Lucie Sulovská a Martin Jaroš: Nechte děti žít!

obrazek
2.7.2017 13:23
Půlka českého internetu se pohoršuje nad tím skandálem, že děti z východočeské čkoly na zájezdě v Londýně bydlely v muslimských rodinách! Lucie to opřipomínkovala.


Na Aeronetu vyšel článek se slibným názvem: „Skandál, exkluzivně: Základní škola z východních Čech ubytovala děti na školním zájezdu v Londýně v chudinských muslimských rodinách! Rodiče se o tom dozvěděli až teprve z esemesek vyděšených dětí!“ Zaujalo mě to, protože jsem bydlela v Londýně u rodin třikrát, dvakrát zřejmě u takových sociálně slabších. Článek jsem si pozorně prostudovala, bohužel jsem vůbec nepochopila, co se těm dětem vlastně stalo. Fotky pokojíků naprosto standardní, chování rodin k dětem taky, jako největší „skandál“ je zmíněno, že se nechtěli s dětmi fotit a drželi Ramadán.

Poprvé jsem byla v Londýně jako vůbec nejmladší účastnice zájezdu v jedenácti letech. Nějak se mi podařilo přemluvit mámu, aby mě tenkrát pustila. Moje kamarádka ze školy, se kterou jsem měla bydlet, byla bohužel kráva (zdravím Míšo B.), která mi den před odjezdem oznámila, že bude bydlet s jinou holkou z vyššího ročníku. Nejdřív jsem brečela na záchodech, ale nakonec mi to až tak nevadilo, alespoň jsem si mohla v autobuse natáhnout nohy a obecně jsem zjistila, že když člověk cestuje sám, je to mnohem zajímavější. Navíc jsem se tam seznámila s Petrou z jiné školy, se kterou jsme už tehdy řešily britskou politiku a po letech se setkaly v Praze na politologii. Kamarádky jsme dodnes.

Bydlela jsem tehdy v oprýskaném domku u takové černošky, která se o nás moc nestarala, dala nám najíst ráno a večer a vůbec se s námi nebavila. Že by se s námi chtěla fotit, tak to velmi pochybuju. Ani jsme jí o to nežádali. Myslela jsem si, že bydlí sama, ale jedno ráno jsem šla na záchod a z půdy najednou seskočil dvoumetrový černoch jenom v trenkách a hrozně se na mě zubil. Málem jsem dostala infarkt. Jakého byli náboženství, netuším, nenapadlo mě se ptát. Byla to velmi cenná zkušenost, člověk se otrkal, zocelil, přestal bát. Jsem ráda, že mě tehdy máma pustila.

Podruhé, ve třinácti, jsem bydlela spolu se dvěma spolužačkami ve velmi elegantním anglickém domě s krásnou zahradou, v lepší čtvrti. Dům byl architektonický skvost, ještě si vybavuju tu krásnou koupelnu. Bydlela tam bezdětná paní středního věku s manželem kamioňákem, který byl často pryč. Ta si s námi i povídala a dívala se s námi na Britain's Got Talent. Také jídlo bylo o dost lepší. Navíc si paní vážila, jak jsme hodné a pořádné, v porovnání s francouzskými či německými spratky. Byla evidentně dost osamělá a proto se k nám chovala tak přátelsky.

Nakonec potřetí, to mi bylo patnáct, jsem bydlela opět u sociálně slabší rodiny velmi mladých anglických bělochů se třemi dětmi. V pokojíčku nebylo k hnutí, nevešly se nám tam ani kufry. Po domě pobíhali psi a děti, jedni nevychovanější než druzí, jako lunch jsem jednou dostala hnijící banán a v koutě obýváku bylo hovno, které zmizelo až třetí den. Jedli jsme ohřátou mraženou pizzu a hrancle plné oleje. Ti mladí se s námi vůbec nebavili. I tentokrát jsme to ovšem přežili ve zdraví.

Na všechny ty zájezdy vzpomínám v dobrém, nemám pocit, že by mi to jakkoliv uškodilo, aspoň jsme se rádi vraceli domů. Jo, byla jsem vyjevená, když pro nás tehdy poprvé přijela na parkoviště černoška, jiné děti byly zase u Indů a někdo určitě i u muslimů, ale nestalo se nám vůbec nic. Nikomu. Rodiny dodržely to, co slíbily, že budeme mít kde spát a že nám dají najíst. Všechno ostatní byla jejich dobrá vůle.

