Kauza Jan Masaryk, korunní svědkyně, aneb dostal jsem email, možná z budoucnosti

Více než podporovalo. Je tedy k dispozici nejen svědectví, že existoval dvojník, ale také svědectví, že originál byl živý ještě tehdy, kdy úředně měl být dle všech šetření prováděných od r. 1950 dávno mrtev. Je to svědectví, které splňuje podmínku paní Davenportové, že vysvětlení toho, co se odehrálo, musí být příliš silné i pro fantazii spisovatele. To, že se něco takového objeví a zazní před stotisící diváky České televize v jedné premiéře a dvou reprízách, a právě teď, tak to jsem nepředvídal ani ve snu. Proti tomu modelovat situaci, že na nádvoří Černína dopadl nějaký odstřelený android (ta tmavá krev a pád z velké výše a jeho dlouhé nohy) pořádkumilovným strážcem času při své cestě z nějakého toho budoucího komunistického disentu, aby místo Jana Masaryka se přišel dne 10. Března 1948 představit se jako člen nové rekonstruované Gottwaldovy vlády parlamentu, a tak zabránil vítězství Západu ve studené válce, je naprosto přízemní ideou.   

Ostatně, co by se stalo v této alternativní historii. Nic moc.  Honza by se stal druhým Plojharem a dějiny u nás by začaly se odehrávat obdobně jako na Novém Zélandu, tedy dlouhodobý příklon doleva vrcholící také tamtéž právě v 1948 by byl vystřídán dlouhodobým příklonem doprava vrcholícím právě někdy za čtyřicet let. Strážci času zasáhli úplně zbytečně. Fakt je ovšem ten, že není známo, že by Nový Zéland dodával kamkoliv během té doby komukoliv zbraně, nebo byl přes jeho území s účastí ministra věcí zahraníčních  pašován radioaktivní materiál. Takže lze doufat, že existence těchto strážců času a jejich protivníků bude pouze záležitostí velmi krátkého období v dějinách budoucnosti lidstva.     

Důvěryhodnost svědka

Mravní a intelektuální integritu svědka režiséra Jiřího Krejčíka nelze zpochybnit. Jeho pozice ve společnosti i místo v dějinách filmu, ba zřejmě i životní postoje jsou takové, že nemá zapotřebí něco fabulovat ve svých 93. letech, aby na sebe upoutal pozornost. Naopak podáním toho svědectví velmi riskuje, že z něj tvůrci image makers udělají šaška a blázna. Tak jako se to snažili udělat v případě toho vojna hradní stráže, který viděl dvojníka Jana Masaryka, tak jako se to vyšetřovatelé snažili udělat už v r. 1950 v případě strážmistra Jindráčka, podle něhož nemohla dopadnout tělesná schránka objektu Janiček dříve než v 6 hodin ráno, což se mimochodem shoduje přesně s tím, co měla říci panu Krejčíkovi paní Scheinpflugová. Je ale otázkou, proč se s tak závažným problémem tato paní, narozená 1902, svěřila podstatně mladšímu kolegovi (1918) z branže. I když právě pod jeho vedením si zahrála paní Severýnovou ve filmu Čintamani a podvodník (mrtvola v koberci) v r. 1964.

A také určité otazníky vzbuzuje ta skutečnost, že pan Krejčík s tím svým svědectvím, jehož závažnosti si asi musel být vědom, počkal až na přestupný rok 2012. Pan Krejčík měl důvody, proč sledovat vývoj kauzy Masaryk, v r. 1968 dostal nabídku od italského producenta na film, v němž měli zavraždit Jana Masaryka berijovské gorily. Odmítl, ale měl tolik duchapřítomnosti, že se nesvěřil panu producentovi s tím, co mu sdělila paní Scheinpflugová. Asi si byl vědom, že mohl někdo zaregistrovat jeho rozhovor s paní Olgou. V éře normalizace spolu s podpisem 2000 slov jeho účast na tryzně na hřbitově 7. Března 1968 na lánském hřbitově staly kaňkami v jeho životopise, které měly za následek, že od roku 1972 do r. 1979 jako rejža nemohl příliš dirigovat dění na place. To ve východním Berlíně v r. 1971 skupina tří středoškoláků, mezi nimi moje naivní maličkost, si tak asi obezřetně nepočínala v rozhovoru s jedním údajným německým režisérem, který náhodou perfektně mluvil česky.   

