Jak se pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl stal mediální hvězdou třetího odboje

obrazek
15.9.2011 20:41
Hovořit o plukovníku Pravomilu Raichlovi (Pravomil Ladislav Raichl (Правомиль Райхль ) (*31. 1. 1921-†25. 2. 2002), jemuž v r. 2000 na návrh Konfederace politických vězňů a Augustina Bubníka, hokejového reprezentanta uvězněného komunisty, poslance za ODS, byl udělen prezidentem republiky Řád bílého lva a čestné občanství hlavního města Prahy, znamená vskutku hovořit o legendě. Zcela určitě si pan prezident při předávání řádu panu Raichlovi pomyslel, že opět zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, v tomto případě nad svrabem a neštovicemi v Sovětském svazu. Avšak ani jeden z legendárních činů pana plukovníka Raichla se však pro časové a prostorové rozpory nemohl odehrát tak, jak je popisován v literatuře. Leda tak ve v sugerovaném, poněkud zvětralém snu, spouštěném na klíček

Popularita pana Raichla byla šířena také na vlnách zahraničního vysílání Českého rozhlasu (http://www.radio.cz/ru/statja/2904).

Сегодняшний выпуск “Исторических прогулок” мы посвящаем двум чешским осенним годовщинам и одновременно государственным праздникам - 28 октябрю и 17 ноябрю. В связи с этими праздниками в Прагу приехало много чехов, живущих за границей, которые в прежние годы были вынуждены покинуть родину по разным политическим причинам. Некоторые спасались перед немецким фашизмом, некоторые перед чешским сталинизмом президента Готвальда в 50-х годах, а некоторые - перед т. наз. “нормализацией” семидесятых годов. Многие уехали из-за всего вместе. 28 октября в праздник Дня образования независимой Чехословакии высшую награду чешского государства - орден Белого льва - получил также бывший полковник Правомиль Райхль, судьба которого немного отличается от судеб остальных беженцев. Он родился 31 января 1921 года, в 1939 году уехал от фашистов не на запад, как многие другие, а в Советский Союз. Мы попросили господина Райхла, чтобы он сам рассказал нам об этих событиях:

Так как у господина Райхла нашли карту, он был послан в ГУЛаг. Всем чешским заключенным очень помогло основание чешской армии в городе Бузулук. Она была сформирована как одна из частей Красной армии, и командовал ею генерал Людвик Свобода, будущий чешский президент. Здесь была почти незаметная, но все же надежда вырваться из ГУЛага. Даже на фронте было больше шансов выжить. Господин Райхл участвовал в боях у Киева, у перевала Дукла и у города Липтовский святой Микулаш, где был ранен. Мы его спросили, что он помнит о своем пребывании в ГУЛаге:

Война закончилась, и Правомиль Райхль вернулся домой. В 1947 году он получил удостоверение о том, что участвовал в национальной борьбе за свободу - это равнялось званию героя. Но уже в ноябре 1947 года из-за провокаций тогда уже существовавших органов “Государственной безопасности” он был арестован. Его осудили к пожизненному заключению, так как было доказано, что он принимал участие в Движении за освобождение Украины. В 1952 году он совершил побег из тюрьмы в Леопольдове и пробрался в Западный Берлин. Оттуда уехал в Америку и получил американское гражданство. Сегодня он живет в США. В заключение нашего разговора мы попросили господина Райхла сказать еще несколько слов о том, как сегодня он смотрит на события, связанные с его заключением, и на всех тех, с кем он там встретился:

Tato utíkající legenda je zcela opomenuta v reprezentativní publikaci „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945“ (Praha: Ministerstvo obrany ČR-AVIS 2005), Pan Raichl tak doplnil pomyslný seznam vojenských vyvrhelů, do něhož lze  kromě jeho bratrance generálporučíka Vlastislava Raichla, divizního generála Bedřicha Raicina, plukovníka Jana Mareše lze také zařadit všechny svědky hrdinných činů pana Pravomila Raichla v Sovětském svazu, např.  Nikolaje Kubariče a Vasila Sofilkaniče.

