Kde domov můj?

30.1.2011 17:09
Dne 27. ledna 1945 byl osvobozen vyhlazovací a koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau. Na čtvrtek tak připadl Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Tato dvoubarevná koláž je dodatečnou vzpomínkou na naše spoluobčany, které postihlo toto veliké neštěstí.

Rabín Dajem z Lodže byl hračka pana Brenskeho, jak tomu také může být; dovedl krásně zpívat, na což se přišlo čirou náhodou; když měl být stařec zaplynován, nevhodně povzbuzoval zpěvem umírání svých bratří, takže ho pan Brenske slyšel až za dveřmi; otevřel, vytáhl ho a určil mu tento líbezný zpěv jako práci a povinnost v sušárně.

*Židy z Terezína, z ghetta poblíž Prahy, umístili do zvláštního tábora, zvaného Bauabschnitt IIb, zkrátka BIIb. Oba tábory odděloval plot z ostnatých drátů nabitých elektřinou, nedal se přelézt, ale mohli jsme přes něj mluvit.

Ráno jsem se vydal na obhlídku situace. Zjistil jsem celou řadu překvapujících skutečností: rodiny – muže, ženy i děti – nechali pohromadě a nikoho neposlali do plynu. Směli si vzít do tábora svá zavazadla, neostříhali je dohola, ponechali jim vlasy.

Situace se tedy lišila od všeho, čeho jsem až dosud byl svědkem. Ničemu jsem nerozuměl. Avšak v ústřední registratuře zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená Sonderbehandlung, zvláštní zpracování čili jinými slovy – plynovou komoru. A s karanténou jsme také měli své zkušenosti! Přesto nám připadalo absurdní, že by někoho drželi šest měsíců v táboře a pak ho poslali do plynu. Vzhledem k tomu jsme uvažovali, zda SB, Sonderbehandlung opravdu znamená jenom smrt v plynové komoře nebo má-li snad také i jiný význam. Šestiměsíční lhůta měla uplynout 7. března (1944).

V prosinci, myslím, že kolem dvacátého přišel další transport z Terezína, opět asi čtyři tisíce lidí, které právě tak jako předešlé zařadili do tábora BIIb. Rodiny tam stále ještě žily pohromadě. Staří, mladí, nikoho nesebrali…Měli pořád vlasy, zavazadla, nosili civilní šaty. Také se s nimi docela jinak zacházelo. V jednom bloku zřídili školu a děti si velmi brzy založily i divadelní soubor. Nežili samozřejmě moc pohodlně, protože byli stěsnaní na malém prostoru – během šesti měsíců z prvních čtyř tisíců zemřelo tisíc lidí.

Snad se ona také vždycky bála smrti více než ostatní členové rodiny; možná, že nebyla tak pobožná jako oni, aniž věděla proč; jako by bůh zavinil, že tak zapochybovala, je-li v souladu s jeho všemohoucí dobrotou, aby je Němci takto trápili, aby je rozehnali jako prašivé stádo a právě tak s nimi zacházeli. Anebo to bylo proto, že měla bujnou fantazii; dovedla si to představit daleko hmatatelněji a slyšela přece na každém kroku, co dovedou a od čeho je tábor.

**Jednoho dne jsme byli v Terezíně zařazeni do transportu na východ. Naložili nás do dobytčích vagónů a cesta trvala dva dny a jednu noc…Bylo to v prosinci 1943, ale ve vagónech bylo horko, protože sálalo z našich vlastních těl. Večer vlak zastavil, večer druhého dne, otevřely se dveře a ohlušil nás strašný řev: „Raus, raus, raus!“ Zústali jsme na chvíli jako zkamenělí – co se to děje? Kde jsme? Venku jsme viděli pouze esesáky a psy. V dálce svítila řada reflektorů. Kde to jenom jsme? Co znamenají ty tisíce světel? A stále ten povyk: „Raus, raus, raus!“

Ano, přesně tak a k tomu „schnell, schnell, schnell!“ Vylezli jsme z vagónů a stoupli si do řady. Kolem pobíhali lidé v pruhovaných uniformách. Zeptala jsem se česky jednoho z nich: „Kde jsme?“ Byl to Polák, rozuměl mi a pravil: „Auschwitz.“ Nic mně to neříkalo. Co je to Auschwitz? Neměla jsem ani zdání…

Zavezli nás do takzvaného familienlágru, do rodinného tábora BIIb, společně děti, muže i ženy, bez předběžné selekce.

