Kauza Jan Masaryk, aneb stručná rekonstrukce událostí pro ty, jímž se nechce moc číst.

Někdy kolem r. 2010 jsem si přečetl článek pana Navary tamtéž o střílejícím britském agentovi někde v Brně. Tuto scénu jsem vždy považoval za filmovou nadsázku českých špionážních filmů 50. let. Ale ejhle ono se jednalo o realitu. V míru agent Jejího Veličenstva sice může získávat informace, ale nechá se pokojně zatknout, tři dny zatlouká, pak se ke všemu přizná a čeká na výměnu.  Ale ten agent při zatýkání prosím pěkně začal střílet. Copak jsme byli s Velkou Británií ve válce? Pak jsem si vzpomněl na to, jak v 90. letech všichni s nadšením začali hovořit o té naší asistenci při vzniku Státu Izrael. A pak už to všechno šlo samospádem. Začal jsem studovat literaturu pod výše uvedeným zorným úhlem, a najednou bylo všechno jinak.  Ale každá teorie, dokonce i ušatá by měla umět odpovědět na otázky typu, kdo, co, jak, pro koho, kdy, kde, respektive odkud, kam a proč.

V dosud zde publikovaných seriálech článků rozboru toho, co se vlastně tehdy odehrávalo v padesátých letech minulého století, šlo o to si vymodelovat chování a rozhodování tehdejších protagonistů na základě jejich politických priorit z geopolitického hlediska a znát dejme tomu noetické limity jejich rozhodování. Co se týče psychologického hlediska, tak za vším je nutno hledat sex, touhu po penězích, majetku a strach o život, zbytek je pouhá rétorika, tedy i marxisticko-leninská, sloužící k prosazování osobních zájmů, z toho vyplývajících, ve veřejném, respektive mediálním prostoru. A přitom při úspěšném použití se radovat, že Češi neumí ani psát, ani číst, natož pak počítat, a aby si tak ještě byli schopni něco zapamatovat, proto si rádi vymýšlejí a mají rádi pohádky. 

Zbraně pro Izrael

Začnu dvěma výroky, první z nich patří Janu Masarykovi z r. 1946, kdy se svěří šéfovi československé rozvědky Zdeňkovi Tomanovi, podřízenému ministru vnitra Noskovi, že Židé jsou jeho hobby. Tuto epochu uzavírá výrok československého velvyslance v USA, který na poznámku jihoamerických velvyslanců, proč jim nechce Československo dodat zbraně, když Státu Izrael jsme zbraně dodávali, jim suše sdělí, že Slánský byl odsouzen za zbraně pro Izrael. K této radikálně pozměněné geopolitice lze pouze dodat, že Beneš už v r. 1946 navzdory tehdejšímu postoji velmocí veřejně a zřetelně vyhlásil podporu vzniku Státu Izrael. A pak že byl Beneš ve vleku Stalina, který se poměrně nečekaně veřejně přihlásil k prosazování myšlenky vzniku samostatného Státu Izrael až někdy v polovině roku 1947 proslulým Gromykovým projevem v OSN. Z vnitropolitického hlediska je nutné poznamenat, že tento postoj Jana Masaryka byl veřejně znám, byl znám, a dokonce i odsuzován. Jaký měl význam tento postoj pro Izrael, je zřetelné z poněkud nadneseného výroku izraelského ministerského předsedy Ben Guriona, který sdělil beazprostředně izraelskému velvyslanci v Praze Avrielovi Zbraně z Československa zachránily Jeruzalém. Jak zničující význam měl však tento nejenom Masarykův postoj pro osudy a stav demokracie v Československu, tak to nám historická publicistika dosud úspěšně utajuje.    

Jan Masaryk neměl žádný motiv pro spáchání sebevraždy, protože Stát Izrael se teprve rodil a jak už bylo řečeno, Židé byli jeho hobby. A byl to on, kdo projednával, organizoval, schvaloval ten export zbraní, mimochodem svorně s Ludvíkem Svobodou jako ministrem obrany. Proto také musel chtít zůstat ministrem zahraničních věcí, aby ty dodávky měl pod kontrolou. Nepokoušíte se o sebevraždu, pokud máte ještě něco nezbytného zařídit. Co se týče varianty vraždy, pak v noci mezi 9.a 10. březnem 1948, tak jako strůjce násilí, páchané na Janu Masarykovi, lze uvažovat toliko nějaké skupiny, které měly zahraničně politicky blízko k Velké Británii. 

Ten Zdeněk Toman, alias Zoltán Goldenberg byl usvědčen historiky z organizování pašování jablonecké bižuterie v diplomatické poště ministerstva zahraničních věcí do Velké Británie, devizových spekulací, a sám se přihlásil k podílu organizování vývozu československých zbraní do Palestiny, především těch, které měly zachránit ten Jeruzalém.  Podíl Jana Masaryka na těchto aktivitách dokumentuje záznam o nutně kvapem svolané schůzce předsedy vlády Klementa Gottwalda, státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Vlado Clementise v budově parlamentu, který tam přijíždí bezprostředně po hledání dokumentů v Masarykově bytě, a generálního sekretáře ministerstva zahraničních věcí Arnošta Heydricha (pravděpodobně britského agenta) v budově Parlamentu ve dvě hodiny odpoledne 10. Března 1948, tedy v den Masarykovy smrti a ustavení nové vlády obrozené národní fronty, kde jsou dohodnuta pravidla zbrojního exportu, ale v situaci, kdy jsou první zbraně pro Izrael vypraveny přes Francii 25. Ledna 1948. Clementis už jako nový ministr zahraničních věcí později rozehraje kamuflážní operaci přepravy téhož množství a druhů zbraní přes Dunaj.  Protože akce Důvěrně Izrael (nejenom zbraně pro Izrael, ale i vojáci, logistika a podzemní podpora) se začne odvíjet někdy v polovině roku 1947, tak je docela možné, že tzv. krabičkový atentát byl reakcí právě na tuto skutečnost, ale může být i reakcí na pašování jablonecké bižuterie pod diplomatickým krytím do Velké Británie.

Některým historikům zcela dobře může vyhovovat teorie vraždy, protože jediný, kdo měl tehdy politický motiv Masaryka zavraždit, tak to byla britská, respektive americká tajná služba, která už přinejmenším jako varování podnítila tzv. krabičkový atentát na tři ministry. To, že tzv. krčmaňská stopa není to pravé ořechové, ukazuje fakt, že krabičky byly zhotoveny nikoliv z měkkého dřeva (jak tvrdil Drtina ve svém parlamentním expozé, ale z tvrdého dřeva, k jejichž výrobě se přihlásil pražský obchodník Pilař. A také to, že tento atentát byl připravován od momentu odmítnutí Marshallova plánu, kdy tedy i ti nejlevicovější komunisté museli Masaryka přímo nosit na rukou. Ona ho mohla vyhodit z toho okna také Marcia Davenportová, která nemá na inkriminovanou dobu, tedy na dvě hodiny ranní, alibi. Údajně seděla sama ve svém hotelovém pokoji v Londýně. Ale údajně tehdy také skutečně mělo přiletět nějaké letadlo z Londýna do Prahy.  

Stalin i Gottwald 9. března 1948 měli pouze jediný zájem, aby Masaryk dorazil na společné foto obrozené vlády národní fronty.  Navíc jak major Schramm, který byl o něco později jmenován velitelem výcviku té židovské vojenské jednotky, tak i kapitál Belkin jako Žid, pluli tehdy na stejné lodi s Janem Masarykem. Jediný, kdo by mohl mít motiv, byl pouze britský agent Vávra-Stařík, který se v době okupace projevoval jako antisemita.  A protože zorganizoval později vraždu majora Schramma, je evidentní, že ho musel něčím pořádně namíchnout, tedy že se mu ho podařilo vlákat do nějaké pasti. Vzhledem k tomu, že se všechna tři komanda (Schramm, Vavrá-Stařík, Korotkov) nacházela v inkriminované době na místě činu, tedy v Masarykově bytě, tak je možné předpokládat, že se něco podstatného odehrálo právě tam. Aktivity Vavrova komanda také mohou vysvětlovat to, že plánovaný odsun Jana Masaryka byl urychlen, tj. ještě před tím zhotovením té podobenky nové vlády. Celá akce jeví totiž jak stopy naprosté improvizace (rozházené poštáře, pohozené židle, cigaretové špačky), tak dokonalé přípravy.

Jedinými zloduchy, respektive hrdiny třetího odboje, kdož měli naprosto bezprostřední motiv demonstrovat defenestraci Jana Masaryka z malého okna koupelny jeho bytu, byli zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí, kteří dostali jim podepsanou výpověď pro ztrátu důvěry. Neznáme jejich jména, protože jejich seznam nebyl publikován, respektive víme, že na něm byl pan Topinka a také víme, že na místě činu se našli otisky prstů panů správce Masarykovy domácnosti Topinky a komorníka Příhody. Mezi postiženými byl správce budovy Černinského paláce (od roku 1945 do března 1948)  Karel Štorkán, který byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí 1920, který musel opustit služební byt 9. března 1948 (Kettner-Jedlička, o.c., s.40).  

