Jak pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl zapřel nejen svou manželku

obrazek
28.9.2011 03:36
Kdyby jediným problémem vnitropolitického a zahrančněpolitického vývoje Československa na počátku roku 1952 byl útěk pana Raichla a jeho kolegů z Leopoldova, tak by si tehdy občané mohli jenom gratulovat. Ale ve skutečnosti tehdejší politická elita žila jinými událostmi. 6. prosince 1951 Ústřední výbor Komunistické strany Československa vyslechl referát Klementa Gottwalda o zradě Rudolfa Slánského a jeho vedoucí účasti na protistranickém a protistátním spiknutí a o některých vnitrostranických otázkách. 8. 12. 1951 vláda ČSR protestovala v nótě předané velvyslanectví USA proti zákonu o vzájemné bezpečnosti, který podepsal president USA 10. 10. 1951. Tento zákon je pak charakterizován v nótě jako vměšování do vnitřních záležitostí ČSR.

5. ledna 1952 v sobotním Rudém právu v článku Viktora Knappa „O vnitrostranické demokracii a stranické disciplině“ (s.5) se psalo: „Odhalení zrádců Šlinga, Švermové, Clementise a konečně Slánského nám znovu varovně připomíná, jak litý je třídní boj u nás, v období výstavby socialismu, v období po svržení nadvlády buržoasie. Toto odhalení a zneškodnění nepřátelské agentury, která se vetřela až do samého středu strany, dotvrzuje nám znovu moudrost slov soudruha Gottwalda, jenž stále a stále nabádá stranu k ostražitosti.“

Události kolem zatčení Slánského, Gemindera, Frejky a jiných komentoval tehdejší polský velvyslanec W. Grosz slovy v oficiální zprávě do Varšavy, že je slyšet hlasy, že v době, kdy Izrael nakupoval zbraně v Československu, dostával Slánský za ně od sionistů provizi, která byla ukládána na jeho konto v zahraničí. Židé jsou tématem dne a lidé říkají s hrůzou, že Hitler nedokázal vyvolat antisemitsimus, kdežto Kopecký ano. Tak v této situaci posílat Gottwadovi svůj vezeňský mundur, tak jak to učinil podle svých slov pan Raichl, bylo asi zcela zbytečným gestem. Pouze 8. ledna 1952 čs. delegát dr. Hájek v Paříži v sociálním, humanitním a kulturním výboru OSN ve svém projevu k otázce zavlečených osob (Rudé právo 9. 1. 1952) uvedl, že místo toho, aby se bonnská vláda starala o vyřešení otázky odsunutých Němců, „stará se o to, aby agentům CIC usnadnila přechod hranic pro páchání zločinů v ČSR a v jiných zemích tábora míru … v oběžníku bonnského ministra financí z 10. února 1951 … se finanční stráži zakazuje prohlížet osoby, které se prohlásí za agenty okupačních mocností.“

13. ledna 1952 přetisklo Rudé právo druhou protestní notu SSSR vládě Spojených států proti zákonu z  16. října 1951 o vzájemném zajištění bezpečnosti, který určuje zvláštní položky v částce 100 milionů dolarů k financování podvratné a diversantské činnosti, namířené proti SSSR a který podle prohlášení jednoho z autorů zákona Kerstona stanoví metody, jejichž prostřednictvím budou moci USA poskytovat pomoc podzemním hnutím v komunistických zemích. Tento zákon měl být v rozporu s dohodou z 16. listopadu 1933, v níž se SSSR a USA vzájemně zavázaly, že se zdrží jakéhokoliv zasahování do vnitřních záležitostí a jakéhokoliv činu, jehož cílem by bylo vyvolání nebo podněcování ozbrojené intervence nebo násilná změna politického nebo společenského řádu smluvních stran a rovněž se zavázaly, že nepřipustí, aby vládní organizace a organizace dostávající od vlády finanční pomoc podporovaly tuto činnost, že nepřipustí, aby na jejich území byly organizovány, přebývaly a nebo byly finančně podporovány jakékoliv organizace nebo skupiny, sledující uvedené cíle, mezi nimi vojenské organizace nebo skupiny mající za cíl ozbrojený boj proti jinému státu a že učiní preventivní opatření proti jakémukoliv verbování do podobných organizací a skupin.

Zdislav Šulc napsal článek „Proč se imperialistům nelíbí budování těžkého průmyslu v naší zemi“ (Rudé právo 9. 1. 1952, s.3-4). V tomtéž čísle přinesl tentýž deník na straně 2 o zavraždění tajemníka Národního svazu pro blaho a pokrok barevných ras černocha Harry Tysona Mooreho. V jeho bytě vybuchla bomba. „Americký tisk cynicky přiznává, že Moore byl zavražděn za to, že byl jedním z nejaktivnějších bojovníků za práva černochů. Tato bestiální vražda amerických rasistů vyvolala mocné pobouření veřejnosti“.

Pan Raichl byl určitě rád, že nenarazil na nějaké takové dva pionýry, kteří se dostavili na útvar T. „a upozornili na podezřelé chování dvou mužů s kufry, kteří se dotazovali občanů na cestu do P. a na odjezd nejbližšího vlaku. Příslušníci SNB z počátku nepřikládali sdělení velkou váhu. Ale pak přece jenom šli s pionýry zmíněnou dvojici hledat. Zadrželi dva agenty cizí mocnosti, mající v kufrech dva samopaly, dvě pistole a velký počet nábojů“. A nelze se nezmínit o svazačce v M.B., která upozornila na dva podezřelé muže, hovořící ve vlaku o tom, že za hodinu budou převléknuti, a tak už nebudou nikomu nápadní. Výsledkem bylo zadržení uprchlého vězně a pátrání po druhém“ (Rudé právo 10. 1ledna 1952, s.4).

 O den později se v tomtéž deníku si mohl pan Raichl na s.5 přečíst zprávu ČTK „Američtí teroristé a špioni před státním soudem v Praze“, kde byl také vyslechnut Emanuel Rendl, který po odzizení vágonů mědi „hned v září 1949 po ilegálním přechodu hranice vstoupil ve spojení s orgány CIC v Tirschenreuthu. Americký špion Bogataj byl jeho instruktotem při odborném špionážním výcviku. …. Vybaven falešnými obnosem 25 000 Kč, samopalem, granátem a pistolí přešel naše hranice. Měl zde zřídit ilegální vysílací stanici, která by předávala získáné špionážní zprávy. … Kdyby se ilegální vysílací stanice dostala do nebezpečí, měl štvavý vysílač Svobodná Evropa vysílat smluvené varovné heslo.

Na útěku?

