Kauza Jan Masaryk, jak umlčet příliš upovídanou herečku, aneb ti agenti jsou všichni stejní

František Krčma - střih
26.4.2012 12:02
Ve svých pamětech Byla jsem na světě (Mladá fronta 1994) Olga Scheinpflugová (* 3. prosince 1902, Slaný - † 13. dubna 1968, Praha, herečka, spisovatelka a dramatička) napíše téměř prorocky „Skrvny od inkoustu vždycky změní život ve skvrny od krve a u herce je jich stále víc a víc“ (s-126). Téměř na závěr svých pamětí se zmíní o tom, že (v r.1947) „zadala jsem Národnímu divadlu novou hru Rozsudek zní, první, která u nás mluvila proti atomové pumě, tenkrát ji měla pouze Amerika, předpovídala jsem, i když snad po žensku, jaké nyní nastane na světě vydírání jedné velmoci druhou“ (s.294). V soupisu jejího literárního díla, publikovaného na Wikipedii však tato hra uvedena není. A ani Jindřich Černý ve svém obsáhlém pojednání Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945-1955 [Praha: Academia 2007] se o ní nezmiňuje. Vůdčí idea této hry koresponduje s geopolitickou tezí Jana Masaryka, že malé státy mají šanci na samostatnou politiku jen za podmínky určité rovnováhy mocí jednotlivých velmocí.

Ty paměti ji nikdy nebylo dopřáno dopsat, pamětnice trpěla celý život paroxysmální tachykardií, dokonce někdy i dvě stě padesát tepů za minutu (s.270), tep jí bláznil galopem i vynechával, jako vždycky“ (s.316). Později ji postihl ještě infarkt a  angina pektoris. Nejhůř zrady svého těla snášela na jevišti a vůbec v divadle. U nemocných herců bývá lehké najít záminku k o tomu, aby příští role byla přidělena někomu jinému (s.331)

 Podle doslovu k pamětem, sepsaného panem Františkem Krčmou se našel na přídeští knížečky jejich literárních poznámek k pamětem tento zápis: Pověřuji dr. Krčmu, kdybych zemřela, aby dopsal mé paměti po poradě se svědky a podle mého vyprávění. Olga Scheinplugová 26. II. 1968. 

Pan Krčma podle pana Novotného podal svědectví o tom, co se událo dál za jejího života od května 1945, kdy Scheinpflugová své vzpomínání ukončila. Dobu od května 1945 neuatorizované vzpomínky paní Scheinplflugové popisují prostřednictvím paměti pana Krčmy, který do nich vložil svého ducha, zájmy i  talent, což jejich čtenář při četbě textu publikovaného vydání nemůže rozlíšit.  

Pokud ten zápis paní Olgy na přídeští jejich literáních poznámek pochází vskutku od ní, pak ale toho 26. Února 1948 asi něco stalo, něco takového, že už jí bylo jasné, že své paměti nedopíše. Nešlo ale o divadlo, kde při každém představení Matky se dostavovala srdeční slabost po výkřiku na scéně, kdy zjistí, že letec Jirka hovoří s mrtvými, protože tato hra byla před tímto datem byla uváděna naposledy 18. února 1968.  Lze však soudit, že tehdy ji  mohl navštívit Pavel Straka, aby si ujasnil, zda-li může počítat s jejím svědectvím o jeho telefonátu s ní, kdy ji měl zpravit o smrti Jana Masaryka. Příprava článků pro slovenský deník Smena asi nebyla záležitostí pouze jednoho týdne.   

Paní Scheinpflugová umírá o měsíc později po té březnové tryzně v Lánech 13. dubna 1968 ve stejný den, kdy je v Rudém právu otevřeno úřední vyšetřování okolností smrti Jana Masaryka. Novinářům Kettnerovi a Jedličkovi řekla: Ano, vzpomínám si na to přesně. Bylo to ten den, kdy Masaryk zemřel. Poměrně časně ráno, teprve jsem vstávala. Straka volal a byl rozrušený: „Milostivá paní“, hovořil do telefonu, „Jan Masaryk je mrtev, ale nevěřte, že je to sebevražda. Měl jsem noční službu v Černínu, viděl jsem ho ležet na nádvoří s přeraženýma nohama. Hrozné, že?“… řekl to tak sugestivně, že jsem o tom ani chvíli nepochybovala. …  Pak za mnou přišel. Snad za dva, za tři dny, to už nemohu přesně říct a všechno mi znovu vyprávěl. O té službě, vypnutých telefonech, o hluku na náměstí. V podstatě to, co teď říká v novinách. … Na sebevraždu moc nevěřím, ale to by byla delší debata. Co děláte po svátcích? Já se teď chystám na premiéru, tak nemám příliš času. Dohodneme se pak na termínu a budu vám vyprávět. 

