Jak si pan plukovník Pravomil Ladislav Raichl hrál s krabičkami

obrazek
13.9.2011 07:52
V květnu 1995 pan Pravomíl Raichl zcela jistě žasnoucím rozhlasovým posluchačům sdělil: „To bylo po těch bedničkách, jestli si vzpomínáte, na Zenkla, na Drtinu a na Masaryka, to tak já jsem měl určené, že mám seznamovat tyto pány s důstojníkami armády, kteří by byli ochotní v případě komunistů se postavit proti. A na to jsme čekali. No tak já jsem takových kamarádů měl, tak jsem je vozil, vozil čtrnáct dnů. A stále jsem se domáhal toho, abych už byl představený těm pánům z toho nekomunistického ústředí, kteří nás měli organizovat. Na což mně bylo řečeno: Zejtra tě už představíme, přijdeš tam, a dneska se ještě vyspi. Tak mě zavezli k mému kamarádovi, kapitán Ivan Pohorlák v Lumírově ulici na Smíchově, kde jsem se s ním sešel. Byl jsem unaven těma jízdama s nima, že jsem si dal rum s pepřem, abych nespal. Lehnul jsem, zhasnul jsem, asi ve tři hodiny ráno prudké světlo do očí mě vzbudilo, já se podívám, světnice plná chlapů v uniformách i v civilu, na mě míří automat, a vedle něho stojí jednoruký štábní kapitán dr. Steiner“ (Vrkočová, 2007, s. 13).

Pan Raichl v neuveřejněné části  svého prvního rozhlasového rozhovoru dle magnetofonového záznuamu, uskutečněného bezprostředně po svém návratu do Československa pro český rozhlas v Ústí nad Labem (v létě 1990), od něhož se datuje jeho nová dráha jako mediální hvězdy, určil dobu přípravy provedení tzv. krabičkového atentátu, respektive znalost o existenci bedniček, respektive bedýnek a jejich významu pro rozhořčení zasvěcených účastníků docela s časově velkou přesností.

