Jak pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl utíkal z Leopoldova

Pevnost Leopoldov
23.9.2011 20:19
Konečně se náš pokus o rehabilitaci osobnosti pana Raichla přibližuje datu a místu vzniku raichlovské legendy, tj. vězeňské pevnosti Leopoldov na počátku roku 1952, která spočívá ve faktickém vyvrácení předsudku odvážným činem, že „když se někdo z ptačí perspektivy podívá na Leopoldov, asi dojde k závěru, že útěk z této pevnosti je nemožný“ (Čapek, 2000, s.264). Předběžně bych při pohledu z letadla na tu pevnost řekl, že to chce známosti. A hodně vysoko.

Věznici Leopoldov na jižním Slovensku nedaleko Hlohovce dal postavit roku 1669 císař Leopold jako pevnost na obranu proti Turkům. Pevnost je šestiboká stavba ze žulových kvádrů s věžemi v každém rohu. Vnitřní budovy pevnosti připomínající šesticípou hvězdou, obklopují hradby, které jsou v průměru deset metrů silné a až 14 metrů vysoké, (podle pana Čapka pouze 10 metrů). Jak konstatuje pan Čapek, který tam byl později ubytován jako vězeň, „souhrnně řečeno, dvojitý ostnatý drát, strážní věže a kulomety, policejní psi, vysoké šance a vysoké napětí oddělovaly vězně od ostatního světa“ (tamtéž, s.264).

Jak pan Raichl připravoval protikomunistický puč

Podle (http://www.svedomi.cz/dokdoby/item_treti_odboj.htm) „rozdmychávání nepokojů a umělé vytváření nejistoty před únorovým pučem dokládá tzv. mostecká špionážní aféra. V listopadu 1947 došlo k zatčení téměř čtyřiceti význačných mosteckých občanů, převážně vojáků - bývalých příslušníků východní armády. V pozadí tohoto případu byla důkladně připravená a promyšlená provokace, která byla dílem OBZ (Obranného bezpečnostního zpravodajství. Pro tento případ si již v první polovině roku 1947 vycvičilo OBZ provokatéra J. Podivína, v té době vězněného za nepolitický čin. Ve vězení na Borech v Plzni se seznámil s Pravomilem Raichlem, podporučíkem čs. východní armády. Ten prodělal nejen válečné tažení přes Buzuluk, ale ještě před tím prošel jako vězeň několika sovětskými gulagy. Po válce se velmi kriticky vyjadřoval o SSSR a tím se dostával do soustavných konfliktů s OBZ i StB. Když mu hrozilo zatčení, uprchl do západního Německa k Američanům, ale kvůli své rodině se vrátil zpět. Začátkem r. 1947 byl však u Chebu přece jen zatčen a uvězněn na Borech, kde se seznámí( s V. Podivínem. V létě 1947 byl Pravomil Raichl na zásah národně socialistických poslanců propuštěn. Když se pak na podzim u něj objevil V. Podivín, rovněž propuštěný na svobodu, nepojal Raichl vůči němu podezření. Podivín se ho snažil získat pro protikomunistickou akci, kterou měli údajně vést představitelé nár. soc. strany P. Zenkl, P. Drtina a V. Krajina. Raichl uvěřil Podivínovu tvrzení podpořenému několika „nezvratnými důkazy“ o nutnosti bojovat proti komunistům, kteří připravují puč. Některé "důkazy" předložili Raichlovi také dva bývalí zahraniční vojáci, na jejichž popud byl vypracován seznam spolehlivých osob, kteří budou ve vhodnou dobu ochotni překazit avizovaný komunistický puč. Mostecký případ měl posloužit jako demaskování antikomunistů z řad národních socialistů, kteří se neštítí špinavých praktik a spolupráce se západní - rozuměj nepřátelskou – rozvědkou“. StB zatýkala, vyslýchala, výpovědi upravovala podle svých záměrů, až 17. listopadu 1947 vydalo ministerstvo vnitra komuniké o odhalení rozsáhlé špionážní a teroristické sítě. Podle všech pravidel měli být všichni údajní špioni postaveni před soud, ale protože ministerstvo spravedlnosti bylo v rukou nár. soc. ministra Prokopa Drtiny, bylo trestní oznámení pod různými záminkami odkládáno. Čekalo se, až bude veškerá moc ve státě, tedy i ministerstvo spravedlnosti, pod vlivem KSČ. S první částí obžalovaných došlo k soudnímu přelíčení ihned počátkem března 48, druhá část byla souzena v květnu. Raichl a další dva obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotní, příp. patnáctiletý těžký žalář, ostatní byli odsouzeni k nižší trestům“.

Komenář: Jenom na okraj, pokud byl pan Podivín a jeho dva známí agenty, tak nešlo o obezeťáky, ale bezpečáky. Ten Reicin se k tomu domákl tak, že jeden Raichlův kontakt se svěřil orgánům OBZ. A nešlo o dva soudní procesy, ale ten soud v tom květnu se musel vypořádat s odmítnutím presidenta Beneša podepsat rozsudek smrti.

Podle záznamu učiněného paní Vrkočovou při jeho údajném zatýkání po tom divadélku s tou pistolí „no tak mě vzali, taky mě tam nabouchali, nakopali ke stěně, já se voblíknul, dali nám želízka a přivezli nás na hlavní štáb do Dejvic. Tam už čekal plukovník Reicin, a když mě přivedli, tak říká, No tak vidíš, Pravošku, já jsem ti to předvídal, že se zhoupneš. Já jsem s ním studoval tu důstojnickou záložní školu. Já jsem povídal. No tak jdu, tak jsme prohráli, tak se zhoupnu, co se dá dělat, kdybychom to vyhráli my, tak se zhoupneš ty. Byl jsem trošku sprostý na něho, ten plukovník (asi ten Kylián – poznámka autora), na mě zařval, co si to dovoluju, takhle mluvit s panem plukovníkem. Reicin mě tehdy neuhodil, jenom říkal: Nech ho bejt, já ho znám, já ho znám už dávno. No a tak se stalo, že jsem byl několik dnů na tom hlavním štábu, odtud si mě převezli na čtyřku do Bartolomějské ulice, no a tak jsem už potom se vez do domečku hrůzy na Hradčanech. Z domečku hrůzy na Pankrác, a připravovali ten první monstrproces. V tý době se zatím stal únorový převrat. Náš případ byl ve vládě, Drtina to přednes ve vládě, Nosek měl vydat ty americký agenty, Nosek měl nařízeno vládou, že je má vydat, on je nevydal, ale přišly únorové dny. Přišel Gottwald. Drtina vyskočil z okna, a my jsme měli první monstrproces, který se nazýval Mostecká špionážní aféra. Tam jsme dostali trest smrti, já jako Čech, Štefan Karlánek, který je v Austrálii, jako Slovák, a Pavel Brabec jako Rusín, který je v Kanadě. No a tak se stalo, že jsme měli bejt pověšeni. Ovšem pan prezident Beneš, který zůstal prezidentem, tento rozsudek nepodepsal. Byli jsme vráceni do soudní haly a tam jsme dostali doživotí“.  

Podle komentovaného záznamu učiněného paní Kastnerovou politická atmosféra se prudce dramatizovala. Rozkol panoval ve společnosti i ve vládě a komunisté jej na mnoha místech nejen vyprovokovali, ale i promyšleně živili. Než byl Pravoš Raichl odsouzený, prošel vyšetřováním v Bartolomějské, v „pověstném domečku „hrůzy“ i na hlavním štábu OBZ a Reicina. „Už v Bartolomějské jsem dostal pořádnou nakládačku (Ta se pak mnohokrát opakovala). Při výslechu ke mně přistoupil Břetislav Hampl, synovec sociálně  demokratického poslance  z 1. Republiky. Vzal mojí ruku a říká: Podívejte se, ta svině má ručky jako holčička. Ten nikda nedělal. Já mu říkám: „Jak to se mnou mluvíte, já nejsem odsouzený, tak se mnou mluvte slušně“. On na to: „Drž hubu hajzle“. A dal mi facku. Já jsem byl teprve pár dní ve vazbě, tak jsem měl plno síly. Napálil jsem mu jednu do nosu, že to tam prasklo, on padl a zůstal ležet. Pak si mě vypůjčilo sedm těch jejich pořízků a ztlouklo mě tak, že více nemůžete stlouct ani máslo. Vydržel jsem to jen díky převýchově v sibiřských gulazích … Já jsem dobře znal ten rozdíl mezi lidmi, kteří byli ochotni jit na frontě i na smrt, protože věděli, že bojují za vlast, a mezi těmi, co jen uměli mlátit hubou. A takovému systému jsem se měl zaprodat? My co jsme měli frontu za sebou, jsme byli přece jen odolnější a i vězení líp snášeli než většina civilistů, kteří se tam dostali jen nešťastnou náhodou. Ti většinou dopadli špatně. …“ … Soud se konal začátkem května 1948 a třem  z obviněných, mezi nimi Pravoši Raichlovi, byl vyměřen trest smrti (soudil to dr. Štěpán). „Bylo to symbolické – Slováku Štefánu Karlánkovi, Rusínu Pavlu Baberovi (správně Babecovi) a mně, Čechovi. Byl jsem s tím smířen. Řekl jsem jen: Chlapci, žádnou zbabělost neukazujte. Absolutní trest nám byl však změněn na doživotí, protože to pan prezident Beneš nepodepsal. Důvodem bylo to, že to jsme spáchali, jsme nespáchali z pohnutek nízkých a nečestných. …“

Komentář: Už z toho, co tehdy řekl tomu Reicinovi („kdybychom vyhráli my… ) i těm svým kolegům u soudu, lze odvodit, že nepovažoval tu svou organizaci toliko za výplod komunistických piklů. Jinak nelze vysvětlit, že si nezoufal u toho soudu, jak desítky lidí dostal do malérů, protože naletěl, když byl údajně propuštěn z té vazby a začal organizovat odbojovou skupinu a navazoval styky s bývalými příslušníky východní armády, (zřejmě tak s těmi volyňskými Čechy, jejíchž politické postoje velmi pečlivě monitorovalo to oddělení pro vědeckou politiku národně socialistické strany), o nichž věděl, že jsou nespokojeni s vývojem politických poměrů v republice.

ČTK vydala tuto zprávu k tomu druhému procesu, konanému po zamítnutí trestu smrti prezidentem Benešem, respektive popisku k tomu k fotografiím „V úterý 13.května 1948 byl ukončen proces s 22 obžalovanými v tak řečené mostecké špionážní aféře, který projednával od 6.května senát krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. Předseda dr. Štěpán vyhlásil po 16.hodině rozsudek,jímž byli odsouzeni k smrti Pravomil Raichl, Štefan Karlánek a Pavel Babec, Raichlovi byl trest změněn v doživotní těžký žalář a Štefanu Karlánkovi v trest těžkého žaláře na 15 let“.

