Kam kráčíš, republiko!

obrazek
28.10.2014 01:20
"Nesprávné je, že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk který např. lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak, jen člověk slušný bude slušným vždy a ve všem...Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát, žádnou organizaci společenskou; neudrží se žádný stát, jenž porušuje všelidské základy mravnosti. Stát a zákon čerpají svou autoritu z všeobecného uznání mravních zásad a ze všeobecného souhlasu občanů v hlavních názorech na život a na svět. Opakuju a zdůrazňuju: demokracie není pouze státní a administrační forma, nýbrž názor na život a na svět" (T.G. Masaryk)

A to je v kostce podle mého soudu stále i náš současný problém. První republika jistě nebyla pro mnoho lidi žádnou procházkou růžovou zahradou, ale byla tu idea směřování k ideálu demokratické společnosti založené na mravních základech. Komunistický stát byl v řadě ohledů nemravný, a proto se neudžel, jen se držel až příliš dlouho. A jak je na tom naše milovaná republika dnes? Co dobrého jsme si dali a převzali do jejich základů?

Nevšiml jsem si, že by mezi lidmi měl stát vůbec nějakou autoritu, natož že by bylo vidět, že, čerpá svou autoritu vůbec z nějakých zásad, natož z všeobecně uznaných mravních zásad. O všeobecném souhlasu občanů v hlavních názorech na život a na svět rovněž nemůže být řeč (nebo jen nejsou taknějak vidět ani slyšet?). Jaké jsou vlastně ty hlavní názory na život a na svět nás občanů, na kterých bychom se mohli nějak shodnout a souhlasit s nimi? A co to vlastně je ten všeobecný souhlas občanů, kdy ten okamžik nastává, když má nastat? Série otázek pokračuje: proč nechodíme k volbám?, proč nejsou politické strany schopny přitáhnout zájem občanů a dát tak legitimitu demokraticky zvoleným sborům, kde zástupci mají vládnout jejich jménem? Je to proto, že nás již nadobro a jednou provždy přesvědčily, že nejednají společně pro dobro všech, ale jednají v zájmu stranických sekretariátů a různých zájmových skupin? Nebo je to proto, že jsme to sami definitivně vzdali s odkazem na to, že si stejně vždycky budou dělat co si usmyslí (což budou, když to tak necháme) nebo že jakékoliv sdílené hodnoty jsou jen iluze nebo se již zhroutily?

Nakonec může být i tak, že demokraté sami demokratickému ideálu ani tak docela nevěří. Nebo stále ještě věříme a máme naději? Jenže vedle víry a naděje musí být také skutek. Dá se říct, že bychom každý jeden z nás ve prospěch jak každého tak všech, nás i budoucích, lidí i přírody, třeba i jen drobnými skutky uváděly ve svém okolí demokracii v život?

Následuje krátký rozhovor s panem presidentem T. G. Masarykem. Text je literárním útvarem, a nelze jej brát doslovně.

Pane presidente, dnes to vypadá tak, že strany lidem nejsou schopny, neumějí či nechtějí srozumitelně říct, co to je to ono spravedlivé a mravné, co nás všechny spojuje a vede k životu v lepším světě. Jak nahlížíte na roli stranictví?

Nejsem člověk stranový. Ne že bych neuznával potřeby stran; ale bažil jsem stále po reformě stran již existujících (H139)…Politické stranictví je přirozené; ale má své dobré i špatné, jako všecko lidské. Všeho se dá zneužít; záleží na tom, jsou-li lidé slušní a vzdělaní. Já pro svou osobu i zde věřím víc v lidi než instituce, tj. ve strany. Jistě, je to zajímavý problém, proč u nás vzniklo stran tolik (H140)…

Co byste nám, pane presidente, poradil v naší dnešní situaci, kdy se zdá, že etablované strany trvale slábnou a vznikají četná hnutí?

Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité jako poznávat lidi. Poznat ty pravé a povolané, ale také prokouknout ty nesprávné a neprávem se deroucí na veřejnost. Každý úspěšný převrat vynese na povrch mnoho parvenuů, křiklounů, falešných proroků. I my máme své; po ovoci poznáte je, a poznají je konečně všichni. Vždyť přese všecko, co nás dělí v tábory a strany, chceme snad všichni politiku rozumnou a poctivou, a dvakrát dvě i v politice jsou a zůstanou jen čtyři.(H197)

Pane presidente, dnes jste na věčné nebeské penzi, dá-li se to tak říct, a sledujete naše pachtění shora. Z úřadu presidenta, jejž jste Vy jako první měl tu čest zastávat, dnes kriticky zaznívá, že v dnešních novinářích se snoubí maximální sebevědomí s minimální znalostí, dokonce zaznělo i slovo žumpa. Vám noviny jako literární orgán politiky byl odjakživa blízký a jako nástroj demokratické kritiky pro demokracii nezbytný. Jak má podle Vás dobrý novinář vypadat?

Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova – svoboda, svoboda!...(H142)

Pane presidente, v dobách, kdy slovo socialismus bylo pro kapitalisty a inteligenci strašákem, Vás vždycky karikovali se socialistickým širákem na hlavě. Vyčítali Vám podnět k založení Dělnické akademie, kde by se dělníci a jejich novináři vzdělali v politice, Váš boj za všeobecné hlasovací právo, Váš politický aktivismus na ulici apod. Současně věříte v obnovu země na základě aktivity jednotlivce a zbudováním průmyslu. Vašemu prozíravému negativnímu názoru na marxismus a komunismus dala historie za pravdu. Ale vzhledem k tomu, že sociální otázka je i dnes stále tak nějak předmětem zmatku v našich hlavách, nemohl byste nám svoje pojímání sociální otázky připomenout?

Přijímal jsem socialismus, pokud se kryl s programem humanitním, marxismus jsem nepřijímal…Přeji si, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialismus, tož dobrá. Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. V rovnost – rovnost naprostou - nevěří, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoliv vykořisťování člověka člověkem….ale opakuji: vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných...Já nemám v kapse hotovou sociální doktrínu; řekl bych to tak – už jsem to kdysi tak pověděl: vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialismus a zřídka pro marxismus (H124-5).

To zní až děsivě ta Vaše formulace o tom, že vždycky byli a budou jedinci, kteří nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou. S tím máme svoji čerstvou zkušenost, kam až věci mohou zajít, když absentuje mravní opravdovost a zlatým teletem se stává hmotný a hospodářský základ státu a společnosti (SR555). Nakonec neřekl jste také, že „lidem nejde vždycky jen o pravdu, ale i o slávu, o prestiž, o chlebíček a co já vím“(H286)? Lidé a instituce také přeci baží po majetku, bohatí usilují o moc, aby mohli ostatní ovládat, lépe si zabezpečili svůj majetek atd. Neměl byste pro nás, jako „stará duše“, která pobývala na tomto světě, nějakou radu, jak bychom všechen ten egoismus, všechnu tu hrůzu nezrozeného mohli nějak napravit, dát nějak do pořádku?

