Konflikt v Sýrii se vyřeší jen s Asadem v čele

bashar assad
14.10.2015 08:44
To, k čemu se již nějakou dobu dle různých indicií schylovalo, se stalo skutečností. Rusko se začátkem října připojilo k leteckým náletům na cíle teroristů v Sýrii. Reakce představitelů Západu včetně NATO byla očekávatelná – více či méně dali najevo, že zapojením Ruska do kampaně proti teroristům z pseudostátu IS a tzv. umírněným povstalcům se situace v těžce zkoušené zemi ještě zhorší. Jako by zapomněli na to, kdo tuto situaci zapříčinil. EU, NATO a USA se nadále předhánějí ve svém pokrytectví a neschopnosti řešit a vyřešit současné naléhavé otázky nejen v geopoliticky citlivé oblasti Blízkého východu.

Základem je zpochybňovat veškeré úsilí Ruska v Sýrii a s tím související informační válka, viz např. informace londýnské SOHR (Syrian Observatory for Human Rights; ve skutečnosti politické zájmové skupiny syrské „umírněné“ opozice) o údajných ztrátách na životech „umírněných“ povstalců hned první den ruských náletů na pozice teroristů na západě země kolem města Idlibu apod. Ačkoli tyto a jiné zprávy jsou obtížně ověřitelné, EU, USA a NATO je přebírají jako fakt. Je to pochopitelné; jejich plán na odstranění syrského prezidenta Bašára al-Asada (nepřímo i za pomoci IS) dostává trhliny. Nemohou Rusku přiznat žádný úspěch, protože by tím zároveň připustili, že roční letecká kampaň koalice zhruba 60 zemí včetně např. sunnitských monarchií Perského zálivu namířená proti IS selhává. Je to zcela jistě i kvůli i ruské angažovanosti na východní Ukrajině, nicméně v zájmu vyššího cíle by mocnosti měly být pragmatické a geopolitické ego nechat alespoň na určitou dobu doma.

Oheň do ohně nepřilévá Rusko, ale Západ. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že s Asadem mír v Sýrii není dosažitelný, nebo se nechá při zářijovém setkání s generálním tajemníkem OSN Pan

Ki-munem slyšet, že „podpora prezidenta Bašára Asada (ze strany Ruska, pozn. aut.) nicméně není konstruktivním příspěvkem k nalezení politického řešení“. Naposledy slíbil Turecku plnou podporu proti terorismu s tím, že zde v případě potřeby může nasadit NATO své síly a instalovat další vojenská zařízení. Zřejmě myslel i Kurdy na severu Sýrie bojující s IS... Otázkou je, odkdy má jakýkoli činitel NATO mandát k tomu, aby určoval, kdo bude či nebude v čele suverénního státu? A odkdy se má primárně vojenská organizace zajímat o politiku v cizích zemích? Jak se zdá, není cizí země jako cizí země, musí zde mít zájem USA, případně EU.

Je pozoruhodné, jak Západ pokračuje v démonizování syrského prezidenta a systematickém podkopávání jeho legitimní moci. Selektivně zapomíná na to, že Asad byl zvolen v červnu minulého roku již potřetí za sebou prezidentem; v těch posledních získal cca 87 % hlasů Syřanů. Loni navíc udělil amnestii 800 politických vězňů a podle blízkovýchodních měřítek patřil a patří mezi nejumírněnější politické vůdce v oblasti, přičemž bral ohledy na náboženské a etnické menšiny. Obrat ve vztahu k němu ze strany Západu není překvapivý, stejně se zachoval např. i k zavražděnému libyjskému vůdci Muammarovi Kaddáfímu. Své si přisadilo i dnes nevyzpytatelné Turecko, resp. její prezident Recep Erdogan, když označil ještě v roce 2011 Asada za přítele, aby o pár měsíců později v září uvedl, že „Syřané svému prezidentovi nevěří“, a začal vyzbrojovat a financovat společně se Saúdskou Arábií již zmíněné umírněné teroristy. Zde se snad nejvíce projevuje arogance tzv. západního společenství, které naprosto ignoruje vůli lidu v suverénní zemi a snaží se všemi prostředky oslabit její legitimitu. Je směšné, že Západ již od ozbrojeného povstání v Sýrii dělí teroristy na „umírněné rebely“ a radikální teroristy. Ten, kdo vezme do ruky zbraň a útočí proti infrastruktuře státu a jejím bezpečnostním složkám, přičemž chce tímto konáním docílit změny režimu, naplňuje definici teroristy. Neexistuje žádný „umírněný“ a „radikální“ terorista. Je hanebné, že EU a USA otevřeně podporují terorismus a stále nechápou, že ostrakizováním legitimně zvoleného prezidenta se situace v Sýrii neuklidní.