A podle tří fotografií pořízených Rostislavem Novákem, který později bude fotit jak Závod míru, tak Velkou Pardubickou, tak zasedání ÚV KSČ i dožínky, tak i proces s Miladou Horákovou, pro ČTK v 15 hodin, 15 minut a 15 hodin, 37 minut právě při čtení rozsudku u  toho soudu vypadal s tím pečlivě upraveným knírkem jak vyjukaný hubený komparsista od filmu, který si ovšem stihne povšimnout, že je fotografován.  A nejenom on. Také Pavel Babec nám nějak zesílil za tři roky svobody, a rovněž si nechal narůst obdobný knírek.   Dalším specialistou na fota z politických procesů byl Čestmír Jírů.

Asi už nikdy nelze vyřešit tu záhadu, jak mohl mít bývalý samopalník ručičky jak holčička. Ale je vidět, že školení, které prodělal v Rusku pan Raichl, mělo stejné účinky jako tvrdý výcvik v odolnosti, který by dal zabrat zápasníkům sumo. Mimochodem, v tom ruském vysílání českého rozhlasu do Ruska pan plukovník nezamlčel, že byl v mosteckém procesu odsouzen za podporu, respektive organizování  hnutí za odtržení Ukrajiny od SSSR.  Další záhadou zůstává, jak mohl být převážen z Bartolomějské (patřící SNB do domečku hrůzy na Hradčanech za éry Benešova prezidentování, pokud je pravdou,  že teprve "koncem roku 1948 začalo objekt využívat 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany" (http://www.reflex.cz/Clanek11205.html ).

 Tyto postřehy lze doplnit citací z výpovědí plk. Richarda Mysika po zatčení gen. B. Reicina: „Když byla vyšetřována Mostecká aféra, se kterou se přišlo, pokud je mě známo, vnitro, nebyl jsem k výslechům připuštěn. Poslali mě pouze k provádění zákroku, tj. zatýkání. Tehdy se čekalo, že se bude střílet. Pokud se pamatuji, vyslýchali tehdy mjr. Souček, ppluk. Přecechtěl, plk. Harlender. Na ostatní si již nepamatuji. Z náznakových řečí vyslýchajících jsem nabyl názor, který se nikdo nesnažil mi ani vyvrátit, že celá akce je sehraná a že je to provokace vnitra“ (Hanzlík, 2003,s.350). Tak pan plukovník věděl o provokacích své, jistě znal Směrnici pro práci orgánů OBZ v souvislosti s činností namířenou proti nepřátelskému zpravodajství z 16. června 1945: „Další zvláštní druh agenta je agent-provokatér. Pomocí takového agenta provokatéra vyprovokuje a usvědčuje nepřátelské zpravodajské agenty anebo osoby, které jsou pro nás nepohodlné a škodlivé“ (Hanzlík, 2003, s.297).

 Dobře to měl ten Raichl vymyšlené. Učiněný napoleon. Nabalil na sebe vnitráky, aby se s nimi povozil po známých, pokecal s nimi politice a zbraních, a pak se nechal zatknout. Mistři v provokování narazili na mistry světa v provokování provokací, aby kdyby ti druzí náhodou prohráli, tak alespoň mohli tvrdit, že byli faulováni (viz paměti národně socialistických ministrů, např. Ripkeho). Ostatně lze si představit, co by se dělo, kdyby dnes jakákoliv politická strana uspořádala separátní večeři s generálním štábem. Tak jako národní socialisté v r.1947.

 Ale není pravdou, že „po válce mezi Raichlem a Reicinem začal neúprosný boj, jenž skončil Raichlovým zatčením a odsouzením na smrt (známá Mostecká aféra)“ ( http://www.free-art.cz/projects/navzdory_osudu.php). Ten Reicin by si ho ani nevšiml, kdyby jeden z Raichlových známých (velitel posádky v Královicích u Plzně neoznámil na vše na 5. oddělení ministerstva národní obrany a akce musela být skončena (Veber, 2008, s.251), Tak jak se to mělo stát v případu  s těmi krabičkami. Ale asi se kapánek přepočítal. Nepočítal s tím, že socialisté se nechají vytlačit z vlády, a že místo osvobozujícího rozsudku dostane trest smrti, změněný díky presidentu Benešovi na pouhé doživotí. Poslední pojistka neselhala. Hra bude pokračovat. Ale ten metál od presidenta Havla, tak si vskutku zasloužil. Faktem ovšem také je, že buď díky své naivitě, nebo své prohnanosti dostal do problémů několik desátek lidí. Záhadou jenom zůstává, kdo a jakým způsobem se ty tři letní měsíce r. 1947 živil. Že by opět jedl borůvky s baraninou?

  Doslova fascinující interpretaci této etapy života P.L. Rachla, přináší jeho biografie publikovaná v On All Fronts III, 2000, s.328-329), v níž se opět tvrdí, že pan plukovník bojoval u Sokolova. Naproti tomu je zamlčeno, proč „po válce, kdy Raichl sloužil v 5. pěším pluku v Praze, byl sledován generálem B. Reicinem, nechvalně známým šéfem vojenské kontrarozvědky. V lednu 1947 byl zatčen, ale byl osvobozen o šest měsíců později na příkaz Ministra spravedlnosti. Byl zatčen znovu v listopadu 1947, protože byl údajně zapleten do tzv. „mostecké“ špionážní aféry, spojené s provokací agentů komunisty ovládaného Ministerstva vnitra. Po vládním vyšetření byl Raich očištěn. Po komunistickém puči v únoru 1948 Raichl byl znovu uvězněn, tentokrát se skupinou bývalých vojáků československé jednotky v SSSR. Trestní soud hod odsoudil k smrti, ale Raichlovi se povedlo utéci z Leopoldova a získat svobodu. Nakonec emigroval do Spojených států. Byl plně rehabilitován a byl jmenován plukovníkem ve výslužbě“.

 Buď pan Raichl měl devět životů, jako ta kočka, nebo existovalo několik panů Pravomílů Raichlů, anebo existují nějaké paralelní světy. Podle životopisu dalšího odsouzeného v té mostecké aféře Pavla Babece bylo všechno zase jinak: „“After the end of the war he served as a company commander with the 5th Infantry Regiment in Prague and studied languages and pedagogy at Charles University and the teachers college. Denounced by a Military Security Agent, he was imprisoned for several weeks in Prague. In 1947 he taught Russsian, geography, and history at the high school in Aš. There he was arrested in connection with the so-called „Most“ affair in May 1948 was sentenced to  dealth. In 1949 his sentence was commuted to life imprisonment and he was incarcerated in Bory prison. In 1951 he was mining uranium ore in Vojna and Bytis labor camps. Eventually he was sent to Leopoldov fortress, where he was finally released on April 8, 1964“  (Tamtéž,s.317).

 Nad čím asi přemýšlel velký Béďa Reicinů v říjnu 1950?

 Psal jsem, že nelze určit přesně, s kým vším zapletl pan Raichl, jde tu nejen hledání jehly v kupce sena, ale o hledání jehly v této kupce, která se maskuje jako stéblo uschlé trávy, případně o důkaz, že tato jehla navíc nikdy neexistovala, respektive nemohla existovat na tom místě a v tom čase, které tato jehla sama označuje.

 Pan Raichl sám se hlásí ke spolupráci s výzvědnými službami USA. Otázka zní, kdy mohl být pro tuto spolupráci získán. Jediné datum, které přichází do úvahy, je před jeho odchodem do Sovětského svazu v tom roce 1940. Rovněž západní zpravodajské služby stály před úkolem, jak infiltrovat své agenty do stalinské, natolik odlišné civilizace. A asi rovněž nejsnažší cestou bylo poslat je tam spolu s uprchlíky, např. s těmi Rusíny, na území SSSR. V souvislosti s ukončením rozdělení Polska mezi Německo a SSSR se tam otevřely krátce hranice pro výměnu obyvatelstva a uprchlíků (viz vzpomínky pana Levory).

  Neznám sice tehdejší směrnice CIC pro získávání agentů, ale snad pan Reicin byl natolik učenlivým žákem, že již citované směrnice pro získávání spolupracovníků Vojenského obranného zpravodajství zcela nevycucal z prstu: „Síť naších agentů (informátorů) si budujeme sami. Při výběru agentů nutno přezkoumat jejich politickou spolehlivost, inteligenci, mlčenlivost a schopnost k plnění toho kterého úkolu. Vybírejte agenty hlavně tzv. dobrovolné, tj. osoby, které plní dané úkoly dobrovolně, bez materiálních výhod, jsou to tedy osoby nám smýšlením blízké, dobří vlastenci, demokrati, kteří nenávidí nepřítele. V případě nejkrajnější nutnosti  a potřeby vybírejte agenty, kterým za jejich služby poskytnete materiální výhody“ (Hanzlík, 2003, s.296, viz též s.309nn).

 Pan Raichl mohl být tehdy získán agentem typařem, tj. agentem, který „má za úkol vyhledati osoby, které se hodí pro agenturní službu. Tento druh agentů musí míti příležitost většího styku s lidmi. Mohou to býti hostinští, obchodníci nebo obchodní cestující, číšníci a podobně“. A v r. 1945 se ohlásil pan Raichl americkému vojenskému atašé v Praze. Jak jinak by se s ním mohl pan Raichl seznámit do té míry, že pak tento pan zajel za ním osobně do Wiesbadenu, aby mu oznámil narození dcery?  Nestačilo napsat? Čí poslat blahopřejný telegram?  

 Čistě pro přehlednost a lepší orientaci si dovolím zde nejprve načrtnout určitou literární konstrukci výše uvedené jedinečné události, vyplývající z níže uvedených svědectví.

 Proti této literární konstrukci uvedu tu nejprve tu jednu z interpretaci této události, kterou udává pan Raichl samotný, a pak uvedu ty další a opatřím je komentářem, v němž případného čtenáře těchto řádek upozorním na některé nesrovnalosti s ostatními svědectvími.  Možná, že některé další sporné momenty najdou čtenáři sami.  Na té úvodní konstrukci je sporné pouze to, zda níže uvedení uprchlíci ve skutečnosti ten tunel vůbec vybudovali a použili, nebo zda-li odešli hlavní branou. Ale upřímně řečeno, vůbec mi ten tunel nedělá problém. Ani ta mamička pod mostem. 

 Ve čtvrtek 5. října 1950 uspořádala Česká filharmonie v Domě umění slavnostní koncert ke Dni čsl. armády. V předvečer významného dne naší armády vzdali i naši výkonní umělci hold čs. vojákům. Slavnostní ráz večera zdůraznil svojí přítomností ministr národní obrany a armádní generál dr. Alexej Čepička. Dále byli přítomni jeho náměstek div. gen. Bedřich Reicin, posádkový velitel div. gen. Josef Ejem, generalita a četní příslušníci důstojnického a poddůstojnického sboru. Dobové foto (viz archiv ČTK) nám ukazuje ministra národní obrany armádního generála dr. Alexeje Čepičku, paní dr. Martu Čepičkovou a náměstka ministra národní obrany divizního generála Bedřicha Reicina, podmračeného v hlubokém zadumání, jak si sám pro sebe vede monolog:

 „Snad jsem u toho nového ministra dobře uvedl, když jsem mu předal ten seznam těch agentů, jak je vycvičil ten bídak Moravec pro ty Brity, kteří se nám chtějí pomstít za tu naší ochranu panny Izrael, jak jsem ho dostal za slib, že jím pomůžu ty jejich zatčené a odsouzené agenty dostat ven. Ti Američané se na to dívají trochu jinak, ale své lidi si chrání za každou cenu.  

