Jiří Kimla: Škola a školství z pohledu učitele - a dětí

obrazek
4.5.2017 09:43
Jiří Kimla glosuje, s čím se setkává ve školství - z pohledu učitele, vlastně s ním moc nesouhlasím, proto zde v perexu podávám pohled dětí, Jiří Kimla pak podává pohled učitele. Neschopnost naučit však neplatí jen pro ekonomické obory. S tímtéž se dcera setkala na oboru technickém. Vyloučeno, že by ji střední průmyslovka připravila pro studium na vysokou školu téhož zaměření. Na rozdíl od pana Kimly osobně považuji za nejhorší problém kombinaci zrušení osnov s nedostatečnou schopností dnešních učitelů učit a něco naučit. Dcera během svého curricula však zažila úžasnou "školu hrou" v Křesomyslově ulici na Praze 4, na kterou dodnes vzpomínáme, a která jí dala dobrý základ! Tam se skutečně učilo, jak se učit má děti byly "nabiflované", ačkoliv se nikdy nebiflovaly a všechno se učily hrou! Horší kvalita ostatních škol potom pro nás byla nepříjemným překvapením. A co teprve ty školy, které u dětí vyvolávají školní fobii, takže dítě zralé se začne v noci pomočovat, protože učitelé nerespektovli,. že přišlo ze Slovenska teprve před prázdninami a od prvopočátku první třídy je solili čtyřkami a pětkami. A podobně i v pozdějším věku - když kupříkladu škola toleruje šikanu - i když jde o hloupé harašení (ovšem stydlivé pubertální dívky)- co potom s dítětem, jež čtyřikrát denně zvrací, není ani schopné chodit do školy, když v celé Praze jsou na tyto potíže u dětí jen dva specialisté...S výjimkou školy v Křesomyslově jsme s dcerou nezažily ani jednu školu, kde by ke zrušení osnov bylo přistoupeno s tvůrčím způsobem, jako k možnosti naučit více a lépe. Všude jinde se to smrsklo na postupné krouhání školních témat a povinností, jež nebyl nahrazovány ničím lepším, protože nebyly nahrazovány ničím užitečným, nejčastěji nebyly nahrazovány vůbec ničím. Případně se zjevila nějaká pitomost - kupříkladu veškeré dějiny starověkého Řecka se v případě dceřiny učitelky V Sázavské smrskly na výuku o řeckých bozích! Je tedy otázkou, jak učitele na jejich profesi připravuje VŠ a také, co oni sami dají celoživotnímu vzdělávání. Asi nic, co se týká vynaložení vlastního úsilí. Kurzy, jež je možné si jako další vzdělávání zaplatit, pořádá aktuálně pravidelně jen sdružení Waldorfských škol, jenže ty stojí několik více tísíc za dva tři dny teorie a praxe. Vrcholem dceřiny školní výuky pak byl profesor, jenž v prváku střední zkoušel a známkoval to, co odučil teprve ve čtvrťáku. Nevíme, zda to byl úmysl, či mu pouze třídy splývaly a nevěděl, kde co odučil, protože na naše námitky reagoval mimořádně hrubiánsky. Podobně se stalo, že češtinářka si přála u maturity zkoušet z figur a tropů, ale ty pak vůbec neodučila. ////V japonskýcjh školách žácii nedělají žádné zkoušky až do čtvrté třídy. Proč? Protože cílem prvních dvou let školy není posuzovat, jaké jsou dětské znalosti nebo jak se dítě učí., jde o to, vytvořit dobré mravy a rozvíjet charakter. japonští učitelé učí nejprve dobrým mravům a až poté dalším znalostem, Nemělo by to být zavedeno takto i jinde na světě?

Doporučuji také článek pana Matěje Brůny:Rovný přístup ke vzdělání? Nenechte se  vysmát! http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/rovny-pristup-ke-vzdelani-nenechte-se-vysmat

 A doporučuji i článek, který se dočkal 300 000 přečtení, o dětech a školství: http://ottocopy.cz/jak-se-mstime-na-detech 

A také tento: https://www.novinky.cz/veda-skoly/423352-ceske-deti-a-ucitele-skola-nebavi-nejvic-ze-vsech-vyspelych-zemi.html

Anglicky - o změně paradigmat ve výchově a vzdělávání: https://www.youtube.com/watch?v=zDZFcDGpL4U

Sociolog Daniel Prokop tvrdí že děti přebírají frustraci rodičů z rozdělení společnosti již na střední škole

Martin Jaros se rozepsal o maturitách a CERMATU: "Chcete vidět na vlastní oči, proč je naše školství v hajzlu? Protože ho mentálně formujou takoví vesmírní ještírci jako tady mistr Zíka, ředitel Cermatu.

