Je dnes NATO obranný, nebo útočný vojenský pakt?

obrazek
4.10.2011 20:05
Již osmým měsícem probíhá v Libyi bombardování Severoatlantické aliance, které má za cíl pomáhat v postupu samozvaným rebelům neutralizací libyjských strategických vojenských sil. Co se původně zdálo jako snadná mise, tedy vytvořit bezpečnostní bezletovou zónu kvůli ochraně demonstrujících civilistů před vládními vojenskými jednotkami, se změnilo v kvalitativně jiný úkol. Nyní NATO „čistí“ cestu povstalcům na území zejména severní (okolí Kaddáfího rodiště Syrty) a jihozápadní Libye a hlavním úkolem dne je pomoci zajmout svrženého vládce M. Kaddáfího a vytvořit „novou“, prozápadně orientovanou Libyi. Zejména momentálně doma nepopulární francouzský prezident N. Sarkozy je v tomto směru velice aktivní (srov. bývalého britského premiéra T. Blaira a jeho postoj vůči invazi do Iráku).

Mimochodem, ještě na začátku tažení se špičky NATO nechaly slyšet, že cílem náletů není plukovníkovo zajetí či svržení, ale již zmíněná ochrana civilistů. V souvislosti s tím se nabízí otázka, jaký charakter NATO v současnosti má a jestli poslední akce tohoto největšího vojensko-politického uskupení nejsou v rozporu s jeho původním určením, totiž chránit spojence napadené cizí vojenskou silou a jejím konvenčním vojenským arsenálem. Není NATO v posledních letech záměrně vystaveno politickým tlakům?

V posledních letech se nejen v evropských a amerických politických a vojenských kruzích začíná polohlasně mluvit o tom, jakou úlohu či poslání má v dnešní době plnit Severoatlantická aliance a co má být jejím konečným cílem. Na summitu NATO, který se odehrál v Praze roku 2002 byla vytyčena jistá linie směřování – měla však podobu spíše obecných a nepříliš konkrétních formulací, jako je boj proti terorismu nebo snaha potírat mezinárodní organizovaný zločin a transnacionální pašování narkotik. Nakolik reálně je NATO v současnosti garantem bezpečnosti a obranným vojensko-politickým uskupením? Existují vážné důvody se domnívat, že NATO ztratilo svůj původní obranný charakter (hráz proti expanzi komunismu) a přesunuje se stále více do aktivistické, ofenzivní a arbitrárně jednající polohy.

Pokud pátráme po tom, proč se taková změna s NATO udála, musíme si uvědomit, že NATO dnes nemá jasně definovaného protivníka v podobě komunistického bloku. Rozpad socialistického bloku znamenal naplnění cíle NATO a zároveň jeho vyčerpání – již nebylo jiného protivníka, který by mohl ve velkém měřítku bezprostředně vojensky a politicky ohrozit západní demokracie. NATO

v 90. letech minulého století tak muselo hledat nový důvod existence a nový cíl. Zdá se však, že hledání nového cíle a zároveň nutnost zůstat věrný deklarovanému obrannému charakteru společenství bude úkol skutečně nelehký. A právě kvůli tomuto momentu, tj. neexistenci jasně definovaného viditelného protivníka a s tím spojeného hledání nového konečného cíle, se NATO začíná zvolna měnit na kvalitativně odlišný spojenecký svazek, jehož činnost pro posílení mezinárodního míru je přinejmenším diskutabilní.

Vágní zadání dalších úkolů, kterými se má NATO zabývat, interpretují víceméně ze setrvačnosti i mainstreamová média, tj. NATO je spolkem hájícím určité univerzální hodnoty typické pro židokřesťanskou civilizaci. Pro česká média vůbec je charakteristický podezřelý, místy až rusofobní postoj k současnému Rusku. V mediální produkci se zřetelně odrážejí resentimenty z minulých dob, jež médiím brání dívat se na Rusko a obecně na problematiku naší zahraničněbezpečnostní politiku nestranně a profesionálně. Média nám v posledních dvaceti letech nabízejí stejnou mediální naraci ve vztahu k postsovětskému Rusku. Amerika osvobodila svět od „říše zla“ a my jim jsme dlužni nepodmíněné spojenectví. Svět je rozdělen na ty „hodné“, tzn. nositele univerzálních hodnot, jako je tržní hospodářství, svoboda či pluralita politických stran, a na ty „zlé“, kteří tyto hodnoty nevyznávají, či k nim ještě nedošli. „Zlí“ mohou být potenciálním nebezpečím pro západní demokracie, proto je třeba postavit obrannou hráz v podobě společenství „hodných“.