V tomto mumraji se o nějakého Raichla nikdo nestaral. Ani v novinách to asi nebylo, dokonce ani ne v Černé kronice, i když podle poněkud již špatně slyšícího Hejdy (1991, s.327-328) „všech šest po úniku z Leopoldova přepadlo stanici SNB, spoutali její členy, dva si oblékli uniformy, vzali samopaly a zbývající čtyři hnali před sebou jako eskortu, zdánlivě spoutané. Přespali u nějakého okresního funkcionáře, opatřili si zde cestovní příkazy a jeli dál. Vyhnuli se Praze – až na Skovajsu, původem amerického státního občana – Slováka - , který šel na americké velvyslanectví a jeho prostřednictvím se dostal do Spojených států. Zápotocký později oznámil, že na žádost své matky byl amnestován a převezen do Francie – ale to už dávno ve Francii byl. Gavenda, který byl iniciátorem celé akce, se dostal do západního Německa a tady hledal někoho, kdo by byl ochoten jít do Leopoldova. Když nikoho nenašel, šel sám, navázal zde spojení s nějakými lidmi – prý Moravany – a nalezl spojku přímo ve vězení mezi příslušníky StB. Ti mu přinášeli materiál o všem, co se tu dělo … hlásili i kmenová čísla jednotlivých vězňů – a to vše šlo prostřednctvím Gavendy do zahraničního rozhlasu a bylo pravidelně vysíláno Svobodnou Evropou i Hlasem Ameriky. Přirozeně, že se v Leopoldově hledalo, především se hledala tajná vysílačka, až konečně dopadli dozorce, který Gavendovi dával zprávy. Byl to bývalý obchodní akademik, který vedl kantýnu a upozornil na sebe svým neobvykle slušným chováním k trestancům. Byl pak odsouzen k nuceným pracím v jáchymovských dolech. Bureš, další z uprchlíků, se dostal do USA a odsud mluvil do rozhlasu o „zeleném pekle leopoldovském“. Ale to už neznal Leopoldov, jak se změnil po jeho útěku, nevěděl, že dávno už tu nejsou vinice, meruňky a broskve. Nicméně jeho vysílání mělo pronikavý vliv na vývoj poměrů a nepřeháním, řeknu-li, že nám zachránilo životy. Protože jeho zprávy daly podnět k revizi plukovníkem Obermayerem, ke které došlo na podzim v roce 1952. Třetí z uprchlíků, Heřmanský, měl horší osud. Po několika měsících se protloukl až do Prahy, kde jej schovalo děvče, s nímž měl známost už dříve, než byl zatčen. Ale jiné děvče – nevím z jakého důvodu – to udalo na policii a Heřmanského chytili. Vrátil se do Leopoldova v r. 1954. Ale v jakém stavu: úplný mrzák, rozbitý po celém těle, nebyl schopen se ani najíst, takže ho museli krmit spoluvězňové. Nemluvil, ničemu nerozuměl a celý čas jen ležel. Naposledy byl v muklhajmu. … Gavenda se opět vrátil do západního Německa, ale odhodlal se znovu pokoušet štěstí a hledat spojení. Vracel se do Československa, ale na hranicích ho chytili, v Uherském Hradišti byl odsouzen k smrti a v Praze popraven. … Útěk šesti vězňů měl přirozeně vliv na osudy nás všech, protože zavládl přísný režim“.

Co se týče toho přepadení, tak to asi tak dobrodružné nebylo jako s bratry Mašíny.  A pan Bureš jen stěží mohl něco mluvit o zeleném leopoldovském peklu, když tam přišel na počátku zimy 1951. To by takhle půvaby toho rekreačního sanatoria nevnímal. A je vIastně zvláštní, že to takto vnímal i Hejda. I s panem Heřmanským to může být komplikovanější. Byl to vskutku on? Je jasné, proč tam někoho, kdo se mu i mohl podobat, převezli. Aby ostatním jeho kolegům poněkud jenom zhořkly ty ságy kolem těch útěkářů.  

Zatímco Gavenda se svými soudruhy „proceeded to the norhwest,  Chalupa, Hvasta and Raichl „went to northeast“ (Raichl, 2000, s.304).

Dle záznamu paní Kastnerové „na druhé straně břehu jsme se rozdělili na dvě skupiny. Gavenda si vzal s sebou Pepíka Heřmanského a Jardu Bureše. Se mnou šel Josef Chaloupka a John Hvasta. Bylo nasněženo, mráz, my hladoví, v lehkých vězeňských mundurech, bez jídla. Gavenda se pustil podél Váhu, my jsme se vydali do hor. První tři dny jsme se skrývali v Inoveckých horách, kde nás pronásledoval každý, kdo dostal chuť na odměnu: bratislavská, trenčianská a novoměstská posádka. SNB, státní bezpečnost, lesníci. Měli jsme omrzlé ruce, nohy i nosy, z rozpraskaných rtů nám tekla krev, ale museli jsme dál. Navíc jsme museli podpírat Hvastu. Po třech dnech se nám bohužel v lese ztratil a potkali jsme se až za dva roky v západním Německu. Podařilo se mu totiž rok schovávat u pasekářů v horách, a pak se dostat na americký konzulát do Bratislavy. Odtamtud putoval diplomatickou výměnou na Západ. I my s Pepíkem jsme se dostali do strašné situace. Pepík dostal horečku a nechtěl už dál. Sám jsem byl na konci sil, ale vzdát svobody jsem nechtěl. Násilím jsem ho donutil vstát a jít. Jinak bychom tam umrzli. Před jistou smrtí nás zachránilo několik známých i neznámých odvážných a nezištných lidí, na které nikdy nezapomenu. Nejdřív jeden nepřístupně vypadající hajný, který nám dal kus chleba a nechal nás zahrabat do listí ve stodole. Další noc lesák, který dobře věděl, kdo jsme a jak nám je. Sám měl syna v jáchymovské věznici. Najedli jsme se a ohřáli u ohně a vydali se dál.“

 „V trestaneckých šatech nám byla zima", vzpomíná Raichl, ale vidina svobody po létech hladu, bití, ponižování nás hnala kupředu. Znal jsem ten kraj nejlépe, a proto jsem se ujal vedení. Hvastova zraněná noha asi hodně bolela a museli jsme ho s Chalupou podpírat. Můj plán byl: držet se první dny mimo silnice, jít terénem, pokud možno lesem. Předpokládal jsem, že silnice budou obsazeny a že na nás pořádají bachaři velký hon.

Ty první tři dny byly pro nás skutečně strašlivé. Celý den jsme nevyšli z lesů, měli jsme hlad a byla nám hrozná zima. Hvastovi otekla noha, takže nebyl schopen chůze. Rozhodl se, že se vzdá úřadům a věřil, že ho americké občanství uchrání před smrtí. To jsme ovšem nemohli připustit. Jednalo se totiž nejen o něho, ale také o nás. Věděli jsme, a dovedli jsme si to představit, že estébáci z něj všechny potřebné informace vymlátí. Měli v tom zkušenosti a byli v tom skutečnými mistry. Byly to hrozné dny."