Předem říkám, že mohlo jít pouze o shodu okolností, kdy někdo nalezl mrtvolu (dvojníka), ležící před branou v zadním traktu Černína (např. Pavel Straka). A rozhodl se sehrát divadlo. A stejně to musela být legrace, jestliže po dvaceti letech vyslýchali ti pracovníci generální prokuratury zcela jiného pana Příhodu, který se mohl začít obávat, že nebude potrestán za zločin, který spáchal (neoprávněné pobírání penze po zemřelém), ale bude potrestán za zločin, který nespáchal (přenesení údajné mrtvoly Jana Masaryka z místa činu na vnitřní druhé nádvoří paláce).

Zpráva doktora Hory

Ale tato situace, kdy protagonisté příběhu domnívají, že se nájemci vypořádali rázně s panem domácím, označovaným v zahraničí tu za quislinga, tu za buržoazního demokrata, který jim dá výpověď, začala být od samotného počátku využíván v nějakých desinformačních hrách.  Dne 18. září 1948 byla v Rudém právu publikována Zpráva o sebevraždě Dr. h. c. Jana Masaryka, podepsaná JUDr. Janem Horou, min. radou v.r.  Pan doktor Hora si minimálně předtím už jednou s médií pohrál při vyšetřování krabičkového atentátu, když veřejnosti podstrčil informaci, že krabičky, použité při atentátu na Jana Masaryka a další ministry byly zhotoveny z měkkého dřeva.   

Horova zpráva, signována 17. září 1948, končí závěrem: vzhledem k celkovému šetření, které s ohledem na ministra Jana Masaryka bylo prováděno s tou největší důkladností a s tou největší služební horlivostí, vyplývá, že smrt Jana Masaryka nastala v důsledku sebevraždy a že je vyloučen jakýkoliv násilný čin. Je-li dnes tvrzeno, že týž byl zavražděn apod., děje se tak čistě z důvodů politických, za účelem útoků proti lidově demokratickému státnímu zřízení Československé republiky a nemá podobný postup nic společného se snahou po objektivitě a se snahou bezpečnostních orgánů, zjistiti než čistou a ryzí pravdu.

Na podporu závěru o sebevraždě v Horově zprávě jsou uváděny postupně následující argumenty: 1) roztříštění kostí v kotníku; 2) neexistují žádné okolnosti či skutečnosti, které by svědčily o násilném vpadnutí do bytu Jana Masaryka; 4) je naprosto vyloučeno, aby se během noci do jeho bytu dostala nějaká osoba, a tím je vyloučeno, že by snad některá cizí osoba zavinila jeho smrt; 5) v obytných místnostech nebyly nalezeny stopy po nějakém boji či střelbě; 6) Masaryk se necítil zcela zdráv, trpěl nespavostí a působil dojmem unaveného člověka, 7) ani chemické vyšetření [obsahu žaludku] nic nezjistilo, naproti tomu pitva zjistila, že na mrtvole (!!!) nebylo spácháno žádné násilí.

Tedy kromě toho, že živý Masaryk podle Marcii Daventportové a podle porovnání s foto s Benešem, Majským a úředně změřeným Ribbentropem měřil přinejmenším 186 cm, což je v souladu jak s dobovými fotografiemi, tak i jinými svědectvími (V tatraplánu tloukl na zadním sedadle hlavou o strop, jedna praneteř o něm hovořila jako o velikém člověku), pitvané mrtvole však naměřil délku prof. Hájek mizerných 178 cm, což na tehdejší dobu nebylo tak málo. Může sice obstát námitka, že pan prof. Hájek se v tom frmolu při pitvě přepsal, ale nemůže obstát prozatím případná námitka, že se Jan Masaryk o 8 cm zkrátil při pádu, protože na foto, udělaných před smrti a po smrti poměr horní časti těla od pupku a jeho dolní části zůstal shodný, spíše bychom mohli hovořit o posmrtném prodloužení dolní části. Asi tělo cestovalo červí dírou jako Einstein.

Jsme všichni dodnes rádi, že alespoň mrtvolu Jan Masaryk neobtěžoval, ale nelze se divit tomu, že komisař Hora se začal bát o svůj život, zvláště když ve zprávě jsou zakomponovány následující tři odstavce, které končí vždy stejným způsobem. Ty odstavce musel pan doktor do zprávy začlenit, chtěl-li veřejnosti, nejrůznějším parlamentním a stranickým komisím zdůvodnit, proč celý případ vyšetřoval on, nikoliv komisař Borkovec, i když zástupcové příslušných úředních komisí, které se dostavily na místo po sedmé hodině ranní, jednak ze Státní bezpečnosti, vedené dr. Janem Horou v. o. r., jednak z oblastní kriminální úřadovny, vedené Dr. Borkovcem, okamžitě souhlasně stanovili, že Jan Masaryk jest mrtev a že podle způsobu a zejména roztříštění kostí v kotníku se jedná o typický případ sebevraždy. Téměř současně se na místo dostavili vládní činitelé, ministr vnitra Václav Nosek, státní tajemník ministerstva zahraničních věcí V. Clementis a generál SNB Janda.

Jeden z těchto odstavců z nich končí slovy: Jinak nic podezřelého v koupelně nebylo nalezeno a zejména nebyl nalezen žádný dopis. Proč v koupelně? Za podezřelé jsou považovány nálezy: 1) malé podušky-polštářku, 2) rozmáznutého lejna na bílém nátěru okenního rámu;  3) otisky prstů na bílém postranním rámu okna, které bylo značně zaprášeno a znečištěno sazemi, které nasvědčují tomu, že před skokem z okna držel se Jan Masaryk, jsa obrácen zády do dvora okenního rámu; 4) různých rozházených pilulek proti bolestem hlavy a migréně.

Další odstavec, věnovaný výsledkům prohlídky obytné místnosti rovněž končí podobným způsobem: Jinak v celé této místnosti, až na pohozené pilulky stejného neškodného účinku, jako pilulky nalezené v koupelně, nebylo za nic podezřelého nalezeno a naopak vše nasvědčovalo nejlepšímu pořádku. Za podezřelé byly tedy považovány kromě pilulek: 1) odestlaná postel, použitá k ležení; 2) bible na lůžku, otevřená na str. 336 epištola sv. Pavla  

Konečně součástí této zprávy, uvedený na prvním místě z těch tří, je část ohledací zprávy, vypracovaná policejním lékařem MUDr. Teplým, vrchním zdravotním radou, 10. března, o níž se paradoxně opírají všichni autoři, kteří považují smrt pana ministra za vraždu: Mrtvola leží na znak na dlažbě nádvoří. Ztuhlost mrtvolná jest ve žvýkacích svalech naznačena, končetiny jsou dosud v celku vláčné, vychladlé, na zádech mrtvola dosud úplně nevy­chladla, skvrny posmrtné světle fialové splývající jsou patrné na Ibí a na zádech. Na obou no­hách jsou pod kotníky v oblasti kostí patních a nártů otevřené tříštěné zlomeniny (kousky tkání a kostí nalezeny i v okolí mrtvoly na dlažbě). Na břiše pod pupkem jest skupina podélných souběžných čárkovitých oděrek, znečištěných prachem. Ruce mrtvoly rovněž znečištěné pra­chem ze zdi. Konečník potřísněný lejnem. Jinak nejsou na mrtvole patrné známky cizího násilí. Na okenní římse koupelny - okno otevřené - nalezeny rovněž stopy lejna. Posudek: Nález ukazuje na sebevraždu skokem z okna. Dopad byl přímo na nohy, čímž přivoděny tříštěné zlomeniny. Smrt nastala vnitřním zraněním (contrecoup). Pokud se doby týče, lze souditi z nálezu, že smrt nastala asi 2- 3 hodiny před ohledáním.

Ohledací protokol policejního lékaře MUDr. Josefa Teplého

Zatímco JUDr. Goerner, přednosta Kriminální ústředny podle své výpovědi na Generální prokuratuře v r. 1968 zaznamenal bledost mrtvoly v horních částech odhaleného těla, to v obličeji a na břiše (Havel, o.c. s.59, což by znamenalo, že mrtvola ležela delší dobu na břiše ?!), tak MUDr. Teplý ve stejné době rozpoznal na téže mrtvole skvrny posmrtné světle fialové na lbi a na zádech, které dle autorů učebnice Jiřího Štefana, Jiřího Hladíka a Tomáše Adámka Soudní lékařství a zdravotně-právní otázky signalizují, že mrtvola ležela delší dobu v chladu nebo ve vlhku.

