Jaroslav Matějka nám schází už deset let

jaroslav matejka
4.9.2020 12:43
Jsou osobnosti, jejichž životní i literární dílo prověřené nemilosrdným časem se ctí obstálo a současníci se jím stále inspirují. Mezi ně bezpochyby patří spisovatel, historik, scénárista, novinář, ale především moudrý, statečný a přímý člověk, Jaroslav Matějka. Jeho životopis by obstál i před tím nejpřísnějším posudkem, což se rozhodně nedá říci o těch, kteří proti jeho osobě i dílu vyslovovali kritické odsudky až v době, kdy to bylo v módě. Jelikož od úmrtí tohoto nezapomenutelného člověka letos uplynulo již rovných deset let, vzpomínka na něj se tak přímo nabízí. Matějka stál už od svého mládí a poté po celý svůj další život jasně politicky na levici a své přesvědčení si zachoval i po převratu v roce 1989. Není proto divu, že mu hlavní sdělovací prostředky v době popřevratové nevěnovaly prakticky žádnou pozornost.

Jaroslav Matějka se narodil v jihomoravských Ivančicích o dva roky dříve než jiný známý rodák z tohoto města, slavný herec Vladimír Menšík. Od útlého dětství tak mohl svým bystrým pohledem sledovat stále dusnější atmosféru v předmnichovské republice. Rázovité postavy a postavičky svého rodného města i předvolební půtky tehdejších politických stran. Již zde se formuje osobnost Jaroslava Matějky jako pozdějšího historika, spisovatele a scénáristy, i jako novináře, stejně jako jeho politické přesvědčení. Právě zážitky z dětství a mládí později bohatě zúročil při psaní knih, filmových scénářů i jako novinář. Jeho další život a postoje nemohla neovlivnit také osobní účast v protifašistickém odboji. Dobře si uvědomoval a opakovaně na to také upozorňoval, že v Německu stále existují vlivné síly netající se svou snahou o zásadní revizi dějin, ale i majetkovými nároky vůči naší zemi za údajné poválečné příkoří na německém obyvatelstvu, zcela po zásluze rozhodnutím vítězných velmocí přesídleném po válce z Československa.

Ivančický rodák Jaroslav Matějka přišel na svět do rodiny živnostníka. Jeho otec byl za války vězněn. On sám pak během okupace vyloučen z reálného gymnázia v Ivančicích. V roce 1943 začíná pracovat jako dřevorubec a lesní praktikant.  Aktivně se zapojuje do partyzánské činnosti. Zatímco jeho bývalí spolužáci nadále studují, on sám získává skutečnou školu života pomocí tvrdé fyzické práce a v řadách bojovníků proti fašistům. V nuceně přerušeném studiu poté pokračuje až po osvobození. Roku 1945 začíná studovat Vyšší lesnickou školu v Hranicích, na které o čtyři léta později úspěšně odmaturuje. To už má za sebou další pracovní zkušenost jako tajemník Městského akčního výboru Národní fronty. Po maturitě odchází za dalším studiem do Prahy. Zde absolvuje Vysokou školu politických a hospodářských věd. V polovině 50. let začíná působit jako vysokoškolský pedagog, když ještě předtím stihl krátce působit v krajském výboru KSČ v Praze a projít základní vojenskou službou. Po vojně pracuje na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Praze.  V roce 1963 přechází do Ústavu dějin KSČ při ÚV KSČ. Po jeho zrušení potom řadu let pracoval jako vědecký pracovník Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Nedlouho po převratu odchází do důchodu. V té době již má za sebou celou řadu úspěšných literárních počinů a na svém kontě řadu ocenění, i když nepatřil k těm, kdo by si na ně obzvláště potrpěli.

