Levé ucho Jana Masaryka

obrazek
15.12.2011 11:11
Nejenom právé, ale dokonce levé ucho pana ministra, které je k vidění zde (http://www.moderni-dejiny.cz/clanek-jan-masaryk-jak-jsme-ho-znali-977) v mnoha vyvedeních před smrti a v jednom po smrti jeví tytéž rozdíly, i když poněkud odlišné. To, že ten muž se ani živému Masarykovi se podobá asi tak, jako se mu podobá ten pán zde (http://www.findagrave.com/cgi-bin/fg.cgi?page=gr&GRid=8394369), tak to snad lze přičíst tomu pádu z okna. Ale že by tento pád tak zamával s jeho ušima, se mi nezdá. Ale k vidění je jiná fotka Jana Masaryka, (výstřižek viz obrázek), ležícího na katafalku ve svém oblíbeném obleku. Honza vypadá jako živý a jeho levé ucho na rozdíl od jiných foto, které jsem rozebral v článku Pravé ucho Jana Masaryka, se zdá být vcelku v pořádku (celé to foto je vidění zde http://tema.novinky.cz/jan-masaryk). A také mohlo být podle tamtéž ležícího přítomného vzoru třeba trochu domodelováno. Jan Masaryk věčně živý.

Na to levé ucho pak slyšel zcela jistě daleko lépe než na ucho pravé, neboť z  tohoto směru ho oslovovali jeho potenciální voliči (Masaryk šel vždy s lidem, a pokud se generální stavky v Únoru 1948 účastnilo 2,5 milionů lidí a demonstrace na podporu odstoupivši ministrů 10 000 studentů, bylo vše jasné), zvláště mu asi do něj hučela jeho neteř (signatářka předvolebního Manifestu kulturních pracovníků ve prospěch KSČ), a ta spolupráce s komunisty na zrodu Státu Izrael se ukázala být docela produktivní záležitostí. Samozřejmě ta fota mohla být retušována, posmrtné ucho může podléhat změnám. Ani dobře nabalzamovaní faraoni nevypadají nejlépe. Pokud však tyto možnosti vyloučíme, tak nezbývá nic jiného, než udělat závěr, že se jedná o různé uši různých jedinců. My dokonce možná známe jeho podobu, jsou to ta fota, kde se udájný pan ministr směje nikoliv očima, ale zubí se, tedy prokazuje smysl toliko pro legraci, nikoliv pro humor.

Hobby pana ministra a jeho  následky

Podle záznamu Zdeňka Tomana pro svého nadřízeného ministra vnitra Noska o jeho rozhovoru s Janem Masarykem z poledne 10. října 1946 (Na obou zprávách jsou parafy Karla Švába, vedoucího evidenčního odboru ÚV KSČ, který je předal B. Geminderovi, vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ) Masaryk si pozval telefonicky Tomana k naléhavé rozmluvě a úvodem mu sdělil: Víte, co je můj koníček –Židé. Prosím Vás, zavřete oči, když někteří polští Židé přecházejí naše hranice.

Toman mu vysvětlil, že dle usnesení vlády měli jsme hranice uzavřít, ale že jsme postupovali velmi benevolentně, avšak britské a americké velvyslanectví to pokládalo za nepřátelský akt. Část obyvatelstva rovněž nesouhlasí s touto liberální politikou přílišné podpory Židů a navíc podpora tohoto transferu přišla na 30 milionů korun. Podle Masaryka však šlo o výbornou investici, zítra jede do USA a tam bude moci mobilizovat americké Židy, mezi jinými Barucha, mobilizovat pro československou věc v záležitosti Maďarů. Záznam rozhovoru je uzavřen slovy: Prosil mne, abychom i nadále postupovali liberálně. Přislíbil jsem mu, že udělám vše, co bude v naší moci.

Ještě týž den v 18. hodin Tomanovi Masaryk volal, že měl rozhovor s panem ministerským předsedou Gottwaldem, který ležel nemocen a který ho zmocnil, aby prohlásil, že proti polským židům nemáme postupovat tak rigorózně, jak jsem to činil po uzavření hranic a že máme dovolit sporadický přechod těchto osob do americké zóny a že souhlasí s tím, abychom poskytovali přístřeší 10 000 polským příslušníkům židovského původu, jestliže dostaneme záruku, že za určitou dobu opustí ČSR.

Masaryk se Tomanovi, alias Goldenbergerovi se velmi odvděčil. Zdeňka, alias Zoltána politicky zaštiťoval jako vrchní mafián spolu s ministrem národní obrany při organizovaném a dlouhodobém pašování jablonecké bižuterie do Velké Británie v diplomatických zavazadlech, o čemž se musel nejpozději doslechnout někdy v září 1947 (srovnej Hanzlík, 2006, s. 238). Není prozatím známo, že by tehdy spěchal za Gottwaldem do bytu, aby ho seřval, co mu to ten Svoboda s Reicinem a Nosek s Tomanem dělají za neplechu s tou kurýrní službou. Za to začal od té doby jezdit pilně po vlastech českých a moravských shánět hlasy pro příští parlamentní volby. Ale v každém případě lze říci, že pan Toman, tento mistr převleků a jmen, se postavil do čela pretoriánské gardy pana ministra.

Jinak doporučuji tvůrcům objektivisticky tvářícího filmu Boj o Jeruzalém o tom, jak chtěli nectní Arabové přinutit Židy v Jeruzalémě vystěhovat vyhladověním (což je samozřejmě hanebnost prvního řádu) v dalším jeho pokračování ukázat, jak si žena britského vojáka kupuje pašovanou jabloneckou bižuterii a jak za ty peníze nakoupené československé zbraně členové organizace Irgum, kteří dokonce měli cvičit na Slovensku v ostrých střelbách, z ní udělají vdovu.  Hlavně že na pohřbu svého manžela bude mít tu na sobě jabloneckou bižuterii. Českým divákům tohoto budoucího filmu doporučuji, aby se zamysleli nad tím, jak asi tak mohl Jan Masaryk za těchto podmínek utéct třeba do Velké Británie. Stejně tak doporučuji zmínit se tvůrcům filmu o rozhovoru sovětského velvyslance Majského v Londýně v r.1943 s budoucím prezidentem Státu Izrael o nutnosti vysídlit 1 milion Arabů z Palestiny a jeho nahrazením 2 miliony Židů (plán Dalet). Československým divákům této epizody vesmírných válek doporučuji zamyslet se nad tím, zda tedy invaze arabských legií v květnu 1948 nelze chápat jako akt pouhé preventivní sebeobrany a zajištění bezpečnosti. Jestliže hranice Izraele z r. 1948 a 1967 jsou nehajitelné, tak stejně tak nehajitelné by byly a jsou hranice nějakého státu arabských (palestinských) beduinů.  

