Jan Masaryk: přístup Václavy Jandečkové I.

Kdy opravdu zemřel Jan Masaryk
9.1.2016 07:36
Ve knize KAUZA JAN MASARYK (NOVÝ POHLED). DOZNÁNÍ K VRAŽDĚ A TAJNÝ PŘEŠETŘOVACÍ PROCES STB Z LET 1950-1951 paní Jandečková příchází s tezí, že na smrti ministra zahraničí Republiky československé Jana Masaryka před půlnocí 9. března 1948 se podílel bývalý přednosta šifrovacího oddělení a tehdejší oborový rada v anglosaském oddělení národohospodářské sekce ministerstva zahraničí pan profesor Jan Bydžovský jako agent britské tajné služby, který v součinnosti s dalšími vysoce postavenýnými osobami na osobní příkaz generálního sekretáře tohoto ministerstva Arnošta Heidricha, rovněž agenta britské tajné služby. Autorka zvažuje i motiv: dodávky zbraně pro Izrael (s.46). Avšak také zvažuje možnost, že ten příkaz pocházel od Sovětů, kteří chtěli zabránit útěku Jana Masaryka na Západ. Proč? A proč by tuto akci nemohla provést oddělení diverzních operací nějaké tajné služby demokratického státu? Co atentáty na Patrice Lumubu, Fidela Castra, Sukarna a Adolfa Hitlera (před válkou) ?

Úvod

Paní Jandečková tvrdí, že kupříkladu mohlo dojít k infiltrování britské rozvědky sovětskými tajnými službami a jejich styčnými agenty působícími i v rámci zpravodajské centrály ministerstva vnitra pod vedeníím Jindřicha Veselého.(s.23). Toto stanovisko by mohlo mít oporu v jeho určitém kritickém posuzování průběhu akce Důvěrně Izrael, ale přece jenom tato opozice se rodila o něco později. Pan Bydžovský a jeho kolega z ministerstva zahraničních věcí plukovník Frič jsou zatčení na základě udání Jaromíra Kopeckého, které také stojí na počátku vyšetřování akce Střed, tedy činnosti protistání skupiny vedené Horákovou a Nechvátalem. Nícméně pan Bydžovský nemohl mít sebemenší pochybnosti o tom, že pokyn pana Heydricha k likvidaci Jana Masaryka pochází přímo z nejvyšších kruhů britsské vlády, protože tehdy její vysoce postavení činitel Bruce Lockhart měl podle pana Brože označit Jana Masaryka za quislinga, což přece úplně stačilo. Pokud však po prvních ohlasech na svou knihu neguje autorka tézi, že by výzvědné služby demokratických států mohly být zapleteny do vražd politiků a dejme tomu oponentů a protivníků, tak stačí uvést snad třeba jeden pojem Gaudio a také to, co na tézi autora této recenze v jedné z prvních diskuzí nad její knihou: Proč by za příkazem k zavraždění Jana Masaryka nemohly stát britské tajné služby, když Jan Masaryk přinejmenším spoluorganizoval dodávky zbraní židovským teroristům, kteří zabíjeli britské vojáky? odpověděla Václava Jandečková takto: S touto úvahou samozřejmě nelze nesouhlasit.

 Hledisko paní Jandečkové

 Pan Bydžovský měl jednat na základě fingovaného příkazu.  Autorka by měla ale alespoň hypoteticky uvést, jaké opatření učinili Britové, když se dozvěděli přímo od Arnošta Heidricha po jeho odchodu do Británie ještě na počátku zimy 1948, když se jim byl zcela jistě pochlubil tak skvěle vydařenou akcí. Faktem ovšem je, že mu museli dát přinejmenším  školení na nejvyšší úrovni, přímo brainwashing. Jak dovozuje paní autorka v poslední části své knihy, tak panu Heidrichovi z průběhu únorových události vypadlo zcela z paměti několik dnů.