 "Nelíbilo se mi, že se začaly projevovat akce našich komunistů se osvětovými důstojníky a založení OBZ, což do dohody  demokratické nepatřilo, i když to byla demokracie, podle mého to byla polo demokracie a my jsme museli stále jen přitakávat a mluvit o Sovětském svazu v superlativech, no, a pravda to nebyla. Já jsem si pustil hubu na špacír, tudíž od roku 1945-46 jsem říkal v armádě, když se mě někdo zeptal, o Sovětském svazu pravdu, o jednání s námi na Sibiři, o tom, jak se k nám chovali Sověti v posledním letech války, o tom, co se dělo na Podkarpatské Rusi, o tom, že Karpatská Rus nám byla odtržená a ukazoval jsem prstem na původce těchto falešných zpráv,tak jsem se musel dostat do konfliktu s OBZ a STB. Nebyl jsem proti Československu, ani jsem nemohl být, ovšem odsuzoval jsem věci, které se děly jako mladý chlapec jsem se zapletl do toho, že jsem byl v r.1946 pozván na OBZ, měl jsem být zatčen, kapitánovi Zahradníkovi jsem utekl s poručíkem Sumkem ze zlosti jsme se poprali s komunisty v Mariánských lázních. Jeho chytli, skončil na vozíku a já jsem utekl k Američanům. Ovšem přišel jistý člověk z amerického velvyslanectví, byl to Čecho-američan, přinesl mi ukázat obrázek mojí dcery a říkal mi, abych zůstal v západním Německu, že mi ji přivezou i se ženou. Ovšem já už nečekal, tudíž jsem se vrátil před Novým rokem 1947, byl jsem u Chebu poznán, udán, já jsem předtím navštívil Prahu a vzal jsem s sebou jednoho výchoďáka, Karpatorusína, dr. Jurija Borise, který dostudoval ve Švédsku a dneska žije jako profesor emeritus na penzi v Kanadě. Když já jsem se vrátil, byl jsem zatčen OBZ na stanici Cheb, ani dceru ani ženu jsem neviděl, byl se mnou bývalý četař  Vasil Frečka,  který dnes žije na Novém Zélandě. A tak jsem ho musel přemluvit, když tam přiletěli s pistolemi, že mě vystřílí, aby na nikoho nestřílel. Že v r.1947 bylo Československo OSN považováno za demokracii, kdy jsme nebyli političtí vězni, ale vrahové. Za ten rozkaz, aby na mě nestřílel, může poděkovat pan Přemysl Hampl, STBák, který měl potom další takové případy, synovec soc. demokratického senátora Hampla, špatně proslulý v případech Horákové, Píky atd. Já jsem se dostal do vězení a byl jsem držen, jak by se řeklo skoro nelegálně, až se dostavil poslanec národně socialistické strany na Bory, chtěli moji celu přejít, že tam nikdo není. Já jsem začal bouchat na dveře, on se vrátil, otevřel a za dvě neděle jsem šel na volnou nohu domů, to byl rok 1947 v létě. No, a tam jsem se poznal s jakýmsi podivínem Vladimírem, který později celou věc nalíčil a tak se stala mostecká špionážní aféra, která se na nás připravovala od léta 1947 po bedýnkách na Zenkla, Masaryka a na Drtinu, tak jsme věděli, že se něco chystá a tak jsem se připravovali, že chlapci půjdeme do toho podruhé. No, nevyšlo nám to, neboť jsme naletěli na provokatéry v dobré myšlence, že pomáháme vlasti dostat se z komunistického jha, které se na ni stahovalo, naletěli jsem na tzv. Čechoameričany Tony a Edy, pravými jmény dr. Kroupa a Muller ze státní bezpečnosti, kteří na mě přišli s podivínem, který zalhal, díval se na mě a říkal, že ho posílá ústředí nekomunistických stran v Praze, abychom jako vlastenci se opět osvědčili, že komunisté chystají puč. Načež já jsem se zeptal, co na to říká pan prezident ? Oni oba dva mě ujistili, že pan prezident Beneš na to neříká nic, mlčí a tiše s tím souhlasí, načež já jsem přijal jejich nabídku a jsem se dal zcela k dispozici bezvýhradně. Moje chyba, že jsem si nezjistil předem, co dělám. Já jsem se do toho pustil s vervou, navštěvoval jsem s nimi kamarády, aktivní důstojníky, záložní důstojníky, Buriňáky, Karpatorusi, v západo-severních, severních Čechách, u posádek jsme byli vítáni s velikým nadšením a každý se k tomu dával k dispozici. Tito agenti se zřejmě zalekli, protože na moje neustálé naléhání, aby mě předvedli do Prahy před tzv. ústředí nekomunistických stran jejich politiků, mě říkali, jo, jo, budeš tam a spěchali, takže když mi po dvou nebo třech týdnech slíbili seznamování s lidmi, když mě přivezli do Prahy, tak jsem byl tak unaven, že když jsem usnul a probudil se pod ostrým světlem baterek namířených automatů a na Lumírově ulici č. 5, Praha – Smíchov, z 5. na 6. listopadu a byl jsem zatčen štábním kapitánem OBZ, jednorukým dr.Bedřichem Šteinerem a nynějším plukovníkem Ladislavem Kyliánem. No, bylo jich tam více, někteří zatčeni nevinně, poručíce ženy, které tam obývaly stejné patro, přišli z nějaké zábavy, já jsem se jich chtěl zastat, to jsem dostal přes hubu a praštění automatem od Šteinera, abych nestrkal nos do cizích věcí,   že mám svých starostí dost. Byl jsem odvezen brzy ráno na hlavní štáb, k plukovníkovi Raicinovi, tehdejšímu veliteli OBZ, pozdějšímu generálu, ke mně se choval poměrně slušně, dělal si vtípky, jestli si vzpomínám na rok 1942 a plukovníka, který si na mě vyskakoval, byl uzemněn samotným Raicinem, nech Bravuška, mi se známe už dávno. Ptal se mě, co tomu říkám. „Spadla klec a ponesu následky.“ „Co by bylo, kdyby se to obrátilo ?“ „ Asi to samé jako s Tebou,“ to povídám přímo Raicinovi. On se usmál, mě neuhodil, de facto mi nechal přinést  od mého bratrance, štábního kapitána Vlastislava Reichla oběd z restaurace a krabičku amerických cigaret. Když se mě desátník Slovák ptá : „Pán poručík máte tuná bratra?“ Povídám, ne, je to můj bratranec a já ho neznám. Hodil jsem oběd na zem, slyšel jsem, jak kroky odcházejí, on se na mě díval špehýrkou, tak to byl můj bratranec, tak na tom by to asi skončilo. Samozřejmě potom jsem byl vozen z hlavního štábu do Bartolomějské ulice, na Kapucínskou do „domečku hrůzy“, prometli se mnou kdejaký kout, nakládačky jsem dostal, až to hezký nebylo, zbitý jsem byl celý, že jsem nemohl otevřít pusu, zbitý jsem byl červený, modrý, dělali se mnou různé experimenty, za které by se nemuseli stydět ani Gestapáci, ani NKVDisté, ale přežil jsem to, do tý doby, kdy jsem dostal změněný rozsudek trestu smrti na doživotí. Pak jsem se toulal věznicemi jako Bory,Vojna I. na Příbramsku, tam jsme se připravovali útěk, mnozí lidé to odnesli provazem, jeden si vzpomínám byl Slovák z Bratislavy jménem Ábel, ten byl pověšen. Já jsem byl přivezen s pouty na Bory, z Borů do Leopoldova, tam nám bylo řečeno : “ Z taďá se vychází len nohama napřed, vy svině, vy kurvy, vy tuná obrostěte mechom.“ Tož to jsem si řekl, to už je vrchol všeho, musím se postarat, abych se odtud dostal co nejdřív než ztratím všechny síly. No, a tak se nám podařilo na druhý den, zrovna když pan ministr Kopřiva, ministr, nevím, co to tehdy bylo, bezpečnosti, přebral Leopoldov, no, a my jsme mu hned druhý den v 17.00 hod. utekli ještě s dalšími pěti. To jsem byl já, Štefan Gabenda, jeden z mnoha statečných chlapů, které jsem poznal. To byl Američan, americký občan John Vasta, Josef Chalupa, Jaroslav Bureš a Pepík Heřmanský. Všichni jsme se dostali skoro na svobodu, ovšem Heřmanského chytili v Praze, měl omrzlé nohy, právě jsem se dověděl, že žije. Štefan Gabenda byl pověšen. Vrátil ze západní zóny, aby dokázal druhé straně, že ten Vasta s námi skutečně odešel a že ho přivede. Byl zrazen a byl pověšen na Velký pátek v r. 1953 ve své rodné vsi. Byl to moravský Slovák, odněkud ze Vsetína a my ostatní žijeme ve Spojených státech. Já jsem tady na návštěvě a chodíme se dívat po vlastech českých a slovenských s nadějí, že naše vlast bude znovu taková jaká měla být už  po válce".

