Jiří Pondělíček: Listopad 1989 - o co vlastně šlo?

lorenc
16.11.2017 14:41
Když jsem na podzim roku 1989 chodil po Praze s trikolorou a připadal si jako tvůrce dějin, občas jsem narazil na odlišný názor. Zejména u několika starších lidí jsem se nesetkal s velikým nadšením pro nastávající změny. Obávali se nezaměstnanosti, tlaku Německa, chudoby, návratu šlechty … tehdy jsem je nebral vážně. Dnes už vím, že měli pravdu.

Od té doby jsem o událostech toho roku mnoho přemýšlel. Dost jsem si o tom vyslechl, dost přečetl. Průběh a spád událostí byl zpracován dopodrobna. Pozadí je ale dodnes neobjasněné a oč tehdy vlastně šlo, je stále předmětem spekulací a dohadů různé míry přesvědčivosti. Takové spekulace se právě nyní dopustím i já.

Jedno mohu okamžitě na základě vlastní úvahy konstatovat s jistotou. O svobodu člověka a lepší budoucnost Československa docela určitě nešlo.

A o co tedy? Připomeňme si nejprve celkovou situaci.

V osmdesátých letech stárla vládnoucí garnitura KSČ, vynesená k moci invazí pěti zemí Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizací. Funkcionáři strany ztráceli na autoritě a postupně slábl i jejich vliv. Nastupovala nová generace, které bylo jasné, že musí dojít k řadě změn a celkovému uvolnění režimu. Inspirací byla jednak sovětská perestrojka a politika M. S. Gorbačova a v neposlední řadě i ideje reformátorů z roku 1968. Postupné uvolňování a řešení nahromaděných problémů začínalo být znát v běžném životě občanů. Z iniciativy stále přežívajících normalizátorů docházelo ale také k mocenským zákrokům proti projevům nespokojenosti občanů, které vedly k podráždění veřejnosti. Zákroky to byly poměrně tvrdé a naprosto zbytečné. Nadějný vývoj ale už bylo nesnadné zastavit, zvlášť proto, že tito političtí dinosauři už dávno nemohli spoléhat na jakoukoli zahraniční podporu, jako tomu bylo v srpnu roku 1968.

Taková situace slibovala ale nejen zlepšování kvality života obyvatel Československa ale mohla být a já si myslím že byla, i příležitostí pro určitý typ lidí. Není nic tajného na tom, že minulý režim vytvořil své elity. Nejen stranické funkcionáře ale i osoby, které dosáhly poměrně významných mocenských a profesních pozic. Měli slušné příjmy, vyjížděli do zahraničí a těšili se značným výhodám a privilegiím. Ovšemže když vyjížděli do kapitalistické ciziny, často se zavázali StB k poskytování informací, tedy ke spolupráci. Při tom nemuseli nikoho nějak významně poškodit a jejich figurování v seznamech StB až tak mnoho neznamená.

Přesto mohly tyto kontakty sehrát později svou roli. Daleko větší význam mělo to, že se setkávali s příslušníky západních elit a někdy i přímo s oligarchy. Bohatství a přepych budí touhu a žádostivost, také ale pocity nedocenění. Vraceli se do vlasti s touhou vyrovnat se těm, se kterými se v zahraničí stýkali a nebo alespoň nahlédli do jejich světa. Dosavadní privilegia už nestačila. Bylo nutno změnit poměry. A to radikálně a zcela zásadně. Žádný socialismus s lidskou tváří. Dobýt majetek a moc umožní jedině kapitalismus. Zájmová skupina osob byla na světě.

Elitáři potřebovali skupinu známých lidí orientujících se v politice, patřící ke kritikům režimu a ochotných převzít moc. A takoví lidé se našli. Někteří disidenti byli ochotní ve jménu své moci popřít cokoli. I to co dělá z politika dobrého státníka. Popřít podstatu národní existence, celistvost republiky, výsledky Druhé světové války. Obětovat hospodářské základy státu i sociální systém a v neposlední řadě i suverenitu republiky. Hospodářské funkce pak obsadili přímo exponenti předlistopadových elit. Výkonná složka byla připravena.

Do hry ale bezesporu vstoupil ještě jeden významný faktor. Nelze pochybovat o tom, že doba zvýšené společenské aktivity v druhé polovině osmdesátých let vzbudila zájem tajných služeb. Bezesporu tomu tak bylo i v Československu. Podle směru, kterým se vývoj ubíral lze u nás předpokládat zejména činnost tajné služby Německa a USA. Dodnes řada českých politiků vystupuje tak, jako by jim potřeby této země a národa byly naprosto cizí a upřednostňují různé zahraniční zájmy. Těžko může být sporu o tom, že svůj díl na nadcházejících změnách si chtěli urvat i někteří lidé z prostředí, kde se s informacemi pracovalo velmi intenzivně. Z prostředí StB. Zde byly možnosti a prostředky i dovednosti, které umožňovaly pracovat s propagandou ale i lidskými slabostmi, emocemi , zkrátka možnosti manipulace ve velkém .