Pan Krčma netajil, že herci rádi píší paměti. Zaživa jsou vazaly divadelních správ, režisérů, kritiků a zvykli si, že polemizovat s nimi se nevyplácí. Někteří mají za sebou publikum, ale to nepřiděluje role ani tituly. A tak mnoho herců si vyřizuje osobní účty posmrtně nebo na odchodu do penze. Jako umírající Parthové vysílají své šípy, protože tehdy mají jedinou příležitost proklamovat svojí pravdu. A pani Olga už si svoje pro a proti si dík své upřímnosti a výřečnosti vyřizovala zažíva, obvykle hned na místě samém obvykle tak pohotovou a vtipnou formou, že si to pamatoval až do smrti (s.324).

Převzetí tohoto závazku panem doktorem dvojího práva se ukázalo být dobrou investicí. V dubnu 1976 se stal v pořadí čtvrtým předsedou Společností bratří Čapků se stal JUDr. František Krčma, který měl k této funkci jakousi "legitimaci", a to nejen jako dlouhodobý člen výboru SBČ nebo jako editor literárního odkazu Olgy Scheinpflugové, ale zejména jako člověk se širokým kulturním rozhledem a mnoha znalostmi ze života a díla obou Čapků. Záhy se ukázalo, že svých spolkových zkušeností a osobních známostí dokázal využít ku prospěchu celé SBČ a přivedl do výboru lidi vzdělané a pracovité, někteří z nich zde aktivně pracují dodnes. Pod vedením F. Krčmy se činnost SBČ rozvinula ve všech směrech na dosud nebývalou výši. Zejména pokud jde o pořádání pravidelných literárních podvečerů s velmi kvalitním obsahem a s účinkováním nejpřednějších pražských herců. Po jedenáct let, kdy dr. F. Krčma stál v čele SBČ, a je třeba říci, že to byly roky s velmi tíživou politickou a společenskou atmosférou, stávaly se právě tyto večery ve Smetanově muzeu, v Městské knihovně či v sále Divadla hudby skutečnými oázami svobodného projevu. Svou vysokou úrovní režisérskou a interpretační a jistou noblesou přitahovaly i nečleny SBČ, z nichž mnozí si právě zde vyžadovali přihlášky do Společnosti. A tak pokud měla na počátku jeho funkčního období SBČ okolo 300 členů, předával svému nástupci společenství čítající na tisíc členů ze všech koutů tehdejšího Československa. (doslovná citace webových stránek SBČ). Bezpečnostní složky, jimiž disponovala tehdejší státostrana, nějak zaspaly. Skutečně?

František KRČMA (nar 16.01.1910), postupně evidovaný u útvaru 1. zvláštního odboru  MV registračním číslem 10724 (zaveden 23.7.1959)  a registračním číslem 10724  (archivní číslo: 66768)  pod krycím jméno Oportunista  (zaveden 29.5.1961) zcela jistě uměl vycítit svou příležitost (opportunity), dokázal odhadnout,  jaké mohou být opportunity cost každé  jeho akce, tedy uměl kalkulovat dodatečné náklady a efekty z každé akce a věděl, kdy musí jednat. Velmi hezky by se o tomto pánovi hovořil zcela jistě Jaromír Novotný (narozen 31.07.1921, krycí jméno: Investor (zaveden dne 6.5. 1975), registrační číslo: 12798 (archivní číslo: 222922)  při útvaru  SEO KS SNB České Budějovice obdobně jako pěkně psal o panu JUDr. Františku Krčmovi jeho kolega golfista Jaromír Novotný. Vrána vráně oči nevyklove.  Navíc nelze říci, že oba tito agenti by nepovažovali tento úvazek pouze za krycí vedlejšák, kdyby se jim nabízeli zahraniční stáže. Tento František Krčma by zcela určitě souhlasil s tím,že mémoáry jsou v rukou stárnoucích hereček velmi mocnou zbraní, kterou je nutné za každou cenu zneškodnit.   

