Lstivý škleb omezené svobody ...

havel muzeum
28.12.2014 10:15
Minule jsem uvedl její povšechnou povahu i jejích pět zásad s vědomím, že by samozřejmě bylo možno charakterizovat ji i stručněji a přitom ještě stále dost výstižně. Např. takto: svoboda havloidního typu nemůže nikdy připustit, že by se na Západ od nás (hlavně v USA), mohlo cokoliv dít špatně, a na východ od nás (konkrétně v Rusku), dobře. Což parafrázováno by se dalo vyjádřit i takto. Vše západní je už z toho důvodu, že je to západní, dobré, a vše východní je už z toho důvodu, že je to východní, špatné.

Obdobně je potřeba dění na pravici vidět a popisovat jako pro stát a lidi pozitivní, zatím co dění na levici je třeba vidět i popisovat jako pro stát a lidi negativní. A teď pozor, neboť přichází zásada havloidní svobody nejdůležitější: Kdyby se však fakta někdy proti těmto dvěma základním schematům spikla a troufla si prokazovat, že „všechno může být i naopak“, pak je povinností tato kolizní fakta zamlčet - a to za každou myslitelnou cenu, anebo – je-li jejich zamlčení z nějaké příčiny nemožné – odvést pozornost od nich někam jinam. Nejlépe k události, jež by svou váhou dokázala pohltit vnímavé schopnosti lidí natolik, že by uvedená kolizní fakta vytlačila mimo okruh lidského uvažování. Není-li ovšem takováto událost k dispozici, pak je nutno ji na jeviště světa přivést. A to dvojím způsobem: buď z události ne až tak příliš významné vytvoříme událost velevýznamnou tím, že ji náležitě rozkošatíme, zdramatizujeme a vybarvíme, anebo – není.li takováto událost k dispozici - pak onu potřebnou velevýznamnou událost prostě vyfabrikujeme, čili uměle a nově vyrobíme.

Příklad takovéto vyfabrikované události je (dle názoru mnohých expertů), zničení dvou budov Světového obchodního centra v New Yorku (tzv. dvojčat), v r. 2001. Přinesla sice smrt více než třem tisícům většinou amerických občanů, ale poskyla Bushově administrativě ideální záminku pro útok nejdříve na Afganistan (2001), a o dva roky později na hlavní trofejní cíl - tehdy Husainův Irák. Výsledná bilance útoku na Irák? Na straně amerických ztrát tři tisíce mrtvých a dvě velké zřícené budovy, na straně výdělku nynější 75 procentní podíl zisku amerických společností na prodeji irácké ropy proti jejich téměř nulovému zisku před útokem.

Uvědomíme-li si, že tato ropa dnes teče z iráckých ropných polí do amerických finančních účtů každou hodinu, každý den, měsíc a rok, a to už od onoho roku 2003 dodneška, získáme představu, jak nebetyčně vysoko – pro obchodní zájmy USA - ční klady onoho 11. září 2001 nad jeho zápory.

V tomto místě našeho pojednání vyjekne – jak očekávám - laskavý čtenář udiveným protestem: Co jste nám to najednou tady spustil o americkém 11. září, když řeč přece měla být o české omezené svobodě havloidního typu?

Ano, myslím že je čas kápnout božskou. A uvést, že omezená svoboda havloidního typu nevstoupila do našeho politického života božským vnuknutím Václava Havla či některého z jeho kamarádů, ale že je de fakto pouhým, námi přijatým štěpem nové pokřivené svobody americké, jež tehdy – zhruba ve stejném období, kdy se u nás zvonilo klíči – vzcházela na politickou scénu USA, aby zaujala místo svobody staré. A přicházela ruku v ruce s nově nastupující vládnoucí vrstvou tzv. neokonzervatistů a s doktrinou jejich hlavního proroka Paula Wolfowitze, podle níž jedinou světovou velmocí mohou být pouze USA – a mimo nich už nikdy a nikdo jiný. Tomuto požadavku je nová americká svoboda řádně přizpůsobena a charakerizoval ji – a to dokonce na obrazovce naší ČT - světoznámý americký lingvista a filozof Noam Chomsky zhruba takto: V USA si můžete říkat co chcete, ale nemůžete číst, poslouchat nebo dívat se na co chcete. Protože to, co byste chtěli číst, poslouchat nebo dívat se na to, už není v dnešních USA k mání. Aspoň ne na oficiálních médiích.