Ten chlap je mimo doslova v každé větě, a když říkám mimo, tak nemyslím takový to, že vám to náhodou ujede 5 čísel vedle pisoáru. Myslím takový to, že to máte hozený úplně blbě a v opilosti kompletně počůráte sám sebe.
Borec pořád vidí maturitu jako svatý grál, který je jen pro elitku a ti další paznehti si ho prostě nezaslouží. Že prý kdyby měli maturitu všichni, tak ten papír nebude mít žádnou cenu. Takže třeba 20 procent studentů (30, až se zavede povinná matematika) tu maturu neudělá, tím si v 18 úplně rozhasí život, ale to pana Zíku nezajímá, s tím je pan Zíka v pohodě. České školství a Cermat totiž nemá žádnou koncepci ve smyslu "chceme vzdělat lidi pro lepší budoucnost", české školství a Cermat má koncepci "my vám tady zkontrolujeme, jak to píšete, a jestli uděláte moc chyb, tak do hajzlu se prosím jde tudy."
Proboha, to je přece čisté 19. století nebo přinejlepším Cesta do hlubin študákovy duše. Přestaňme už o maturitě uvažovat černobíle - má ji, nemá ji. Přestaňme si myslet, že hodnotu maturity určuje to, kolik lidí má ten papír přibitý na zdi. To je strašně hrubý a nešikovný systém.
Co bych zavedl já? Systém International Baccalaureate, který snad budou dělat moje děti, už jsem tu jednou popisoval. OK, je to asi příliš složitá metoda a nedá se použít na celé školství. V tom případě bych se inspiroval spíš americkým systémem testů.
Takže:
1. Všechny děti na středních školách mají samozřejmě průměr svých známek (GPA). To je dlouhodobé měřítko, dobré i pro nerváky, co 4 roky dobře pracují, ale závěrečnou zkoušku kvůli trémě pokazí. Mimochodem, dlouhodobé americké statistiky ukazují, že přes šílené rozdíly v kvalitách středních škol má průměr známek pořád nejlepší korelaci s pozdějším úspěchem na VŠ - lepší než jakákoli jednorázová zkouška.
2. Místo maturity se zavede standardizovaný celostátní test, podobný americkému SATu nebo ACTu. Představte si, že maximum je třeba 1600 bodů. Když jste sakra dobrej, dostanete 1500, když jste v průměru, uděláte 1000, nejnižší skóre je třeba 200.
3. Toho nejnižšího skóre ovšem dosahuje ovšem jen procento testovaných, nezařve tam 20 procent jako u nás. Je to rozumněji nastavené. A není to takový tvrdý fail, nedostanete stigma člověka, který nadosmrti bude kulhat. Prostě to buď přebijete svým prospěchem, nebo zkoušku kdykoli absolvujete znovu.
3. V praxi se o skóre ve vašem životě budou zajímat jen univerzity, po nich už nikdo jiný. Top školy berou třeba jen lidi se skórem nad 1500, středně náročné školy chtějí 1200, úplně dávací univerzity na skóre nehledí vůbec, koukají jen na průměr GPA nebo ani na to.
4. Test se pořádá třeba šestkrát ročně, v klidu můžete opakovat, podmínky jsou naprosto standardní, jedno otestování stojí asi padesát babek. Můžete si dokonce skóre pomalu a systematicky zvyšovat, jestli chcete. Svoboda, lidi! Zase - některé náročné školy se kouknou na celou historii vašich skóre. Jiné vezmou jen vaše nejlepší čísla.
5. Tento systém by doplnily certifikáty zručnosti a odborných dovedností z praktických škol. To je pro lidi, kteří neaspirují na univerzitu, ale chtějí mít papír, že umí svářet nebo vařit. Samozřejmě i tihle žáci se kdykoli mohou rozhodnout, že zkusí udělat SAT/ACT testy a jít na VŠ. Ale nemají to povinně.
6. Proč je to lepší než naše brutalitky z Cermatu? Tak hlavně je to mnohem jemnější. Špičkoví studenti stejně probublají nahoru, univerzity si je podle skóre snadno vytáhnou. Ale tu druhou stranu, ty s nízkým skóre, ty to nezarazí do bahna tolik jako neúspěch v naší maturitě. Naše maturita je příliš černobílá - udělal, neudělal.
A co je hlavní - "hodnotu glejtu" určuje vaše skóre, ne to, kolik lidí jsme letos vyhodili. To je přesný opak mentality pana Zíky. Moderní stát je naprosto v pohodě s představou, že testy (maturitu) zkusí všichni. A když všichni uspějou a i ten nejhorší bude mít třeba slušných 1000 bodů a ten nejlepší 1600, tak ten moderní stát bude mít RADOST! Chápete? Je přece super mít chytrou populaci!

Tohle filozofie pana Zíky vůbec nepřipouští. Přece kdyby slušně uspěli všichni, tak to zneváží náš papír! Cermat s velkým podílem failů počítá, ba on ty neúspěchy přímo CHCE, vždyť dávají maturitě hodnotu. No a jak to v životě chodí, když ty losery chcete, tak je taky dostanete. Bohužel pro nás. Cermat do koše. A celá filozofie českého školství taky."