 S tím Raichlem mě to potěšilo, přece jenom jsem ho znal a udělám alespoň dobrý skutek, i když s těma krabičkama mě málem dostal. To byla perfektní akce. Ale alespoň jsme si zahráli poker. Jak v tom Buzuluku. Ale stejně ono posezení v cele smrti není nic příjemného, to bych nechtěl zažít. Ale co se dalo dělat.  Ten mě nebude mít rád do konce života. Všechny ostatní soudruhy taky. Teď ho začnu navigovat. Však mi ruští soudruzi řekli, že ho maj stejně zmáknutého. Stačí říci heslo: Borisochlebsk, vstavaj strana agromnoja.

 Jak zamyšleno, tak uděláno. Vytipovaní vězni mají zmizet během přepravy do Leopoldova, když se předtím nepodaří zrealizovat ty předešlé útěky, pan Raichl dostal seznam, s kým by měl utéci. Pouze Bureš tam zajede, aby celou akci zamaskoval svým pozváním Rotrekla. Kdyby pan literát pozvání náhodou přijal, tak ho jednoduše odmítne, že s tím ostatní nesouhlásí. Pak Rotrekla zařádí do skupiny vězňů, která potvrdí, že tudy, tudy Gavendova skupina utekla. Samotný Gavenda dostal na starost organizaci, na které ti útěkáři dostali seznam potřebných kontaktů, peníze a legendu, kterou budou vypravovat, přípádně předstírat budování tunelu, právě v čerstvě zazděné střílně, případně ho dokonce vyhloubit alespoň zčásti, aby počátkem listopadu 1951 zmizeli. Pro zpestření si vymyslí povídání o staré slovenské mamičce, které se zeptají na cestu a řeknou si z legrace, ta se nám do té legendy bude hodit. Ale nepočitají se zchátralou pamětí pana Raichla, který pak tu mamičku promění ve špačkujícího stařečka.  Jako první se dostane Gavenda na západ, aby si vysondoval, jak na to ti Američané skočí. Nepořídí, tak se pro něj zařídí změna identity. Pak ale vyjde článek v časopisu Time a z něj lze odvodit, že přece jenom ti Američané jsou nahlodání. Výsadek může pokračovat. 

 Za několik týdnů poté velitel věznice vyhlásí poplach, že zmizeli vězni. A nastane rutinní operace. A věznitelé mají dobrou záminku pro zpřísnění vězeňského řádu. Aby utvrdil vězně v tom, že šlo skutečně o útěk, zavede jeden z bachářů skupinu mladých vězňů s Rotreklem na místo fingovaného útěku, před čerstvě zazděný otvor. … A ti všichni si budou myslet, že skutečně trpí za činy svých kolegů. Dobře vymyšleno a uděláno. Zvláště když známe rozhovor pana Čepičky se sovětským diplomatem, jemuž sdělil, že Reicin byl americkým špionem a jaké má pro to důkazy. I když necháme ty jeho důkazy stranou, tak lze vskutku generála Raicina označit za hlavního organizátora ozbrojeného protikomunistického odboje u nás, počínaje jeho spoluprací se Švábem, Tomanem a podílem na organizování skupin kole Horákové (kapitán Dovara, prokurát Viest) a konče jeho podílem na zformování skupiny bratří Mašínů (Ctirad Novák). A co když vazby Reicina s Raichlem neměly toliko charakter vzájemného souboje (mezi dvěma americkými agenty, sledující téměř shodné cíle), jak se nám snaží pan plukovník dodatečně namluvit?  A z těch elitních vězňů, svážených proti veškeré logice na jedno jediné místo Leopoldov, by bylo možné v případě zahraniční intervence docela dobře možné sestavit nějakou přinejnemnším nekomunistickou prozatímní vládu, že ano?

 Raichl -  první verze    

 "Když mě dali na práci v kasematech, prohledával jsem všechny chodby, většinou pod záminkou, že jdu na záchod, jinak by to bylo bachařům nápadné. Jednou jsem v jedné tmavé chodbě narazil na mukla (vězně), který právě vydloubával kámen z hradeb. Tak jsem poznal Štefana Gavendu a jeho kamaráda Jaroslava Bureše. Hned jsem se s oběma domluvil. Díra v hradbách, kterou chystali, byla obrácena směrem k řece Váhu. Mezi řekou a pevností procházela železniční trať, kudy pět minut před pátou odpoledne projížděl každý den rychlík. V pět nám také bachaři oznámili, že padla a že musíme odevzdat nářadí, lopaty, krumpáče. Pak bylo sčítání vězňů, což trvalo asi deset minut a pak už útvar odcházel do cel. Vymyslel jsem plán útěku: nejdříve dokončíme díru v hradbách a až to bude hotové, těsně před pátou se shromáždíme u díry, kterou zakryjeme zevnitř dekou, aby zvenčí nepronikalo denní světlo. Poté, v okamžiku, kdy bude projíždět rychlík, vyskáčeme všichni ven."

 Několik dní pozoroval Raichl chování bachařů na strážních věžích. Zřejmě byli přesvědčeni, že útěk z pevnosti je nemožný. Prchající by měli mít nejméně deset až patnáct minut náskok, než bude útěk objeven. Za tu dobu by měli být schopni přeběhnout rovné pole mezi pevností a Váhem přes železniční násep, kde nebyla žádná ochrana proti střelbě z věží. Samozřejmě, že bez rizika to nebylo. Co když se náhodou některý z bachařů obrátí a podívá se ven?

 Každý den pracovali na díře jako krtci. Nejpilnějším byl Štefan Gavenda. Vždy si dovolili bachaře, že jdou na záchod a po pravdě řečeno v díře to opravdu silně páchlo. Mělo to však i svou výhodu: žádný z bachařů do toho velkého smradu nevkročil.

 Vydlabané kvádry roznášeli po chodbě a před skončením směny jich několik museli zase nanosit zpátky, zarovnat díru a zamazat škvíry blátem. Šlo to velmi pomalu, ale poprvé, když spatřili světlo zvenčí, dostali novou sílu a povzbuzení.

 Útěk plánovali na Štědrý den roku 1951, ale Gavendu dali na vánoce do korekce, a tak plán odložili na 2. ledna roku 1952. Ten den se v Leopoldově měnil režim. Věznici přebíralo nově zřízené ministerstvo Státní bezpečnosti v čele s ministrem Kopřivou a bachaři dostali červené nárameníky. Rovněž OBZ končilo svou existenci, bylo sloučeno s StB. Velitele pevnosti Mihálika vystřídal nový elitní kádr, který v nástupní řeči prohlásil: obrástete mechom a pak zdochnete. Z Leopoldova sa odchádza len nohama napred!

 Avšak podle vlastního  životopis MUDr. Velena Šlechty,  napsaného  dne 19. dubna 1968 (Zpráva o poznatcích v době vyšetřovací vazby a vězení v době od 1. srpna 1950 do 10. května 1960) po jeho příjezdu do Leopolodova  6. prosince 1951 (s.327): „Tón a způsob veškerého jednání s vězni udával tehdejší náčelník Balint se svým zástupcem „Punťa“ a ještě několika z velitelské skupiny. Asi 27. prosince přijela skupina příslušníků ministerstva vnitra a přebírala věznici do své správy [Mimochodem, pan doktor měl z chování těch příslušníků dojem, že jejich pobyt sleduje jiné účely než ty oficiální. A pan doktor také vůbec nezmiňuje o útěku Raichla]. V té době jsem byl povolán před důstojníka nadporučíka této skupiny a ustanoven jako lékař vezeň. První úkol mi byl dán, abych příslušníkům pomáhal převzít nemocnici, a posoudit, v jakém stavu je zásoba léčiv, inventáře, sepsat vše potřebné na doplnění. … Bylo mi slíbeno, že vše bude v dohledné době doplněno. Nestalo se tak, přes stálé připomínky náčelníkovi Balintovi i jiným příslušníkům z velitelské skupiny. … Od převzetí min. vnitra bylo stravování ubohé, povětšině brambory, zelí, brambory mrkev, někdy fazole, maso tak za palec v neděli [z dnešního pohledu velmi zdravá strava]. Teprve koncem ledna mohlo se aspoň něco dělat, nikdo však navržený na léčení nesměl být přijat. To mohlo být prováděno e velmi omezené míře a na stálé zdůrazňování až v únoru. … Na několikeré žádosti lékaře i písemné náčelníkovi a nakonec i samého postiženého rakovinou plic, aby mu bylo poskytnuto trochu mléka, bílého pečiva [z dnešního pohledu velmi škodlivé], neb jiné pozřít nemohl, nebo alespoň zdravotní balíček od rodiny, bylo tvrdě Balintem odpovězeno: „Na čo Vám balíček třeba, veď vy stejně zdochnete.“ Postižený poklesne, je těžce stresován, zmírá. Stejně tak to bylo se všemi připomínkami náčelníkovi ohledně zdravotního stavu vězňů, nedostatku léků apod. Situaci ještě zhoršoval příslušník tzv. „zdravoťák“ v tehdejší době. Jméno si nepamatuji, vím jen, že v r.1953 byl stažen a snad později souzen pro dělání potratů (s.328)  u manželek příslušnic. Byl krutý ke všem, často nedovolil nemocné ani ošetřiti. Jeho rčení bylo: „Na čo sem chodíte, veď jste tu všichni na vyzdechání“. V té době tam nebyl, a ani nedojížděl žádný úřední lékař. Vše bylo v rukou Balinta a zdravoťáka. // Někdy v březnu, nebo začátkem dubna [1952] přijel do věznice škpt. Karafiát s vysokým silným mužem, o němž se říkalo, že je generální prokurátor. Byli tam několik dní. Na nás v nemocnici se byli podívat též, bylo to jen nadávání, syčáků lumpů, zločinců, co ještě nechcem atd. atd. V celé věznici se dělo totéž, jen běs a hrůza. Nastalo třídění vězňů na určité skupiny, zostření celkového režimu. … V té době jsem byl volán na samotku k nemocnému vězni Krakrovi. Řval přímo bolestí, až už to příslušníky nebavilo, teprve mě volali. … Řekl jsem zdravotníkovi i veliteli samotek „Faječkovi“, že je nutný neodkladný lékařský zákrok, který nemohu provést na místě, ale v nemocnici. Bylo mi řečeno, že je vyloučeno, to náčelník nepovolí, i kdyby měl Krakr „zdochnout“. … Později tento vězeň (asi v říjnu až listopadu 1952 zemřel na cele, bez ošetření, které mu bylo stále odpíráno … 5. května 1952 večer přišel náčelník se svou suitou do nemocnice na celu, abych si vzal své věci a šel s nimi. Byl jsem dán do korekce na starých samotkách. Do cely, kde kromě lopatky na smetí a kyblu nebylo nic. Nedostal jsem ani slamník ani přikrývku, oblečení jsem měl ubohé, odřenou halinu, cela byla vlhká a studená. … Proč jsem tam byl, nevím, to mi nikdo neřekl ani po propuštění. Byl jsem tam 120 dní. … “  (s.329)

 Podle dokumentu (Odložení podnětu Komise MV, založené na výpovědi MUDr. Velena Šlechty, na přešetření jednání velitele věznice Leopoldov por. Jozefa Bálenta).  „Mjr. Bálent, t.č. náčelník ZNV-MV v Banské Bystřici … uvedl, že si na případ pamatuje a potvrdil, že MUDr. Šlechta byl daný do korekce s jeho souhlasem. Nepamatoval si však, z jakého důvodu se to stalo, uvedl, že snad po nějaké machinaci s léky, přičemž připustil, že v korekci byl ponechaný 120 dní. …“ (Viz vše sborník Za svobodu a demokracii III).