Ty peníze z těch četných Tomanových kšeftů měly být údajně také použity k financování komunistické strany Československa, a tedy k provedení únorového puče, bez něhož by ty dodávky zbraní do Palestiny byly nemyslitelné.  Paradoxně to byli právě ti čeští občané, kdož poptávali americké dolary dokonce snad v kursu 1:200 (oficiální kurs byl 1:50), zoufale se śnažící o vývoz kapitálu ze socializujícího se Československa.  Pokud si vzpomínám dobře, tak pan Pacner ve své knize o vývoji československých výzvědných služeb hovoří snad až o 15 miliónech Kčs, možná i trochu více.. Nezaplatili ale ti navíc hodní Češi ty dodávky zbraní do Izraele z vlastních peněz? Jak to také dosvědčuje zpráva třetího odboje o těch pašerácích cigaret. Minimálně ty dodávky  před vznikem Státu Izrael. Z hlediska obchodní bilance mezi Československem a Velkou Britanií, respektive valutovou cizinou  to platí v každém případě. A současně si neumím představit Jana Masaryka, opouštějícího Československo jako politického emigranta, jak riskuje jako vrchní pašerák přinejmenším vyšetřování nezávislým celním úřadem. Ale umím si představit, jak by ho uvítala na londýnském letišti nějaká britská maminka syna zabitého v tehdejších četných izraelsko britských konfliktech. Současně si umím představit, jak tehdejší československá bezpečnost odhaluje propojení čerstvého emigranta Jana Masaryka s tehdejšími židovskými teroristy. Ten Gottwald v tom únoru to musel mít zatraceně dobře spočítáno.  

V  listopadu 1947 uvalilo OSN embargo  na vývoz zbraní na Blízký  východ. Proto se  Ben Gurion sešel s Ehudem Avrielem  (pozdějším  prvním izraelským velvyslancem v Československu) a předal mu  seznam  zbraní, které tehdy podzemní židovská vojenská organizace  Hagana potřebovala. Ben Gurion poslal Avriela do Paříže,  kde se kontaktoval se dvěma  obchodními agenty české Zbrojovky.  Avriel si v Československu domluvil schůzku s  Robertem Abramowitzem,  jenž měl kontakty na československé zbrojovky a generálem  Píkou.  Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: "Čekal na nás  služební  vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva  podepsána," popsal Avriel  domluvení první dodávky ručních  palných zbraní v dvoudílném dokumentu izraelské  televize  Češi pro Izrael. Zbraně, které měly zamířit do Izraele, tehdy  v Brně  vybíral Avraham Haršalom, pocházející z dnešního  Běloruska. Haršalomovi se  podařilo uprchnout z Osvětimi a  posledních šest týdnů války strávil v úkrytu v  Praze. Už jako československý občan se v roce 1948  přihlásil  jako dobrovolník na letecký kurz do Olomouce. Avriel se také  střetl s  lidmi z československé vlády, kteří ovšem byli  ochotni obchodovat toliko s  vládou. Taková akreditace byla zakoupena v Etiopii, pak nebyl problém střetnout  se s generálem Ludvíkem  Svobodou, ministrem národní obrany a podepsat první  kontrakt  10. Ledna 1948. Při této příležitosti Masaryk dal Avrielovi  signál,  když řekl: "čím více budete nakupovat, tím méně  zůstane pro Araby".

Kontrakt  zprostředkoval Abramovič, agent Hagany,  obeznámený se situací  na československém ministerstvu zahraničí a rovněž vnitra.  Generál Píka jako zástupce velitele generálního štábu čs.  armády, státní  tajemník Vlado Clementis, ministři Nosek a  Masaryk zase jednali s jiným  izraelským zástupcem Josefem Nashem  v říjnu a v prosinci 1947 a v lednu 1948 o  nepříznivých důsledcích  československého vývozu zbraní do Sýrie, zejména  nevlídném  ohlasu mezi Židy v USA a zprostředkovali mu jednání ve Zbrojovce  Brno  a současně požadovali, aby židovské organizace pomohli  s nalezením odbytišť pro  zbrojní průmysl. 
Robert Abramovič  alias Adam vybavil smlouvu falešnými doklady státu Etiopie a  Jan Masaryk kryl  svým podpisem.  Zbrojovka Brno už jednou svého času "vyvezla  jistou výzbroj pro poraženého  prezidentského kandidáta v  Brazílii, který se pokoušel o puč, čímž porušila  klíčovou  zásadu vlády: Československé firmy mohou dodávat jen legálním  vládám,  nikdy povstalcům. Škodovka o tom s doklady informovala  ministra zahraničí  Beneše, došlo k výměně vrcholového  vedení Zbrojovky Brno a zákazu, aby  generálové, kteří v  jejím vedení pracují mohli disponovat zbraněmi z tzv.  augmentačních  skladů MNO". (http://www.evida.cz).

Jak upozornil ve své magisterské práci Pavel Bajer Únor 1948 na Jihlavsku. Brno: FF MU 2010, s.44-45) s odvoláním  na  (SOkA Jihlava, OkÚ Jihlava, Referát NB, inv. č. 3462, Censura tisku, karton 911, nestránkováno)  dne 5. 2. 1948 dochází ONV v Jihlavě, stejně jako všem ONV v zemi Moravskoslezské a úřadovnám národní bezpečnosti v Brně a Olomouci, směrnice o závadách v tisku s ohledem na ochranu státních zájmů, kterou vydalo ZNV v Brně. Směrnice se odvolává na § 13 o svobodě tisku ze dne 29. 2. 1920 č. 121 Sb., ve kterém se uvádí, že svoboda tisku musí být vždy v mezích zákona a nesmí ohrozit ochranu státních zájmů. Tohoto opatření údajně nedbají někteří redaktoři periodického tisku z řad nejmenovaných stran Národní fronty. Podle vyhlášky se musí rozlišit správnost kritiky. Za nepřípustnou kritiku je zde označována nedůvěra v dvouletý plán a hospodářská opatření vlády, vyzrazování tajemství, zejména o dislokaci armády a bezpečnostních opatření. Od tohoto dne je nařízeno, že každý periodický rukopis musí obsahovat: Kde byl vytištěn, jména redaktora, tiskaře, vydavatele a nakladatele. V případě nedodržení těchto směrnic hrozí pokuta v rozmezí 200 – 2000 Kčs. U neperiodického tisku jsou podmínky stanoveny obdobně a v případě jejich nedodržení zde hrozí pokuta v rozmezí mezi 100 – 1000 Kčs. Povinné výtisky, což nebylo v minulosti vždy zcela dodržováno, se mají i nadále odevzdávat, dle § 10 č. 20 / 1947 Sb., správním úřadům, kterými jsou národní bezpečnost a státní zastupitelstvo. Správní úřad národní bezpečnosti má také povolovat vylepování plakátů (kromě těch, které se týkají divadla, zábavy, nájmů, prodeje apod.). Za pobuřování mají být pokládány tiskoviny, jež brojí proti znárodňování, hanobení republiky apod. Dále články, které by snížily vážnost republiky nebo ohrozily obecný mír. 