Během svého života přispíval do řady periodik: Stráž lidu, Rudé právo, Svět v obrazech, Tvorba, Kmen, Literární měsíčník a jiných. Po převratu publikoval zejména v Haló novinách i jiných levicově zaměřených listech. Stal se však především známým jako autor společenských románů, historických studií i humoristicky laděné prózy. Podle některých svých knižních textů psal i filmové scénáře. S příznivým přijetím se setkalo filmové zpracování díla Náš dědek Josef. Jeho děj je situován do moravského vinařského kraje poválečných let, kdy celá společnost prodělává zásadní změny. Matějka se zde představil jako zkušený autor disponující podrobnou znalostí prostředí které popisuje i schopností zručně a zároveň s potřebným nadhledem zpracovat charakter hlavních i vedlejších postav. Jde také o poctu jižní Moravě a tamním pracovitým lidem, jimž neschází smysl pro humor i úcta k tradicím a poctivé dřině předchozích generací. Matějka jako historik a scénárista měl výrazný podíl coby vedoucí tvůrčího kolektivu také na zpracování celovečerních dokumentů z cyklu Potomci a předkové. Nemalý respekt si ovšem získal zejména svými historickými studiemi. Ty obstojí i navzdory četným dobovým změnám a náhledu na aktéry dějů dávno minulých. Dokázal psát prostě, srozumitelně, přitom však dokonale vystihnout popisované osobnosti, jejich život veřejný i soukromý, charakterové vlastnosti i dobu, v níž žily. Do kategorie těchto děl prověřených dostatečně časem patří nepochybně Socialisté Jeho Veličenstva (1964), Život sira Winstona (1968), Gottwald (1971) nebo Machiavellistické etudy: Churchill, Roosevelt, De Gaulle, Hitler (1997).  

 Jaroslav Matějka jako autor všestranný byl trvale inspirován rodným krajem a vůbec Moravou s jejími lidovými zvyky, tradicemi, historií, zejména však lidmi a jejich pestrými osudy. Dalším trvalým zdrojem inspirace zůstávaly zážitky z dětství a mládí, rodinné prostředí i těžká válečná doba, kterou vnímal již jako dospívající v podobě rodinné perzekuce ze strany okupantů. Právě silné pouto s rodným krajem a osobními zážitky dávají vzniknout dalším jeho literárním počinům, mezi nimž nelze pominout především čtenářsky vděčné romány Rodáci a odrodilci (1979), Kam jdete, rodáci (1981), oba romány později vyšly v jednom svazku pod názvem Rodáci či humorně laděnou prózu Jakub Nemrava.

U příležitosti Matějkových šedesátin vyšel v týdeníku Kmen sloupek básníka Jaroslava Holoubka, kde oceňuje jeho dosavadní dílo a stejně jako věrní čtenáři očekává, čím nás autor ve svém zralém věku ještě překvapí. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Kmen/1987/36/2.png

 Pokud se hovoří o Jaroslavu Matějkovi nejen jako historiku a spisovateli, ale i scénáristovi, nelze pominout ani filmové zpracování Rodáků. Koncem 80. let natočil režisér Jiří Adamec podle předlohy tohoto zásadního Matějkova románu 22-ti dílný televizní seriál. Tento měl již v době vzniku četné kritiky, další se objevili brzy po jeho odvysílání. Zatímco některé kritiky byly spíše povrchní, jiné šly naopak dosti do hloubky a kromě fundovaně popsaných nedostatků dokázaly ocenit i nesporný přínos celého projektu. http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Scena/13.1988/4/1.png

Ne každá literární předloha se dokonale povede svým přerodem pro filmové či televizní zpracování. I od Rodáků se možná očekávalo více, než skutečně mohli nabídnout. S odstupem času lze konstatovat, že krom neoddiskutovatelné poctivé filmařiny, na svou dobu vysoce nadstandardní výpravy a kvalitních hereckých výkonů našich nejlepších herců, kterým neméně dobře sekundovali herci mladší generace i ti teprve začínající, se seriál setkal při svém uvedení s  nejednoznačným přijetím ze strany diváků. Celému velkolepě pojatému projektu možná ze všeho nejvíce uškodil až příliš schematický popis situace v poválečných dílech a snad až příliš rychlé odvysílání. Při premiérovém uvedení se totiž vysílaly hned tři díly každý týden.  Je vcelku pro naše končiny příznačné, jak se k tomuto dílu postavili někteří známí herci po převratu. Mnozí se k němu úplně přestali hlásit, zatímco za velmi slušný honorář, co za své role inkasovali, se nepochybně až tolik nestyděli. Řada aktérů se lidsky dost mizerně zachovala i k autoru scénáře Jaroslavu Matějkovi, ačkoliv ještě o pár let dříve se mu sami nabízeli i podbízeli o nějakou roli, pokud možno za solidní honorář. 