Podle jiné verze pochodovali tři dny směrem od Piešťan k Novému Mestu nad Váhom. Asi po třech dnech ztratili Johna Hvastu. "John se zvolna belhal lesní cestou, zatímco já s Pepíkem jsme si balili cigaretu. Ruce jsme měli zkřehlé zimou, tabák a papírky vlhké. Mně navíc krvácelo trochu oko, do kterého mně v noci šlehla větev. Když jsme došli k místu, kde měl John být, nenašli jsme ho. Křičet jsme se báli a nesměli jsme si sednout, protože jsme věděli, že bychom se už nezvedli, jak jsme byli unaveni a hrozilo, že bychom zmrzli. Čtvrtý den jsme došli do malé kopaničářské dědinky. Zarazili jsme u první chaloupky. Museli jsme riskovat. Dál už jsme nemohli. „Tak vy ste tie Češi, čo ušli z Leopoldova?“

Přikývli jsme. Byli to chudí lidé, ale měli zlaté srdce. Dali nám zelňačku a domácí chleba. Schovali nás ve stodole v hromadě bukového listí.  Říkali, že je vypsaná odměna pro toho, kdo nás udá a že esenbáci hlídkují na všech křižovatkách, přívozech přes Váh a že každý, kdo nás uvidí, nás má zadržet nebo zastřelit. To jsme předpokládali a dokonce i čekali. Pomáhali nám mnozí, ale nejvíce asi hajný z pod trosek hradu Tematína, zlatý člověk, s křížkem na klopě kabátu. Ten nás vzal domů, dal nám civilní oblečení, ošetřil nejen naše rány, ale i omrzliny na nohou. Ještě víc nám však pomáhala křesťanská láska, nezištná a také důvěra v nás. Věděli, že je to nebezpečné a přesto pomáhali, jak mohli. Za to jim nezůstanu nikdy být vděčný."

Dle záznamu paní Kastnerové „vyčerpaní a zesláblí zimou a horečkou se jednu chvíli Pravoš Raichl a s Josefem Chalupou ucitli uvnitř honby na lišku. Jak utíkali, narazili na mladého muže, který, když potvrdili, že jsou uprchlí vězňové z Leopoldova, je zavedl ke své sestře na kraj vesnice. Ta je nejen nasytila, ale i ošetřila. Druhý den v cestě pokračovali. Znovu se jich ujali vesničané, kteří jim dali jídlo a ukryli je. Přestože StB a SNB dělala pravidelné prohlídky a pochůzky, přestože byla na jejich hlavy vypsána odměna, nikdo z těchto lidí je nezradil. Mezi pomocníky byl nejen Raichlův starý přítel Adam Skupý (později na tři a půl roku uvězněný), ale i slovenský četník Janko Polorecký, který si později odseděl v politickém žaláři osm let. U nich se pak pronásledovaní několik týdnů léčili a nabírali sil před další cestou. Pak se rozdělili i oni dva. Pravoš Raichl se vydal za svou ženou. Ta však už žila vlastním životem“.

 Adam Skupý je evidentně totožný s Adamem Skupým, narozeným .8.5.1923 (Moravske Lieskove), zavedený do SEZO 12.2. 1958 (archivující útvar XII S.SNB; Archiv: V-1287), do svazků STB v kategorii agent, krycí jméno Lesňan registrační číslo 7430, příslušnou úřadovnou v Trenčíně.. Stejně tak měl svůj osobní svazek Jan Polorecký, narozený 17.7.1917 v Ban Hodrusa,  v databází SEZO od 27.2. 1958 (archivující útvar XII S.SNB), zavedený do svazku StB 23. 3.  1958, registrační číslo 666  (kraj Bratislava), ale ne jako agent.

S tím navlhlým tabákem, to byla opravdu tragédie. Když bylo nasněženo, tak na toho Hvastu nemuseli volat, stačilo ho relativně pohodlně vystopovat. A je zvláštní, že si ten trapas nevysvětlili, když se spolu setkali v západním Německu, jinak řečeno, Také je záhadou, koho potkali po třech dnech tohoto putování jako prvního, zda hajného a následující den lesáka, a nebo ty v jedné verzi chudé, nebo v další verzi dobré lidi, tedy snad toho mladého muže, který je zavedl k sestře.

Tak z Leopoldova k tematinskému Hradu je to osm hodin pěšky, 40 km směrem na severozápad. Když dostali ty šaty od toho hajného po bolestné ztrátě toho Hvasty, tak si to rajzovali jihovýchodně směrem ke Kopanicím, které dosáhli „with high fever and hallucinating“ (viz Raichl 2000, s.305), tedy začali se vracet zpět, protože tam měl sídlít „young boy to my old friend Adam Skupy, who helped me in 1940 (!) when I was released from a Hungarian prison. Skupy and one of his friends took us Moravske .Lieskove near Nove Město nad Vahom“, ležící osm kilometrů od hranic s Moravou, tedy severozápadním směrem 40 kilometrů  od Kopanic.

Jak praví pan Čapek (2003, s.53), tak „největší překážkou bylo počasí“, nicméně dle jedné odborné studie dle hodnot naměřených v letech 1951-1952 šlo o normální zimy.  Zatímco na Šumavě o něco později  21.ledna 1952 sněhu bylo tolik kolem, že jsem nemohl vidět krajinu, jenom hádám, že to byla pole nebo louky“, ( http://under-the-linden-tree.com/DP_Czech/dp_czech_000012.htm ), místní kronikář obce Smiřice, ležící u Hradce Králové, zaznamenal, že měsíc leden i část února byla mírná, v pravdě předjarní počasí, takže pupeny stromů se předčasně nalévaly a včely létaly. Později dostavilo se sice zhoršení s menšími mrazy, ale přes to se zdálo, že bude ranný rok. V březnu, přes to, že byla půda dole ještě zmrzlá se již dobře smykovalo a chystalo se pro setí. Opětné mrazíky a dešti a sněhem postup jarních prací zdržely, takže se urychleně selo v dubnu a počátkem května. Ozimy dobře přezimovaly a celkem se zdárně rozrůstají. Rovněž tak i kultury olejky, dostavilo se sice zhoršení s menšími mrazy, ale přes to se zdálo, že bude ranný rok ( http://www.smirice.eu/holohlavy/kronika/1952.htmhttp://www.smirice.eu/holohlavy/kronika/1952.htmm ). Podle kroníkaře obce Těšetice na Znojemsku  „leden 1952 je ve znamení mírných mrazů a dosti sněhu, což je u nás dosti neobvyklé“. Rovněž kronika města Morkovice-Slížany  (Kroměřížsko) se zmiňuje o tom, že počátkem roku byla mírná zima.

V listopadu 1951 byla průměrná teplota 6,62 stupňů Celsia, maximální 15,52, minimální – 1,7, v prosinci 1951 odpovídající teploty byly 1,31, 7,4 a –4,6 stupňů Celsia, v měsíci lednu 1952 odpovídající teploty byly –0,17; 7,00 a –10,8. Podle záznamu v Klementinu byly naměřeny v zimě 1951/52 teploty 12/51: -1-, 1/52: -4-, 2/52: -3-, 3/52: -2- celk. 10. Pro srovnání v zimě 1948/49 byly naměřeny teploty  12/48: -9-, 1/49: -5-, 2/49: -2-, 3/49: -6- celk. 22

Ale podle kroniky rodu Hurajtovců z obce Vysoká na Slovensku „následkom tuhej zimy došlo k poškodeniu ozimín. Zima si však vyžiadala aj veľký zosuv pôdy v Pastyrskom dole. Zosunulo sa cca 20 ha pôdy a vytvorili sa dve jazera o rozmeroch 30x15 m“. (http://www.hurajtovec.estranky.sk/  Rovněž podle zpráv obce Horný Vadičov (střední část Kysuckej vrchoviny  byla tehdy tuhá zima.

