Vsevoloda Nikolajeviče Merkulova, zřejmě v souvislosti s přípravou invaze Sovětů na Západ. Po 22. červnu 1941 je toto ministerstvo opět sloučeno s NKVD, ale je znovu obnoveno 13. dubna 1943.

 

Kým vším byl rád pan plukovník

Na  počátku jsem se vážně domníval, že jde toliko o mysliveckou latinu, nebo případně  agenta NKVD. Jestliže jsem uvedl, že mi jde o rehabilitaci hrdiny své doby, myslel jsem to značně ironicky, měl jsem na počátku k dispozici pouze několik nesrovnalostí, počínaje Starobělskem a konče identifikací pana Raichla CIC. Podle  svědectví Vlastimila Obereignera http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-kulka-pro-karla-vase-d2t-/p_spolecnost.asp?c=A090222_174606_p_spolecnost_wag „byl pan Raichl v r.1946 napojen na CIC: „.. v roce 1946 demobilizuje a přechází do americké okupační zóny v Německu a pracuje pro rozvědku USA.“ To je pravda jen z malé části. Nabídl sice své služby CIC, ale k žádné „práci“ prostě nedošlo, protože byl velmi krátce nato zatčen a později odsouzen (viz výše).

  Po prozkoumání jednotlivých etap životopisu pana Raichla, zvláště po zvážení jeho možné účasti na krabičkovém atentátu a mostecké špionážní aféře musím říci, že zcela určitě si ten Řád Bílého lva bezesporu zasloužil, že tedy patří mezi vojenské osobnosti československého odboje. O zapojení do krabičkového atentátu si pan Raichl přímo prosí, neboť při líčení svého útěku z Leopoldova před odchodem z Československa měl dle vlastních slov poslat panu prezidentu Gottwaldovi v balíčku svůj vězeňský mundur. Zpáteční adresa měla znít na nějakou vyznamenanou pracovníci. Udělal to tedy velmi rafinovaně. Typově svými činy pan Raichl do toho krabičkového atentátu zapadá.

V rámci přípravy toho dlouhého pochodu na Západ se ocitá až v tom Borisochlebsku jako spolupracovník té Merkulovy výzvědné organizace.  A v jejím rámci pak plnil některé úkoly, např. v r.1941 se mohl podílet na přípravě té tajné, nicméně rozsáhlé invaze SSSR do západní Evropy měl být spolu s některými jinými Čechoslováky vysazen někde v Německu, nebo Německem ovládaných územích podobně jako Sochor s cílem zmapovat situaci.

Tu přípravu té invaze dosvědčuje také i vzpomínka Vladímira Levory (1993, s71), který se po rusko-finské válce nalézal na Volyni, kde na jaře „v Horochově se objevila spousta vojska, tanků, jízdy i děl a pěchoty. Sověti tábořili na okolních lukách a agitátoři začali po vsích s válečnou propagandou. Jako dnes jednoho z nich slyším, jak s patosem hlásá … My nikdy a za žádné peníze nebudeme bojovat ve své zemi. My zničíme protivníka na jeho území. Za každou bombu svrženou na nás, svrhneme tisíce bomb na jejich města. Za každou naší vísku, zničíme sto jejich měst, za každého našeho padlého budou tisíce pobitých nepřátel“. 

Nejprve Sověti chtěli pana Raichla propašovat přes Ivděl směrem na Západ. Ještě později se ho snažil Merkulov využít jako své tykadlo v Buzuluku. A když později po válce studuje zpětně historické prameny, tak se domnívá, že v tom Starobělsku se střetl s těmi polskými důstojníky. A nějak si nedokáže dát dohromady, že tam ocitl až postkatyňském období.  Právě proto kompenzuje ty tři měsíce tou smyšlenou cestou do Madagánu, která se evidentně nemohla odehrát, pokud měl dorazit do Buzuluku někdy v prosinci 1941. A samozřejmě, že i ti Sověti si ho prověřují (dr. Fjodorov).  A po válce se kontaktuje s majorem US Army Šteflem. 

Předpoklad napojení jak na americké, tak i sovětské zpravodajské služby umožňuje vysvětlit všechny časové i věcné nesrovnalosti  v životopisu pana Raichla, včetně toho tzv. útěku z Leopoldova. Na základě historie tohoto útěku bych si dovolil dokonce odhadnout, kdo toho Raichla v tom r.1939 získal. Byl to buď Michalec, bývalý strážmistr z éry Slovenského štátu, neboi Jozef Bálint, původním povoláním číštník, známá to figurka z Reicinových směrnic pro získávání agentů. Proč třeba Bálint a proč ne Michalec. Pan Michalec už v době přípravy toho útěku nebyl asi už velitelem pevnosti Leopoldov (dle svědectví Hejdy) a také proto, že vlastně pan Raichl se k tomu panu Bálintovi nehlásí, že zdůrazňuje naopak, že ještě opustil pevnost v éře panování toho Michalce. A proč ne samotný Reicin? Reicin už byl v době plánování toho útěku dávno zatčen.

Dle informace paní Kristové byl Jozef Bálent (ne Bálint), narozenému 1920 v Ž. n. H.  do funkce náčelnika vaznice Leopoldov jmenovaný  20. 09. 1951. Podle informace pana Paffyho z Ústavu paměti národa se v jejich záznamech nachází vice osob se stejným jménem a příjmením, ani u jedné neevidují stejné datum narození jako u výše uvedeného pana Bálinta, respektive Bálenta. Datum a místo narození zde nezveřejňuji v úplnosti kvůli zákonu o ochraně osobních údajů.

To by znamenalo, že by náčelník věznice Leopoldov nemusel být totožný s likvidátorem židovského obchodu v obci Vysoká (viz níže), avšak z mého pohledu bych se tomu nedivil, kdyby opak byl pravdou vzhledem k tomu, že ta obec leží na možné předpokládané trase cesty pana Raichla z Maďarska do Polska v r. 1940.  Zvlášť je zajímavé, že v literatuře je ten Bálent vskutku až na jednou výjimku nazýván panem Bálintem. Mohl si snadno pozměnit jméno i datum narození ve svých kádrových materiálech.

 Z mého pohledu je však nejpodstatnější, že do funkce velitele věznice byl pan Bálent jmenován koncem září 1951. Pan Raichl tedy se mýlí, že se výměna velitele věznice odehrála na přelomu roku 1951/52. Jde zo údaj, který převzal z článku v časopisu Reportér, který vyšel počátkem 90. let. O panu Michalcovi ve skutečnosti nemohl vůbec nic vědět. Žádný z tzv. útěků pana Raichla  se nemohl odehrát tak, jak on sám líčí ve svých četných veřejných vystoupeních.  Tímto děkuji také paní Marii Trebichalské z Ministerstva vnútra SR, Štátný archív v Nitre, pobočka Nitra, panu Jánovi Pálffymu, Ústavu pamäti národa v Bratislavě , panu Branislavu Geschwandtnerovi  z věznice Leopoldov a hlavně paní  Mgr. Andrei Kristové, vedoucí Archívu Zboru väzenskej a justičnej stráže v Leopoldově.za informace poskytnuté k panu Bálentovi, respektive Bálintovi.

Byl-li Bálint americkým agentem, byť i bývalým,  tak by to znamenalo dosti otřesný závěr pro tehdejší vězně z hlediska motivace provádění změn v režimu leopoldovské věznice za jeho éry. Na druhé straně by to ale docela dobře vysvětlovalo chování pana Bálinta jako velitele věznice, jeho potřeby maskovat svou skutečnou roli, včetně jeho role v uskutečňování útěku té povedené šestky. Žádný velitel věznice nebude zbytečně prohlubovat antagonismy mezi vládnoucími a ovládanými, zvláště když mu jde o jejich pracovní výkony v rámci přestavby té věznice, ledaže by sledoval jiné, skryté cíle, tedy musel skrývat své preference a maskovat je jinými.  Neexistuje žádný důvod, proč by bývalý číšník musel nenávidět bývalé hostinské, diškréci dostává číšník, nikoliv hostinský, v hospodách se třídní antagonismy nepěstují.  S tím Bálintem to mohlo být ovšem jednodušší. Pokud je tento pán totožný s likvidátorem jednoho židovského obchodu na východním Slovensku (zaznamenaného veřejně v úředním listu) , tak mohl být docela dobře vydíratelný. Šlo o obchod Mayera Leboviče s potravinami v obci Vysoká (nad Uhom) v okrese Michalovce v r.1941. Likvidátorem byl Jozef Bálint, narozený tamtéž. Vysoká nad Uhom leží téměř na trase mezi Michalovcemi a Užhorodem (tedy východovychodojižním směrem, tj. Latitude: 48° 38' 37" N Longitude: 22° 05' 15" E, Šírka: 48.63° severne, dĺžka: 22.1° východne, výška: 103m. Časový posun: +1 hod. GMT ...).

Obec Lesné leží severoseverozápadně 36 kilometrů od Michalovců, kde měl své bydliště jistý pan Michal Novotný, autem necelá hodinka, po silnici 555 a Humenské cestě. Pravomil Raichl si nechal vUSA říkat Michal Novotný. Tomu jmenu docela  dobře konvenuje nějaký Michal Novotný, zavedený do databáze Ezo 30.ledna 1957,  narozený 13.9. 1919 v Lesné, státní příslušnost Československo (archivní číslo VFS-1995/5, archívující útvar XII. S.SNB ). Lesné je obec na Slovensku  v okrese Michalovce, přes něž v tom r.1940 kráčel pan Raichl do SSSR z  Maďarska.

 

Jestli s ním nějak mohl být v příbuzenském vztahu páter Benedikt Jozef Balint, který jako řeholník sloužil Bohu 40 let a jako kněz 32 let a který pocházel z Kalocse a byl správcem fary v Sevljuši a který zemřel v Užhorodu ve věku 85 let, kde je i pochován, tak na to samozřejmě Google odpovědět neumí. S naším Bálintem ale může souviset historie VÚ 2728, tj. 32. prapor spojení a RTZ, vznikl 1.9.1963 ve Zvolenu a byl podřízen velitelství 2. stíhací bombardovací letecké divize a kde V říjnu 1967 se na funkci náčelníka štábu vrátil mjr. Teodor Bánoš, ale od ledna 1968 ji zastával mjr. Jozef Bálint, kterého v září 1968 vystřídal mjr. Emil Tomášek (pplk. od 1.6.1969). Údajně měl ovšem bývalý náčelník leopoldovské věznice v roce 1968 sloužit v Banské Bystrici jako velitel tamní věznice.

 http://www.upn.gov.sk/likvidacie/podrobne-informacie.php?id=2786

Dle záznámu paní Kastnerové mezi pomocníky po útěku z Leopoldova byl nejen Raichlův starý přítel Adam Skupý (později na tři a půl roku uvězněný), ale i slovenský četník Janko Polorecký, který si později odseděl v politickém žaláři osm let. U nich se pak pronásledovaní několik týdnů léčili a nabírali sil před další cestou.  A jestli tento Adam Skupý není totožný s Adamem Skupým, ńarozený, nar.8.5.1923 (Moravske Lieskove), zavedený do SEZO 12.2. 1958 (archivující útvar XII S.SNB; Archiv: V-1287), do svazků STB v kategorii agent, krycí jméno Lesňan registrační číslo 7430, příslušnou úřadovnou v Trenčíně, tak to by byla velmi pozoruhodná souhra náhod. Stejně tak měl svůj osobní svazek Jan Polorecký, narozený 17.7.1917 v Ban Hodrusa (správně Bánská Hodruša, ležící 7 kilometrů od Bánské Štiavnice),  v databází SEZO od 27.2. 1958 (archivující útvar XII S.SNB), zavedený do svazku StB 23. 3.  1958, registrační číslo 666  (kraj Bratislava), ale ne jako agent. Datum zavedení do svazku není samozřejmě totožné s počátkem kontaktu obou pánů s StB. Prostě si ta StB dělala někdy pořádek zpětně. Jinak řečeno, ten předpoklad, že přímo pan Bálint byl prostě tím verbujícím agentem, se ukazuje být přebytečným. Mohl to být klidně ten Adam Skupý, s nímž se pan Raichl už měl možnost seznámit před svým odchodem do SSSR někdy v tom roce 1940

Předem upozorňuji na  vzpomínku  pana Raichla, že tak zhruba v 17, 30 dne 2.ledna 1952 se stmívalo při útěku z Leopoldova, možná, že se stmívalo ale zcela někde jinde v Oregonu (bydliště pana Raichla), kde sunset nastává 16,40, u nás slunce zapadá ten den 16,00, jinak řečeno,  i za poměrně jasného počasí je v Československu dne 2.ledna  v 17, 00 tma jako pytli. Mám pocit, že tu pana Raichla tu vyslala CIA po r. 1989 na poslední akci, aby zjistil evidentně tristní úroveň pravicově smýšlejících obyvatel české kotliny, nebo KGB, aby kompromitoval třetí odboj).  Jinak by přece nebylo možné, aby po vyřčení hesla Svrab a neštovice si nikdo nepovšiml této nesrovnalosti ve vyprávění našeho hrdiny. A ještě jinak řečeno, v 17, 00 středoevropského času 2 ledna 1952 pan Raichl nevysunal své tělo z prodělavělé hradby Leopoldovské pevnosti, aby si zjistil, jak je právě venku a konstatoval asi o půl hodiny později, no jo stmívá se. Všechno bylo jinak.

 

Stalo se v Borisoglebsku,  nebo ve Starobělsku?

 

Jak už bylo uvedeno, v rozhovorech s novináři pan Raichl lokalizoval své setkání s polskými důstojníky u Charkova, jednou však v klášteře Borisochlebsk (1996, Vrkočová, 2003), „vezli nás v těch dobytčácích až do Charkova, tam nás přesadili do vězení, z vězení nás po nějakém čase transportovali znovu konvojem NKVD, do starého kláštera, nazývalo se to Borisochlebsk, kde byly tisíce a tisíce polských zajatců a tam nás hodili do kopule toho kláštera“, podruhé v klašteře Starobelsk (Kastnerová, 1997), který se však nachází jihovýchodně od Charkova. Také podle vyprávění pro ústecký rozhlas v létě 1990 pan Raichl sdělil posluchačstvu: „Já jsem se znovu dostal se  skupinou ovšem bez těch mojich kamarádů na transport na Lugaňsk a do lágru zvaného Starobelsk, bývalý klášter pravoslavných mnichů.Tam už byli tisíce Poláků, no, Židů,  kteří utekli před Němci z Polska a mnoho Karpatorusů, kteří uprchli před Maďary. Tam jsem onemocněl tyfem, když jsem se vyzdravěl natolik, že jsem mohl jít nazpět, tak jsem byl odsouzen bez soudu, čistě podle spisu NKVD, k transportu do lágrů NKVD  v zóně“.

