Kauza Jan Masaryk, pokroky v soudním lékařství, aneb vražda podle učebnice

Přemet přes koně vpřed
15.4.2012 09:45
Ve své učebnici soudního lékařství v r. 1937 uvádí pan profesor Hájek případ, kdy v lese byla nalezena mrtvola zavražděného muže a v ní podle oděvu a zápisníku byl poznán jistý obchodník s dobytkem. Mrtvolu poznala i manželka. Poněvadž byl týž obchodník pojištěn velkými částkami na život, zavedly pojišťovny v té věci šetření, obstaraly obchodníkovu fotografii, ale žádná z osob, jež obchodníka znaly, nemohla v ní obchodníka poznati. Skutečně se také později zjistilo, že dotyčný obchodník sám zavraždil neznámého muže, oblékl jej do svého šatu a dal mu i svůj zápisník, by pojišťovny vyplatily jeho manželce pojistku (s.52). Jak už víme, Jan Masaryk se v lékařské literatuře docela dobře orientoval a pro jistotu se nenechal pojistit. Nejde vždy o mrzký peníz, jak se naivně domnívá Václav Klaus.

Jak se vlastně padá z výše

Panu profesor musel smrt Jana Masaryka jako vědec zvlášť těžce nést, rozpadl se mu svět, tak ho znal, tato událost mu musela pěkně zamotat šišku, a to přitom asi viděl více mrtvol ve svém životě než Stalin s Hitlerem dohromady. Bylo to něco horšího než Důkazy Katynské [Praha: Spolek českých lékařů, duben 1946], v nichž pan profesor dokladuje, že se nemohlo jednat o zločin Beriji a spol., protože v kapsách mrtvol se nalézaly ještě zachovalé noviny, což podle jeho zkušeností s exhumací poněkud zetlelých mrtvol na pražských hřbitovech, vybavených příbuznými na poslední cestu svatými obrázky do rakve nebylo možné.  

Nedivil bych se, kdybych se někdy dočetl, že po r. 1948 vyhledal pomoc přednosty psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy v Praze prof. Dr. Zdeňka Myslivečka, s nímž začal v r. 1935 sepisovat rozsáhlou třídilnou vysokoškolskou učebnici Soudní lékařství [Praha: Vědecké nakladatelství a knihkupectví Jaroslav Tožička1937. 1012 s.], k čemuž se rozhodl přistoupit na popud zakladatele českého soudního lékařství prof. Reinsberga v r. 1922 i proto, že učebnice Slavíkova a Berkova jsou poněkud stručné. Vskutku řádný profesor soudního lékařství Mudr. F. Berka na Masarykově universitě v Brně problematiku pádů odbyl lakonicky slovy: Při pádu s výše budeme míti vždy podezření na sebevraždu či na nešťastnou náhodu, nežli na vraždu. Tu budeme hledati známky zápasu a obrany. Bez nich může se tak státi leda zákeřným způsobem. Zdravý člověk zajisté bude se ze všech sil brániti vyhození z okna či svržení s výše [Soudní a úrazové lékařství. Brno: Nakladatelství Barvič a Novotný 1929. 242 s.].

Pan profesor Hájek ve svém magnum opus napsal, že při pádu s malé výše dopadá člověk na zem kteroukoliv částí těla, kdežto při pádu s velkých výšek dopadá po hlavě. Horní část těla je totiž specificky těžší a proto se tělo při letu vzduchem otočí, i když skočil po nohách. [s.524] Tedy nikoliv zpravidla, ale vždy, ale ve svých skriptech Soudní lékařství v praxi [Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1952, první vydání 1949. 174 s.] musel už učit své studenty něčemu jinému: Jde-li o takovou výši, že se může tělo ve vzduchu otočiti (II. nebo vyšší poschodí), padá člověk zpravidla po hlavě, neboť horní část těla je specificky těžší a pak jsou úrazové změny převážně na horních částech těla. Při pádu s velmi značných výší (s věže, letadla) bývá tu přetržení srdečního oblouku a roztržení srdce.(s.100)  Jak vidno, mění se nejenom pravopis, ale i chování těl.