  Zatímco tedy úřední dokumenty hovoří o Bálentovi, tak vězni mluví o Bálintovi jako bývalém číšníkovi. Podle chirurga Jiřího  Krbce (Vzpomínky na Leopoldov, s.311-325 , tamtéž velitelem věznice byl Josef Bálint (s.316) : „Byl jsem tam (tj. v nemocnici) teprve krátce, když jsem dostal příkaz dostavit se k náčelníkovi, bývalému číšníku z baru soudruhu Bálintovi“ (s.320).  Dr. Krbec tam byl do poloviny roku 1958, podle svého vyjádření pět let, tedy přišel tam v r. 1953, celkově hovoří o osmiletém putování po československých komunistických věznicích.

 Pokud je náš Bálint (Balent) totožný s likvidátorem židovského obchodu Mayera Leboviče s potravinami v obci Vysoká (nad Uhom) v okrese Michalovce v r.1941 s Jozefem Bálintem, narozeného tamtéž (zaznamenaného veřejně v úředním listu), tak mohl být docela dobře vydiratelný. Vysoká nad Uhom leží téměř na trase mezi Michalovcemi a Užhorodem (tedy východovychodojižním směrem).

 Obec Lesné leží severoseverozápadně 36 kilometrů od Michalovců, kde měl své bydliště jistý pan Michal Novotný, autem necelá hodinka, po silnici 555 a Humenské cestě. Pravomil Raichl si nechal v USA říkat Michal Novotný. Tomu jménu docela  dobře konvenuje nějaký Michal Novotný, zavedený do databáze Ezo 30.ledna 1957,  narozený 13.9. 1919 v Lesné, státní příslušnost Československo (archivní číslo VFS-1995/5, archívující útvar XII. S.SNB ). Lesné je obec na Slovensku  v okrese Michalovce, přes něž v tom r.1940 kráčel pan Raichl do SSSR z  Maďarska.

 Podle informace Mgr. Andrei Kristové, vedoucí Archívu Zboru väzenskej a justičnej stráže v Leopoldově byl Jozef Bálent (nie Bálint), narozenému 1920 v Ž. n. H.  do funkce náčelnika vaznice Leopoldov jmenovaný  20. 09. 1951. Podle informace pana Paffyho z Ústavu paměti národa se v jejich záznamech nachází vice osob se stejným jménem a příjmením, ani u jedné neevidují stejné datum narození jako u výše uvedeného pana Bálinta, respektive Bálenta.

 To by znamenalo, že by náčelník věznice Leopoldov nemusel být totožný s oním likvidátorem židovského obchodu v obci Vysoká, avšak z mého pohledu bych se tomu nedivil, kdyby opak byl pravdou vzhledem k tomu, že ta obec leží na možné předpokládané trase cesty pana Raichla z Maďarska do Polska.  Zvlášť je zajímavé, že v memoárové literatuře je ten Bálent vskutku až na jednou výjimku nazýván panem Bálintem. Mohl si snadno pozměnit jméno i datum narození ve svých kádrových materiálech.

 Z mého pohledu je však nejpodstatnější, že do funkce velitele věznice byl pan Bálent jmenován koncem září 1951. Pan Raichl tedy se mýlí, že se výměna velitele vězhice odehrála na přelomu roku 1951/52. Jde zřejmě o údaj, který převzal z článku v časopisu Reportér, který vyšel počátkem 90. let. O panu Michalcovi ve skutečnosti nemohl vůbec nic vědět. Tedy žádný z tzv. útěků pana Raichla se nemohl odehrát tak, jak on sám líčí ve svých četných veřejných vystoupeních. 

 „Tyhle řeči nám zase tak moc nevadily, protože jsme měli naději, že utečeme", vzpomíná Raichl. Problém ovšem nastal, když mě oslovil můj francouzský přítel Gervais Garcette. Ten pracoval po válce v Praze ve francouzské repatriační misi. Komouši ho však zavřeli jako špiona a dostal, tuším, 25 let. Poznali jsme se na Borech v tzv.Kremlu. Jeho tatínek byl starostou v Bordeaux. Gervais tehdy mě zatahal za rukáv a svou špatnou češtinou povídá: Prrravoš, já vím, ty chceš utíkat. Ptal jsem se, jak na to přišel. Domluvili jsme se totiž, že nikomu o chystaném útoku neřekneme.

 Komentář: Ale o tom útěku se vykecávali ti útěkáři s kdekým, Bureš s Rotrklem,  Raichl s  generálem Příkrylem (viz níže) a Gavenda s Klečkem: Vojtěch Klečka znal i útěkáře Pravomila Reichla, který se spolu se Štěpánem Gavendou a dalšími rozhodl pro útěk z Leopoldova. Svůj záměr vysvětlili i Vojtěchu Klečkovi a Gavenda ho pobízel, aby zkusil utéct s nimi. Vtom ovšem Vojtěch Klečka neviděl východisko. „Já jsem říkal: ,Štěpáne, jsi ty normální? Můj brácha jako šéfagent československé socialistické zpravodajské služby je v Německu na dvacet let a jeho brácha je v Leopoldově, má doživotí a uteče za bráchou, který je v kriminále. Tak mě normálně vezmou, pošlou přes hranice a buď mě oni zastřelí, anebo mě nechají zastřelit od našich.‘ – ,Co blbneš? My se za tebe vezmeme.‘ – ,Za nikoho se neber, já nikam nejdu.‘ Odešli, všem se to povedlo, akorát Štěpán Gavenda, přesně jak jsem to řekl, tam přišel, a řekli mu, že neexistuje nějaký útěk z Leopoldova.“Štěpánu Gavendovi nevěřili útěk, přesto byl opět najat a jako agent-chodec přešel hranice Československa. Několik dní nato byl chycen a pověšen. Viz  http://www.pametnaroda.cz/data/witness/1658/recording/1069-transcript.htm

„Gervais si ťukal na čelo a jen říkal. Ty utíkat a já chci taky. Problém byl ovšem v tom, že Gervais byl těžce nemocný, měl žaludeční vředy a útěk nemohl v žádném případě vydržet. Nakonec jsem mu slíbil, že až se dostanu na svobodu, že o jeho osudu budu informovat příslušná francouzská místa, protože komunisti ho v lágru drželi tajně. Taky jsem svůj slib splnil později v Západním Berlíně a Francouzi ho později vyměnili za jednoho komunistického špiona, který si odpykával trest ve Francii. Rozhodli se, že příští den utečou hned po příchodu na pracoviště. Dozorce hlídal pouze vchod. Přišel se podívat většinou až ke konci směny, aby zkontroloval jejich práci.  Příští den po příchodu na pracoviště odstranili nutné kameny a byli na svobodě. pak přišel očekávaný 2. leden 1952. Všichni uprchlíci byli na pracovišti, Štefan Gavenda s dekou omotanou kolem těla, ostatní s trochou natřeného ušetřeného chleba. Johny Hvasta s vitamíny z amerického balíčku a s pepřem proti psům.Všichni jsme byli nervózní. Podaří se to, nebo nás zastřelí? Štefan vyndával poslední kameny z díry. Už viděl na řeku. Vlak musel projet každou chvíli.

Pokoušel jsem se rozeznat, zda most přes Váh je hlídaný, ale pořádně jsem neviděl. Náhle se s rachotem blížil vlak. Gavenda už měl hlavu z díry venku, skočil a já hned za ním. Díra ve zdi však byla výš, než jsme původně předpokládali a pod hradbami byl ještě vyhloubený příkop Postupně vyskákali ostatní, Hvasta skočil jako poslední, dopadl však na bok a zvedal se sténaje. Kulhal, ale běžet mohl. Na nějaké ošetření nebyl čas. Rozběhli jsme se a stále čekali, kdy uslyšíme kulomety.

Uběhli jsme těch pár set metrů k trati a stále bylo ticho. Rychle se stmívalo. Doběhli jsme k mostu a viděli tam nějakou postavu. Neměl však v ruce zbraň a jak se později ukázalo, byl to nějaký stařík. Možná, že se šel projít, snad na někoho čekal, kdo ví. Ukázal nám cestu na rozcestí pod mostem a dodal: „Len chlapci chytro choďte od tých kurev anciášských a nech vám pánbožko pomáhá!“

Pod mostem se uprchlíci rozešli. Gavenda s Burešem a Heřmanským se pustili proti proudu řeky na sever. Raichl s Chalupou a Hvastou do Inoveckých hor na severovýchod. To už viděli nad pevností světlice a slyšeli poplašnou střelbu. Za okamžik vyjel z pevnosti autobus plný bachařů. Minul místa, kde byli uprchlíci prozatím ukryti. Nastala tma. Hvasta chvílemi rozsypával pepř proti psům“..

Komentář: Pro počátek alespoň 2. ledna 2010 slunce zapadalo za obzor v 16, 05, nutně tedy po 17 hodině, kdy se podle pana Raichla „rychle stmívalo“, bylo nutně už tma jako v pytli i za úplně jasného počasí. Upřímně řečeno, tento lapsus nechápu.

