Louis Even: Od paraboly k realitě

obrazek
28.5.2017 04:05
aneb systém peněz emitovaných ve formě dluhu. Vysvětlení k předchozí pohádce Ostrov ztroskotanců. Převzato z www.michaeljournal.org. Jeho kolega z téže poutnické komunity, Alain Pilote, nyní připravil studii Ekonomická demokracie, lze přečíst tamtéž! Česká publicistka Miluš Kotišová nyní pro časopis Argument připravuje podobnou edici nad dílem kostarického Alberta Marténa, jenž náleží v podstatě k téže monetaristické škole.

blog, na nějž tento navazuje: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/ostrov-ztroskotancu

Od paraboly k realitě – Systěm peněz emitovaných ve formě dluhu – Louis Even

Ostrově ztroskotanců
Martinem finančně zadlužil malou komunitu v té míře, v jaké míře se její práce
rozvíjela a obohacovala ostrov. 
A není to přesně to, co se dnes děje v našich civilizovaných zemích? 
Současná Kanada je jistě více bohatá, ve smyslu skutečného bohatství, než před
50 či 100 lety nebo než v dobách prvních pionýrů. A nyní si porovnejte veřejný
dluh, souhrn veřejných dluhů dnešní Kanady s dluhy před 50, 100, 300 lety! 
Byla to ovšem kanadská populace, která v průběhu let vytvořila toto obohacení.
Proč ji držet v zadlužení kvůli výsledkům její práce? 
Uvažme, například, případ škol, komunálních vodovodů, mostů. Silnic a dalších
staveb veřejného charakteru. Kdo je stavěl? Stavitelé této země. Kdo dodával
materiál? Výrobci této země. A proč se mohli pustit do veřejných staveb? Protože
tu jsou další pracanti, kteří vyrábějí potraviny, oblečení, obutí, nebo dodávají
služby, které tito stavitelé a výrobci mohou potřebovat a používají je. 
Je to tedy statek této populace, která ve svém souhrnu prací všeho druhu
produkuje všechno toto bohatství. A jestli nakupuje produkty v zahraničí, je to
proto, že jiné dodává naopak do zahraničí. 
Co na to říci? Všude jsou zdaňováni občané, aby zaplatili tyto škole, tyto
nemocnice, tyto mosty, tyto silnice, tyto veřejné práce. A tak tato populace
platí, kolektivně, zato, co tato populace – opět kolektivně – vyprodukovala.

Platit víc než kolik je cena 
A zde to nekončí. Národy musí platit mnohem více, než kolik je cena toho, co

samy vyprodukovaly. Jejich produkce, skutečné obohacení, se pro ně stává dluhem
zatíženým úroky. A během let, se suma úroků může rovnat, nebo také převýšit
částku dluhu uloženého systémem. Stává se tak, že národ zaplatí cenu toho, co
sám vyprodukoval dvakrát, či třikrát. 
Kromě veřejných dluhů však tu jsou také dluhy průmyslové – i ty jsou zatíženy
úroky. A ty nutí průmysly, podnikatele zvyšovat své ceny daleko přes náklady
výroby, aby bylo možno vrátit kapitál i s úroky, jinak by byl podnik bankrot.

Dluhy veřejné nebo průmyslové – stále to je populace, která musí zaplatit celý
tento finanční systém. Zaplatit daně, když se jedná o veřejný dluh, zaplatit v
ceně, když se jedná o průmyslové dluhy. Ceny se nafukují, zatímco daně
smrskávají peněženky.

Tyranský systém 
Toto všechno a mnoho dalšího jsou významné indikátory peněžního systému, který
poroučí místo aby sloužil, a který udržuje populaci pod svou nadvládou, tak,
jako Martin udržoval muže na ostrově pod svou nadvládou než tito začali
revoltovat. 
A když kontroloři peněz odmítají půjčovat, nebo nás uvrhnou do podmínek příliš
obtížných jak pro veřejné instituce, tak průmyslové podniky – co se děje? Děje
se to, že veřejné instituce odmítají projekty, které jsou nezbytné, děje se to,
že průmyslníci odmítají vyvíjet svou produkci tak, aby lépe odpovídala
potřebám. A to je příčina nezaměstnanosti. A abychom zabránil nezaměstnaným
umírat rovnou, je třeba zdanit ještě více ty, kteří mají ještě co na práci, kteří
ještě pobírají plat. 
Je možné si představit více tyranský systém, než je ten, jehož zlomyslnost pociťuje celá populace?