Zatímco Zdeněk Starec z Ústředny StB v Praze podle výpovědi na Generální prokuratuře v Praze 7. května 1968 těsně po šesté hodině ranní dotykem hřbetu ruky na čelo zjistil, že ministr musí být ministr už delší dobu musí být mrtev, protože zakryté tělo bylo studené, a  komisař Borkovec podle svého vyjádření pro tisk v r. 1968 hovořil o tom, že když se dotkl těla, bylo ztuhlé, březnová rána jsou chladná, tělo stydne rychleji (Kettner-Jedlička, o.c, s, 52), tak MUDr. Josef Teplý zaznamenal, že ztuhlost mrtvolná je ve žvýkacích svalech naznačená, končetiny jsou vcelku vláčné, vychladlé, což podle téže učebnice naznačovalo, že smrt nastala před jednou hodinou [Posmrtná ztuhlost začíná asi za 1 hodinu po smrti, nejprve na obličejových svalech a šíří se přes svalstvo šíje, horních končetin a trupu na dolní končetiny], respektive že dosud mrtvola není na zádech vychladlá (1-3 hodiny), tak kdokoliv při četbě výše uvedené zprávy musel nutné dojít k závěru, že tady něco nehraje, že tedy nemůže, respektive nemusí jít o sebevraždu, navíc když si uvědomil už podle podpisu komisaře Hory, že celý případ vyšetřovala Státní bezpečnost, ze zákona specializovaná na zločiny proti státu.

Jakákoliv zpravodajská služba kteréhokoliv státu i kdokoliv jiný s těmito kartami v ruce mohl začít hrát různé dezinformační hry, fabrikovat nejrůznější texty. Ty už byly samozřejmě fabrikovány i před 18. zářím 1948. A to už vůbec nemluvím o tom, že se nemohlo jednat o skok z okna, ale o skok, respektive pád, respektive zhození stojící postavy někde z římsy vedené pod oknem koupelny, ložnice atd. A nabízejí se samozřejmě i jiné možnosti. Ty tři výše uvedené známky násilí lze uvést do souladu jenom tehdy, pokud lze předpokládat, že MUDr. Teplý si prohlížel rozmrazující (ta ztuhlost) mrtvolu, buď zahřívanou v teplé vodě, nebo alespoň opřenou o ústřední topení zády v koupelně (na zádech nevychladlou), současně však se světle fialovými skvrnami (minimálně 4-5 hodin). Podle dojmů, které uváděli první svědci (nadporučík Klapka, MUDr. Horák), tak ta ztuhlost navíc jakoby ustupovala a mrtvola se ohřívala.

Vzhledem k tomu, že ještě předešlého večera Jan Masaryk měl loučit po půl desáté večer se svým komorníkem, tak se nemohlo jednat s největší pravděpodobností o jeho mrtvolu, ale o pozůstatky někoho jiného, které si v pokleku MUDr, Teplý musel prohlížet s největší služební horlivostí. Když si k tomu připočteme to, že lékař z pohotovosti Horák, který tělo prohlížel snad jako první, prohlásil v reakci na tvrzení službu konajícího příslušníka SNB nadporučíka Klapky, že tělo na nádvoří Černína se ocitlo až v šest hodin ráno, že se to muselo stát před mnohem a mnohem delší dobou a že teprve dodatečně se tam objevila krev, nelze nedospět k alespoň k hypotetickému závěru, že na tom nádvoří se ta mrtvola teprve po svém pádu stihla roztávat (ztrácet ztuhlost) a zahřívat se od relativně teplého černého podkladu. Dá se říci tedy, že ztuhlost spíše ustupovala, než postupovala. Z dikce výpovědí MUDr. Horáka a nadporučíka Klapky vyplývá, že to úmrtí podle stavu ztuhlosti a chladnutí těla se to muselo stát mnohem dříve než před tou druhou hodinou ranní.  Zde je nutné vzít do úvahy, že tehdy panovalo na březen teplé počasí (10. března bylo dosaženo dodnes platného teplotního rekordu 18 stupňů Celsia).

Zrození dvojníka

Podle své výpovědi ze dne 2. Května 1968 na Generální prokuratuře mechanoskop Viktor Vichr z Oblastní kriminální ústředny byl po svém ohlášení u dr. Hory požádán o zajištění kulaté stopy nepravidelných okrajů v průměru asi 8 cm po zbytku žluté stolice na okně v koupelně, která na něho činila dojem, že Jan Masaryk, případně jiný občan, který tuto stopu zanechal, se na okně koupelny v sedě pootočil. Spodní dřevěné prkno okna koupelny bylo zašpiněno – poseto sazemi (velmi jemná zrna sazí) a v těchto byla zřetelná stopa asi 25 cm široká, která nasvědčovala tomu, že na toto okno Jan Masaryk plnou vahou nedosedl, nýbrž se pouze nějakým způsobem smykl a poněkud se pootočil. Na okenním rámu ve výšce asi 60 cm byly jasně zřetelné sešinuté stopy prstů snad na obou stranách okna. Za oknem na řimse v pravé polovině okna ležela do půli vyhořelá cigareta, na které byl zřetelný nápis Camel a popel dohořelé cigarety souvisel neporušeně s nedohořelým zbytkem cigarety. (Boháč, o.c., s. 256).

 Pan mechanoskop měl z prohlídky místa činu stejný dojem jako jeho nadřízený JUDr. Goerner. To všechno dohromady mohlo svědčit vskutku o nešťastné náhodě, pokud tam z toho okna vypadl pokuřující Jan Masaryk, zachvácený prudkým kašlem, alespoň na tu řimsu, odkud pak skočil dolů, nebo byl vystrčen. Někdo využil příležitosti. Slabinou této verze je však skutečnost, že si pan mechanoskop nezaznamenal žádné stopy po bosých nohou na řimse, kterou si  výslovně zblízka prohlížel, čímž padá verze profesora Strausse.   

Rovněž ohledající lékař MUDr. Josef Teplý měl rovněž zřejmě jisté pochybnosti, že to, co vidí, je Jan Masaryk, protože v rozporu s původními předpoklady o brzkém odvozu mrtvého do Ústavu soudního lékařství (svědectví Vlčka) někdy po osmé hodině ranní doporučil přenést ostatky mrtvého zpět do jeho bytu údajně proto, aby se s ním mohli všichni rozloučit. Ale těm pozůstalým zaměstnancům bylo přinejmenším úplně ukradené, zda-li vidí ministra, či nikoliv, pro ně to byl buď quisling, nebo alespoň předseda akčního výboru Národní fronty, rozdávající výpovědi jak z práce, tak služebních bytů, navzájem se tedy podezírající z provedení nějaké té defenestrace.  A jestliže se čirou náhodou mezi těmi přihlížejícími vyskytl nějaký skalní fanoušek Jana Masaryka (dr. Sum, MuDr. Klinger), tak raději mlčel, protože si případně mohl myslet, že jde o způsob přechod ministra do ilegality protikomunistického odboje. Podle výpovědi Pavla Straky na Generální prokuratuře 10.4. 1968 na ministerstvu zahraničních věcí byla tehdy nedobrá situace, mezi zaměstnanci bylo vzájemné podezřívání a nedůvěra. (Havel, o.c., s. 45).  

Zavedení předpokladu dvojníka má především metodologický význam, umožňuje podívat se na celou kauzu z poněkud odlišného hlediska a také kriticky vyhodnotit všechny dosavadní vyšetřovací verze (nešťastná náhoda, sebevražda, vražda). Upozorňuji, že prvenství mi nenáleží. První, kdo přišli v embryonální podobě s teorií zmrazené pojistky, byli MUDr. Josef Teplý už v r.1948, nebo jeho kolega MUDr. Otakar Slezák v r. 1968.  Podle výpovědi Otakara Slezáka na Generální prokuratuře v Praze dne 9. Července 1968 MUDr. Teplý zvažoval ještě před pitvou, že z toho, že mrtvola byla strnulá, ztuhlá, oblečená jen v nočním pokáleném prádle, nahoře v koupelně byly stopy po stolici, což mělo svědčit o úděsu, úleku a bezprostředním strachu,  a stehenní kost byla vražena do pánve a vnikla do jamky kyčelní a z toho, že došlo k roztříštění chodidel, by šlo usoudit, že ministr Masaryk dopadl přímo na paty při strnulých a neohebných dolních končetinách, neboť obvyklé jsou dopady spíše na špičky nohou při ohnutých kolenech. Šlo o pád těla předem ztuhlého, tj. mrtvého těla a nešlo o pád z příliš vysoké výše (cca 5 m), nemuselo dojít k změně těžiště a dopadu na nejtěžší část těla. (Boháč, o. c., s. 266-267)

Otázka ale zní, za jak dlouho by ulekaný a tedy ještě velmi živý jedinec se mohl změnit ve ztuhlou a strnulou mrtvolu. Mám ale pocit, že pan Slezák přesně neporozumněl tomu, co mu jeho kolega naznačil. Uvádí poněkud jiný stav těla, než ohledací zpráva MUDr. Teplého. Pozdější chemické rozbory vyloučily, že třeba Jan Masaryk byl otráven jedem, který by to ztuhnutí mohl způsobit. Někteří jednotlivci zkrátka něco podivného postřehli, ale vzájemně se nezkontaktovali, takže nějakou ideu dvojníka vytěsnili ze své paměti. I kdyby těm osvíceným bylo zcela jasné, jak a co se stalo, nemohlo jim být jasné, proč se tak dělo. O zbraních pro Izrael nikdo z nich nic nemohl vědět.  