Potom za námi přišli vězňové z mannerlágru, z mužského tábora, a povídali, že Osvětim je vyhlazovací tábor, ve kterém spalují lidi. Nevěřili jsme jim. V táboře BIIb už byli lidé z dřívějšího transportu, který odejel z Terezína v září, tři měsíce před naším. Ani oni těm zprávám nevěřili, protože všichni zůstali pohromadě. Nikoho neodvedli, nikoho nespálili. Žádným těm řečem jsme nevěřili.

Jednou – ještě ve Varšavě, než se dostal k moci kaprál s knírem – přišel do bytu v Nízké ulici mladík, který doporučoval otci a dědovi, aby přemýšleli o možnosti vyměnit šlapací zařízení svých soustruhů na dřevo za elektrický motor. Vrátili mu jen úsměv, s nímž pohlížel na jejich Kateřinu, tančící, jako by chytala ve vzduchu hudbu…..Mladík byl příjemný, a Kateřina se mu líbila. Bylo jí dvanáct roků a pozval ji k nim; - směla tančit o přestávce na jejich odborové schůzi, kde někdo volal „dřevosoustružníci, spojte se!“ Vybavila si i teď rytmus dřevosoustruhů, na nichž děd i otec kouzlili dřevěné figurky, izolátory pod elektrické vypínače a nástavce a držáky na nářadí. Snila tehdy o tom, že odejde s mladíkem z domu, daleko do Francie, odkud znala životopis Josefiny Bakerové. Viděla v duchu před sebou kabaretní prkna, hladká jako led v zimě na řece Visle. Někam to odešlo a něco jiného přicházelo; bylo by to jako most, po kterém ten, kdo přejde, dospívá, a právě tak to teď cítila. Stála na mostě a bylo nutné ho přejít a ne dřepět na místě; i kdyby ji v tom ohrožovaly oheň a síra.

*Přibližně koncem února 1944 rozšířili nacisté pověst, že české rodiny budou převezeny do jiného tábora a to do jakéhosi Heidebrecku. Jako první opatření k tomuto kroku oddělili první transport od druhého a jednou v noci ho přemístili do karanténního tábora BIIa, do mého tábora.

Mohl jsem se tedy nyní s těmito lidmi bezprostředně stýkat. Zašel jsem za Freddym Hirschem a vysvětlil mu, že jedním z důvodů, proč přeložili jeho transport do karanténního tábora, může být i fakt, že ho celý 7. března pošlou do plynu. Zeptal se mne, zda to vím určitě. Ne, nevím, odpověděl jsem, ale je to velmi pravděpodobné, neboť neexistuje žádný signál, že by nějaký transport měl opustit Osvětim. V kancelářích, v nichž má odbojová organizace své lidi, by o takovém transportu museli vědět. Ale nikdo takovou informaci nemá…..(svědectví pokračuje)…..Příštího dne mně jeden člen odbojové skupiny potvrdil, že určitě půjdou do plynu:sonderkommando dostalo uhlí, aby je mohlo spálit. Vědělo se přesně, pro kolik lidí, kdo přijde na řadu…Vše bylo přesně naplánováno! Takže jsem znovu zašel za Freddym a oznámil mu, že už není žádných pochyb – on i celý jeho transport skončí za osmačtyřicet hodin v plynové komoře.