Je ještě smutnější, jaká záminka vedla k válce v této zemi. Představitelé Západu odkazují na krvavý incident v syrském městě Dará, který se udál v březnu roku 2011. Jak uvádí v článku z května téhož roku nevládní kanadská organizace Global Research (www.globalresearch.ca), zabývající se globálními otázkami, tato událost nebyla „pokojným protestem“, jak se nám snaží západní politici namluvit. Server cituje izraelskou rozhlasovou stanici a internetový zpravodajský portál Aruc Ševa (The Israel National News), jež v inkriminované dny reportovala, že „v pokračujících násilných střetech, které vypukly minulý čtvrtek ve městě Dará na jihu Sýrie, bylo zabito sedm policistů a nejméně čtyři demonstranti. V neděli bylo během nových násilností zapáleno ústředí strany Baas a soudní budova“. Jak dodává, totéž tehdy potvrdil i libanonský deník Ya Libnan. Pokojná demonstrace obvykle nezahrnuje zabíjení policistů, podpalování budov či zapalování aut. To však evropské ani americké politiky nazajímá. Tímto incidentem se vlastně vracíme k událostem „arabského jara“, které jako náhlá vlna smetlo dlouholeté vládce v Tunisku, Libyi či Egyptě. Západní politici v té době (přelom roku 2010/2011) začali najednou upozorňovat, že vládci v Egyptě, Tunisku, Alžírsku či Libyi potlačují „pokojné“ demonstrace a že diktátoři v čele těchto států nemohou déle zůstat. Zajímavé je, že dříve s těmito „diktátory“ spolupracovali – viz např. Kaddáfího návštěva Bruselu na jaře roku 2004 krátce poté, co se Libye vzdala zbraní hromadného ničení a uznala odpovědnost za atentát na letadlo nad Lockerbie z roku 1988. Někdy stačí Západu málo k usmíření se a málo k obrácení se k jiným zády... Naposledy se tento vzorec jednání uplatnil na Ukrajině, kdy politici EU a USA jednohlasně obviňovali tehdejšího prezidenta Viktora Janukoviče z toho, že vydal rozkaz ke střílení demonstrantů. Nikdo ale toto tvrzení zatím věrohodně nedokázal.

Co se týče tvrzení evropských a amerických politických špiček, že Rusko se vojensky zapojilo do bojů v Sýrii primárně za účelem pomoci syrskému prezidentovi udržet se v čele země, mají pochopitelně pravdu, i když Moskva tvrdí oficiálně něco jiného. Je to každopádně logický a racionální tah, nikoli nepříjemné překvapení či hazard. Motivace Ruska jít do Sýrie má ale více důvodů. Hlavním je, jak již bylo řečeno, nedopustit pád syrského prezidenta. Teroristé z IS se mj. dostali na dohled ruské letecké základny ve strategicky důležitém přístavu Lázikíji (Latákie). Za druhé: Rusko chce zabránit teroristům z Kavkazu, kterých jsou podle různých odhadů v Sýrii tisíce, v návratu zpět do vlasti, a chce je likvidovat přímo na bojišti. Rusko chce také ochránit původem kavkazské Čerkesy, kteří jsou v Sýrii v ohrožení a z nichž někteří se již za ruské pomoci dostali do své původní domoviny. Jejich vztah k ní je kvůli historii (vyhnání carským Ruskem na Blízký východ a jinam v 19. století) poněkud složitý, nicméně v Rusku jim v současnosti hrozí objektivně menší nebezpečí než v Sýrii. V neposlední řadě jde Rusku o to ukázat EU a USA, že jsou na rozdíl od nich schopni efektivně řešit palčivé globální problémy a že bez Ruska není možné budoucnost Sýrie vyřešit.