A důležitý odkaz: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/musime-prehodnotit-pristup-ke-vzdelavani-jinak-vznikne-kasta-vyvolenych-varuje-odbornik--1732279

středoškolský pedagog Karel Lippmann vysvětluje, proč jsou testy v případě maturit naprosto nevhodným nástrojem. http://denikreferendum.cz/clanek/7571-vzdelani-jako-fotbal

Jiří Kimla
ŠKOLSTVÍ:
Proč školy v dnešní době nefungují?
Poslední dobou se ve svém okolí stále častěji setkávám se stanovisky tohoto typu: Přijali jsme do firmy kluka / holku těsně po škole a ona / on nic neumí. Nedokáže vyřešit triviální praktické problémy, neumí se ani zeptat, jak to má udělat. Když se pídím po podrobnostech, dozvím se, že ač se jedná o absolventa ekonomického oboru, neumí pracovat s Excellem, má problém ovládat Outlook, nedokáže napsat reklamaci, protože neví, jak vypadá. K sečtení čísel 20 a 30 potřebuje kalkulačku a neví, že hlavní město Polska je Varšava. A navíc je takový absolvent přesvědčen o své dokonalosti a nepostradatelnosti.
Nepřekvapuje mě to. Protože na škole ekonomického typu pracuji, pokusím se popsat příčiny tohoto jevu.
Základní problém je v celkové koncepci základního a středního školství. Škola má dnes děti bavit, má přistupovat individuálně ke každému žáku a zohledňovat jeho specifické potřeby. V případě středního školství s maturitou se z původně do určité míry výsadních oborů stává záležitost, na kterou má student právo. Řada škol má problém s tím, aby vůbec otevřela ročník, proto bere i žactvo, které by se dříve, za minulého režimu, nedostalo ani na zedníka. Skoro všechna „systémová“ zlepšení se v praxi odehrávají pouze na papíře, řada učitelů neumí vůbec učit... Podívejme se na školství jako celek trochu podrobněji.
Základním pojmem dnešního školství je slovo problém. Má ho skoro každý žák. Jeden je dyslektik, druhý dyskalkulik, třetí má kombinaci obojího a k tomu pochází z Mongolska, čtvrtý je z rozvedeného manželství, pátý je sociálně slabý, šestý je na hranici normálnosti a Aspergerova syndromu. Žáci bez tzv. „problémů“, které si dnešní režim, v diktátu od EU, vyrobil, takřka nejsou. Tím, že byly zrušeny speciální školy, nebyli tito žáci zpracováni odborníky, kteří dokázali řadu projevů eliminovat a čtyřhodinové školení z žádného učitele specialistu neudělá, i když samozřejmě dostane certifikát o tom, že je proškolen. Zažil jsem studenta nástavby s Touretteovým syndromem, který mi při výuce periodicky kokrhal, ale připouštím, že výše popsané komplikace se dají zvládnout.
Jakmile se ale uzavírá klasifikace, jsou tyto problémy velmi často důvodem, proč student prospěje – pokud by neprospěl a stěžoval si, došlápne si na školu Česká školní inspekce, jak je možné, že nedokáže zvládnout někoho se specifickými vzdělávacími potřebami ...
Další potíž je v tom, že základní školy jako celek selhávají na celé čáře (i když vím, že i na nich jsou mnohdy velmi kvalitní učitelé). „Socialistické“ osnovy byly nahrazeny školními vzdělávacími programy. Ty jsou psány podle tzv. rámcových vzdělávacích programů, což je v praxi snůška všeobecných a nicneříkajících keců, které dělají z populace akorát hlupáky, ale chce to EU ... A tak všechno, co bylo z minula je zatracováno, ačkoliv dříve ze škol odcházeli lidé natolik vzdělaní, že když emigrovali tzv. na západ, okamžitě se uplatnili. Není to zvláštní ??
Navíc je dnes doba, kdy je biflování považováno za překonané, požaduje se interpretace. S algebrou či vyjmenovanými slovy se tak žáci toliko zdvořile seznámí, ale učivo se pak již zpravidla neprocvičuje, neboť by to smrdělo memorováním.
Tvůrci školské koncepce si ale neuvědomili, že i na interpretaci potřebuji mít určité penzum (nabiflovaných) znalostí. Ve výsledku tak máme v lepším případě stádo žáků ochotné se hádat o čemkoliv, ale nemající sebemenší argument pro nebo proti. Neustálé diskutování, přecházející v permanentní neklid, rozhádanost každého s každým, to je dnešní styl, vnucený nám opět EU a USA.
Prestiž učitelů hraje rovněž významnou roli. Občas zaslechnu v tramvaji matku, která říká malému, školou povinnému dítěti, že „paní učitelka je kráva“. Byť vím z vlastní zkušenosti, že je hovězích typů ve školství relativní dostatek, má tato hodnotící věta obrovský dopad na možnosti učitele ohledně vzdělávání. Když vám rodič řekne, že je někdo blbec, budete si ho potom vážit a poslouchat ho?
Navíc, byť to osobně nechápu, má i dnes řada – hlavně učitelek – problém s výpočetní technikou. Odeslat či přijmout mail je quest na půl hodiny, většina z nich skončila u kopírek. Na matematice tak zvídaví žáčci dostávají stokrát okopírované slovní úlohy psané ještě na stroji a počítají příklady „Kolik svetrů si můžu koupit za 200 Kčs, když jeden stojí 47 Kčs?“ To prestiži učitele taky nepřidá... mimochodem, za 47 Kč si dnes nekoupím ani ponožky, natož svetr, asi se někam zatoulaly nuly …
Aby učitelé nebyli za voly a učitelky za krávy, procházejí takřka neustále nějakým školením. Sám jsem jich absolvoval ranec a byla všechna na draka. Lektoři často nevědí, o čem mluví, mají v prezentacích gramatické chyby, či jim zkolabuje u videa zvuk. Zažil jsem na vlastní oči situaci, kdy jsem upozornil lektorku na chybu ve shodě podmětu s přísudkem v promítané prezentaci. Odpověděla mi, že o ní ví, že jí to říkají pokaždé... Co naplat školit se budeme neustále, protože to chce EU a hojně na to přispívá, jen se ptám, proč a co za tím „dobrosrdenstvím“ sakra vězí, no bruselský ouřada si asi potřebuje vylepšit domácí rozpočet …