 Ani Huberta Ripku, ani Petra Zenkla a další NKVD nezastavilo, i když tehdy by nutně musel jejich odchod do exilu sovětskou státostranu daleko více znepokojovat, protože se Jan Masaryk na Západě naprosto morálně znemožnil svou podporou Gottwaldovy vlády, spolupráci na pašování jablonecké bižuterie do Británie atd. Ve skutečnosti mohl Jan Masaryk pouze utéci do Izraele, kde by byl vítaným hostem a dokonce už stal čestným občanem. A měl tam úředně odcestovat. Byl tam výslovně pozván.

 V každém případě je nutné paní Jandečkové uznat za zásluhu, že našla, zpracovala, vyhodnotila  řadu dosud nepublikovaných dokumentů, které bylo žádoucí  projít. Když se její přístup vezme pouze z hlediska výpovědí pana Bydžovského a následného jejich vyhodnocení bohužel nezjištěným expertem v r. 1950-1951, včetně domyšlení paní autorky, tak lze její výklad zacházení s bezvládným tělem při jeho vyhazování z okna koupelny Masarykova bytu  považovat za neprůstřelný, až na rozpor s expertizou profesora Strause, že pozice těla na nádvoří přípouští jedině tu verzi, že osobu stojící na řimse někdo strčil do těžiště. Současně ovšem platí, že expertíza pana profesora Strause dokázala a mohla ukázat toliko jedinou věc, a sice že úředně zaznamenaná poloha těla mrtvoly o délce 178 cm a hmotnosti 90 kg neodpovídá možnému proběhu pádu při sebevraždě. Ale to pouze může znamenat, že s mrtvolou někdo manipuloval. MUDR. Teply po ohledání mrtvoly dokonce tvrdil, že pád proběhl zcela jinde z daleko menší výšky. Dále profesor Strauss tvrdí, že někdo do Masaryka žduchl, když pochodoval po římse, respektive možná správněji na výstupku ze zdi pod okny jeho bytu. Jenže žádný ze svědků žádné stopy na římse nezaznamenal. A proto také policejní mechanoskop Vichr a komisař Goerner průběh pádu rekonstruují zcela jinak.

Je zajímavé zjištění paní Jandečkové, že někdo po r. 1993 ty nepublikované dokumenty pokládal za tak významné, že  se namáhal někam je „založit“ (základní výpověď Bydžovského a jim nakreslený plánek údajného místa činu). Avšak dobrá teorie nutně musí vysvětlit všechna fakta, tedy například i tvrzení paní Scheinplflugové, že časně ráno 10. března 1948 hovořila s Janem Masarykem, i když podle výpovědi pana Bydžovského měl tento vypadnout také jeho přičiněním po požití spacího prášku z okna Černína hodně dlouho před půlnocí 9. března 1948. Přitom všechny úvahy o okamžiku smrti Jana Masaryka nás prozatím neposunují před druhou hodinu ranní, ať už třeba svědectví pana MUDR. Teplého, ohledajícího lékaře, byla interpretována jakýmkoliv způsobem. A podle svědectví pana Goernera byla nalezena na okně koupelny nezaschlá stopa po výkalech. S tímto svědectvím se paní autorka nikterak nevypořádává, i když pro pana komisaře má jinak uznání.

 Co svědčí proti účasti Jana Bydžovského na přímo vražedném dění v Černínu

 Lze-li vzít za bernou minci samotný průběh aktivit pana Jana Bydžovského a jeho společníka na místě činu, tak se v žádném případě nemohl podílet na vyhození Jana Masaryka z okna koupelny jeho bytu, protože z té koupelny, ani ložnice žádné tělo nebylo vyhozeno, ani tam nikdo neskočil, což tvrdil podle svého kolegy MUDr. Teplý, který to nepřímo naznačil ve svém rozporně vyznívajícím ohledacím nálezu.  Kdyby tělo dopadlo v 11 hodin večer na nádvoří Černínského paláce, nemohl by MUDr. Teplý konstatovat, že je ještě nevychladlé zhruba po 7 hodině ranní následujícího dne. Pokud by se tak zhruba v těch 11 hodin v noci z 9. na 10, března mělo vypadnuté tělo, ocitnout na nádvoří, pak by se pan Emil Brtník nemohl potkat s vyvráceným Janem Masarykem před některou z bran Černínského paláce, jak ho tam přivážejí a přenášejí Korotkov s Bělkinem a Kohoutem.  Olga Scheinpflugová by nemohla hovořit telefonicky s Janem Masarykem časně ráno 10. března.

