Jsme na hraně ústavní krize?

pelc vladimír
30.6.2019 10:28
Prezident nepřijal demisi ministra kultury Antonína Staňka. Neuznává důvod k jeho odvolání. A. Staněk chtěl zabránit tunelování Národní Galerie Praha.

Někteří politici a tzv. politologové hovoří o ústavní krizi či alespoň o tom, že se nacházíme na hraně ústavní krize.

Především je nesmysl, abychom se nacházeli v nějaké, natož ústavní krizi či na její hraně proto, že bývalí ředitelé Národní galerie Praha (NGP) Jiří Fajt a Muzea umění Olomouc Michal Soukup byli ministrem kultury odvoláni kvůli oprávněnému podezření z tunelování těchto státních institucí. Odvolání byla logická, správná. Důvodem odvolání byly závažné nedostatky v hospodaření s podezřením na majetkové trestné činy jmenovaných, které vyšetřují orgány činné v trestním řízení. Zkrátka: Kozel by neměl být zahradníkem.

Prezident však demisi ministra kultury Antonína Staňka nepřijal a sociální demokracií delegovaného ministra nejmenoval.

Proto prý, podle některých politiků či komentátorů, se stát nachází na hraně ústavní krize. Je tomu skutečně tak, nebo jde spíše o hysterické útoky na prezidenta?

Ústava prezidentovi ukládá povinnost odvolat ministra na návrh premiéra. A jmenovat jiného. Vedou se diskuze o tom, zda je jeho rozhodnutí limitováno, zda existuje možnost diskrece.

Někteří komentátoři Ústavy užívají pouze prvoplánovou, jednoduchou interpretaci. Prvoplánová interpretace Ústavy se pohybuje jen v rovině časové dilatace. Její zastánci opakují, že to, že Ústava prezidentovi ukládá povinnost odvolat ministra, znamená, že tak musí učinit bez zbytečného odkladu. Ale v Ústavě nic takového není; v této souvislosti Ústava takové kvalifikující určení nepoužívá,viz Čl. 62 písm. a); užívá ho pouze v Čl. 45, jenž se týká návrhu zákona, se kterým PSP ČR vyslovila souhlas, a který je tak povinna postoupit Senátu bez zbytečného odkladu. Do absurdna to dotáhla senátorka, která národu sdělila, že prezident je povinen demisi přijmout do několika dnů – ovšem takový kvantifikační parametr v případě jmenování či odvolávání ministrů Ústava už vůbec neobsahuje.

Domnívám se, že interpretace pracující s maximou „bez zbytečného odkladu“, je odkazem na parametr především kvalifikující, a nelze ho zaměňovat za případný parametr časový, tedy kvantifikující (do tolika a tolika dní).

Ústava ČR prezidentu republiky v daném případě tedy žádný parametr či termín neukládá; ani kvalifikující („bez zbytečného odkladu“), a už vůbec ne kvantifikující („do tolika a tolika dní“); pro přijetí demise, jmenování a odvolání předsedy vlády a jejich dalších členů v Ústavě žádná kvantifikační nebo kvalifikační podmínka vyjádřena není.

Pokud se přidržíme interpretace Ústavy, že v uvedeném případě je prezident povinen přijmout demisi ministra, jmenovat ministra (jmenovat profesora apod.) bez zbytečného odkladu, při vědomí, že jde o určení kvalifikační, pak platí, že takové kritérium obsahuje posouzení důvodu daného návrhu, posouzení toho, zda předkládaný důvod je způsobilý k naplnění kvalifikačního parametru.

Prezident přitom musí dbát na dodržování zákonů státu, musí jednat v zájmu republiky, a z tohoto hlediska řešit politické problémy. Pokud postupuje v souladu s Ústavou, musí kvalifikační parametr aprobovat, ohodnotit, posoudit, zjistit jeho způsobilost. Jestliže existují skutečnosti diskvalifikující, prezident má právo a povinnost takové rozhodnutí neudělat. Pokud existuje diskvalifikační příčina pro to, aby prezident nejednal podle návrhu premiéra, postupuje podle Ústavy. Pokud, podle názoru prezidenta, jmenování brání dejme tomu morální úroveň kandidáta (nominanta), pak může být taková překážka nejen časově, nýbrž především věcně limitující, překážkou neomezenou, nepřekročitelnou; byť třeba jinak nominant splnil podmínky speciálních ustanovení, kupř. vysoké školy či formálního postupu při jmenování/odvolání ministra vlády atp.

Diskvalifikační důvody mohou být různé. Uvedenu mezní příklady: Kandidát na profesuru splnil veškeré podmínky kladené příslušnými zákony na tento titul, nominant na ministra byl předsedou vlády takto navržen – avšak jde třeba o zloděje, pedofily … a dále si domyslete, cokoli dalšího, co může takové nominanty diskvalifikovat … a proto je prezident republiky profesorem či do funkce ministra nejmenuje.

Jestliže se bývalý ředitel Národní galerie Praha (NGP) choval v té funkci stylem „stolečku, prostři se!“, tedy prostři se pro něj, a to bez ohledy na zákony tohoto státu, pak není politický důvod ministra kultury, jenž ho proto z NGP vyrazil, kvůli tomu z místa ministra odvolávat. Jednání ministra v tomto případě bylo kvalifikovanou reakcí na diskvalifikované jednání bývalého ředitele NGP.

Tvrzení, že prezident je povinen jmenovat někoho profesorem či ministrem, pokud je dodržen formální postup, je zjednodušeným pohledem na Ústavu a je její schematickou interpretací.

Nejsme na hraně ústavní krize. Jsme na hraně krize morálky, protože většina reprezentací politických stran podporuje odvolání ministra kultury, který se zachoval čestně. A to dokonce i jeho „vlastní“ strana – Česká strana sociálně demokratická (ČSSD). 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

paysan

Zvláštní že při hodnocení ústavnosti či neústavnosti prezidenta ve věci odvolání a jmenování ministra kultury se téměř nikdo nepozastavuje nad opakovanými větami momentálně nejvyššího představitele ČSSD, který opakuje, že prezident je povinen jmenovat toho, koho mu strana, prostřednictvím premiéra svázaného koaliční smlouvou, navrhne. Znamená to tedy, že když si to bude pan Hamáček přát, musí být ministrem jmenován třeba šimpanz, když ho do funkce sociální demokraté navrhnou?!