Tuto definici NATO postupem času přijalo za své a mesianisticky se definuje jako ochránce výše uvedených hodnot a ve svém hledání smyslu existence si jako úkol zadalo vojensky zasáhnout tam, kde je to podle Severoatlantické rady potřeba. Tuto roli mají dle dohody z pražského setkání členů NATO zajišťovat jednotky NRF (NATO Response Force), schopné intervenovat kdekoli ve světě. Původní cíl a smysl NATO byl tedy nahrazen jiným, odpovídajícím především zájmům USA. Česká média i mnozí pravicoví politici si neuvědomují, že studená válka v podstatě neskončila, jen se hraje jinými prostředky. Podezřívavost a nedůvěra, kterou zesiluje snaha NATO rozšiřovat se dále na východ Evropy, pokračuje de facto od rozpadu Sovětského svazu, přičemž na doktrínu a prioritu v rámci své zahraniční politiky ji povýšila americká neokonzervativní administrativa v čele s exprezidentem G. W. Bushem.

Tento mediální příběh či spíše mýtus, tedy existence jakéhosi stále nenaplněného závazku vůči USA, je v českém masmediálním diskurzu dobře prodejným artiklem a jako stereotyp se prolíná různými mediálními produkcemi nejen na téma vztahu k NATO. V poslední době parafrázovala média příběh v souvislosti s umístěním radarové stanice na českém území. Bývalý prezident Václav Havel v té době uvedl, že „radar Americe dlužíme“. Poté, co byl projekt ze strany nového amerického prezidenta z Česka přesunut, inicioval Havel a další bývalí středoevropští státníci dopis, v němž vyzývá Ameriku, aby neopouštěla evropský kontinent. Jestli toto má být výraz spojenectví, bude nejspíše nutné redefinovat pojem „vazalství“. Navazujícím stereotypizovaným mediálním mýtem „nenaplněného závazku“ je představa, že Rusko je stále potenciálním nepřítelem pro „správné“ západní hodnoty. Opět je zde přítomno mesianistické rozdělení světa na dobré a zlé, chcete-li civilizované či necivilizované. Nabízí se tu možná manichejská parafráze: Zástupce dobra (západní státy v čele s USA) přicházejí osvobodit zárodky civilizace v necivilizované části světa ze zajetí jejich vlastní většinové necivilizovanosti. Česká média si každopádně ve svých mediálních výstupech onen narativní prvek prosycený resentimentem osvojily velmi dobře a jeho aplikace vytvořila v českém mediálním diskurzu v této oblasti dominantní paradigma.

To, že novodobé formulace Severoatlantického paktu jsou spíše proklamacemi a že praxe vypadá jinak, je možné sledovat na angažování paktu v Afghánistánu a na území bývalé Jugoslávie. Oficiální politika NATO na Balkáně měla za cíl vytvořit virtuální, v praxi stěží realizovatelnou představu multietnické společnosti, v rámci níž by jednotlivé národy žily v míru a respektovaly se. Neomalený vstup NATO do vnitřních záležitostí balkánských národů bez ohledu na složitou historii balkánských sporů a historie národů měl za následek vyhlášení nezávislosti srbské provincie Kosovo, které svou deklarací z předminulého roku jednostranně vyhlásilo odtržení od Srbska a ustavení vlastního státu. Toto bezprecedentní porušení mezinárodního práva a úmluv o nezměnitelnosti hranic bez vzájemné dohody z Helsinek 1975 zanechala na mezinárodní scéně trpkou pachuť, s níž se vypořádáváme dodnes. Rezoluce OSN v tomto případě rovněž zůstaly zkrátka – konkrétně usnesení č. 1244 o neoddělitelnosti Kosova na srbském státu, kterou mj. podepsaly i Spojené státy.