 Pan Bydžovský mi do té skládačky moc nezapadá. Alespoň prozatím ne. Existuje pouze jediné vysvětlení, proč se měl tento pán pohybovat kolem 11 hodiny večerní v prostorech Černína. Zkrátka měl tam asi schůzku se soudruhy Bělkinem a Korotkovem, kteří se tam spolu s plukovníkem Kohoutem měli dle svědectví tehdejšího vojina Hradní stráže Emila Brtníka  přivést v autě a přinést vyvráceného Jana Masaryka odněkud zvnějšku. A někdo je vpouštěl dovnitř.

 Jinak řečeno, buď pan Bydžovský měl právě na ty pány přímo ukázat, nebo naopak jejich přítomnost zakamuflovat. Pan Bydžovský vypovídá, že ve stejné době sypal do kafe uspávací prášek Janu Masarykovi čtoucímu jim přinesené depeše od Arnošta Heidricha u něj v ministerském bytě.  Všem zastáncům sebevraždy, ale i účasti pana Bydžovského na vraždě Jana Masaryka je nutné pak položit otázku, za jakou akci v Praze dostal státní vyznamsnání Alexandr Korotkov.

 Stačí si přečíst knihu Arkádie Vaksberga Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi [Praha: Garamond 2008, přeloženo z francouzského originálu, vydaného v Paříži v r. 2007 (!), s.127-134], od něhož se dozvídáme, že Moskva akceptovala, že ministrem zahraničních věcí zůstane Jan Masaryk. Stalin si ho netroufl otrávit, Pitvu by vykonávali čestní lidé, takže by nemohlo být na sto procent jisté, že by nenašli stopy po toxické látce. Sestavil velmi jednoduchý, téměř primitivní plán. Masaryk měl dobrovolně opustit svou funkci a odjet do zahraničí („tam ať nás pomlouvá, jak chce“), v případě odmítnutí měl být jakkoli zlikvidován a smrt prohlášena za sebevraždu. Do Prahy byl vyslán profesionální vrah, který měl na kontě likvidaci sovětského uprchlíka Georgie Agabekova v r. 1937 [jeho ostatky nebyly nikdy nalezeny – pozn.J.Ř.] a sekretáře Mezinárodní unie trockistů Rudolfa Klementa v Paříži v roce 1938 [náhle zmizel 12. července 1938 a části jeho mrtvoly byly nalezeny v Seině koncem srpna – pozn. J.Ř.]  Vrcholem jeho kariéry byl únos Imre Nagyho z Budapešti v r. 1956 [jeho tělo bylo údajně do hrobu na okraji Budapešti pohřbeno pod jiným jménem – pozn. J.Ř]. Byl to Alexandr Korotkov (alias Korotin, Kudrijavcev, Stepanov nebo Erdberg), veterán a virtuózní terorista, zahraniční agent Lubljanky, generál Státní bezpečnosti, génius zahraničních informací, který byl tehdy šéfem 4. Oddělení Informačního výboru (tedy odboru špionáže) a zástupcem  vedoucího sektoru DP (diverze a teror). To, že byl tak vysoce postavený generál vyslán do Prahy, svědčí o důležitosti jeho úkolu. Zcela jistě se jednalo o operaci, která měla skončit smrtí. Korotkov byl po návratu do Moskvy dekorován řádem Rudého praporu (pošesté, nepočítáme-li ostatní řády) „za příkladné vykonání speciálního úkolu“ Během perestrojky se v archivech tajná oficiální složka týkající se tohoto ocenění a bylo možno porovnat datum tohoto dokument s datem speciální mise. Pavel Sudoplatov, Korotkovův nadřízený, přijel do Prahy, aby ho zastoupil, protože potřeboval po tak náročném úkolu dovolenou (?!).