Zcela určitě jiný JUDr. František Krčma, asi dvojče tohoto prvního, doktor obojího práva (narozen 16. 1. 1910 v Domažlicích, zemřel 14. 3. 1996 v Praze), šarmantní muž radostné povahy, sečtělý, zcestovalý, skvělý vypravěč a společník., většina jehož přátel a kamarádů pocházela z kulturní obce (herci, filmaři, výtvarníci, spisovatelé, novináři, namátkou Miroslav Horníček, Josef Hlinomaz, Josef Bek, František Filipovský, Soňa Červená, Marie Rosůlková, František Kožík) a u něhož by v nějaké anketě o nejoblíbenějšího literárního hrdinu by u něj zvítězil Cyrano, bez šance by nebyl ani Don Quijote, Po osvobození si otevřel v Mezibranské ulici vlastní advokátní kancelář, mezi jejímiž klienty byly významné osobnosti předválečného veřejného života jako baron Jiří Daubek a jeho žena Jarmila Novotná, operní pěvkyně, mimochodem přítelkyně Jana Masaryka, a který byl velkou oporou paní Schneipflugové. Po únorovém puči 1948 byl ovšem s advokátní kanceláří konec. A začal na počátku 50.let jezdit s paní Scheinpflugovou, Jiřinou Šejbalovou Janem Pivcem a František Krčma (viz obrázek) s pásmem Karel Čapek ústy herců. Na rozdíl od doktora dvojího práva by agent Oportunista by těchto kulturních pořadů zneužil k  provokování  a počítání potenciální opozice, protože v té době byl Čapek takříkajíc téměř na indexu.   

Ještěže že ten Oportunista nedoprovázel paní Scheinplugovou 7. Března 1968 na tryznu za Jana Masaryka na hřbitově v Lánech, kdy vedle stojícímu režisérovi Jiřímu Krejčíkovi  Olga Scheinpflugová řekla: Krejčíku, to nebyla sebevražda. Jan mi to ráno, co se to stalo, volal. To nebyla sebevražda, já Vám to řeknu. Kdyby to ten Oportunista náhodou zaslechl, tak by asi dospěl on, a nebo jejiho nadřízení určitě k závěru, že paní Scheinpflugovou je záhodno velmi rychle umlčet než se dříve rozpovídá. Však tehdy nějak houfně o život přicházeli také další potenciální svědci odchodu Jana Masaryka do země zaslíbené. A první, co by ho v jeho mysli napadlo,určitě bylo, že na to použije autobus rozjívených školních dítek, kteří herečku, pro kterou bylo divadlo smyslem života právě při jejím zdravotním stavu, přivedou doslova do jiného stavu svým vyrušováním. I doktor obojího práva by musel ocenit genialitu tohoto nápadu. Publikum, složené ze školních dítek, jako vražedný nástroj. Jak rafinované?!  

Paní Scheinpflugová ve svých pamětech příliš Janem Masarykem nezabývá, to už spíše je zajímavější, co o jejich vztahu zaznamenal JUDr. Krčma po r. 1945 (hovořící jejím prostřednitvím).  Ve vztahu k době do r. 1945 se zminuje o Janu Masarykovi třikrát, jednou v souvislosti s tím, že byl nepravidelným hostem na setkáních pátečníků, podruhé že mu v Londýně před 15. Březnem 1939 předávala prostřednictvím třetí osoby prosbu, aby se postaral o politické uprchlíky z Československa. Teprve z třetí poznámky, lze vytušit, že lépe a snad i důvěrněji znali a stýkali. Bylo mi všelijak, když jsem viděla gestapáky odnášet věci z mých knihoven, protože ke každé knize se pojila nějaká událost nebo vzpomínka. Odnesli mi i alba fotografií Janu Masaryka, ale obrazů jeho otce se nedotkli. Žena mlčí tam, kde muž mluví. A paní Schenpflugová daleko větší pozornost věnuje třeba Karlu Steinbachovi, společnému příteli Jana Masaryka i Františka Krčmy, ale teprve pan Steinbach ve svých vzpomínkách prozradil, že paní Olga poněkud žárlila na jeho přítelkyni (na počátku 30.let).

