Konec války proti Libyi v nedohlednu

Původní cíl operace – rychlé svržení a zavraždění Muammara Kaddáfího a předání moci nad celou zemí povstalcům z Benghází – nevyšel a z Libye se stává druhý Afghánistán. Obama, do něhož mnoho lidí na celé planetě vkládalo naděje, že zahájí novou éru diplomacie, která bude pravým opakem Bushovy „politiky velkého klacku“, naopak navázal na jeho odkaz a útokem na Libyi pokračuje v další ropné křížové výpravě. Jeho předchůdce mu však zanechal díky nákladným válkám v Iráku a Afghánistánu prázdnou státní pokladnu, takže USA jako světový četník mají v současnosti velmi ztíženou pozici.

Při rozhodování o pokračování vojenských operací v Libyi jednal Barack Obama navzdory doporučením Pentagonu a ministerstva spravedlnosti, jejichž odborníci zastávají názor, že bombardování Libye spadá do právní definice „válečného nepřátelství“, a nemůže tudíž pokračovat bez schválení Kongresem. Předseda Sněmovny reprezentantů varoval Obamu, že bude-li účast USA na vojenských operacích v Libyi pokračovat bez souhlasu Kongresu po 19. červnu, jeho vláda poruší zákon o vojenských pravomocech z roku 1973 a žádá ho o předložení právních důvodů pro pokračování vojenské akce. Podle zákona může prezident vyslat vojáky do zahraničí jen se souhlasem Kongresu nebo v přísně vymezených případech. Vojenská akce bez souhlasu zákonodárného sboru může trvat nejvýše 60 dnů a dalších 30 dnů má hlava státu na stažení vojáků. Přestože je zákon formulován zcela jasně, v minulosti ho často ignorovali republikánští i demokratičtí prezidenti a ani laureát Nobelovy ceny míru v tomto směru nepřinesl změnu. Obama tvrdí, že účast Washingtonu v bojových operacích je omezená a nezahrnuje vyslání pozemních sil. Skupina republikánských i demokratických kongresmanů se však obrátila na soud a obviňuje ho z nezákonného postupu. Obama i Clintonová podle nich pošlapali Ústavu a právo USA.

Zapojení Spojených států do bombardování stojí americké daňové poplatníky dva miliony dolarů denně. Finanční situace USA je zoufalá, což si prezident dobře uvědomuje, a proto hlavní tíhu válečných operací svěřil Francouzům a Britům. Američtí zbrojaři však potřebují další kšefty. Bez předložení hodnověrných důkazů obviňuje NATO a Mezinárodní trestní soud libyjskou vládu ze znásilňování a masové distribuce Viagry svým jednotkám. Má tato trapná propaganda ospravedlnit „humanitární misi“ na ochranu libyjských žen a zároveň připravit půdu pro nepopulární pozemní útok na Libyi?