 Pan Bydžovský je zatčen 8. listopadu 1949 po svém návratu z celní konference v Annecy poblíž Ženevy, z mezinárodně poltického hlediska po příklonu Státu Izrael k USA a po úspěšném odpálení údajně první atomové bomby v Semipalatinsku 29. srpna  1949, tedy v momentu, kdy už bylo jasné, že pan Korotkov dostal metál za akci v Praze naprosto oprávněně.  Pokud by měl za sebou bezprostřední účast na smrti Jana Masaryka, tak by se snad nevracel domů do Prahy, i když zanechal ženu s dítětem. Svým návratem ohrozil svou rodinu nekonečně více. Sama autorka uvádí příběh ženy pana Tigrida (s. 106).

 V této souvislosti je zajímavé, že autorka jako vysokoškolská absolventka studia mezinárodních vztahů snad bere vážně tézi, že by státy východního bloku (Maďarsko, Polsko a SSSR) mohlo poškodit snížení československých dovozních cel na textil, auta a boty (s.48), což měl pan Bydžovský dostat za úkol prosadit v rámci projednávání celních dohod od tajemníka anglického velvyslanectví Spinkse v r. 1947. V tom případě by došlo pouze ke vnitrooborové specializaci průmyslů Británie a Československa.  A že by stačilo převálcovat zahraniční konkurenci produkci národního podniku Svit pouze snížením cel? V výpovědi 25. ledna 1950 pan Bydžovský britský požadavek měl jinou podobu: měl jsem se pokusit působit na snížení československých cel u textilních výrobků, že by to pomohlo pronikání anglických textilních výrobků do ČSR. (s. 68)

 Ve své další výpovědi ze dne 25. ledna 1950 britský požadavek je formulován trochu odlišně: Anglii by zajímalo, aby byla při jednání v Ženevě snížena vydatně československá cla na anglické textilní výrobky a event na malá auta. (s. 81). Podle výpovědi z 29. ledna 1950 kromě cel se p.Spinks zmínil o tom, že by je zajímaly občasné zprávy o čs. podnicích, vývoji výroby apod. (s.102) Podle svodky z 26. února 1950 zase vypověděl, že pan Spinsk se ho vyptával, kde se tak dobře naučil anglicky a potom na blížící se celní konferenci. Popírá však, že by mu Spinks dával nějaké pokyny ve prospěch Anglie. (s.202)

 Nakonec ve zprávě vyšetřovatelů z poloviny června 1950 bylo uděláno toto shrnutí: Po svém návratu do ČSR navázal spojení s II. Sekretářem britské ambasády v Praze, George Spinkse, který je význačný činitel IS v ČR (tato skutečnost podle našich poznatků souhlasí). Když Spinksovi hlásil, že pojede do Švýcarska na celní jednání, dal mu Spinks za úkol při sjednávání smlouvy ČSR s Anglií snížit čs. cla u textilu, aut a bot, aby tak byly poškozeny zájmy zejména SSSR, Polska a Maďarska. Tento úkol nebylo možné splnit, protože cla už byla pevně stanovena. (s. 210) Ono snad k nám SSSR, Polsko a Maďarsko ve větším rozsahu vyvážely textil, auta a boty? Pan Bydžovský i po letech tak zmátl autorku, že ve svodce mu ty jeho aktivity přepočítala: šlo především o textil, automobily a boty. (s.43)

 Vzhledem k tomu, že by pan Bydžovský měl mít v tomto bodu vycvičenou profesionální paměť, tak je nutné jeho výpověď považovat za naprosto vyfabulovanou. I když v tomto případě to neměl vůbec zapotřebí. A pokud je vyfabulovaná v tomto bodu, tak je vyfabulovaná ve všech bodech ostatních, i když lze stanovit pravidlo, že čím rozsáhleji a otevřeněji se doznává pan Bydžovský k účasti na vraždě Jana Masaryka, tím ochotněji a rozsáhleji se doznává ke vstřícnosti vůči údajným požadavkům pana Spinkse. Ostatně jak uvádí sama autorka, tak podle konstatování Experta výpověď Bydžovského o tom, že si vyžádal ve vrátnici klíč od své kanceláře, je zřejmý výmysl, protože vrátný odchází už ve 20 hod. a stráž SNB nemá ke klíčům přístup. (s. 283) A nejenom to, pan Bydžovský se nikde nezmiňuje, že by k panu ministrovi telefonicky ohlásil, nebo byl ohlášen Arnoštem Heidrichem. Přitom Janu Masarykovi by muselo být přinejmenším podivné, že někdo za ním do služebního bytu přišel po schodišti a nepoužil výtah, takže by asi nutně zbystřil pozornst, jeho vycvičený mozek by se okamžitě uvedl do pohotovosti.