Ve videu dokonce pan Raichl říká, zastavili jsme se u kláštera. Všude tam pobíhaly krysy. V té kopuli toho kláštera „byly palandy až sedmiposchoďové, tam jsme byli nacpáni jako herinky a tam jsem dostal tyfus. A po tyfusu jsem ztratil vlasy a dlouho jsem skoro neviděl“ (Vrkočová, 2007).

Google Earth, další mapy a materiály vskutku nezatajují existenci města Borisoglebsk ve Voroněžské oblasti v Rusku, v němž se nachází také klášter.  Obě města leží na trase Керчь-Мелитополь-Бердянск-Донецк-Константиновка-Артемовск-Лисичанск-Старобельск-Марковка - переход Просяне - Кантемировка-Богучар-Калач-Урюпинск-Борисоглебск-Уварово-Инжавино-Кирсанов-Пенза-Городище-Инза-Ульяновск. Борисоглебск se nachází na souřadnicích 51 22 42 04. Старобельск na souřadnicích 49 17 38 53. Borisochlebsk je od Moskvy vzdálen 661 km a Starobelsk  1031 km,

 

V Borisochlebsku zastřelila v r. 1905 Maria Alexandrovna  Spidorovna generála Lushenonovského. Jistý čas tam žil Maxim Gorkij. V letech 1920-1930 se město rozvíjelo jako agroprůmyslový komplex. V bývalém mužském klášteře tam bylo umístěno oddělení GULAGu. Za války byly v městě umístěny vojenské nemocnice a formovaly se tam vojenské zálohy. Je tedy možné, že se jednalo také o místo školení agentů sovětských tajných služeb. V městě byl také umístěn závod, zabývající se opravami leteckých řízených střel (AUR) i pozemních spojovacích prostředků (NSS). Jde také o místo narození známého ruského herce Nikolaje Rybnikova. 

Lze-li se ptát Googlu, proč mohl pan Raichl zaměnit Starobelsk za Borisoglebsk, proč se mohl takto přeřeknout pod časovým tlakem vyprávění pro rozhlas, pak je třeba vědět, že tak se nazývala jedna ruská nukleární ponorka, v prosinci 2008 vyřazená ze služby, a jihozápadně od města Borisoglebsk je umístěna základna s mezikontinentálními balistickými raketami s jadernými hlavicemi v pěti bunkrech. Tento arsenál, který bezprostředně ohrožuje především cíle na území USA, kde pan Raichl zanechal svých šest děti, také vysvětluje v dostatečné míře motivy a způsoby angažovanosti pana Raichla v českém veřejném prostoru. Možná ale vysvětlení je ještě jednodušší. Borisoglebsk je uveden na všech mapách SSSR, i těch soudobých i dnešních, a pan Raichl před daným rozhlasovým pořadem zcela jistě mohl chtít své zchátralé znalosti o svých cestách po SSSR osvěžit cestováním po mapě.

Sovětský agent, chtějící probudit pana Raichla, třeba v době kubánské krize po jeho úspěšné infiltraci na teritorium USA a aklimatizaci, řekne heslo „Borisoglebsk, vstavaj strana agromnonaja“, pan Raichl bude spát klidně dál, neboť z jeho hlediska bude tím klíčkem k aktivizaci jeho složitě utvářené neuronové sítě toliko „Borisochlebsk, vstavaj strana agromnaja“. A nevím, jestli by nějaké oficiálně podporované vědy ve stalinské SSSR, vykazující se vysokou společenskou prestiží a založené na principu, že lidská podstata je ztělesněním společenských poměrů, tj. sovětská psychologie a psychiatrie, by byly schopné s tím něco udělat, protože psychoanalýza, zabývající se např. přeřeknutími a sny, byla považována za buržoazní pavědu (Behan, 2009, s. 576). A metody brainwashingu, hypnozy a sugesce, respektive využití drog jim byly zcela jistě naprosto ukradené.   

Tím spouštěčem tedy mohla být informace o filmu Krvavý příliv, uvedeném do kin právě v roce 1995, vyprávějící o souboji ruské a americké ponorky. V Jugoslávii tehdy probíhala občanská válka. Irák byl ochromen sankcemi Spojených národů, protože odmítl vyhovět žádosti o inspekci zbraní. Byl zavražděn majitel zlínské firmy Romiko Miroslav Kovařík, který zemřel při explozi svého auta. Uskutečnilo se Společné česko-francouzského cvičení ve Vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Jan Pavel II navštívil Česko.

Ve Starobělsku tábor pro vojenské zajatce byl založen 19. září 1939 na pozemcích bývalého ženského kláštera na ulici Kirova 8. Ve středu města !!! Později byli zajatci umístěni ještě na ul. Wolodarskiego 19 (8 generálů i ordonanc), na ul. Kirova 32 (96 plukovníků, podplukovníků i majorů).

Polští zajatci byli v hlavním táboře byli ubytování v několika (10-20) budovách různého typu vesměs hospodářských, zpočátku také ve stanech a zemljankách. Oba pravoslavné kostely zůstaly zavřené (viz http://www.rzeczpospolita.pl/dodatki/dodatek1_050416/dodatek1_a_7.html ). Také z memoárů hraběte Josefa Czapského „Starobělské vzpomínky“ vyplývá, že Poláci bydleli v barácích: „Museli jsme postavit řadu nových baráků. Před Vánoci byly hotové. Nové baráky (včetně těch dosavadních šlo asi o dvacet budov) byly studenější, ale nebyly v nich naštěstí štěnice, byly čisté, chodbičky mezi nimi jsme pojmenovali podle ulic, po přestěhování do nového baráku jsem bydlel na rohu Lvovské ulice a Norwidovy“. (http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=758&PHPSESSID=35fee2dfd6729f3b3ede50d36085d0b4 )

Rotmistr polské armády Josef Čapskij, pověřený generálem Andersem vyšetřováním Katyně, uváděl ve své zprávě ze dne 25. dubna 1943, že ve třech táborech nalézalo okolo 8700 polských důstojníků. Na konci října se ve Starobelském táboře nacházelo na ploše 40 000 metrů čtverečních se  nacházelo 3907 zajatců v 20 obytných budovách (viz http://katyn.ru/index.php?go=Pages&in=view&id=608 ). To znamená, že v jedné budově mohlo být ubytováno 100 osob. Velitelem tábora se stal kapitán státní bezpečnosti Aleksandr G. Berežkow, komisařem  Michail N. Kiršin. Starobielsk byl vyhrazen jako speciální tábor pro důstojníky a vyšší státní a vojenské úředníky usnesením Politického byra KC VKS(b) 2 října 1939. První transport Poláků dorazil 28. září, šlo o obránce Lvova, mezi dalšími tak také byli důstojníci z finské flotily.

29 listopadu 1939 v táboře se nacházelo 3907 vojenských zajatců, 1. dubna 1940 r. - 3893; z toho 8 generálů, 55 plukovníků, 126 podplukovníků, 316 majorů, 843 kapitánů, 2527 dalších důstojníků, 9 kaplanů, také 2 zemani i 5 vyšších úředníků. Z  3845 zajatců 15. března 1940 bylo 2231 důstojníky v záloze, 1303 profesionálních. Ve Starobielsku bylo vězněno více než 20 vysokoškolských učitelů, cca 400 lékařů, , několik set právníků (i  z nejvyššího vojenského soudu), inženýrů, cca 100 učitelů, také spisovatelé a novináři, dále skupina duchovních různého vyznání, mezi nimi pravoslavný vojenský kaplan pplk Szymon Fedorońko i hlavní rabin mjr Baruch Steinberg (po odvozu v prosinci z tábora je většina  nich popravena v dubnu a květnu 1940 v Katyni). K 29. březnu 1940 se tam mělo nacházet 8 generálů, 55 plukovníků, 126 podplukovníků, 316 majorů, 843 kapitánů, 2527 důstojniků, 9 knězů, 2 velkostatkáři, 5 státních úředníků, 1 gymnásista, 1 sluha polského prezidenta.  První "transport smrti" ze Starobelska se 195 zajatci odjel 5. dubna, do 12. května bylo posláno do Charkowa (přes Vorošilovgrad nebo Valujki) 3807 zajatců. (http://www.rzeczpospolita.pl/dodatki/dodatek1_050416/dodatek1_a_7.html ). Podle dalšího pramene 16. března začala příprava seznamů zajatců, na jejichž základě byly vykonány později popravy. Bylo také zakázáno psát dopisy a byl omezen počet technických pracovníků v táborech, aby bylo zabráněno únikům (przecieku). 9. dubna bylo podepsáno 13 listů se jmény zajatců. Na jednom listu se nacházelo cca 100 jmen. http://wiadomosci.onet.pl/2068484,11,1,1,,item.html

Do Starobelska podle výše uvedeného materiálu bylo dopraveno 600 leteckých důstojníků, 400 lékářů, několik set inženýrů, učitelů a vysokoškolských učitelů, 112 kaplanů, osm generálů, dále 57 plukovníků a 130 podplukovníků.  Ke konci října 1939 se v táboře nacházelo 3907 vojenských zajatců. 

A přesně v této společnosti se má pohybovat těžce nemocný pan  Raichl osobně a celá velká skupina dalších osob, kteří ilegálně překročili hranice SSSR, minimálně po dobu osmi týdnů,  žádný historik však jeho přítomnost, ani přítomnost dalších osob v bývalém ženském starobelském klášteře nezaznamenává: „Tehdy tam právě odháněli Poláky z toho kláštera a starý polský šlechtic, Potocki, se mnou loučil a říkal: Panie Čechu, my už se neuvidíme, nás budou asi pomalu likvidovat. Já jsem tomu tak dalece nerozuměl a měl jsem potíže sám se sebou, že jsem byl strašně zesláblý po tyfusu a jen tak tak jsem se plet. Až přišla skupina enkávedistů, vyvolali nás podle jmen, a to vyvolávali celý den, a tam nám dali rozsudky za nelegální přechod hranic“(Vrkočová, 2007, s. 8). V jiné verzi tohoto příběhu pak Raichl na tuto událost vzpomíná takto: Chodil tam za mnou hrabě Potocký ze staré polské šlechty a v den, kdy je pak naháněli na konvoj, mi řekl: Pane Čechu, já už pana neuvidze, nas bende likvidovat.

Co se týče rodiny Potockích, tak velká historie, zavěšená na různých polských webech, neví ve spojitosti se Starobelskem o žádném hraběti Potockém, toliko ve Starobelsku zaznamenává přítomnost kaplana  majora Jana Potockieho, superintendanta evangelické církve který sice měl zahynout v Katyni, ale však   byl spolu s dalšími knězi 24. prosince 1939 odvezen do Lubljanky (viz http://tygodnik2003-2007.onet.pl/3591,30122,1439946,tematy.html ).

Jiný zdroj uvádí, že není známo nic o dalších osudech těchto lidí. (http://www.poloniarosji.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=73&Itemid=39 ), další zdroj však u jména Jan Józefat Potocki uvádí kromě jiného následující údaje.: w sowieckiej niewoli po 17.IX.1939r. (Starobielsk, Ostaszków, Moskwa, Starobielsk, Kozielsk); lista NKWD nr 022/3 z 9.IV. 1940r., nr poz. 60, nr sprawy ( http://jozwa22.republika.pl/15/lista.htm ).

Pan Raich setkal údajně s panem hrabětem již na konci své nemoci, avšak lze poznamenat, že přítomnost pana kaplana ve Starobielsku byla známa americkým čtenářům prostřednictvím vzpomínek kněze Franciszka Tyczkowskiego. Tento kněz nebyl jediným Polákem, který popsal poměry v SSSR.  Lze zde třeba hovorit o vzpomínkách Beaty Obertyńské „W domu niewoli“ pod pseudonymem Marta Rudzka (Řím 1946), která popsala svou cestu do lágru Vorkuta a další své osudy v SSSR v čase války. Polští zajatci ze Starobelska měli být přitom převezeni od 5. dubna do poloviny května 1940 do Charkova.

Co se samotného onemocnění týče, asi nemohlo jít o břišní tyfus, který se vyskytuje v teplejších pásmech. Skvrnitý tyfus je závažné infekční onemocnění, které je provázeno zimnicí, třesavkou, horečkou, bolestmi hlavy a celého těla. Původcem je Rickettsia prowazeki. Projevuje se intenzivní bolestí hlavy, zad a končetin, kašlem a zácpou, pop nichž následuje vysoká horečka, zmatenost, vyrážka podobná jako při spalničkách, vyčerpání, zeslabený puls a v mnoha případech i delirium. Bez léčby dochází v důsledku septikémie, srdečního selhání, renálního (ledvinného) selhání nebo pneumonie k úmrtí. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, v jehož krvi jsou přítomny rickettsie. Nemoc je přenášena vší šatní. Veš se infikuje po nasátí krve nemocného člověka. V jejím střevě se rickettsie namnoží a asi za dva až šest týdnů se vylučují spolu s jejím trusem. Veš opouští nemocného a hledá nového hostitele, na kterého může nákazu přenést. Infekční materiál vniká do kůže rankami po poštípání nebo oděrkami z poškrábání. Vzácně může dojít k přenosu prachem obsahujícím trus infikovaných vší . Branou vstupu infekce jsou buď dýchací cesty nebo spojivkový vak. Možný je taky přenos krví pacienta. Onemocnění není přímo přenosné z člověka na člověka. Pacient je infekční pro veš po dobu horečnaté fáze onemocnění a ještě asi dva až tři týdny po návratu teploty k normálu. Inkubační doba se pohybuje od jednoho do dvou týdnů, nejčastěji je dvanáct dnů. Hlavně se někdy po celý život se stává nebezpečným pro své okolí, stává se bacilonosičem. Ale víte, co mě fascinuje, ti Sověti těm polským důstojníkům rozdávali několik dnů před jejich usmrcením protityfové tablety.  

Řekněme rovnou, že kdyby touto nemocí pan Raichl trpěl a nebo kdokoliv z jeho okolí, mohl ušetřit NKVD vskutku hodně práce. Jako bakteriologická zbraň by byl účinnější, levnější než ty německé pistole použité při popravě. Je-li možné však vycházet z předpokladu, že pan Raichl strávil čas od svého příchodu do Ruska až do svého odchodu k formulující se k československé vojenské jednotce v Buzuluku v Borisoglebsku, tak zcela jistě vysvětlit výše uvedené nejasnosti v příběhu našeho mysliveckého latináře. Ale tato lokalita v souvislosti s pobytem Čechoslováků na území Sovětského svazu podle mně známých publikovaných a zde vesměs citovaných materiálech není nikde zmiňována. Nicméně faktem je, že existuje ještě horší úkol, než hledání jehly v kupce sena, a tím je dokázat, že žádná jehla se v kupce sena nevyskytovala, ani vyskytovat nemohla.