Žádná z těchto těžkých figur neprošla přes bdělou cenzuru autorů publikace, i když se v ní lze dočíst o takových pěšácích, jakými bezesporu byli panové Ernst Bielik, Rudolf Jasiok, Vendelín Opatrný a Otakar Rytíř a dámy Helena Petránková, Anastázie Růžičková. Přitom ve vesnici Veseloje si velmi považovali, když je tam přijel navštívit Vlastislav Raichl jako vojenský ataše v čele delegace vojenských historiků v r. 1970 (http://www.biryuch.ru/poseleniya/vesel_2.htm ), označeným naším hrdinou za „povedeného bratránka“, jemuž někdy nemůže přijít ani na jméno. Ale na rozdíl od výše uvedených brášků ve zbrani má pan Raichl ještě větší smůlu. Podle nekrologů by měl být uváděn mezi účastníky bitvy o Sokolova a měl by být nositelem tří vyznamenání Čs. válečným křížem a medaile Za chrabrost, přesto není ale prozatím zařazen do seznamu vyznamenaných, publikovaných na webu věnovaného čs. vojenské jednotce v SSSR. Přišel čas pana Raichla rehabilitovat jako hrdinu své doby. Pan Raichl nebyl podvodníkem, svému životopisu věřil. Jinak by nemohl být tak opakovaně tolika různými osobami shledáván tak důvěryhodným.

Způsob, jakým pan Raichl získal  Řád bílého lva v r.2000 dosti dobře vysvětluje, proč tehdy selhaly všechny zpravodajské kanály, služby i Kancelář prezidenta republiky v čele s Ivanem Medkem a nepostřehly ani to, že pan Raichl nemohl vidět ve Starobělsku polské důstojníky popravené v Charkově v dubnu 1940, pokud se do Ruska dostal po pádu Francie. Agenti jisté spřátelené velmoci řádili v přelomu tisíciletí v Praze všude asi tak, jak to bylo pouze jemně naznačeno v té bondovce Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. 

Jak bylo v říjnu 2000 publikováno v Lidových novinách ( http://old.radio.cz/cz/clanek/4606 (26.10.2000)), „Pravomilu Raichlovi bude sice v lednu osmdesát, ale dodnes řízně vtipkuje a především si toho hodně pamatuje. Je na co vzpomínat, poznamenává list. Dvakrát byl odsouzen k trestu smrti. Třikrát se neúspěšně pokoušel o útěk. Dvakrát se mu podařilo utéct. Prošel lágry v sovětském Rusku. Bojoval za svobodné Československo. Komunistické Československo jej poslalo do vězení a nakonec pracoval pro americkou tajnou službu. Pravomil Raichl dnes sice vlastní domek v americkém státě Oregon, v těchto dnech však bydlí v Praze. V sobotu totiž dostane vyznamenání: namísto původně předpokládaného Řádu TGM půjde nakonec zřejmě o nejvyšší Řád bílého lva. V rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že domů - do České republiky - se vrací rád. Na Američanech oceňuje jejich techniku, jiné věci se mu ale nelíbí. "Jsou namyšlení jako bolševici a nemají žádnou kulturu, " řekl pan Raichl. Češi by podle něj neměli nikomu podlézat. "Trochu hrdosti by neškodilo," dodal.

Na webových stránkách ministerstva zahraničních věcí http://www.mzv.cz/public/31/37/22/166953_14903_ctn0011.htm lze nalézti následující oddůvodnění udělení vysokého státního vyznamenání Pravomílu Raichlovi: „President Vaclav Havel on the occasion of the National Day of October 28 awarded state decorations to a number of outstanding individuals for their distinguished service to the Czech Republic. Among the honorees of interest to the American public were: the Order of the White Lion … colonel Pravomil Raichl … fought in the Czechoslovak Foreign Army in the USSR during WW II. He was jailed by the communists after the 1948 coup, but managed to escape and emigrate to the USA, where he was active in the efforts to bring freedom to Czechoslovakia“.¨

Obdivovatelé pana Raichla se slzou na víčku a s rozumem v trenkách líčí, jak pan myslivec po sibiřsko-dálněvýchodní anabázi přiškobrtal do Buzuluku. „Cesta, kterou musel projít, než se dostal do Buzuluku, kde se formovala a cvičila naše armáda, byla neobyčejně dlouhá. Vedla přes Sibiř a Magadán. Konečně přišel den, kdy znovu vyvolali jeho jméno, a potom už následovala cesta do Buzuluku. Stal se svobodným člověkem, i když v svoboda v komunismu měla trpkou příchuť. Nastal ten dlouho očekávaný čas, kdy bude moci bojovat za osvobození národa od nacismu. V souvislosti s vojenským výcvikem v Buzuluku … absolvoval školu důstojníků v záloze … Raichl poznal i generála Heliodora Píku… Raichl předával důležité informace Píkovi o vězněných Češích, Slovácích a Karpatorusech … S československou armádou prošel Raichl celou východní frontu v jednotkách prvního sledu přes Kyjev, Sokolovo a Duklu až do Prahy. Domů přišel jako poručík československé armády. Ve válečných operacích byl pětkrát raněn. … Z bojů často vzpomínal na osvobození Kyjeva, kam vstoupil samopalník se svou četou mezi prvními. … Raichlovu hruď zdobí čtrnáct válečných vyznamenání. Mimo jiné i medaile Hrdina SSSR“ (Čapek, 2000, s.54-55).