EU, USA ani NATO si neuvědomují, že svým přístupem k řešení války v Sýrii a Iráku, např. cvičením „umírněných“ povstalců a zarputilým trváním na odstranění prezidenta Asada, nahrávají zájmům konzervativní sunnitské Saúdské Arábie a Kataru, jež se na výcviku a financování teroristů od samého počátku výrazně podílejí. Vzpomeňme jen aktivity bývalého velvyslance v USA a synovce saúdského krále prince Bandara bin Sultána, který byl jedním z největších mecenášů tzv. syrské opozice a z pozice šéfa jedné z tajných služeb měl podněcovat „své“ tzv. umírněné bojovníky k systematické destabilizaci Sýrie. USA a z Evropy zejména Francie stále trvají na tom, že politické řešení v Sýrii s Asadem není možné, maximálně připouštějí jeho dočasné působení během přechodného období po skončení války. Mezitím ovšem ostentativně podporují „hodné“ teroristy... Jejich chování připomíná známý citát Alberta Einsteina o definici šílenství: dělat tu samou věc stále znovu a znovu a očekávat odlišné výsledky. Nebo to v Iráku či Libyi bylo jiné? Možná by měli zaměřit více pozornosti právě na Saúdskou Arábii, která patří k nejaktivnějším arabským zemím podporujícím soustavné oslabování pozic vlád v Sýrii i Iráku. Jak upozorňuje zářijový článek v britském The Independent výstižně nazvaný „Říše zla Saúdská Arábie je skutečným nepřítelem Západu“, je to právě sunnitská monarchie, kdo se snaží vyvážet své přísně konzervativní wahhábistické pojetí islámu za hranice. Autorka Yasmin Alibhai-Brownová v článku mj. píše: „Za 14 let, které uplynuly od 11. září 2001, se Saúdové stali agresivnějšími, odhodlanějšími vyhrát kulturní války. Sypou peníze do islamistických organizací a operací, prosazují přísné učení, které si podřizuje ženy a děti, a zatracují liberální hodnoty a demokracii. Provádějí brutální bombové nálety v Jemenu, které po sobě zanechaly tisíce mrtvých a o mnoho více v krajní nouzi.“

Západní představitelé si jen málokdy dovolí otevřeně kritizovat Saúdskou Arábii za porušování základních lidských práv. Když už, tak jen na okraj veškerého dalšího dění. Možná jsou jen nepochopeni, protože koncept lidských práv v evropském slova smyslu v této zemi vlastně neexistuje. Autorka nicméně v této souvislosti výmluvně konstatuje: „(...) Naši (západní, pozn. aut.) vrcholní činitelé se Saúdskou Arábií, zdroji islamistického vymývání mozků a infekce, nepůjdou do konfliktu. Nepůjdou, kvůli ropě a zisku z prodeje zbraní. Političtí zbabělci a nemorální kšeftaři jsou zrádci, skutečnou hrozbou národní bezpečnosti, vlastenectví a soudržnosti. Jak na tato obvinění odpovědí?“ Dobrá otázka, již bychom mohli položit např. francouzskému prezidentovi Hollandovi nebo britskému premiérovi Cameronovi, kteří se tak ochotně stali evropskými mluvčími americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Článek také cituje Laurenta Murawiece, francouzského neokonzervativce, který v roce 2002 napsal o Saúdské Arábii: „Saúdové jsou aktivními na každém stupni teroristické sítě, od plánovačů po sponzory, od kádrů po pěšáky, od ideologů po propagátory.“ V této souvislosti autorka připomíná, že většina teroristů z 11. září byli Saúdové a hierarchie Al-Káidy rovněž.