Překážka distribuce 
A to není všechno. Kromě toho, že zadlužuje produkci, kterou financuje, kromě
toho, že paralyzuje tu, kterou odmítá financovat, je tento peněžní systém
špatným finančním nástrojem pro distribuci produktů. 
Je krásné mít obchody a sklady plné, je krásné mít všechno to, co je zapotřebí
pro hojnější produkci, totiž racionální distribuci produktů. 
Pro získání produktů je ovšem nutné za ně zaplatit. A i když je produktů
dostatek, je zapotřebí také dostatek peněz v peněžence. Jenže tak tomu není.
Systém rychleji zvyšuje ceny než množství peněz v peněženkách veřejnosti, která
tyto produkty potřebuje. 
Schopnost platit se nerovná schopnosti vyrábět. Finančnictví není v souladu s
realitou. Skutečností je hojnost výrobků, které lze vyrobit snadno. Protože pro
finančnictví jsou peníze jen na příděl a lze je velmi těžko získat.

Napravit to, co je vadné 
Současný monetární systém je tedy skutečně systémem trestajícím, místo aby byl
systémem služebným 
Tím nechceme říci, že je třeba jej zničit, ale že je třeba jej napravit. A to by
velkolepě dokázaly finanční principy známé pod názvem SOCIÁLNÍ KREDIT. (Prosím
nezaměňovat s politickou stranou, která naprosto falešně začala operovat pod
tímtéž jménem.) 
Sociální kredit

Peníze konformní s realitou 
Martinovy peníze na Ostrově ztroskotanců by neměly žádnou hodnotu, pokud by na

ostrově nebyly žádné produkty. A to i kdyby jeho sud byl skutečně plný zlata, co
by si mohl za toto zlato koupit, kdyby na Ostrově nic nebylo? Zlato, nebo
papírové peníze nebo jakékoliv nosiče čísílek v Martinově účetní knize by
nemohly nikoho nasytit, kdyby tu nebyly potravinářské produkty. Totéž platí pro
oblečení a ostatně pro všechno. 
Ale na Ostrově produkty byly. Pocházely z přírodních zdrojů ostrova a z práce
malé komunity. Toto skutečné bohatství jediné dávalo hodnotu penězům, bylo
vlastnictvím obyvatel Ostrova a nikoliv v exkluzivním vlastnictví bankéře
Martina. 
Martin je zadlužoval skrze to, co jim patřilo. Což pochopili, až když poznali
Sociální kredit. Tehdy pochopili, že všechny peníze, každý finanční kredit je
založen na kreditu samotné společnosti a nikoliv na operacích bankéře. Peníze se
tedy měly stát jejich majetkem v okamžiku, kdy jim byly dodány a rozděleny,
připraveny k následnému postoupení druhým podle toho, jak se odehrávala produkce
jedněch a druhých. 
Od toho okamžiku se otázka peněz stala pro ně tím, čím ve skutečnosti je:
otázkou účetnictví. 
Primární věc, kterou by člověk měl po účetnictví požadovat, je aby bylo přesné a
konformní s reálným stavem, který vyjadřuje, tedy konformní s výrobou či
distribucí bohatství. Má sledovat pohyb bohatství: hojná produkce, hojnost peněz;
snadná produkce, snadné peníze; automatická výroba, automatické peníze; výroba
zdarma, peníze zdarma.

Peníze pro výrobu 
Peníze musí být ve službách výrobců v míře, v jaké jich mají zapotřebí pro
mobilizaci výrobních prostředků. 
A to je také možné, protože se tak již stalo, ode dneška či od zítřka, a není
kvůli tomu nutné vyhlašovat válku. Peníze, které všude chyběly celých deset let
se najednou objevily, a během šesti let války neexistoval jediný problém s
penězi pro financování jakékoliv požadované výroby. 
Peníze tedy mohou být, a musí být ke službě veřejné výroby a soukromé výroby se
stejnou věrností a jakou sloužili výrobě během války. Všechno to, co fyzicky
odpovídá legitimním potřebám populace musí být finančně umožněno. 
A s tím by také měl být učiněn konec nočním můrám veřejných institucí. Byl by to
také konec nezaměstnanosti a jejímu omezování, dokud tu existují věci, kterých
je třeba, aby se uspokojily veřejné nebo soukromé potřeby populace.