Lze nechat prozatím stranou, že pokud byla mostecká špionážní aféra provokací, tak pan Raichl byl evidentně její součástí, nikoliv obětí a že to poodhaluje bezprostřední motiv dvou nedokonaných pokusů o vraždu prokurátora Karla Vaše ze strany pana plukovníka po jeho návratu do Československa poo r. 1989.  Stejně jako je jasné, že jednoruký válečný invalida Bedřich byl v té době dávno v civilu, tak je jasně, že pan Raichl nikdy neabsolvoval školu důstojníků v Buzuluku ve stejném termínu jako obouruký David Steiner, protože by je musel dobře osobně znát. A jediným, kdo si tohoto faktu mohl povšimnout, byl právě poslední dosud živý svědek Vaš. A kdyby se to prozradilo, tak by asi ten metál v r.2000 neobdržel. Prý také byl u toho předávání dosti nesvůj. Svého času byli štábní kapitán JUDr. David Steiner a štábním kapitánem E. Kociánem přímými podřízeným přednosty 2. pátracího oddělení Hlavní správy Obranného vojenského zpravodajství JUDr. Karla Vaše. 

 Pokud byl pan plukovník zatčen někým za noční potulku, nemohl u toho figurovat ani jeden z obou soudruhů doktorů Steinerů. Evidentně je nikdy osobně nepoznal. Respektive takto, měl možnost někde poznat pana Bedřicha Steinera už v době jeho invalidity, kterého pak díky nějaké lajdácké instruktáži ztotožnil s obourukým Davidem.

Bylo by zajímavé vědět, jak  pana Raichla a společníky mohl motivovat krabičkový atentát k poněkud nepohodlnému odchodu do hluboké ilegality, v níž setrval do 6.listopadu 1947, když ho údajně zatknul ten jednoruký Steiner? Jak sám byl pravil, „naší chlapci byli už některý naštvaný a už čekali, co se bude dít, to bylo po těch bedničkách, jestli si vzpomínáte, na Zenkla, na Drtinu a na Masaryka“.

 Nelze zapomenout, jak pan ministr Drtina v odpovědi na dotaz komunistického poslance Zuzaňáka za olomoucký kraj dne 21. ledna 1948 v parlamentu sdělil, že „je prokázáno na základě výpovědí svědků a doznáním některých obviněných, že koncem července 1947 byly zhotoveny v Krčmani u Olomouce tři dřevěné krabičky, při čemž zúčastněné osoby věděly a znaly, k čemu jich bude použito. Věděly totiž, že mají být v těchto krabicích umístěny pekelné stroje, kterými má být spáchán atentát na tři československé ministry“ na objednávku krajského sekretariátu komunistické strany v Olomouci (citováno podle http://www.totalita.cz/vysvetlivky/a_krcman_parl_1.php ).