Někteří evropští politici se, ať již vědomě, či nevědomě, zpronevěřují evropským hodnotám a místo míru v Sýrii a Iráku podporují jejich štěpení. Snad si závažnost problému a neochotu jednat se všemi zainteresovanými partnery začíná uvědomovat i administrativa prezidenta Obamy, jež před několika dny ukončila výcvikový program, který měl za cíl vycvičit tzv. umírněné rebely schopné a ochotné (podle USA) bojovat proti IS. Tato americká iniciativa totiž skončila fiaskem. Nejen že se nepřihlásilo dostatek rekrutů, ale ti, kteří by byli s to být nasazeni na bojiště, neprojevili dostatek motivace se s IS pustit do křížku, protože za většího nepřítele považují syrského prezidenta. Je otázkou, jestli USA při svých současných přístupech k řešení problémů na Blízkému východě vůbec někdy pochopí, že vyhrát válku ještě neznamená vyhrát mír, přičemž nezáleží na tom, kolik peněž do svých válečných snah vloží. Jak připomíná americký Time v článku z 1. října nazvaném „Proč americká armáda nevyhrává“ uvádí, že ani 60 miliard dolarů investovaných do afghánské armády nezabránilo tomu, aby koncem září Tálibán znovu obsadil (po 14 letech) město Kundúz. V Iráku to bylo podle časopisu 20 miliard dolarů, přesto nedokázala loni v červnu irácká armáda odrazit útok IS v Mosulu. Článek v této souvislosti hovoří také o vůli bojovat jakožto základním faktoru ve válce, což přikládá za následek slabým centrálním vládám v Iráku a Afghánistánu. I na základě toho dochází, ač Time jistě není příznivcem syrského prezidenta, k jednoznačnému závěru: „(...) Výsledný neúspěch vytvořil v regionu příležitosti, které využívají Írán a Rusko. Není žádný med sledovat, jak více než

200 tisíc Syřanů umírá ve válce, ale představa, že americká armáda může vnést pořádek do chaosu pramenícího ze staletí náboženské nesnášenlivosti je absurdní.“ Časopis v této souvislosti cituje generálporučíka Boba Otta, hlavního zpravodajského důstojníka americké Air Force, který se vyjádřil, že „opravdovou výzvou, jíž musíme čelit, je probíhající ideologická bitva (...). Toto není vojenský problém.“

Zde článek uhodil hřebíček na hlavičku. Základ všech problémů tvoří staleté soupeření mezi sunnitským a šíitským islámem. Je vskutku bláhové se domnívat, že podporou jedné či druhé strany se problém vyřeší. Západ nyní dělá „užitečného idiota“ Saúdské Arábii, jež usiluje dlouhodobě o ideologickou převahu nad šíitským Íránem a větší vliv v celé oblasti Blízkého východu. Sunnitská monarchie tu více, tu méně otevřeně podporuje terorismus v Sýrii a Iráku. Skutečně je v zájmu Evropy, abychom nečemu takovému napomáhali? Na Saúdskou Arábii je třeba co nejúčinněji tlačit, ať zanechá podpory svých souvěrců ve zbrani, a případně na ni uvalit sankce. Místo toho však byl její zástupce před pár týdny jmenován předsedou Rady OSN pro lidská práva. USA jeho zvolení přivítalo...

Politické řešení konfliktu je s ohledem na velmi rozdílné postoje Ruska a USA s EU v současné době málo představitelné. Je v prvé řadě nutné, aby USA a Evropa uznaly, že podporou tzv. umírněných rebelů udělaly chybu, odhodily svoje velikášské představy o řešení globálních problémů v jejich režii a začaly pragmaticky jednat. S Ruskem i Íránem a pochopitelně především se syrským prezidentem. Bez něj a jeho autority u většiny syrského lidu není možné se v Sýrii posunout k míru.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Stále chci věřit, že přijde doba, kdy západní zdegenerovaná válkychtivá svoloč bude přivlečena k odpovědnosti a spravedlnosti bude učiněno zadost. Zároveň je třeba do této zdegenerované západní válkychtivé svoloči zahrnout i presstitutky, které svými mediálními kampaněmi na základě vylhaných informací vytvářejí informační rámec pro realizaci svinstva všude možně na Zemi. Dokud se jednou pro vždy nevypořádáme s touto válkychtivou svoločí, nebude na Zemi klid a mír, budeme v područí idiotských psychopatů hrajících si na bohy -(