Zde se jasně ukazuje, jak Severoatlantická aliance postupuje ve složitých konfliktech. Za toho zlého si zvolila Srby a za utlačované a o přežití bojující kosovské Albánce. Zde je třeba uvést, že k násilnostem a nepřijatelným krokům docházelo jak na srbské, tak na kosovské straně, nicméně fakta hovoří jasnou řečí. Kosovští Albánci vytvořili UCK, pro ně národněosvobozenecké hnutí, které jim mělo přinést úplnou nezávislost, a to bez ohledu na použité prostředky. K tomu pomohlo i stěhování z Albánie do Kosova a vytvoření faktické etnické albánské většiny. Nutno zde podotknout, že ještě koncem 90. let považovaly USA toto hnutí za teroristickou organizaci. Byli to také příslušníci UCK, kdo jako první začaly napadat srbské civilní úřady a vojáky. Je zcela přirozené, že srbské autority se snažily zajistit ve své provincii pořádek. Jiná věc je, jak se konfliktu ujaly některé nacionalistické srbské síly, které naopak chtěly mít Kosovo etnicky čisté, rozuměj nejen nealbánské. To však nemění nic na tom, že impuls k separatistickým tendencím vzešel z kosovské strany. To ale NATO ignorovalo a postupovalo podle svého plánu, tj. osvobodit zubožené a utlačované kosovské Albánce, kteří přece bojují za správnou věc.

NATO přehlíželo a přihlíželo vyhánění srbských a jiných menšin z jejich domovů kosovskými polovojenskými jednotkami – i tak zřejmě probíhá národněosvobozenecký boj. Vše vyvrcholilo začátkem roku 1999, kdy americká administrativa došla k názoru, že „Srbsko není ve svých hranicích suverénní“. Za sva měsíce proběhlo bezprecedentní bombardování území dnes bývalé Jugoslávie s cílem údajně zabránit genocidě kosovského obyvatelstva Srby. To, že bombardování naopak přispělo ke zhoršení situace mezi balkánskými národy, je evidentní a kruhem se zde vracíme k vyhlášení kvazistátu Kosovo, které mezi prvními uznaly právě USA. Srbské nacionalistické síly bombardování využily jako záminku k provedení akcí za účelem očištění Kosova od všeho nesrbského. Znovu ale musíme mít na paměti chronologii událostí. Vyhrocené akce srbských nacionalistů přišla jako odveta za bombardování a za činy páchané na srbském obyvatelstvu hnutím UCK. Ptejme se tedy: je NATO ve světle těchto skutečností obranným, nebo útočným paktem? Fakta hovoří spíše pro to, že NATO se rozhodlo vměšovat se do záležitostí cizí země

To, že dnes stojí srbští nacionalisté u tribunálu pro bývalou Jugoslávii jako údajní jediní viníci a jejich srovnávání s diktátory typu Hitlera je další velkou skvrnou na štítě nejen NATO, ale i některých evropských velmocí (viz Británie nebo Německa), které se bombardování také účastnily. Tento soud je do značné míry zpolitizovaný a ovlivňovaný americkou diplomacií natolik, že jeho verdikty můžeme stěží považovat za spravedlivé. Když spravedlnost, tak pro všechny, především pro strůjce celého konfliktu, tzn. dnešní čelné politiky kvazistátu Kosovo, již zcela vědomě a v kulisách zkázonosných her NATO válku rozpoutaly. Jisté je, že zájem na odsouzení skutečných „původců zla“ ze strany zainteresovaných není. Musejí nyní odvést pozornost tím, že si s bývalými předáky UCK podávají ruce a uznávají Kosovo jako normální stát. Ne nadarmo mluví např. historik J. Rychlík o stupidní a neprozíravé politice NATO na Balkáně, která podle potřeby vybírá „hodné“, „méně hodné“ a „zlé“. Podivná je to spravedlnost, když kosovští představitelé nejsou odsouzeni, a když případně ano, tak k směšným trestům, podivné je, že svědci, kteří o jejich zločinech chtěli svědčit, se najednou ztrácejí. I to někdo může považovat za spravedlnost. Můžeme se oprávněně domnívat, že tribunál slouží jako ospravedlnění nepřijatelné politiky USA a NATO na Balkáně a garant beztrestnosti těm, kdo se na této nesmyslné politice podílí. To, že kosovští předáci dobře věděli, že NATO a USA je na jejich straně, svědčí i jejich vyjednávací taktika se Srbskem. Odmítli prohloubení autonomie nabízené Srbskem a ultimativně si vynucovali odtržení provincie. Vskutku není náhodou, že při vyhlašování kosovského státu jeho obyvatelé měli v rukou dvě vlajky, jednu kosovskou a druhou americkou. USA se jim odměnily tím, že na „jejich“ území postavily největší americkou základnu v Evropě Camp Bondsteel. Nebo že by právě to bylo cílem NATO v oblasti? Zbývá ještě dodat, že kdyby stejný princip jako kosovští Albánci uplatňovaly i jiné menšiny po světě, nejen, že by to zlegitimizovalo odtržení Sudet od Československa v roce 1939, ale v současné době by měli např. na jižním Slovensku právo na stát Maďaři stejně jako albánská menšina na západě Makedonie či ruské menšiny v pobaltských zemích atd.