I když chápu, že v Oregonu se stmívá později, takže pan myslivec mohl poněkud  přizpůsobit své vyprávění tamnějším podmínkám a posluchačům, ale po pěti letech pobytu v Československu bych předpokládal, že si tento svůj zjevný omyl dokáže uvědomit, ledaže by Vánoce trávil vždy ve Spojených státech. Byla to středa, nevyšlo Rudé právo., v úterý 1. ledna ano, 3. ledna také.  Pan Raichl hovoří ve všech verzích vzpomínek zásadně o kamenech, které viděl dokonce i Rotrekl. Podle verze časopisu Time (viz níže) šlo o cihly, spojené ještě čerstvou maltou Ve výše uvedené verzi náhodně potkává Raichl Gavendu, v níže uvedené Raichlově verzi je to zase trochu jinak, ale podle verze časopisu Time mělo jít o jednu skupinu vězňů, která si každý den si tak rozdělila práci, že jeden z týmu vždy mohl hloubit ten otvor. Dle toho, co uvádí níže také Hejda, došlo k vystřídání velitele věznice Michalce náčelníkem Balentem, tehdy asi štábním kapitánem, daleko dříve, než uvádí  pan Raichl, v každém případě před 18. prosincem 1951. Podle (http://www.politictivezni.cz/veznice-leopoldov.html ) převzalo správu věznice Ministerstva národní bezpečnosti již dne 1. července 1951, což znamenalo další zpřísnění režimu v ní (MNB v té době spravovalo pouze věznici Pardubice a pracovní tábory na Jáchymovsku). Také podle (http://www.totalita.cz/vez/vez_hist_01.php ) „v červnu 1951 byly MNB převzaty trestanecké pracovní tábory (TPT) při uranových dolech. Zároveň byl pod MNB převeden i Trestní ústav Leopoldov a Trestní ústav pro ženy Pardubice“. Zase platí, že tvrzení o převzetí Leopoldova do kompetence MNB je poplatné tomu, co tradovalo v publicistice v 90. letech 20. stol. Setkáváme se s fenoménem jako v případě Starobělska, že si pamětníci přizpůsobují časové začlenění svých vzpomínek stavu aktuálního historického podvědomí. Odkud ten Hvasta v tom slzavém údolí vzal pepř.  A vskutku americká úřední místa o tom Hvastovi mohla vědět?

Jaroslav Bureš (nar. 1922) a Štefán Gavenda pracovali jako kurýři pro západní rozvědky. John Hvasta, narozený 2. 6. 1927 v Miglesově (Milhostově), občan USA, se ocitl v databázi SEZO 27. 11. 1987 jako blokovaná osoba útvarem XII. S SNB. Josef Chalupa nar. v r. 1920 byl odsouzen jako kurýr zpravodajské služby USA. Osoba Josef Chalupa (datum narození neuvedeno) s krycím jménem Lev je registrována pod číslem 01618 S StB Jáchymov. Samotný pan Raichl byl zaveden 3. 10. 1964 byl zaveden do Seznamu zájmových osob STB (archivní číslo V-6566SEO archivující útvar  SEO VOS FMV). Zřejmě se ho za té kubánské krize přece jenom nějak podařilo probudit.

Ten údajný výrok o vynášení ven vězňů nohama napřed připsala však historizující publicistika zcela někomu jinému a odtud také ten výrok pan Raichl mohl znát.

Podle časopisu Reportér „V létech 1946-1948 byl ředitelem JUDr. Eugen Slávik Tím končí éra Leopoldova jako normální trestnice.  V Leopoldově se začalo obměňovat osazenstvo, dozorci i vězňové. Dřívější kriminální zločinci a kolaboranti odsouzení po roce 1945 byli přemisťováni do menších věznic s lehčím režimem, nebo na práci mimo věznice, na stavby a do průmyslových podniků. Na jejich místa byli do Leopoldova přiváženi tzv. státní vězni. Velitelem věznice se stal Mihálik, bývalý strážmistr z éry Slovenského štátu, nyní povýšený „za zásluhy“ na poručíka. Většina původních 77 dozorců byla přemístěna jinam. Koncem roku 1951 bylo těchto nových dozorů již přes 200. Byla zesilována bezpečnostní opatření proti případných útěkům vězňů. Byly káceny stromy v blízkosti hradeb, na vnějším okraji hrany hradeb byly nataženy dráty pod proudem. Tyto úpravy byly prováděny již novým náčelníkem. Podporučík Jozef Bálint, původním povoláním číšník. Protáhlá tvář, světlehnědé vlasy, studené modré oči, štíhlá postava, bezvadně padnoucí uniforma, rukavičky. Nikdy se nerozčílil, nezvýšil hlas. V roce 1953 byl povýšen na poručíka a přeložen z Leopoldova do Komárna. Do důchodu odcházel jako major SNB. Přes to, že v roce 1968 byla proti němu vznesena závažná obvinění, nic se mu nestalo a užíval svůj velmi slušný důchod až do smrti v roce 1982. Do Leopoldova bylo před koncem roku 1951 přivezeno několik transportů – z Borů, Jáchymova a Příbrami. Byli to vězni s vysokými tresty, hlavně „doživoťáci“, kněží, politici, útěkáři, „agenti a špióni“. Byli nasazeni na těžké práce, většinou bourání starého vnitřního opevnění, chodeb, kasemat atd. To vše směřovalo ke zvýšení bezpečnosti, k získání přehlednosti všech prostorů a zabránění eventuálním pokusům o útěk. Avšak nyní právě práce v těchto prostorech poskytla příležitost k útěku několika vězňům. V jedné chodbě, která vedla až k vnější žulové hradbě, vylámali otvor, provizorně zakryli a dne 2.ledna odpoledne jím prolezli ven z pevnosti. Po tomto útěku byli vězňové v Leopoldově všichni potrestáni snížením dávek stravy. Takto „ušetřené“ potraviny si jednak rozebrali dozorci, jednak se tím vylepšila strava v závodní jídelně dozorců, v té době byly potraviny ještě na příděl, na lístky. Přesto, že vězňové měli nyní ještě méně jídla, museli i nadále těžce pracovat. Pokračovalo se v bourání starých objektů včetně kostela. Od 2.dubna 1952 nastaly další změny k horšímu, které prováděl štábní kapitán Karafiát z ministerstva bezpečnosti ve spolupráci s náčelníkem ppor. Bálintem. Tuto noc vězňové nazvali „bartolomějskou nocí“. Do těchto poměrů přivezla 18.června 1952 silná ozbrojená eskorta pod velením škpt. Karafiáta 130 bývalých důstojníků a osm rotmistrů ze zrušené vojenské trestnice v Opavě. Všichni měli vysoké tresty, bylo mezi nimi hodně zahraničních vojáků a účastníků domácího odboje, také 6 generálů – K. Janoušek, K. Kutlvašr, R. Mrázek, F. Nosál, A. Pelich, J. Pešek. Vězně pohltila budova nové samovazby. Tam je dozorci obrali o všechno, co si s sebou přivezli a rozdělili je po dvou na cely. Obcházel je škpt. Karafiát a pronášel „povzbudivé“ výroky jako: „Tady jste skončili. Tady zdechnete. Odsud vás vynesou nohama napřed.“ Bylo zjištěno, že všech 600 tehdejších vězňů Leopoldova trpělo silnou podvýživou, měli 25-35% podváhu, a 100 jich onemocnělo tuberkulózou. Jejich cely byly označeny tabulkou s nápisem TBC, což ovšem neznamenalo mírnější režim nebo lepší stravu, ale bylo výstrahou pro dozorce, aby se nenakazili. Do jara 1953 byla lékařská péče skoro nulová“. Z přílohy Reportera č.26/1990 (http://protikomunisticke.misto.cz/svedectvi/10e.htm )

Komentář: Zvláštní je, že si ten lékař Velen nedal to zhoršení podmínek pobytu vězňů na Leopoldově dohromady s tím proslulým těkem.

Svědectví Jiřího Hejdy    

 18. prosince 1951 nás naložili ráno do otevřených nákladních vozů přikrytých plachtou – nejen nás Horákovce, ale i řadu dalších – vedle mne například seděl starý známý dr. Račanský – a odvezli nás do Leopoldova. … Především jsme zjistili, že Leopold je v přerodu. … mění se na státní vězení I. třídy, bývalí příslušníci vězeňské stráže jsou vyměňováni za státní bezpečnost. … Hned druhý den ráno nás všechny vyženou a na dvůr, dostaneme do rukou motyky a lopaty a začínáme bourat. Leopoldov je stará pevnost obklopená příkopy a hradby tvoří pravidelný šestiúhelník. Jsou tu dvě brány a jedna propast, zřízena teprve před několika lety pro železniční vlečku. Střední ulice rozděluje celý objekt na dvě části, jejímž středem je stará pětiuhelníková budova vlastního vězení, vedle stojí nová, třípatrová budova samotek a k těm jsou přistaveny administrativní budovy, kuchyně, prádelna s koupelnou, skladiště, mechanické díllny a nemocnice. Druhá stejně velká část patří strážnému personálu. … První obětí jsou ovocné stromy , vinice, zelinářské zahrady. Vše se vykopává a pálí. … Skvělá společnost, se kterou možno diskutovat o všem možném, filozofií počínaje a národním hospodářstvím konče. Naše práce při planýrování hradeb se tak mění ve velkou debatu. … Jenomže zdání klame. Začalo to hned po Novém roce 1952. Jednou večer – 5. nebo 6. ledna – jsme byli zalarmováni a muselo nastoupit všechno osazenstvo nových samotek dole na chodbě. Velitel Balint a celá řada bachařů doprovázeli několik vězňů, kteří stáli vedle nás a jednoho po druhém bedlivě prohlíželi. Několik vyřadili, ostatní – po několikahodinovém čekání – směli zpět do cely. Druhého dne se venku nepracovalo, až o několik dní později. Ale to už byl zpřísněn dozor, na hradbách bylo pomalu více bachařů než pracujících, hovory se netrpěly, přestalo shlukování a tvrdě se makalo. To už jsme se dozvěděli – pod rukou a útržkovitě – co se stalo.  Šest vězňů, kteří pracovali v kasematech, uteklo! Dostali se až k vnější straně hradeb, opatrně vytrhali cihly, znovu je srovnali, a tak si připravili východ. K východu z nitra pevnosti narovnali všechen vykopaný materiál, takže byl těžko přístupný a pak otevřeli otvor v hradbě a utekli. Měli dost času, nikdo je nepostrádal až do večera, kdy při nástupu šest osob chybělo. Počítalo se znovu, pak se prohledaly hradby a teprve později byl objeven vybouraný otvor. To je vše, co jsme se dozvěděli – zároveň se jmény uprchlíků,  nichž si pamatuji Štěpána Gavendu, původně odsouzeného k smrti, Jaroslava Bureše, Chalupu, Heřmanského a Skovajsu“.

Komentář. Podle toho pěkného zkomolení jména amerického Slováka Hvasty je vskutku poznat, že ta jména vskutku slyšel šeptem jako starší nahluchlý pán. Ale prosím si zapamatovat, že poplach je vyhlášen až 5. ledna 1952, že ti vězni měli utéct ráno, nikoliv večer. A není řeč o žádné střelbě. Ani o žádných nočních přepočítáváních vězňů. A že zcela vynechal náš svědek, významný národní socialista, jméno Pravomila Raichla, i když právě na něj by si měl vzpomenout v souvislosti s Mosteckou aférou, tedy v době po únoru 1948, kdy byl ještě zaměstnán na předsednictvu vlády, tak už je taková lahůdka navíc. To datum si ale může pamatovat vzhledem své profesi ekonoma, novináře a podnikatele, ale také vzhledem k tomu, že šlo o počátek roku, tedy o nějaký kalendářní předěl. V každém případě lze uvažovat, že k vyhlášení poplachu nedošlo hned po útěku vězňů, ale po delší době. O těch stavebních úpravách tvrdí, že jsou teprve na počátku, barokrní kostelíček ještě stojí.    