Lze se jenom podivit, že právě tohoto útoku proti svobodě tisku, umožňující krýt exportní aktivity Zbrojovky Brno, nevyužili ministři, kteří podali v tom únoru 1948, když už dávali interpelaci o mírně podivných praktikách tohoto státního podniku v zahraničně obchodních vztazích.  Tento důvod by jistě prostému českému lidu, který tak miloval Jan Masaryk, byl daleko srozumitelnější, než nějaké kádrové přesuny v rezortu ministerstva vnitra.  Stejně tak se lze pouze divit, že místo té demise nevyužili možnost v parlamentu podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě, jejíž předseda nedodržuje koaliční dohodu, nabídnutou jím samotným při sestavení této vlády, tj. že jmenování do vysokých funkcí v rezortu ministra vnitra bude podléhat schválení ve vládě. Ti ministři naletěli na špek, který jim podstrčen až  pod nos.  Ale ta časová synchronizace s těmi dodávkami zbraní a jejich utajením, včetně kamufláží s trasami před OSN, Sověty, Brity, Amíky dohromady bije do očí.

Od poloviny r. 1947  evidentně zesiluje snaha  o vytlačení nekomunistických ministrů z vlády za součinnosti Edvarda Beneše, který to tak musel hrát na obě strany, čímž si zajištoval informační monopol, tedy  ministrů,  kteří by mohli dělat problémy v souvislosti s pomocí židovským  teroristům (běžná charakteristika aktivistů, angažujících  se v úsilí o  nezávislost Izraele) v tehdejším komunistickém  i nekomunistickém  tisků  projevující se například v tlaku  na prosazení tzv. milionářské dávky a konče  třeba mosteckou  aférou, kde Pravomíl Raichl začal sestavovat tzv, odbojovou skupinu  pod dohledem bezpečnostních agentů Evžena Abrahamoviče a Emila Izraela Chovana. Hezká jména, že ano.  

Kdo měl tedy z Vítězného  Února 1948  bezprostřední  prospěch?

Zahraničně politicky i vnitropoliticky to byly síly,  respektive osoby, respektive podniky  fandící vzniku státu  Izrael z těch oněch  důvodů. Šlo tu o dočasné a  labilní propojení aktivit několika volně propojených osob,  skupin a podniků,  například soukromé záliby ministra Jana  Masaryka v Židech se zájmem zbrojního  průmyslu v Československu  spojenou se zájmem o udržení zaměstnanosti, židovské  národností  několika vedoucích komunistů, propojenou se zájmem o export  komunismu  na Blízký východ. Ale toto propojení také vysvětluje,  proč k tomuto  sionistickému puči došlo v únoru 1948, nikoliv  dříve a nikoliv později, ba co více vysvětluje chování a zmizení Jana Masaryka o dva týdny později.

Pučem Únor 1948 nazvat do té míry, do jaké byly cíle  jeho  bezprostředních účastníků skryté, a to tak, že jejich  postoje nebylo možné  odhadnout. To se týká např. ministra  národní obrany Svobody a ministra  zahraničních věcí Masaryka  v jejich angažovanosti v ilegálních dodávkách zbraní  pro  Izrael. Kdyby podali demisi, vypadli by ze hry. A ztratili by kontrolu nad těmi dodávkami.

Tentýž jev vysvětluje  neutralitu armády, respektive armádních špiček, spjatých  se zbrojním průmyslem v  oněch dnech. O těchto záležitostech  nebyli nekomunističtí ministři, podávající  demisi,  vůbec  informováni. Samotná záminka k demisi má zajímavé pozadí.  Po  volbách v r.1946 bylo dohodnuto, že jmenování významných  osob v rezortu  ministerstva vnitra bude podléhat schvalování  ve vládě. Bezprostředně před  únorem 1948 pověří (nikoliv  jmenuje) ministr vnitra Nosek výkonem funkce osm  oblastních  velitelů Sboru národní bezpečnosti v Praze. Tedy výše uvedenou  dohodu  obejde. Ale národně socialistický poslanec Hora, expert  na bezpečnostní  problematiku, kterému je tato informace podstrčena  v hrubých obrysech a který o  této výměně oblastních velitelů   informuje národně socialistické ministry, o  tomto triku nic  neví (viz Hora II, 1991, s.107, 121). A na základě těchto  nepřesných  a neúplných, případně podstrčených informací pak národně  socialističtí a lidoví ministři jednají a odhadují poměr  sil.

Prvním výsledkem událostí Vítězného února 1948 bylo  podle dojmů  rozhlasového pracovníka Antonína Palečka (pozdějšího  spolupracovníka Svobodné  Evropy) a jeho manželky "ovládnutí  všech oblastí života Židy a zavraždění Jana  Masaryka" (Skilling,  2001, s.213).  Tyto pocity Antonína Palečka  přesně odráží  fakt víceměně skrývaného antisemitismu některých sociálních  vrstev v  Československu, stejně tak i jeho první oběť, tj.  dvojníka Jana Masaryka, zavražděného za účasti skupiny kolem Partikolu vedeného Vávrou Staříkem,  který neskrýval svůj názor na Židy ani v době  nacistické  okupace. Ten Schramm ho k tomu docela dobře mohl navést. Co se škádlívá, to se rádo mívá.

Únor 1948 a zbraně pro Izrael

Podle ( http://weekly.ahram.org.eg/1998/1948/chrnlg.htm ) k 14. ledna 1948 Haganah uzavřela dohodu o dodávce  zbraně za  12 280 dolarů s Československem, včetně 24 500 pušek, 5 200 kolometů  and 54 miliónů nábojů. Tentýž zdroj (http://weekly.ahram.org.eg/1998/1948/chrnlg.htm ) pak ještě uvádí, že 1. dubna 1948 loď Nora dopravila první zásilku českých zbraní do Haify “ a že 12-14. Května dorazily další dvě zásilky českých zbraní pro Haganu.  