Všichni kapitalisty – dividendy pro každého 
Sociální kredit předpokládá také periodickou distribuci dividendy pro všechny.

Suma peněz, které řekněme, budou připsány každý měsíc na účet každé osoby,
nezávisle na jejím zaměstnání — vše jako dividenda připsaná kapitalistovi, i
tehdy, když pravidelně nepracuje. 
Dejme tomu, že jste kapitalista a z dollarů, které investujete do podniku, máte
právo na výnos ze svého kapitálu, výnos, který se nazývá dividenda. Jsou tu ale
i jiní individualisté, které vkládají do díla také svůj kapitál a sice práci a ti
jsou kompenzováni platem. Ale kapitalista vybírá svůj výnos pouze na základě
přítomnosti svého kapitálu v podniku. Pokud pracuje osobně, vybírá si dva
výnosy: za práci plat a za kapitál dividendu. 
Nuže Sociální kredit považuje všechny členy společnosti za kapitalisty. Všichni
dohromady vlastní skutečný kapitál, jenž mnohem všestranněji přispívá k moderní
produkci než kapitál ve formě dollarů či práce utažených
jednotlivců-zaměstnanců.

Jaký je tento společenský kapitál? 
Za prvé zde jsou přírodní zdroje země, které nikdo nevyrobil, které jsou božími

dary a těch, kteří v této zemi bydlí. 
Pak je zde suma znalostí, nápadů, objevů, zlepšení technik výroby, veškerého
pokroku, koupeného, naakumulovaného, zvětšeného a přeneseného z jedné generace
na druhou. Toto je národní dědictví, vydobyté předchozími generacemi, jež naše
generace používá a dále zvětšuje, aby jej předala následujícím generacím. Toto
není exkluzivní vlastnictví, ale je to vlastnictví společenské par excellence.

A to je také velmi spolehlivě nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím moderní
výrobu. Odmyslete si jen hybnou sílu páry, elektřinu, petrolej – vynálezy
posledních tří století – a řekněte, kolik by činila bez nich celková produkce,
jež by stála mnohem víc práce, mnohem více hodin a mnohem více pracovních sil
země. 
Bez pochyby jsou zapotřebí výrobci, aby tento kapitál zhodnotili k výnosu, a
patří jim za to kompenzace v podobě platu. Ale samotný kapitál musí mít hodnotu
vynášející dividendy jeho vlastníkům, tedy všem občanům, všem stejně, jako
všichni stejně dědí po předcházejících generacích. 
Protože tento společenský kapitál je největším faktorem moderní produkce, měla
by být dividenda schopna zajistit každému alespoň to, co potřebuje pro zajištění
esenciálních existenčních potřeb. Poté rovnoměrně s mírou, s jakou mechanizace,
motorizace, a automatizace obstarávají stále větší část výroby, se stále menší
potřebou lidské práce, by měla být část distribuovaná jako dividenda být stále
větší. 
Je to úplně nový způsob koncepce distribuce bohatství než jaký panuje dnes:
místo ponechání lidí a jejich rodin v té nejvyšší bídě a vysokého zdaňování
výdělků, aby se zachránili ti, které výroba nepotřebuje, bychom viděli lidi
zajištěné základním výnosem, tedy dividendou. Dělení se je nejlepší zdroj. 
Zároveň by to byl vhodný prostředek jak moderní velké výrobní možnosti proměnit
v praktické uplatnění práva každé lidské bytosti na užívání materiálních statků.
Práva, které každá lidská bytost odvozuje z pouhého faktu, že existuje. Práva
základního a nezbytného, ovšem nepředepsatelného, jež Pius XII připomíná ve
svém historickém proslovu v rádiu 1. června 1941: 
“Statky vytvořené Bohem byly vytvořeny pro všechny a musí zůstat k užívání všem,
podle principů spravedlnosti a milosrdenství. Každý člověk jako bytost nadaná
rozumem, v sobě obsahuje od přírody základní lidské právo užívat materiálních
statků země….A toto individuální právo nemá být v žádném případě potlačováno
žádným způsobem….ani výkonem jiných konkrétních práv a nároků na materiální
statky.” 
Dividenda pro všechny a pro každého: nejzářivější ekonomická a sociální formule,
která kdy byla navržena světu, jehož problémem není produkce, ale distribuce.