Taky jste si toho všimli? Za prvé, jak je tahle definice nové americké svobody v několika málo slovech výstižná a jak zároveň přesně odpovídá i tomu, co máme doma? Možná si ti méně nároční z nás řeknou.totéž, co si prý – dle člena někdejší Reaganovy vlády P.C. Robertse - až příliš často říkají lidé v dnešních USA. No bože, hlavně že máme svobodu plkat si mezi sebou, jak se nám ráčí a co nám slina na jazyk přinese, to je přece ta praktická svoboda – a tu nám nikdo nebere. Tak jaký strach z toho, že už nejsme svobodní tak moc, jak jsme byli.

Ale hle, jaké ani ne tak čertovo, ale přímo Belzebubovo kopyto z takovéto lehkomyslnosti vykukuje. Vůbec si totiž nevšímá skutečnosti, že to, co si prozatím můžeme svobodně říkat, nevyrůstá z našich hlav samo od sebe, ale je výsledným plodem toho, co čteme, co posloucháme a na co se díváme. A jestliže celá tahle oblast, jak nám prozradil Chomsky a jak to s bolestí vidíme i u nás, je už svobody zbavená a tím pádem zbavená i pravdy, nemůže už dlouho zůstat svobodné a pravdou posvěcené ani to naše povídání, protože svobodné nemůže vznikat z nesvobodného, stejně jako zdravá zelenina nemůže vyrůstat z nezdravé půdy. Řečeno tedy co nejlapidárněji: nebude lze hovořit o tom, že si povídáme svobodně, budeme-li si povídat stejně, jak píší nesvobodné noviny a mluví nesvobodný rozhlas a televize.

Což ošem neznamená nic jiného, než že od chvíle, kdy nám lidem – ať už v USA či u nás či všude kolem nás – byla jako jedině možná k použití předložena ona forma svobody, omezená na pouhou svobodu našich rozmluv, přestáváme být svobodnými lidmi v celé šíři toho pojmu, a pohybujeme se pomalu, ale jistě - a též kýmsi nahoře naplánovaně - ke zglaichšaltovanému a stejně myslícímu davu, jaký jsme kdysi vídali na německých týdenících Wochenschau. S jediným rozdílem ovšem. Hitler spěchal, protože sjednocující proces měl být dle něj dokončen během jeho života – a proto ani svobodu projevu svým krajanům nepovolil. Zatímco současní architekti nového, řekněme světového řádu, se zas tolik neženou. Mají čas. A dávají nám možnost dospět tam, kde byly kdysi ony německé sjednocené davy, s pocitem, že do nich vcházíme jako svobodní občané, protože volné povídání je přece povoleno. Mají totiž za to, že tímto klamavým pocitem ovládnuty, budou ony davy jednolitější. A proti běhu času obrněnější.

Cíl je však děsivě totožný a jen a jen cesta k němu je odlišná, protože rafinovanější. A jedinou a vpravdě osudovou otázkou tak pro nás zůstává, jestli si tou rafinovaností necháme, či nenecháme zakrýt naše dosud vidoucí oči? A hlavně – jestli slepými a též bezmocnými vůči ní nebudou už všichni, co přijdou po nás? Naše děti, vnuci a pravnuci?

lubomirman
Jsem spisovatel a publicista (Obrys Kmen, Outsidermedia, Nezakladnam, Halo noviny atd.)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

lubomirman

Vážená paní Zavoealová,

Moc děkuji, vše nejlepší do Nového roku, pevné zdraví a moře inspirace a elánu do tvorbyí Vašich zasvěcených článků. 

libuse-zavoralova

Vážený pane Mane, přejí mnoho zdraví do nového roku. Vaše články čtu ráda a myslím, že jsou přínosné pro všechny.

lubomirman

Vážení páni Štingle a Schlimbachu,

Moc jste mě potěšili a poctili, mnoho úspěchů a spokojenosti s přídavkem neočekávané radostné události v Novém roce přeji i já Vám.

Váš

Lubomír Man

Vladimír Štingl

Pane Mane, pevné zdraví, invenci a energii do nového roku a stálou přízeň tomuto portálu..... Jste největším přínosem tohoto portálu za rok 2014. A není a nebude jediný Váš článek, blog, info, kterou bych pečlivě nepročetl a nevnímal obsah tak, aby zůstával pocit, že těch chytrých, myslících a vzdělaných LIDÍ neubývá... Shodou okolností k nim patří i komentující pan Schlimbach.

Vše pozitivní a díky za Vaše zprávy a komentáře, pánové. V. Štingl

schlimbach

Perfektní blog!