Teprve teď ho přepadly starosti. Pravil: „Co se stane s dětmi, jestliže povstaneme?“ Měl neobyčejně vřelý vztah k dětem. ..…(svědectví pokračuje)…..(Kde jste s ním mluvil?) U mne, na bloku. Dále jsem ho přesvědčoval, že je nezbytné mít nějakého vůdce a že on byl za něj vybrán. Na to mi řekl, že chápe situaci, že však kvůli dětem se nemůže rozhodnout. Neuměl si představit, že by měly být ponechány na pospas osudu. Byl přece něco jako jejich otec. Bylo mu teprve třicet, ale jeho vztah k dětem byl vskutku hluboký. ..…(svědectví pokračuje)…..Po sebevraždě Fredyho Hirsche už všechno šlo rychle. Sdělil jsem několika ostatním to, co jsem předtím sdělil Hirschovi. Potom jsem odešel do tábora IId, abych se poradil s vůdci odbojové organizace. Dali mi chléb pro české Židy! A cibuli! A řekli mi, že ještě nic nerozhodli, abych prý přišel později…Ve chvíli, kdy jsem rozděloval lidem chleba, vyhlásili v celém táboře přísný zákaz vycházení. Veškerá činnost samosprávy ustala, zdvojily se stráže, které obklíčily karanténní tábor kulomety. Ztratil jsem spojení. Téhož večera šel celý transport do plynu. Naložili české Židy na nákladní auta. Všichni věděli, oč jde. Drželi se velmi dobře. Snad se přece jen trochu utěšovali…až do konce…Neboť esesáci je ještě jednou ujistili: „Směr Heidebreck!“ To by ale vozy, když vyjely z tábora, musely odbočit vpravo. Ony však jely vlevo a tam byl po pětistech metrech pouze jediný cíl – krematorium!

„Nu holobrádku“, řekl poručík Schillinger ochraptělým hlasem svému mladšímu zástupci, „pohleď na dílo samého židovského pánaboha.“ Vojáci si na okamžik odmysleli všechno, čím ji pohaněl a předem zneuctil její původ. Teprve teď ji chtěl poručík Schillinger přimět k tomu, aby shodila i to poslední; jeho rty zvhly jako by pil. Najednou sprostě zaklel. “Čeho se bojíš, ty Carmen ze Židů?!” A prořekl ještě něco horšího, co přivedlo i muže v hloučku na pokraj poznání.

***Tu noc jsem byl v krematoriu číslo dvě. Sotva lidé slezli z nákladních vozů, ozářili je reflektory a hnali koridorem až ke schodům, které…které vedly do svlékárny, až…až…až k těm schodům museli utíkat, oslepovaly je reflektory. Tloukli je a kdo nemohl běžet, toho esesácii namístě ubili. Zkrátka – použili proti těm lidem neslýchaného násilí. A najednou…- (Všechno beze slova, bez jakéhokoliv vysvětlování?) – Bez ničeho. Jakmile slezli z těch…z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odtud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule na sloupy toho takzvaného mezinárodního informačního centra, o němž jsem se už zmiňoval, „centra“, které jim nahánělo takovou hrůzu…Nápisy je ani trochu neuklidnily, naopak, způso…zapůsob…naplňovaly je děsem, vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává. Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery…tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím.

„Dolů s tím hadrem! Zatančíš nám, jak si budeme přát!“ Bylo by možné uvádět více, ale není to třeba. Uvolnila nejprve nejsvrchnější knoflíček, pak prostřední. „Nic si z toho nedělej,“ povzbudil ji Horst Schillinger naposled. „Na tomhle koupališti se opaluje nahá každá slušná ženská.“ To povzbudilo zatím nejsilnější smích. Jen proto asi dodal spíše k nim než k ní samé: „Půjčujte si prádlo u nás, se zárukou. Naše značka.“ Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnala ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kde se nejsrdečněji smál; oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošlo už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného nestalo…Když se dohmátl rukama, byla už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím.