Tím se dostávám ke školství střednímu. Již poměrně dlouhou dobu je nekriticky protežováno maturitní vzdělávání. Ono to vypadá ve výroční zprávě hezky, když se napíše, že 75 % studentů dosáhlo na maturitu, ale Gaussova křivka je neúprosná a školy musely jít s požadavky dolů. Krásným příkladem je obor Kosmetička. Kdysi učební obor byl povýšen na obor maturitní. Nechápete? Já také ne. Klasické řemeslo, jenže to bylo dříve a co bylo dříve, všechno je podle EU naprosto špatně! Výsledek? Dívky, které bych ani z oběma zavřenýma očima neoznačil za studijní typy, se praly s kuželosečkami v matematice, či se zdravovědou na úrovni biologie člověka na gymplu. To vše na úkor praxe, takže ve výsledku neuměly pořádně ani jedno ani druhé, hlavně, že bude maturita a „bruselák“ si udělá někde zase „poctivou“ čárku …
Kapitolou samou pro sebe je pak školení ke státním maturitám. Ty byly s velkou slávou po třináctiletém vyvíjení vypuštěny do světa, aby se na nich, co dva roky, něco měnilo, protože „to nevyhovuje potřebám škol“. Na každou změnu navazuje školení a diplom, přestože se vlastně zkouší pořád to samé. Za každé školení pak dostane pedagog certifikát, podle jejichž počtu se (papírově) hodnotí kvalita učitele – např. bez určitého diplomu nemůže sedět
člověk u maturit, protože se změnil celkový dosažitelný počet bodů za ústní zkoušku ... Taky by všechny ty diplomy měl mít řádně vyvěšené ve školním kabinetu …
Středních škol je navíc ku počtu potenciálních prváků příliš, takže berou často kohokoliv, aby vůbec otevřely ročník a tím naplnily úvazky učitelů. Prváci, kteří prošli základními školami, jsou pak často nesmírně překvapeni třeba tím, že Litva neleží v Asii nebo tím, že slovo „průsmyk“ je odvozené od slova vyjmenovaného. Aby taky věděli, když vyjmenovaná slova nebiflovali (to EU zakazuje), jako naši předkové, kteří je znali ještě i na smrtelném loži …
Kolega matikář si tuhle stěžoval, že děti vůbec nechápou zlomky. V jazycích nemají prváci často ani tu elementární slovní zásobu. Sice umí slova „fuck, bitch, dick a tits“, ale nejsou schopni sesmolit větu „During the holidays I worked in the store“ . V globálu však umí všichni plno jazyků, aspoň je to tak prezentováno …
Pokud se s tím pokusí učitel něco dělat, narazí na školní vzdělávací program, neboť opakování vyjmenovaných slov není v učivu, tím pádem ho učitel nemůže zkoušet. Pokud na tom učitel trvá, nastoupí opět inspekce, která učitele okřikne a dá flinkovi za pravdu. A to nedej bože, aby hloupé dítě bylo stejně drzé jako jeho zbohatlický otec. To je potom mazec, že si každý kantor svoje kroky předem rozmyslí!
Studenti chodí do školy neradi. Je to proto, že maturita není jejich cílem, ale jakousi „povinností“. Musí si tu školu holt odsedět, aby dostali „certifikát“. Jelikož se nudí, visí neustále přes mobil na Facebooku nebo na YouTube a o novinky se dělí s lidmi okolo. Pokud jim chce učitel telefon zabavit, dozví se, že na to nemá právo (což je pravda) a jede se dál. Když k tomu připočteme to, že řada učitelů je sice odborně ke svému předmětu vybavena, ale neumí učit, je na průšvih zaděláno. Předmět je nebaví, tak tam nechodí. Na konci roku pak nejsou klasifikováni, protože neměli docházku, známky či obojí. Následuje zkouška v náhradním termínu, kde student sice nic nepředvede, ale musí dostat čtyřku, aby se nerozpadl ročník a byly úvazky. Spokojeně pak jede dál a tím, jak snadno mu to jde, demotivuje i ty studenty, kteří ještě nějakou aktivitu vyvíjeli. No proč by se měl někdo na čtyřku dřít a chodit do školy, když to jde i takhle?
Zcela specifickou záležitostí jsou pak cizinci. Do školy nastupují zpravidla někdy během základky, která si s nimi neví rady. Navíc jsou tito studenti ze zákona tři pololetí „hájeni“. Potom už je pozdě, protože není čas dohánět učivo (a zpravidla o to ani nestojí). Zažil jsem Rusa, který se mnou komunikoval pomocí kolibřího slovníčku, nebo Mongolku, co si probíranou látku zapisovala do sešitu azbukou... Pokud jim češtinář nabídne pomoc, zdvořile poděkují a tím to skončí...
Takže proč školy nefungují? Je to dáno kombinací několika faktorů. Prvním z nich je odpor k biflování, které bylo označeno slovutnou EU za překonané. Nic na tom, že učitelem národů je náš J.A.Komenský, který ač pokrokový, nic takového nezavrhoval. Druhým, pak neustálé zohledňování a rozvíjení (nebo aspoň konzervování) různých poruch učení či „problémů“. Třetím je naprostý nezájem většiny žáků a studentů o studovaný obor.
Trochu vnímají výsledek, který jim často určili rodiče, ale nejsou schopni a ochotni pro něj sami něco dělat. Současná generace náctiletých je zvyklá na okamžitý efekt, přesně podle USA – jen první má cenu! Přidám si někoho do přátel – jsme přátelé. Mám chuť na pizzu –
nechám si ji přivézt do školy. Pro řadu z nich je dlouhodobější úsilí naprosto sprosté slovo. To se prostě nenosí! Čtvrtým faktorem je pak fakt, že i když učitel chce žákům „šlápnout na krk“, je nakonec vždycky na straně poražených, protože si lemplové stěžují na České školní inspekci a tam jim dá za pravdu každý. Teplé místečko je teplé místečko … Jeden příklad za všechny. Kamarádka učila na škole, kam přišla holka z Arménie s poruchami chování. Běhala po škole s nožem, vyhrožovala spolužákům zabitím, včetně jejich rodin, učitelům nadávala do čů*áků... Když se ji pokusila škola vyloučit, podala si rodinka stížnost. Zřizovatel si na školu došlápl s tím, jak je možné, že nedokáže integrovat někoho z jiného civilizačního okruhu ...
Takže se nedivme tomu, co ze škol vychází, v čem jsme nuceni žít a s čím do budoucna musíme počítat. A to do takto „fungujících“ tříd, kde už to většina učitelů v sobě vzdala a je vnitřně znechucena (když se ještě přihlédne k finančnímu ohodnocení), přijde novela školského zákona, do běžných tříd budou přicházet žáci sociálně zanedbaní a ve velké míře s těžkým zdravotním postižením. Přeje si to opět EU a její přání = rozkaz, a naše ministerstvo není proti, tak to tak bude a my ostatní, „těšme se“!
To jsme, přátelé, chtěli?! Já tedy ne, komunista jsem nikdy nebyl a svoje vzdělání jsem nabyl poctivě s trvalými vědomostmi …