Před 6. lednem napadl jak v Tatrách, tak v Harrachově čerstvý sníh, takže se mohli konat první lyžařské závody tehdejší sezony (Rudé právo 8.1. 1952, s.4). Foto z nově budovaného města Šace u Košic ukazuje mírně zasněženou krajinu (Rudé právo 13.l.1952, s.1)

28. ledna psal z Ostravy zpravodaj Rudého práva (Mezi budovateli Nových hutí Klementa Gottwalda,  s.3 z 30.1.1952), že „déšť, který doprovázel po dlouho dobu práci budovateů na stavbě Nových hutí Klementa Gotwalda v Kunčicích, vystřídal nyní mráz a sníh.

Komentář: Ve světle těchto zpráv to vypadá, jako by se nad tehdejším Československem vytvořilo nějaké teplotní rozhraní nad jednotlivými povodími, v severní části republiky bylo tepleji než v jižní. 

Ze Slovenska na Moravu přešli u Strážnice. U Uherského Hradiště se s Josefem Chalupou dohodli, že dál půjde každý sám. Měli už civilní oblečení a nějaké peníze. Raichl dokonce i zbraň, kterou dostal od jednoho bývalého slovenského partyzána. V poslední verzi svých veselých historek starého zbrojnoše získání té zbraně je vylíčeno poněkud odlišně: „We slept there (Moravske Lieskove) in the loft of farmer and we were well fed untill we recorvered. Chalupa´s brother sent him a parcel with clothing and berets and some money for a train trip to Bohemia. … Around January 10 I went with Chalupa to Uherske Hradiště in Moravia. There we parted and didn´t see each other until we met in Nachhollenback in West Germany. 

"Nasedl jsem do vlaku na jedné malé zastávce, sedl si do tmavého kouta, vyhrnul límec od hubertusu a předstíral, že spím. Od útěku uběhly již dva týdny a ze šesti uprchlých vězňů jsem byl odkázán sám na sebe. Stále jsem byl myšlenkami s nimi a doufal, že i ostatním se podařil útěk. Myslel jsem i na Johna Hvastu, jeho osud mně ležel zvlášť na srdci.

Komentář. A nebyl pan Raichl v mysliveckém kabátu (montgomeráku) moc nápadný? Asi jako maršal Montgommery, který v r.1950 vyhlásil, že demokratické státy jsou ve válce s komunismem? „Kabát hubertus (většinou zelený s dlouhým vlasem) se musel nazývat Dukla-plášť, jelikož hubertus byl prostě buržoazní přežitek“. Když si zkombinujeme časové údaje v obou textech, tak evidentně datum opuštění Leopoldova vychází nikoliv na 2. ledna 1952, ale tak na 24. prosince 1951. A jak se v jednom z textu uvádí, původně chtěli tomu Leopoldovu dát sbohem někdy o Vánocích, ale údajně Gavendu dali do korekce. Dobře vymyšleno a uděláno. Lze-li v souladu s panem Hejdou určit datum vyhlášení poplachu na 5. ledna 1952, tak ti dezertéři ze zelené stavby socialismu dostali velmi slušný náskok.

Nejel jsem pochopitelně domů, k ženě, k rodičům a blízkým kamarádům. Tam všude na mě, jak jsem se později dověděl, čekali estébáci. O pomoc jsem se chtěl obrátit ke kamarádům z fronty, především k těm, se kterými jsem prožil svůj stalinský křest v sibiřských koncentrácích. Byli to většinou volyňští Češi nebo podkarpatští Rusíni".

Skutečně nejel ke svojí ženě? Jak ale si pak lze vysvětlit následující popis cesty: „On the train from Moravia I kept a large piece of bread in my mouth, pretending that my face was swollen. I came to Teplice Šanov where my wife used to live. Unfortunately for me she had found another man who planned to marry her. She had been officially informed that I had escaped form prison and emigrated to Australia. In Leopoldov I was not allowed to receive mail and knew nothing of this development which was obviously a serious blow for me. I visited my sister who was married to Michal Bulko, a veteran of ouf army to the USSR. They gave me some money but refused to show me my five-year-old daughter … I went to Řetenice railway station, overwhelmed with sadness“.

Komentář: Ti Raichlovic ve světle drbů, které o ní pan Raichl šíří v rámci euroamerické civilizace ještě v 21. století, to byla fakt šikovná rodinka. Manžela jí v říjnu 1951 odvezou do Leopoldova, dokonce jí promtně sdělí (v předstihu?), že uprchl a manželka už před 10. lednem 1952 změní přístav. A pokud pan Raichl neměl více jak jednu sestru, pak ta se přece vdala už před květnem 1945. A co se té dcery týče, tak kdyby třeba 20. ledna 1952 dovršila šest let, tak to znamenalo, že by se mohla narodit nejdříve 20. ledna 1946, respektive v intervalu tímto datem počínaje a třeba 19. lednem 1947 konče, takže ten americký vojenský atašé major Štefl toho Raichla v tom Wiesbadenu, kam ten donchuan měl dorazit v září 1946, avizoval ten porod nějak mimo mísu, asi v předstihu. Pokud by se narodila třeba v září 1946, měla by těch pět let v září 1951.  A panna nevěsta už byla pěkně boubelatá, že ano?

Nechť dále vypovídá samotný pan Raichl a jeho fandové. Úvodní scéna mi připomíná jeden starý americký špionážní film, řekl bych, že nikoliv náhodou. Jestli je ten příběh pravdivý, tak bych osobně tomu hazardérovi nesvěřil do péče ani jeho vlastní dítě.  Paní Kastnerová psala, že antikomunismus pana Raichla byl důvodem pro to, že jeho povyšování se opožďovalo za počtem jeho vyznamenání. Nemohl být tímto důvodem spíše ten pokus o jeho sebevraždu na cestě z Buzuluku do Sokolova i jeho následné evidentntní hazardování se svým životem? 