Nebyli ti chlapci naštváni trochu předčasně? Možná, že chlapci mohli  být naštváni od 10. září 1947, kdy ty bedničky byly zaslány těm třem ministrům, což bylo promtně publikováno v tisku prostřednictvím úřední zprávy.  A jak zvláště národně socialistický tisk zdůrazňoval a pan Tigrid vyzvonil jedné inteligentní ženě, mělo jít o důsledek zjitřené atmosféry kolem prosazení milionářské dávky, kterou výše uvedení ministři měli odmítnout.  A jak napsal ve svých pamětech tehdejší národně socialistický poslanec Hora, „od prvního okamžiku, kdy jsem zvěděl o pokusu o atentát na tři nejpopulárnější ministry, čs. vlády kteří se těšili úctě a lásce všech občanů, věrných humanitní Masarykově demokracii, bylo mi jasné, že atentát byl spáchán komunisty, kteří je hluboce nenáviděli“ (Hora II, 1991, s.49). Pokud politik ví něco s naprostou jistotou, tak je o tom velmi dobře informován. Odkud tu jistotu tak získal, pokud se její výroby sám neúčastnil? Jak pravil státník Winston Churchill, věřím jen těm statistikám, které sám zfalšuji.

Také podle vzpomínky Josefa Schrabala „asi v poledne, ve středu 28. ledna 1948, v Praze Na příkopě, co je nyní Ministerstvo spojů, se v prvním patře otevřely mohutné dveře zasedací sině a z nich vyšla tajemnice komunistické strany Marie Švermová, doprovázená generálním tajemníkem Slánským, aby spolu napsali záznam o právě skončené zvláštní tajné schůzi vedeni KSČ. Asi o hodinu později opustil Standa Smutný sekretariát národně socialistické strany ve Francouzské třídě na Vinohradech a zastavil se na Václavském náměstí v redakci Svobodného slova. Odtud jsme se dali Jindřišskou ulici k Masarykovu nádraží do malé pekárny v Hybernské ulici. Zběžně jsem ho seznámil s obsahem telefonního rozhovoru s Miladkou Foukalovou z Rudého práva, že po zvláštním zasedání komunistického předsednictva začne Rudé právo útok v sobotním vydáni 31. ledna. U vchodu do toho malého pekařství jsme "náhodou" narazili na jednu mladou slečnu, která nám nenápadně předala velkou obálku. V sekretariátu Národně socialistické strany hned za rohem, na náměstí Republiky, jsme společně s Frantou Ambrožem tu obálku otevřeli: byl v ni kopírovací papír, na němž se dal přečíst ten záznam z tajné schůze vedeni komunistické strany. V několika minutách do velké rohové kanceláře na Náměstí Republiky přispěchal muž prostřední postavy, černých vlasu a energicky potřásl každému z nás rukou: byl to generální tajemník strany dr. Vladimír Krajina. S velikým zájmem začal číst záznam z kopírovacího papíru a dodal: "To jsem věděl, že puč bude pro komunisty jediným východiskem - pouze nevíme kdy?" Vysoký Ambrož dodal, že jemu to bylo jasné od 9. záři 1947, kdy byla Zenklovi, Drtinovi a Masarykovi zaslána výbušná bomba. K tomu jsem dodal, že puč byl doporučen Kominformou. Jak jsme očekávali, sobotní Rudé právo skutečně obvinilo naší stranu z přípravy ozbrojeného odboje v Ústi nad Labem. O několik dni později Vladimír Krajina v bezpečnostním výboru Sněmovny odhalil provokatéra Václava Hořcice, který byl zaměstnán policii“ (http://newyorskelisty.com/nyl/melantrich/zakopecky.html ; gramaticky a stylisticky upraveno).

Národní socialista Václav Hořčic se pokusil přejít státní hranici na Silvestra 1947 v prostoru Tři Sekery v tehdejším okrese Mariánské Lázně. Útěk se nezdařil, Hořčic skončil na strážnici SNB a posléze byl označen za agenta-provokatéra, jenž byl údajně nasazen ve Stalinových závodech v Záluží a Dolním Jiřetíně. … Horčic o své činnosti vypověděl:: „Měl jsem úkol vyvolat za každou cenu incident do konce ledna 1948. Zbraně jsem měl dostat v příhodnou dobu..." http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/novy-serial-unor-1948-na-strankach-novin-2-unora_42125.html)

Mohli však uvedení ministři v červenci 1947, kdy celá ta událost se začíná rozjíždět, svorně těšit úctě a lásce těch humanitárních  občanů a nenávisti těch komunistů, když ještě po milionářské dávce nebylo ani památky?  A když sestra Honzy Masaryka před rokem a nějakým tím týdnem podpořila manifestačně KSČ ve volební kampani.