Primárně však tato hypotéza umožnila zjistit, že veškeré tzv. ztracené, respektive neprovedené důkazy a jiné prohřešky v praxi jak znalců, tak i policie se vztahují k problému identifikace. Ušatá teorie říká, že nejdůležitější je přesně zjistit to, co se dělo s obětí. Pokud ušatá teorie vede k závěru, že lze ostatní verze lze odmítnout, tak k vysvětlení průběhu událostí kolem Jana Masaryka v březnu 1948 zůstává jedině k dispozici představa dvojníka. Všichni účastníci těch událostí se navíc chovají tak, jakoby tam existoval dvojník. Viz blíže můj blog Útěk Jana Masaryka:. jediný možný příběh. Samozřejmě, že je nutné dovysvětlit, kdo, jak a proč atd. toho dvojníka použil.

Velmi rozporné údaje se objevují v lékařských zprávách, respektive svědectvích o Masarykově zdravotním stavu. Podle dr. Steinbacha jeho přítel Masaryk nikdy nemohl skočit z okna se sebevražednými úmysly, protože mu dal prášky, s nimiž téhož efektu mohl dosáhnout daleko snadněji. Protokol policejní prohlídky se o existenci takových prášků v bytě vůbec nezmiňuje. Zato je zmiňován nález jodových preparátů, tedy léků sloužící k jako prevence před následky radioaktivního ozáření.

Podle své výpovědi osobní lékař MUDr. Klinger dával užívat svému pacientovi Janu Masarykovi určité léky (luminal), avšak chemická analýza žaludku spadlého těla nalezla stopy po užívání zcela jiných léků (barbiturát). Podle stejné výpovědi MUDr. Klingera trápila Jana Masaryka artróza na srdci,  kterou je možné diagnostikovat pohmatovým vyšetřením. Rentgenový snímek břicha může zobrazit vápenaté usazeniny (kalcifikace) ve stěně výdutě (eneurysmy) Podle Hájkovy pitvy se nalézalo sice srdce pitvaného ve stavu odpovídajícímu jeho věku, avšak raké pitevní nález se zmiňuje o břišní srdečnici [tedy aortě abdominalis, tj. části hlavní tepny, odvádějící krev z levé komory srdeční do velkého krevního oběhu] se zvápenatělými, částečně rozpadlými pláty .MUDr. Klinger však říká, že to rozšíření aorty se nijak orgánově neprojevovalo, podle toho, co nalezl pan profesor Hájek, je téměř nemožné uvažovat o tom, že by pacient nic nepociťoval. Podle Hájkovy pitvy se nalézalo jeho srdce ve stavu odpovídajícímu jeho věku. MUDr. Klinger dle svědectví tajemníka Suma i dalších denně včetně posledního dne přicházel dávat injekce do vykloubeného ramene, profesor Hájek jako vedoucí pitvající lékař – avšak až po pohřbu -  autoritativně v dodatku k pitevnímu protokolu prohlásil, že na těle zesnulého žádné vpichy po injekcích se nenalézaly.

Zde musím podotknout, že existuje slabá indicie pro to, že z okna v koupelně vypadl samotný Jan Masaryk, který měl asi vskutku dlouhodobě pohmožděné rameno a dostával kvůli tomu injekce, asi obstřiky. Pohmoždění ramene narušuje fungování chodidel, což dohromady spolu s injekcemi mohlo vést k tomu, že padající poměrně nezvykle dopadl na paty, nikoliv na špičky v podřepu, jak jsme všichni natrénovaní od dětství, když jsme lezli na třešně. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel. Pan komisař Hora asi na živnostenský list provozoval akupunkturu. Jak by jinak mohl vědět, že pohmožděné rameno může ovlivňovat reakce chodidel a vydávat výše uvedený způsob dopadu těla na zem za okolnost, svědčící o sebevraždě. A ostatní méně poučení pak za okolnost, svědčící o vraždě. 

Pan doktor Hora se ve zprávě výslovně odvolává na pitevní protokol, vypracovaný profesorem Hájkem, a na tzv. Konečný posudek, vypracovaný Ústavem soudního lékařství, který dostal den předtím, tedy 17. září 1948, podle něhož na již pohřbeném těle nebyly shledány žádné stopy injekce a injekci podanou snad ve spánku nutno vyloučiti. Stejně tak u policejního výslechu se MUDr. Klinger při popisu toho, jak léčil Jana Masaryka, se zmínce o podávaných injekcí se vyhnul, začal o nich však opět hovořit po svém odchodu do emigrace. Podle této výpovědi navštěvoval denně pana ministra mezi osmou a desátou hodinou v jeho bytě, eventuálně v kanceláři asi jenom proto, aby mu změřil tlak: Naposledy jsem pana ministra viděl v úterý asi v 9.30, když odcházel pan ministr s generálem Hasalem ze svého bytu. Vrátil se se mnou do svého pokoje, nechal se vyšetřiti (tlak krevní 160/80 puls 84). Zdál se být klidný a odjížděl do Sezimova Ústí k nástupní audienci.  

Je tedy tak trochu možné, že vykloubené rameno patřilo do říše pohádek komedianta Jana Masaryka už od mládí o svých diplomatických nemocech, i když MUDr. Klinger sdělil policii, že pan ministr Masaryk byl asi v únoru 1947, neb v dubnu, operován na duipitranovou (správně dupuytrenovou) kontrakturu levé dlaně. V červenci téhož roku, při nastupování do auta uklouzl a způsobil si vykloubení v levém kloubu ramenním, kteréžto vykloubení do nedávné doby dělalo mu potíže, takže pan ministr nosil levou horní končetinu na pásce. Podle této choroby byl Jan Masaryk původem viking (viz zde http://www.operativa.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=63 ). Téměř u třetiny pacientů jsou obdobné problémy v příbuzenstvu. Vyskytuje se častěji u kuřáků a alkoholiků. Onemocnění může souviset s jaterní cirhozou. Toto recidivující onemocnění je nebolestivé, ale omezující, pacient nemůže natáhnout prsty. Subjektivně si pacient stěžuje na pocity tlaku v dlani při úchopu, na omezení pohyblivosti prstů. Typickým příznakem je plíživě se vyvíjející zatuhnutí ve dlani, jdoucí k prsteníčku, nebo malíčku, které postupně zabraňuje plnému napnutí prstu. Onemocnění může způsobit rozšíření postiženého prstu a může vyskytovat i na noze (vazivové pruhy na plošce nohy).  Dupuytrenová kontraktura je ve třetině případů spojena s plastickou indurací penisu, která se projevuje bolestí při erekci či na pohmat.(http://www.andromeda.cz/index3-9_cz.htm ) Pro chlapa důvod pro sebevraždu, jak vyšitý. Nicméně dostupná fota Masarykovy levé ruky z inkriminovaného období nevykazují žádné viditelné znaky projevu dupuytrenové kontraktury, na každém foto má Jan Masaryk navlečený na prsteníček nějaký prsten. V pitevním protokolu není ani zmínka o nějakém znetvoření levé dlaně.

Pitevní protokol a Konečný posudek profesora Hájka

Zatímco pan profesor Hájek pitval muže se souměrným obličejem, tak podle popisu Marii Davenportové Jan Masaryk měl podivuhodnou hlavu. Pleš, volný podbradek, uši s dlouhými lalůčky, klenuté čelo nad chytrým, pohyblivým obočím a neobyčejnýma očima. Byly to hluboké, tmavohnědé oči jeho slovenských předků, zrcadlo povahy, v němž se zračilo vše od skličujícího smutku a doteku tragédie až po útočné klaunství a elektrizující vtip. Levé víčko bylo zřetelně níž než pravé. Také nos měl nesymetrický, výrazný, zobákovitý, ostře řezaný a trochu zahnutý doleva. Nikdy jsem se nezeptala, zda mu nos nepoškodili v nějaké dětské rvačce, ale nepřekvapilo by mě, kdyby tomu tak bylo. Jeho tvář vcelku překvapivě odhalovala jeho dvojí povahu. Když na fotografii zakryji levou polovinu Janova obličeje, je pravá strana tváří smutku a nese v sobě náznak tragédie. Je to tvář odtažitého, vzdáleného muže. Zakryju-li její pravou polovinu, je to někdo jiný - vtipný, vřelý a srdečný člověk, který se umí nakažlivě smát, má všemožné choutky a spoustu zájmů.

Je poněkud zvláštní, že MUDr. Teplý ve svém ohledacím nálezu psal o skupině podélných souběžných čárkovitých oděrek, znečištěných prachem, na břiše pod pupkem, kdežto pitevní zpráva se zmiňuje o skupině červenohnědých souběžných, kolmo dolů probíhajících odérků délky 9 cm, těsně vedle sebe uložených pronikajících jen vrchní vrstvou kůže v krajině pupku na ploše 10,6 cm a konečný posudek hovoří o skupině souběžných, kolmo dolů probíhajících vedle sebe uložených oděrků na ploše 10 x 9 cm, které měly vzniknout tím, že se břicho svezlo o řimsu pod oknem. Oděrky měly vitální reakci, vznikly tedy za živa, a poněvadž jejich směr byl kolmo dolů, nemohly vzniknout při dopadu na zem. Ostatně mrtvola ležela na zádech, smrt nastala ihned, a proto se tělo nemohlo snad otočit.