Naším úkolem je, uskutečnit náboženství a etiku Ježíšovu, jeho čisté a neposkvrněné náboženství lidskosti. V lásce k Bohu a bližnímu Ježíš viděl všecek zákon a proroky, podstatu náboženství a mravnosti. Všecko ostatní je vedlejší (SR552-3)…V přeceňování státní organizace, hmotného a hospodářského základu státu a společnosti, zapomíná se snadno na to, že vždy a všude společnost spočívala a spočívá také na ideách a ideálech, na mravnosti a názoru na svět. (SR555)…Mravním základem vší politice je humanita – a humanita je náš program národní. Humanita je novější slovo pro staré slovo láska k bližnímu…moderní člověk se jaksi štítí užívat pojmu oficiálního náboženství. Proto se ujalo ve filosofii obecně již v 18. století slovo „humanita“ nebo „sympatie“, později „altruismus“…Člověk od přírody je jistě egoistou; ale je otázka, je-li jen egoistou či má-li pro bližního také cit sympatie nebo lásky, a to cit bezprostřední, přímý, nikoli ze zřetelů zase egoistických…Psychologická analýza mě poučuje, že člověk od přírody má k bližnímu lásku bezprostřední, nezištnou, neegoistickou…Zkušenost nás poučuje, že se láska k lidem na konec vyplácí (zřetel egoistický); láska a vyplývající z ní společenský řád normálního člověka uspokojuje nejlépe. (SR557).

Nezdá se Vám to, pane presidente, při vší úctě k Vašemu přesvědčení, v dnešní sekulární post-moderní době poněkud idealistické a nedosažitelné?

Člověk a národ s náboženským přesvědčením, národ s pevnou vůlí uskutečnit svoje ideály, svého dosáhne vždy. To je moje životní zkušenost, to poučení jsem vyvážil z dějin národa našeho a národů všech. (SR602)…V naší republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována a to ve všech oborech veřejného života. Je to požadavek národní, požadavek daný naším vývojem historickým (SR608)

Máme tomu všemu rozumět, pane presidente tak, že máme běžet do kostela? Vy sám jste byl jako hluboce věřící člověk ve sporu s katolickou církví, s katolickými historiky, politiky a radikálními katolickými intelektuály. Ti Vás a Vaše pojetí politiky a demokracie, ne celkem v souladu s přikázáním křesťanské lásky i v době, kdy nastupoval Hitler k moci, nenáviděly. Jste jim trnem v oku stále ještě i dnes. Ti, kteří mají mít lásku k bližnímu svému takříkajíc z popisu „své práce“ již zažitou, dnes znovu rozdělují společnost, perou se o majetek jako psi o ohlodanou kost a jsou ostatním kamenem úrazu.

Jsou pořád sentimentální lidé, kteří sice již málo věří, ale jimž kadidlo, obřady, varhany v kostele atd…rozhodovat se v otázce náboženské je jim nepříjemné a nepohodlné (SR589). Mravnost bez náboženství být může; někdy je lepší než mravnost lidí zbožných a církevních – běží právě o to, jaká ta zbožnost je a jaká je ta mravnost. Chodit do kostela, modlit se, zvykově vykonávat obřady a podobně, to není těžké, ale být si plně a stále vědom poměru k Bohu, mít úctu před každým člověkem a pomáhat mu, potlačovat svůj egoismus, žít rozumně a mravně - - to je težké, a to je pravá zbožnost…Žít mravně je pravé uctívání Boha (H296). Náš český liberál je pravidlem matrikovým katolíkem a v otázkách náboženských analfabetem: nedovede si náboženství představit mimo svou církev a její kult a učení…A nerozumí našim dějinám, ikdyž je historik (SR593). Obnovení naší politické samostatnosti ve formě demokratické republiky je přirozeným důsledkem a pokračováním našeho vývoje. Ztráta naší samostatnosti, podrobenost cizí dynastii a jejímu protičeskému režimu připravovaly nás pro republiku a demokracii; cizí vojsko, odcizená šlechta a vnucená církev odcizily nás monarchismu a jeho hlavním institucím. Zdůraznil jsem, jak jsme takto svým historickým vývojem byli odkázáni na republiku a demokracii. Avšak náš vývoj nás připravil na demokracii a republiku i pozitivně; naší reformací položeny základy moderní humanity a tudíž i demokracie. Církev Bratrská svou mravní hodnotou předstihla všecky ostatní církve a pokusy o reformu. Zakladatel Bratrství zavrhoval všeliké násilí a podle dané situace nejen stát, nýbrž i církev; postřehl takto podstatu středověké teokracie, to intimní spojení státu s církví (SR582-3)…Často i církve kladou větší váhu na svou teologii, na to, co lidé věří, na pravověrnost než na mravní a životní obsah náboženství. Ale není tomu tak stejně – například i v politických stranách? Slabost lidská: víc dáme na slova než na skutky… (H287) Indiferentismus a cynismus jsou hrob náboženství a duchovního života vůbec, jsou duchovní smrt. Mnohý skeptik, ba i ateista má víc náboženství než takový nábožensky vyčichlý církevník. Ježíš po celý život stál proti matrikovým církevníkům; pánům jeruzalémského templu připadal jako neznaboh (H289).