Zadáme-li Googlu dotaz „Zenkl Drtina Masaryk  1947 červenec“, tak po delším zdráhání odpoví, že Zenkl předsedal zasedání vlády, které potvrdilo odmítnutí Marshallova plánu na návrh československé delegace v Moskvě, jejímiž členy byly Drtina a Masaryk.  Nedostali byste jako humanitární občané chuť zaslat těm miláčkům národa, těm tuzemským viníkům „druhého Mnichova“ (Hora) poslat nějakou tu humanitární bombu, nebo alespoň důrazné varování? A následující formulace problémů také lze považovat za produkt určitého vidění světa, které nevylučuje účtování se zrádci všemi dostupnými metodami:  “Československu bylo určeno, že bylo zrazeno jak Západem, tak Východem“ (Hora I, 1991, s.12); „Vím jen, že na vůdčích místech nás byla jen hrstka mužů a žen, kteří s opravdovostí a se zanícením bojovali proti komunizaci Československa, proti přesile a často riskovali životy svoje a svých rodin. Nebyla to zásluha, byla to naše povinnost k národu a k statisícům, kteří nás následovali a nám důvěřovali…“ (Hora II, 1991, s.33)

Takové odmrštění milostných návrhů zlotřilých  štváčů z Wall Streetu zcela jistě muselo potěšit ty radikální komouše a partyzána Sosnara a zarmoutit ty humanitarní občany, například národní socialisty Herbena, Marjanka, Horu, Krajinu a celé  to jeho oddělení pro vědeckou politiku národně socialistické strany, které doporučovalo používání násilných metod, lstí a triků v boji s komunisty.  A samozřejmě také našeho Pravoše a jeho druhy to určitě také nepotěšilo, jak se byl sám pan Raichl svěřil paní Vrkočové. Ale jaksi faktem zůstává, že v červenci 1947 mohl o krabičkách vědět pouze ten, kdo se podílel na jejich výrobě a na krytí celého toho atentátu. Má pan Raichl alibi pro inkrimovanou dobu? Vrací se na Slánsko 12. května 1945. Rodina zdráva, sestra vdaná. V létě 1945 byl přidělen k 5. pěšímu pluku v Bílině. A lidi bláznili, ale pan myslivec jím sděloval, jak to skutečně bylo. Svrab a neštovice. Rozhodl se z armády odejít. Pral se komunisty a účastnil se na vybílení Národního domu při loučení s Rudou armádou.

Podle jedné verze v listopadu 1945 si  ho zavolal plk. Bedřich Reicin na hlavní štáb ministerstva národní obrany a začal mu vytýkat, že štve proti Sovětskému svazu. Raichl mu řekl, „(do poddůstojnické školy v Buzuluku jsme nastupovali jako obyčejná ucha): Podívej se, Béďo, já jsem ve svobodné zemi, alespoň to tak předpokládám, a můžu si říkat, co chci, hlavně když je to pravdivé. … Navíc se přátelil s dalšími důstojníky podobného smýšlení. Všichni se obávali toho, co se děje kolem.“ „Když byla oficiálně odtržena Podkarpatská Rus, necítil jsem se už být vázán kromě vlastního svědomí žádnou přísahou, protože spojenec nejvěrnější byl první, který nám narušil naší územní celistvost.“ Má to háček, asi o deset let starší Reicin absolvoval v Buzuluku školu pro důstojníky v záloze, kdežto pan Pravomil Raichl, pokud něco vůbec studoval, tak se nechal zvěčnit na fotografii s budoucím sokolovským hrdinou Jiřím Větvičkou, který tamtéž absolvoval instruktorský kurs pro poddůstojníky a teprve pak školu pro důstojníky v záloze (viz On all Fronts II, 2000, s. 302; Brož, 2000, s.368). Jenom je zvláštní, že pan Raichl nepoznal svého kolegu ze studií v Buzuluku Davida Steinera při tom slavném zatýkání z 6. listopadu 1947,  který měl tamtéž také absolvovat instruktorský kurs pro poddůstojníky a že si ho popletl s Bedřichem Steinerem, který tamtéž pilně navštěvoval kurs stíhačů tanků a kurs telefonistů, a který u toho Sokolova přišel o ruku.  