 Rodina pana Bydžovského může být úplně klidná. Pan Jan Bydžovský se ani přímo, ani nepřímo na vraždě Jana Bydžovského nepodílel, a to ani v případě, pokud předpokládáme, že Jan Masaryk byl vskutku vyhozen z koupelny svého ministerského bytu. I podle této verze lokalizace událostí se tak stalo po půlnoci, kdežto z vlastních výpovědí pana profesora jasně plyne, že byl dávno před půlnocí doma. O všech faktech, která uvádí, se mohl dozvědět z četby tehdejších novin a z doslechu (rozsypané žiletky). A to i o těch skutečnostech, které ve svých výpovědích velkoryse  opomíjí, např.  nikde se nezmiňuje o oblíbených knihách Jana Masaryka, Bibli a Osudech dobrého vojáka Švejka, ležících poblíž postele, o čemž se mohl dočíst ve zprávě Jana Hory (srovnej s. 384), publikované v Rudém právu v září 1948,

 Vůbec ale není jasné, proč by pan Bydžovský a jeho společník bezvládné tělo měli dovléci až do koupelny, když  v jejich bezprostředním dosahu se mělo by být okno v ložnici. V téže ložnici dokonce pana ministra zmoženého po požití poněkud oslazené kávy nějakým práškem na spaní měli zdvihnout z otomanu a začít přenášet. Konečně v jeho popisu manipulace s ministrovým tělem lze nalézti  mezery. Sama paní autorka musí začít velmi výrazně doplňovat výpovědi pana Bydžovského. A kdyby snad pana Bydžovského měli poslat do akce nějací britští, nebo snad dokonce sovětští agenti, tak jak věděli, že jim ten nováček v oboru politických vražd nezkolabuje, či mu nerupnou nervy? Do takové akce lze pouze poslat jedince, kterému náleží oprávněně přezdívka „Zabiják“. Dokonce i podle pana Bydžovského, když mu Arnošt Heidrich řekl o nutnosti Jana Masaryka zavraždit, tak jeho reakcí  mělo být, že by měl celou akci provést osobní stražce Jana Masaryka, pan Vyšín.

 Protože nelze zjistit, že by snad pan Bydžovský se snažil někoho krýt, nebo i sám sebe před obviněním z nějaké ještě závažnější trestné činnosti, tak nutné se spokojit s verzí, že jeho relativně četná přiznání - alespoň dle policeních zápisů -  jsou výsledkem činnosti jeho mozku ve stressujícím vězeňském prostředí,  Mozek myslí v pojmech, respektive ve slovech a potřebuje tuto svou dovednost neustále trénovát. A čím slabší jsou vnější podněty, tím větší prostor získávají různé fantazijní představy, které neslouží k ničemu jinému, než trénování aktivit mozku. A když se k tomu dodá ta skutečnost, že svým vyprávěním získával pozornost jediného publika, které měl k dispozici, tedy vyšetřovatelů, tak příznání pana Bydžovského mohou zaujmout toliko psychology o tom, jak funguje lidský mozek, nikoliv být podkladem pro nějaké fundované závěry o tom, co konal před půlnocí 9. března 1948. Po svém návratu domů z výslechu na Generální prokuratuře v roce 1968 Jan Bydžovský měl rodině sdělit: Je to dobrý, neudělal jsem to. Řekli mi, že jsem ho nezabil. (s.391)