Dalším příkladem, který vzbuzuje velké pochybnosti o povaze dnešního NATO, je invaze do Afghánistánu v roce 2001. Tato invaze měla s obranou pramálo společného, soupeřem nebyl totiž nepřátelský stát, ale s islámští teroristé, kteří byli odpovědní za atentáty z 11. září 2001. Cílem mělo být dopadení Osama bin Ládina, ale ten se v Afghánistánu stále ještě nenašel, pokud již není mrtvý. Naopak se zvyšuje číslo obětí spojeneckých útoků, kteří nemají s teroristy nic společného. Výsledkem je jen vzrůstání frustrace nejen afghánských obyvatel a zhoršování bezpečnostní situace i vně Afghánistánu samého. Teroristé jsou zkrátka jiný protivník než stát (jako v době studené války SSSR) a hrubá vojenská síla je proti nim málo účinná. Přesto USA a NATO vyzývají ke zvyšování vojenských výdajů na „obranu“. Proti teroristům nefungují tanky ani bombardéry, protože teroristé jsou nevyzpytatelní a nepředvídatelní a proti nim je účinná jiná strategie, např. důsledná práce zpravodajských služeb při odhalování jejich plánů. Teroristé nevyznávají doktrínu „vzájemně zaručeného odstrašení“, která zde fungovala během studené války a kdy USA i SSSR se držely v šachu a jejich kroky se v takovém ovzduší daly předvídat. Proto se snaha USA a NATO o dimenzování arsenálu na potenciální 3. světovou válku a jeho nasazení ve vybraných konfliktech míjí z velké části účinkem.

Dvě velmoci si, jak se z jejich činů posledních let zdá, kolíkují hřiště a prosazují svůj vliv v pro ně důležitých geopolitických oblastech, jako je Blízký východ, resp. Střední východ, střední a východní Evropa nebo střední Asie, resp. postsovětské republiky. To, že NATO je v těchto oblastech aktivní, že zde má civilní i vojenské poradce a základny, viz např. Gruzie nebo Kyrgyzstán, je evidentní. Rusko se zase nechce vzdát ekonomického a politického vlivu na své bývalé republiky. A tak na pomyslné šachovnici dva králové využívají svých pěšáků i silnějších figur, které posílají do boje. Není zřejmě náhodou, že právě zmíněná oblast střední Asie je bohatá na nerostné suroviny, mj. i ropu. To, že z Afghánistánu vedou cesty k těmto surovinám, také nejspíše není úplnou shodou okolností. NATO se v tomto případě USA dobře hodí: pod pláštíkem boje za svobodu a demokracii si k sobě připoutá strategická území, postaví si zde základnu a zabezpečí si energetické zdroje. Není opět náhodou, že Ukrajina a Gruzie zažily krátce po sobě „barevné revoluce“. O tom, že k nim přispěly americké nadace multimilionářů, které hrdiny revolucí financovaly, se mluví již méně. Na druhé straně Rusko využilo krátké války s Gruzií a upevnilo si pozice v separatistických oblastech Abcházie a Jižní Osetie. Jak je vidět, když jeden udělá tah, druhý vytáhne pokud možno stejně účinný protitah. Problém je, že působení NATO je interpretováno jako šíření svobody a demokracie, kdežto strategické tahy Ruska jsou vydávány za něco škodlivého a nedobrého. Když dva dělají totéž, není to pro někoho totéž.