Po r. 1945 jsou její zmínky v podání pana JUDr. Krčmy o Jana Masarykovi četnější. Opět ho zmiňuje jako nepravidelného hosta zčásti obnoveného setkávání patečníků u ní ve vile, a dále v souvislosti s událostmi v noci z 9. na 10. Března 1948 na dvorku v Černíně. Na rozdíl od popisu ostátních případů skonu svých přátel, [Čapkova pátečnická mansarda ztratila polovinu svých hostů, Karel byl mrtev, Josef zahynul v Belsenu na tyfus, Alfred Fuchs umučen, Karel Poláček zplynován, Vladislav Vančura popraven, K. Z. Klíma umučen, Zdeněk Dohalský zastřelen, Vasil Škrach sťát, doktor Bouček sťat, profesor Šusta sebevražda. Přehlídka obětovaných.] však nikdy neřekne doslova, že je mrtvý, hovoří o něm jako o zmizelém právě v souvislosti s emigrací Karla Steinbacha, což je pozoruhodné, protože s ním se setkává ještě po letech v r. 1967 v Montreálu.

Po únoru 1948 některým zastínily pohled na panoráma Hradčan mrakodrapy v emig­raci, jiní zemřeli přirozenou smrtí, a Jan Masaryk a Vládo Clementis doplnili tragické seznamy nejnešťastnějších.

Karel Steinbach si sotva v Praze otevřel novou ordinaci, ale hned po únorovém převratu se rozhodl odejít zpátky do Ameriky. „Vadil bych vám tu se svým americkým občanstvím," uznal, „a co bych tu měl, kdybych nemohl vídat své přátele?" Byl svobodný, bez rodiny, dvě sestry mu postřílela (s.298) nacistická elita, měl také jenom nás, nedivila jsem se mu. Navrhl mi, že si mě vezme, chci-li odjet z poměrů, které se začaly vůči mně rýsovat nevlídně, ale odmítla jsem jeho nabídku, měla jsem tu povinnosti k Čapkově památce, i když i ta se stala pro novou dobu nepotřebná. Mohla jsem sňatkem s americkým občanem tenkrát vyvézt každý ruko­pis i obraz, ale nic naplat, při vší nešlechetnosti jsem to nedovedla odvézt z této země. Věřila jsem, že se vášně prv­ních týdnů uklidní, a že bude zase jasné, kdo je kdo, neboť v našich malých poměrech vidíme na své činy, na své psací stoly a známe své známky z mravů. Bylo mi úzko při po­myšlení, že už svého nejbližšího kamaráda neuvidím, loučili jsme se navždycky. Byli jsme unaveni, on jako žid Hitlerem, jako voják válkou, jako emigrant cizinou, a já ztrátami jisto­ty a lidí, kteří tvořili mou rodinu.

Den před svým rychlým odjezdem se byl rozloučit s Janem Masarykem, emigrace z nich udělala blízké přátele, byl poslední z nás, kdo viděl Jana živého a kdo s ním mohl mluvit. Večer zašel k ministru Fierlingerovi, neboť ho léčil, a druhý den mi poslal telegram z Paříže: Sedím na Gare de 1'Ouest a pláču, kameloti vyvo­lávají smrt Jana Masaryka. To tedy zmizeli hned dva najednou, z těch, co sedávali často u mého stolu. Minulost byla příliš silná a těžká, padala jsem na její stranu, podepřely mě ruce Františka Krčmy, který přišel mezi nás z neklidné přítomnosti, mladší než my všichni, kolosálně vzdělaný, obměny sportem, vyrostlý v pevnosti knih svého otce, profesora Krčmy, který věnoval kus svého života Máchovi. Od té doby se stal mým spojencem nejen při denní službě, kterou od člověka vyžaduje, velká osobnost mrtvého spisovatele, ale i v překonávání potíží celých dvaceti let.