Autoři konečného posudku, respektive jeho přílohy Posudek o okolnostech, za nichž nastala smrt Dr. Jana Masaryka (sepsaného velmi pravděpodobně také za účasti profesora Hájka) vycházeli nejenom z pitevní zprávy, a z chemického rozboru prof. Tomíčka, ale také z fikce, vytvořené policejním fotografem Holoubkem, že na mrtvole nebylo pácháno násilí, že tedy po smrti poloha mrtvoly se neměnila, ale aby toto mohlo být konstatováno, tak se musely podélné oděrky jakýmsi zázrakem změnit v oděrky kolmé. Zatímco podle vrchního kriminálního inspektora Jana Peška, který přijel na místo činu spolu s dr. Borkovcem, Jan Masaryk ležel pod otevřeným oknem koupelny asi dva metry od zdi obličejem nahoru; většinou, když jde o sebevraždu skokem z okna, leží člověk obličejem dolů, což mu bylo podezřelé, tak podle osobního strážce Viléma Vyšina, účastníka pitvy od začátku až do konce, šlo o sebevraždu, přičemž z pitevního nálezu vyplynulo, že smrt nastala pádem z velké výšky na dlažbu. První náraz při dopadu šel šikmo na nohy, druhý náraz byl, jak potom dosedl, proto to roztříštěná pánevní kost a utržené vnitřnosti, a teprve pak následoval – už daleko mírnější – dopad na záda a na hlavu.  (Kettner-Jedlička, o.c., s.57, 134)

Ohledající lékař MUDr. Teplý nalezl na břichu spadlého těla podélné oděrky, které považoval za známku násilí, kdežto pitvající profesor Hájek tamtéž zaznamenal existenci toliko kolmých oděrek, které považoval za neklamnou známku sebevraždy. Třeba to bylo tím, že sanitce s mrtvolou a s panem Vyšinem trvala divoká jízda tři hodiny od 12 hodin do 15 hodin, než urazila vzdálenost mezi Černínem a Ústavem soudního lékařství, kde se měla podrobit pitvě.  Ale stejně ta pitva byla provedena nějak podezřele rychle, neboť učebnice pana profesora Hájka doporučovala provést pitvu až 24 hodin po předpokládané době úmrtí. Lze předpokládat, že toto doporučení vychází z existence procesů ztuhnutí a jejich následného vymizení. To by znamenalo, že zesnulý ukončil svou pozemskou dráhu v 15 hodin přešlého dne, kdy Jan Masaryk se nechal filmovat ve společnosti prezidenta Beneše, státního tajemníka Clementise a nově jmenovaného polského velvyslance v Sezimově Ústí. Někdy v téže době je ale údajný Masaryk spatřen také zcela někde jinde Vávro Šrobárem a jeho řidičem. Tělo přitom podezřele nějak rychle pitvají, ale také pohřbívají, už za tři dny, což bylo na hraně v porovnání  s tehdy obvyklými zvyklostmi, ale nikoliv za hranou (viz například pohřeb Karla Čapka a ministra Grubera).

Samotný pitevní protokol je velmi stručný, chybí v něm jakékoliv charakteristiky mrtvoly, podle nichž by jí bylo možné bezpečně identifikovat (např. zuby). Chybí rentgenové snímky, chybí krevní rozbory, zda krevní skupiny z povrchových ran a ve spermatu odpovídají krevní skupině krve v tepnách a u srdce. Chybí dokonce popis stavu horních končetin. A jak můžeme vědět, že ten ejakulát a ty zbytky lejna na okně a na pyžamu byly vůbec výsledkem nějakých předsmrtných aktivit asi 62letého Honzy (či jeho dvojníka)? A takto byl vyšetřován zločin proti státu s největší služební horlivostí. Stejně by mě zajímalo, jaké všechny úřední úkony učinila Státní bezpečnost od tak poloviny března do konce srpna 1948. Profesor Hájek by musel dát pětku patologovi Hájkovi jako více méně přesvědčivého obhájce sebevraždy Jana Masaryka, jehož autorita jako patologa už dříve posloužila komunistické Tvorbě k zastření pochybností kolem jednoho úmrtí, probíráno před únorem 1948 v národně socialistickém tisku.

Podle Posudku o okolnostech, za nichž nastala smrt Dr. Jana Masaryka, kůže byla všude, až na poranění na patách, které vzniklo pádem, beze změn. Jak však pečlivě zaznamenal Lubomír Boháč ve své knize Jak to nebylo, tak zjevná drobná poranění jako podlitiny či odřeniny, která nejsou zaprotokolována ani v ohledacím záznamu MUDr. Teplého, ani v pitevním protokolu prof. Hájka, blíže popsala řada svědků. Jmenovitě jde o výpovědi přednosty Obvodní kriminální úřadovny JuDr. Zd. Borkovce, velitele strážnice v Černínském paláci Karla Čecha, fotografa Obvodní kriminální ústředny Jaroslava Houfa, strážného v Černínském paláci Václava Límana, soudního zřízence Josefa Novotného, pracovníka Obvodní kriminální ústředny Václava Peška, správce Masarykovy domácnosti a jeho manželky Vacláva Topinky, Anny Topinkové, nekomunistického příslušníka StB Jaroslava Stoklasy a osobních tajemníků Jana Masaryka JUDr. Antonina Suma a JUDr. Jiřího Špačka. Tato zranění naopak nezaznamenali: pitevní zřízenci Václav Bruna a Josef Pánek, příslušníci StB Vilibald Hofmann a Alois Šulc a osobní Masarykův strážce Vilém Vyšin. Šlo o zranění hlavy — odřenina na zátylku (Sum, Stoklasa), podlitina na pravém spánku s tržnou ranou uprostřed (Houf), velká oválná podlitina na spodní části levé čelisti, menší odřenina na pravém boku (Novotný), odřenina obličeje na lícních kostech (Čech), promodralá kůže na pravé straně krku a drobný zakrvácený otvor velikosti hrachu za pravým uchem (Topinková), krev vytékající z levého ucha (Líman). Dále podlitina na zádech (Borkovec, Novotný), odřené klouby na rukou (Špaček, Topinka), odřené dlaně (Stoklasa), podlitina nad pravým uchem (Topinka). O podlitinách a šrámech po celém těle se zmiňuje ve své práci též E. H. Cookridge s odvoláním na MUDr. Teplého (E. H. Cookridge, Soviet Spy Net, 1955). Jako vysloveně problematická se jeví výpověď A. Topinkové. K ostatním není dost dobře možné nepřihlížet. Právě absenci podlitin a odřenin považuje „Usnesení" za důkaz, že nedošlo k násilí! Zmiňovaná drobná zranění jsou částečně uváděna v dokumentech vyšetřovacího spisu GP 1968/69 Vyhodnocení zranění na Masarykově těle a biologických stop a též v dokumentu Zranění a biologické stopy na těle Jana Masaryka. Ostatní jsou pak zmiňováni v jednotlivých výslechových protokolech, příp. výjimečně v literatuře. Podle pitevního protokolu, signovaného prof. Hájkem, byl však povrch těla až na skupinu oděrek na břiše a vnějších zraněni; na kotnících a chodidlech obou nohou zcela intaktní, tj. neporušen! Tento rozpor můžeme pouze konstatovat a také odmítnout znevážení vypovědí o těchto zraněních odůvodněním, že jsou na­vzájem odlišná.

Lze pouze konstatovat, že ta mrtvola byla přinejmenším dobře umyta po osmé hodině ranní na místní policejní stanici, kam byla přenesena před závěrečným defilé před zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí v 10 hodin ráno. Makeup mohl  být také proveden během té dlouhé jízdy v sanitce po 12 hodině cestou na Ústav soudního lékařství. 

Ale také je nutné vážně zvážit možnost dovozu a použití kádrové rezervy, tedy dalšího dvojníka masarykaII, protože ty rozdíly v popisech masaryků v jeho jednotlivých fází jsou tak velké, že jsou vysvětlitelné jen za použití dvou vylučujích se předpokladů: 1) všichni účastníci tehdejších událostí fabulují, 2) všichni vypovídají dle svých možností pravdu. Přijmeme-li hypotézu, že žádný takový makkup nemohl být z technických důvodů proveden (jak mi bylo namítnuto), pak ovšem existence jednoho dvojníka nepostačuje zvláště v souvislosti s přeměnou těch podelných oderék v ohledacím nálezu MUDr. Teplého jako známka násilí na odérky kolmo dolů probíhající v pitevním protokolu profesora Hájka, které mají být podle Konečného posudku důkazem, že žádné násilí na Janu Masarykovi pácháno nebylo a že dokonce Jan Masaryk musel ještě být naživu v době svého pádu: Tyto oděrky vznikly tím, že se břicho svezlo o nějaký drsný předmět. Jak z fotografií vyplývá, musela to být řimsa pod oknem koupelny ze zdi vystupující, o kterou se dr. Masaryk břichem otřel. Oděrky ty měly vitální reakci, vznikly tedy za živa, a poněvadž jich směr byl kolmo dolů, nemohly vzniknout po dopadu na zem. Ostatně mrtvola ležela na zádech, smrt nastala ihned, a proto se tělo nemohlo snad otočiti. Z nálezu těchto oděrků také vyplývá, že dr. Jan Masaryk skočil po zadu, obrácen obličejem dovnitř koupelny.     