Jak vyplývá z tabulky uvedené ve studii historiků Jiřího Dufka a Vladimíra Šlosara „Československá materiálně technická pomoc Izraeli“, další ze dvou studíí knihy „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993, s. 131, s.130, tak v lednu až květnu 1948 v pěti zásilkách bylo dopraveno do Izraele celkem 5 015 kulometů MG- 34, což by ještě dejme tomu mohlo být v toleranci, avšak podle téže tabulky dodávka z 25. Ledna 1948 v hodnotě 35 milionů korun (tedy v úředním kursu 700 000 dolarů), schválená 13. Ledna 1948, která zahrnovala 4 500 tisíce pěchotních pušek P-18 (karabina Mauser vz. 98), 200 kulometů MG-34 a 5 040 000 kusů munice ráže 7,92 mm,  byla přepravena lodí do Haify přes západní okupační zónu z Belgie. Množství by souhlasilo, dva měsíce na přepravu je ale skutečně hodně, ale ten rozdílný směr expedice zásilky v tomtéž množství je poněkud zarážející. Na místě je tedy otázka, odkud ta loď naložená zbraněmi do té Haify připlavala. V dosud probíhající déle trvající živé diskusi na serveru Palba. cz o Československu jako šeredné porodní bábě napomáhající  při zrodu panny Izrael byly zveřejněny o této plavbě následující informace:

Množství zbraní, které byla Hagana schopna přepravit letecky, ovšem zdaleka neuspokojilo všechny potřeby. Proto bylo nutno najít cestu, jak dopravit zbraně po moři. V této věci se opět spolu setkali Ehud Avriel a Vladimír Clementis. Nakonec bylo rozhodnuto přepravit zbraně přes Maďarsko do některého z jugoslávských přístavů, odkud měly být poslány lodí do Palestiny. Plán zkomplikovala neochota jugoslávské vlády povolit tranzit zbraní pres své území. Protože všechna diplomatická jednání s Jugoslávií selhala, obrátili se sionističtí představitelé opět na Moskvu s prosbou, aby překážku odstranila. Vliv Moskvy se znovu projevil tím, že Bělehrad nakonec souhlas k tranzitu dal. 28. března 1948 odplula z jugoslávského přístavu Šibenik nákladní loď Nora; pod horou cibule ukrývala cenný náklad zbraní a munice. Kvůli silné bouři musela loď zakotvit v přístavu Larnaka na Kypru. Lodi Nora hrozilo odhalení, protože přístav byl v té době jednou ze strategických základen britského válečného loďstva. Loď dva dny kotvila mezi britskými válečnými loděmi a přesto její skutečný náklad zázračně nebyl odhalen. Loď Nora úspěšně dorazila k pobřeží Tel Avivu 1. dubna. Vyložení nákladu skončilo 3. dubna. Díky těmto dvěma dodávkám byla jordánská blokáda Jeruzaléma proražena. Československé zbraně umožnily Haganě v prvních dnech války převzít důležitou počáteční iniciativu a tím získat psychologickou výhodu nad protivníkem. Význam československé pomoci dokládá i telegram, který zaslal David Ben Gurion zástupcům Hagany několik dní po operaci: „Věci přišly v pravou chvíli a zachránily Jeruzalém. Vyřiď Ehudovi (Avrielovi), že blahopřeji.“

Pro počátek si dovolím ocitovat tak dva odstavce ze stati panů Jiřího Dufka a Vladimíra Šlosara „Československá materiálně technická pomoc Izraeli“, jednu ze dvou studíí  „Československo a Izrael 1947-1953“ [Brno: Doplněk 1993]: „Počáteční dodávky do budoucího Izraele se uskutečnily ve složitých podmínkách hledání nejrychlejších tras a způsobů dopravy i utajení dodávek. Dopravu zajišťovala firma Intrasped (čtenářům mých blogů již důvěrně známá – pozn. J.Ř), která v lednu 1949 přešla do fy Metrans. První zkušenosti s přepravou ukazovaly, že cesta přes západní Evropu byla velmi zdlouhavá a problematická, přičemž další možné trasy přes Polsko, Rumunsko a Jugoslávii nebyly ještě dojednány. Zásilky se deklarovaly pod označením Habeš, aby nedošlo k jejich prozrazení, odcházely také různými cestami. Jewish Agency měla zájem na co nejrychlejší dopravě. Jako příklad může posloužit odeslání zásilky, kterou vypravila firma Intrasped 31. Března 1948 z letiště Praha- Ruzyně. Ředitel této firmy Vladimír Mazurek spolu s členem nákupčí komise O. Felixem zajistili nákladku 130 beden o celkové váze více než 7 tun zbraní a munice do objednaného letadla Nothern Airlines. V leteckém manifestu označili na přání kapitána zásilku jako železné zboží (ruční nářadí). Žádnému letišti nebyl hlášen kurs letu. Dispozice o trase a místu přistání potom udával příslušník Jewish Agency, který s letadlem přiletěl.“ A kdo jiný mohl být tím příslušníkem Jewish Agency, než pan Zdeněk Toman, alias Zoltán Goldenberg, jedině jeho přítomnost mohla pro případ nějaké nehody zajistit tomu kapitánovi alibi.

Mohlo by jít sice jenom o rozkrádačku, či o kontravýzvědnou kamufláž, ale časová shoda s s tou ruzyňskou akcí spíše naznačuje, že generální štáb Hagany, respektive Jewish Agency měl zájem na tom, aby ty zbraně dopraveny do  Izraele byly dopraveny ve stejném čase, tedy k 1. dubnu 1948. Ta izraelská panna byla pěkná podšívka. Navíc Irgun a Hagana se tak šarparpačkovaly mezi sebou, že až tekla krev nejen ze švédského vévody a z Arabů, ale i Židů. Kdyby to bylo tak vážné, tak by Begin musel skončit na popravišti a Gurion by nemusel po čase zdůrazňovat svým poněkud neinformovaným spoluobčanům, že Arabové nikdy nemohou odpustit Židům jejich chování v roce 1948, a že tedy nemůže být ani řeči o nějakém smíření s pokrevními bratry. Ta dvouhlavá panna se tvářila navenek, že je bezbranná, ale jak její počestnost ten poněkud agresivní Arab ohrozil, tak mu vrazila dobře schovaný nůž přímo do srdce a mohla se tak přiblížit ke svému cíli, Velkému Izraeli.

A o tomto plánu (Dalet) na vyprovokování exodu Arabů a první arabsko-izraelské války musel přirozeně Jan Masaryk jako podpisující strana něco vědět. A jak už víme, odsuny obyvatelstva považoval ten demokrat za zcela něco normálního, co dovedl odpustit. Ale právě tato skrytá znalost, vyplývající z jeho hobby, se mu stala osudnou.