Aby to čtenář a badatel neměl tak úplně jednoduché, tak přítel pana Raichla Vasil Sofilkanič (nar. r. 1921 ve vesnici Klečanov na Podkarpatské Rusi) po obsazení území Maďary v roce 1940 přešel spolu s dalšími čtyřmi kamarády do SSSR. Následoval výslech. Ptali se jich, kdo je poslal a jaký je jejich cíl. Museli dát i otisky prstů. Poté je odvezli do Stryje v Haliči, kde spali v kostele. „Jeden vedle druhého, že když se někdo chtěl otočit na levý bok, tak všichni museli vstát a otočit se.“ Pak je odvezli do Starobelska. Byl tam monastýr a na oltáři byl záchod. „To byl asi dvěstělitrový sud, kam se chodilo na záchod. A když byl plný, tak se to vyneslo ven - vylil se. Nám, kteří jsme vyrůstali dost věřící, to bylo strašně divný.“ Odsoudili je a za ilegální přechod dali každému tři roky, členům komunistické strany pět let a komunistickým funkcionářům sedm let. „Potom nás vyvezli na Sibiř, na nucenou práci. Dvanáct hodin dennodenně a já byl slabý jako komár. Kopali jsme šutr a házeli na auto“. V mládí by býval rád vstoupil do Komunistické mládeže, ale neměl peníze na členské příspěvky. Měl dříve sympatie k Sovětům. „Když jsme tam přišli, tak jsme viděli ráj na zemi…“ Zvláštní bylo také pracovní nasazení občanů SSSR u Starobelska na zahradách a na polích v neděli a v sobotu. Na Sibiři se dozvěděl další příběhy, proč se tam vězni dostali. „Ten z Oděsy se jmenoval Južkovský. Byl student, o deset let starší, a dostal deset nebo patnáct let, protože něco mluvil proti.“

Nikolaj Kubarič, nar. 1919 z Podkarptské Ukrajiny s kamarádem také odešel přes Polsko do SSSR (http://www.rozhlas.cz/vltava/publicistika/_zprava/321993, 23.2.2007). V tu dobu tam byli Poláci, a když jsem utíkal podruhé, tak už tam byli Rusové. Cesta byla velmi těžká, lesy jsme se tam dostávali. Jednou ráno "Stoj, kto iďot!" a vidíme - sovětská pohraniční hlídka. A já povídám: "Iďom v Rasíju." - A co budete dělat v Rusku? - "No, rabotať." No řekl rabotať buděš a tak dále. Tak nás tam nechali 14 dní. Pak nás odtud odvezli do Starobeska. A Starobesk byl lágr. Sběrný lágr to byl. Tam jsme byli asi čtyři měsíce. S Ivanem, bratrancem, jsme byli pohromadě, odtud nás pak odvezli do Stanislavi. Tam jsme byli odsouzeni. Za přechod hranic. Když mě vyslýchali, pořád se ptali, jestli jsem "věngerskij špion". Já povídám "prosím vás, já vůbec nevím, co je to." "Nět, ty palučil děngi, ty špion!" Já povídám ne, dostal jsem bití a tak dále. Bylo to moc, moc tvrdé. Tam mě odsoudili - ve Stanislavi - a odtud nás vyvezli na Sibiř. Nejdřív to byla Pečora a z Pečory na Vorkutu.

První dva nejsou jmenováni mezi účastníky bitvy u Sokolova (http://forum.valka.cz/index.php/f/1736), pan Kubarič ano.  Starobělskem mají procházet také další podkarportuští přeběhlíci. Kromě Jana Plovajka, plk. Václava Djačuka lze uvést Jiřího Kopince, jehož také vozí sem tam ze severu na jih a obráceně. Po obsazení Podkarportoruské Rusi Maďary 18. března 1939 rozhodují se Jiří Kopinec a jeho tři přátelé pro odchod do SSSR. Na hranice je to 80 kilometrů. Aby vzbudili co nejmenší pozornost, berou si dřevařskou výstroj a po hřebenech Karpat vyrážejí na východ. Je červen 1940. Po několika dnech překračují hranice u obce Jelenková v dnešním Polsku spolu s krejčím Kreismannem z Imstičeva, jehož přibírají cestou. Jsou okamžitě zadrženi sovětskými pohraničníky a nahnáni do stodoly. Ráno je odváží nákladní auto do Levočny, odkud jsou po výslechu odvedeni do 30 kilometrů vzdáleného sběrného tábora ve Skolje. V té době tam v dřevených barácích a ve stanech žije přibližně 200 lidí, z převážné většiny Rusínů. Odsud jsou odváženi do dalších táborů a věznic a na jejich místo nastupují další uprchlíci ze zemí ovládaných státy Osy.

Po šesti týdnech odvážejí Jiřího Kopince v dobytčím vagóně do věznice ve Stryi na západní Ukrajině. Osazenstvo věznice i cely, v níž tráví dalšího půl roku, je národnostně pestré: jsou tu Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusíni, Židé, Češi. Jiří Kopinec je za nelegální překročení hranic odsouzen ke třem rokům v pracovních táborech NKVD. S dalším transportem se ocitá ve Starobělsku, kde zůstává třičtvrtě roku: Tam byl veliký kostel.  V přepažené kostelní lodi jsou zde drženi uprchlíci z celé střední a východní Evropy, a také mnoho polských válečných zajatců. Dole byli političtí vězni, nahoře přeběhlíci. Bylo tam možná tisíc vězňů, nešlo to spočítat. Do práce se nechodí, vězni hrají šachy s figurkami z chlebové střídky a svorně se nudí. O táborech samotných mají jen velmi nejasné představy, mnozí se na práci dokonce těší. V září 1941 vyráží ze Starobělska vlak s třiceti dobytčími vagóny. V jednom z nich je i Jiří Kopinec.

Pokud pan Kopinec se vyskytoval spolu s ostatními v září 1941 ve Starobelsku, tak lze se ptát, zda se jim nepoštěstilo uvidět alespoň zdálky německé vojáky. I když nebylo možné zjistit, kdy přesně se německá armáda převalila přes toto město, tak 8. 9. začínají Němci obléhat Leningrad. 16. 7. 1941 okolí Smolenska je okupováno německými vojsky. Hlavní město Luganské oblasti - Lugansk (tehdy Vorošilovgrad) - je obsazeno německými vojsky 17. července 1941.  Belovodsk ležící poblíž Starobělska byl obsazen 13. července 1941. Městečko Jurjevka v Luganské oblasti bylo obsazeno v polovině července 1941. Starobělsk byl nutně  obsazen dávno ještě před přijetím známého rozkazu „НИ ШАГУ НАЗАД!“ НАРОДНОГО КОМИССАРА ОБОРОНЫ СОЮЗА ССР № 227 z 28. července 1942. Německá okupace trvala do 14. února 1943.

Po třech týdnech trať končí: přeživší jsou vyhnáni z vagonů a za rozbřesku dorážejí ke břehům Pečory, kde jsou naloděni na nákladní parník. Po řece široké až dva kilometry se plaví šest dní a nocí.  Pak loď s přibližně osmdesáti vězni přistává nedaleko železniční trati, zbývajících padesát kilometrů jsou nuceni urazit na nákladních vagonech. Ocitají se v tundře, tisíce kilometrů od Moskvy, 270 kilometrů na jih od Severního ledového oceánu. V zóně obehnané ostnatým drátem stojí strážnice a několik stanů. Tábor si musí postavit sami. Do jedné ze stavebních brigád je zařazen i Jiří Kopinec. Asi po roce a půl je s padesáti dalšími muži vybrán na stavbu železničního mostu přes Vorkutu zhruba 50 kilometrů od tábora.   Před smrtí jej zachraňuje nábor do 1. samostatného čs. armádního sboru. Je odvezen do mírnějšího tábora v Džambulu v Kazachstánu, kde pracuje v pekárně, a po čase se dostává do Buzuluku. V ženijní jednotce ze účastní bojů u Kyjeva, na západní Ukrajině, na Dukle. (http://www.ustrcr.cz/cs/pametnici-sovetskych-pracovnich-taboru-jiri-kopinec).

Podobně jisté problémy má svědectví Dimitrie Drábá ohledně existence polských důstojníků po srpnu 1940 ve Stryji: „Vytvořili jsme skupinku asi pěti lidí, kteří byli vyslýcháni a různě sledováni policií, a rozhodli jsme se, že uprchneme do sověty obsazené části Polska. Shromáždili jsme zbraně, sehnali průvodce a v sobotu navečer jsme se vydali na pochod, hranici jsme překročili 1. srpna 1940 v pět hodin ráno. Zbraně jsme schovali v lese, abychom neměli potíže kvůli tomu, že jsme přišli ozbrojení. Jen jeden z nás si ponechal dýku, a i ta nakonec byla považována za zbraň. Šli jsme k vesnici, a na jejím okraji jsme slyšeli strážného na věži, jak volá na velitelství, že vesnicí postupuje pět neznámých osob. „Zajali“ nás a vyslýchali. Potom nás převezli do sběrného lágru a potom do vězení ve Stryji, kde jsem se ocitl na cele plné polských důstojníků. Po měsíci jsem putoval do města Starobilsk [ukrajinské město bývá v češtině též uváděno pod ruskou variantou jména Starobělsk, pozn. red.], kde mě 6. ledna 1941 odsoudili za nelegální přechod státních hranic SSSR na tři roky nucených prací.“ (http://www.memoryofnation.eu/data/witness/304/recording/268-transcript.htm

Dle Boráka učitel Antoni Bielesz z Konské u Třince absolvoval před válkou důstojnickou přípravku, ale v době, kdy padl do zajetí, neměl ještě uniformu, a to ho zachránilo. V táboře Starobělsk se přiznal jen ke své základní službě v československé armádě a svou hodnost zatajil. Prostí vojáci nebyli totiž pokládáni za třídní nepřátele SSSR a mohli být v rámci výměny zajatců s Německem propuštěni. Tak se i on koncem října 1939 dostal přes Kyjev a Lublin do německého zajateckého tábora v Saganu a v prosinci 1939 byl už doma v Třinci. Vyprávěl o poměrech ve Starobělsku, o zákazech korespondence, o politické propagandě a dalších strázních svých spoluvězňů, mezi nimiž byli i rodáci z Těšínska, později povraždění v Charkově. Jiní dva bývalí vojáci, Józef Franek ze Stanislavic a Karol Gabzdyl z Karviné, se do Starobělska dostali až v létě 1941 po pobytu v průchozích táborech, kde pracovali v kamenolomu a na stavbě silnic. V té době byli už jejich kolegové dávno mrtví: „Vůbec nás ani nenapadlo, jaká tragédie potkala naše předchůdce, i když jsme na pryčnách viděli nožem vyškrabané polské nápisy a jména,“ uváděl K. Gabzdyl. Oba nakonec vstoupili do polského vojska v SSSR a přes různá světová bojiště došli až domů. Do Starobělska se koncem roku 1940 dostali i dva Češi, kteří původně odešli do SSSR s cílem bojovat proti nacistům. Evžen Kijonka z Bohumína byl zatčen hned po přechodu hranic a ve Starobělsku byl odsouzen k pěti letům nucených prací do gulagu v sibiřské Uchtě, odkud byl propuštěn až v roce 1947. Jiří Pavlič směřoval ze Starobělska do gulagu v Magadanu poblíž Kamčatky. Nikdo z nich neměl tušení o osudu polských vojáků, kteří v táboře pobývali před nimi (http://gulag.szmo.cz/dokumenty/studie/katyn.pdf ).

I podle výpovědi (trpící pozoruhodnými časovými a meterologickými nesrovnalostmi) 28leté vojínky Štěpánky Gejdarové pocházející z Náchoda ze dne 2. 7. 1942, která po svém odjezdu z domova 21. Června 1940 po měsíci nepozorovaně přešla řeku Sam, tvořící hranici SSSR podle mapy a kompasu, byla zatčena v Lesku a po dalších jedenácti měsících, tedy někdy v červnu 1941 se ocitla spolu s Vlastou Pavlanovou v „St. Bielsku, kde byli koncentrováni vězni a tříděni do různých pracovních táborů  … Ve St. Bielsku jsme byly dva týdny. Potom jsme byly odvezeny na nucené práce do různých táborů. Tato cesta byla mým nejhorším utrpením. Byly jsme vezeny ve vězeňských vagónech úplně temných, přeplněných, polonahé při mrazu 50 stupnů Celsia jsme umíraly žízní a hladem. Konečně jsme se dostaly na místo určení v Lubeckobezvodném, Gorkovská oblast (opět se tedy nacházíme v Nižněnovgorodské oblasti –poznámka autora). Byly jsme nuceny těžce a namáhavě pracovat v cihelně. … V cihelně jsme pracovaly přes léto a na zimu jsme byly určeny na práci v lese, kde jsme polonahé a bosé v mrazech 50 stupňů Celsia byly nuceny kácet stromy a prohazovat cestu sněhem 1, 20 m vysokým. 28. ledna 1942 jsme byly osvobozeny a poslány do Buzuluku k tvořící se Československé vojenské jednotce v SSSR … Za velikého mrazu a hladu jsme se konečně dostaly dne 17. Února 1942 do Buzuluku, kde … jsme byly velice vřele přijaty plk. Pěch. L.Svobodu a odvedeny jako ošetřovatelky.  … Tento den byl snad nejkrásnějším dnem v mém životě. Chci konat svoje povinnosti jako dobrý voják a pomáhat při osvobození naší milované vlasti“(Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu … Část II , s.288)  

Mohli však pan Raichl a další Češi vidět nějaké Poláky přímo v tom klášteře ve Starobělsku? Po odjezdu těch polských důstojníků do Charkova v dubnu a květnu 1940 bylo vskutku evakuováno  do Starobělska čtrnáct tisíc osob, z toho jedenáct tisíc Poláků po započetí války s Německem (viz též Borák, 1991, s. 169), kteří  tam dokonce setrvali až do níže uvedené amnestie polských občanů a vojáků 12. srpna 1941 a kteří tam byli přemístění z Ivovského tábora, kde se podíleli na stavbě strategické cesty mezi  Novohradu Volyňského v Žitomírské oblasti a Lvovem.  (viz http://www.zgapa.pl/zgapedia/Jeńcy_polscy_w_niewoli_radzieckiej_(od_1939_roku).html ; ; http://www.zgapa.pl/zgapedia/Obozy_NKWD_dla_je%C5%84c%C3%B3w_polskich.html )  Možná, že právě tyto poměry ve starobělské lokalitě spolu s ostatními výše uvedenými Čechoslováky popisuje pan Raichl: „Když jsem se trochu zmátořil, tak jsem přišel nazpátek do toho kláštera, byly ještě takový bloky postavený, a tehdy tam právě odháněli Poláky z toho kláštera“. A právě k těmto počtům se také může vztahovat tvrzení pana Raichla, že „v Borisochebsku byly tisíce a tisíce polských zajatců“ (Vrkočová, 2007, s.8).