Svědectví Zdeńka Rotrekla

Básníky už Karel Čapek nepovažoval za příliš spolehlivé svědky, alespoň co se týče dat a čísel, ale případě Zdeňka Rotrekla zde bych si dovolil udělat výjimku, protože jde o zainteresovaného svědka. Alespoň z hlediska toho, co mu bylo předloženo, aby slyšel a viděl. 

Ten paní Vrkočové sdělil: „Až dospěji v Pamětech k datu 2. ledna, tak vzpomenu a zapíšu, že na tom Kremlu na Borech jsem byl s Jaroslavem. Neuvádím druhé jméno. Ten přecházel několikrát hranice Frankfurt-Československo a zpět, tady byl zatčen a v Leopoldově – myslím, že nás tam převezli z těch Borů v jednom transportu – a on za mnou přijde už v tom Leopoldově a říká: „Chceš jít s námi? Máme všechno udělané, stačí jen postrčit kameny a skočíme metr a půl. Není problém. Chceš jít, nebo nechceš. A tak jsem uvažoval: „Mám jít, nebo nemám jít? … Tak jsem to rozvážil a řekl jsem: „Dobře. Jarda má zkušenost. Když přecházel, tak zná terén, má ty kontakty, ale já jsem nepřecházel, jako třeba Ota Rambousek, nebo celá řada těch ostatních. Já to prostě neznám. … pak mu říkám: Ty, Jardo, to nejde. Já nepůjdu. Tenkrát jich šlo pět. Pravoš Rajchl taky a tento Jarda. Já jsem si byl vědom, že dva spolu jít nemůžeme, že musí jít každý sólo. Tak jsem nešel. Ale ti ostatní se z Leopoldova dostali, Jaroslav, nevím, do jaké míry je to pravda, prý se zasloužil o to, že to, co se dělo v Leopoldově, že užiji toho slova „publikovat, ve všech západních masových prostředcích, v rozhlase i v novinách. Nevím … Někteří z těch pěti se vrátili zpátky do Leopoldova, což je mi naprosto nepochopitelné, byli zatčeni a Gavendu popravili. Když ti hoši odešli, jeden bachař vybral nás pár mladých a vedl nás ke štole, kterou utekli. To bylo – názorně vám to předvedu,  takhle: Tam byly ty budovy vězeňské trestnice, tady byl sráz, jak oni tenkrát říkali šance, a na několika místech měly ty šance chodbu až k vnější zdi. A tady ta pětice odbourala několik kamenů, tak na šíři ramene a boku, a vyskočili 1,5 m dolů. Právoš, Jaroslav, Gavenda … No a nás asi za potom ten bachař k tomu vedl a to jsme zasypávali. Já jsem si všiml, že kameny zadělávali již nějací jiní před námi, protože to místo, kde se oni probourali, ty kameny byly již zasazeny a malta byla čerstvá“ (Vrkočová, 2007, s. 116).

Komentář: Takže v lednu na místo činu přivádějí někoho, aby se utvrdil v tom, že ti vězni utekli otvorem ve výši 1,5 m od paty zdi, ale byl už údajně zadělaný, žádná střelba a světlice.  Hovoří se o opět o kamenech, i když celá pevnostní zeď byla udělána z cihel. A panu Rotrklovi se něco nelíbí na panu Burešovi, když odmítá říci jeho příjmení, v době vzniku záznámu veřejně známé. Vzhledem k tomu, že ta střílna byla zaslepena teprve v souvislosti s přestavbou Leopoldova na věznici, mohla být malta čerstvá úplně z jiných důvodů. Zde však doplňuji pro pořádek, že vůbec nepotřebuji předpokládat, že tou zaslepenou střílnou ti útěkáři nemuseli projít. Pouze by to znamenalo, že celý útěk byl zorganizovan někoho s pomocí z vedení věznice třeba, někým z té skupiny, ani se to dokonce nemuselo se stát ani s jeho vědomou účastí. Dokonce z hlediska případného pozdějšího odkrytí té kamufláže by to bylo efektivnější.

Raichl – druhá verze dle záznamu paní Vrlkočové

„Po vynesení soudního rozsudku o doživotním trestu jako vězeň jsem byl na Borech, pak jsem se dostal na borský Kreml. De facto to jméno Kreml jsem tomu dal já. Tam byli takoví samí hodnostáři jako generál Píka, generál Janoušek, generál Přikryl a hromada dalších kapacit, Standa Broj a jiní. Já jsem se tam dostal taky, no a 51. roce mě převezli na Vojnu do uranových dolů. Tam jsem se pokusil o útěk, ovšem nepodařilo se, tak jsem se dostal do Leopoldova. V Leopoldově 2. ledna 52 v pět hodin večer nás uteklo šest lidí. Z toho žijeme čtyři. Štěpán Gavenda, strašně odvážný člověk, byl popraven, když se vrátil z americké zóny, protože nám nevěřili“.

Komentář: Není divu, že jim nevěřili, protože podle pana Čapka v „příští den, hned po příchodu na pracoviště´, odstranili, nutné kameny, a byli na svobodě.“ V níže uvedeném článku se to vše mělo odehrát v 16 hodin.  

Časopis Time

Svědectví podle článku „CZECHOSLOVAKIA: Where Is Johnny Hvasta?“ (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,816785,00.html),  časopis Time (Monday, Aug. 25, 1952 )

"Věznice Leopoldov je pevnost ze 17. století s zdmi 39 stop tlustými. V prosinci minulého roku Štěpán Gavenda,  houževnatý český antikomunistický aktivista, uviděl při své práci ve vězení práce cihly, písek a cement zakrývající  tunel v pevnostní zdi. Gavenda řekl svému subtilnějšímu příteli Jaroslavu Burešovi, účetnímu také odsouzenému za antikomunismus:  "Kde je zaplněný otvor, tam se lze otvorem dostat ven. Při první příležitosti prozkoumali tunel, který ukázal se být zaslepenou střílnou, ucpanou cihly a čerstvou maltou.  Šest mužů pod vedením Gavendy podrobně naplánovalo útěk. Vězeňští dozorci vyzbrojení samopaly hlídkovali na vrcholu pevnostní zdi, ale nemohli detailně vidět na ústí tunelu. Pracovní skupina zkresleně vykazovala práci, aby mohla hloubit tunelový vstup. Každý den jeden člověk se plazil do tunelu a drápal vytrvale v ještě měkké maltě. Jeden z té šestice byl na tuto práci příliš slabý. Říkali mu Johnny, byl to plachý, mlčenlivý, 24letý muž s poďobanou tváří a s očima člověka, který strávil mnoho času na samotce. Trápili ho nohy, protože ho přes ně bili policisté během výslechu. Jeden z vězňů hlasitě promluvil: "Johnny je Američan, a až se odsud dostaneme, tak  možná nám může pomoci na  americké ambasádě v Praze."

Když přišla hodina H, bledý a nervózní Johnny byl na stráži, zatímco Gavenda se zakrvavenými prsty odtrhával poslední cihly. V 4 p.m. vedoucí dozorce signalizoval,  že pracovní den skončil, a stráže sestoupily z pevnostních hradeb. Gavenda lezoucí ven střílnou, se dostal na  vnější zeď a přehoupl se dolů k zemi. Další se převalili za ním. Šestice mužů vyrazila na železniční násep a běžela pod jeho ochranu k mostu přes řeku Vah. Gavenda skoro převrhnul ženu, peroucí šaty v řece. Podívala se na lidi v šedém vězeňském munduru a tiše řekla: "Takto neprojdete."  Gavenda se podíval zpět za sebe: "Matičko, budeme muset nějak prorazit".  Blízko osady Svaty Petr, se cesta rozdvojovala. O měsíc později Gavenda, který předtím třicetkrát překročil hranice, dovlekl vyčerpaného Bureše přes hranici do bezpečí západního Německa. Přinesli americké zpravodajské službě první zprávu že Jan Hvasta z Hillside, stát N.J., rozený Čech domestikovaný Američan, utekl z vězení. Hvasta byl zaměstnán na americkém konzulátu v Bratislavě v roce 1948 a byl odsouzen k deseti letům vězení za špionáž. Šest měsíců zpravodajská služba držela příběh v tajnosti, aby nepomohla komunistům v jejich pátrání. Před dvěma týdny český ministr zahraničí informoval USA o Hvastově útěku. V Mnichově působící centrála CIC dala uprchlíkům Gavendovi a Burešeovi odhadnout, jakou má  Hvasta šanci na přežití. Účetní Bureš řekl: "Myslím, že Hvasta je na živu. Proč by jinak Češi říkali, že je pohřešován, kdyby nebyl? Kdyby ho zastřelili, tak by mohli říci, že byl zastřelen, když se pokoušel o útěk."  Gavenda "V tomto oboru mám dost dlouhou praxi na to,  abych věděl, že  jeden z  nás musí pomáhat ostatním. Jestliže má přátele, je pravděpodobně v bezpečí."

Komentář: Být šéfem CIC někde v Mnichově, tak bych nevycházel z údivu, kdybych slyšel, jak se zlaté cihly, které Gavenda podával Raichlovi, měnily v jeho ručičkách jak vod slečínky v prachobyčejné kamení Na práci krtků už tu máme tři neschopné adepty, Jarka, Johnyho a Pravoše.  Johny měl zdravotní problémy před tím útěkem, který se měl odehrát někdy po 16 hodině. A ten novinářský komentář se shoduje se svědectvím Hajdy z doslechu, nikoliv však i Rotrekla, že při hloubení tunelu nejsou vytrhávány kameny, ale cihly, pospojované ještě nezaschlou maltou.

Úprchlíci se rozdělili na dvě skupiny u Svatopeterské osady, hned za železničním mostem přes Váh, jak píše Raichl. Dnes je to Svätopeterská ulice. Stojí za to putovat s panem Raichlem po dvou kontinentech až do toho Madagánu, abychom viděli, jak se jednotlivé lokality proměnily. Nikde není vidět ten svrab a neštovice. Dnes se lze pouze divit, co ho vlastně odlákalo do toho Oregonu.  Dnes by si klidně na to bourání mohl objednat stavební firmu Martin Benko, Svätopeterská 3703/13A , 92001 Hlohovec, zaměstnávající kromě jiného dva zedníky. Mohl by si dále na téže ulici vybrat náhradní ubytování několika hotelů a penzionů, a to vše také díky té kupní síle těch bachařů.

Komentář: Hned při útěku, který se měl odehrát v 16 hodin, podle pana Raichla v 17 hodin, potkali starší paní, která je varovala před těžkostmi, ale nepozbuzovala. Jenom nelze pochopit, jak ta nebohá postarší pradlena Anna Proletářka v tom mrazu a sněhu prala ty své šaty pod mostem a jak se z ní podání pana Raichla stal starý dědeček, Slovák, přecházející po železničním mostě, volajícíc No,  chlapci jen běžtě od tých kuriev anciášských. Ať vám pámbožko pomáhá!“  Samozřejmě, že platí, že obě figurky jsou spíše výplodem propagandy, jak zdůraznit v jednom případě odvahu uprchlíků projít mezi nepřátelský naladěným obyvatelstvem, podruhé jak zdůraznit, že zase obyvatelstvo ten režim příliš nemilovalo.    