Miroslav Čapek nazval svou stať o této osobnosti „Zrození legendy“. Sám její autor píše ve webové verzi tohoto materiálu, že jde o záznam „na základě písemných podkladů, osobních rozhovorů, poznatků z vězení a exilu“. Asi pro jistotu však vynechává téměř všechny faktografické a časové údaje. Při srovnání tohoto materiálu s oficiálním životopisem Raichla umístěným na webových stránkách Prahy 13, nazvaném „Brzy se zhoupneš“, jehož autorem je Petr Krajánek, lze narazit na jistou nesrovnalost.

O obou těchto životopisech přitom lze předpokládat, že byly konzultovány se samotným panem plukovníkem, který přinejmenším od počátku 90. let 20. století velmi iniciativně a pečlivě pracoval na svém mediálním obrazu (viz Buršík, 1992; Vondrák– Pešková, 2003), s.19) a který údajně měl fenomenální paměť, nebo že je alespoň zcela  jistě se zájmem přečetl. Pan Raichl není totiž pouze pamětníkem, je profesionálním pamětníkem, který ve svém životě se ke svému životopisu vracel a musel vracet. Rozhovor s Jaroslavem Čvančarou (viz Vondrák-Pešková, 2003) ukazuje, že pan Raichl si byl dobře vědom významu své vlastní mediální sebeprezentace, neboť podnět ke zprácování jeho příběhu vychází od něj samotného, poslal panu Čvančarovi dopis, aby upoutal jeho pozornost. Už volba adresáta, tj. známého publicisty ukazuje na dokonale promyšlenou aktivitu.

Ve výše uvedených životopisech lze nalézt určitý časový překryv v událostech soukromé a politické historie.  Jestliže pan Miroslav Čapek (2000, s.49) ve své črtě „Zrození legendy“ píše, že Pravomil Raichl se „koncem roku 1939 se rozhodl připojit ke vznikající čs. zahraniční armádě ve Francii“, tak pan Petr Krajánek doplňuje tento časový údaj o fakt, že v Maďarsku byl zatčen, mučen a uvězněn na 11 měsíců, aby byl pak přesunut do slovenských věznic, odkud už se mu podařilo uprchnout za pomoci tamního četníka. Pašerák Kačur jej pak spolu s dalšími převedl do okupovaného Polska. Po zprávě o tom, že Francie padla do rukou Hitlerovi, chtěl zamířit přes sověty zabranou Halič do Rumunska, ale nakonec uvízl v Sovětském svazu. Ten byl ovšem tehdy ještě spojen smlouvou s Německem, se kterým si rozdělili Polsko napůl“.

Podle (Vrkočová, 2007, s. 8) to bylo ještě složitější: „vrátil jsem domů za šest let a tři dny. 9. května skončila válka a já jsem se vrátil na Slánsko dvanáctého…“, to znamená, že by odešel z domova přesně 9. května 1939. V tom případě toho stihl od 15. března 1939 opravdu hodně: „… když přišlo to zklamání z mnichovského paktu …, jsem si řekl, že budeme něco proti těm Němcům dělat … Tak jsme v tý vesnici Berovicích sháněli zbraně. … Někdo to na mě tehdy prozradil, tak si mě zavolalo naše četnictvo do Slanýho a ty mě předali gestapákům … já jsem nic neřekl, výstředně jsem nosil tzv. masarykovku … a jeden esaman, co stál před poštou, voni obsadili pošty, mně ji srazil a nakopnul mě … můj otec tehdy pracoval od Škodovky, oddělení Konstruktiva, v Sarajevu. No, a tak si maminka usmyslela, že pojedeme za otcem do Jugoslávie. Nato jsem šli na ten oberlandrat do Kladna, a tam nám bylo řečeno, že mě nepustí, že podléhám pracovní povinnosti – já jsem byl teda narozen v lednu 21. … Tak ještě s jedním chlapcem jsme se domluvili, že utečeme a půjdeme přes Slovenský štát a přes Maďarsko do Jugoslávie a do Francie. … V roce čtyřicátém, někdy začátkem léta, po kapitulaci Francie, když jsme byli chyceni Sověty, kteří okupovali východní část Polska …, už po Rumunsku a po naší armádě na Středním východě nezůstalo nic, tak jsme byli jako vězni. Vezli nás v těch dobytčácích do Charkova …“ (Vrkočová, 2007, s. 8) Ta Francie kapitulovala 22. června 1940.  