Podle druhé verze musel mazat do zahraničí, protože byl předvolán na OBZ do Teplic-Šanova. Podle třetí verze důstojník z OBZ, od něhož Raichl očekával, že mu jde oznámit propuštění z armády, mu však sdělil, že jej má odvézt k Reicinovi do Prahy. Raichl se právě vrátil ze svatební cesty, a proto požádal o čas na přípravu. Na nic však už nečekal a s poručíkem Sumkem emigroval do Německa. Počátkem září 1946 přešel ilegálně do západního pásma Německa. Ve Wiesbadenu nabídl své služby CIC. Za nedlouhou dobu mu však jeden z přátel přivezl fotografii jeho čerstvě narozené dcery, a ačkoliv přislíbil, že ženu a dceru časem dopraví za nim, Raichl neodolal. Přešel hranice, byl poznán a zatčen. …

Podle (Vrkočová, 2007, s.12) „přišli za mnou dva kapitáni americké zpravodajské služby, Minařík a Kováč, jejichž tátové pracovali kdysi pracovali kdysi za první války se Štefáníkem a Masarykem, no a ty mě odvezli k nějakému inženýrovi Slámečkovi , Čechovi ve Wiesbadenu. Tam za mnou chodili a tam za mnou přišel americký vojenský asistent, ataše, major Štefl. A říká mi, že doma se mi narodila dceruška, abych tam seděl, že mně ji přivezou. No jako vždycky, já jsem nechtěl čekat, tak jsem se pustil koncem roku 46 na Aš, přešel hranici, byl jsem v Praze. Já jsem se vrátil, teda tam, kde byla žena, a asi za tři neděle ke mně přijde bývalý vězeň, který se mnou poznal, byl také zavřen, Vladimír Podivín. A přivedl ke mně dva chlapíky, kteří se vydávali za Čechoameričany, kteří vyhledávají zde hroby padlých letců. Já jsem se na to podíval, měli potvrzení, že vyhledávají hroby a že by nám chtěli pomoci k chystanému (!) protikomunistickému puči. A ten Vladimír říká, že je přived na mě z toho důvodu, že byl též propuštěn z vězení, a že ho posílají představitelé nekomunistických stran, takzvané ústředí z Prahy, a abych jako dělal svojí vlasteneckou povinnost a připravoval se s nimi na protikomunistický puč. Říkal: „Na tebe jako na vojáka je spolehnutí, byl jsi známý, že jsi byl nekomunista, že jsi je kritizoval.“  No a jsem se na to optal těchto  pánů  v teplické vinárně, a co tomu říká pan prezident Beneš jako hlava státu. A bylo mně řečeno: Pan prezident s tím tiše souhlasí. A tak já říkám: Tak na co čekáme, tak jedem. Protože naší chlapci byli někteří už naštvaní a už čekali co se bude dít, to bylo po těch bedničkách, jestli si vzpomínáte, na Zenkla, na Drtinu a na Masaryka, to tak já jsem měl určené, že mám seznamovat tyto pány s důstojníky armády, kteří by byli ochotní v případě komunistů se postavit proti. A na to jsme čekali. No tak já jsem takových kamarádů měl, tak jsem je vozil, vozil čtrnáct dnů. A stále jsem se domáhal toho, abych už byl představený těm pánům z toho nekomunistického ústředí, kteří nás měli organizovat. Na což mně bylo řečeno: Zejtra tě už představíme, přijdeš tam, a dneska se ještě vyspi. Tak mě zavezli k mému kamarádovi, kapitán Ivan Pohorlák v Lumírově ulici na Smíchově, kde jsem se s ním sešel. Byl jsem unaven těma jízdama s nima, že jsem si dal rum s pepřem, abych nespal. Lehnul jsem, zhasnul jsem, asi ve tři hodiny ráno prudké světlo do očí mě vzbudilo, já se podívám, světnice plná chlapů v uniformách i v civilu, na mě míří automat, a vedle něho stojí jednoruký štábní kapitán dr. Steiner“ (Vrkočová, 2007, s. 13).

Paní Kastnerové vojenský dezertér Raichl se svěřil s jiným příběhem. Když se vrátil, byl čs. orgány zadržen a uvězněn. Podle osobního prohlášení si chtěl do Německa odvézt manželku a dceru. Byl ale zatčen.“Šest měsíců jsem byl držen ve vězení, až náhodou jsem se dozvěděl, že pankrácké korekce prohlíží národněsocialistický poslanec (asi referent ředitelství Československých dolů, pan posl. Josef Nedoma, jinak člen průmyslového výboru, občanský kontrolor věznic, ještě 17. března 1948 zvolen třetím místopředsedou výboru pro kontrolu provádění dvouletého plánu, později svědek v procesu s Miladou Horákovou, sám později odsouzen na 30 let do vězení), který měl vězení na starosti. Dozorci však dostali za úkol strhnout tabulku s mým jménem. Na upozornění jednoho dozorce jsem v momentě, kdy poslanec procházel okolo, začal sklepat. On nařídil otevřít mojí celu, a tak mě našel. To se psal teprve rok 1947. …“ (Kastnerová)

