Kdosi nás prý stále rozděluje...

Tzn. že máme všichni stejně myslet, stejně konat a ke stejnému cíli mašírovat? Jako stádo dobytka, které se též žene za krávou, která má na krku zvoneček?

Ano, bohužel, jiný smysl tohle vytrvalé poukazování na rozdělování národa mít nemůže – aspoň mi se jej nepodařilo vypátrat, a vsadím se, že líp se nepovede ani vám. Takže je to jasné: máme tvořit jednotný národní houf, sevřený a nerozdělený. Ale jaké pojivo, jaká myšlenka či idea se má ke zcelení (říkalo se kdysi ke zglajchšaltování), tohoto kýženého jednotného houfu použít, když ony jej de facto – vedle onoho kohosi a nejčastěji tedy našeho prezidenta – rozkládají už samy politické strany, rozprostřené od toho nejpravicovějšího k tomu nejlevicovějšímu u nás? To se stanou předmětem nářku nakonec i ony (myslím jejich systém), samozřejmě až poté, co se z cesty odvalí kláda hlavní?

A půjde se dál na cestě za národem sjednoceným, ale nejspíš už ne jen národem, ale celým společenstvím, evropským a severoatlantickým – a ovšem též protiruským? Protože právě tohle se skutečně jeví být oním zamýšleným scelujícím pojivem, shora zmíněným.

Logika takovéhleho vývoje je neúprosná a všichni cítíme, vidíme i slyšíme, že takto se nám už dnes vykolíkovává cesta do dnů budoucích. Mnohým se to možná od pohledu líbí, ale my ostatní, kteří bychom si rádi uchovali hlavy k tvoření vlastních úsudků, bychom si měli všímat, z kterého tábora se nejúporněji hlasy o rozdělování národa ozývají. Protože ty hlasy budou sílit i drsnět a možná až v uších zaléhat.