Ne jedné politické straně 
Bezpočet těch z mnoha zemí, kteří vidí v Douglasově Sociálním kreditu to, co
bylo navrženo jako nejlepší nástroj moderní ekonomie nadbytku, aby produkty
sloužily všem.. 
Nezbývá než tuto koncepci ekonomie rozšířit, aby bylo možné přejít od teorie k
praxi. 
V Kanadě naneštěstí politikové znehodnotili obě slova:“Sociální kredit“ tím, že
je použili pro označení politické strany. To bylo velké bezpráví, které bylo
učiněno na pochopení a expanzi Douglasovy doktríny. Stalo se to zdrojem zmatku a
příčinou nedůvěry. A tak mnoho lidí a priori odmítá poslouchat i mluvit o
Sociálním kreditu, protože vidí tuto politickou stranu a sami si museli zvolit
příslušnost ke zcela jiné. 
Především Sociální kredit chápán autenticky, není politickou stranou, právě
naopak. Samotný zakladatel této ekonomické školy C.H.Douglas věděl jistě lépe,
že tyto malé nafouknuté hlavy si chtějí posloužit jeho ideou povrchně, jen tak,
aby uspokojili svoje politické ambice. Nyní se Douglas jemně vyjádřil, že
existuje určitá nekompatibilita mezi Sociálním kreditem a volební politikou.
Politická strana a Sociální kredit jsou dva termíny, které vylučují jeden druhý,
svým přirozeným založením, účelem, motorem i tahem.. 
Principy Sociálního kreditu spočívají ve filozofii. A tato filozofie dává
přednost osobě před skupinou, před instituce, před vládou samotnou. Všechny
aktivity činěné ve jméno autentického Sociálního kreditu musí být aktivitami ve
službách lidem. 
A to je zcela odlišný motor, než je ten, který oživuje a orientuje aktivity
politické strany. 
Každá politická strana, stará nebo nová, má za svůj prvotní účel získávání a
zachovávání moci, totiž stát se nebo zůstat skupinou, která bude vládnout zemi.
JE to hledání moci pro určitou skupinu. 
Sociální kredit naopak, koncipuje moc jako její redistribuci na všechny? Moce
ekonomická svou periodickou dividendou umožňující každému individuu udávat povel
výrobě své země, politické moci, činíce stát, vlády všech stupňů osobní
záležitostí lidí, nikoliv lidi záležitostmi státu. 
Politické strany zajímá vláda. Zatímco pravého přívržence této školy kreditářů
zajímá osoba a její rozkvět. 
Politika strany naléhá na občany, aby se vzdali své osobní zodpovědnosti, strana
ve prospěch strany, vkládaje veškerou svoji důležitost v hlas vhozený do urny, v
akt, trvající několik vteřin, po němž zůstane občan ukryt za obrazovkami, poté,
co se najedl volebního guláše i všech klobásek během předvolebních týdnů. 
Socialní kredit naopak učí občana převzít zodpovědnost sám, jak v politice tak i
v tom ostatním, a kdykoliv, činíce ze sebe dozorce a svědomí vlád, křičící
pravdu a odmítající nepotrestanou nespravedlnost, kdekoliv na ně narazí.. 
Každá politicka strana přispívá k rozdělování národa, strany bojují jedna proti
druhá, ve snaze vydobýt pro sebe moc. Nyní by veškerá rozdělení ztratila na
síle. Rozdělený národ je národ oslabený a to mu neslouží. 
Doktrína Sociálních kreditů naopak udržuje občany vědomé si základních aspirací
společnýách všem a každému. Autentické hnutí kreditářů učí občany sjednotit se
pro řešení otázek, v nichž josu zajedno a zkoncentrování tlaku na vlády, ať je
u moci kdokoliv. A právě proto časopis“Vers Demain” z něhož byly tyto stránky
převzaty, doporučuje v politice nátlak mimoparlamentních seskupení obyvatel na
vlády do doby, než tito užákoní pro národ to, co je pravým smyslem Sociálního
kreditu. 
Aby převážily velké myšlenky jako tato kreditářská, je zapotřebí nikoliv
politikařících bažících po slávě a penězích, ale apoštolů, kteří se dají do
služby bez kalkulace, jdouce za vizí triumfu pravdy a lepšího světa pro všechny,
apoštolů zbavených veškeré odměny za námahu zde na zemi, činících vše co umí pro
tento svůj úkol, a odevzdávajících se v ruce Boží. Časopis “Vers Demain” pracuje
na vzdělávání těchto apoštolů a představuje jejich cíle, aktivity a realizace.