To promísení historických faktů – na základě četby dostupné historické literatury a jeho vlastních zážitků pana Raichla, respektive vyprávění jeho kolegů je dobře patrné z magnetofonového záznamu nepublikované části jeho vystoupení pro ústecký rozhlas:

 „Tak po útěku, když jsem se dostal do Sovětského svazu a potom dobytčáky jsem jel přes dlouho rovnou Ukrajinu na jih, do Ugandska, a tam jsme na severu zastavili s konvojem NKVD, u Starého Monastýru, nazývá se to místo Starobelsk, je to východoseverní část Ukrajiny. Tam už bylo tisíce Poláků, utečenců z Podkarpatské Rusi, Polska a nás tam dalších, já nevím, 1 500-1 700 trestanců vezli. Budovy tam byly staré, zavhlé, kamenné, a pak byly velké přistavěné baráky asi něco jako vojenský tábor. Samozřejmě všechno bylo ohraženo věžemi, kde stáli vojáci NKVD v takových dlouhých pláštích a bondějovkami na hlavách,      a předtím bylo takové zónové pásmo, kde žádný trestanec nesměl vkročit. Tam jsem poznal v kopuli toho kláštera, kde jsem byl převezen a nahnán, kde byli palandy 5 až 6ti poschoďové, kde už bylo mnoho polských důstojníků a bývalých vedoucích politiků a šlechty. Já jsem se tam poznal např. se starým hrabětem Potockym, s generálem Jaselskym, Jaslinskym a chodili tam vyšší důstojníci, tak asi do majora, generalita byla zavřená v dřevěných barákách tam dále, kde jsme chodili krást cibuli. V ten čas tam mohlo být 13 000 až 15 000 tisíců všech vězňů, tak podle odhadu. Nikdo přesně nemohl vědět, kolik nás tam bylo, protože jsme byli tak přecpaní v té kopuli, kde kdysi byla zákristie, snad aby Poláky dráždili, tam udělali Sověti palažku a latrínu. Rozdělená kopule napůl a každá měla, jak říkám, 5-6 paland, tam jsme spali, tam nám přinášeli chléb, tam vyvolávali, vodili k výslechům částečně a většinou jsme tam čekali na tzv. administrativní rozsudek. A já jsem osobně dostal horečku břišního tyfu, byl jsem přenesen do vojenské nemocnice, tam mi vypadaly vlasy, skoro jsem ztratil zrak,  ale dostal jsem se z toho, bylo to někdy koncem října nebo v půli října, když nás vyvolávali do kamenného baráku, stálo tam několik důstojníků NKVD a předčítali jména vždycky Familia otičestvo imje, no a když se člověk k tomu přihlásil, tak nám četli rozsudky. Rozsudky byly administrativní, když jste přešel hranici, jak oni říkávali, narušil hranici, 3 a půl roku, když měl u sebe mapu, tak to bylo 5 a půl roku, když měl u sebe zbraň 8 a půl roku i víc. No, mě to vyneslo tehdy 5 a půl roku, protože jsem měl mapu, já pistoli neměl. Přestěhovali nás na jiný barák, kde jsem viděl, bylo mnoho polských vyšších důstojníků a než nás odvezli na transport, tak ten lágr navštívila MK vojenská a říkali ti někteří dozorci, co byli slušnější, že tam byl generál Šapošnikov, který měl působit na ty polský důstojníky, kteří absolutně odmítali s bolševikama jakékoliv jednání. Poláci se chovali strašně hrdě, byli dobiti, ale za zády bolševiků si odplivávali, a proto snad asi přišel, aby jim dal najevo, aby změna jejich atitud, by je mohla zachránit. No, ale odjel pryč, my tam chodili krást cibuli do toho baráku, tak jsem viděli další návštěvu, která zůstala několik dní a jak jsem se dověděl byl to Ivan Cérov, byl to generál NKVD Reimann. Tito páni jsou pravděpodobně vinni, že asi 3 000 Poláků, který potom za jejich přítomnosti, začali vyhánět v noci, na tzv. transport, kde konvoj už je odváděl. Z našeho místa bylo odvedeno mnoho Poláků, byli mezi nima profesoři, důstojníci a byli mezi nima tzv. presudčíci. Presudčíci byli bolševikama strašně nenáviděni asi jako naši legionáři, tím, že bojovali s maršálkem Presudským, a potom zastávali určitá privilegovaná místa v Polsku, místa policistů, byli u vojska a bolševici jim říkali presudčíci. No, tak to jsem věděl, že nebyli v lásce. Těch spoustu odešlo a starý Potocký, když se loučil,tak říkal, to je asi naše poslední cesta. Všichni byli smutní, protože tak nějak podvědomě tušili, kam je vezou. Vždycky je vyháněli v noci a NKDVisti je doprovázeli, a všechno se to dělo v noci. Transporty se přiváželi a odváželi. To jsou ty osoby, které jsem tam já viděl a o kterých jsem slyšel různé věci. Mimo jiné v Praze žije můj kolega plukovník Vasil Kučera, se kterým jsem se sešel, a který tam se mnou seděl. Jsme spolu o tom mluvili v Duchcově na oslavách Antonína Sochora, to je další svědek, to též viděl. A tito Poláci, jak říkám, mohlo jich být 3 000, mohlo jich být i víc, mi jsme ještě něvěděli, kam je táhnou, byla to ta smetánka, generalita, která byla navštívena těma pánama, jak jsem předtím jmenoval, to byl ten náčelník Rudé armády Šapošnikov, který snad měl dobrý úmysl, nevím přesně, jak se říkalo. Tito dva páni a Ivan Serjov později byl ministrem NKVD za doby Chruščeva, ti se pak ztratili, lágr se ochudil asi o 3 000 až 3 500 lidí a tak člověk zapomněl, protože přicházeli noví a odcházeli další, člověk měl svoje starosti, svůj hlad, svoje nemoce, svoje zoufalé myšlenky, takže noví přicházeli a odcházeli. Já jako mladý kluk jsem měl o to zájem a přes počáteční antipatie vůči Polákům za rok 1938 se to později změnilo a já jsem je obdivoval za jejich protisovětskou hrdost. Musím říct, že se chovali skoro do jednoho důstojníci Polsky. Pak jak jsem přišel sám na ten transport a odjížděl jsem, jak jsem říkal, na tu Moskvu, přes ten Perm, jsme se přibližovali k Uralu, do Sverdlovska, to už byla zima,  a pak nahoru do Irtyše a Irvděvu. Tak asi za 6 měsíců, v tom samém lágru, přišli dva z této skupiny, která převážela Poláky ze Starobelska. Jeden byl starší na NKVD, byl to Bělorus, druhý byl to poručík a ten byl už skoro šílenec, na toho musel člověk dávat pozor, byl to ruský Žid. Ten vždycky vytáhl, takový jako si vytahují culíčky do čela a něco si mumlal, modlil se. S tím starším jsme se seznámili, já jsem mu říkal, že jsem byl ve Starobelsku. A on říká, já jsem tam byl taky, proto jsem tady. Říkám : „No, a proč jsi tady?“ „No, podívej se, nám to lezlo už hlavou, když jsme tam museli vázat ty Poláky tím ostnatým drátem a ještě jsme jim ho přivazovali ke krku, těď jsme je museli bouchat, střílet, bodákama píchat, oni se tam ještě hýbali, no, tak někteří tam přímo zblbnuli. A ten pošuk, ten poručík od toho nějak utekl, že to nechce dělat, tak se ukázali někteří mezi námi tam vozili druhý lidi. Tak ten mi dosvědčil tu Katyňu, kde udělali hroby, tam je vodili a zabíjeli, to bylo hlídaný. To bylo fakt rok před Němcama nebo několik měsíců před Němcama, tito dva dokázali, že tam dováželi ze Starobelska, to jsem si zapamatoval, protože za to jsem byl vyslýchaný v r.1954 americkým kongresem ve Spojených státech, ovšem tehdy jsem byl lhář, protože tehdy oficiální kruhy tvrdily, že to udělali nacisté a my s jedním knězem jsme tvrdili, že to udělali Sověti. Dneska se ukázalo, že jsme měli pravdu, ale tak to Vám říkám, to se stalo v roce 1941 těsně před vypuknutím války, že on říkal, že to bylo hrozný, ten Bělorus byl takový rozvážný člověk, byl to sice NKVD, ale on říkal, že už to dělat nemůže, dali mu za to myslím 25 roků a ještě říkal, že je rád, že žije, že to bylo hrozné na nervy těch zabijáků, protože byli zatáhnutí ostnatýma drátama a že je dobíjeli sekerami. Sám říkal, to, že používali německé náboje, to je pravda, protože Sověti dostávali za výměnu od Němců nafty a zrní, dostávali v ten čas průmyslové produkty, tak mezi nima mohli být klidně německé náboje, které tam našli, protože Sověti je používali. Tak mi to potvrdilo ty slova, když odcházel starý Potocký, že ta cesta je smutná a že se spolu v Polsku již pravděpodobně nesejdou, to už měli ti Poláci takovou předtuchu, protože to oni jinak byli veselí, protože chtěli vědět, co se ve světě děje atd., ale tito odcházeli smutní. O těchto jsem se dověděl, že další takoví přijeli do toho Katyňského lesa, byli z toho Kozelsk nebo Kozlovsk a ten třetí, já jsem to před chviličkou říkal, teď jsem to zapomněl, Starobelsk, Kozelsk a …já si vzpomenu potom, na ten třetí lágr. Tak to mě utvrdilo v tom,  jak jsem přišel, jak jsem se vracel s armádou domů, o té věci samozřejmě mluvit v Československu a tím jsem se už dostal do konfliktu v roce 1945-46 s ÚVZ, které tehdy ještě bylo na Kampě a kde právě můj kolega z důstojnický školy Raicin už byl šéfem a čekal na ty generálský lampasi. Totiž mě nepřekvapilo nic, když pak se ukázaly v republice řeči,      že tam byli mezi tou komisí i čeští doktoři od červeného kříže, jeden snad spáchal sebevraždu, jeden měl být odtažený Sověty atd., tak pro mě to nebylo žádné překvapení, protože já jsem věděl, že NKVD je schopná udělat co Gestapáci a ještě víc, ovšem tehdy naši lidi to nepřijímali tak a brali to jako propagandu proti Sovětskému svazu, což bylo právě pro nás, náš národ velké neštěstí.

Podle soupisu literatury ve výše uvedených zdrojích lze soudit, že do podvědomí historiků se tato informace o tzv. druhé vlně polských zajatců a jejich pobytu ve Starobělsku dostala až koncem 90. let. Ale nicméně platí, že dle svých vlastních slov to už se nalézal pan Raichl úplně někde jinde, někde za Sverdlovem, tedy dnešním Jekarinburgem.

 

Velké putování

V další části svého vypravování už si dělá pan Raichl z posluchačů zřejmě legraci. Sověti ho vozí sem tam po své rodné straně, asi aby jí mohl velmi důkladně poznat. Do 22. června ho jako odsouzence za ilegální přechod hranice nejprve od Charkova převezou přes Moskvu (téměř zpět) přes Vorošilovgrad (jihozápadně od Volgogradu, Perm (vzdušnou čarou 1 000 km sevevýchodně za Moskvou) na Sverdlovsk (jihovýchodně od Permu), „ze Sverdlovska (tj. mezi Jižním a Středním Uralem) nahoru na Irtyš (ve skutečnosti východně vzdušnou čarou nejméně 500 km). Jet na Sverdlovsk přes Moskvu z Borisoglebska vypadá poněkud logičtěji.

Podle Vrkočové se  na východní straně Uralu dostane do posledního lágru Plotina 1 , podle pana Ćapka šlo o  Grob 2.  Nějak se v tom nelze orientovat.   V  republice Karélie se vskutku nachází поселок Плотина (o tom opět je řeč ve videu). Avšak studie ( http://csc.ac.ru/news/1998_1/1-11-2.pdf ) neví ani o lagru Plotina,ani o lágru  Grob 2.

Přijel tam v době zrání malin, ale také si tam užil 50stupnové mrazy. Jak se pan Raichl svěřil pan Kastnerové, někde v těch místech, se setkal s lékařem Fjodorem Makarovem. Podle Kastnerové mělo jit o jednoho z vězňů z tzv. Tuchačevského aféry, otce herečky Niny Makarovové-Fjodorové, který s Čechoslováky sympatizoval už od dob našich legií po první světové válce. Stejně by bylo zajímavé zjistit, zda ten dotyčný nebyl náhodou psychologem či psychiatrem a zda-li pracoval náhodou na nějaké té výchově pozdějších spících agentů, posílaných na Západ po potřebném tréningu v gulazích.

Kdyby šlo vskutku o dceru, tak se jmenuje Nina Fjodorovna Makarová, Záhadou zůstává, jak Федор Георгиевич Макаров, nar. v r.1903 v Mordvinsku ve vesnici Korino v Jelnikovském regionu mohl ve svém věku sympatizovat s Čechoslovaky a proč. Žil v Pervomajském regionu v Zeleném městečku, kde pracoval jako ФЕЛЬДШЕР МЕДПУНКТА. Další záhadou zůstává, jak se mohl stát vězněm v tzv. Tuchačevského aféry, když byl zatčen 22. října 1936 a  odsouzen 27. ledna 1937 (podle podle paragrafu  58, čl. 10, odstavec 1, který se týkal kontrarevoluční agitace, respektive kontrarevoluční činnosti) k šesti letům pobytu v internačním pracovním táboře  a na tři roky zbaven občanských práv (lists.memo.ru/d21/f174.htm; Источник: Книга памяти Нижегородской обл.). Tuchačevskij byl uvězněn teprve 22. května 1937.