Je hezké, jak se doktor obojího práva ústy paní Scheinpflugové v těchto pamětech mohl pochlubit, že a jak dobře o ni pečoval, Na rozdíl od ní svým přátelům golfistům se svěřoval, že i při své tehdejší zcela jistě náročné právnické klientele s tou svou péči už  nešetřii od r. 1946. Pro agenta Oportunistu by zcela jistě její osobnost začala být zajímavá v souvislosti, až s tou připravovanou hrou Rozsudek zní o důsledcích monopolu jedné velmoci na atomovou bombu. Ještě že Honza udělal všechno pro to, aby tento stav netrval příliš dlouho. Ba dokonce někam pryč odvedl z Černína svého pejska Cigána, aby ten plutoniový kroužek nevyčuchal a aby neonemocněl nemocí z ozáření.

Pokud někdo nevěří paní Scheinpflugové, že Masaryk nespáchal sebevraždu, ale zmizel, tak může vycházet z možné interpretace jeho chování, že při prvním vykašlávání krve se začal domnívat, že ta nemoc z ozáření postihla jeho, že už je tedy konec a že než trpět jak Marie Curie, tak raději je třeba učinit všemu konec. Také to vykašlávání vysvětluje, proč si nevzal ty prášky na spaní, které mu dal pan Steinbach. Ale především vychází mi z toho všeho, že pan Jiří Krejčík je svědkem, hodným důvěry a že mu paní Scheinpflugová mohla říci 7. Března 1968 to co nyní sdělil prostřednictvím obrazovky celému světu.

Dodatek

Podle Karla Steinbacha ve svých vzpomínkách Svědek téměř stoletý [Praha: SPN 1990, první vydání Index 1988], který v souvislosti s Janem Masarykem hovořil přímo a záaadně o vraždě, se toto setkání mělo odehrát už v únoru. Díky němu ale také víme, že Honza nijak po Marcii neprahl a také víme, kdo měl být ten Masarykův poslední návštěvník v jeho bytu večer 9. Února 1948: Jiří Daubek, atraktivní konzument služeb advokátní kanceláře doktora obojího práva Krčmy. Jak je ten svět malý.

Je zajímavé porovnat vztah Jana Masaryka k Marcii Davenportové, jak ho viděl Steinbach a jak ho viděla paní Scheinpflugová (v podání toho Oportunisty, co to povídám Doktora obojího práva). Lze se pozastavit nad dvěma maličkostmi. Paní Davenportová se evidentně nezastavila na táčky k paní Scheinpflugové, když podle svých pamětí do Prahy přijela v polovině 60. let a paní Scheinpflugová ji vlastně přes média vskazuje, že pouze v Praze svého milého nenajde.  Jak na Steinbacha, tak i Scheinpflugovou si Davenportová ve svých pamětech ani nevzpomene. Daleko větší pozornost věnuje představitelům silových struktur (Gottwald, Zápotocký, Fierlinger). Vedle ní Mata Hari vypadá jako úplné neviňátko.  Upozorňuji zde ještě na to, že svědectví paní Scheinpflugové vyvrací domněnku pana Steinbacha o účasti pana Fierlingera na vraždě Jana Masaryka alespoń v té podobě, v jaké je tradováno v literatuře, protože pplk. Kouhout dle svědectví manželky štkp. Hovězáka Jaroslavy měl dorazit do své kanceláře mezi 4.-3. hodinou ranní, kde měl panu Fierlingerovi telefonicky oznámit, že Perák doskákal. Je vyřízený.

Karel Steinbach

Jednoho dne v únoru 1948 mě Jan ráno zavolal a pozval mě k sobě na večeři. Když mě zval, neměl ještě tušení, že toho dne přijede do Prahy Zorin. Až později žádali ze sovětského vyslanectví o schůzku a asi o páté odpoledne navštívil Zorin Jana v jeho bytě. Když jsem se v sedm večer dostavil, jak bylo domluveno, žádal mne Janův sluha, abych počkal v předpokoji před místností, kde rokovali. Asi za půl hodiny Jan Zorina vyprovodil a pak jsme use­kli k večeři. Byli jsme sami dva, ale přesto mi Jan o schůzce se Zorinem nic neřekl. Byl toho večera vůbec nezvykle málomluvný, Zřejmě ho zaměstnávalo něco, o čem nechtěl nebo nemohl mluvit, k chvílemi se mi zdálo, že byl rozčilen. Rozloučili jsme se hned pojídle a Jan se hned nato stáhl do ložnice.