Důvěryhodnost svědkyně

Samotná paní Scheinpflugová umírá o měsíc později po té březnové tryzně v Lánech 13. Dubna 1968 ve stejný den, kdy je v Rudém právu otevřeno úřední vyšetřování okolností smrti Jana Masaryka. Její skon lze vskutku považovat za jedno z nevyjasněných úmrtí. Před svou smrtí potvrdíla novinářům Kettnerovi a Jedličkovi, že ji volal onoho dne Pavel Straka, který měl vidět Jana Masaryka na nádvoří Černína mrtvého zhruba ve čtyři hodiny ráno a měl jí oznámit, aby nevěřila, že to byla sebevražda, čímž potvrdila jeho svědectví.  Pokud měl Jan Masaryk pod kontrolou telefonní síť v Černínu, tak asi považoval za nutné sdělit paní Olze při jejím slabém srdéčku, že je naživu. A zřejmě ji také požádal, aby se mu postarala o jeho pejska Cigána.  

Paní Scheinpflugová těm novinářům doslova řekla: Ano, vzpomínám si na to přesně. Bylo to ten den, kdy Masaryk zemřel. Poměrně časně ráno, teprve jsem vstávala. Straka volal a byl rozrušený: „Milostivá paní“, hovořil do telefonu, „Jan Masaryk je mrtev, ale nevěřte, že je to sebevražda. Měl jsem noční službu v Černínu, viděl jsem ho ležet na nádvoří s přeraženýma nohama. Hrozné, že?“… řekl to tak sugestivně, že jsem o tom ani chvíli nepochybovala. …  Pak za mnou přišel. Snad za dva, za tři dny, to už nemohu přesně říct a všechno mi znovu vyprávěl. O té službě, vypnutých telefonech, o hluku na náměstí. V podstatě to, co teď říká v novinách. … Na sebevraždu moc nevěřím, ale to by byla delší debata. Co děláte po svátcích? Já se teď chystám na premiéru, tak nemám příliš času. Dohodneme se pak na termínu a budu vám vyprávět.  Dva dny poté, co s ní ti novináři hovořili a sjednali si povelikonoční schůzku, zemřela na infarkt, což prý šlo sotva dávat do souvislosti s případem Masaryk. Jestli ale ti novináři věděli, jak zemřela první manželka Jana Masaryka?   Podle bakalářské práce Lenky Závadové Drama Olgy Scheinpflugové  poslední léto v roce 1967 ji neustále pronásledovaly srdeční záchvaty. Naživu ji držela vidina Čapkovy Matky, kterou od září měla zkoušet. Na každém představení se dostavovala srdečníslabost; mohla pokračovat jen díky tomu, že autor nechává matku padnout v bezvědomí do křesla. Nicji neodradilo, neodřekla žádnou reprízu. Zemřela po posledním představení pro školy, kdy ji žáci rozčílili tak, že poprvé v životě odešla bez děkovačky do šatny a tím i naposledy ze scény.

 Význam svědectví

Pro určení toho, jak a proč zemřel Jan Masaryk, nebo samozřejmě jeho dvojník, má rozhodující význam zodpovězení otázky, kdy se tak vlastně stalo. Čím blíže se posouváme k ránu 10. března 1948, tím rozhodněji lze vyloučit existenci různých komand, například zcela určitě moravských partyzánů.  

Je možné zvažovat tři verze. K smrti Jana Masaryka došlo ihned po tom telefonickém rozhovoru s paní Olgou, nebo po rozloučení s ní si začal Honza balit kufry, zamával dvojníkovi a za tři dny ho už v Praze nikdo neuviděl. Jak už jsem psal, věří-li někdo, že v tom okně druhého patra Černínského paláce se objevil silně kuckající ministr zahraničních věcí Jan Masaryk tak kolem šesté hodiny ranní, má vyhráno, protože v tom případě při nějakém prudším pohybu, spojeného s kašlem a krvácením do průdušek mohlo dojít k pádu do vnitřního nádvoří bez jakéhokoliv vnějšího popudu způsobeného jinými osobami v místnosti. Pak ale nesmí přísahat na ohledací zprávy, pitevní nálezy atd. To by paní Scheinpflugová musela umět komunikovat telefonem se záhrobím.  A věří-li někdo, že pan ministr věcí zahraničí byl dobračisko, které by mouše neublížilo, může začít uvažovat o cestování časem. Těch Masaryků se tam toho 9. - 10. Března 1948 zjevuje po Praze a okolí od těch 15 hodin příliš mnoho. A to je taková pěkná tečka za celým případem, jak by pravil inspektor Trochta.   

 Obrázek převzat z http://www.kinobox.cz/osoba/21695-olga-scheinpflugova