Lze silně pochybovat, zda Нина Владимировна Макарова (12.08.1908, село Юрьино, Нижерогодская губерния - 15.01.1976), ruská hudební skladatelka, autorka Dětských písní, věnovaných Stalinovi, která žila v Moskvě, která si v r.1930 vzala Arama Chačaturjana, mimo jiné autora Písně o Stalinovi., v r.1941,1943 a 1946,1950 vyznamenaného Stalinovou cenou, nemohla být dcerou výše uvedeného pana Makarova už vzhledem k datu svého narození, spíše mohlo se jedna o jeho příbuznou (sestřenku ?). Nižněnovgorodská oblast (rusky Нижегородская область / Nižegorodskaja oblasť) se nachází v Povolží ve střední části evropské poloviny země s hlavním  Nižnij Novgorod který byl přejmenován na Gorkij (1932). O osudech těchto lidí se Raichl mohl dozvědět od někoho z Čechů v Orankách, kde byla umístěna část českého legionu. Případně od Čechoslováků, kteří se měli dle poznatků zjištěných dle výpovědí učiněných před příslušnými československými důstojníky v Buzuluku, se nacházet v Ivdělu.

V nepublikované části svého vystoupení pro český rozhlas v Ústí nad Labem podle magnetofonového záznamu pan Raichl sdělil, že Já osobně jsem tam přišel na Plotinu, ještě než začala válka, jsme jakžtakž krmeni byli, byla to strašná práce od rána do večera bez jednoho dne jak oni říkají východní, tzn. bez soboty a neděle za dob Stalina, byli akorát dva dny volna v roce, kdy dávali těm lágerníkům volno a to bylo 1.máj a na Velkou říjnovou revoluci. V lágru jsem našel mnoho Poláků, už teda odsouzených, mezi nima byli policisté teda hlavně z té části, co Sověti okupovali z východního Polska, hlavně ze Lvova, kteří tam tesklivě zpívali …Kdybych se ještě narodit mjal …byli tam ti presudčíci a nižší důstojníci, také poddůstojníci z polské armády, bylo jich něco ke 3 000, co Sověti zajali v r.1939. Tak jsme se s nima bavili, protože čestina a polština nemají k sobě tak daleko, abychom si rozuměli,tak jsme si byli Češi a Poláci velmi blízcí v tom lágru. Nebyli tam jenom Poláci a Češi, ale bylo tam také mnoho Rusů, mnoho lidí  z aféry Tuhačevského, ti, co vyvázli štastně živí, byli tam Litevci, Ukrajinci, ti byli hodně výbojní, takový pro německý život, kteří viděli čistě v Němcích osvoboditele. No, a pak tam byli Žulíci, ty tam dávali asi pro to, aby nám zpestřovali život. Ti tam jen kradli chleba, nic nedělali, do práce nechodili, říkalo se jim slabosilka, kradli Polákům boty a to takovým způsobem, že když např. jejich Ataman oni mají tzv. kličky tzn. že mají Atamana, předtím mají strašnou hrůzu, takovou disciplínu snad nevidíte v SS jako mají Žulíci a tito, když dostali rozkaz, že mají ukrást boty tomu a tomu oficírovi polskému boty, tak to udělali, když se bránil, tak ho zařezali nějakým řezavým plechem z konzervy nebo něco podobného, ale on se ani nebránil. Takže když to neudělal, ten Žulík, a nepřinesl ty boty, ta slabosilka tomu svýmu představenýmu Atamanovi, ten se nazýval Bočka, tak se např. stalo, že si musel uříznout ucho a donést ho tomu Atamanonovi nebo článek prstu, to si opálili. Takovou disciplínu měli. Ovšem tito mladí, někteří byli tak 15, 17 let, z těch bezprizorních, jakým způsoben nikdy nepochopím, jak oni krásně tou dlouhou nocí zpívali ty žolické písně táhlé, melancholické. To mi zůstane celý život hádankou, jak člověk, který má na svědomí 5 nebo 10 zabití člověka, oni říkají ubijstva, přitom mohou vyluzovat takové krásné zvuky, to právě byli ti Žulíci, slabosilka, oni do práce nechodili, oni byli jaksi sociálně sblížení, my jsme byli nepřátelé, oni měli hachtle pachtle s těma strážnýma na tom rozvodu a těm oni donášeli boty, polské pláště, no, zkrátka vojenské věci, co Sověti neměli.   Za to dostávali chleba a oni jim zase zamlčovali, když nám kradli chleba nebo když nám brali naše příděly, co měli, co jsme museli hodně odpracovat. Ukradení takového chleba si člověk nemohl dovolit proti němu udělat, protože když jste si něco dovolil, tak Vám podřízl krk  a hodil Vás do latríny a nikdo to nevyšetřoval. Totiž tito Žulíci byli takový druhý trest na nás. No, a já jsem tam takhle začal dožívat, s vypuknutím války jako kdyby všechno zmizelo, chleba bylo málo, jídla bylo málo a muselo se dělat, všude byli transparenty pre bolse dreva- stranie atd. Slibovali Vám hory doly, že Vás pustí. No, jak Vás mohli pustit o 5 let dřív třeba, o 4 roky, když támhle jste už nevydržela třeba 5 měsíců, tak člověk na to potom kouká jako na blázinec. A tak jsem měl to štěstí, že za mnou přišel tzv. doktor, stařeček, felčar, Fedoran Radionovič Makarov, který si mě vzal jako Čecha, abych mu pomáhal v té jeho ošetřovně. Já jsem uměl azbuku, já jsem uměl rusky, latinsky, to stačí na to, abyste tam mohl dělat doktora. No, a tak jsem mu tam pomáhal tím, že jsem tam ošetřoval ty omrzlí nebo jsem uvazoval ty čísla těch vězňů, když zemřel, na pravý palec. To bylo kousíček dřeva, na tom bylo číslo a jméno, to se vzalo a uvázalo na palec, hodil se na to stacionér, jak oni říkávali, do takové komůrky a tam leželi zmrzlí a až jich bylo víc, přijeli saně, se naložili, vyvezli do tajgy, aby to divoká zvěř sežrala. Proč jsme dávali, ty čísla, nevím, čistě asi formou tou jejich hloupého zákona. No, a tak jsem tam poznal na tom lágru mladého polského studenta 17ti letého, který chodil v ošumělé uniformě gymnazisty, jmenoval se Tadeuš Mikolajčik. Když jsem se ho ptal, proč padl do vězení, říkal, že ho sebrali přímo ze školy, protože jeho starý strýček Mikolajčik byl v polské vládě anebo byl nějak činný v polské vládě ještě doma, což dávalo podnět k tomu, aby všechny polský politiky sebírali a odváželi na Sibiř. Tento chlapec tam ležel, už měl dezertérii a vzpomínám si ten den, když umíral, jak říkal Pravošku, vem si těch mých 200g chleba, já už stejně dneska umřu, už stejně nemůžu jíst, už mi vylézá střevo s krví jako když ho to nutilo. Tak on taky umřel ten den, no a potom začal takový hlad, co vypukla válka, že chleba míchali, já nevím, co tam všechno bylo, ale když člověk má hlad, tak sní všechno, jenom neví, jestli ho má sníst hned nebo později, protože co nám dali trochu kaše, to byla samá voda. Když někdy byla polévka, tam to bylo pár shnilých listů zelí, shnilí šlupičky z brambor, no a na tom jsme museli žít, tudíž síly upadaly. Když síly upadaly, člověk nemohl udělat normu, protože člověk by se namáhal, jak chtěl, tak těch 25m3 dřeva to ve třech lidech člověk nemohl udělat, kdyby se rozkrájel.To se sekalo ve sněhu, tam jsme museli taky chodit na záchod, všecko dělat, protože se bál některému dozorci říct, že chce jít na stranu, taky Vás pustí a pak vás zastřelí, že jste chtěl utéct, poběh, ne? No, tak jsme začínali puchnout, už jsme nemohli docházet domů, na nohách jsme měli takový ze starých automobilů, ze starých pneumatik, ty ořezaný kusy převázaný hadrama a všelijakýma šňůrkama, no a tomu se říkalo laptě. Když na to vzpomenu, to snad ani není možný, jak člověk vypadal takový žebrák, kdybych sebe takhle viděl, tak bych tak nechtěl žít. No, a když jsem tam byl u toho Makarova, což mi pomohlo, pomohlo mi to morálně i fyzicky, že jsem mu tam dělal toho pomocníka a Fedorovič Makarov byl z Leningradu a sázel na zprávu, že jeho manželku převezli do Jaroslavu, to mi taky říkal : „Jestlipak víš, že moje dcera je slavná sovětská herečka?“ No, to nevím. „ To je moje dcera, co natáčela Kamenný cvietok, Jenofiodorna Makaronova.“ Otec ve vězení,dcera sovětská herečka, matka evakuovaná do Jaroslavi, tak vypadala asi sovětská rodina v ten čas. No, a teď když to začalo s tou válkou, nebylo nikde co jíst, co krást, no, tak se začalo s kanibalstvím, a to nejenom tam, co já jsem byl, ale to bylo po celém Sovětském svazu i mezi civilníma lidma. Jak víte sám Chruščev ve svých pamětích přiznává, bylo to až do roku 1956 i na Ukrajině, která kdysi byla zásobnicí obilí a cukru pro Evropu, tak se tomu říkalo jako otěž baraninu, tak se stalo jednoho rána, když jsme přišli na ošetřovnu, přiběhne Fedor Arionovič a říká : „ No pasmatri co eto ti mrzavci sdelali!“ Otevřel tu umrlčí komoru, tam viděli jsme, že jsou mrtvoly ořezané až na kost tady od kyčlí až po kolena, kde to bylo hlavně napuchlé vodou. Tak si šel stěžovat náčelníkovi, na to si vzpomínám, jako kdyby stál před mýma očima. Přišel takový typicky stavěný slovanský Rus, pěkný obličej, s fialovou čepicí, s těma náramníkama, měl ty rajtky s červenou paspulkou a měl krásné boty z tulení kůže nahoře zavrácené, převrácené frajersky, mu tam hlásí, ať se podívá na ty ořezané mrtvoly. Postavil se na kramfleku a otočit se nazpátek a říká Makarovi : „Nu, vod što, kitajskoje mjaso.“, otočil se na kramfleku a se smíchem odcházel nazpátek. Když poodešel kousíček, Makarov se na mě otočil a povídá: “Što to pobolo? Pasmatri, to eto mrzavec!“ To znamenalo – „Podívej se na toho člověka, co tomu říkáš, dobytkovi,on se nám jen vysmívá, má z toho radost.“ Co já jsem mohl říkat ? No, a to s tou baraninou, kitajské znamená čínské maso, to už se potom praktikovalo skoro na všech lágrech, hlavně na Kalimně, Pečoře, Varkutě, kde bláznivý Stalin, s každým jedním pražcem stavěl železnici, která stála pravděpodobně dvě vazek a já jsem viděl obrázky potom, když jsem byl v armádě, že mráz zkroutil ty konce tak, jako kdyby jste měla vymlácenou slámu, to byste nevěřili ? Z těch lokomotiv koukali jenom komíny, tak to tam i zůstalo. Ty lágry civilský tam měly jako se říkalo 20 až 22 miliónů lidí v ten čas,jak se proslýchalo. Ovšem to bylo udělány tak, že je měly jeden rok a za půl roku jich tam bylo asi o 1/3 míň. Úmrtnost byla tak hrozná v tom čase války, že náčelníci NKVD dostávali normy v učitých oblastech, kolik lidí musí doplnit v ten a ten čas, tudíž oni neměli čas brát soudy, oni sebrali muže, sebrali je na kolchozech, že dost nevydělávali, přišli pro mě v noci, naložili je, ženy s dětmi odvezli do Karagandy do uhelných dolů. Takže přicházeli stále nové transporty a ty druzí odcházeli do země nebo divé zvěři, tak právě to vypadalo tam. Tak to jsou právě ty otázky, kam se podělo tolika polských důstojníků, někteří pravděpodobně zemřeli smrtí jako každý druhý, no, a ta velká část těch 13 000-15 000 kvůli čemu přerušila polská vláda diplomatické styky se sovětským svazem vzala sedm divizí polské armády gen. Anderse a přepravila do Iranu, poslala na střední východ a to jsou právě ti vojáci, kteří snad jediní mají právo říct, že dobili Monte Kasinu, ovšem měli ukrutné ztráty. Tam je pěkně napsáno, na Monte Kasinu takový zrezavělý kříž, kde je napsáno, tu jako umírali polští vojáci, tak oni tam řekli, svoje tělo jsme dali vlašské zemi, svoje srdce Polske a duši jsme dali Bohu, a tam jich padlo kolem 73% z celkově útočících tzv. polských karpatských střelců. Tam bych se rád podíval, protože jsem měl vůči Polákům respekt, oni by za Polsko dali všechno. Bylo by potřeba, abychom z nich měli trochu z Poláků v našem národě. No, tak to jsou případy z toho lágru  Plotina, kde potom Makarova poslali pryč a přišel tam volžský Němec dr. Dyk, také dobrý člověk, mě tam nechal nějaký čas, pak jsem byl převezen  na Drop č.II., to bylo vedlejší. Totiž Drop znamená co se pouští dřevo do řeky a Plotina znamená splav a tam odsud po rozmýšlení, jestli mám zemřít, už jsem byl nateklý vodou, začaly se mi dělat ďulíčky, když jsem si zmačkl nohu a voda mi přišla až skoro k přirození. A když Vám přijde voda k pasu tak, to je konec. Tak jsem se rozhodl, že uteču. Tak jsem utekl se sekyrou, z té brigády na lesopovalu a jako bývalý už starý člověk se zkušeností přecházet hranice, vyznal se v lesích, tak jsem si myslel, já se pustím po vodě, abych zamezil honícím psům najít stopy, což se mi povedlo, voda krásná čistá, tam prozařovalo zlato a mi se tam dřeli na dřevu. Tak jsem se dostal po té říčce, ještě ani neměla jméno, říkali jí Riečka I., takže tam jsou ještě řeky, které nejsou vůbec pojmenované. Tam už žádná taková expedice trestanců nepřišla, tam jsme měli tzv. Osťáci. Osťáci jsou něco jako mongolské kmeny, které žijí v Jakutsku a projíždějí tajgou a mají zvláštní saně. Mají soby a ty saně jsou jako elipsa nedokončená a uvnitř to mají vystužené a uprostřed mají platformu, mohou si na to dát kůže, mohou na tom spát, přivázat vozy a když se to převrátí, tak je to udrží, tak nějak to vypadá. Ty Osťáci měli pověst, že neudávali a pomáhali uprchlíkům.   Tak já mladý člověk, se kající, že tady stejně zdechnu, tak se pokusím o útěk. Nic mě to nestojí a tak aspoň umřu na svým.Tak jsem se dostal ven, živil jsem se černými jahodama, ostružinama, což mě překvapilo, protože tajga je jich plná. A jsou i zamrzlé ve sněhu. Pak jsem se živil sibiřským cedrovým oříškem a pak jsem byl doštípaný těma malinkýma muškama, které se svítí tak modře, mají takovou barvu jako ocelová modř. My jsme měli moskitiérky na komáry, ale ty Vám lezou všude. Mně otekly prsty a nemohl jsem otvírat oči, jak jsem je měl napuchlé. No, já jsem se nezastavil a šel dál v domnění, že se dostanu k těm Osťákům nebo než přijde zima, dostanu se k Uralu, přijdu do Karélie a odtud se dostanu do Finska. Ovšem to byly plány, lepší než žádný. Jenomže asi po 17ti dnech z jiného lágru utekli Besaráci a Bukovinci a pes, který byl za nima poslaný, přišel na moji stopu. Chytli nejdřív mě, a potom ty ostatní, už si pamatuju jenom dvě jména, byli to bratři Pofjukové  a pocházeli odkudsi od Černovic, byli to Ukrajinci, kteří byli míchaní s Rumunama, převážně Ukrajinci  a Huculové. Pak jsme byli zavření v Karcelu, pět dní jsem musel stát ve vodě a ráno vždycky při východu na práci jsem musel z věže vykládat těm brigádám, jak je zbytečné utíkat, stejně Vás chytí, to mě přinutili. Tak jsem to musel vykládat. Tak pět dní jsem to musel opakovat, pak nás převezli do Irtyše, také vzali jiný, co dostávali zvláštní tresty. Z Irtyše nás vzali do Ivdělu, kde probíhal soud tzv. Prokazatelny sud NKVD. Přijelo asi deset majorů a podplukovníků, prostřeli červené sukno, přečetli Naše jména, místa, kde jsme pracovali  a odsoudili nás za protisovětskou propagandu, za špiónstvo, no, co ještě všecko tam bylo?  Do práce přijel tzv. černý voron, to je auto, které je speciálně dělaný s takovýma malýma otvorama, čtverečkama, do kterého Vás naženou a převezli nás přes dřevný cesty, ty jsou vyloženy převážně modřínama, kládami, tak ono to drncá trošku, v zimě se toho dostane sníh, v létě jsou tam potom takový rašeliniště. Tak nás převezli do Sverdlovska, do Turmy, to je normální vězení. Tam vykonávali rozsudky  smrti. Těch sedmnáct Bukovinců a Besarávců tam skončilo, ty vyvolávali, stačí jak rachotili s těma bodákama a přišli, jmenovali a odváděli.