Podle ještě pozdějšího vyjádření prof. Františka Hájka, publikovaného v jeho vysokoškolské učebnici [Soudní lékařství 1958, první vydání 1955] při pádu s výše „více metrů, zvláště takové, kde se může tělo ve vzduchu otočiti, dopadá člověk zpravidla na hlavu, neboť horní část těla je specificky těžší a proto se otočí. Úrazové změny tu bývají zpravidla na hlavě (zlomení lebky)m ale i kterýkoliv vnitřní orgán může být poškozen, zvláště nacházíme utržení nebo roztržení srdce v pravé polovině, roztržení srdečnice a jater. K diagnose vraždy, sebevraždy nebo náhody všímáme si, jak daleko dopadl od kolmice, vedené s místa pádu k zemi (sebevrah se spíše při skoku odrazí a padá dále, posléze pak známek jiného násilí na mrtvole nebo na šatstvu, jak tomu bývá při pádu se skály nebo schodů, kdy tělo se převaluje a naráží na dolejší ležící části, takže sebevražda není pravděpodobná“.

Tajemství pitevního protokolu

Je vidět, že se pan profesor učil velmi těžce novým poznatkům, protože přes fakt, že se objektu Janíček 10. Března 1948 dle pitevního protokolu mělo utrhnout srdce při pádu z pouhého druhého patra [Srdečnice byla v oblouku napříč kolmo přetržena, okraje trhliny byly nerovné a vazivo kolem srdečnice bylo podlito černou sraženou krví]., což mělo být příčinou jeho smrti, tak tvrdošíjně setrval ještě v r. 1949 na stanovisku, napsaném v r. 1937: Při pádu z letadla, tedy při pádu s těchto tak značných výšek skoro v každém případě nalezneme trhlinu srdečnice i přetržení srdečnice v oblouku. (s.524) První, co mu při pitvě objektu Janíček muselo napadnout, že tělo spadlo z oblaků, respektive přímo z letadla.

V zoufalství komentoval tento svůj pitevní nález slovy: Roztržení srdečnice vykládá se tím, že dopadne-li tělo z výše na zem, při dopadu se tělo v letu zastaví, ale srdce jako orgán specificky značně těžký setrvačností letí dál. Srdečnice je právě svým pravým obloukem fixována k páteři, tedy se přetrhne v tomto místě. Podobným způsobem vzniká i roztržení srdce. Když je srdce v letu náhle zastaveno, tu krev nalézající se v srdci pokračuje setrvačností v letu a v místě nejmenšího odporu, tj. v předsíni nebo pravé komoře, se roztrhne.

Pan profesor sice zaznamenal černou krev, o čemž ve svých skriptech napsal, že starší skvrny bývají do hněda až do černa (s.41) Ve své učebnici tvrdil, že na skvrně samé se účinkem světla mění hnědočervená barva v hnědou, pak šedohnědou a posléze úplně šedou. (s.152). kyslíku kůži za chladu, ale nezaznamenal zřejmě na těle světle červené mrtvolné skvrny, o nichž ve svých skriptech napsal, že za 15 hodin po smrti jsou nejintenzivnější, později mizí, ale nezmizí úplně (s.33-34),a to ani v jejich červenofialové podobě, jak je uviděl na těle objektu Janiček ohledající lékař na místě činu MUDr. Tlustý, který z toho byl v Jiříkově vidění. V pitevním protokolu se mluví o vyznačené ztuhlosti a světle fialových mrtvolných skvrnách splývajících na zádech.