 Sám si přece do deníku napsal, že  Dnes časně ráno spáchal sebevraždu ministr Jan Masaryk.(Skočil z okna svého bytu v Černínském paláci). Jsme všichni zdrceni. A nenapsal, že všichni jsou zdrceni ze smrti Jana Masaryka. Ve své výpovědi v květnu 1968 na Generální prokuratuře pak uvedl, že o jeho smrti jsem se dozvěděl dne 10.3, 1948 ve své pracovně v Černinském paláci v dopoledních hodinách, když tam ke mně přišel kolega Krug a s pláčem mi sdělil,že ministr Jan Masaryk je mrtev a že je odvážen k pitvě. Tato zpráva mne značně vzrušila a spolu s dalšími kolegy jsem vyšel na Loretánské náměstí v době, kdy mrtvola Jana Masaryka byla odvážena. Jak uvádí sama autorka, tak tato výpověď není v rozporu s tím, co uvedl pro vyšetřovatele 31. ledna 1950: Okolo 8 hodiny (!!!) jsem přišel do Černínského paláce, kde nebylo pozorovat žádné zvláštní vzrušení. Šel jsem do kanceláře a dal se do práce. Asi po půl hodině (!!!) vstoupil do mé kanceláře kolega Krug a s pláčem mi sděloval, že ministr Masaryk spáchal sebevraždu (s.390)

 Dílčí závěr

Toto časové vymezení, které souhlasí s dalšími svědectvími, které uvádí sama autorka, odkazuje do říše pohádek tvrzení paní Mudr. Stanislavy Šlaisové (s.255-256), že ona a její nastávajícímu manžel Slavoj Šlais, tehdy zaměstnanec ministra národní obrany a pobočníka slovenského pověřence obrany generála Mikuláše Ferjenčíka v ranních hodinách 10.března 1948 přijeli do Černinského paláce na telefonické vyzvání pana Antonína Suma, tehdy tajemníka Jana Masaryka a vyjeli výtahem do druhého patra ke služebnímu bytu Jana Masaryka, který ležel na improvizovaných nosítkách a byl oblečen v šatech s botami na nohou.Všichni tři byli přesvědčeni, že se jednalo o vraždu.  Ostatně sám Antonin Sum ukázal šokované dvojici škrábanec na zdi po pravé straně těsně vedle osudného koupelnového okna. Dnes si doktorka Šlaisová nedokáže vysvětlit, jak mohl Sum tak obrátit a tvrdit, že jde o sebevraždu.  Proč se ho na to nezeptala? Pan Sum měl dorazit do Černínu až tak kolem osmé hodiny ranní: Do kanceláře v Černínu jsem přišel po 8.30.(Sum, Antonín. Otec a syn –II. Díl. Syn Jan.Praha: Pragma 2003, s. 250, 255).

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
Klíčová slova: Jan Masaryk

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Protože i dnešní Burešovy noviny se rozsáhle zabývají touto tématikou, tak bych rád přispěl. A to doslovnou citací Aktuálně.cz z 15. srpna 2006. Zdůrazňuji: 2006 JUDr. Antonín Sum nastoupil k Janu Masarykovi jako mladý člověk. A dožil se toho našeho kapitalismu. Nikdy nezpochybnil, že jeho šéf bohužel spáchal sebevraždu. 

Citace: 

Aktuálně.cz - 15. 8. 2006

Praha - Dnes ráno zemřel Antonín Sum - osobní tajemník Jana Masaryka. Bylo mu 87 let.

Byl politickým vězněm, odbojářem, ale hlavně velmi blízkým spolupracovníkem poválečného ministra Jana Masaryka.

Poslední chvíle svého života strávil v Domě sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích.

Antonín Sum pocházel z Prahy, kde po válce vystudoval právnickou fakultu. Během okupace se aktivně podílel na protinacistickém odboji.

Brzy po dokončení studií se zapojil do politiky. Působil nejprve na předsednictvu vlády, pak se přesunul na ministerstvo zahraničí. Tam se stal osobním tajemníkem ministra Jana Masaryka, jehož smrt způsobená pádem z okna je dodnes stále záhadou.

Sum patřil mezi lidi, kteří byli přesvědčeni, že nekomunistický ministr zahraničí v Gottwaldově poúnorové vládě skočil z okna na nádvoří Černínského paláce sám.

 

"Den před smrtí mi řekl, že už se svobody určitě nedožije. Jiným lidem předtím možnost sebevraždy také naznačoval. Říkal rovněž, že tady nikomu šaška dělat nebude," vzpomínal Sum. Konec citátu.