V den své údajné smrti Masaryk přijímá přednostu vojenské kanceláře prezidenta republiky generála Hasala, po jeho smrtí státní tajemník a nástupce v úřadě Vladimír Clementis dlouze  hledá v jeho bytě, kde je spolu s Václavem Noskem, oba ministři jedou za prezidentem Benešem do Sezimova Ústí ho informovat o této zajisté smutné  události, který ji dle kancléře Smutného toliko vezme na vědomí. 

Pak oba ministři se dostaví do parlamentu, kde ministr Nosek těsně po 14 hodině sděluje veřejnosti, že Masaryk určitě a zcela určitě spáchal sebevraždu podle záznamu učiněného Heidrichem 15. 3. 1948 „dne 11. Března [1948] měl p. ministerský předseda Gottwald, p. státní tajemník dr. Clementis a p. generální sekretář Heidrich v parlamentě rozhovor o možnosti dodávek čs. zbrojního materiálu do cizích států. S ohledem na nynější zahraničně politickou situaci bylo stanoveno, aby se čsl. zbrojní materiál nedodával do těchto států: Turecko, Irán, Řecko, Španělsko. Do ostatních států se materiál dodávat může, budou-li naše firmy při tom zachovávat krajní opatrnost, budou-li moci předložit řádné potvrzení o tom, že materiál objednává vláda té které země (případně její ministerstvo národní obrany, vnitra, letectví nebo námořnictví) a bude-li ve smlouvě výslovně uvedeno, že materiál nebude z oné země reexportován. Je samozřejmé, že pro každou jednotlivou nabídku nebo dodávku musí být předem vyžádán souhlas čs. MNO, které jedině může posoudit, že dodávka nijak neohrozí náš vlastní zbrojní program“.

Neznalé věci upozorňuji, že zápisy z takových jednání jsou vytvářeny za prvé jako zdroj pdvržených informací pro cizí tajné služby (ten Heidrich), za druhé jsou velmi neúplné, za třetí se dělají jen proto, aby jejich účastníkům poskytly alibi pro budoucnost, kdyby se něco provalilo. A upozorňují, že v případě Izraele o žádnou vládu ještě nešlo, jedině tak s velmi zavřenými očima, OSN schválilo její utvoření k 15. květnu 1948. Avšak v tomto případě svědčí ta spěšná schůzka především o tom, že spolu s Masarykem zmizely některé významné dokumenty vztahující se k těm nutně hluboce utajeným dodávkám zbraní. A Clementis právě proto začína vytvářet kouřovou clonu spojenou s tou údajnou dodávkou po Dunaji.

O tom, jak někteří ministři a předsedové vlád moc mluví, holt mají to v popisu práce

V tomtéž dnu, tedy 11. března 1948, kdy je nová vláda představena v parlamentu, ministr vnitra Nosek, když předtím si byl omrknout místo činu v ministerstvu zahraničí a i jako naprostému laikovi muselo být jasné, že v Masarykově bytě přinejmenším se mohla vyskytovat v noci ne jedna osoba podle nepořádku a množství nedopalků cigaret, informuje poslance a veřejnost, že Jan Masaryk odešel ze světa sám dobrovolně, protože měl zase jednou depku, bez ohledu na to, že policejní vyšetřování se teprve mohlo rozběhnout. Pokud vyloučíme možnost, že ministr chtěl právě s ohledem na toto začínající vyšetřování, a nebo z mezinárodně politických důvodů,  případné pachatele zmást, tak se lze ptát, odkud ministr vnitra nade vší pochybnost věděl, co se stalo. S panem ministrem lze souhlasit v tom, že vskutku Jan Masaryk odešel dobrovolně.

Za prvé, s naprostou jistotou mohu vědět pouze o té informaci, kterou jsem sám pomohl vyprodukovat, za druhé ho o tom  mohl ubezpečit jediný muž ve státě s velmi úzkými vazbami na Jana Masaryka. A tím byl šéf jeho zpravodajské služby, respektive jeden z čelných funkcionářů české odbočky Jewish Agency, která ze střední Evropy pašovala Židy za války, nám už známý pašerák jablonecké bižuterie a zbraní, Zdeněk Toman, alias Zoltán Goldenberg. A tentýž pan později – zřejmě v zoufalství – bude ministra Noska, pod kterým ovšem už se asi začala houpat židle a nad hlavou šibenice, vydírat v telefonickém rozhovoru (asi znal jeho tajné číslo) že sdělí něco významného světu, pokud mu nevydají syna z Československa, nacházejícího se dle přání manželky, která skutečně spáchala sebevraždu, když prozřela, co všechno ten její manžel tropil, v péči kapitána StB Samce. Ani jsem netušil, jak jsem strefil, když jsem svůj seriál o tomto soudruhovi nazval Čtvrtý mušketýr léta páně osmačtyčtyřicátého. V románu Tři mušketýři přece jde o záměnu náhrdelníků. Pravý je nahrazen v posledním momentu falešným, a tím jsou všichni kladní hrdinové zachráněni před úklady ocejchované Mylady. V našem případě se hrálo ovšem o lidský život jednoho dvojníka, takže se pan Toman mohl oprávněně bát návratu do Československa po sametové revoluci a s nadšením se přihlásit jako významný svědek v Masarykově kauze. Ale k podílu na pašování zbraní se přihlásil jako Zoltán Toman veřejně a s nadšením.    

 Následuje velmi neobvyklý smuteční projev Klementa Gottwalda u katafalku s Janem Masarykem v Panteonu Národního muzea, prezident Beneš beze slova předtím pouze přistoupí ke Gottwaldovi a stiskne mu ruku. Zřejmě měl strach, že se při vlastním projevu začne smát. A vyslechne projev Gottwalda. Poté se pan prezident vrátí do Sezimova Ústí sám, kde připomene dřívější dispozice kanceláři Smutnému ohledně své smrti, ale jeho žena Hana se účastní pohřebního úřadu jak v Praze, tak i lánském hřbitově.  Dobře uděláno. A jeho soudruh pučista vydá svědectví.