Možná, že pan profesor si vzpomněl na to, co psal ve své učebnici o negativním pitevním nálezu v případě 11letého děvčete, které přinutila jeho matka vlézt do sudu s ledovou vodou a ještě jí vylila vědro ledové vody na hlavu, načež nastala smrt. Při umrznutí pitevní nález není nijak charakteristický a jen per exclusionen možný. Bývá tu kůže bledá, tvrdá, v hrubé řasy složená, husí kůže, stažení šourku a pyje, ale znaky ty nemají diagnostické ceny, neboť se vyskytují i u zmrzlých mrtvol. Také bez významu je světle červená barva skvrn mrtvolných, neboť ta se též vyskytuje u mrtvol ležících v chladu. Uvnitř těla nalezne se překrvení plíc a srdce. V srdci bývá krev světle červená, řidká, vzácněji sražená, v levém srdci světlejší, než v pravém, neboť v plicích se silněji ochlazuje a tím se stane světlejší a jako taková dostane se do levého srdce. Nastane-li smrt při teplotě nad nulou, je nález vůbec negativní, nejspíše ještě se nalezne oedem plic. V cevách může býti i krev sražená, ale po rozmrznutí je tekutá. Po rozmrznutí mrtvola rychle hnije, poněvadž následkem hemolysy plasma rychle transduje do orgánů. Co zaviňuje smrt, není přesně zjištěno. Podle jedněch jde o náhlé přeplnění vnitřních orgánů krví, podle jiných o rozrušení červených krvinek chladem, podle některých o nepříznivý vliv chladu na hladká i příčně pruhovitá vlákna svalová. Nejspíše smrt nastane celkovou obrnou nervstva s obrnou cest dýchacích. Smrt nastane za neurčitě dlouhou dobu, obyčejně za několik hodin, někdy i dříve (s.763-764)

I kdyby pan profesor chtěl podat trestní oznámení na neznámého pachatele, ocitl by se tedy v důkazní nouzi. Sám pitval nadporučíka, který se sřítil s letadla s výše 70 m., dopadl na travnatou louku, ale na těle neměl vůbec ani nejmenších traumatických změn. Šlo o udušení shockem. Druhý s ním se v letadle nalézající vojin utrpěl mnohonásobné trhliny útrob a zlomení kostí. Šarže mají vždy kliku. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk byl viděn živý zhruba o půlnoci ve svém bytě v Černínském paláci. Tyto nálezové okolnosti zkrátka nenasvědčovaly tomu, že promrzlý a omrzlý, ale možná ještě dýchající objekt Janíček se zátěžovými dlahami na nohou mohl být vyhozen z nízko letícího letadla někde v Jeseníku do sněhu, aby v tom vzduchu příliš nerotoval. A kdo by pomyslel na dvojníka, když mu totožnost mrtvého přímo na pitevně dosvědčili osobní strážce Vyšín a dva osobní tajemníci pana ministra, kteří už mermomocí netoužili po ničem jiném, než tomu mrtvému na katafalku dávat sněženky za levé ucho. Ale o tomto procesu identifikace měla být učiněna v protokolu podle předpisů zmínka, ale chybí tam. V pitevním protokolu je třeba uvést, co bylo lékařům oznámeno, potom, že totožnost byla zjištěna (Hájek, 1937, s.64).  Takže raději některé identifikační znaky, které byly zjistitelné při vnější prohlídce mrtvoly, vynechal (např. zuby).  Mimochodem, soudní ohledání mrtvého se má vykonati jen na vyzvání příslušného soudu vyšetřovacího. Byla-li zemřelá osoba léčena, má léčící lékař být přítomen a vyslechnut o průběhu nemoci. (1937, s. 62). A přitom samotná pitva byla příliš uspěchaná. Rozhodně nesmí se dříve mrtvola otevírati, dokud i vnitřní orgány zcela nevychladnou, tedy nikdy dříve než za 24 hodin (s1937, s.65)

Zhroucení času, aneb počátek konce světa, jak ho známe dnes.

Proč však pád z výšky v Černíně 10. Března 1948 mohl vyvolat revoluci v soudním lékařství, respektive ve forénzní biomechanice, proč už dnes nevyvolává údiv, že to tělo padalo jako svíce? Protože jsme se tak naučili také padat, změnili se naše možnosti. Tedy proč mohl a musel profesor Hájek zaměnit slovíčka vždy, respektive bez výjimky slovem zpravidla. Došlo k posunu těžiště lidského těla, vyrostli jsme, zvláště dolní končetiny se prodloužili, čímž jsme zvýšili šance padat téměř ve svislici, horní část těla přestala být specificky těžší, těžiště lidského těla se posunulo. Objekt Janíček se stal předskokanem do nové éry.