Po 22. červnu 1941 se pan Raichl pokusil o útěk „v polovině léta, nebo ke konci léta“ (Vrkočová, 2007, s.9) v čase dozrávání borůvek (tedy v nejlepším případě v srpnu, viz http://www.etnic.ru/edu/berries/chernika.html; „Собирают морошку в июле - августе после клюквы и перед черникой, когда все южные ягоды уже заканчиваются.“ (http://slavyanin.info/node/80),  protože si myslí „ve své mladé fantazii, že se dostane podle Uralu s Osťakami, to jsou takový mongolský kmeny, něco podobného jako ty Jakuti, … na sever, že bych překročil do Karelie a přes Finsko utekl. Ovšem to byly moje plány, který nevyšly, protože asi po sedmnácti dnech  jsem byl chycen operatyvníkami NKVD … náhodou, protože z jiného lágru uteklo asi sedmnáct lidí z Beserabie a z Bukoviny. Vzpomínám si na dvě jména bratří Popjuků…“ (s.9).

O Chantech nazýványch Osťjaky (Остяки, Khanty, Ханты, ), kteří jsou považováni za sibiřské Tatary mohl pan Raichl své vědomosti čerpat např. z knihy Jamese Forsytha (vedoucí katedry rusistiky na Universitě v Aberdeenu v letech 1964-1992) „A History of the Peoples of Siberia: Russia's North Asian Colony 1581-1990“ (Cambridge University Press 1992) a samozřejmě z mnoha dalších materiálů (přehledně viz zde http://de.wikipedia.org/wiki/Chanten ; http://www.wikiznanie.ru/ru-wz/index.php/%D0%9E%D1%81%D1%82%D1%8F%D0%BA%D0%B8; http://www.deputatandreev.ru/content/print.php?id=610

Na soutoku řeky Irtyše a Obu se nalézá Chanty-Mansijský autonomní okruh s vlastní ústavou z r.1930, v němž žijí na ploše 534, 8 tisíc km žije dnes obyvatelstvo v počtu 1,478,2 tisíc osob následujících národů a národností: Saamové 1800 obyvatel, Nganasanové 1300, Mansové 8300, Evenkové 29900, Čukčové 15100, Čuvanci 1400, Tofalarové 700, Ulčové 3200, Nagidalci 600, Něnci 34200, Dolganové 6600, Selkupové 3500, Evenové 17200, Korjakové 8900, Eskymáci 1700, Nivchové 4600, Udegejci 1900, Oročové 180, Enci 200, Chantové 22300 (v r.1926 v počtu 16500 sídlili po obou stranách Uralu), Ketové 1100, Jukagirové 1100, Itelmenové 2400, Aleutové 600, Nanajci 12000, Oročové 900.  Původní obyvatelé oblasti, Mansijové a Chantové, hovoří jazyky podobnými maďarštině. Mansijština a chantyjština patří do skupiny Obsko-ugrických jazyků. Tato oblast, nazývaná také Jugra, je považována za původní pravlast Maďarů. Mezi Maďary a Mongoly je přece jenom jistý rozdíl, který po svých zkušenostech v Maďarsku by měl pan Raich být schopen postihnout a zaznamenat.

Chanty-Mansijský autonomní okruh (historický název je Jugra) byl vytvořen 10. 12. 1930 usnesením VCIK jako Osťjako-Vogulský národní okruh s centrem v sídle Samarovo (Обь-Иртышский Север, Югрa, Východní Sibiř). Do jeho teritoria spadalo 6 rajonů: Berezovský, Kondinský, Larjakský, Samarovský, Surgutský a Šuriškarský. 17. 1. 1934 byl okruh zahrnut mezi okruhy Ob-Irtyšské oblasti, 7. 12. 1934 – mezi okruhy Omské oblasti. 4. 7. 1937 přešel Šuriškarský rajon pod Jamalo-Něnecký národní okruh. Výnosem Prezidia Vrchního Sovětu RSFSR ze dne 23. 10. 1940 byl Osťjako-Vogulský národní okruh přejmenován na Chanty-Mansijský a 14. 8. 1944 vešel mezi okruhy nově vytvořené Tjumenské oblasti.  V souladu s Ústavou SSSR přijatou 7. 10. 1977 obdržel Chanty-Mansijský národní okruh status autonomního okruhu a  začal se jmenovat Chanty-Mansijský autonomní okruh. V souladu s Ústavou Ruské federace je okruh od roku 1993 rovnoprávným subjektem Ruské federace. V souvislostí s touto oblastí Sborník ruských statí o Sibiři ze 17 stol. hovoří o vzdálenostech řádově v délce desítkách (5-15) dnů (pro psí spřežení). Oblast je velmi bohatá na ropu a je zde těžena většina ruské produkce. To dává oblasti velkou ekonomickou důležitost. V roce 2007 se zde vytěžilo 278 milionů tun ropy a 28 milionů tun zemního plynu. Oblast vykazuje populační přírůstek. Opět jde o mezinárodně mediálně pokrytou oblast. A to přinejmenším od poloviny 90.let (viz http://www.nmsu.edu/~english/hc/paris.html ).

Pan Raichl si ke svému útěku vybral mimořádně špatnou lokalitu a špatnou dobu. Když v r.1937 byla přijata směrnice 836 o zřizování trojek a jejich pravomocech, respektive o předpokládaných počtech nepřátel lidu, tak ujistil účastníky jedné porady starý bolševik lotyšské, kontrarozvědčík a žák Dzeržinského, lotyšské národnosti Salyn, náčelník NKVD Omské oblasti (zahrnující Chanty-Mansijský autonomní okruh) navzdory Kazimskému povstání na počátku 30. let, jehož se účastnilo 50 rebelantů,  že takové množství nepřátel lidu a trockistů v Omské oblasti neexistuje. A to Ježov reagoval slovy, že se sám takto odhalil první nepřítel lidu ( http://www.a-pesni.golosa.info/zona/totalitar/1937.htm ).  Pro celou omskou oblast byla kvóta určena na 1000 až 2500 lidí.  Podle hlášení Ježovovi v 1937 bylo za kontrarevoluční činnost zastřeleno přes 11 000 občanů a dalších 5000 uvězněn. Nezbyl tam v r.1939 nikdo, kdo by mohl pomoci. Spíše tam zbyli ti, kdož by pana Raichla považovali za provokátera.

Co se týče bratří  Popjuků, tak seznam obětí politického teroru v SSSR na základě databáze "Польские заключенные воркутинских лагерей" uvádí jméno ukrajinského rolníka Ivana Trofimoviče Popjuka (Попюк Иван Трофимович¨), narozeného v r.1910 ze Stanislavské oblasti (Долгополье, Ивано-Франковская область.), odsouzeného 7. dubna 1941 na tři roky  do internačního pracovního tábora. Seznam odsouzených a zemřelých v Obském internančním táboře uvádí jméno Попюк Елена Юрьевна, narozené v r.  1928,   с. Белоберезки, Кутский район, Станиславская обл. V každém případě se tedy jednalo o muže a ženu,  možná příbuzné. "Станиславская область" (dnešní Ivanofrankivská oblast, Ивано-Франковская область) byla zřizena 4.ledna 1939 v historickém regionu Haliči, oblast na západě Ukrajiny).  Pan Raichl se o tomto případu mohl dozvědět od volyňských Čechů.

Možná, že žije například další vhodný kandidát, splňující kritéria, tj. plukovník v. v. Dimitrij Popjuk, který se narodil 10. října 1921 ve městě Jasiňa na Podkarpatské Rusi. Zde vychodil měšťanskou školu. Jeho studium na reálném gymnáziu však přerušila maďarská okupace Zakarpatí. Nejprve byl vybrán pro instruktorský kurz maďarské armády, po konfliktu s důstojníkem se však raději rozhodl před možným trestem odejít do Sovětského svazu. Zde byl zatčen a vězněn. Posléze byl za ilegální přechod státní hranice odsouzen ke třem letům v pracovním táboře za polárním kruhem. Zde byl v důsledku těžkých prací přes půl roku hospitalizován. Navzdory přetrvávajícím zdravotním potížím se přidal k československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl zařazen do protitankové roty. S ní bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve a u Kyjeva. Následně byl převelen k 18. výsadkové armádě, kde prováděl hloubkový průzkum. Posledním zařazením Dimitrije Popjuka byla výsadková jednotka. Byl vysazen na Mělnicku, kde v partyzánské jednotce působil až do osvobození Československa. Po válce se v hodnosti nadporučíka rozhodl vzhledem k poměrům na rodné Podkarpatské Rusi odejít do Československa, kde sloužil v armádě až do svého odchodu do penze v roce 1976´(http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/662 ; http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=392

Všichni výše uvedení útěkáři měli být odsouzeni pokazatělnym sudem NKV, složeného ze šesti nebo sedmi majorů a plukovníků, v Idělu, ve skutečnosti Ivdelu  (zeměpisná šířka: 60-41N, zeměpisná délka: 60-27E, vrchol: 95 m), kde dnes žije 19 000 obyvatel, ležícího na řece Ивдель, vzdálen 535 km od Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu k trestu smrti zastřelením podle paragrafu 58, odst 6,8 a 11 za protisovětskou agitaci, špionáž a sabotáž v době války. Nějak ti lajdaci zapoměli na útěk.

V roce 1937 zde byl vybudovan  Ивдельлаг НКВД, městem je Ivdel od r.1943 A mají tam tančící dům (http://www.nakanune.ru/photo/goroda/ivdel__sverdlovskaja_oblast_/15573;  historie viz http://www.midural.ru/midural-new/mo/mo_43.htm ). V tomto městě r. 1938 začal svou činnost dřevozpracujcí závod. Od roku 1939 tam jezdily vlaky. Od srpna 1941 se těží mangan.  V r. 1941 tam fungoval ГУЛАГ Ивдель.  A tomu pan  Raichl říká svrab a neštovice. Je ale nutné říci, že žádný pan Raichl se v seznamu obětí politického teroru nenachází (http://lists.memo.ru/index.htm)

Hovořit o odsouzení pokazatelnym sudom NKVD není dost dobře možné, mohlo jit pouze např. o лагерный суд НКВД. Ten pospávající agent Raichl něco popletl.  Veřejný soud (показательный суд, show trial, demonstrační proces) je něčím, co je důležité pro to, aby se veřejně prokázaly argumenty o vině a nevině (Zdeněk Jičínský v české sněmovně). Pan Raichl tedy nikdy být žádným pokazatelnym sudem NKVD souzen a odsouzen. Cestu pana Raichla zpět do Sverdlovska popsal již А. А Амальрик [Нежеланное путешествие в Сибирь. - New York : Harcourt Brace Jovanovich, 1970. - 294 c.], i když ten se tam přibližoval z opačné strany od Kazaně (http://www.sakharov-center.ru/asfcd/auth/auth_pageseef3.html?Key=7476&page=117): „На третью ночь мы прибыли в Свердловск. Здесь повторилась та же процедура: «черный ворон», „ долгое сиденье в боксах, обыск и баня (Na třetí noc jsme přibyli do Sverdlovsku, Zde se opakovala tatáž procedura, černý havran, dlouhé sezení v izolacích, prohlídka a  lázeň).

Spirituálně založený Raichl něco plete. Neumí ani přečíst své zdroje:  „No  a tak nás zase vzali do takového, voni tomu říkali černý voron auto (вороно́к также ворон, чёрный ворон, чёрный воронок, чёрная Маруся, je ovšem otázkou, zda šlo o aвтомобиль для перевозки арестованных, nebo o «правительственный автомобиль или автомобиль высокопоставленного государственного служащего“ –pozn. autora), které má malinkaté bedničky, kde jste skrčenej jako králík v králíkarně“.