 

O školství na DVTV s panem Štěpánem Kmentem: https://video.aktualne.cz/dvtv/tupe-biflujeme-pojmy-ucime-se-neprirozene-skolstvi-se-od-kom/r~9f9388286c5311e78edb0025900fea04

: Zuzana Candigliota!
SvobodaUčení.cz: "Jestlipak víte, jak se tvoří "pozitivní a tvůrčí klima" na ZŠ U Parkánu v Praze-Ďáblicích?"
Můj dodatek: Žádný právní předpis neukládá dětem a rodičům povinnost ve svém volném čase zpracovávat domácí úkoly. Učitelé mohou domácí úkoly zadávat, ale jen jako dobrovolné. Jejich nesplnění nemůže být "trestáno". Ze školského zákona vyplývá, že žáci jsou povinni řádně docházet do školy a řádně se vzdělávat a plnit pokyny pedagogů vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem. Nicméně tato povinnost není neomezená a nemůže nepřiměřeně zasahovat do soukromého a rodinného života žáka a jeho rodiny. Povinné vzdělávání je veřejnoprávní sféra, ale volný čas je zase soukromá sféra. Určitě je potřeba, aby se žák přiměřeně připravoval na výuku, ovšem je věcí žáka a rodičů, jakým způsobem a v jakém rozsahu se připravuje. Rodina má právo ve svém volném čase upřednostnit jiné aktivity, než je vypracovávání úkolů, které stanoví učitel. Žáci a jejich rodiče se tedy mohou svobodně a bez sankce rozhodnout, zda a v jakém rozsahu budou plnit domácí úkoly zadané školou. Domácí úkoly mohou v některých případech děti až poškozovat  i proto rozhodnutí o plnění domácích úkolů musí spadat do rodičovské zodpovědnosti.
Mimochodem tento můj názor sdílí i Česká školní inspekce (sdělení mojí známé učitelky, že dle ČŠI nemůže hodnotit domácí úkoly).