Hned nato přišel puč a až teď bylo jasné, že Zorin přijel, aby jej režíroval. A mně bylo taky až teď jasné, že tu nechci a nemohu zůstat. Stejně jako před devíti lety, když obsadili Prahu Němci. Začal jsem chystat všechno, co bylo třeba pro odjezd, loučit se s Prahou a s přáteli, o nichž jsem věděl, že budou také muset odejít. S řadou z nich jsem se později sešel v Americe. Také Jan věděl, že odjíždím. Věřil jsem, že se sejdu i s ním, i když on sám mi o tom, že se chystá odejít, nic neřekl ani nenaznačil.

To, co jsme pak o tom četli v knize Marcie Davenportové, jsem nikdy nebral příliš vážně. Věděl jsem o ní a o Janovi. Pravda je, že mu velmi imponovala svým vzděláním a láskou k hudbě, kterou zdědila stejně jako Jan po matce, velké zpěvačce. Také si jí vážil ja­ko autorky několika dobrých románů s českou tematikou. Ale odsud k velké lásce bvlo přece jen kus cesty. Věřil jsem však, že dřív (s.81) nebo později by byl Jan Masaryk z komunistického Československa odešel a bylo mi jasné, že právě tomu budou komunisté hledět zabránit, protože ve svobodném světě by pro ne Jan byl nepřítel nejnebezpečnější.

Odjížděl jsem zase v březnu jako před devíti lety. Mezi těmi, kteří se tentokrát přišli se mnou rozloučit na Wilsonovo nádraží, byli také moji přátelé Jiři Daubek a dr. Schidlof. Šlo jim hlavně o to, abych jim dal tajné číslo telefonu v Janově ložnici. Daubek totiž  dostal telegram od svého šéfa, prezidenta IBM Watsona, že odmítl přijmout řád Bílého lva, který mu udělila československá vláda za zásluhy o československou věc za války.

Zavolal jsem Jana z nádraží a on mi řekl, že právě odjíždí do Sezimová Ústí s polskou delegaci, a až se večer vrátí, rád se s Daubkem sejde. Bylo to naposled, co jsem s Janem mluvil. Jel jsem tentokrát přes Paříž. Když jsem v Paříži vystupoval na nádraží, vyvolávali kameloti zvláštní vydáni s palcovými titulky, hlásícími, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Neměl jsem ani na chvíli pochyby o tom, že to byla lež.

Všechny ty řeči o sebevraždě, kterým věřili i někteří z našich lidi, jsem od počátku pokládal za holý nesmysl. Jan se dovedl radovat ze života jako málokdo, tak miloval život a naopak měl vždycky ta­kový strach ze smrti, že jsem nikdy.ani na chvíli nevěřil, že by byl mohl spáchat sebevraždu.                                 ^

Byl jsem si vždycky jist, že ho zabili. Ta koupelna, odkud tvrdili, že skočil nebo spadl do dvora Černínského paláce, byla vedle jeho ložnice. Znal jsem ten byt dobře. To okno, na které by musel vy­lézt, bylo nejen vysoké, nýbrž pro Janovo přece jen dost objemné tělo také příliš úzké. Museli ho protlačit, patrně ještě položivého, protože na tom okně byly pak, jak víme, nalezeny stopy fekálií úz­kosti a hrůzy. O tom, že Jan Masaryk byl zavražděn, nemůže tedy po mém soudu vůbec být pochyby. Nejistota může být jen v tom, kdo byli jeho vrazi. To se asi už sotva kdy bezpečně dovíme. Ani já to ovšem nevím, ale mohu vám k tomu přece povědět něco, co jsem snad ještě nikomu nevyprávěl.

Někdy, myslím už v únoru 1948, onemocněl Fierlinger a poslali pro mne. Proč právě pro mne dodnes nevím, protože jsem Fierlingera sice znal, ale jeho lékařem jsem předtím nebyl. (s. 82) Pravděpodobně mě doporučil Fierlingerův bratr Jan, se kterým jsem byl spřáte­len. Podle mé diagnózy bylo-k rychlému a spolehlivému vyléčení třeba dosti silné dávky penicilinu, který arci bylo tehdy v Praze skoro nemožné sehnat. Dostal jsem od přátel z Ameriky letecky,  čeho bylo třeba a chodil jsem pak k Fierlingerovi do jeho bytu Na valech a píchal mu injekce.