 Živil jsem ve svých seriálech v jednom dvě stě padesát sedm a ve druhém tři sta třicet tři herců, tedy skoro všechny, co byly tehdy k mání.  A tak si dovoluji poznamenat, že je dobře znám…. Hrušínský dokázal zahrát stejně dobře starého, oddaného bolševika Růžičku v Rodácích, jako za několik měsíců, kdy se podnebí změnilo, roli zcela jiného typu a vyznání. A protože byl profesionál s vynikající úrovní, stejně dobře. Přitom v soukromých rozhovorech o společnosti a politice to byl tak trochu popleta. Ovšem poznamenaný křivdou, která se mu kdysi stala. Ale rychle zapomněl na pocty, jichž se mu dostalo jako národnímu umělci. Právě od režimu, který potom do horoucích pekel proklel. Ostatně i tu roli v parlamentě, kterou mu napsali jiní, hrál se stejnou brilantností. Oni si myslí, že jsou vždycky ve své profesi povinni někomu sloužit. Prohlašují slavnostně, že vznešenému poslání umění, ale zapomínají dodat, že také tomu, kdo je za to platí. Proto třeba disidentka, dnes ředitelka jedné významné scény, nikterak nepohrdla rolí, která byla zcela v rozporu s jejími názory a zahrála si v Rodácích. No a za pár natáčecích dní posbírala sumu, kterou za tu dobu nevydělal ani havíř, razič, třeba ve světovém rekordu. Tak tomu bylo i s mnoha jinými. Zejména v této profesi peníze nesmrdí…. Všichni byli nějak „postiženi a pronásledováni.“ Haničinec si dokonce vymyslel, že ho chtěli na osm let zavřít. Jak na to přišel jako laik, bez právnického vzdělání a bez žaloby, která nebyla nikdy podána, to je u boha. Že nemluví pravdu, to tvrdí i ti, co s ním v těch letech na stejné scéně pracovali. Proč to vlastně ti lidé dělají, proč takové charakterové kotrmelce, když je navíc nikdo k tomu nenutí? Proč nejmladší z rodu Hamrů, který hrál obětavě i v Rodácích, úplně zběsile plivá na všechno co bylo. Tedy i na sebe? Ze zbabělosti, prodejnosti, nebo z profese, která činila vždycky z většiny komediantů poslušné služebníky vrchnosti?“, tyto věty napsal Jaroslav Matějka před čtvrt stoletím, platné jsou však dodnes. 

 Na samém sklonku 80. let se Jaroslavu Matějkovi dostává za jeho celoživotní práci významného společenského uznání v podobě jmenování zasloužilým umělcem. Stejného ocenění se tehdy dočkaly i další přední osobnosti naší kultury jako například básník Karel Sýs nebo spisovatel Bohumil Hrabal či dramatik a scénárista Jiří Hubač. Převrat byl dokonalou prověrkou charakterů. Mnozí si začali přepisovat své životopisy, veřejně se vzdali dřívějších ocenění a začali býti silně kritičtí k minulosti. Samozřejmě až když se to mohlo. Ten, kdo dobře znal Jaroslava Matějku správně odhadoval, že takovýto veletoč z jeho strany rozhodně nepřijde. Měli pravdu, nepřišel. Ty, kdo se k němu hlásili vždy jen ze zištných důvodů, nepochybně nijak nepostrádal. Skuteční přátelé a kolegové však zůstali. Matějka se rychle zorientoval v nových poměrech a zapojil se do práce na posílení značně pošramocené autority komunistů. Angažoval se i v činnosti Levého bloku. Od 90. let byl členem ÚV KSČM a veřejně činným byl též jako předseda předsednictva Vlasteneckého sdružení antifašistů. I nadále potom pokračoval ve psaní, což věrní čtenáři obzvláště ocenili. Postupně vydal sérii humoristických próz - Už troubějí, Pane blázen, kolik je hodin?, Tatíček alkohol, Strýcové jdou do nebe.