Raichl přišel do úřadovny CIC a na stůl před Američany položil pistoli a několik granátů, byli doslova v šoku. Nechtěli uvěřit, že utekl z vězení, opatřil si zbraně, prošel Československem a potom východním Německem až do Berlína. Byli pochopitelně podezíraví. "Přijal mně zpravodajský důstojník, bývalý Polák. Sundal jsem ruksak, vyndal z něj dvě pistole, 180 nábojů a několik granátů. Chudák Američan vystrašený vyběhl ven a za chvíli se vrátil s ozbrojenou posilou. Asi si myslel, že jsem přijel vyhodit jejich stanici do povětří. Nakonec se vše sice vysvětlilo, ale důvěru jsem u nich nezískal. Pozvali na mě specialisty z bývalé československé zpravodajské služby pplk. Šedu (alias Mr.Murphy), snad Američana českého původu. Tvrdil mně, že podle jejich zpráv mám být již dávno mrtvý. Dokonce mě posadili na detektor lži, až jsem ztropil skandál. Pak se zase omlouvali, že dělali jen svou povinnost. Nakonec jsem se dostal ke "skutečným" Američanům. Ti se začali zajímat především o Johna Hvastu. Já jsem tehdy o Johnovi nic nevěděl, řekl jsem jim, že jsme ho při útěku ztratili v lesích v horách. Teprve později jsem se dověděl, že se schovával delší dobu ve slovenských horách u dobrých lidí, dostal se do Prahy, kde ho Američané schovávali na americké ambasádě. Odtamtud se dostal po nějaké době přes západní Německo do USA. Stal se brzy slavným, pořádal přednášky, zapomněl na svou slovenskou ženu Gábinku a tím skončilo naše přátelství". 

Nedůvěra se ještě zvětšuje po jeho tvrzení, že utekl dokonce z Leopoldova. Není divu, pokud vypovídal odlišně než Gavenda. Současně to nutně tomu Gavendovi pěkně zasolil svým poněkud odlišným popisem svého útěku z Leopoldova.

1)„Domnívají se, že je komunistickým agentem, který chce získat jejich důvěru a infiltrovat se do jejich tajné služby. Teprve po určité době potvrdil jeho totožnost československý zpravodajský důstojník, pracující ve službách Američanů, který za tím účelem přiletěl ze západního Německa“.( http://protikomunisticke.misto.cz/kamencti/raichl.htm )

2) „Přihlásil se u Američanů, ale ti mu nevěří, protože podle jejich informací má být už dávno mrtev. Nakonec jeho totožnost potvrdil bývalý americký vojenský atašé v Praze“. (http://www.p13.cz/stop/s0105/txt/32.html

Podle paní Kastnerové Reichl, nešťastný  z toho, že jej žena opustila, se vydal přes východní Německo do západního Berlína a SRN. I na této cestě byl odkázán na obětavé lidi. Přes berlínskou hranici jej provezli díky úplatku celníkům. Když se však dostal do západního Německa, nikdo mu nevěřil, že utekl z Leopoldova. Američtí důstojníci jej považovali za provokatéra.  „Tak jsem se rozčílil a vynadal jim, že museli zavolat bývalého amerického ataše v Praze (který mi kdysi poprvé ukázal fotografii mé novorozené dcery). Teprve mi uvěřili, že jsem to já.“

Bohužel, obdobně jako Raichl, tam už dříve pořídil i John Gavenda Ani jemu nevěřili, že utekl z Leopoldova, proto se vypravil zpátky domů do Čech, aby přivedl Hvastu. Byl zatčen, krutě vyslýchán a popraven. Špatně dopadl i další ze šestice – Josef Heřmanský, kterého StB našla u jeho přítelkyně v Praze. I on byl krutě vyslýchán a pak vrácen do Leopoldova. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960 a brzy nato na následky pobytu ve vězení zemřel. Zbylým čtyřem se podařilo emigrovat na Západ. Vedle Reichla a už zmiňovaného Hvásty se na Západ dostal i Chalupa a Bureš, který dnes žije v Kentucky.

Podle výše uvedených zdrojů (viz citace) u Raichla se situace vyvíjela jinak než u Gavendy. Američanům trvalo nějaký čas, než mu uvěřili, že není komunistickou návnadou. Po identifikaci a odstranění všech pochybností, Američané vysoko ohodnotili jeho účast ve druhé světové válce a postoje a činy vůči komunismu. Dopravili ho do americké okupační zóny v Německu.  Z popudu generála Ingra, bývalého ministra obrany v londýnské exilové vládě, vznikla v rámci americké armády v západním Německu Československá strážní rota. Jejím úkolem bylo hlídat objekty s jaderným střelivem. Vše bylo připraveno pro případ vypuknutí války. Raichl nazýval tuto rotu částí „divize svobody“, vytvořené americkým prezidentem Eisenhowerem pro případ třetí světové války. Raichl byl přijat do strážní jednotky spolu s několika desítkami československých exulantů. Tehdy se běžně věřilo, doma i za hranicemi, že komunistický režim se nemůže dlouho udržet. 

Komentář: Opět se zde setkáváme s fenoménem naivní fifleny. A tuto naivní fiflenu pověří výběrem kandidátů smrti.

Vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem se stává důstojníkem americké zpravodajské služby. Vybírá a hodnotí kandidáty vhodné k ilegálním přechodům do Československa za účelem získávání potřebných zpráv. Zároveň prověřuje některé uprchlíky z hlediska jejich důvěryhodnosti. Je natolik znalý komunistických praktik a metod, že při rozhovorech s uprchlíky lépe zjistí drobné rozpory nebo nejasnosti, které mohou odhalit jiný důvod jejich odchodu z republiky, než uvádějí. StB totiž vysílala na Západ a do Německa dobře vyškolené a cvičené agenty.

Strážní rota, u které Raichl sloužil, se stala předmětem zájmu československé rozvědky. Nakonec asi získali informaci o Raichlově pravé identitě. Za nejasných okolností utrpěl Raichl zranění při autonehodě.

Komentář: Přičítal bych to spíše tomu hazardérství.

Zároveň Američané zajistili agenta StB, který chtěl Raichla unést zpět do republiky. Proto rozhodli, že Raichl musí odejít do bezpečí, a to do USA. Raichl neměl radost z toho, že opustí Německo. Tehdy se domníval, že konflikt mezi komunismem a demokracií je neodvratný. Bude to válka za osvobození jeho vlasti od totalitního a násilného komunismu. Jako voják se této války chtěl účastnit. Svým odchodem do USA odešel z centra dění, které rozhodovalo o naší budoucnosti.  Za druhé světové války poznal mentalitu Rusů. V době studené války během své činnosti v americké zpravodajské službě poznal zase povahu Američanů. Zjistil, že neznají a nechápou mentalitu Rusů, ani národů žijících za železnou oponou. Někdy se divil, s jakou naivitou vedou Američané studenou válku a jakých prostředků používají! To vedlo k mnohým neshodám a rozdílným názorům v jejich aktivitách, které byly v rozporu s jeho poznatky a zkušeností. Proto byl do jisté míry zklamán. Jeho zkušenosti prostě překračovaly chápání těch, kterým je poskytoval. Dospěl k názoru, že nejen Američané, ale všechny národy jsou příliš zahleděni do sebe a menší národy buď přehlížejí, nebo dokonce podceňují.  To ho nakonec vedlo k tomu, že ač nerad, ale do jisté míry vyrovnán, opouští Německo a odchází do USA, aby tam se svou rodinou, kterou si mezitím založil, nalezl nový domov. V Německu se oženil a po dvou letech požádal o propuštění ze služby a odstěhoval se s rodinou do USA. Amerika se k němu zachovala přátelsky.