Byl jsem tam pokaždé vítán a často i pohoštěn paní Fierlingerovou.  Když jsem však přišel, abych mu dal poslední injekci, byl Fierlmger nápadně netrpělivý a nevrle, ba přímo nezdvořile žádal, abych to vyřídil tentokráte co nejrychleji a potom hned odešel, protože prý nemá čas. Sotva jsem mu tu poslední injekci vpichl, vešli najednou do pokoje bez zaklepání a bez pozdravu čtyři chlapi, každý jako hora, všichni ve stejných oblecích, které vypadaly, jako by jim byly o dvě čísla malé a jeden z nich, zřejmě představený těch ostatních, na mne ukázal palcem a pak udělal rukou takový  tázavý pohyb, jako by se ptal, co ten tady dělá. Načež Fierlinger na tu pantomimu odpověděl tím, že mi řekl ještě netrpělivěji a ještě nepřívětivěji než předtím: ,Tak už jdete, doktore!'

Vzpomněl jsem si na to, když jsem jen o několik dní později četl na pařížském nádraží ty palcové titulky zvláštních vydáni francouzských novin o domnělé sebevraždě Jana Masaryka. Musel jsem si tam na chvíli sednout na lavici, protože mi nohy nakrátko vypověděly službu.

Nemohu přirozeně dokázat, že mezi Janovou smrti a těmi čtyřmi záhadnými návštěvníky ve Fierlingerově bytě byla přímá souvis­lost. Byl jsem však přesvědčen a věřím tomu dodnes, že Zdeněk Fierlinger věděl, kdo Jana zabil.

Bude snad ještě důležité povědět, že jsem při jedné z posledních návštěv v jeho bytě předepsal Janovi silné spací prášky. Nakázal jsem mu při tom výslovně, že smí vzít jen jeden, nejvýš dva takové prášky týdně, pokud se nechce otrávit. Kdyby byl pomýšlel na se­bevraždu, byl by to mohl udělat daleko jednodušeji pomocí těch prášků, o jejichž účinku dobře věděl a které se pak také našly v Ja­nově nočním stolku.

 Víte, v Janovi byli všichni a všechno od Hamleta až po Švejka. Bylo v něm pod tou veselou náturou jistě taky dost smutku. Ale ni­kdy zoufalství. Naopak to byl on, kdo vždycky dodával odvahu (s.83) všem malověrným a všem, kdož klesali na mysli. Heslem „Hlavy vzhůru a jde se“ končil nejeden svůj rozhlasový projev z Londýna i ve chvílích beznaděje. Ne, mluvit jedním dechem o Janovi a o sebevraždě je směšné. Jana museli zabít. A já stále ještě věřím, že Zdeněk Fierlinger znal jeho vrahy. (s.84)

Olga Scheinpflugová:

Jako první vlaštovka ze západu přiletěla do Českosloven­ska Marcia Davenportová, americká spisovatelka, jejíž ro­mán Údolí rozhodnutí se stal právě ve Spojených státech bestsellerem, měla jsem možnost přesvědčit se na vlastní uši i oči, co to vlastně pro spisovatele znamená. Přivedli mi ji její i moji společní přátelé, doktor Steinbach a Jan Masaryk, netrvalo nám dlouho, abychom se jedna na druhou těšily, kdykoli jsme se měly setkat. Bývalo to dost často, Marcia střídala Ameriku a Prahu s lehkostí dopravních prostředků své doby a svých finančních možností. Obyčejně přiletěla i s osobní sekretářkou nebo komornou, vyzbrojená potřeb­nými slovy češtiny, která se krčila vedle dokonalé znalosti pěti světových jazyků. Dcera slavné zpěvačky a manželka básníka Davenporta se stala jménem literární Ameriky, když po předchozích dvou knihách pobavila čtenáře svým dvou­dílným napínavým románem z pittsburského prostředí, kte­ré, jak mi řekla, jí pomáhali vybavit přesností tamní inženýři i poradci.

Byla pěkná, suverénní a apartně oblékaná, vybavená sa­mozřejmostí světoobčanky a praxí politického i literárního salónu, který udržovala v New Yorku.