Lze pokračovat dále spolu s panem Čapkem: „Koncem roku 1939 se rozhodl připojit se ke vznikající čs. armádě ve Francii.  … V Maďarsku je zatčen a vězněn. Byl ale zatčen sovětskými pohraničníky a deportován do Charkova. … Na Ukrajině se dostal do stejného věznění jako polští důstojníci, kteří byli v dubnu 1940 zastřeleni popravčí četou v Katyňském lese“ (s.50). Naproti tomu pan Krajánek tuto anabázi popisuje následovně: Raichl byl naložen do vagónu a šupem poslán do Charkova, do vězení k tisícovkám polských důstojníků, kteří byli později hromadně povražděni sověty v Katyni“. Ale ti polští důstojníci jsou už mrtví minimálně dva měsíce.

Podle téhož pana Krajánka však předtím pobýval pan Raichl 11 měsíců v Maďarsku,  což by bylo zhruba v souladu s tím, co pan Raichl vyprávěl paní Vrkočové.  Avšak pokud podle pana Čapka opustil Československo koncem roku 1939, tak v žádném případě se pan plukovník nemohl v dubnu 1940 nacházet v Charkově. A zároveň platí, že pokud zastihl nějaké živé Poláky v listopadu 1940, tak v žádném případě nemohlo jít o polské důstojníky zastřelené NKVD v Charkově v dubnu 1940.

Příliš mnoho pramenů pro rozbor tohoto lapsu neexistuje. V písemné podobě jsou k dispozici kromě nekrologů  vzpomínky pana Raichla na účinkování v československé vojenské jednotce v SSSR v podobě předmluvy k pamětem Josefa  Buršíka „Nelituj oběti“ (Praha, Naše vojsko 1992), dále vzpomínky, které byly zpracovány pro rozhlas zřejmě v květnu 1995  paní  Ludmilou Vrkočovou, publikované v r. 2007 a dva články v Plzeňském deníku uveřejněné v r.1997 paní Kastnerovou.

Televizní dokument zpracovaný panem  Jaroslavem Čvančarou je k dispozici v podobě videa  „Srab a neštovice 1-5“

 (viz http://www.myubo.cz/page/media_detail.html?movieid=e157cfdf-877f-451c-9ccb-a7edba95cca3

http://www.myubo.cz/page/media_detail.html?movieid=1810f021-0420-4060-9344-2d0352410d07 ;

http://www.myubo.cz/page/media_detail.html?movieid=eb324708-d868-41c0-b571-fcf74aa371ee

http://www.myubo.cz/page/media_detail.html?movieid=96b84bd4-5518-4639-bcaf-a6a39662f455

http://www.myubo.cz/page/media_detail.html?movieid=1b200015-8788-4720-abe1-f19a7dd9574a ).

Také zde je jako autor uváděn přímo pan Raichl. Lze předpokládat, že tyto dokumenty pan Raichl přinejmenším znal, a v nejlepším případě autorizoval. Kromě těchto materiálů existovat magnetofonová kazeta s výpovědí samotného pana Raichla pořízená pro český rozhlas v Ústí nad Labem v letních měsících 1990, který začíná slovy:  „Pan Pravomír Reichel zrovna přiletěl ze Spojených států amerických a cestoval do našeho krajského města. Dlouho jsme si povídali. Bylo mi jasné, že náš rozhovor nemůže zůstat jen mezi námi a tak Vám předkládám alespoň jeho část, část, ze života člověka, který určitě pro naši vlast neudělal málo. Kde začít z té bohaté historie?"

"Snad protektorátem. Chtěl být od německých okupantů co nejdále.Snažil se přejít do Rumunska, ale už v Maďarsku byl chycen. „Po vypovězení z Maďarska jsem byl zavřen ve Slovenském štátě, kde mě Slováci hlavně v angličtině, ať už to byli žandáři nebo finančníci pomohli v útěku ze Slovenského štátu  přes Lupovský průsmyk do okupovaného Polska. Ještě se dvěma Slováky nebo Rusňáky, jsem odešel z meziraportu ve směru přes Sovětský svaz přes San, který byl hranicí mezi okupačními síly Sovětské svazu a německého vermachtu, tam jsme štastně přešli. V Sovětském svazu jsme byli chyceni ve směru na San Boriskali. Byli jsme svázani a dovezeni do lesní hájovny Usano a tam jsme byli vyslýcháni, proč jsme utekli. My jako mladí Čechoslováci jsme prohlásili, že utíkáme do armády, natož nám bylo řečeno : Do armády ? Vy Špióni! A tak asi se mi  zdálo, že všichni v té době dostali úlohu špiónů v ten čas. Druhý den nás naložili na takový velký náklaďák, svázali nás dohromady a vojáci pohraniční stráže nás zavezli do Samboru, kde jsme byli nějaký čas všeho dohromady s ženami, dětmi,muži drženi. Byla tam jedna velká paražka, do které všechni chodili na stranu. Za nějaký čas nás naložili do dobytčáku a vezli nás přes Šepetovku na Charkov, kde jsme byli vyloženi z vagónů a byli jsem v charkovském vězení. Tam nás znovu vyslýchalo NKVD, které potom roztříďovalo lidi do určitých skupin. Já jsem se znovu dostal se  skupinou ovšem bez těch mojích kamarádů na transport na Lugaňsk a do lágru zvaného Starobelsk, bývalý klášter pravoslavných mnichů

