Libye bez Kaddáfího. A co dál?

Jedná se zejména o důvod, proč se v Libyi angažuje NATO. Oficiálně NATO zasáhlo proto, aby chránila Libyjce demonstrující proti režimu M. Kaddáfího. Jak se následně ukázalo, „ochrana civilistů“ se protáhla na sedm měsíců trvající kampaň, kdy NATO klestilo bombami cestu „povstalcům“ od jednoho města ke druhému, pomáhajíc tak „osvobodit zemi od dlouholetého tyrana a diktátora“.

Představitelé NATO se na začátku kampaně nechali slyšet, že M. Kaddáfí není cílem náletů. Jak se ale vojenské aktivity „povstalců“ šířily dál od východu (z jejich bašty Benghází) směrem na západ země k okolí Misuráty a jiných strategických měst, začaly nabírat na aktivitě i politické projevy představitelů zejména velkých zemí EU jako Francie a Británie, že Kaddáfí musí odejít a „rebelové“ stanout v čele země. V té chvíli se z vojenské otázky stala pro Západ priorita politická, kdy se rozhoduje o osudu minulých i budoucích vládců Libye. V té době zároveň zesílily aktivity agentů tajných služeb, kteří pomáhali navádět cíle letounům NATO a lokalizovat toho samého Kaddáfího, který ještě den předtím nebyl cílem. Mimochodem, víte odkdy se k ochraně civilistů používají nálety bombardérů? Od bombardování bývalé Jugoslávie v roce 1999, kdy se podle oficiální verze podobně měli chránit kosovští Albánci před útoky srbských jednotek.

Nepřipomíná vám to něco z historie? Ano, například to, jak se měnily důvody k invazi do Iráku z března roku 2003. Nejprve bylo třeba najít (neexistující) zbraně hromadného ničení, a když se ani po „usilovném hledání“ nenašly, přišla administrativa tehdejšího prezidenta G. W. Bushe s argumentem o zlém, tyranském Saddámovi, kterého je třeba svrhnout. Jak to dnes vypadá v postsaddámovském Iráku, není nutné obšírně připomínat. Do demokracie má tamější režim na hony daleko, infrastruktura se z bombardování amerických sil stále vzpamatovává a život tam pro většinu obyvatel není lehčí. Tomu nepomáhá ani fakt, že těžba ropy se stále nevrátila na období před invazí.

Pokrytectví západních zemí je jedna věc. Není znovu nutné se sáhodlouze rozepisovat o tom, proč stejný metr hlavní evropští představitelé a NATO nepoužijí v případě Sýrie, Jemenu, Bahrajnu či Íránu. I tam by si přece odpůrci tamějších režimů zasloužili „bombardovací ochranu“. Druhou, důležitější věcí ovšem je, jak se bude žít více než 6 milionům obyvatel země, kteří s válčením nechtějí mít nic společného a kteří ani Kaddáfího lidově řečeno „nemuseli“. Faktem je, že Libye má v rámci svého regionu nad ostatními zeměmi v mnoha ohledech navrch. Za „diktatury“ excentrického plukovníka podle údajů OECD snížila negramotnost obyvatel na necelých 15 %, vybudovala fungující zdravotnictví, všechny úrovně školství jsou poskytovány bezplatně.

Libye má také velice nízké zadlužení vůči HDP, za rok 2009 bylo necelých 7 %. V roce 2007 činil podle dat OECD roční příjem HDP na hlavu 8 362 USD. Pro srovnání, ve stejném roce byl tento klíčový ekonomický ukazatel v případě sousedů Egypta, Tuniska či Alžírska téměř pětkrát, resp. třikrát a čtyřikrát menší. Nevýhodou libyjského hospodářství je poměrně jednostranně orientované hospodářství na export ropy, který se na tvorbě HDP podílí zhruba ze tří čtvrtin. Nicméně ve světle faktů ani zmiňované sousední arabské země nedosahují při srovnatelných hospodářských podmínkách srovnatelných výsledků.

