Jak snadno zabít politika

gilotina
13.1.2020 18:01
Heleně Válkové to spočítali. Zjevně cíleně. A snad nikdo se jí nezastal. Naopak. Čelní čeští političtí představitelé, včetně prezidenta, předsedy vlády, šéfů vládních i opozičních stran, neřknu-li médií se od ní štítivě odtahují. Jen proto, že jistý ústav našel ve starém časopise Prokuratura, dávno neexistujícím čtvrtletníku, článek, kde je vedle autorky Válkové coby spoluautor uveden i Josef Urválek. Ten Urválek, co se tak nechvalně angažoval v roli žalobce při politických procesech 50.let. To stačilo k tomu, aby byla poslankyně a exministryně politicky a možná i společensky likvidována!

Zamyslete se. Vůbec nešlo o obsah článku! Ten byl ostatně zcela v pořádku. Týkal se ochranného dohledu nad recidivními kriminálními delikventy. O disidentech ani slovo a skutečnost, že časem i na ně byl ochranný dohled využit nemá s paní Válkovou nic společného. To jen média přispěchala s nabízející se konstrukcí.

Ten článek byl otištěn v roce 1979. Důležité datum. Heleně Válkové bylo osmadvacet let a po vysoké čtvrtým rokem pracovala ve Výzkumném ústavu kriminologickém při tehdejší generální prokuratuře. Josef Urválek byl komunisty do téhož ústavu doslova odsunut již v roce 1963 a v roce, kdy se spolupodepsal pod inkriminovaný článek mu bylo již 69 let. Jak došlo k tomu, že bývalý obávaný prokurátor, na něhož se jeho špína provalila již v roce 1968, se stal spoluautorem textu, který sepsala mladá kolegyně z ústavu, nevíme. Co si ale představit docela dobře dovede každý, kdo v té době žil a pracoval s texty je i to, že by si tehdy snad žádný osmdvacetiletý začínající vědecký pracovník neodvážil odvolat svůj podpis pod článkem v renomovaném odborném časopise jen proto, že se pod něj podepsal i jeho, o jednačtyřicet let starší, kolega! Možná o něm mladá Helena Válková věděla, kým byl a co dělal v padesátých letech, co ale věděla určitě, že je to pán, co byl deset let předsedou československého Nejvyššího soudu.

A teď suďte! Ale jen ti, kteří situaci mohou posoudit v kontextu doby a v té době žili, pracovali a tedy znali jak to tehdy v takových institucích chodilo. Jen ti také mohou paní Válkové vzkázat, že vymlouvat se, že netušila kdo byl Urválek, jí bylo a je nedůstojné. Zdá se, že strach z doznání byl silnější, než odvaha říct holou pravdu. Ale to je už jiné téma.

Dnes soudí a prstem ukazují lidé, třeba historici, kterým bylo v čase vydání onoho článku třeba pouhých pět let. Soudí a učí, jak se v letech minulých z politických důvodů u nás likvidovali lidé. Sami ovšem dnes dělají totéž. Samozřejmě nikoliv fyzicky. Pro označené to ovšem mnohdy vyjde nastejno.

Jo a pane Petře Blažku, jako historik zřejmě víte, že Josef Urválek v roce, kdy vyšel vámi „objevený“ článek, tedy v roce 1979, spáchal sebevraždu. Pokud vezmeme do úvahy výrobní lhůty čtvrtletníku a z toho plynoucí redakční uzávěrky, potom lze i spekulovat, že exprokurátor článek třeba spolupodepsal a pak se zabil. Hloupost? Jistě, ale také lákavá mediální konstrukce, co říkáte?  


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

   Pozvolna a přeci jen kvapem končí sice druhé desetiletí již 21. století n. l., v němž sice vědeckotechnický pokrok dosáhnul určitých úspěchů, ovšem nejen z nynější pseudokauzy paní Válkové na nás dýchne  závan hnilobného pachu kobek středověké inkvizice a jejího honu na čarodějnice. Nelze pochopitelně odhlédnout, že takto bez jakýchkoliv skurpulí bylo rázně přímo po böbligovsku zatočeno s příslušníci poměrně vyšího společenského respektive politického patra. Nač se zdržovat nějakým alespoň zdáním objektivity, když subjektivní tu jedinou pravdu mají  v hrsti spolu s patentem na ní toliko ti nyní právě mocní.  Opět se takto vlastně projevuje  pravdivost teorie o aktuálně zpětně se otáčející dějinné spirále, která na časově vyšší úrovni dospěla na úroveň středověku, v němž jedině správný byl geocentrický přírodovědní názor. Pro plebs nyní mnohdy zbývá novodobé nevolnictví například pod knutou bankovně,  soudcovsko, advokátsko, vymahačské mafie, jakož i zatím ideologicky vzplanuvších hranicích pro upalování kacířů. Ještě by se chtělo v ohlasu na výstižné pojednání od pana Sedláčka, napsat něco málo o poslouživším mouřenínovi (nce)a jak neradno havlíčkovskému Vaškovi (Vendulce ) chodit s blížekočilnickými  pány na led. Právě v těchto případech nám naši nejvyšší podrazáčtí  představitelé s populistickými mimikry, dávají najevo, jakou my obyčejní ovčané máme pro ně cenu, obyčejného plebsu a konenfutru. Když jde o jejich vrcholně mocensá koryta neznají bratry ani sestry. Objektivní, nezávislou dějinnou pravdu však lze toliko dočasně potlačit. Ta nezávisí na vůli právě dočasných mocných.