Pan profesor Hájek ve své učebnici psal, že srdce se utrhne pouze při pádu z velkých výšek, např. z letadla. Spořádaný sebevrah tehdejších učebnicových představ by měl navíc dopadnout na hlavičku, nikoliv na nožičky. Proto také podle profesora Strause do Masaryka, stojícího na řimse, musel někdo strčit do těžiště. Jenomže nikdo se nikdy nezmínil, že by na té řimse viděl nějaké stopy Masarykových bosých nohou. Avšak faktem je, že Masaryk by byl schopen sám udělat nezvykle velký skok (viz snímky Jana Masaryka na plovárně a jako seskakujícího z koně). Všechny ty stopy, které jsou napatlány kolem okna v koupelně,  zastírají pouze to, že tělo (dvojníka) bylo vyhozeno někde jinde. Ale vzhledem k nemožnosti strefit se do těžiště těla jedince, stojícího na řimse, v podstatě mimo okno koupelny, je téměř vyloučena možnost tohoto způsobu provedení vraždy.   

Podle výše uvedeného Posudku jest jisto, že šlo o pád z výše. Při pitvě bylo shledáno přetržení srdečnice a v levé předsíni srdeční byly dvě trhliny. Přetržení srdečnice vzniká téměř výhradně při pádu z výše na zem a vykládá se tím, že dopadne-li tělo z výše a tak se v letu zastaví, chce srdce jako orgán specificky značně těžký setrvačností letět dále, ale poněvadž  právě je srdečnice v oblouku pevně fixována ku páteři, tedy se přetrhne. Podobným způsobem vzniká i roztržení srdce. Když srdce v letu náhle zastaví, tu krev v srdci se nalézající setrvačností letí dále a v místě nejmenšího odporu a v místě nejmenšího odporu, tj. na předsíni nebo pravé komoře srdce roztrhne.

Pan profesor ve svém Konečném posudku pro jistotu opomenul sdělit, z jaké výše musí tělo letět, aby k těmto úkazům mohlo dojít. Komisaři Horovi i všem ostatním zájemcům však stačilo nahlédnout do jeho vysokoškolské učebnice Soudního lékařství a hned byl doma. Šlo o pády, respektive skoky z letadla, nebo věže. A hned měl jasno, jak dotyčný zahynul. Pitevní zpráva i Konečný posudek (o pár řádek výše) hovořily o tom, že na rozhraní předsíně a levé komory jsou 2 trhlinky, jedna délky 2 cm, druha délky 2,5 cm, jdoucí do předsíně.  

Myokard, tedy srdce, je tvořeno neustále houževnatě se minimálně 60 až 80 krát za minutu stahující a roztahující příčně pruhovanou tuhou svalovinou minimálně 0, 5 cm tlouštky, kterou nemůže váha toho štamprle krve, momentálně se nacházející uvnitř něj, nikterak rozházet při pádu z výše 13 metrů, zvláště pokud srdce a cévní systém by byly ve stavu odpovídajícím věku zesnulého. Kdyby tomu bylo jinak, tak by nemohl být provozován sport zvaný bungee dumping, při němž se zastaví srdce při skoku do hloubky 75 metrů. Jsou však známy případy oslepnutí, kdy skokanům v důsledku velkého tlaku popraskají žílky v sítnici.Je náhodné, že se pan profesor Hájek vůbec nezmiňuje o stavu očí?  Respektive pouze takto: spojivky bledé, rohovky jasné, zornice stejně široké.

 Dvojí pád masaryka do propadliště dějin, aneb o oděrku velikosti mexického dolaru nad zevním kotníkem levé nohy

Použití techniky obdobné bungee dumpingu odpovídá také nález učiněný při pitvě po otevření dutiny lební. Měkké pokrývky nad pravým spánkem v rozsahu 2,2 cm podlité černou sraženou krví, klenba lební souměrná kompaktní neporušená, 19.16.06 cm, podlebice lne ke kostem, omozečnice jemné, závity a rýhy pravidelné. Mozek 1650 g, kora přiměřeně široká, šedohnědá, v bílé látce dosti kapek krevních, komory nerozšířeny, povlak jemný, centrální ganglia, mozeček most a prodloužená mícha neporušeny. Cévy spodinové ostruvkovitě ztluštělé, spodina lébní neporušena, ve splavech spodinových tekutá krev.  

Zátimco tedy v cévách na mozku ještě v době pitvy se uchovává tekutá krev, tak tatáž krev kolem srdečnice je už černá a sražená.

Pokud se přetrhla srdečnice (aorta, rozvádějící okysličenou krev do ostatních částí těla) a pokud nějaké trhlinky na tom srdci se vůbec nacházely, tak pokud se objevily v levé komoře, kterou přitéká světlá okysličená krev z plic přes levou síň, tak by to znamenalo, že objekt letěl po hlavě dolů, tedy učebnicově z věže, vodárny, mrakodrapu, z parašutistické věže. Pokud byly nalezeny ty trhlinky v pravé komoře, kterou z pravé síně protéká tmavší neokysličená krev plícní chlopní do hlavní tepny plícního oběhu do plíc a která je umístěna nejníže, přivrácená k bránici, tak by mohlo jít vskutku o dopad na nohy.

Pan profesor Hájek evidentně tu lokalizaci trhlinek změnil po zhlédnutí fotografií pana Holoubka.  Pokud v souladu s pitevním protokolem ta trhlinka vznikla v levé komoře, pak černá sražená krev, která podlila vazivo kolem srdečnice, musela tam vniknout mnohem, mnohem dříve než po půlnoci 10. března 1948. Pan profesor Hájek vyložil pitvu ušmudlaného patologa Hájka tak, jak musel ten pád z výše proběhnout v souladu s nově nabytými znalostmi o jeho místu a okolnostech (ta Holoubkova fota).  Co je však ještě pozoruhodnější, tak to Hajkovo přeřeknutí přebírají beze změny, respektive bez jakéhokoliv komentáře profesoři Vlček i Tesař jako účastníci pitvy (srovnej Sum, Antonín. Otec a syn II).

Existují  přitom vážné důvody si myslet, že profesor Hájek dobře věděl, že nepitvá ztuhlou a studenou mrtvolu doktora honoris causa Jana Masaryka, ale mírně rozehřátou mrtvolu masaryka, protože smrt prochlazením je diagnostikována na podkladě nespecifických morfologických známek, které nejsou nalézány vždy a pravidelně – Višněvského skvrny, krvácení do slinivky břišní, krevní výrony v příčně pruhovaných paravertebrálních svalech a další.

Višněvského skvrny se mohou, ale také nemusí objevit, profesor Hájek byl příliš opatrný, a tím se prozradil. Prof. Hájek věděl o existenci těch skvrn, psal o nich ve své učebnici, ale mohl si myslet, že tyto skvrny lze výplachem vyzmizíkovat. Proto pan profesor Tomíček dostal ke zkoumání až vyplachnutý žaludek, což mělo být něco velmi neobvyklého.

O stavu slinivky břišní ve své pitevní zprávě se pan profesor raději ani nezmínil, ale po otevření hrudní dutiny konstatoval, že podkožní vazivo na hrudníku na 1 cm, na břiše na 3,5 cm tučné, svaly červenohnědé, v nich vpravo černé výrony krevní. Patrně ale také závisí na situaci, v níž došlo k umrznutí, proto se nemusí objevit ty krevní výrony toliko v paravertebrálních svalech, pouze lze hovořit o tom, že se objevují v příčně pruhovaných svalech. Jaká tedy vypovídací hodnota pitevního protokolu? Ta je dána časem, kdy vznikl. Profesor Hájek 10. března 1948 nemohl vědět, jak se dále situace bude vyvíjet, Jan Masaryk se mohl opět vynořit z hlubokého propadliště dějin tím či oním způsobem, takže v tomto rámci lze uvažovat, že z hlediska účastníků mohla pitva probíhat v nějakém rámci, který o tělu mrtvého něco relevantního něco musel vypovídat. Profesor Hájek zkrátka dobře věděl, že z hlediska nějakého budoucího přešetřování se může obhájit tím, že nemohl tušit, že nepitvá mrtvolu Jana Masaryka, ale samotná pitva musela podat relativně věrný obraz stavu pitvané mrtvoly, aby toto jeho tvrzení mohlo působit důvěryhodně.   

Konečný posudek konstatoval, že pád z výše nastal za živa, neboť všude kol zlomených kostí, v srdečníku, v levém vaku hrudnice, v dutině břišní i v trhlinách orgánů byla shledána černá sražená krev. Poranění vzniklá po smrti nikdy nemohou krváceti. Tím je také vyloučena rána střelná, bodná, rdoušení a vůbec jakýkoliv jiný druh smrti násilné.

Konečný posudek opomíjí zcela nález (zmiňovaný v pitevním protokolu), četných černých ložisek vdechnuté krve v pravé plíci, přičemž sděluje, že chrystalky hrtanu a jazylka zůstaly neporušeny, úlomky žeber vyčnívají protrženou pohrudnicí do dutiny hrudní. 