A nebo pan Raichl mohl být těžce poznamenán četbou následující pasáže z knihy Josefa Mackiewicze „Katyň“, vydanou v Londýně 1988: „Пленных остановили у входа на боковую улицу и приказали стать на колени в глубокий снег. Вскоре приехал выкрашенный черным цветом автобус, пленным приказали встать и садиться в автобус. Автобус был специально приспособлен для транспортировки заключенных. Посередине был узкий коридор, а по обеим сторонам — ряд низких, узеньких дверок. Когда пленный входил в коридор, находящийся в автобусе энкаведист приказывал ему быстро влезать спиной в предназначенную ему камеру-кабину. Кабинки эти были не освещены и так тесны, что в них едва мог поместиться скорченный человек. Это было первое знакомство польских военнопленных с пресловутым тюремным автобусом — "черным вороном" (viz http://www.krotov.info/libr_min/m/mackiew.html )

A vezli nás po těch drevních cestách, z dřeva udělaných, do Sverdlovska …, a tam nás dali do těch cel, odkud vyvolávali, a potom ostřelovali. … za tři dni se otevřou dveře a … a tam stojí pán s tím s dozorcem a ten se ptá: „Vy Čechoslovak?“ Ja říkám „Da“. A on mně říká „Já jsem zastavil výkon trestu, protože vaše vláda z Londýna dojednala, že Češi a Slováci budou puštěni do národní armády.“ Před námi už pustili Poláky.“

Kdy to tedy mohlo být? Tak ten pán s tím dozorcem museli být revolucionáři, nebo přinejmenším trockisti, či partyzáni. Na jakém právním základě toho pana Raichla propustili, to skutečně nelze zjistit, protože podle velké historie českoslovenští občané byli amnestováni až v letech 1942-1943. A ta amnestie se netýkala odsouzených za vyzvědačství.

Podle pamětí JUDr. Františka Poláka „k výkonu svého osmiletého žaláře byl jsem odvezen z Moskvy na Sibiř, a sice do Norilska (800 kilometrů za polárním kruhem), kde jsem pracoval v dolech, na stavbách, zřizování silnic a odklizení sněhu až do 17. ledna 1942. Tohoto dne byl jsem z táborů propuštěn k východní československé vojenské jednotce, tvořivší se v Buzuluku na základě smlouvy Dr. Beneše se sovětskou vládou, podle které se povolovalo tvoření této jednotky a podle níž se zavázala sovětská vláda propustiti k jednotce všechny československé občany, nacházející se v sovětských pracovních táborech. Takto předčasně jsem se dostal v únoru 1942 ze sovětských táborů k československé vojenské jednotce v Buzuluku v městečku to vzdáleném asi 120 kilometrů od tehdejšího sídla sovětské vlády Kujbyševa“ ( http://www.cs-magazin.com/2007-12/view.php?article=articles/cs071255.htm ).

Z velké historie víme, že v souladu s výnosem prezidia Nejvyššího sovětu z 12. srpna 1941 o amestii byli všichni polští občané, kteří byli zbaveni svobody jako vojenští zajatci nebo z jiných důvodů, osvobozeni. Ale už z hlediska data té amnestie pro Poláky propuštění pana Raichla mohlo být provedeno jenom stěží toliko na základě podepsání úmluvy mezi Svazem Sovětských socialistických republik a Republikou československou ze dne 18. července 1941. Nejbližším možným datem,  které přichází do úvahy, je podpis Vojenské úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým z 27.9.1941, kterou  byly vytvořeny základní předpoklady pro budování československé jednoky v SSSR.

Ovšem teprve na první schůzce čs. vojenské mise při vrchním velitelství SSSR v Moskvě 8.12.1941 oznámil genmjr. A. Panfilov, že sovětské velení souhlasí se vznikem 1. československého samostatného polního praporu a za místo jeho formování určilo město Buzuluk v Orenburské oblasti. 12.12.1941 pplk. Ludvík Svoboda převzal od městské správy v Buzuluku objekty určené pro československou jednotku. 27.1.1942 byla v sovětském tisku a rozhlase zveřejněna výzva k občanům české a slovenské národnosti, žijícím v SSSR, ke vstupu do této jednotky. Podle mého názoru „onen pán s tím dozorcem mohli reagovat až na tuto výzvu. Až k tomuto zlomu nás  nás konec konců odkazuje formulace použitá v ( http://www.p13.cz/stop/s0105/txt/32.html ): „Místo rány do týla mu však Rusové řekli, že se Stalin dohodl s československou exilovou vládou na vytvoření vojenské jednotky“

I kdybychom předpokládali, že se „onen pán s tím dozorcem“ reagovali promtně na uzavření Vojenské úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým z konce září 1941, tak je otázkou, jak se pan Raichl mohl  v prosinci 1941, v pořadí devátý, se v přiuralském Buzuluku přihlásit do vznikající československé vojenské jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody“ ( http://cesky-dialog.net/clanek.php?idcl=465).

Možná, že tehdejší sovětský stát neobhajoval příliš důsledně práva parazitů a pijavic, ale rozhodně se jednalo o byrokratický stát, kde se konalo dle příkazů a v jejich rámci, a vše se pečlivě evidovalo. Na základě shora řečeného lze dovodit, že ten rozhovor nemohl nikdy odehrát, tak jako nemohl být pan Raichl odsouzen trestu smrti nějakým pokazatelnym soudem NKVD. Ale kdy tedy mohl odehrát?

Ještě 23. 10. 1941 ve svém hlášení ministru národní obrany plukovník H. Píka píše, že „stovky našich příslušníků, kteří jsou v koncentračních táborech, marně se dovolávají propuštění a vstupu do vojenských jednotek tak jak bylo povoleno Polákům a ihned provedeno. Uprchlíci z ČSR přešli nezákonně sovětské hranice jen proto, aby mohli někde bojovat proti německým fašistům a dodnes není jim možno vyhovět. Trpí zcela nevinně jak fyzicky nedostatkem výživy a zimou, tak hlavně morálně, neboť cítí, že na ně bylo zapomenuto“. (Perzekuce československých občanů … Část II,.s.233)

26. listopadu 1941 plukovník H. Píka předkládá zahraniční skupině generálního štábu Rudé armády návrhy na provedení náboru a organizace Československé vojenské jednotky v SSSR a mimo jiné hned jako první bod požaduje „vyhlásit amnestii pro všechny československé příslušníky a propustit je z táborů a vězení (mimo hrdelní zločiny a krádeže). Vyhlášení amnestie provést vládním nařízením všem oblastním orgánům v SSSR. Za československé příslušníky třeba považovat všechny osoby, které měly československou státní příslušnost před mnichovským diktátem 29. IX. 1938.“ (tamtéž, s.233-234).

1. prosince 1941 sděluje H. Píka prezidentu Benešovi a ministru národní obrany Ingrovi, že major státní bezpečnosti Žukov mu před pěti dny oznámil, že „všichni čs. příslušníci, kteří byli v SSSR internováni pro ilegální přechod hranic sovětsko-maďarských, budou ihned osvobozeni. Muži od 18 do 50 let schopni vojenské služby budou ihned odsunuti do Buzuluku. Ostatní mohou pracovat, kde chtějí, ale na naše přání mohou být soustředěni v jedné oblasti (Žambul u Taškentu)“ (Tamtéž, s.235).

9. prosince 1941 sdělil H. Píka v depeši do Londýna, že s zplnomocněncem sovětské vlády pro československé vojenské otázky gen. A. Panfilovem projednal otázky „amnestie československých příslušníků internovaných a vězněných pro ilegální přechod hranic: ministerstvo vnitra vydá příkazy, aby všichni českoslovenští příslušníci byli propuštěni, pokud se nedopustili zločinu proti sovětským zákonům“ a „hlavní štáb vydá vojenským komisařům oblastí směrnice, aby českoslovenští občané, kteří se přihlásí do československé vojenské jednotky byli nejrychlejším způsobem odesláni do vojenského střediska vojenským transportem, vybaveni penězi a jídlem péčí sovětských orgánů“ a „vyhlášení náboru bude publikované veškerým sovětským tiskem a rozhlasem“ (tamtéž, s. 236).

3. ledna 1942 hlásil plukovník Píka Edvardu Benešovi a S.Ingrovi, že „sovětská vláda 3. ledna schválila organizování vojenské jednotky“… že rozhodnutí vlády, přesněji Státního výboru obrany  obsahuje bod „amnestie internovaných a vězněných čsl. příslušníků vyjma osoby podezřelé ze špionáže proti SSSR“ (tamtéž,s. 241-242).

A konečně podle protokolu ze zasedání smíšené československo-sovětské komise pro organizaci československých jednotek na území SSSR ze dne 10. ledna 1942 major státní bezpečnosti Žukov oznámil, že NKVD vydalo příslušné nařízení o osvobození československých občanů, uvězněných nyní na sovětském území jako zajatci, internovaní nebo z jiných důvodů. Osvobození nepodléhají osoby československé národnosti, podezřelé z vyzvědačství proti Sovětskému svazu“ (tamtéž, s.243). Dále podle hlášení majora J. Pernikáře jako člena odvodní komise v Buzuluku pro plukovníka Píku ze dne 12. února „dojely skupiny z Leningradu a z Vladivostoku (za 20 dní)“ (tamtéž, s.248). Téhož dne v hlášení nadporučíka Jana Kudliče a poručíka Františka Jandy, sestavená na základě  výpovědí propuštěných o sovětských lágrech objevuje zmínka mimojiné o Ivdelu (tamtéž, s.249) a jsou jmenovány oblasti, jejichž Vojenkomat vyzval čechoslováky k nástupu do služby v čs. armádě: Novosibirsk, Karaganda, Omsk, Mordovská ASSR, Stalingrad, Sverdlovsk, Saratov, Kustanaj, Krasnojarsk, Voroněž, Moskva. Pokud byl však pan Raichl odsouzen za vyzvědačství, tak se na něj v žádném případě ta amnestie vztahovat nemohla. Však také pan Raichl zdůrazňuje, že se vyhnul trestu smrti díky návrhu milosti od Kalinina, což připomíná živě situaci, kdy prezident Zápotocký podepsal milost jednomu gestapákovi, kterého pak vyslala československá rozvědka do západního Německa.

Ovšem podle tvrzení pana Pravomíla Raichla po oznámení o zastavení výkonu trestu „po pár dnech nás naložili zase do dobytčáku a celou magistrálou až do Vladivostoku nás protáhli, tam nasadili ve Zlatým rohu na starou barč, zakovaný, převezli nás Japonským mořem, Ochotským zálivem do Magadanu, tam nás vylodili a hnali nás přes Suumi na kolymský zolotonosný prisky, to znamená dolovat zlato …Tam byla situace taková, že už tam ani nebylo, tam už byli většinou jako dozorci čistě kriminální živly. … Když mi za tři měsíce přišli oznámit, že se konečně osvobodím, tak už jsem skoro nevěděl, ani jak se jmenuji. … jsem se dostal na takovou putirovku … a dopravovali mě do Buzuluku … Tam jsem přijel po několika týdnech a na nádraží jsem viděl poprvé vlát československou vlajku. … Tak tam mě přivítal voják s československými znaky.“ (Vrkočová, 2007). Ve videu (druhá část) tu magadanskou epizodu zcela vynechává a přenáší se z Jekaterinburgu ihned do Buzuluku  pod československou vlajku, a to údajně snad už jako pátý.  Potom však je nutné zase se ptát, kde se toulal od října do prosince 1941.

Vzhledem k této vynechávce si výše uvedenou přinejmenším pětiměsíční anabázi pana Raichla (několik týdnů tam, několik zpět) lze ponechat stranou, i když se v tom Madaganu údajně stal očitým svědkem toho, že „strašně lidí tam umíralo“.

Tu svou anabázi do Madagánu a zpět popsal pan Raichl v neuveřejněné části svého vyprávění následujícím způsobem následujícím způsobem: .“Tak nás převezli do Sverdlovska, do Turmy, to je normální vězení. Tam vykonávali rozsudky  smrti. Těch sedmnáct Bukovinců a Besarávců tam skončilo, ty vyvolávali, stačí jak rachotili s těma bodákama a přišli, jmenovali a odváděli. Třetí den, jak jsem si myslel, že mají pořádek ve spisech, tak je to jejich nějaký trik nebo nepořádek, se otevřou dveře a místo bodáku, tam ne dozorce, ale chlápek oblečený slušně na sovětské poměry, a když jsem vycházel ven, se mě ptá : „Vy Čechoslovák?“ „Da“, povídám. Já jsem zastavil Váš výkon trestu, protože jste Čechoslovák a máte možnost napsat kasaci tzn. milost na Kalinin. Já jsem řekl, že nebudu nic psát, pojďte se mnou do kanceláře. Představil se mi, jméno si pamatuji do dneška, byl to fomin plnomocny tzn. jako státní nadvládní poměrně slušný člověk, byl to ruský Žid a řekl mi : „Vy Poláci, Čechoslováky, Jugoslávci pojděte v armiju bit Němcou!“, ale do toho užil neurčitý čas. „Takhle musíte napsat tu kasaci!“ Řekl jsem, že nic nebudu psát, o nic se nebudu prosit, já se necítím, že bych něco udělal, mě už je to úplně jedno. Tak já to napíšu za Vás a vy to podepište! Tak jsem mu to podepsal a myslel jsem, že půjdu do té armády, jenomže se stalo něco, co jsem neočekával a co je podobné Sovětům. Zase nás vyháněli do těch vagónů, dobytčáků, zase jsme nastoupili 80-100 lidí do dobytčáku a už nás zase vezou, jenže místo na západ na východ. Tak když už vidím ty tunely, tak si říkám, to bude asi Bajkal. To jsem znal z vyprávění legionářů a z knížek. Bajkal jsme projeli, stále na východ, stále to drncalo, přijeli jsme do Vladivostoku, což byl vojenský přístav, tam nás hodili na takovou starou carskou loď oni tomu říkala – barš, takové jaké tahají po Labi. Taková stará potvora, byli jsme přivázáni rukama k sobě, hodili nás do podpalubí, tam běhaly krysy velké jako kočky, tak zase jedeme z toho Zlatého rohu tím Japonským mořem proplouváme kolem Ochotského zálivu, dál na sever až nás vylodili na místě zvaném Magadan, dnes je to město, tehdy to byla velká NKVDská ústředna. Já si jenom vzpomínám, těma brigádami, po těch cestách nás hnali přes městečko Susuman, což také bylo samé NKVD baráky, Susuman, já už nevím, tak nějak se to jmenovalo. No, a pak už začínaly lágry podle kilometrů. To máte kilometr třetí, čtvrtý, patý, přestupní lágry, tak nás nahnali do tzv. kalinských zolotonosnych prisku, kde se dolovalo zlato způsobem strašně zaostalým, zlata tam bylo zato velmi. Tak v tom kalinskym lágru, když začala zima, to jsem ani nechtěl věřit, že tam může být 83 pod nulou. To už zimu necítíte, to musíte jít po provaze, když tedy pracujete v křemenovité žíle, tak se musíte držet na provazu a musíte mít pusu zavázanou nějakým hadrem, jinak byste si roztrhala plíce. Necíte zimu, ale musíte si dávat jeden na druhého pozor, protože někomu najednou zbělí nos jako vosk nebo ucho, tak musíte honem rozbít sníh a honem to natírat, když máte zmrzlé ruce. V samotným šachtách už taková zima nebyla, ale byl tam  strašný hlad, kápové byli jenom zločinci, NKVD tam byli jenom zřídka, jenom u odvážení rudy, no, a lidi tam umírali jako muchy. Lidi se tam doplňovali každé 3 měsíce do lágrů v ten čas. Kdo nepoznal Kolymu, je to řeka, pohoří, extrémně severo-východní část od Jakutska nahoru. Ta Kolyma, tam zemřelo, jak se říkalo 3 milióny lidí, ale odtud pocházeli tuny a tuny zlata. Nacházení samorodků jako třeba např. Polák našel samorodek, který vážil asi 2,5  kg a vhodil ho zpátky do hlušiny, protože z toho nic neměl, protože za ten kousek zlata by vám nikdo nedal  ani 0,5 kg chleba. Takže ta cena toho zlata je relativní pro toho, kdo s ním dělá a kdo ji má. No, a tam když jsem dostal kuračí slepotu, když jsem měl znovu oteklé nohy a kurděje, do lágru cingu. Kuračí slepota to je, že zkrátka nevidíte. Tak mě zavolali do kanceláře, byl tam takový mladý NKVD, byl to myslím lajtnant a povídá : “Nu, bratok, konečno osvobodzaje sa, nu podte s nami bit vraga.“ Říkám v takovémto stavu já tak akorát můžu jít do krchova. „No, niečevo.“ Tak tam jsem skutečně zažil osvobození a musel jsem zalézt tam,odkud jsem utekl. Tam mě teprve vystavili pořádný papír a vypravili mě do Buzuluku, tam jsem byl jeden z prvních, bylo nás tam pod deset, protože moje kmenové číslo bylo 106, ale oranská skupina měla asi 97 lidí, to byla první vojenská skupina, která už ty čísla měla, to byla 1.vojenská skupina Svobody, takže mi jsme byli první, ale měli jsme až po nich čísla.“