O solidním zdravotnictví navíc svědčí fakt, že kojenecká úmrtnost činí necelých 18 úmrtí na tisíc narozených dětí, což Libyi podle údajů WHO řadí v rámci zemí světa na 79. místo. Libye tak opět v tomto důležitém ukazateli překonává své arabské sousedy Egypt (120. místo/35 úmrtí), Alžírsko (111./30) nebo Tunisko (93./24). Nyní, s novou vládou, jsou Libyjci postaveni před hrozbu ztráty jistot a zmíněných nejen hospodářských výsledků.

Nikdo dnes není schopen říci, jak dlouho bude trvat ustavení nové vlády, plná obnova ropné infrastruktury a s tím spojeného uzavírání nových kontraktů (podle posledních zpráv budou mít přednost firmy ze zemí poskytujících podporu novému režimu, stejně jako onehdy v Iráku), nemluvě o stabilizaci administrativních, hospodářských a jiných veřejných institucí. Nikdo dnes také neví, kdo jsou samozvaní rebelové vlastně zač, odkud přišli, co je jejich konečným cílem. Během náletů pronikly do éteru zprávy, že se mezi nimi pohybují členové maghribské odnože Al Káidy. Také se dostalo na veřejnost, že z libyjských skladů byly vybrakovány zbraně, munice a těžké palebné kalibry. V kterých rukách skončily? Dozvíme se to vůbec někdy?

Každopádně vyhlídky lidí, kteří nemají nic společného s novými vládci, případně byli tu více, tu méně pragmatickými stoupenci M. Kaddáfího, a jimž šlo především o slušné živobytí, nejsou dnes úplně optimistické. Je snadné si představit následné perzekuce zmíněných lidí ze strany nových vládních úřadů, jejich diskriminaci ve veřejném životě, osobní vyřizování si účtů apod. Kdo zajistí ochranu těchto lidí? NATO to nejspíš nebude. Jak zabrání nové úřady možné infiltraci islámských fundamentalistů, kteří se údajně již nyní mezi novými vůdci pohybují, do politické infrastruktury země, je další z mnoha otázek, na které v současné době nemají „osvoboditelé“ pádné odpovědi. Ať už byl M. Kaddáfí jakýkoli, minimálně v tomto ohledu si počínal nekompromisně a výsledkem je jen nepatrný vliv islámských extremistických sil na život v Libyi. Dosavadní sekulární „lidový“ režim založený na umírněném výkladu islámského práva jim k jejich působení úrodnou půdu neposkytl. V době sílícího vlivu na vládní struktury Muslimského bratrstva v sousedním Egyptě je tato otázka více než aktuální.

Stěží lze očekávat objektivní vyšetření plukovníkovy smrti, k čemuž vybídla nové vedení nevládní Amnesty International nebo OSN. Na jeho smrti si možné vyřizování účtů můžeme dokázat. Jak ukázaly světové agentury na amatérských záběrech, Kaddáfí byl před smrtí lynčován svými odpůrci. Nové vedení si nemůže dovolit ztratit image „osvoboditelů“ a dostat nálepku zabijáků. Nebyla však také bezectná smrt zároveň mementem vůči těm, kteří s novým režimem nesouhlasí? Jistě ani samozvaní vládci si nepřejí rozdmýchání nekončícího násilí a odvet, nicméně kmenová válka a střety různých frakcí jsou s ohledem např. na poinvazní situaci v Iráku jednou z možností budoucího vývoje. Pravdou každopádně je, že celou zemi povstalci pod kontrolou pravděpodobně ještě nemají, což dokazuje i nedávný tvrdý boj v pouštním městě Baní Valíd.

Situace v řídce osídlené zemi může zanedlouho sklouznout do nerozpletitelné smyčky partyzánské a sabotážní války s příměsí sebevražedných atentátů, zatímco Francie, Británie či Itálie (mimochodem největší evropský odběratel ropy z Libye) si budou mnout ruce nad nově uzavřenými ropnými kontrakty. Nepřipomíná vám to něco?