Komentář: Záhadou zůstává, že extremně přecitlivělý Raichl na všechny nespravedlnosti, charakterizující poměry v SSSR na rozdíl od prvorepublikové soudobé literatury jako svrab a neštovice, se nechal odsunout do země, kde vraždili jak na běžícím páse černošské aktivisty. Kdyby jenom to, po americké revoluci se například muselo vystěhovat 20 000 Američanů věrných britské koruně a jejich majetky jim byly znárodněny. Atd.. Atp. O tom všem si mohl pan Raichl počíst např. v tehdy vycházejících českých publikacích věnovaných dějinám USA.

Nejdříve se s rodinou usadil v Chicagu, neboť tam žilo mnoho Čechů. Raichla už od mládí přitahovala příroda, ale hlavně lesy. Již v mládí se rozhodl pro lesnické povolání a odešel do Písku na odbornou lesnickou školu. Válka mu ale zabránila v realizaci svých záměrů. To ho vedlo k pozdějšímu rozhodnutí, že se z Chicaga odstěhoval do Oregonu, kde si také našel přítele Vlastimila Obereingnera, s nimž si tak dobře rozuměl, že s nim potom v Praze přebíral v roce 2000 Řád bílého lva na Pražském Hradě z rukou prezidenta. V Portlandu dokonce stačil vystudovat univerzitu.  Teprve Amerika mu umožnila, aby žil jako ostatní lidé v kruhu své rodiny. Stáří tráví v lesích amerického severozápadu a věnuje se lásce svého mládí – lesničině. Divoká příroda v Oregonu mu trochu připomínala ztracenou vlast. Jeho dům je plný loveckých trofejí, jeho nejstarší syn ze šesti dětí je již 15 let šerifem v Clatsop County, což je zde mimochodem volená funkce, k jejímuž výkonu je třeba stále znovu získávat důvěru spoluobčanů, Přestože si již ve státech zvykl, nikdy nezapomněl na své ideály a přísahu věrnosti staré vlasti.

 Poslední akce Pravomíla Raichla a její skutečná motivace

 Dle paní Kastnerové „Pravoš Reichl odešel později do amerického Oregonu, kde dnes žije i jeho šest dětí. Podívat se na dramatická místa svého poválečného života a setkat s lidmi jemu drahými mu umožnila až listopadová revoluce. Teprve po ní byl degradovaný vojin Pravomíl Raichl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. A jak se dívá po všech těch útrapách na život dnes?  „Nemusíme být pyšní, ale můžeme být hrdí na naší historii. Minulost je část naší budoucnosti a budeme-li ji znát, mnohé pochopíme… Člověk má být věren svému svědomí, má mít úctu k lidskému životu a má se podle toho chovat. Hromadění bohatství nepřivede společnost ani jedince k ničemu dobrému. Můj dědeček říkával: Narodil ses s holým zadečkem, a až půjdeš, tak i ten tady zanecháš. …“  Nemá ten pan Raichl docela levicové názory?

 Dle dalších komentátorů hned po revoluci v devětaosmdesátém jej to táhlo domů, i když zem a hlavně lidé se za ta léta změnili k nepoznání. "Češi se jako národ neztratí, není třeba nikomu podlézat. Trocha té hrdosti a zdravého vlastenectví by neškodila," hodnotí své dojmy z posledních let s tím, že se nepřestává divit, co vše komunismus do národa zasel a jak málo jsme si toho vědomi. Jeho první cesta vedla k rodnému domu ve Skurách. Ten už byl ale rozbořen. Dále navštívil dům v Beřovicích, v němž prožíval mládí. V Beřovicích měl také 2. 6. 1990 v rámci volební kampaně tehdejšího OF projev na veřejné schůzi, které se tehdy pořádaly. Mluvil o komunismu a jeho morálních a ekonomických škodách, které našemu národu způsobil. Po listopadu 1989 Pravomil věřil, či doufal, že dojde k demokratizaci, jak říkal, „Masarykova stylu“. 

Nemohl pochopit, že po dlouhých čtyřiceti letech nebude ta reformace vůbec snadná, a smířit se s tím, že nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, funkcionářů, estébáků a soudců a že nebyla zakázána strana komunistů. Nekonečné tahanice u soudů s několika jednotlivci, mezi jinými např. s Grebeníčkem a Pravomilovým bývalým spolubojovníkem Karlem Vašem - udavačem z časů války a krvavým prokurátorem z doby poúnorové, který má na svědomí smrt generála Píky a neštěstí mnoha dalších. Vaš byl konečně odsouzen na šest let, ale nakonec osvobozen, prý pro uplynutí promlčecí doby. Tehdy Pravomil řekl svému příteli, že kdyby Vaše někde potkal, vpálil by mu kulku do hlavy. Velmi těžce nesl rozdělení Československa. „Podkarpatskou Rus nám ukradl Stalin, ale zbytek republiky jsme neměli právo nechat rozbít.“ Dával vinu Klausovi a Mečiarovi, ale i Havlovi. Měl velký zájem o politické dění v naší zemi. Těžko nesl rozdělení republiky. Mezi Slováky měl mnoho přátel nejen z bojů za osvobození Československa od nacismu, ale i po útěku z Leopoldova. Nedokázal pochopit, že je tak snadné rozdělit dva národy, které mají tolik společného v historii. Nejprve v boji za svoji samostatnost v roce 1918 a později za své osvobození od nacismu v letech 1939-45. Lze to vysvětlit tím, že pobytem v exilu ztratil kontakt s vnitřním děním v našem státě. Svůj druhý domov při návštěvách republiky nalezl v Plzni. Spřátelil se s Lubošem Hruškou, také politickým vězněm a zakladatelem památníku „Obětem zla“ v Plzni. Často rozjímal v „meditační zahradě“ a tam nalézal víru, poznání a sílu k překonávání zdravotních potíží, způsobených nejen stářím, ale také pobytem v sovětských a později československých kriminálů.

Podobný osud jako Raichl do svého příchodu k armádní jednotce v Buzuluku měl i Karel Vaš. Zatímco Karel Vaš se stal agentem NKVD a donášel na své spolubojovníky, Pravomil měl příležitost poznávat praktiky a úmysly komunistů a jeho absolutně negativní postoj vůči této zvrhlé ideologii jej neopustil až do konce života. Samopalník Pravomil Raichl kladl Vašovi za vinu zejména vraždy důstojníků z Velké Británie, kteří za války na východní frontě posílili Československý armádní sbor. Na svědomí však má Vaš i ty vojáky sboru, kteří kritizovali poměry v Sovětském svazu. Proto si také Raichl v roce 1995 přivezl na Vaše winchestrovku, kterou chtěl prokurátora demonstrativně rozstřílet, aby trpěl alespoň zčásti tak jako lidé, které nechal při výsleších mučit nebo i zavraždit. Celníci na pražském letišti Ruzyně však Raichlovi pušku zabavili a uložili do trezoru. Vrátili mu ji až při odletu do USA.