Ve výše uvedených rozhovorech pan Raichl popisuje setkání s polskými důstojníky u Charkova, jednou však v klášteře Borisochlebsk (1996, Vrkočová, 2003), „vezli nás v těch dobytčácích až do Charkova, tam nás přesadili do vězení, z vězení nás po nějakém čase transportovali znovu konvojem NKVD, do starého kláštera, nazývalo se to Borisochlebsk, kde byly tisíce a tisíce polských zajatců a tam nás hodili do kopule toho kláštera“, podruhé v klašteře Starobelsk (Kastnerová, 1997), který se však nachází jihovýchodně od Charkova. Je přitom zvláštní, že se vzpomínka pana Raichla kryje s informací pana Buršíka o poměrech v Jaromlincích. 

Jak nám sdělil Jaroslav Čvančara 9.12.2008, tak „takový plukovník Pravomil Raichl by se nechal raději zastřelit, než by dopustil nějaký podvod, nějaké tunelování“ (viz http://www.certnakoze.cz/rozhovory/uspesni-lide/jaroslav-cvancara-( 756.html ). Zdrcen tíhou tohoto morálního postoje  musím uvést, že vycházím kromě již komentovaných pramenů také z následujících zdrojů.

Další použitá literatura

 Behan, Chrisopher W. Everybody Talks: Evaluating the Admissibility of Coercively Obtained Evidence in Trials by Military Commission. Washburn Law Journal, Vol. 48, 2009, s.563-616.

Borák, Mečislav. Symbol Katynia. Zaozianskie ofiary obozow i wiezien v ZSRR. Czeski Cieszyn: ZG PZKO 1991. 201 s.

Buršík, Josef. Nelituj oběti. Praha: Naše vojsko 1992. ISBN 80-206-0288-7.

Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Část I. Vězni a popravení.  Sborník studií. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum, Slezská univerzita 2007. 257 s. ISBN 978-80-86224-64-0 (Slezské zemské muzeum); ISBN 978-80-7248-428-7 (Slezská univerzita v Opava).

Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Část II. Váleční zajatci a internovaní. Sborník studií. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum, Slezská univerzita 2007. 395 s.   ISBN 978-80-86224-64-0 (Slezské zemské muzeum); ISBN 978-80-7248-428-7 (Slezská univerzita v Opava).

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti. Zaps. Irena Kastnerová. Plzeňský deník,  1997, Plzeň. Roč. 6, č.108 (19970510), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997.

Suvorov, Viktor. Všechno bylo jinak, aneb Kdo začal druhou světovou válku. 2. vydání. Praha: Naše vojsko 1996, 304 s. ISBN 80-206-0485-5.

Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb 2005. 348 s. ISBN 80-7228-233-9. 

Vondrák Jiří – Pešková, Jaroslava. Pravomil Raichl zažil víc než americký akční hrdina. Olomoucký den. Roč. 14, č.269 (18.11.2003), s.19.

Vrkočová, Ludmila aj. Svědectví. Osudy politických vězňů 1947-1976. První vydání. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová 2007. 328 s.

Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956). Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a Slezským zemským muzeem 30. Listopadu 2006 v Praze. Editor Mečislav Borák. Opava: Slezské zemské muzeum 2007. 276 s. ISBN 978-80-86224-63-3.

 

Doplňující poznámka: Předešlou část jsem doplnil dodatečně citací z toho rozhovoru pro ten ústecký rozhlas. Děkuji za pochopení.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

Vážení čtenáři,

ve vztahu ke k daleko menší čtenosti ostatních raichlovských čláánků, je jich asi pět, si zoufám, protože tento článek zde obsahuje narážky, které není možné zase tak dobře bez četby těch dalších. Stačí kliknout na tag Raichl.

Děkuji za pochopení.