Čeho jsem ve svém životě nejméně očekával, stalo se smutnou skutečností. Stalo se, že musím z pověření československé vlády mluvit nad rakví našeho ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Stalo se, že musím na poslední cestě doprovázet našeho drahého Honzu, s nímž jsem si zejména osobně i lidsky — tak dobře rozuměl. S nímž jsem ještě před nedávnými dny podrobně besedoval o dobrých vyhlídkách našeho vnitropolitického i zahraničně politického vývoje, v čemž jsme se jako obyčejně úplně shodli. A besedovali jsme s Janem Masarykem v po­sledních dnech nejen o politických, ale i o osobních věcech. Mimo jiné o tom, jak po parlamentním projednání programového prohlášení nové vlády odejde Jan na několik dní do hor, aby se zotavil a načerpal nových sil k další tvůrčí práci. A proto, jestli zvěst o tragickém konci Jana Masaryka působila na někoho jako blesk z jasného nebe, pak to platí především pro mne a pro mé politické přátele. Mohu vydat svědectví, že Jan Masaryk se od prvého dne vládní krize jasně ohraničil od osnovatelů krize. Důkazem toho je, že nepodal spolu s nimi demisi, ale setrval ve vládě. Mohu vydat svědectví, že při doplnění a rekonstrukci nové vlády se Jan Masaryk vyslovil spontánně a bez váhání pro svoji účast v této vládě. Mohu vydat svědectví, že Jan Masaryk plně a nedvojsmyslně souhlasil s akčním programem nové vlády a že tento program začal v obvodu své působ­nosti plnit. Je nám všem nesmírně těžko a smutno. Neboť s Janem Masarykem odchází od nás nejen velký státník a velký Čech, nýbrž současně dobrý, předobrý člověk. Státník, Čech a člověk, jakých naše vlast tak mnoho potřebu­je. Jene, drahý Jene! Nám, kteří zůstáváme, jsi odkázal, abychom šli vždycky s lidem. A my, Jene, s lidem zůstaneme a s lidem půjdeme! To ti slibujeme!

Ten Gotwald v tom svém projevu lidu, pracujícím Zbrojovky Brno i všem zpravodajským službám sdělil, že s Masarykem projednal dodávky zbrání do Izraele, že se vzájemně pochválili, jak pomohou se zaměstnaností tolik veřejně exponované Zbrojovce Brno, která těm Lidovým milicím dodala zbraně na ochranu Beneše, a současně vypálí rybník Británii na Blízkém východě, a třeba se tím zavděčí dokonce svým sovětským přátelům, kteří se tváří, jakoby jim ten Únor 1948 příliš nevoněl. Současně Gottwaldovi nešlo příliš na rozum, že právě v tak exponované chvíli může Honza myslet na dovolenou, proto mu to utkvělo v paměti.  Když mu Slánský donesl, že Davenportová má odletět 7. března do Británie, tak byl celkem rád, když tento mezi řečí poznamenal tím svým typicky nejasným způsobem, že se o tu Masarykovu dovolenou postará.

Ale už bylo pozdě volat Berijovi, aby ta jeho cestovka mohla v tom nějak angažovat, ti sověti jsou strašně nepružní. Tak bylo nutné aktivizovat dopravní kancelář Schramm a spol., ale dobře zavedená česká odbočka  Jewish Agency s dlouholetou praxí v čele s ředitelem Goldenbergem, pro níž znalosti v Masarykově hlavě měly cenu zlata, byla o hodinku rychlejší.  Bylo nutné zabránit, aby to zlato se nedostalo do nesprávných rukou.  Major Schram už narazil pouze na dvojníka, kterého ze vzteku vyhodil z okna. Mohl ho dokonce vědomě vyhodit z okna za prvé, proto, aby se zbavil svědka, protože nechtěl, aby někdo o tom narušení domovní svobody komandem se dozvěděl, nebo také, že chtěl ministrovi naznačit, co ho čeká, zradí-li pannu Izrael. A nebo dokonce to všechno přenechal veřejně známému antisemitovi Stárkovi-Vavříkovi. A nebo dokonce to bylo uděláno proto, aby pan ministr se měl čas zmizet ze světa. Podle vcelku jednoznačného svědectví  patologa, vedoucího pitvu, prof. Hájka, dotyčný jedinec, dobrovolně ze světa neodešel (pozice těla při skoku, škrábance na okně, extramenty jako přiznaky svědčící o strachu, absence stop po alkohohu). A protože tehdy skok z okna byl mezi sebevrahy dost v módě (tak skončí kromě Drtiny také pani Tomanová), tak pan profesor měl s těmito sebevrahy dost zkušeností.    

Podle knihy Proč zemřel Jan Masaryk, z níž ten projev cituji, tak byl Gottwald odchodem Masaryka velmi překvapen. Je to možné, nečekal, že ten Slánský se Schrammem to vezmou tak hopem. Podle stejné knihy pak doktor Jiří Špaček 25. Února 1948 byl svědkem, že Gottwald musel Masaryka velmi přesvědčovat, aby zůstal ve vládě, a že ho získal slibem, že zachová jak demokracii a humanismus, tak jeho postavení a vliv. A pana doktora ani nenapadlo, že jde o divadlo pro tajné služby, a že pokud Masaryk chtěl, aby tam zůstal jako svědek, tak mu šlo toliko o to, aby právě to slyšel a dělal mu křoví, tedy alibi.

Závěr

Ušatá teorie, tedy teorie přitažená za obě uši, způsobu odchodu Jana Masaryka z politického života, je sice pouze jen takovou třešničkou na dortu, bez níž se lze docela dobře obejít, je však teorií, která vysvětluje vše, tj. vysvětluje všechny rozpory v dosud publikovaných verzích a umožňuje složit puzzle. Jinak dobře ukazuje naprosto antagonistický protiklad mezi hypotézou jeho vraždy a hypotézou sebevražd. Ony totiž jsou postaveny na zcela odlišném výkladu osobnosti Jana Masaryka a na rozdílných historických faktech. Buď byl Masaryk psychicky labilní osobností, nebo nebyl. Buď existovalo komando majora Schrama, či NKVD, nebo neexistovalo. Atd. Atp. Buď nějakým způsobem vyhodnotil Masaryk pro sebe vnitropolitickou a zahraničně politickou situaci, nebo nevyhodnotil. Svému osobnímu strážci říkával „Moje místo je vedle Beneše“.  

Ušatá teorie, „too strong for fantasy“ (název vzpomínek M. Davenportové) vychází z objektivních faktů, existujících nezávisle na Masarykovi (dodávky zbraní do Izraele za jeho účasti), pouze modeluje možné reakce Masaryka na tyto skutečnosti. Té paní měl Masaryk říkávat „Jednoho dne mne zabijí“, ale v tom případě snad už z čisté zlomyslnosti nedělám nic, abych to dotyčným ulehčil. Nevysedávám po oknech Černinského paláce, aby mne někdo snadno odstřelil, na to si opatřím dvojníka, abych případně mohl se účastnit nějakých těch diskrétních schůzek, a zmátl tak dokonale téměř jisté pozorovatele. Jeho osobnímu lékaři, který by rovněž osobním lékařem prezidenta Beneše, a který jako jediný mimo tu Marcii, mohl bezpečně identifikovat Jana, bylo podle jeho pozdějšího svědectví v emigraci zabráněno v přístupu k pitvě. Pokud vzali tomu mrtvému otisky prstů, tak samozřejmě tytéž otisky našli jak na okně, tak i v bytě, a nebylo důvod pochybovat o identitě mrtvého.     