Pravomil Raichl se nikdy nesmířil s tím, že Vaš, který má na svědomí stovky lidí, nebyl za své zločiny odsouzen. A že je dokonce zván na akce bojovníků za svobodu. Pocit nespravedlnosti tak Raichla přivedl ke krajnímu rozhodnutí prokurátora zastřelit," vzpomíná Raichlův přítel Čvančara. Na okamžik mu vyhrkly slzy do očí poté, když 28. října 2000 zasalutoval a převzal z rukou prezidenta Václava Havla nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva za zvláště vynikající zásluhy o stát. V tu chvíli mu proběhl před očima celý jeho dosavadní život. "Vím, že to nebylo pro mě," řekl. "Patří těm, kdo nasazovali svůj krk za všechny, ale neměli to štěstí jako já, nepřežili nebo dnes dožívají v ústraní, kde po nich neštěkne ani pes. To jsou ti praví hrdinové."

Již předtím byl povýšen na plukovníka, ale vypadalo to, že jeho přítel Obereigner měl z vyznamenání větší radost než on sám Raichl. Byl s vývojem ve vlasti, pro kterou tolik vytrpěl, opravdu nespokojen. Řekl mu, že znal mnoho kamarádů, kteří by si takové vyznamenání zasloužili víc než on. Dal svému příteli krabičky s diplomem a medailí, aby je odvezl do Oregonu, že si je později vyzvedne u něj doma, Ke svému příteli a chodil, aby si s ním popovídal a hlavně na bramborové placky, které, jak se vyjádřil, nikdo neumí tak dobře, jako jeho manželka. Koncem ledna 2002 byl u svého přítele a jeho rodiny naposledy. Rozhodl se, že odjede dožít zbytek života u neteře v Plzni. „Budu tam mít klid, mají chatu na Šumavě a já se nejlíp cítím v lese!“ Pan Obereigner ho odvezl na letiště, kde se rozloučili. Pan Raichl byl těžce nemocný, srdce a nohy v hrozném, až neuvěřitelném, stavu. (Byly to následky omrzlin ze Sibiře, válečných zranění a bití od komunistických vyšetřovatelů.) „Tady si s tím felčaři už nevědí rady, tak to zkusím v Čechách.“ Jeho přítel mu zařídil, aby ho do letadla odvezli na vozíku.  25. února dostal od Pravoše dopis s datem 18. února 2002, ve kterém psal, že je na tom zdravotně špatně a že zahájil léčbu. Lékaři mu slíbili, že se pokusí ho z toho dostat. Poprosil ho, aby mu přivezl nějaké doklady, které doma zapomněl. V dopise také uvedl emailovou adresu neteře, u které se zabydlil. V Oregonu je o devět hodin méně, tak si sedl pan Obereingner ráno k počítači, že se zeptá přesně, jaké papíry potřebuje. Ale nejdříve otevřel email od jejich společného přítele, Franty M., také bývalého mukla, který sděloval, že Pravoš náhle zemřel. Zemřel 25. února, v den smutného výročí národní tragedie. Od neteře, paní H. jsem se dozvěděl, že museli násilím otevřít dveře a našli Pravomila „spícího“ v křesle, s brýlemi na nose a s knihou na klíně.

Za sedm let poté media informují, že Raichl plánoval na 25. února 2002, při příležitosti výročí komunistického převratu další pokus o zabití Karla Váše. Měl se k tomu odhodlat po verdiktu odvolacího soudu, který prohlásil justiční vraždu generála Heliodora Píky, kterou Vaš zinscenoval, za promlčenou. Raichl si ještě ten den dopoledne měl listovat publikacemi o komunistickém převratu. Než Raichl nasedl do taxíku, který ho měl odvézt k Vašovi, prodělal smrtelný infarkt. Jeho kamarád a někdejší agent rozvědky USA Vojtěch Klečka míní, že srdce jednaosmdesátiletého veterána nevydrželo nervové vypětí. "Jako kdyby vyšší síla držela nad tím lumpem Vašem ochrannou ruku," žasne Klečka, jehož Raichl do svých plánů zasvětil. Historik Pavel Paleček, který o Karlu Vašovi připravuje filmový dokument, chápe Raichlovy pohnutky. Přesto namítá: "Mstu nelze zaměňovat za spravedlnost - i když, tak jako v případě prokurátora Vaše, nepřichází." Raichlovu snahu zastřelit Vaše chápe jako výkřik zoufalství nad tím, že lidé jako tento prokurátor nebyli nikdy potrestáni. S tím souhlasí i badatel Čvančara, podle něhož se Raichl pokoušel Vaše zastřelit kvůli frustraci z toho, že se Česko dosud v plné míře nevyrovnalo s krvavou minulostí z padesátých let minulého století.  Političtí vězni i proto nenacházejí pro soudce a prokurátora Vaše na odpočinku jediné slušné slovo. Kromě justiční vraždy generála Heliodora Píky či dalších zločinů připomínají dosud málo známý fakt: Vaš totiž jménem režimu zažaloval vůbec první skupinu československých letců, kteří za druhé světové války bojovali proti nacismu ve Velké Británii. Ti pak byli v Československu odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody.

Při shromažďování podkladů k televiznímu dokumentu narazil historik Paleček na další dosud neznámý fakt o atentátech na Vaše. Na prokurátora už 31. března 1949 v jeho bytě čekali s odjištěnými pistolemi dva agenti americké rozvědky - Josef Kasal (nar. 28. 10. 1921, po roce 1945 nabízí služby americké zpravodajské službě a stává se agentem-chodcem, jenž převádí přes hranice na Západ politické uprchlíky a získává i důležité informace) s Waltrem Deutschem. "Dostal jsem rozkaz Vaše zajmout a převézt do bavorského Řezna. Kdyby to nešlo, tak jsme ho měli zastřelit. U něj doma jsme ale zastihli jen služebnou, která omdlela jako špalek. Nějakou dobu jsme na Vaše čekali, ale z obavy, že budeme prozrazeni, jsme raději odešli. Vzali jsme si Vašovu pistoli a kilo soudních spisů, které měl připravené na zatčení dalších lidí. Když mě pak zadrželi na hranicích i s Vašovou pistolí, hned jim bylo jasné, kde jsem ji vzal. Ublížil tolika lidem, že si nezasloužil nic jiného než smrt", vzpomíná osmaosmdesátiletý Kasal, který v roce 1949 byl zatčen a odsouzen k mnohaletému žaláři v Leopoldově a který žije dnea v Německu.  Vaš vypověděl v roce 1953 do soudního spisu: "Americký agent Kasal mi ve věznici sdělil, že mne chtěl odvléci do Bavorska, protože bych byl pro Američany kvůli svým znalostem zlatým pokladem. Vloupal se do mého bytu a čekal na mne s pistolí. Vyšetřovatele pak oklamal - prý šlo o obyčejnou krádež."  Prokurátor Vaš byl v roce 2001 odsouzen za justiční vraždu generála Píky k šestiletému vězení. A právě v tomto procesu byl válečný hrdina Pravomil Raichl korunním svědkem. Avšak verdikt odvolacího soudu Raichla ohromil: Vašův trestný čin byl prohlášen za promlčený.  Jenomže nikdy nešlo jen o Píku. "Po válce Vaš coby šéf rozvědky nechával jen tak z plezíru a bez soudu popravit desítky lidí, o nichž už nezjistíme, co byli zač a čím se měli provinit", upozorňuje historik František Hanzlík z Univerzity obrany. (http://zpravy.idnes.cz/stary-valecny-hrdina-chtel-pred-sedmi-lety-zabit-vraha-generala-piky-1gr-/domaci.asp?c=A090216_104907_domaci_bar )