USA a členské státy NATO mohou namítat, že ony jsou nositeli demokracie a svobody, kdežto ruská demokracie je od ideálu dosti vzdálená. Ale právě tím se dopouštíme vydělení nás jako těch dobrých a spravedlivých a ostatních, kteří se musejí teprve zcivilizovat. Tento mesianistický moment může tzv. západní demokracie dostat do vážných problémů. Je nutné si uvědomit, že pokud Západ a NATO mají své zájmy, nemohou upírat právo uplatňovat zájmy druhé straně, i když zrovna nesplňuje západní měřítka svobody a úrovně občanských a lidských práv vůbec. Celý svět nikdy nebude demokratický, alespoň ne po vzoru západních zemí, na to je příliš odlišný. Mesiášství v mezinárodní politice je naivním bláznovstvím, možná na první pohled ušlechtilým, ale nakonec nejspíše kontraproduktivním. Co si máme např. myslet o nápadu bývalé Bushovy americké administrativy o tom připojit k NATO Gruzii, Albánii nebo Ukrajinu? Ve všech jmenovaných zemích je úroveň demokracie a občanských práv vpravdě žalostná, korupce tu bují jako rakovina, přesto se o nich uvažuje jako o perspektivních členech. Je vidět, že v podání NATO a USA tu funguje jakési selektivní mesiášství – země strategického významu nejprve přibereme a potom možná zcivilizujeme nějakou barevnou revolucí.

NATO si zakládá na tom, aby se udržovaly dobré spojenecké svazky. Jak je to ale s oním spojenectvím doopravdy? Kdybychom v NATO nebyli, hrozilo by třeba Česku nějaké bezprostřední či vzdálené nebezpečí? Z toho, jak se se spojenci NATO jedná, vyplývá, že vůdčí americký člen poměřuje váhu spojenectví zejména množstvím vynaložených prostředku na „obranu“. Zejména zemím střední a východní Evropy je vytýkáno, že na vojenské výdaje se vkládá nízké procento HDP. Proto USA podporuje a nepřímo vyžaduje posílání vojáků a vojenských specialistů do míst, kde se NATO angažuje, tedy např. ve zmíněném Afghánistánu. Je to dané jednak tím, že vojenské síly a finanční prostředky USA nejsou neomezené, a tak když spojenci dodají své vojáky, rozpočty a vojenské síly se „rozmělní“ a břemeno nákladů finančních i materiálních se přenese na ostatní. Zároveň vojenské mise slouží k ospravedlnění politiky paktu – USA si mohou říci, že když má daná mise podporu tolika spojenců, je správná a spravedlivá. Na otázku, jestli bychom byli bez existence NATO ohroženi, je možné odpovědět, že ten, kdo buduje mír a usiluje o dobré vztahy se sousedy a jinými státy založené na vzájemném respektu, takového nebezpečí se nemusí obávat. Stačí se podívat na Rakousko. Naše místo je v EU, v její další nejen politické integraci.

Kruhem jsme se opět dostali k tomu, jaký je dnešní smysl existence NATO a jaké místo ve světě vlastně zaujímá. Když si dáme všechna fakta dohromady, dojdeme k názoru, že NATO je bez existence jasného a předvídatelného protivníka spíše ofenzivní organizací a nástrojem americké zahraniční politiky. Jejím cílem je zasadit klín do evropské integrace a rozštěpit politicky členy EU. To vše v kulisách velké šachovnice, na níž se o vliv v této oblasti přetahují USA a Rusko. Zcela jasně to možná nevědomě vyjádřil bývalý americký ministr obrany D. Rumsfeld, který v souvislosti s válkou v Afghánistánu mluvil o nové a staré Evropě. Tím chtěl říci, že nová Evropa (rozuměj noví či budoucí členové EU ve střední a východní Evropě) bude náchylnější k podpoře amerických cílů v Afghánistánu. Toto dělení Evropy je pro Evropu samou zhoubné, pro některé strategické plánovače naopak výhodné.