Tomáš Goláň: 

 

Ester, moc Ti přeji ty dvě úžasné zlaté medaile, které jsou jenom Tvoje... Ale ze všeho nejvíc Ti doma děkujeme za to, že jsi nám pomohla k tomu, abychom se konečně rozhoupali vyjmout alespoň našeho třetího syna ze systému klasického státního školství a dát jej tam, kde se učí jinak.

Před týdnem byl syn poprvé v jiném školství "na zkoušku" a těžko si někdo dovedete představit, kolik toho zvládl a jak byl ve škole téměř po dvou letech šťastný. Než tam nastoupí na stálo, ještě budou nějaké tahanice, ale zabít systémem jej už nenecháme.

Naše školství a většina volnočasových aktivit jsou založeny na policejním přístupu a na strachu z toho udělat chybu. Každá chyba je trestána, vyčítána a rozebírána. Přitom chybami se člověk učí! Ale jak se má dítě něco naučit, když chyby nesmí dělat? Proto se každý obloukem vyhne všemu, kde by chybu mohl udělat, selhat, či zklamat své okolí, což si později přenáší i do dospělého života. A tak se nedivme, že i děti s úžasnými známkami neumí vlastně nic. Ano mají hlavu plnou informací, o kterých ale nevědí, ani jak vzniky a ani proč vznikly. Prostě je v té hlavě jenom tak mají a pomalu se jim vypařují, protože s nimi neumějí pracovat. Ve škole se soupeří místo toho, aby se v ní spolupracovalo. Již v první třídě se děti začnou dělit na slabší a silnější bez ohledu na to, že mohou mít zase úžasné schopnosti úplně v jiné sféře života. A když vám někdo 14 let tvrdí, že jste slabší, tak prostě slabší budete i v životě. A co potom? Máte sklony k extrémismu, abyste všem ukázali, že tu jste a že je nutno s Vámi počítat. Dalším neduhem školství je milion zákazů a příkazů pro děti pod záminkou jejich vlastní ochrany. I výuka je vedena způsobem, že vše je „svatá“ pravda a tím je dáno, že se nemají děti na nic ptát. Nezapomenu na slova jednoho nejmenovaného učitele dějepisu z jednoho nejmenovaného gymnázia ve Zlíně: "Váš syn má v dějepise pořád nějaké otázky, jsou to dobré otázky, ale když mu budu pořád odpovídat, neproberu látku. Může chodit odpoledne na semináře." Ale kdo chce chodit odpoledne ještě do školy? Je špatně, že se chce něco dozvědět opravdu už ve výuce? Celý systém je založen na tom, aby z každého vyždímal maximum, aby každý přijímal vše bez přemýšlení a aby byl naprosto poslušný. Jenom naprosto poslušný žák je učiteli oblíbený. Je dáván za vzor. A komu takový systém výuky prospěje? Dětem samotným určitě ne, ale takový žák je ideálem pro společnost, pro politiky. Výsledkem je vzdělané stádo, které bere názory přednesené ve školství jako jedinou pravdu, jako jediný společenský standard, vše, co se odchyluje, je nepřijatelné.

Každého teď napadne, co to tady plácám, že jsme tím přece prošli všichni a přežili jsme to a jsme normální. Ale líbí se nám stav naší společnosti? Nelíbí, všichni nadáváme, ale nadáváme na ty ostatní. Tento stav společnosti však vychází z každého z nás a každý z nás je i produktem českého školství, školství, které jsme i my neměli rádi, pokud jsme se plně nepodvolili. A začalo to tím, že jsme již v první třídě začali soupeřit, protože to po nás klasické české školství prostě chtělo. A tak v souladu se svými vlastními návyky, v souladu se zkušenostmi ze systému vychováváme děti policejním systémem, trestáme je za chyby a pořád jim připomínáme, co nesmí a bojíme se, aby něco neprovedly, coby většinová společnost odmítla (tím nemyslím násilí, či podobné extrémy). Prostě jim nevěříme stejně, jako někdo nevěřil dříve nám. Výsledkem je smrtonosný koktejl, který nás všechny lidi od sebe odehnal. Nemluvíme spolu, nerespektujeme jeden druhého a neumíme mluvit i s ostatními. Cizího psa pohladit chceme, ale abychom podali ruku někomu jenom tak, nebo abychom se jenom tak dali s někým cizím do řeči, abychom mu dali najevo, že je pro nás zajímavý, to je už pro nás problém. A tak se stáváme mlčící většinou, která umí křičet jenom na sociálních sítích...