 Za poněkud skrytý drahokam jeho spisovatelské tvorby lze považovat prózu Tři na konečné (1994). Na pozadí nemocničního prostředí zde zachytil životní bilanci dvou přátel, a to se všemi dramatickými střety a zvraty, které na ně během života čekaly a které zásadně ovlivnily jejich osudy v poválečných desetiletích. Tváří v tvář blížící se smrti se hlavní aktéři vracejí do minulosti a hledají poučení ze svých nezdarů, selhání i úspěchů a chtějí předat svou životní zkušenost a poznání všem, kdo nepřestávají usilovat o pokrok a naplnění ideálů, za něž bojovaly zástupy předchozích generací. 

V 90. letech rovněž začal psát svá pravidelná páteční zamyšlení publikovaná na stránkách Haló novin. Jeho brilantní texty, psané ve stylu padni komu padni, s typickým filozofickým nadhledem, ironií a především zájmem o prosté lidi, jsou prodchnuty upřímným vlastenectvím a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v české levicové žurnalistice po roce 1990 vzniklo. Však také později z výběru z těchto fejetonů vznikla i kniha. 

 „Jarda Matějka mě jako historik naučil chápat dějiny na pozadí osudů lidského jedince. Jako spisovatel mě okouzlil svou zemitostí, člověčenstvím a ostrým viděním peripetií při bloudění lidské duše v tomto složitém světě lidí. „Dědek Josef“ a všechny jeho postavy a postavičky, které modeluje, mají svůj život, protože Jarda život zná a umí ho žít,“ toto působivé vyznání ke svému příteli a kolegovi napsal před dvěma desetiletími novinář Jaroslav Lemák, muž který jej před mnoha lety k psaní pravidelných zamyšlení přivedl. K těmto jeho plně výstižným větám snad ani není co dodat. Možná jen to, že za každou skutečnou osobnost hovoří především její dílo. A jeho hodnota je u Jaroslava Matějky nezpochybnitelná.

Zatímco kulturním rubrikám sdělovacích prostředků hlavního proudu Matějkův skon před deseti lety většinou unikl nebo jej jednoduše vědomě ignorovaly, spisovatel a novinář Zdeněk Hrabica napsal důstojný nekrolog, který stojí za připomenutí.

http://www.obrys-kmen.cz/archivok/index.php?rok=2010&cis=18&cl=05

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

,, A to musel přijít stolař, aby mi dal penzi "  a mnohé jiné citáty z hodnotného literárního díla, by se dali použít. Na ČT pochopitelně vynikající film o ,,našem dědku! bychom mohli zřít asi jen náhodou a to s příslušným vysvětlujícím komentářem od nynějších ,, sluníčkářsko, havlistických totalitních cenzorů. O milé překvapení se jednalo, že tento film bylo lze zřít na jedné z kabelových televizí. Sice tehdy tvůrci filmu nám tehdy moravskou slováčtinu, poněku pohanáčtěli, kdy ,, pražáci " samozřejmě moravským dialektům něvěnovali pozornost ani tehdy a samozřejmě nyní již vůbec ne. Přes tyto dílčí výhrady považuji tuto podívanou na mimoveřejnoprávní TV za hodnotný kulturní zážitek, zejména s přihlédnutím k té okolnosti, že dle předvídatelných rozhodnotí nejrůznějších epidemiologů si zatím nemusímě nasazovat potupné náhubky i doma, kdy coronavirus byl zřejmě přítomen i tehdy při natášení filmu režiserém Kachlíkem a mohl by na nás přeskočit i přes TV obrazovku.