Z toho článku nikterak nevyplývá, že by snad Američané Gavendovi nevěřili.  Štěpán Gavenda se narodil 25. 6. 1920 ve Vizovicích. Vyučil se strojním zámečníkem, jako mladistvý měl řadu drobnějších kolizí se zákonem, byl umístěn do polepšovny. Na jaře 1942 se pokusil přes Slovensko odejít k čs. zahraniční armádě, ale na hranicích byl zadržen a německým soudem odsouzen za pokus o přechod hranic na 7 měsíců vězení. Koncem války se zapojil do partyzánské činnosti a byl raněn. Dne 3. dubna 1948 byl zatčen SNB a vyslýchán pro přechod hranic. Z obavy před postihem odešel do Německa, přitom pomohl utéci z věznice třem přátelům a převedl je s sebou. Prošel uprchlickými tábory, naposledy Ludwigsburgem, kde byl v listopadu 1948 získán CIC ke zpravodajské činnosti. Jeho case officerem byl František Bogataj. Ve službách CIC přešel 25–30krát hranice, do Německa převedl asi 65 uprchlíků. Podle jiné verze byl kurýrem zpravodajské služby generála Moravce. Dne 1. 10. 1949 byl Štěpán Gavenda v Praze zatčen. Po vyšetřování byl odsouzen 23. června 1950 Státním soudem v Praze k trestu smrti, milostí z 10. 12. 1951 byl rozsudek změněn na doživotní vězení za velezradu a vyzvědačství.

Komentář: Jestliže byl teprve 10. 12. 1951 vyřčen definitivní soudní ortel nad Gavendou,  tolik nadějným pozorovatelem protitankových zábran proti brzké americké invazi (proč by je jinak tak usilovně počítal), kdy asi tak mohl dorazit tento pán na Leopoldov? Podle níže uvedeného svědectví pana Raichla potřebovala celá skupina na vyhloubení otvoru několik týdnů.

Dne 2. ledna 1952 se proboural vězeňskou zdí z obávané leopoldovské trestnice spolu s Josefem Heřmanským, Jaroslavem Burešem, Janem Hvastou, Pravomilem Reichlem a Josefem Chalupou. Na útěku Gavenda odzbrojil a zneškodnil hajného, který se skupinu pokusil zadržet. Kromě Heřmanského se všem uprchlíkům podařilo dostat se do bezpečí. Přešli hranice do Německa a americký Slovák John Hvasta nalezl azyl na americkém velvyslanectví v Praze. Gavenda podle své výpovědi pro StB se 1. února 1952 setkal v Chamu se svým case officerem Františkem Bogatajem – „Frankem“. Vypověděl mu stejně, jako později vysílání RSE, vše o poměrech ve věznicích, o Leopoldovu, o poměrech v ČSR. Ztratil ale Bogatajovu důvěru, a tak se spojil s vedoucím polské zpravodajské organizace Lucianem. Ani Lucian mu zřejmě nevěřil, a tak se Gavenda spojil s agentem CIC Janem Cizíkem, a takto byl vyslán 19. října 1952 k získávání zpravodajských informací v Československu. Hranice přešel v prostoru Hory Svaté Kateřiny do NDR, na hranicích mezi východním a západním Německem byl zadržen 5. listopadu 1952 vojáky sovětské armády. Po zadržení využil Štěpán Gavenda situace, odzbrojil eskortu a dal se na útěk. Po krátkém pronásledování byl ale znovu dopaden. 10. března 1953 byl pak z NDR předán do Československa. Při vyšetřování údajně řekl: „Na svoji obhajobu nemám, co bych řekl, a celou svoji ilegální protistátní činnost jsem dělal cílevědomě a s jasným vědomím co nejvíce škodit dnešnímu lidově demokratickému zřízení.“ Při hlavním líčení Krajského soudu v Uherském Hradišti 15. dubna 1954 Gavenda řekl: „Nemohu dnes říci, zda na myšlenku opět se věnovat špionáži jsem přišel ještě v době, kdy jsem se ukrýval v republice po svém útěku z vězení v Leopoldově. Když však se mně přechod přes hranice zdařil a já jsem byl v západním Německu, byl jsem rozhodnut, že opět vstoupím do služeb jako agent. Právě proto jsem si nechal zavolat svého šéfa Františka Bogataje. Od myšlenky špionážně pracovat jsem neupustil ani tehdy, když jsem byl odmítnut napřed Františkem Bogatajem a pak polskou špionážní službou. Právě proto jsem vyjednával s Janem Cizíkem, což mělo sloužit k tomu, aby mně tento dopomohl k cestě do republiky.“ Krajský soud v Uherském Hradišti 15. dubna 1954 Štěpána Gavendu odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 28. 6. 1954 ve věznici Praha-Pankrác (Tomek, 2009).  

Raichl – třetí verze podle záznámu paní Kastnerové

 „Jednou jsem se pokusil o útěk z Příbrami (přesněji z pracovního tábora Vojna poblíž Příbrami na podzim roku 1950, srovnej Raichl, 2000, s.303) Tehdy to prasklo vinou jednoho bonzáka. Tak mě svázali a hodili do bunkru na pět dní. Zanedlouho na to mě převezli znovu na Bory a pak nás s vojenskou eskortou vezli někam na východ. Už jsme si mysleli, že nás – bylo nás více – vezou zpět do ruských lágrů. Auta však se zastavila před leopoldovskou věznicí. Přivítali nás – tuna zarastiete mechom, tuna se vychádza len nohami napred – jsme už byli zvyklí.  Na práci jsme měli rozbíjení starých katakomb, které byly rovněž uvnitř pevnosti, ale sousedily s obvodovou zdí. Ta byla asi pět metrů vysoká. Ve skupině nás bylo šest. Jedním z nich byl Slovák s americkým státním občanstvím, který u nás vystudoval historii a pak pracoval na americkém konzulátě v Bratislavě. Zavřeli ho za protistátní činnost. Jmenoval se John Hvasta. Brzy jsme zjistili, že v jednom zákoutí tmavých katakomb je jakýsi zazděný otvor, snad tajný vchod nebo co. Zeď tam šla docela dobře rozebrat. Tehdy jsem řekl mládencům, že je to šance. V té době už jsem hodně tělesně scházel. Říkal jsem si, jestli to neudělám, tak to skončím … Byla to šance jedna ku tisíci, ale šance to byla. Na útěk nás bylo neobvykle moc. Proto jsem se pořád bál, že nás někdo prozradí. Ale z těch šesti nás bylo pět „smrťáků“, tedy těch, co si prožili odsouzení k trestu smrti a kteří věděli, co je tu čeká. A když je člověk v nouzi a nemá východisko, tak se buď nechá zlomit, nebo se pokusí o změnu. U nás to znamenalo útěk. Jedním z nejodvážnějších byl Štefan Gavenda. Ten otvor jsme prohlubovali dlouho, několik týdnů. Byl jen tak široký, aby jim prolezl chlap a dlouhý asi těch pět metrů. V katakombách bylo všude přítmí. Navedl jsem kluky, abychom k té díře chodili dělat potřebu. Protože tam bylo tolik pachu, dozorci tam nechodili. My jsme se vždycky dovolili, že jdeme na záchod a střídali jsme se v prohlubování otvoru. Vydlabanou hlínu a kamení jsme pak roznášeli po chodbách, aby to nebylo nápadné. Když jsme šli večer z práce, načurali jsme do hlíny a provizorně otvor uzavřeli kameny a zamazali hlínou. V tom šeru nebylo nic vidět. // Všiml jsem si, že než jsme po práci odevzdali krumpáče a lopaty, trvalo by to dvanáct, patnáct minut. Za tu dobu bychom mohli doběhnout přes pole, které se kolem pevnosti táhlo, k Váhu, aniž by na nás přišli. Obvodová hradba byla vysoká asi 12 metrů s elektrickými dráty. Proto hlídky s kulomety ve věžích sledovaly jen prostor uvnitř pevnosti. Pozornost okolí jedné z nejhorších věznic nevěnovali. To nám skýtalo jistou naději. Ještě jsem se setkal s generálem Vladimírem Přikrylem, velitelem 2. Paradesantní brigády. Ptal jsem se, jestli si myslí, že je most přes Váh hlídaný vojskem jako v Sovětském svazu. A pak mi řekl: „Pravošku, nestarej se, jestli je hlídaný nebo ne, ty si stejně poradíš. Řekl jsem,  že pokud se mi to podaří, budu na Západě informovat veřejnost o zdejších poměrech Ten den – 2. Ledna 1952 – když přišla  „padla“, prolezli jsme otvorem a zakryli jej dekou. Na druhé straně díra vyústila ve výšce několika metrů. Počkal jsem, až vyskočili všichni, a pak jsme utíkali přes pole k Váhu. Hvásta si však při pádu z výšky bolestivě poranil nohu… Při útěku nám však pomohla neuvěřitelná náhoda. Dopoledne přišel dozorce z jiné brigády a vypůjčil si od toho našeho šest mužů. Když se vrátili, měl to nahlásit, ale prostě je jen rozpustil. Jak jsem se potom dověděl, když pak při nástupu vězně počítali a šest chybělo, řekl náš dozorce, to je dobrý, ti přijdou později. Než se to vysvětlilo, znamenalo to pro nás několik drahocenných minut navíc. I tak nám připadal každý metr strašně dlouhý a náročný. Člověk byl tak vyčerpaný, že myšlenkami už byl u Váhu a nohy měl ještě u pevnosti. Na mostě přes Váh jsme uviděli nějakou postavu. Nic jiného mě nenapadlo, než vzít do ruky kámen. Nebyl to voják, ale starý dědeček, Slovák. Jak nás viděl, volal: No,  chlapci jen běžtě od tých kuriev anciášských. Ať vám pámbožko pomáhá!“ To už se sešeřilo, ozvala se palba a začaly lítat světlice. Ale my jsme už byli mimo dosah a střelba už nám nemohla ublížit. Protože tu cesta žádná nebyla, získali jsme před pronásledovateli náskok. V táboře byl pak prý celou noc poprask. Třikrát za noc je hnali ven, vyslýchali, hrozili zastřelením, ale nikdo nic nevěděl. … Na druhé straně břehu jsme se rozdělili na dvě skupiny. Gavenda si vzal s sebou Pepíka Heřmanského a Jardu Bureše. Se mnou šel Josef Chaloupka a John Hvasta. Bylo nasněženo, mráz, my hladoví, v lehkých vězeňských mundurech,  bez jídla.“

Komentář: Buď Gavenda s Burešem, nebo Raichl nikdy ten zazděný otvor neviděli. Za tím Váhem se rozdělili, protože se mezi sebou pohádali, zda-li šlo o střílnu, nebo tajný vchod. Mezi zaslepenou střílnou a tajným vchodem v jednom zákoutí tmavých katakomb je přece jenom vizuálně a stavebně rozdíl ne právě malý, dokonce byl řekl podstatný. Také ten slovenský děda na tom mostě mě přímo překvapuje, těch několik týdnů hloubení, a bolestivé poranění nohy toho Hvasty při tom skoku z výšky několika metrů. Tedy více než dvou týdnů a více než dvou metrů. A asi též se nějak od té doby posunula zemská osa, nebo něco jiného, když tehdy 2. ledna 1952 se zhruba v 18 hodin mělo teprve stmívat. Od té pevnosti k tomu mostu je to tak dva kilásky. Podle toho by se celý útěk mohl odehrát někdy tak snad v listopadu. Pak by do toho zapadala ta nebohá pradlena i třeba to, jak ty tamnější poměry popisuje Hejda. Raichl vůbec nic neví o údajném Hvastově týrání při policejních výsleších, což při jeho citlivosti na tyto záležitosti je opět přinejmenším překvapující. Jinak řečeno, aby bylo možné všechny výše uvedené rozpory mezi jednotlivými verzemi vysvětlit, je nutné se vrátit k tezi, že úspěšnost podnikání té šestice závisela především na dobrých známostech. Jako všechno v Česku.