Louis EVEN 
Poutníci od Sv. Michaela

Přeložila: Ing. Kateřina Amiourová

O autorovi:


Louis Even se narodil 23. března 1885 na farme the
"La Poulaniere" v Montfort-sur-Meu, obci 30 km západně od Rennes v Bretani,
Francie.

V roce 1903 opustil Francii a odjel do Kanady. Odtud byl vyslán učit Indiány
Skalistých hor v Montaně. USA. Zůstal zde do roku 1906. To mu umožnilo dokonale
zvládnout angličtinu, což bylo pro něho později nesmírně užitečné, když studoval
Sociální kredit v knihách majora C. H. Douglase.

Potom ohluchl a již nemohl učit děti. Byl poslán do Laprairie do tiskařské
dílny Bratří, která byla v té době velmi primitivní. Protože byl velmi pracovitý
a důvtipný, tiskárnu velmi rozšířil a rozvinul. Získal nové stroje a aby se
naučil s nimi pracovat, musel se naučit německy, protože příručky ke strojům
byly v němčině. Také jako samouk studoval latinu. Toto učení tiskařem bylo
později velmi užitečné pro založení jeho Hnutí.

Even byl velmi ovlivněn několika ekonomickými a monetárními mysliteli kteří
byli jeho předchůdci. Jednou z knih, která jej velmi ovlivnila, byla kniha I. A.
Caldwella Peníze, co je to? (Money. What Is It?), kterou později Louis Even
přeložil do francouzštiny. Ale byla to jednoduchá 96ti stránková brožura, která
mu přinesla světlo poznání. Měla název: Od dluhu k prosperitě (From Debt to
Prosperity) a napsal ji J. Crate Larkin z Buffala. Byl to výtah z Major Douglas’s
monetary doctrine – Social Credit.

"Zde je světlo na mé cestě", řekl Louis Even. Potom sehnal všechny Douglasovy
knihy plus knihy dalších autorů na stejné téma. V Sociálním kreditu rozpoznal
celou řadu principů, které jakmile by byly aplikovány, by vytvořily dokonalý
peněžní systém a ukončily krize. Okamžitě si řekl: "Každý to musí vědět." Od té
doby myslel jen na to, jak toto své přání uskutečnit.

V srpnu 1936 Louis Even založil další periodikum s názvem Cahiers du Crédit
Social (doslova Brožury Sociálního kreditu), jehož čísla psal po večerech,
zatímco přes den pracoval v Garden City Press a občas pořádal o víkendech
konference. Od října 1936 do srpna 1939 bylo vydáno 16 čísel Calhiers du Crédit
Social pro 2400 předplatitelů.

Ve stejném období Louis Even publikoval svou skvělou brožuru Salvation Island
(Ostrov záchrany) nyní nazvanou The Money Myth Exposed, kterou prodával za
niklák obecenstvu na svých konferencích. Dodnes tato brožura zůstává abecedou
Sociálního kreditu pro začátečníky. Nyní obíhá po celém světě po milionech v
sedmi různých jazycích (anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, německy,
portugalsky a polsky).

Ekonomická demokracie: http://www.michaeljournal.org/articles/social-credit/category/economic-democracy

Stránka o Douglasově sociálním kreditu - když si rozkliknete odpovědi na otázky na úvodní stránce, dostanete se k celé jedné publikaci pana Hutchinsona: http://www.douglassocialcredit.com

 

amiourful
Bioranger, vášnivá sběračka hovínek, z nichž po domácku kuje zlato, správce i pro nefejsbukáře otevřené stránky Alternativní ekonomické školy proti dluhovému otrokářství. Motto: "Pokud vás přesvědčí, že se nic nezmění, tak se také nic změnit nemůže." Stránky jejího hnutí: http://serpentina-bioranger.simplesite.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.