Úspěch ani tanec miliónů, jímž kroužily kolem ní číslice nabídek a podepsaných smluv filmových producentů, jí nezmátly hlavu, bylo v ní v podstatě něco lidsky blízkého. Mě­la stejně obavy o budoucnost, protože hodně utrácela, a věděla, že pokaždé nenapíše nové Údolí rozhodnutí, tyto (s.289) netajené úvahy mi ji přibližovaly. Držela linii, ale jedla radá vepřovou s knedlíky, možná, že to jen předstírala zdvořilostí k naší zemi a kuchyni, ale vždycky si je objednala, když byla pozvána k někomu z nás na večeři. „Zelí," slabikovala do telefonu, „zelí, please!"

Měla ráda Československo, a jistě to nebyl jen její blízký soukromý vztah, že se tu chtěla zařídit k střídavému pobytu. A usadila, najala si nakonec byt na Hradčanech, začala ho zařizovat a plánovat, jak tu bude psát nový román o našich lidech. Byla vzdělaná a výborně informovaná, postavila svá štíhlé nohy na tak vysoké podpatky, že ani jednou nesešla po kamenných schůdkách do naší pražské zahrádky, aby si nepodvrkla nohu. „Iťs marvelous," řekla vždycky zdálky, když opouštěla náš domek a uhnízdila se v autu, které řídilo z Anglie k nám v nejkratších sportovních časech.

Na jednom víkendu na Strži jsem ji viděla vyšívat křížko­vým stehem děsný polštář na pohovku, nějaké placaté růže nemožných barev, byla v té chvíli prozrazena ve své ženskosti, vždycky se mi zdály nejdražší a pestrobarevné toalety být jenom obalem jejího intelektu. Druhý rok svého střída­vého pobytu v Praze ukončovala knihu East šide, West side, ještě nebyla docela dohotovena a už ji přijela či pňletěla za ní do Čech koupit naslepo dramaturgyně Paramountu, ženu stejného šiku, stejné jistoty, žijící na stejně vysokých pod­patcích. Dohadovaly se o závratných sumách na filmová práva, nám z chudých poměrů se to zdálo až trochu obludné.

Seděla u mne ještě týden před únorovými událostmi a puk jsem ji viděla naposled v jejím pražském bytě, byla šťastnu ve starém nábytku a prohlašovala tuto zem za svou druhou citovou vlast. Revoluce ji vymrštila bleskem přes Atlantik a už jsme se neviděly. Loni v New Yorku jsem ji nenašla, ale řekli mi, že napsala novou knihu, memoáry svého životu, kde prý vzpomíná krásně na svou slavnou matku a na Prahu, Ohromená gigantickými rozměry a silami tohoto světa jsem pochopila, co se u nás Davenportové tak líbilo, asi to skvostně malé a závažné prostředí vystavěné historií a nespěchající rukou minulých dob urozené architektury. A lidé, osobnosti, na které je na menší ploše života lip a víc vidět, jichž společenská srdečnost není provozní, ale lidská. Z těchto poměrů (s.290 ) odjela a myslím, že by se do nich mohla teď zase vrátit, i když by tu už nenašla to hlavní, člověka, za nímž prolétávala tak často letadlem a jistě denně v duchu oceán.

 

Poznámka: V roce 1968 uveřejnil dr. Josef Traeger v Divadelních novinách rozhovor s Jiřinou Štěpničkovou, která uvedla: Ke konci přelíčení paní prokurátorka zajásala nad listinou, kterou k soudu přinesli zástupci Divadla československé armády a kterou podepsali význační členové tohoto souboru. Byla to náležitě zdůvodněná žádost o nejvyšší trest. Ta se ale nikdy nenašla (viz .Źák, Jiří. Divadlo na Vinohradech 1907-2007. Díl I. Vinohradský příběh. Praha: Divadlo na Vinohradech 2007, s. 188-189) Při vhodné manipulaci s fakty Oportunista zcela jistě neměl žádné zábrany vytvořit jednotnou frontu proti O. Scheinpflugové. Stačilo naznačit, že píše paměti, z nichž tehdy byly zveřejňovány úryvky, že si hodlá popovídat s novináři.   

Za zmínku ještě stojí, že šéf Vinohradského divadla Jiří Frejka měl silné vazby na Bedřicha Gemindera

 

Obr.: František Krčma na počátku 50. let (vystříženo z fotografie z knihy Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě.

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.