Raichl: čtvrtá verze dle vyprávění pro ústecký rozhlas (nepublikovaná část):

 „Mostecká špionážní aféra se na nás připravovala od léta 1947 po bedýnkách na Zenkla, Masaryka a na Drtinu, tak jsme věděli, že se něco chystá a tak jsem se připravoval, že chlapci půjdeme do toho podruhé. No, nevyšlo nám to, neboť jsme naletěli na provokatéry v dobré myšlence, že pomáháme vlasti dostat se z komunistického jha, které se na ni stahovalo, naletěli jsem na tzv. Čechoameričany Tony a Edy, pravými jmény dr. Kroupa a Muller ze státní bezpečnosti, kteří na mě přišli s Podivenem, který zalhal, díval se na mě a říkal, že ho posílá ústředí nekomunistických stran v Praze, abychom jako vlastenci se opět osvědčili, že komunisté chystají puč. Načež já jsem se zeptal, co na to říká pan prezident ? Oni oba dva mě ujistili, že pan prezident Beneš na to neříká nic, mlčí a tiše s tím souhlasí, načež já jsem přijal jejich nabídku a jsem se dal zcela k dispozici bezvýhradně. Moje chyba, že jsem si nezjistil předem, co dělám. Já jsem se do toho pustil s vervou, navštěvoval jsem s nimi kamarády, aktivní důstojníky, záložní důstojníky, Buriňáky, Karpatorusi, v západo-severních, severních Čechách, u posádek jsme byli vítáni s velikým nadšením a každý se k tomu dával k dispozici. Tito agenti se zřejmě zalekli, protože na moje neustálé naléhání, aby mě předvedli do Prahy před tzv. ústředí nekomunistických stran jejich politiků, mě říkali, jo, jo, budeš tam a spěchali, takže když mi po dvou nebo třech týdnech slíbili seznamování s lidmi, když mě přivezli do Prahy, tak jsem byl tak unaven, že když jsem usnul a probudil se pod ostrým světlem baterek namířených automatů a na Lumírově ulici č. 5, Praha – Smíchov, z 5. na 6. listopadu a byl jsem zatčen štábním kapitánem OBZ, jednorukým dr.Bedřichem Šteinerem a nynějším plukovníkem Ladislavem Kyliánem. No, bylo jich tam více, někteří zatčeni nevinně, poručíce ženy, které tam obývaly stejné patro, přišli z nějaké zábavy, já jsem se jich chtěl zastat, to jsem dostal přes hubu a praštění automatem od Šteinera, abych nestrkal nos do cizích věcí,   že mám svých starostí dost. Byl jsem odvezen brzy ráno na hlavní štáb, k plukovníkovi Raicinovi, tehdejšímu veliteli OBZ, pozdějšímu generálu, ke mně se choval poměrně slušně, dělal si vtípky, jestli si vzpomínám na rok 1942 a plukovníka, který si na mě vyskakoval, byl uzemněn samotným Raicinem, nech Bravuška, mi se známe už dávno. Ptal se mě, co tomu říkám. „Spadla klec a ponesu následky.“ „Co by bylo, kdyby se to obrátilo ?“ „ Asi to samé jako s Tebou,“ to povídám přímo Raicinovi. On se usmál, mě neuhodil, de facto mi nechal přinést od mého bratrance, štábního kapitána Vlastislava Reichla oběd z restaurace a krabičku amerických cigaret. Když se mě desátník Slovák ptal: „Pán poručík máte tuná bratra?“ Povídám, ne, je to můj bratranec a já ho neznám. Hodil jsem oběd na zem, slyšel jsem, jak kroky odcházejí, on se na mě díval špehýrkou, tak to byl můj bratranec, tak na tom by to asi skončilo. Samozřejmě potom jsem byl vozen z hlavního štábu do Bartolomějské ulice, na Kapucínskou do „domečku hrůzy“, prometli se mnou kdejaký kout, nakládačky jsem dostal, až to hezký nebylo, zbitý jsem byl celý, že jsem nemohl otevřít pusu, zbitý jsem byl červený, modrý, dělali se mnou různé experimenty, za které by se nemuseli stydět ani Gestapáci, ani NKVDisté, ale přežil jsem to, do tý doby, kdy jsem dostal změněný rozsudek trestu smrti na doživotí. Pak jsem se toulal věznicemi jako Bory,Vojna I. na Příbramsku, tam jsme se připravovali útěk, mnozí lidé to odnesli provazem, jeden si vzpomínám, byl to Slovák z Bratislavy jménem Ábel, ten byl pověšen.

 Já jsem byl přivezen s pouty na Bory, z Borů do Leopoldova, tam nám bylo řečeno : “ Z taďá se vychází len nohama napřed, vy svině, vy kurvy, vy tuná obrostěte mechom.“ Tož to jsem si řekl, to už je vrchol všeho, musím se postarat, abych se odtud dostal co nejdřív než ztratím všechny síly. No, a tak se nám podařilo na druhý den, zrovna když pan ministr Kopřiva, ministr, nevím, co to tehdy bylo, bezpečnosti, přebral Leopoldov, no, a my jsme mu hned druhý den v 17.00 hod. utekli ještě s dalšími pěti. To jsem byl já, Štefan Gabenda, jeden z mnoha statečných chlapů, které jsem poznal. To byl Američan, americký občan John Hvasta, Josef Chalupa, Jaroslav Bureš a Pepík Heřmanský. Všichni jsme se dostali skoro na svobodu, ovšem Heřmanského chytili v Praze, měl omrzlé nohy, právě jsem se dověděl, že žije. Štefan Gabenda byl pověšen. Vrátil ze západní zóny, aby dokázal druhé straně, že ten Hvasta s námi skutečně odešel a že ho přivede. Byl zrazen a byl pověšen na Velký pátek v r. 1953 ve své rodné vsi. Byl to moravský Slovák, odněkud ze Vsetína a my ostatní žijeme ve Spojených státech. Já jsem tady na návštěvě a chodíme se dívat po vlastech českých a slovenských s nadějí, že naše vlast bude znovu taková, jaká měla být už po válce“.

 Komentář: Do funkce velitele věznice byl pan Bálent jmenován koncem září 1951, někdy počátkem listopadu se stmívá kolem 17 hodiny, přesněji řečeno 2. listopadu slunce zapadá 16,43, ono ten Raichl více než dva dny na Leopoldově možná nepobyl, pokud byl do Leopoldova dopraven v říjnu 1951. A zřejmě si spletl 28. říjen s Novým rokem. Hrabě Monte Christo měl podobné problémy s časem.

Dodatek: Jeden nick zpřesnil to, co se zde píše o stmívání v diskusi pod blogem paní Kastnerové na idnes: "Slunce letos 2. ledna v Trnavě zapadlo v 15:57 a nastal občanský soumrak, ten trvá nejkratší dobu 35 minut (za rovnodennosti) nicméně tohle bylo pár dní po zimním slunovratu, tedy spíš ke 40 minutám a už máme skoro 17:00 a pak je ještě nautické stmívání, který dosahuje délky až 60 minut, kolem zimního slunovratu cca 40 minut, takže na tom nevidim nic divnýho. Pak to totiž opravdu jde rychle.... Astronomický stmívání nepočítám.." 

Použitá literatura

Čapek, Miloslav. O mužích, na které se zapomnělo. Autentická svědectví o nelidskosti komunistických věznic. Praha: PRAGMA 2000. 310 s. ISBN 80-7205-805-3.

 

Dobiáš, Rudolf. Triedni nepratelia II. Svedectvá o brutalite komunistického režimu. Prešov: Vydavateĺstvo Michala Vaška pre Konfederáciu politických vazňov Slovenska. 333 s.  ISBN 978-80-7165-632-6.

 

Hejda, Jiří. Žil jsem zbytečně. Román mého života. I., II. díl. Praha: Melantrich 1991. 432 s. 

Drtina, Prokop. Československo Můj osud. Kniha života českého demokrata 20. století. Svazek druhý. Kniha 2. Rok 1947 – únor 1948. Praha: Melantrich 1992, s. 257-714. ISBN 80-7023-114-9.

 

Hanzlík, František. Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1950. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2003. 357 s. ISBN 80-7312-028-3.

 

Hora, Ota. Svědectví o puči II. Z bojů proti komunizaci Československa. Praha: Melantrich 1991. 280 s.  ISBN 80-7023-088-6.

 

On all fronts. Czechoslovaks in World War II. Part 2. Lewis M. White, Editor.Washington, D.C. : The Czechoslovak Society of Arts and Sciences 1995. 303 s. ISBN 0-88033-319-7. (zde především črta Raichl, Pravomil. At the Beginning There Was Buzuluk, s. 181-189)

 

On all fronts. Czechoslovaks in World War II. Part 3. Lewis M. White, Editor.Washington, D.C. : The Czechoslovak Society of Arts and Sciences 2000. 333 s. ISBN 0-88033-456-8. (zde především črty Pavel Babec My Threee Years in Soviet Gulags, s.29-38 a  First Czechoslovak Army Corps in the USSR, s.147-158; Raichl, Pravomil. My Escape form Leopoldov Prison, s. 303-306)

Tři roky.  Přehledy a dokumenty k československé zahraniční politice v letech 1945-1948. Díl III. Události od druhého výročí osvobození Prahy v květnu 1947 do komunistického puče v únoru 1948. Praha: Melantrich 1991. 708 ISBN 80-7023-081-9.

 

Veber, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6 

Za svobodu a demokracii III. Třetí (protikomunistický) odboj. Uspořádali Lukáš Babka a Václav Veber. Hradec Králové : Evropské hnutí v České republice. Universita Hradec Králové, Ústav filosofie a společenských věd v nakladatelství Miloš Vognar M and V. 400 s. ISBN 80-903024-6-7

 

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.