Bude snad stačit konstatovat, že také další životaběh pana Raichla, co se Československa týče, tak si v ničem nezadá s vylíčením jeho dosavadních osudů, ba naopak ho v ledasčem předčí. A lze si pouze připomenout spolu s Ivanem Medkem, autorem předmluvy ke knize Ludmily Vrkočové, že „osmé přikázání z Desatera zní: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. Nikdy se proti tomuto přikázání nehřešilo více než za čtyřicetileté vlády komunistů“. Že by soudruh Raichl byl kovaným komunistou? Na základě publikovaných informací je možné zvažovat čtyři verze příběhu pana Raichla. Soft-, Black-, Dark-, and Starversion.

Lze-li brát do úvahy toliko data z životopisu pana Raichla do jeho údajného příchodu do Buzuluku, tak lze snad dát přednost softversi, podle níž by si náš myslivec toliko do svého životopisu zakomponoval některé životní osudy svých brášků z východní fronty. Pokud lze vycházet z jeho životopisu do počátku 90. let 20.sStoletí, včetně jeho účasti na mostecké špionážní aféře a jeho útěku z Leopoldova, lze předpokládat, že šlo o vědomého agenta některé ze sovětských tajných služeb. Pokud však vezmeme do úvahy celý průběh jeho pobytu v SSSR, tak lze vskutku možné dát přednost darkversi, že pan Raichl se stal obětí nějakých psychiatrických pokusů, prováděným dr. Fjodorovem. A nejenom na něm. Výpověď té vojínky Štěpánky Gejdarové naznačuje totéž. A namítne-li někdo, že údaj o pocitu arktické zimy na počátku léta 1941 může být pouhým překlepem, pak už stěží bude schopen vysvětlit ten pocit naprosté temnoty. Ale pokud si vezmeme do úvahy celý Raichlův životaběh, šlo o vědomého agenta některé z amerických rozvědek.

Lze toliko připomenout, že pan Raichl měl možnost čerpat případné vědomosti z bohaté literatury, např. z knihy Anatola Krakowieckieho „Książka o Kołymie”, v níž autor vzpomíná na cestu polských vězňů do Vladivostoku a pak do přístavu v Magadanu, která vyšla několika vydáních v Londýně a v Paříži,  počínaje rokem 1949.  Též asi měl možnost hovořit s těmi Čechoslováky, kteří v tom Magadanu asi skutečně pobývali, alespoň podle hlášení zpracované důstojníky té československé jednotky v Buzuluku. Pan Ryszard Kaczorowski tu svou anabázi měl ještě komplikovanější.

(Viz http://www.naszdziennik.pl/index.php?dat=20091110&typ=my&id=my81.txt )

Nelze s určitostí zjistit, kde pan Raichl trávil svůj volný čas během svého pobytu v Rusku, kam dle vlastních slov přišel po pádu Francie (smlouva o příměří v Compiegne 22. června 1940) „počátkem léta“, snad v tom Borisoglebsku. Struktura a dikce jeho lehce setřelých vzpomínek však napovídá, že ho někdo vybavil určitou legendou, kterou si pan Raichl později mohl doplnit například v USA četbou dalších materiálů. Legendou k čemu?

Sovětské výzvědné služby brzo musely řešit problém, jak umístit své lidi v kapitalistické cizině. Život ve stalinské civilizaci byl natolik odlišný a jazykové a kulturní bariéry natolik velké, že každý takovýto vyslaný agent by se snadno a velmi rychle prozradil. Jediným řešením tam tedy bylo vyslat jednotlivce, předstírající, že jsou obětmi těch stalinských represí. Typickým příkladem budiž osudy Ivana Soloněviče, autora knihy Koncentrační tábor Rusko, který musí být zaručeným zdrojem těch nejpravdivějších informací podobně jako baronesa Taube, když měl pak v emigraci velmi blízko k Ruské fašistické straně a odstěhoval se do Bulharska, kde vydával tiskoviny, odstěhoval se do země, která sloužila nacistům jako vzor pro budování jejich koncentračních táborů (viz jeden z prvních životopisů Hitlera, vydaných v češtině). Byla to všechno jenom kamufláž. Pouze otázka zní, čeho. Záhadou zůstává, když v tom gulagu byl takový nedostatek, tak jak je možné, že pan Soloněvič píše, že mužíci, kteří dostávali v táboře víc jídla, než měli na svobodě a někteří proto posílali balíčky domů svým rodinám“. Do gulagů se jako do černé díry valily státní dotace a zásadně neplnily státní plán, ale byli v nich poschováváni na tajných projektech Tupolev, Kapica atd. Berija to měl dobře vymakané.

Samozřejmě, v SSSR nedobře a těžce žilo, hastroši to byli, šturmovali nebe, ale byli donuceni se bránit před zahraničními intervencemi nejenom všech demokratických, ale i fašistických států, takže termín „pravdivě napsaná kniha“ nelze v tomto případě asi použít. A to prosím nacismus a komunismus byli rodní bratři, kteří se v divokých orgiích první světové války svým poněkud  pošahaným rodičům, kapitalismu a imperialismu, na posteli kolonialismu. Skvělá partie to byla, jaká matka taká Katka. To neznamená, že obzvlášť povedení bratříčkové se nemohou nenávidět.   Soloněvičova kniha je ještě méně pravdivá než kniha Julia Fučíka. Pan Soloněvič měl daleko silnější motiv fabulovat než pan Fučík. Spíše se jednalo o další výstřel v psychologické a zpravodajské válce.

 Ty oběti nemuseli předstírat vůbec nic, jenom bylo nutné najít metody, jak zabránit jejich ideovému přerodu pod dojmem kapitalistického pozlátka. A metodu, jak je aktivizovat. A proč by pan Raichl měl být využit právě tehdy a právě takto? Konec konců takto je využit i kapitán Jaroš, jak plyne z jeho životopisu. A někteří jiní čeští vojáci z toho československého legionu v Orankách krátce po 22. červnu 1941, dokonce snad na přímý podnět Lavrentia Beriji, vysazení na Slovensku, podle vzpomínky generála Bedřicha už dokonce před tímto datem. Každá armáda při invazi na území nepřítele potřebuje aktuální informace o rozmístění jeho jednotek, výzbroji atd. Jako turisty poslala německá armáda  před svou invazí do Francii celé skupiny vojáků se speciálními diverzními úkoly. Mimochodem, už v dubnu 1941 začala v Moskvě pracovat vojenská mise vedená plk. H. Píkou, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě, byla tajná.

Podle vcelku kvalifikovaného názoru ruského historika Viktora Suvorova chtěl SSSR přepadnout Německo, nutně přes Polsko a Slovensko v červenci 1941, podle mého názoru ale až po žních. A k tomu potřeboval opravdu hodně informací. Vzhledem k tomu,že SSSR zcela určitě neměl dost vlastních lidí pro takovou široce koncipovanou výzvědnou akci pro přípravu vojenských operací, které navíc vzhledem ke oficiálnímu spojenství s nacistickým Německem musely být činěny v co nejlepším utajení, tak nutně chtěl sáhnout po těch polských důstojnících, které měli k dispozici. Koluje dokonce informace, že „Stalin ani přes smlouvu o neútočení, kterou SSSR podepsal s Německem v srpnu 1939, Hitlerovi nevěřil a už v roce 1940 se připravoval vytvořit, mimo jiné na návrh Lavrentije Beriji, z polských vojenských zajatců Polské vojsko“ (viz http://www.novysmer.cz/content/view/749/50/).

Jako kvalifikovaných osob, které znají vojenské řemeslo. Umějí číst a sestavit mapy. Mimochodem právě na to se ptají při těch četných výsleších. Ale nakonec asi zjistili, že Poláci, kteří obávali ve vztahu k Německu o svou nezávislost, kdežto ve vztahu k Rusku o svou duši, jsou na rozdíl od adaptibilních Čechoslováků ve své většině naprosto pro tento úkol nepoužitelní. (k tomu srovnej Perzekuce československých občanů …. Část II, s. 178).  A v této situaci se mohlo sovětské vedení začít velmi intenzívně obávat, že to těm některým z těch Poláků dojde, k čemu měli být použiti. A začít konat. Alespoň dle některých dosud zveřejněných indicií. Generála Píku lze označit za poslední katyňskou oběť, ale také za oběť ambicí docenta Krajiny i českého sedláka žhavých spatřit Stalina v Praze již v onom čtyřicátém roce.

Z československého hlediska je však nutné Suvorova doplnit, ten Stalin chtěl zaútočit na Německo nejméně třikrát. V Moskvě r. 1943 Benešovi nechal promítat film o tom, jak byla připravena sovětská armáda na podzim 1938, tedy po žních, pomoci Československu, podruhé to mohlo být s pomocí těch polských důstojníků ve spojitosti s invazí Německa do Francie, ale rychlý průběh válečných operací vzal sovětskému vedení chuť se v celé záležitosti dále angažovat ve střední Evropě i přes pozvání doc. Krajiny. Po třetí pak chtěl Stalin a spol. získat německý skalp na podzim v r. 1941 s pomocí Čechoslováků, ale Německo ho předběhlo. 

Po druhé světové válce bylo však všechno jinak. V r. 1949 je promítán velkofilm Pád Berlína, v němž Sovětský svaz prezentován jako stát, který vždy toužil a touží jedině po míru a který byl naprosto věrolomně i nečekaně přepaden nacistickým Německem. A aby tuto kamufláž nic nemohlo narušit, musel zemřít příliš hovorný generál Píka, aby náhodou po svém únosu francouzskou tajnou službou nemohl svědčit pouhou svou fyzickou existencí v předválečné Moskvě o opaku.

 

Použitá literatura

Behan, Chrisopher W. Everybody Talks: Evaluating the Admissibility of Coercively Obtained Evidence in Trials by Military Commission. Washburn Law Journal, Vol. 48, 2009, s.563-616.

Borák, Mečislav. Symbol Katynia. Zaozianskie ofiary obozow i wiezien v ZSRR. Czeski Cieszyn: ZG PZKO 1991. 201 s.

Buršík, Josef. Nelituj oběti. Praha: Naše vojsko 1992. ISBN 80-206-0288-7.

Hanzlík, František – Pospíšil, Jan – Pospíšil, Jaroslav. Sluha dvou pánů. Vizovice, nakl. Lípa 1999. 442 s. ISBN 80-86093-32-8.

Levora, Vladimír – Dvořáková, Zora. Ze stalinských gulagů do československého vojska. Praha: Hříbal 1993. 246 s. ISBN 80-901381-0-1

Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Část I. Vězni a popravení.  Sborník studií. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum, Slezská univerzita 2007. 257 s. ISBN 978-80-86224-64-0 (Slezské zemské muzeum); ISBN 978-80-7248-428-7 (Slezská univerzita v Opava).

Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Část II. Váleční zajatci a internovaní. Sborník studií. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum, Slezská univerzita 2007. 395 s.   ISBN 978-80-86224-64-0 (Slezské zemské muzeum); ISBN 978-80-7248-428-7 (Slezská univerzita v Opava).

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti. Zaps. Irena Kastnerová. Plzeňský deník,  1997, Plzeň. Roč. 6, č.108 (19970510), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997.

Suvorov, Viktor. Všechno bylo jinak, aneb Kdo začal druhou světovou válku. 2. vydání. Praha: Naše vojsko 1996, 304 s. ISBN 80-206-0485-5.

Tvrdek, Zdeněk. Pravomil Raichl se vrátil do Beřovic. Slánské listy, roč. 10, 2002, č. 19, s. 6.

Víšek, Zdeněk. Pravomil Raichl opět v Beřovicích. Slánský obzor, 2002, roč. 10, s. 136-138.

Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb 2005. 348 s. ISBN 80-7228-233-9. 

Vondrák Jiří – Pešková, Jaroslava. Pravomil Raichl zažil víc než americký akční hrdina. Olomoucký den. Roč. 14, č.269 (18.11.2003), s.19.

Vrkočová, Ludmila aj. Svědectví. Osudy politických vězňů 1947-1976. První vydání. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová 2007. 328 s.

Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a Slezským zemským muzeem 30. Listopadu 2006 v Praze. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum 2007. 276 s. ISBN 978-80-86224-63-3.

 

Obrázek: doporučená četba Skuhrovský Má cesta Ruskem

 

 

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.