Pro USA je výhodné mít Evropu co nejrozhádanější, protože politicky a vojensky jednotná Evropa může vytvořit významnou protiváhu vůči USA i jiným velmocím. Může potom stanovit své priority, své zájmy, mezi kterými nemusí být podpora politiky NATO a jeho angažovanosti ve světě. Proto se o americkém radaru ve střední Evropě jednalo s dotčenými zeměmi separátně, bilaterálně, nikoli na půdě NATO či dokonce v institucích EU. Je vskutku podivné, když má být americkou protiraketovou obranou chráněna celá Evropa, a přitom se vyjednává separátně. Tím byla mj. popřena zásada, že každý člen NATO požívá stejné úrovně bezpečnosti. „Nová Evropa“ by tak dostala (velmi pofidérní) údajně lepší bezpečnostní záruky a ostatní by přišli zkrátka.

Existence jednotné a silné Evropy by znamenala, že Evropa se bez Ameriky dokáže obejít a že přítomnost amerických základen v oblasti již není nutná. Znamenalo by to, že se na mezinárodní šachovnici objevil další král a pěšáků je naopak méně. Amerika je hrdá země a má v nátuře zakořeněn wilsoniánský duch nepostradalnosti pro svět a péče o demokracii. I Amerika si však musí uvědomit, pokud chce udržovat dobré a upřímné vztahy, že nejen ona má své zájmy, že tady jsou a budou jiní, kteří cítí, že pro svět jsou jejich zájmy taktéž nepostradatelné. Strategická rovnováha sil ve světě je poměrně křehká a každé vychýlení může mít na svět nepříznivé důsledky. NATO je jedním z prvků, které mají potenciál nerovnováhu vychylovat významně, a ve své novodobé existenci to vzhledem ke svému novému hledání a nalezení nových cílů evidentně prokázalo.

To, jak je vojenská politika NATO „efektivní“, svědčí např. údaje americké iniciativy Afghan Conflict Monitor. Počet civilních obětí vinou ofenzivních akci NATO sice oproti prvnímu pololetí předloňského roku klesl z 31 % na 18 %, obětí války je však stále velmi mnoho, v číslech je to za letošní pololetí 3268. NATO tedy nemá největší přímý podíl na civilních obětech, má však nezpochybnitelný podíl na rozdmýchání etnického a nacionalistického napětí jako důsledek invaze z podzimu roku 2001. Tyto sektářské frakce se nyní obracejí proti vlastnímu obyvatelstvu a bezpečnostní situace v Afghanistánu se začíná nápadně „vietnamizovat“.

Žádná dlouhodobá strategie, jak „vyhrát mír“ v této středoasijské zemi však prakticky neexistuje. Nynější americký prezident Barack Obama zopakoval nedávným vysláním 30 tisíc dalších vojáků stejnou chybu jako jeho předchůdce G. W. Bush, který rovněž mechanicky a nekoncepčně navyšoval počty vojáků. Výsledkem je pouze zostření sektářského násilí a přibývání omylů, jichž se nepodařenými nálety na civilistech dopouštějí tzv. spojenecké síly. Viz případ náletu na unesené cisterny s palivem Tálibanem, iniciovaného Německem, při němž zemřelo loni také 70 civilistů.

Nejvýhodnějším pro Česko i středovýchodní evropský koridor je strategické partnerství s NATO na politické úrovni, kde je možné najít styčné body ke spolupráci. Vojenská složka NATO nás i jiné členské země využívají jako prostor k vysílání expedičních sborů pro nesmyslná vojenská tažení. Že lze mít s NATO i jiné vztahy než jako členové, dokazují země jako Švýcarsko, Švédsko nebo Rakousko.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

sahosek

NATO naplňuje "moudrost", že nejlepší obranou je útok.

 

rezjir10

Vy věříte, že bin Ladin není mrtev?  Když píšete: !Cílem mělo být dopadení Osama bin Ládina, ale ten se v Afghánistánu stále ještě nenašel, pokud již není mrtvý".

novotny

To musí poznat i malé dítě, že NATO je útočný pakt, zatím vždy vedl jen útočné operace - viz Jugoslávie, Afgánistán a nyní i Lybie. Účastí v NATO tratíme ročně zbytečné miliardy a riskujeme, že nás budou ohrožovat teroristé, protože se účastníme zahraničních misí v zemích, které nás nikdy nohrožovaly.