Náš nejstarší syn (dnes je mu 19) byl geniální na matematiku tak, že jej učitelky v mateřské školce podezíraly, že trpí autismem. Na jejich naléhání jsme absolvovali s ním v Brně psychotesty, které to vyvrátily. Když nastoupil do školy, bylo to peklo, nedokázal přijmout, co po něm škola stále chtěla. Od třetí třídy si dělal v matematice vzorce sám, neboť se neuměl naučit ty vzorce, které jsme se mechanicky naučili my všichni ostatní. Paní učitelka to nenáviděla, protože musela po něm vše přepočítávat a kontrolovat jeho postupy. Neustále mu nadávala, že je hloupý. Aby ji přesvědčil, že není, přinesl jí ukázat v páté třídě svůj vlastní vzorec na výpočet obsahu pětiúhelníku. Zareagovala přesně, jak jsem mu předpověděl, vyhodila ho. Ona tomu totiž nerozuměla. On uměl sčítat a odečítat přes desítky, stovky, tisíce už ve školce a dělal to způsobem, jaký jsem dodnes nepochopil a který on už v devatenácti sám zapomněl. Když kluk na základní škole trpěl, strašně chtěl na osmileté gymnázium, kde čekal, že bude vše lepší. Roční pobyt na gymnáziu v Lovosicích a následné pokračování na osmiletém gymnáziu ve Zlíně skončilo pro něj málem tragicky, když se s posledních sil snažil držet sám sebe, držet se své vnitřní cesty. Co následovalo potom, zde kvůli jeho vlastní ochraně zveřejňovat nebudu. Nikomu neublížil, pouze vždy jenom sám sobě. Dnes je syn na technické škole, matematika, fyzika a další předměty, které dříve miloval, mu nic již neříkají. Najednou jej baví jazyky, které mu dříve nešly. Úplně vše, co dříve uměl, potlačil a zcela zapomněl...

Kolik lidí má podobný příběh a kolik lidí se přizpůsobilo? To nechci radši ani vědět. Ale další naše dítě již takto prostě nedopadne. Díky, Ester, že jsi nám otevřela oči a ukázala cestu. Je to pro nás cennější než ty dvě úžasné zlaté medaile, které jsou jenom Tvé a které si samozřejmě zasloužíš!!!

Úspěch Ester Ledecké mě inspiroval i k napsání tohoto příspěvku, který nosím v hlavě již dlouho.

Jinak jsem z učitelské rodiny, kde máme učitelů, či lidí pracujících ve školství asi deset, takže vím, co dělá systém i s učiteli samotnými. Občas se najde někdo, kdo se tomu postaví, jako například Michal Molek, který řediteluje na státní škole na Sychrově ve Vsetíně. Každý by chtěl změnit svět a on má k tomu nejblíže! Před takovými lidmi, stejně jako před Ester Ledeckou, smekám!

P.S. Systém školství dnes vychází spíše ze zvyklostí než z přesně dané koncepce ministerstvem. Základem vzdělávání vždy budou a musí být státní školy a to proto, aby bylo vzdělání přístupné pro všechny. Avšak i tyto státní školy mohou ředitelé sami změnit už teď, nemusí čekat, až jim přijde příkaz shůry. Jako změnil státní školu ve Vsetíně https://www.zsvsetinsychrov.cz/ v ústav, který děti milují a ve kterém se opravdu něco naučí, Michal Molek, coby ředitel, může změnit i svou školu každý ředitel státní školy. Že tam má Michal pořád kontroly ze školní inspekce už díky svému odhodlání a odvaze nebere jako něco, coby mu v jeho nastoupeném trendu mohlo zabránit... Ostatně takových ředitelů jsou již dnes desítky, možná i stovky, zde je další příklad z mého okolí http://www.zsbrezova.eu/, kde řediteluje pan Ludvík Zimčík... A tady je program, který si mohou zavést všechny státní školyhttp://www.zacitspolu.eu/

 

 

 

Marie Pražáková:

Učitelé prý nutí děti drilovat násobilku nazpaměť a nevysvětli jim, co je to vlstně násobení. Já jsem měla takový pocit, že před padesáti lety se to vysvětlovalo na příkladech s opakovaným scítáním a na takovývh čtvercovýh mřížkách. Zašla jsem do knihovny a ověřila si nahlédnutím do starýh početnic, že tomu tak opravdu bylo. Když už jsem byla u toho, zašla jsem ještě dál do minulosti a zapátrala po tom, jak se násobilka učila za France Josefa. Zjistila jsem, že učitelé bylo varováni před "mechanickým opakováním", všechno se mělo názorně předvést, vyvodit z toho nějaký závěr, zobecnit. (Jiná věc je, jak se to dařilo v obecné škole, kde bylo osmdesát žáků různého věku, z nichž někteří chodili do školy jenom v zimě.) Taky jsem se podívala, co se vlastně na obecných školách a na měšťankách vyučovalo. Obsah vyučování měl být prakticky použitelný, vědělo se, že z velké většiny žáků budou rolníci nebo řemeslníci. Učili se takové věci, o kterých dnešní daleko vzdělanější lidé tvrdí, že tomu nikdy nerozuměli. Procenta, složené zlomky, složené úrokování. "Finanční gramotnost" na dosti vysoké úrovni. V geometrii došlo i na takové věci jako komolý jehlan nebo kužel. Dnes se lidé pají, k čemu je dobré to umět, v 19.století to bylo možná paradoxně jasnější, když se předpokládalo, že obživa většiny lidí nějak souvisí s hmotnými věcmi. Takže kdyby se Pepíček zeptal, k čemu potřebuje umět spočítat povrch komolého kužele, učitel by mu (dal rámoskou nebo) vysvětlil, že pokud bude klempířem, dostane řeba zakázku na opravu kostelní věže a bude si muset umět spočítat, kolik bude potebovat materiálu. Jo, a ještě se museli naučit spoustu věcí, kterých jsme dnes ušetřeni, jako převody zůzných měn a jednotek.Měli i nějaké základy kombinatoriky, asi proto, aby si vesnickýchastník dokázal spočítat, jakou má šanci vyhrát v kostkách.