Pane presidente, to nás přivádí k Ježíšovu výroku: „spravedlnost je v tom, že jsem přišel a již mne nespatříte“, což může znamenat i to, že spravedlnost na světě nakonec ani možná není a že nutnost spravedlnosti, její prosazení na zemi je marné a mnohdy i krvavé úsilí, a že tudíž o ní usilovat by vlastně bylo tak nějak v rozporu s jeho učením? Bůh poslal Ježíše a proroky, ale otázka vždy byla, co si lidé od takových lidí, od těchto „starých duší“, z tohoto poselství vezmou. Všichni víme, že poselství lásky se dá předělat a přetavit do ukrutného krveprolití. Řekl jste, že nejste teolog ani učitel náboženství, jen člověk nábožensky věřící a že jít za Ježíšem je Vám všechno (H293). Není to tak, že je na každém jednom z nás samotných, abychom hledali Boha, že to za nás nikdo neudělá, že přístup k Bohu je jen přímý, skrze Ježíše a jeho lásku? Neměl Bůh k lidstvu nějakou „povinnost“, nechtěl lidem pomoci a nenechat nás v tom a proto poslal Ježíše, ale i jiné „staré duše“, aby posunuli lidstvo dál?

Církve se nedokážou smířit se ztracenou mocí. Kdyby se vžily do změněných poměrů, našly by pro sebe jinou a vyšší funkci: funkci čistě duchovní a náboženskou. Čím víc se řád světa posvětšťuje, tím víc by se mohly a měly církve věnovat náboženství čistému a neposkvrněnému – náboženství Ježíšovu: svět opravdu pokřesťanštit, ne mocí, ale láskou (H292)…Ježíšovo náboženství není právě jen pro nebe, je pro zemi a pro denní, všední život…Náboženství Ježíšovo se jeví v mravnosti a lidskosti…(H296).

Pane presidenta, škoda, že už nemáme čas ani prostor rozebrat, jaký má podle Vás být správný vztah práva a státu, státu a spravedlnosti. Řekněte nám prosím na závěr alespoň to, jak byste formuloval svůj vlastní a nejhlubší důvod pro demokracii?

Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat…Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňování božího řádu na zemi…Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry (H328)…Vím, byl a je útlak hmotný, ale ten je jen částí útlaku mravního. Namítá se proti teismu, že víra v nesmrtelnost a láska k bližnímu se spokojuje s filantropií, s almužnou, že nevede k modernímu a socialistickému požadavku právního a zákonného odstranění bídy.Nevím, proč by nevedla…Láska rozumná, náboženství řízené rozumem bude uskutečňovat humanitu zákonem, ale nikdy nás nezbaví mravního závazku účasti a pomoci osobní. Byla by to vůbec divná demokracie, kde by nebylo místa pro mravní iniciativu individuální (H329).

Seznam použité literatury:

  1. Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel, Praha 1990
  2. Erazim Kohák: Průvodce po demokracii, Sociologické nakladatelství, Praha 1997
  3. T. G. Masaryk: Světová revoluce, Čin a Orbis, Praha 1925

Dále např. zkratka (H329) znamená citace ze strany 329 Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem, (SR555) citaci ze strany 555 Masarykovy knihy Světová revoluce apod.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.