Pitevní protokol výslovně vidí protrženou průdušnicí jako příčinu četných ložisek vdechnuté krve (15-20 vdechů za minutu, při jednom vdechneme asi 500 - 600 militrů vzduchu), avšak Konečný posudek říká, že posmrtná poranění nemohou nikdy krvácet, jak o tom v tomto případě svědčí i téměř nulové krvácení z vnějších zranění.  Pokud skončil-li pád živého těla nárazem na dlažbu přímo na nohy, tak nejprve muselo dojit k přetržení srdečnice a roztržení levé komory, a tím i k nulovému srdečnímu tlaku, teprve pak mohly zlomky žeber protrhnout pohrudnici, předtím případně nějak poškodit ještě plícní tepnu, a teprve poté snad tam mohla začít vnikat krev (1 tep 100 militrů krve za jednu sekundu). Pokud se objevily trhliny v levé komoře, resp. v levé síni, nemohlo do cévního systému srdce už napumpovat téměř zcela jistě žádnou krev směrem vzhůru, veškerá poslední potřebná krev mohla už pouze být vháněna do trhlin, ledaže by letěl hlavou dolů, například z věže, uchycen za nohy. I v nejhorším případě by do plic mohlo vniknout jenom a pouze tak 200 ml krve, tedy dvě malé štamprle.

O možnosti dvojího pádu z výše lze uvažovat v případě prvního z nich, provedeného stylem bungee jumping také v souvislosti s abnorálně pohyblivou pateři hrudní uvolněnou mezi 3 a 4 obratlem, s řadou nepravidelných trhlinek délky 2 až 5 cm, zřejmě krví podlitých na spodní straně sleziny při úponu, černými výrony krve v tukovém pouzdru pravé i levé ledviny, vlevo roztrženém močovém měchýři trhlinou délky 3 cm s několika kapkami krve, ale také s nálezem povrchního oděrku velikosti asi čočky nad zevním kotníkem levé nohy, tedy stopou po upevnění dolních končetin na laně před tím vyhozením směrem dolů. 

Podle posudku, uzavírajícího pitevní protokol, přesně v časovém pořádí, v jakém jsou uvedeny, došlo k následujícím jevům: Při prvním pádu hlavou dolů za živa: Za prvé roztržení srdce, teprve pak přetržení srdečnice, trhliny jater a sleziny. Při druhém pádu v rozmrazujícím se mrtvoly zlomení žeber, zlomení páteře a roztříštění pánve. Po rozmrazení zakrvácení dutiny hrudní a břišní. Jako patolog byl profesor Hájek světová jednička, i když občas hrál s ciknutými kartami. A v tomto případě byl předem informován o tom, jak vysoké jsou sázky.   Tou ciknutou kartou bylo tvrzení z Konečného posudku: Oděrky ty měly vitální reakci, vzniky tedy za živa. Kdyby se spokojil s pouze touto kartou, byla by jeho pozice neprůstřelná. Ale použil zbytečně jednu navíc svým autoritativním prohlášením, že na těle nebyly shlédany žádné stopy injekce a injekci podanou snad ve spánku nutno vyloučiti. To druhé tvrzení vyplývá už z toho prvního a to první tvrzení je zpochybněno dokonale pouižítm slovíčka snad.

Čas     

Rozhodující pro řešení otázky, co se stalo v Černinském paláci onoho dne, je určení doby, kdy se tělo ocitlo na nádvoří a kde a kdy to tělo se po velkém sešupu směrem k zemi ocitlo.  Po 22 hodiny večerní viděl tehdejší vojin hradní stráže Brtník, jak „vyvrácený masaryk“, vyhozený z letadla někde v Jeseníkách za osobní účásti Otty Katze, je přenášen z auta do Černinského paláce údajně Zorinem a Clementisem, jímž se však podezřele podobají elitní sovětští agenti Bělkin a Korotkov, podle dodatečného svědectví Jelizabet Paršíny v téže době se nacházející v Praze. Ve stejné době slyší Pavel Straka hukot nějakých aut. Jako poslední kolem půl noci viděla velmi živého Jana Masaryka v okně Černinského paláce Hana Votýpková za poněkud dramatických okolností. Zřejmě se záměrně chtěl ukázat naposledy kolem půlnoci početné veřejnosti před Černínem na Loretánském náměstí, nejenom proto, aby si obě svědectví evidentně protiřečily, ale také aby dosvědčil takto hrubé násilí na něm páchané komandem Vavry-Staříka.

V šest hodin ráno volá Jan Masaryk Olze Scheinpflugové (viz svědectví Krejčíka). Tuto možnost potvrzuje dikce jejich paměti, která nehovoří na rozdíl od jiných osob o Janovi Masarykovi jako o mrtvém.  Říká, že odešel. Stejně tak Marcia Davenportová ve svých pamětech z r. 1967 se obrací na Jana Masaryka jako na živého. Její kolega Bruce Lockhard pak obvinil už v r. 1949 ve své vzpomínce vedoucí komunisty z toho, že šířili pohádku o jeho odchodu do země zaslíbené.    

Podle nepřímého svědectví topičů, kteří ohlásili jako první nalez těla na nádvoří Černína, a přímého svědectví strážného Jindráčka a prvního úsudku ministra vnitra Noska se tělo na místě dopadu mohlo ocitnout až někdy kolem té šesté hodině ranní.  I když ministr vnitra Nosek v parlamentu hovořil o sebevraždě, tak zasvěcená veřejnost to musela posuzovat jako kamufláž, protože nechal případ vyšetřovat StB, která jako složka SNB měla v kompetenci stíhat zločiny proti státu, což muselo být každému jasné, kdo znal znění tehdejšího zákona o SNB.

S těmito svědectvími jsou ale ve zřejmém rozporu nejen stav vychladnutí a ztuhlosti těla spadlého z výše na nádvoří Černína po šesté hodině ranní, ale také dodatečná svědectví Pavla Straky a Zdenka Lustiga (odvolávajícího se na rozhovor s jedním z členů té Vávrovy party) z roku 1968, podle nichž měl být Jan Masaryk mrtvý přinejmenším už ve dvě hodiny ráno. Lze říci, že tato ex post svědectví mají jediný účel, prostě znehodnotit svědectví těch topíčů a toho strážného. Pokud ale budeme předpokládat, že jsou pouze zkreslená, tak skutečně je možné vycházet z toho, že v ty čtyři hodiny ráno se Pavel Straka nějakého těla dotýkal a konstatoval, že je ještě příliš studené. Ve vyjádření pro tisk, ale nikoliv už pro Generální prokuraturu řekl: Když jsem na něho sáhl, jeho ruka byla studená (Sterlingová, o.c., s.38, srovnej Havel, o.c., s. 46).   

Tento svůj poznatek sdělil Korotkovu komandu (Bělkin, Kohout), které předtím vpustil s tím vyvráceným masarykem do Černína. To komando v Černíně čerstvě shozené tělo doneslo ho zpět do pokoje, respektive koupelny a začalo ho zahřívat v teplé vodě ve vaně. Mezitím pokuřovalo společně s Janem Masarykem a majorem Schrammem, když mezitím zatočili s komendem Vávry-Staříka. Nakonec ho uložili před zadním vchodem do Černína, aby byl objeven co nejpozději, odkud ho Topinka s Příhodou přenesli na druhé nádvoří, kde bylo tělo také objeveno v šest hodin ráno nic netušícími topiči. Jan Masaryk se jde ukrýt do bytu Marcii Davenportové, kde si ho pak vyzvedne Toman a předá ho po třech dnech Jewish Agency.

Vazba Jan Masaryk – Pavel Straka může být hlubší a intimnější, než zdá na první pohled, tedy nejenom přes Olgu Scheinplfugovou. Jak uvádí pani Sterlingová, tak Straka byl homosexuálem, za což měl být odsouzen. Ale nejenom on, v blízkosti Jana Masaryka se pohybovali např. Jiří Karásek ze Lvovic i Otto Katz (André Simoné), který měl dokonce dodat jednoho homosexuála Eduarda Pfeiffera Burgessovi, jednomu z členů tzv. Cambridgské pětky.  Výzdoba krabičky naplněně výbušninami, určená Masarykovi, i některé formulace v nekrolozích, také umožňují zabývat se touto představou. Ostře formulované výroky jeho otce směrem k homosexualitě, náhlý odsun Jana do USA, tzv. terapie jeho údajné maniodepresivity spolu s jeho docházkou do školy pro duševně zaostálé žáky, usmrcení jeho první a jediné manželky také podporují tuto možnost interpretovat jeho chovaní jako chování jedince s duší ženy v mužském těle (německý právník Ulrich). A homosexualita až do 60. let minulého století na území našeho státu byla stíhána jako trestní čin, v západním Německu až do roku 1969 a v USA klasifikovaná jako duševní porucha až do roku 1989. Ani nelze o sobě vyvozovat nic z toho, že se Jan Masaryk znal s několika homosexuály. Jejich podíl na populaci byl odhadován tehdy na dvou až šesti procentní. Pokud lze předpokládat, že Jan Masaryk za svůj život poznal stovku lidí, není divu, že se mezi nimi mohl vyskytnout dokonce homosexuál. Není třeba, aby byl Masaryk usvědčen jako homosexuál, jde tu spíše o to, že někdo, kdo věděl o jeho pobytu v americkém sanatoriu, mohl zkoušet hrát s touto kartou.