Marie Pražáková:""Krásná dívko se zářícíma očima, pověz mi, pokud rozumíš umění obratu, které je číslo, jež násobeno 3, poté zvětšeno o 3/4 součinu, děleno 7, zmenšeno o třetinu podílu, násobeno sebou samým, zmenšeno o 52, odmocněno 2, zvětšeno 8 a děleno 10 dá číslo 2." Úloha z knihy indického matematika Brahmagupty ze 7.století. Nebo pokud chceme něco poetičtějšího: "Z roje včel snesla se pětina na květy kadamby, třetina na květiny silindha. Trojnásobný rozdíl obou čísel odletěl na květy kutuja, jedna včela zbyla, lákána současně líbeznou vůní jasmínu a pandamu. Pověz mi, půvabná ženo, kolik bylo včel?""

Eduarda Štorcha zřejmě znáte především díky Lovcům mamutů a dalším knihám o pravěku. To byl ale pouze zlomek jeho aktivit. Už na počátku 20. století se snažil reformovat české školství. Spočítal, že děti tráví 57 hodin týdně povinnostmi (ve škole i doma) a věřil, že není potřeba, aby celé dny seděly v lavici a memorovaly se poučky. Napsal knihu Dětská farma, kde zmiňuje problémy, které trvají dodnes: zahlcení teorií a málo praxe. Kniha byla donedávná dostupná pouze ve dvou knihovnách. Nyní je jako e-kniha k dispozici komukoliv: http://otevreno.org/ozivujeme-zapomenute-pedagogicke-dilo-eduarda-storcha/

7.11.2018: „Tvrdím, že i dítě s velmi špatným výsledkem z češtiny může mít dobré studijní předpoklady pro maturitní obor, ba dokonce z něj může být v budoucnu vynikající vědec (možná i v češtině, ale příklady, které uvedu jsou spíše dokladem snazším tedy např. v matematice). Využiji příklad mediálně velmi diskutovaného chlapce, který byl velmi nadaný v matematice, ale měl vývojovou dysfázii a řešilo se, zda má udělat maturitu a co s češtinou, když ji nejspíš (i přes velké úsilí) nezvládne. Neměl mít přístup na VŠ, když ho tam chtěli a má potenciál ji vystudovat? S cut-off skóre bychom řešili, zda má vůbec studovat maturitní obor?,“ píše ředitel Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání David Greger v rámci diskuse o plánovaném ztížení přijímaček na střední školy. http://www.ceskaskola.cz/2018/11/tvrdim-ze-i-dite-s-velmi-spatnym.html?fbclid=IwAR1qtNFrvM5SOZdo1hsRCeM-tO3mq193YEHGGdpPklJO2bScHP8Opf6utnA

Polednice

Řehoní se dítko drze, učitelce v bledou líc,

ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic!

Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena,

když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena.

 

"Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho, upíra!"

Když tu dveře ztichlé třídy, kostlivý hnát otvírá....

Pod plachetkou - však to známe - příšera se zjeví tu,

dříve rozjívené děti náhle stojí v zákrytu.

 

"Dej sem dítě!" zaburácí, "volala jsi, tady jsem!"

"Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Radši mě si vem!

Ty si sbalíš děsné dítko - horší přijdou do školy -

a mne za zmizení žáka odbor školství osolí.

 

Mě si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid!

Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít.

Ať se kde chce co chce šustne, kdo je vinen ze všech zel?

Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě učitel!

 

Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok,

na koho se ukazuje? Zanedbal to PEDAGOG!

Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok,

v ruce láhev od čikuli... kdo je vinen? PEDAGOG!

 

Když mládenci skotačiví vhodí chodce v říční tok,

kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze PEDAGOG!

Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok,

kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád´? PEDAGOG!

 

Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít,

proto radši mě si vezmi, ať mám jednou pro vždy klid."

Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí.

Šeptá: "Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí."

 

Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá,

 

chápe už, proč pro tu ženu není příliš děsivá…

amiourful
Bioranger, vášnivá sběračka hovínek, z nichž po domácku kuje zlato, správce i pro nefejsbukáře otevřené stránky Alternativní ekonomické školy proti dluhovému otrokářství. Motto: "Pokud vás přesvědčí, že se nic nezmění, tak se také nic změnit nemůže." Stránky jejího hnutí: http://serpentina-bioranger.simplesite.com
Klíčová slova: CERMAT, maturita, škola, školství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

  Při sledování vývoje našeho školství prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, lze dospět k názoru, že se již stalo plně šikanozním, všichni se vlastně již šikanují navzájem. Nelze se ovšem divit. Šikanozní školství se stalo nedílnou součástí svého státu.