***Najednou jsem spatřil, jak se schodů scházejí nějací esesáčtí důstojníci, mezi nimi i lagerfuhrer, velitel tábora Schwarzhuber, který se jim jen krátce předtím čestným slovem důstojníka SS zaručil, že…že je…že je pouze přemísťují do Heidebrecku.

„Vzpamatujte se pánové, bylo by neštěstí, kdybyste se nedostali včas na cestu. Všechno je vyřízeno a po koupeli s vámi osobně promluví, váš diplomatický zástupce. Všichni, s nimiž jsem hovořil, na vás už čekají. Venku je švýcarský lékař – guvernér. Pánové, proboha klid.“…..Odpověděl mu znovu výstřel Kateřiny Horovitzové, na kterou ve svém apelu zapomněl.

***Pak jsem viděl, jak jeden člověk...jak lidi začali…jak začali křičet a volat: „Heidebreck byl podvod! Obelhali jste nás! Chceme žít! Chceme pracovat!“ A stáli přitom tváří v tvář těm esesáckým katům. Jenže oni…oni se tvářili, jako by se jich to netýkalo. Rozhlíželi se jen tak kolem, ale najednou se dav pohnul, směrem k těm pacholkům…k těm esesáckým pacholkům, pravděpodobně, aby jim ukázal, jak lhali. Vtom však přiskočili stráže…stráže se s holemi vrhli na lidi a zase jich řadu potloukly. Ve svlékárně… (Ve svlékárně?) Ve svlékárně. Za této situace užili esenci zvlášť brutálního násilí, kterým teď…kterým chtěli donutit ty lidi, aby se svlékli. Několik jich poslechlo, ale jenom docela malá…malá skupinka. Většina, většina rozkaz…většina ignorovala ten rozkaz. A náhle jsem slyšel, jak sbor začal…jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu a Hatikvu. Strašně mě zdrtilo to…to… Přestaňte natáčet! …to co provádějí s mými krajany a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu. Proč jsem měl žít, k čemu? A tak jsem se k nim připojil a šel s nimi do plynové komory, rozhodnut, že zemřu. Společně s nimi.

Potom mne ale obklopili nějací lidé, kteří mne znali, protože jsem byl několikrát se svými přáteli…chodil jsem občas s některými zámečníky do familienlágru, a také ke mně přišlo několik žen, podívaly se na mne a řekly…Už…už v plynové komoře… (Už jste byl uvnitř?) Uvnitř, v plynové komoře. A ty ženy mi tedy…tedy jedna z nich mi řekla: „Ty chceš taky zemřít, ale to by nemělo žádný smysl. Čeho bys dosáhl? Život nám svou smrtí nezachráníš. Musíš odsud pryč, musíš ještě povědět ostatním, jak jsme trpěli, co na nás spáchali…co se s námi stalo.“

A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále: „Ty má maličká, ty má nežná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“ A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.“

Použitá literatura:

  1. 1) Arnošt Lustig, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, MF, 1990
  2. 2) Claude Lanzmann, Zpráva o velikém neštěstí, Nakladatelství Svoboda Praha 1991 (*Rudolf Vrba , československý Žid, který přežil Osvětim, nyní žije v New Yorku (str. 135) //**Ruth Eliasová, česká Židovka (nyní v Izraeli), která přežila Osvětim, kam ji deportovali z Terezína (str. 134)//***Filip Muller, československý Žid, který přežil pět likvidačních akcí sonderkommanda v Osvětimi (str. 140))

Přidat Komentář

Předmět:
Text:

Scroll upScroll down


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

ivan-zahradka
Dnes dne 26. února 2011 zemřel Arnošt Lustig, jehož laskavá a přívětivá tvář se na Vás dívá z fotografie. Naše země utrpěla bolestivou ztrátu, a zůstává po něm prázdné místo, které nemůže nikdo vyplnit. V našich srdcích zůstává navždy, na svém místě, u mne na tom nejhezčím, které tam jen umím nalézt.