Poté předseda soudu Raichlovi sdělil, že byl šest měsíců nelegálně držen ve vyšetřovací vazbě a Raichl byl propuštěn. … Pravomil Raichl se už ve vězení poznal s mužem jménem Podivín. Ten za nim přivedl dva Čechoameričany z pražského „ústředí“ československých politiků – nekomunistů“. Protože se prý chystá komunistický puč, měl Raichl plnit svou vlasteneckou povinnost a připravovat se na něj spolu s dalšími stejně smýšlejícími lidmi. Oba muži se prokázali hodnověrnými doklady. Ani Podivín nedával sebemenším pohybem najevo varování. Raichl se tedy zeptal, co na to říká hlava státu jako nejvyšší vojenský velitel. Muži opět hodnověrně odpověděli, že „pan prezident Beneš s tím souhlasí. … „Tím jsem ztratil veškerou nedůvěru. Čtrnáct dnů jsem je, vrták,  vozil dnem i nocí po svých kamarádech, bojovnících z Východu i Západu. Všude to nadšení, že se něco děje, že zachráníme Československo, že expanzi komunistů zastavíme. …  A oni to byli jejich provokatéři.  Později jsem se dozvěděl, že StB vyhrožovala Podivínovi likvidací jeho rodiny … „Když mne 6. Listopadu 1947 v Praze zatýkali důstojnící OBZ Kilián, Kahan a Steiner, vytáhl jsem pistoli, že se zastřelím, protože jsem ztratil veškerou naději na svobodu Československa. Vyrazili mi pistoli z ruky a jeden z nich povídá. Podívejte se na tu svini. On nás tady chce postřílet. Já nechtěl nikoho střílet, chtěl jsem bouchnout sebe. Pak vidím, jak mi jeden z těch obézeťáků hodil svou aktovku k posteli. Byli v ní usvědčující dokumenty o nějakém uranu, o kterém jsem neměl ani poněti. … Naštěstí se mi podařilo dostat  z vězení ven dopis ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi, že jde o záměrně vyprovokovanou akci.“ Zatčeno bylo na 50 lidí a z celého případu vytvořila sílící komunistická moc opírající se o stalinské zkušenosti monstrproces pod názvem Mostecká špionážní aféra.  

 Jednoruký Bedřich Steiner nebyl obézeťák, ale řádný komunistický poslanec, a tedy nemohl se zatýkání pana Raichla 6. listopadu 1947 účastnit. Než pokročím, tak je možné všimnout si ale další maličkosti. Kdykoliv pan Raichl začne fabulovat, tak  vždy vidí přinejmenším dvojmo, má ty své halucinogenní stavy: V případě toho zatýkání „je unaven těma jízdami, že si dal rum s pepřem, aby nespal. Lehnul jsem, zhasnul jsem, asi ve tři hodiny ráno prudké světlo do očí mě vzbudilo“. Když vyprávěl o Borisochlebsku a hraběti Potockém, tak současně líčí, jak byl celý zničen tyfem, na cestách mezi Osťáky se z něho stala slabosilka. V Madagánu zase už skoro nevěděl, jak jmenuje a byl opuchlý až k břichu a nemocný.

 A co se týče alibi pana Raichla, nemá ho, respektive má ho nějaké vachrlaté. I těch šest měsíců vazby lze zpochybnit, pokud vezmeme za základ ten příběh, jak ho nám zprostředkovala paní Vrkočová.  A proč by uvalení vazby pro vojenského dezertéra mělo být nezákonná, tak v tuto chvíli nechávám stranou. Nevím.  Mimochodem věznice (a tedy i Bory) patřily pod ministerstvo spravedlnosti, tedy Drtinu. Ale i tak. Po šesti měsících vazby tedy někdy počátkem července 1947 za ním po třech týdnech dorazí pan Podivin, Tedy dejme tomu koncem července. Historik Veber hovoří o organizování skupiny v čase jednoho měsíce, a pan se nám pan Raichl zjevuje opět ve společnosti pana Podivína čtrnáct dní před tím podivným zatčením, tedy v nejhorším případě, které se asi nikdy nemohlo konat. Jednorukých doktorů zase tak moc po světě neběhá. Kde tedy trávil pan Raichl jako vojenský zběh své velké prázdniny a čím je vyplnil?  Sám svou činnost v tomto období charakterizuje tak, že se účastnil přípravy protikomunistického puče.