Z tohoto hlediska je úplně jedno, co se objeví v moskevských či jiných archívech.  Nikdy se nepodaří zcela vyloučit, že třeba i perfektní hlášení kapitána Bělkina Stalinovi o zdařile provedené akci v Černíně může být i ex post kýmkoliv vyrobenou a podstrčenou dezinformací. Ale byl-li jeho kolega, kapitán Bondarenko, totožný s panem Korotkovem, elitním sovětským atomovým špionem, tak tam, kde se nalézal Korotkov, tam to téměř jistě smrdělo plutoniem. Pak je téměř jasné, co se oné noci z 9. na 10. března 1948 odehrálo, že tedy šlo o výměnu zmrazeného dvojníka Jana Masaryka sovětské výroby za americké plutonium, dodané americkým Steinhardem, a přesun Honzy do Izraele.

Ta technika už byla jednou úspěšně vyzkoušena (operace britských tajných služeb Muž, který nikdy nebyl).  Těch podivných úmrtí v kauze Masaryk je příliš mnoho, než aby nešlo o něco menšího než o plutonium. K základní politické dohodě o pašování plutonia z USA do SSSR došlo při jednání v Moskvě Masaryka (možná za účasti Gottwalda) se Stalinem za zády Drtiny v červenci 1947, kde byla dohodnuta definitivně vojenskopolitická podpora vzniku Státu Izrael za dodávku amerického plutonia prostřednictvím sionistů uvnitř zpravodajských sítí jednotlivých států. Předběžně tato dohoda byla vyjednána už během druhé světové války (Majskij-Weisman atd.)

Někdo na Západě tušil, že za těmi jednáními se skrývá nějaká čertovina, a proto se rozhodl varovat Jana Masaryka jak oficiálně odmítnutím jednat s ním na úrovni ministerstvu zahraničních věcí USA, tak i neoficiálně prostřednictvím zorganizování krabičkového atentátu, na což náš ministr věcí zahraničních reagoval tak, že v podstatě přestal opouštět republiku, údajně ze zdravotních důvodů. Příznačné je, že v téže době se Jan Masaryk se stává v podstatě čestným občanem ještě nenarozeného Státu Izrael.

Teorie sebevraždy neobstojí z několika důvodů, jedině jako doplněk, že Masaryk přechovával ve svém bytě plutonium a po záchvatu kašle jako těžký kuřák se mohl domnívat, že radioaktivita už s ním pěkně mává, takže to všechno raději ihned skoncoval. Ale pak na scéně schází jeden hrdina, Masarykův pes Cigán, který by alespoň dle kreslených seriálů měl skočit za svým pánem a výt pod oknem v zoufalství nad jeho náhlým skonem. To prý pejskové dělávají.  Pokud na tu radioaktivitu nezesnou jako první. Dalším motivem hovořícím pro sebevraždu je ta možnost, že mu jeho lékař něco naznačoval, ohledně dle jeho zdravotního stavu.  Jak MUDr. Klinger popisoval stav Masarykova srdce do policejního protokolu, tak ten jeho pacient neměl šanci přežít více než pár měsíců. A to už vůbec nemluvím o tom, že podle léků, které mu měl dle vlastních slov dávat, úspěšně usiloval o jeho vraždu. Nicméně podle pitevního protokolu, vlastnoručně nadiktovaného prof. Hájkem stav srdce pitvaného odpovídal věku.

Závěr

Došlo k vraždě, ale otázka zní, kdy a kde a tou obětí nemohl být Jan Masaryk. Ušaté teorii šlo pouze o vyvození závěrů z rozporů teorií předešlých. Těch masaryků se toho desátého března pohybuje po Praze podezřele mnoho. Šlo o aktivně spolupracujícího Masaryka na vraždě svého dvojníka. A změny na jeho (posmrtných) uších a změna jeho předsmrtného římského nosu na orlí nos otevírají prostor pro účinkování dvojníka v kauze Masaryk, tedy pro ušatou teorii.  Lidské ucho i nos se sice mění v průběhu života, ale v případě Jana Masaryka nejde o změny v průběhu života, ale těsně o porovnání uší a nosu těsně před smrtí a změn po smrti. Takže to je jiný případ a příběh. Aby bylo možné dát do souladu závěry Teplého a Hájka, bylo nutné implementovat teorii zmrazeného dvojníka.  

Pokud by neplatila ušatá teorie, pak musí platit teze, že ty masaryky různých rozměrů k nám posílá komunistický odboj z budoucnosti, aby alespoň nějaký masaryk do té vlády došel, a tak bylo zabráněno vítězství Západu ve studené válce. Ale je evidentní, že prozatím strážcům času se daří ty masaryky odstřelovat, takže nám hrozí pouze ponurá kapitalistická budoucnost. A pokud by ušatá teorie byla pouhou fantasmagorií, tak alespoň umožnila ukázat na závažná opomenutí v dosavadním vyšetřování kauzy Masaryk, a hlavně umožnila autorovi sepsat hezký příběh.

Vždy jsem si říkal, že kdybych s tím dvojníkem se úplně sekl, tak by to mohl být pěkný námět na film. Úvodní scénu už bychom měli. Komando Mossadu, jehož členové mimojiné perfektně hovoří rusky, někdy po roce 1970 dává do hrobu pravého Jana Masaryka, ale narazí na hlídku VB. Komando hlídce namluví, že jsou z KGB a že chtějí toliko hrob zhanobit tím, že vytahují dvojníka, kterého vydávají za toho pravého Masaryka, a že tam chtějí šoupnout dvojníka, který je ve skutečnosti pravým Masarykem. Nebo naopak či nějak jinak?  Nějak se to zašmodrchává. A že to mají obšlápnuté u Bilaka, který jim to v rámci boje proti kultu Masaryka schválil, aby už nikdo tam nezkoušel dávat žádné kytičky na hrob. Bilak si pak myslí, ha ha ha, v hrobě je pouze dvojník, budu panovat už na věky. A po r. 1989 se ukáže, že v hrobě leží pravý Jan Masaryk a demokracie tím symbolicky vyhraje. Je nejvyšší čas provést exhumaci hrobu Jana Masaryka, abychom se možná dozvěděli s větší jistotou, jak na tom demokracie do budoucna bude.

Vstříc novým perspektivám ve výzkumu dvojníků a jejich významu v dějinách

Čtenářům doporučuji si pro srovnání a pro doplnění znalostí přečíst následující stati:

http://soldan.blog.sme.sk/c/204861/Otto-Katz-organizator-vrazdy-Jana-Masaryka.html

Aktéři smrti Jana Masaryka

http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2006051005

Na obrázku (horní fotografie) si lze srovnat tři podoby Otty Katze na svobodě, ta uprostřed je nejznámnější, ta čtvrtá – asi po jeho zatčení -  je převzata z katalogu výstavy Únor 1948 a případ Slánský, uspořádané vězeňskou službou, publikovaný v časopisu Historická penologie z r. 2005. Fakt je otázkou, co mají ty první tři podoby shodného s tou čtvrtou vlevo dole, co se týče proporcí (tvar lebky, vztah ramene a trupu). To už spíše ta osoba na tom čtvrtém foto dole vlevo se podobá proporčně více té osobě na tom pátém foto dole vpravo, ale jde o podobenku  známého francouzského matematika André Weil z židovské rodiny, narozenému v r. 1905, který měl sestru filozofku Simone Weil (1909-1943).  Otto Katz měl začít vystupovat pod uměleckým pseudonymem O. K. Simon (kniha Hitler ve Španělsku) od r. 1933.  Otto Katz měl s tou s Simone Weil přinejmenším styčné body v životopisech, respektive s ní mohl dát ve Francii, či ve Španělsku rande.

Kdyby už nic jiného, tak je zřejmé, že ten novinářský pseudonym André Simone si ten Otto Katz nezvolil náhodně, měl něco vypovídat o jeho něžné ženské duši (Simoné) v mužském těle (André).

 Simone Weil svým osobnostním profilem, respektive uměleckým založením od Otty Katze příliš nelíšila. Podle jejich životopisce Davida Lestera zatímco André se zabýval matematikou, tak jeho sestra kuřačka a kavární diskutérka se věnovala literatuře, herectví, filozofii a politice. Ve v r. 1929 se nechala zaměstnat na farmě, aby lépe poznala pracující. V letech 1929-1931 se Simone stýká se s Simone de Beauvoir na Sorbonně, později bojuje za práva nezaměstnaných žen a práva horníků. Jako odborářka se stala známou publicistkou a byla vnímána jako komunistka.  V r. 1932 odcestovala do Německa, aby poznala lépe nacismus.  Začala pomáhat židovským uprchlíkům. V prosinci 1933 u ní v Paříži bydlí Trocký (na jehož smrti se měl v r. 1940 Otto Katz také podílet). V r. 1936 se angažuje v občanské válce ve Španělsku.  Ve stejné době Otto Katz se také angažuje ve vytváření mediálního obrazu španělské občanské války. Před svou smrti Simoné inklinuje k pacifismu a katolicismu. Umírá na tuberkulózu.