První pokus o odeslání pana Vaše do pekla se měl odehrát v r.1995, druhý v r.2002. Pan Raichl měl skutečně hodně  bezprostředních osobních motivů vypořádat se s panem Vašem. Jeden z nich byl naznačen v pokračování toho seriálu, když pan Raichl  právě v květnu 1995 se nějak přeřekne v historii toho zatýkání v listopadu 1947 s tím jednorukým Steinerem v rozhovoru s paní Vrkočovou. Ten svůj pokus měl opakovat v r.2002 po tom svědectví u soudu s Karlem Vašem, tedy po tom udělení Řádu bílého lva v r.2000. Mohl se tedy bát toho, že  ho Karel Vaš prokoukl. Že by mohl např. něco veřejnosti sdělit o jeho nedokončené cestě z Buzuluku do Sokolova. O snahu nějakým způsobem ho umlčet, a tak získat čas.  A nebo i některé další souvislosti, o nichž se mohl pan Raichl vcelku oprávněně domnívat, že o by o nich jeho potencionální oběť mohla mít tušení?

Závěr

Možná, že zde si někdo z případných a trpělivých čtenářů pomyslí, že jsem na nesrovnalosti v životopise pana Pravomala Raichla poněkud příliš přísný a že skutečně někdy kombinuji z pouhých náznaků v jejich tlumočení panem Rajchlem někdy o 40 let později, např. v případě toho krabičkového atentátu, a nebo z jeho zamlčení případné známosti s panem Bálintem. Jde přece jenom o starého pána po mrtvičce, cítící potřebu zavděčit se právě tomu, kdo ho naslouchá, jemuž paměť už příliš neslouží. 

No právě, za jakých jiných okolností může vyplynout na povrch dlouho skrývaná skutečnosti. Na svou obhajobu bych chtěl říci, že nedělám nic jiného než to, čím se živil pan Raichl po svém útěku  do západního Německa, jako člověk, který má zjistit na základě drobných nesrovnalostí ve výpovědích uprchlíků z Československa, zda jsou skutečnými bojovníky za lepší příští, nikoliv za řád, který chce poručit větru, dešti.

Mimochodem, pokud pověřili Američané touto personalistikou právě pana Raichla, museli věřit, že mostecká špionážní aféra není vyprovokovanou záležitostí. Kdo by pověřoval těmito záležitostmi člověka, který sám naletěl nějakým agentům z StB. 

Ve čtvrtek 27. Listopadu 2003 uvedl druhý program ČT dokument „Pravomil Raichl-navzdory osudu“. Diváci tak mohli se tak mohli seznámit s osudy pana Raichla a uslyšet jeho vyznání: „Nejhůř mi bylo, když jsem byl odsouzen vlastníma lidma. Jinak jsem na to byl připravenej, já si nějak nestěžuju, protože do všeho jsem šel sám. Žádnej mě do toho nenutil. Takže nikomu nemůžu dávat vinu. Já vinu nedávám, protože jsem to dělal z přesvědčení. A dělal jsem to proto, že jsem měl svoji zemi rád. Víc k tomu nemám co říci." To jsou slova Pravomila Raichla, která řekl krátce před svou smrtí. Jeho přátelé ho nazývali „Mr. Miracle“.

Tutéž formulaci použije už při charakteristice svého pobytu ve věznici na Borech,  kde podle záznamu paní Kastnerové „… jsem neušel ani známému bicímu komandu Václava Brabce na Borech. To jsem se musel svlíct do naha a on mě mlátil bejčákem, až mi rozmlátil ledvinu. Druhý na mě mířil pistolí, abych se nepohnul. Při té vší bolesti a poníženosti mě blažilo alespoň to, že Brabec řekl: „Ta kurva ani nezapláče, ani nezavzdychá“. Nejvíce člověka bolelo, že to dělali vlastní lidé. … Ale já se pořád utěšoval tím, že těm lumpům jednou pláchnu. Připravoval jsem se na to stále, a to mě drželo při životě“.

Vlastní lidé, koho tím mohl myslet? Že by CIC? Byla to všechno jedna velká rodinka, která na sebe vzájemně štěkala, po sobě rafala, až se nakonec porafala.  

Použitá literatura

Agent chodec, který se nenechal třískat (příběh pana Gavendy)

http://zpravy.idnes.cz/agent-chodec-ktery-se-nenechal-triskat-dhg-/domaci.asp?c=A101210_203309_domaci_js     Pozn. Z toho článku je rovněž převzat obrázek.

 

Čapek, Miloslav. O mužích, na které se zapomnělo. Autentická svědectví o nelidskosti komunistických věznic. Praha: PRAGMA 2000. 310 s. ISBN 80-7205-805-3.

 

Hejda, Jiří. Žil jsem zbytečně. Román mého života. I., II. díl. Praha: Melantrich 1991. 432 s. 

 

Hora, Ota. Svědectví o puči II. Z bojů proti komunizaci Československa. Praha: Melantrich 1991. 280 s.  ISBN 80-7023-088-6.

 

On all fronts. Czechoslovaks in World War II. Part 2. Lewis M. White, Editor.Washington, D.C. : The Czechoslovak Society of Arts and Sciences 1995. 303 s. ISBN 0-88033-319-7. (zde především črta Raichl, Pravomil. At the Beginning There Was Buzuluk, s. 181-189)

 

On all fronts. Czechoslovaks in World War II. Part 3. Lewis M. White, Editor.Washington, D.C. : The Czechoslovak Society of Arts and Sciences 2000. 333 s. ISBN 0-88033-456-8. (zde především črty Pavel Babec My Threee Years in Soviet Gulags, s.29-38 a  First Czechoslovak Army Corps in the USSR, s.147-158; Raichl, Pravomil. My Escape form Leopoldov Prison, s. 303-306)

Závěrečná poznámka: Tento seriál o panu Raichlovi (nejlépe zde kliknout na tag Raichl) je přepracovaným a doplněným vydáním seriálu publikovaného na dnes již neexistujícím webu Nazorne.cz pod názvem Nesrovnalosti v životopisu P. L. Raichla a pokus o jejich objasnění. Musím řici, že jsem členy fanklubu pana Raichla žádal o vyjádření,  neboť nad osudy pana plukovníka kroutím hlavou, ale fanklub se tak nějak rozpadl, včetně jeho oregonské rozvětvené pobočky. Cítil jsem se tak trošku tímto druhým vydáním povinován Wikipedii, protože ta na něj učinila odkaz na svých stránkách u hesla Pravomil Raichl.

 

 

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.