Podle svědectví amerického diplomata Johna Ennalse po odmítnutí Marshallova plánu jevil Masaryk na zasedání Valného shromáždění v New Yorku silné známky deprese („Nejraději byl bych všechno skoncoval“), později však zdál se být zase v pořádku (evidentně v souvislosti s tím Gromykovým projevem,  plédující za utvoření samostatného státu Izraele). Krátce před smrtí mu zatelefonoval Masaryk do Ženevy,  Ennals nepochopil vůbec proč, a dlouze se s ním loučil. Samozřejmě, pokud odcházím do ilegality, zlikviduji korespondenci,  a pokud možno se rozloučím. Pro toho, kdo ten rozhovor odposlechl, to byl další dostatečně silný důvod k aktivnímu zásahu.

Pokud ale jsou ostatní informace novinářů v knize Proč zemřel Jan Masaryk tak přesné jako ty uvedené ve výše uvedeném odstavci jako v tom úvodu ke stati Pravé ucho Jana Masaryka, tak už nevím, o co se mám faktograficky opřít. Podle dnešního stavu googlistického bádání se jednalo o britského diplomata a mohlo se jednat o druhé plenární zasedání  World Federation of United Nations Associations v Mariánských Lázních ve dnech od 17. do 21. srpna 1947. Stejně tak proslulé prohlášení Jana Masaryka o tom, jak se vrátil jako pacholek z Moskvy, měl slyšet Ivan Herben, tehdejší šéfredaktor Svobodného slova, který zcela tamtéž klidně zveřejnil soukromý dopis Jaromíra Johna-Markalouse o poměrech na tehdejší Universitě Palackého, určený výhradně do jeho vlastních rukou. John-Markalouus mu potom napsal: Jak jsi mohl bez mého vědomí uveřejnit částz tohoto zcela soukromého dopisu? Máš svědomí? Dovedeš si vůbec představit, jakou jsi mně udělal nepříjemnost a jak jsi ztížil situaci nafakultě a celé univerzitě? Jsi opravdu nebezpečnýčlověk! Pane Bože, co věděl všecko Heinrich,Klíma za našich dob, kdy jsem byl kulturnímredaktorem Lidovek, a co jsem všecko věděl jáa co nemohlo a nesmělo se uveřejnit! Jaké tozavádíš žurnalistické mravy? Co bys zasluhoval?Protože však já se nedovedu ani rozčílit ani nanikoho zlobit, ani na toho, kdo mně udělá hrubounetaktnost, tak prosím Tvou paní Milenku, abyTi dala místo mě pár pohlavkù.A nepiš mně  Nestav se na nohy! Naprav se!

Podle Korbela (Komunistická subverse Československa, 1954) ten výrok bez bližšího určení autora zněl následovně: As Masaryk said to his friends  upon landing in Prague on July 12, "It is a new Munich- I left  for Moicow as Minister of Foreign Affairs of a sovereign state.  I am returning as Stalin's stooge (osoba, která je využívána mocnější osobou)."

Jinak řečeno, pokud ten výrok byl vůbec pronesen, tak se Masarykovi nelíbilo, že Stalin jeho zájmu o Izrael začal využívat ke svým vlastním cílům). A mimochodem, ten lidumil, jdoucí vždy s lidem, nemohl mít o Češích vůbec žádné iluze, protože zcela určitě jeho rodiče měli v knihovně knihu Josefa Herbena, otce výše uvedeného manipulátora Ivana, od svých oponentů se vždy učíme v první řadě to nejhorší) Deset let proti proudu (1886-1896), Vzpomínky a zkušenosti českého novináře).

K této knize lze dodat po více než po 115 letech jediné, pokud existuje něco jako český národní charakter ve špatném slova smyslu, neustále se dále profilující, tak Čechy může milovat toliko kovaný národní socialista, a to ještě hodně zaslepený, a to jedině pro jejich smysl pro dokonalé divadlo. A Masyrykovou nejoblíbenější knihou byl Dobrý voják Švejk od Haška, mistra vytváření mediálních bublin. A o čem jiném je další oblíbená kniha pana mistra, bible. Není divu, že jeden z těch osobních tajemníků charakterizoval odchod pana ministra z politického života jako politickou, tedy mediální vraždu. Bylo to něco lepšího, než kamufláž, byla to švejkovina, asi to tempo úprku českého voliče do leva už se nedalo vydržet.   

Rozumím tomu, proč si ministr Drtina po nevydařené demisi sáhl na život. Rozplynul se mu svět, kterému rozuměl. Benešovu jednání už nerozuměl vůbec a chování československé generality tím tuplem, do níž spolu s kolegou Zenklem investovali stranické peníze i vlastní čas. Ale nerozumím tomu, proč dostatečně informovaný Masaryk, pokud byl tím demokratem a humanistou, musel by odcházet ze života, a nikoliv organizovat třetí odboj. Vždyť tehdy přece všichni dávali komunistům několik dní na udržení se u moci.

Rozumím tomu, proč oficiální verzí jeho odchodu z politické scény se stala sebevražda, a současně byla téměř pokoutně šířena teorie vraždy. Ty sněženky u Masarykova ucha neměly za cíl něco zastřít, ale něco upozornit. Z teorie jednomyslné fikce souhlasu s režimem jednoznačně vyplývá, že sociální revoluce vyhrává ten, komu se podaří, aby protivník ztratil nervy a začal vraždit své oponenty. Jako se to podařilo Leninovi v Rusku. Jakmile ovšem padne první oběť, tak už všichni jednají a mohou jednat jako urvaní z řetězů a začnou vraždit své oponenty, což stmeluje ty vyvražďované do jednoho houfu. Říká se tomu krevní msta. Pokud se tedy některé ze stran konfliktu podaří podsunout první reálnou mrtvolu protivníkovi, který mává svým stoupencům vlajkou pouhé virtuální obětí některého svého stoupence, má vyhráno, sám může rozpoutat orgie, aniž by mu to jakkoliv politicky mohlo uškodit. Proto i ta anglická hraběnka držela nějakého toho odbojníka raději přikovaného ve vězení a na stará kolena ho milostivě propustila, než aby ho rozčtvrtila čtyřmi koni.  Kytičky na jeho hrob by vykonaly své. Poprvé jsem se s tímto fenoménem střetl v jedné britské detektivce, kde jsem se před lety dočetl, že dělničtí vůdcové kladli věnce na hroby nezastřelených zastřelených nebohých protestujících dělníků. Pointa tkvěla v tom, že se ta pamětihodná událost se nikdy neměla stát. A až jsem se seznámil s libertariánskou kritikou státu, podle nichž na rozdíl od trhu není založen na jednomyslném souhlasu, tak jsem si položil otázku, čím ten stát ten jednomyslný souhlas nahrazuje. Fikcí jednomyslného souhlasu a dělbou moci.  