To pana profesora Hájka jako vědce tak rozrušilo, že zpočátku odmítl uznat, že něco takového může existovat, odmítl uvěřit v existenci takové anomálie, takového strašidla, tak do protokolu ani neuvedl, jak je mrtvola přesně stará (1937, s.52), použil formulaci asi 62 let, i když  měl před sebou údajně mrtvolu známého ministra. A začal se chovat, jako by pitval nějakého bezdomovce, nikoliv ministra zahraničních věcí, kdy kvůli možným dalším všelijakým vyšetřovacím komisím a možným soudům, i třeba i kvůli možnému pádu vlády a změně režimu, bylo nutné důtklivě a puntičkářsky dodržet veškeré formality. V jeho učebnici požadavky na zevní nález na mrtvole zabírají přinejmenším třináct stran textu (1937, s. 56-69), v pitevním protokolu snad půl strany formátu A4.

Objekt Janíček, ležící na vnitřním dvorku Černínského paláce, na to kouká a říká si sám pro sebe. V r. 1948 jsem tu přistál a hned mi někdo strčil sněženky za pravé ucho, což mělo vést k vítězství Západu ve studené válce (Antonín Sum), však mi je také hned zakázali, v r. 1952 odsoudili Slánského, v r. 1956 z hrdinů světového proletariátu udělali zločince, tedy i z pana ministra Masaryka, přítele lidu. Aby se ten americký agent Chruščov rehabilitoval, tak v r. 1960 aranžoval kubánskou krizi, v r. 1964 se ho zbavili. Současně přišel ten německý pisálek s tézí, že pana ministra odkráglovalo nějaké komando, v r. 1968 začalo první přešetřování způsobu odchodu pana ministra do Izraele a přijeli kvůli tomu tanky do Prahy, pak v tom mám nějak mezery, ale určitě by se něco našlo.  V r. 1988 zase můj případ otevřel nějaký komunistický pisálek Brož, nová a nová šetření okolností mého skoku z okna se konala v letech 1992, 1996, 2000, 2004, 2008. V r. 2012 do toho se začal montovat ten řezník.

Co to jsou za roky? Nejedná se tak náhodou o přestupné roky, tedy o roky, v nichž se otevírá znova a znova okno pro možnost změnit trajektorii dějin zásahem nějakých přivandrovalců z budoucnosti? A pokud bych tedy chtěl změnit dějiny nějakým žádoucím směrem, tak co jiného bych udělal, než se pokusil nějak modifikovat vnímání událostí okolo mého skoku z okna koupelny v Černínském paláci, události, tedy možnosti, která byla neodvratně nastartována právě 29. Února 1948.

Vypadá to, že za tím šarpačkováním o mou mrtvolu nestojí ani tak nějaký souboj tajných služeb, ale spíše souboj strážců a rozvracečů času. Nějací disidenti, partyzání a odbojáři z budoucna se tu pokoušejí zastavit běh dějin a světa k štastné liberalistické či komunistické idylce. Pokud se tomu řeznikovi něco z toho povedlo, tak stojíme na počátku konce světa, jak jej známe dnes. Všechno bude jinak. Moje doporučení pro všechny účastníky toho děje. Dobře se dívejte, to už v životě neuvidíte. Nejlepší místa jsou za chvostem času, kde se nalézají jeho odpadky.

Ale třeba to ještě nebude tak horké. Agenti, cestování v čase a konec světa, to už jsou poněkud vyčpělé divadelní rekvizity. Poslední slovo, ta úplná pravda, příliš silná pro fantazii (podmínka řešení kauzy Masaryk dle paní Dawenportové), ještě asi tedy nebyla vyřčena.          

Obrázek převzat z  Hejl, Jaromír. Biomechanická analýza přemetu přes koně vpřed. Brno: FSS MU 2009.

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.