Když nezabraly události srpna a října 1988 a dokonce ani tzv. Palachův týden v lednu 1989 nespustil dostatečnou emoční lavinu, zaměřila se pozornost na Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 1989. Akce, kterou organizoval SSM byla povolená a její první část probíhala vcelku klidně. Těžko ale mohla být náhoda to, že byl průvod účastníků veden směrem k Václavskému náměstí přes Národní třídu. Tam už čekal pohotovostní pluk SNB a podle některých svědectví také několik příslušníků výsadkového vojska.

Rozhodně nemohlo být náhodné naaranžování falešné mrtvoly a bleskové rozšíření fámy o usmrcení studenta Martina Šmída. Přestože byla komedie vzápětí odhalena dementována, události nabraly spád a vlna masových demonstrací a stávek vedla k pádu vlády a dokonce i ke změně ústavy. A zmlácení účastníci manifestace? Ti svou bolestí platili majetkové zájmy lidí, kteří seděli v pozadí a čekali jak ten spektákl dopadne. Pro ně dopadl dobře. Pro republiku a její občany už podstatně hůř.

Nelze samozřejmě popřít, že došlo i k pozitivním změnám, ty by na sebe ale nepochybně nenechaly dlouho čekat ani bez onoho sametového převratu. Trvalo by několik let, než by bylo dosaženo nápravy poměrů a modernizace hospodářského systému. Mohli jsme se ale řady věcí vyvarovat. Rozpadu federace, likvidace státní suverenity, zavlečení do pochybných válečných dobrodružství pod hlavičkou NATO. Utlumení průmyslu a likvidace potravinové soběstačnosti. Nedůstojného chování vůči Německu, zkázy důchodového systému a obrovského státního dluhu. A dalo by se pokračovat, například tak zvanými církevními restitucemi, otevřením země nelegální migraci, nesoucí s sebou nebezpečí islamizace a také otevření se mezinárodním zločineckým mafiím.

Lze si jistě položit otázku, jak bych si vývoj v devadesátých letech vlastně představoval. Na to není nijak těžké odpovědět. Odstranění cenzury, zrušení nesmyslných omezení například v oblasti cestování, tajnou policii přeorientovat od šmírování a buzerace občanů ke sledování skutečných hrozeb jako je třeba terorismus a činnost cizích, ne zrovna přátelských tajných služeb. Umožnit činnost soukromých rodinných firem, které by doplnily deficit v oblasti obchodu a služeb, uvolnění poměrů v kultuře, ukončení studené války využít k modernizaci a technologické obnově tradičních československých firem, uvolnění spolkového života, vedoucí úlohu KSČ nahradit partnerstvím v rámci Národní fronty. To je jen několik základních příkladů. Šlo by o navázání na pozitivní tradice země, na Národní obrození, první republiku, odbojová hnutí, socializující demokracii poválečného období do roku 1948 a hnutí šedesátých let, především pak roku 1968.

Je možná neobvyklé, že v textu nejsou uvedena žádná jména. Kdo vlastně patřil k elitě starého režimu? Který z disidentů byl ochoten k čemukoli? Kdo pracoval pro zahraniční tajnou službu a pro kterou? Na tyto otázky je odpověď poměrně snadná a kdo se zajímá o veřejné dění a politický a hospodářský život země si patřičné osoby snadno dosadí. Jmenovat jednotlivce opravdu není třeba. Všichni je známe nebo alespoň některé z nich. A konec konců, problém není v tom, že se takoví lidé vůbec našli, oni by se našli i jinde a jindy ale že veřejnost se nechala natolik otupit a zmanipulovat a že to po tak dlouhou dobu připustila a že voliči dokonce takovým lidem opakovaně dávají důvěru.

Tento text je také spekulací. Je to má teorie o pozadí převratu v roce 1989. Vychází z osobní zkušenosti ale také z vyprávění osob, které měly možnost mnohé věci sledovat a posuzovat. Z četby zachycující postřehy účastníků událostí. Především ale z pozorování celkového vývoje od osmdesátých let do současnosti. Z toho je zřejmé, jaké zájmy a čí zájmy byly vlastně naplněny. Uvědomíme - li si tyto skutečnosti, nacházíme také možnosti cesty k nápravě. Přímá prezidentská volba a zejména její výsledek byl velkým vítězstvím občanské a národní společnosti nad elitami. Parlamentní volby už tak dobře nedopadly. První místo získal spolek vytvořený právě jedním z těch elitářů, které už přestalo bavit uplatňovat své hospodářské zájmy prostřednictvím politiků.

17. listopadu si připomeňme události roku 1939 a Mezinárodní den studentstva a také vzpomeňme na ty, kteří byli zmláceni pro to, aby se někteří jejich spoluobčané nemuseli cítit zahanbeni ve společnosti nadnárodních miliardářů.

Jiří Pondělíček

 

Na snímku  vpravo gen. ing. Alojz Lorenc, CSc.  v době listopadu I. náměstek ministra vnitra a nejvyšší šéf StB. Podle některých šedá eminence událostí.

 

Jiří Pondělíček
Předseda krajské organizace Praha strany Národní socialisté.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

paysan

K článku doporučuji si přečíst i toto:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Dohoda-KGB-a-CIA-Deleni-majetku-a-moci-Schuzka-Havla-a-Sorose-v-roce-1986-na-ambasade-USA-v-Praze-Vondra-Uhl-Sabatova-Dokumentarista-o-tom-kdo-pripravil-17-listopad-512466