Jan Masaryk byl natolik zdatným státníkem, aby alespoň instinktivně pravidla této hry dodržoval a neposkytoval tak terč.  Musel vědět, že tím svým způsobem svého odchodu (sebevražda, maskovaná jako vražda) ze světa by udělal nastupujícímu režimu nejlepší službu, postavil by pomník z krve nad jiné trvající. Však to také trvalo čtyřicet let, než to železobeton zkorodoval.

Do Británie ovšem z výše uvedených důvodů (krytí dodavek zbraní pro Izrael a pašování jablonecké bižuterie) odejít nemohl, stejně tak tehdy byly USA poněkud nejistou destinací ze stejných důvodů, tak jediné, co zbývalo, byl Stát Izrael s cestovní kanceláří Jewish Agency s dlouholetou praxí. Samozřejmě je zcela možné, že ten Zoltán Goldenberg mu po bouřlivém uvítání sdělil, promiň kámo, ale víš o nás příliš mnoho. … Ale toto nebyl styl Zdeňka Tomana, toho šmelináře a sukničkáře. Nikdo nemůže překročit své meze. A právě v jednání a pozdějším chování a výpovědí těch osobních tajemníků Jana Masaryka a i názvu vzpomínek té Dawentportky, jak ji měl říkat pan ministr, Přiliš silné pro fantazii, lze spatřovat přinejmenším náznak příslibu pro happy end. A dokonce i v tom vydírání pana Tomana v souvislosti s přáním převzít to své dítě do vlastní péče. A jestliže třeba někdo bude navrhovat exhumaci hrobu Jana Masaryka v Lánech, tak vždy musí kalkulovat s možností, že ta cestovka ho mohla klidně dopravit i zpět v rakvi.   

Tedy jedinou záhadou, kterou se ušaté teorii, příliš absurdní, a právě proto jedině odrážející životní realitu příběhu Jana Masaryka, nemůže podařit vyřešit,  je, kam nosit Janu Masarykovi kytičky na hrob.  Každá teorie má svá omezení a podléhá falsifikaci. Zde byl proveden toliko nástřel její možné verifikace. Tu těžší práci už musím nechat oponentům.   

Na svou obhajobu bych chtěl předem uvést, že jsem ještě před 14 dny neměl o ušaté teorii ani poněti.Ta mi vyplynula až ze zkoumání, zda se mohlo jednat o konvalinky. O tom levém uchu jsem neměl poněti ještě v době, kdy jsem publikoval zde blog o tom pravém uchu. Teprve pak mi to všechno došlo Tento blog se měl jmenovat Proč zemřel Jan a objasnit,že to mělo nějakou bezprostřední souvislost s těmi utajovanými dodávkami zbraní pro budoucí Stát Izrael, na což jsem dělal narážky už v předešlých blozích.

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

Pane Kuliku, čím byl Únor 1948, jsem se detailněji zabýval zde http://www.vasevec.cz/blogy/trochu-jinak-o-jednom-vyroci-trochu-jinak-o-viteznem-unoru-1948-3 a v předcházejících a následných článćích. K tomu nemám co dodat. Přirovnání k Danikenovi je pro mě trochu příliš lichotivé. Prostě jsem napsal, že i když všechny dosavadní charakteristiky Února 1948 zůstavají v platnostti, tak podle toho, kdo tento puč podněovval,  organizoval a měl z toho bezprostřední prospěch, byl Stát Izrael, a proto je možné ho nazvat sionistickým pučem. Pučem proto, protože skutečné cíle těch organizátorů zůstaly veřejnosti skryté, veřejně známým a deklarovaným cílem bylo vytvoření podmínek pro důslednější realizaci košického vládního programu. Řekl jsem také,že nešlo o spiknutí ve smyslu toho, že by ti účastnici se předem nějak domluvili, byla otázka společných, respekive sdílených prefencí, které lze vyjádřit jedinou větou: Příští rok v  Jeruzalémě. Z tohoto hlediska všichni dělali všechno, pro realizaci tohtoto cíle 

Ostatně sami Izraelci velmi zdůrazňují, že bez realizace těch ilegálních embargovaných prvních dodávek zbraní by o vzniku Izraele nemohlo být ani řeči. A ta realizace těch dodávek by bez Února 1948 nebyla možná.

Jinakřečeno, jsem v daleko lepší situaci než pan Daniken, mně stačí odkázat na projevy vrcholných izraelských politiků. Těch ostatních pak byxh se zeptal, jestli bylo možné v demokratickém státě něco takového činit, přitom porušit veškeré mezinárodní závazky, a i své vlastní dohody.  A ty dodávky zbraní mohly být jenom tehdy efektivní, pokud bylo zajištěneho jejich utajení. A utajit něco takového v demokratickém státě, to by vůbec nebylo možné. Ostatně národně socialističtí poslanci se před Únorem 1948 na tu Zbrojovku Brno pokoušeli došlápnout.   

Vaší druhé námitce trochu rozumím, ale ta složitost toho textu je dána tím, že se zabývám a zkouším trochu proniknout jednotlivými vrstvami cibule složitě propletené životní a virtuální reality, na kterou jsou navíc navlečeny další vrstvy historických interpretací.  Vě vědeckém textu a v tištěné podobě bych využíval k tomu poznámkového aparátu. Ale zde mi to technicky nepřipadá únnosné.

 

rku

Pane Řezníku,

trvá mi vždycky dlouho než se Vašim blogem prokoušu. Nevím, zda to spůsobuje moje nechápavost, nebo podle mne, Váš chaotický způsob psaní. Z blogu jsem pochopil, že únor 48 nebyl komunistický,ale židovský puč. (Adam Bartoš by Vás jistě pochválil- byl už tenkrát Bilderberg?) Pokud by to byla pravda, byl by to v historii tak zásadní objev, který by mohl být srovnáván s objevy Danikena. Škoda, že je to zjištění tak šokující, že se pravděpodobně nevyskytne žádný relevantní oponent. Možná kyvadlo.