 

Dodatek z 11. 5. 2012

 Nelze jednoznačně prokázat pouze na základě vzpomínek pana Raichla, kdy začal organizovat odbojovou skupinu Sever, ale zajímavé je, že člověk, který měl přečteného pana Raichla který s ním byl v dlouhodobém kontaktu, tedy pan Jaroslav Čvančara v článku MONTE CHRISTO Z LEOPOLDOVA – PRAVOMIL L. RAICHL DRŽITEL ŘÁDU BÍLÉHO LVA (viz jeden studentský web) souslednost organizování té odbojové skupiny vidí naprosto stejně jako já, že teprve dodatečně se na tu již zorganizovanou skupinu napíchli ti estébáci:

"V roce 1945 byl přidělen k 5. pěšímu pluku v Bílině. Jako bývalý příslušník východní armády dobře poznal sovětskou realitu a spiklenecké metody českých komunistů. Odporem vůči nim se netajil. V roce 1946 odešel z armády a počátkem září 1946 přešel ilegálně do západního pásma Německa. Ve Wiesbadenu navázal kontakt s americkými zpravodajskými orgány. Když se v lednu 1947 do ČSR vrátil, byl čs. orgány zadržen a uvězněn. Tehdy ještě přišel z ministerstva spravedlnosti úřední pokyn k jeho propuštění. Jakmile se Raichl ocitl na svobodě, začal organizovat odbojovou skupinu. Navazoval styky s bývalými příslušníky východní armády o nichž věděl, že jsou nespokojeni s vývojem politických poměrů v republice. Jednoho dne se objevil jeden z jeho kamarádů ještě se dvěma neznámými muži - Eddym a Tonnym, kteří se vydávali za Američany. Ti říkali, že se chtějí seznámit s dalšími protikomunisticky smýšlejícími Čechy. Z Američanů se však vyklubali agenti-provokatéři: jistý Evžen Abrahamovič a Emil Izrael Chovan. 7. 11. 1947 byl Raichl zatčen. Poté se konal první z dlouhé řady komunistických monstrprocesů - tzv. "Mostecká špionážní aféra". Krajským soudem v Praze byly 11. 5. 1948 vyneseny tři rozsudky smrti. Prezident dr. Edvard Beneš však tresty smrti nepodepsal. Raichlovi byl rozsudek změněn na trest těžkého žaláře na doživotí - zostřeného čtvrtletně tvrdým lůžkem... "

Ve světle této Čvančarovy interpretaci platí, pokud tedy pan Raichl hovoří o tom, že podnětem k aktivizaci té odbojové skupiny Sever byly krabičky, pak z toho vyplývá, že tedy jasně věděl o jejich existenci před 10. zařím 1947. Cituji pana Raichla:

"Já jsem začal bouchat na dveře, on se vrátil, otevřel a za dvě neděle jsem šel na volnou nohu domů, to byl rok 1947 v létě. No, a tam jsem se poznal s jakýmsi podivínem Vladimírem, který později celou věc nalíčil a tak se stala mostecká špionážní aféra, která se na nás připravovala od léta 1947 po bedýnkách na Zenkla, Masaryka a na Drtinu, tak jsme věděli, že se něco chystá a tak jsem se připravovali, že chlapci půjdeme do toho podruhé"

Stejně tak platí, že pokud byla objednána výroba krabiček v červenci 1947, tak spouštějícím podnětem nemohla být ani milionářská dávka, ale jenom a pouze odmítnutí Marshallova plánu. A sadím, že toto odmítnutí zcela jistě mnoha komunistům nevadilo, natož pak ještě údajně radikálnějším olomouckým komunistům. V červenci ti komunisté museli Zenkla, Masaryka a Drtinu zbožňovat. 

 

Další citovaná literatura

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti. Zapsala Irena Kastnerová. Plzeňský deník. Plzeň. Roč. 6, č.108 (19970510), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997

Raichl, Pravomil. Jak se utíká smrti Pokořili leopoldovskou pevnost. Zapsala Irena Kastnerová. Plzeňský deník. Plzeň. Roč. 6, č.132 (19970607), s.5, ISSSN 1210-5139. 1997

Vrkočová, Ludmila aj. Svědectví. Osudy politických vězňů 1947-1976. První vydání. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová 2007. 328 s.

 Další literatura, která mi utekla

Raichl, Pravomil L. K osvětlení tzv. mostecké špionážní aféry let 1947-48. : Masarykův lid.-- 7, 3, (2001), s. 20-21

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.