Libye po Kaddáfím

obrazek
9.9.2011 10:05
Nastává to, před čím mnozí odborníci varovali – jednota rebelů se začíná drolit a téměř „osvobozené“ Libyi hrozí další vlna násilností. Jednotlivá území okupují na Přechodné národní radě (PNR) nezávislé polovojenské gardy, které sdružuje především kmenová příslušnost. Dosud společně bojovali sekularisté i radikální islamisté a mezi jednotlivými frakcemi roste napětí.

Samotná legitimita PNR, která se dostala k moci díky téměř půlročnímu intenzivnímu bombardování země letectvem NATO, je pochybná. Bude-li pokračovat občanská válka – pravděpodobně všech proti všem – bude muset Západ do Libye vyslat pozemní vojska, aby tamní situaci udržela pod kontrolou, a aby se budoucí vývoj v zemi neobrátil proti jeho zájmům. Kmeny a vojska loajální Muammaru Kaddáfímu již avizovaly připravenost k obraně měst, která dosud drží pod kontrolou. Británie a Francie si nyní nemohou dovolit stáhnout se a neposkytnout rebelům další pomoc, poradce, logistickou podporu a možná i pozemní vojska. Libyjské dobrodružství stálo imperialisty stamiliony eur, které budou chtít získat zpět, a proto musí mít tamní vývoj pevně pod kontrolou.

Kdyby Západ nepodpořil rebely bombardováním a zásobami zbraní, dnes by v Tripolisu nerozhodoval a především by byli samotní vzbouřenci vládními silami snadno rozprášeni. Za výsměch rezoluci OSN můžeme považovat skutečnost, že západní rozvědky a speciální jednotky operují na území Libye už dlouhé měsíce, přičemž poskytují výcvik, plánují a koordinují vzbouřenecké operace. NATO podporovalo a financovalo vytvoření Prozatímní národní rady, včetně jejích členů, kteří mají dlouhodobé vazby na CIA a MI6. Útok na libyjské hlavní město podpořilo dosud nejintenzivnější bombardování NATO, takže tvrzení údajné odbornice na Blízký Východ Zory Hesové, že rebelové dobyli Tripolis téměř sami, je vskutku úsměvné. Nový libyjský režim nebude ani stabilní, ani legitimní.

Ostatně Africká unie už oznámila, že neuzná PNR za legitimní vládu v Tripolisu. Jihoafrický prezident Jacob Zuma prohlásil, že „vlády, které se dostaly k moci protiústavními prostředky, by neměly mít možnost účastnit se na činnosti unie.“ Jihoafrická republika také vyjádřila přesvědčení, že Mezinárodní trestní tribunál by se měl zabývat působením NATO ve válce proti Libyi, neboť byla vedena v rozporu s mezinárodním právem a měly by být souzeny osoby zodpovědné za smrt civilistů. NATO v minulosti opakovaně vetovalo zprostředkování příměří mezi oběma bojujícími stranami, které nabízela Africká unie, proto nelze brát vážně slova o „ochraně civilistů.“ Naopak, „humanitární bomby“ jich tisíce poslaly na smrt.

Západ zasel vítr a brzy sklidí bouři. Když totiž v roce 2004 skončilo obchodní embargo proti Libyi, dodala řada zemí EU Muammaru Kaddáfímu zbraně za stovky milionů eur. Části z nich se ve válečném chaosu zmocnili bojovníci Al-Kajdy působící v pouštní oblasti Sahelu. Z Libye zmizelo 20.000 raket typu země-vzduch, 500 raket SA-24, stovky raket typu SA-7 a SA-9, použitelných proti velkým civilním letadlům, 12.000 nášlapných min a množství kalašnikovů. Západní rozvědky, které válku v Libyi rozpoutaly, mají problém. Zjevně se jim podařilo přeměnit v bezletovou zónu celou severní Afriku. Chtěl bych mít jistotu všech samozvaných analytiků, kteří bezostyšně ujišťují, že Libye se nepřemění v další Irák a Afghánistán. Události posledních týdnů nasvědčují pravému opaku.

Poté, co neokoloniální mocnosti, zaskočené výbuchem arabského jara, přišly po pádu dvou prozápadních autokratů o strategické pozice v Egyptu a Tunisku, musely začít urychleně jednat. V Libyi se jim rozdmýcháním nepokojů naskytla příležitost zkrotit nespolehlivý stát s největšími ropnými rezervami v Africe. Nyní se Západ usilovně snaží dostat arabské revoluce pod svou kontrolu. Egypt byl zahlcen financemi z USA a ze Saúdské Arábie, aby se lidová revolta rozmělnila. V Bahrajnu revoluci potlačily vojenskou intervencí konzervativní monarchie Perského zálivu. V Libyi intervenovaly neokoloniální mocnosti a podobný scénář plánují i v Sýrii. Z nedávné historie dobře víme, že intervence v Somálsku, v Iráku, v Kosovu a v Afghánistánu se vyvinuly v nekonečné vojenské akce. Libye se jako loutkový stát Západu stane magnetem pro protizápadní síly, stejně jako Irák po „osvobození“ v roce 2003.

Skutečným cílem toho, co se nemá nazývat válkou, je zajištění nejbohatších ropných zdrojů v Africe, ukradení šesti miliard dolarů zlatých rezerv a zastavení mocenských ambicí Číny na černém kontinentu. V neposlední řadě jde o kontrakty pro západní firmy na rekonstrukci bombami zničených měst, infrastruktury, budov a obnovu ropných terminálů. Imperialisté budou požadovat odškodné za své investice do libyjské války prostřednictvím ropy, obchodních dohod, konformní (vazalské) zahraniční politiky a návratu západních vojenských základen. Zničení památníku obětem Reaganova bombardování Libye z roku 1986 (pěst drtící americkou raketu) symbolicky ilustruje, jakým směrem se nyní bude Libye ubírat.

Síly NATO a centrální banky nyní konečně dostanou příležitost v Libyi vyplundrovat vše, co má nějakou cenu. Globální centrální banky si tuto zemi rozparcelují a zároveň se podělí o 144 tun zlata. Ekonomika bude transformována v souladu s pravidly globálního kapitalismu. Obyčejní lidé přirozeně přijdou o dosavadní štědré sociální výhody. Ropný průmysl bude zprivatizován a Libyjci si budou svůj benzín kupovat za tržní ceny. Životní úroveň se propadne a zkorumpované loutky za požehnání globalistů povedou zemi od desíti k pěti ve svůj vlastní prospěch – stejně jako současné elity Afghánistánu a Iráku. Dojde k výstavbě základen NATO a USA – 11. června 1970 totiž opustil Libyi poslední americký voják, přestala existovat základna Wheelus (největší základna amerických vojenských sil mimo USA) a byly vyklizeny britské základny v Tobrúku. A po všech těchto změnách se Libye zařadí do „rodiny demokratických států.“ 

Většina válečných konfliktů 21. století, které už proběhly, probíhají, nebo se teprve připravují, budou války o nerostné bohatství a přírodní zdroje. Nyní se jen můžeme dohadovat, který stát bude další na řadě: Sýrie? Írán? Venezuela?

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Klíčová slova: Libye, NATO, zahraniční politika

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.