Na závěr tři poznámky:

1) Od jednoho extrému se potácíme k druhému. Jestliže nepovažujeme islám za přátelské náboženství a nechceme větší muslimské komunity, jestliže uznáváme, že Západ má do budoucna zaděláno na problém jak Brno a nechceme, aby ulice Prahy vypadaly jako ulice Islámábádu, Abidžanu nebo Birminghamu, pořád nic z toho neznamená, že muslimové jsou nějaká horší lidská rasa a že z každého kontaktu s nimi musíme vyjít minimálně s podříznutým hrdlem. Ne, většina lidí je v pohodě. Což neznamená, že jich tady musíme chtít hodně. I většina sudetských Němců byla v pohodě a celkem nám v osmatřicátým zavařili.

2) Funguje to i obráceně. Zrovna včera mi jeden tradicionalistický katolický kněz z Německa vyprávěl, jak za ním přišla vystrašená maminka malého černouška, jestli s nimi může pustit synka na tábor do Polska, protože tam přece žijí odporní nemytí rasisté a xenofobové, kteří by mohli jejímu synkovi ublížit. Chudák paní to nemyslela zle, prostě čerpala z mainstreamových německých médií a z toho, jak Poláky vykreslují. Jako národ barbarů, které musí Německo ve spolupráci s EU zcivilizovat, klidně i na sílu. „To je levičácká propaganda, paní, Isaacovi se nic nestane!“ řekl rozhodně pater a Isaacovi se samozřejmě nic nestalo.

3) Nechte děti žít! No tak stráví pár dní v prostředí, které jim třeba nebude úplně příjemné. Možná budou ze začátku vyděšené, možná o ně nebude zase až tak dobře postaráno. Možná jim nebude chutnat jídlo, možná se s nimi nebude nikdo bavit. Ale to je život! Ochutnají život. A to nepohodlí jim vykoupí jiné zážitky, protože děti koukají na svět jinýma očima. Nestavte jim slonovinovou věž Dětství, nechte je rozbít kolena, nabít pusy, bát se v cizím prostředí. Jinak dopadneme jako na anglosaských univerzitách, kde se psychicky nestabilní mládež dožaduje „bezpečných zón“, v nichž je nikdo nebude ničím ranit (třeba odlišným názorem).

Jo a ještě: pokud si myslíte, že vaše dítka budou v Anglii či kdekoliv jinde bydlet v milionářských rodinách, tak slezte z jahody. Milionářské rodiny nemají potřebu otravovat se za pár peněz s cizími spratky, nechat je vpadnout do svého soukromí, chystat jim svačinky a tak dále.

 

 

 

a článek Aeronetu: http://aeronet.cz/news/skandal-exkluzivne-zakladni-skola-z-vychodnich-cech-ubytovala-deti-na-skolnim-zajezdu-v-londyne-v-chudinskych-muslimskych-rodinach-rodice-se-o-tom-dozvedeli-az-teprve-z-esemesek-vydesenych-deti/

české nacisty už uráží i černá kůže jejích nositelů v reklamě!

Ada Venturess pro Pampers
Dobrý den, vysvětlete mi zodpovědné, proč v TV na kanálu Cinema dáváte reklamu na plenky, a jsou tam same deti s tmavou a černou pokožkou? Jsme v Evropě v ČR ! Nejsme v Africe! Děkuji, sdilim můj dotaz i vaši odpoved s přáteli.
 
Šenková Alžběta: "Kdyby to vždycky někdo nezdůraznil, tak já bych si toho nevšimla, že v reklamách nejsou jen "bílý". Příjdem mi úchylný jen to, že si toho někdo všimne a pohoršuje ho to. A taky by mě zajímalo, ti lidé co je to pohoršuje, kde žili doteď? Vždyť jiné národy tu studovali, ženili se a zůstávali už dávno za totáče.
 
*****
Na začátku listopadu spustili čeští nacisté pokřik nad školní fotkou teplické třídy plnouz dětí Rómů a imigrantů : Navrhovali hodit tam granát a fotka dlouho kolovala po facebooku. Odpovídá na to Martin Jaros:  

Přátelé, chci vám něco napsat k té fotce dětí z teplické školy. Vím, že už je to asi 17 hodin vyčpělé téma, ale musím. Protože jsem si uvědomil, že ta fotka je o nás. O naší rodině a o našich dětech.

Když jsem před pěti roky šel do Kataru, náš největší problém byly školy. V té době bylo kvalitních škol málo, kdežto cizinců bylo moc, takže na mezinárodní základky se čekalo i 2 roky v pořadníku. Nekecám. Školy si mohly své žáky a rodiče vybírat - a taky si vybíraly.

My jako rodina jsme byli v tomto boji za losery. I děti ambasadorů čekaly na pořadnících. Chodil jsem od školy ke škole. Viděl jsem na tvářích ředitelů, že pro ně nejsme atraktivní. Z našich jmen viděli, že jsme nějací Poláci nebo co. Když pak tatínek promluvil anglicky, tak aha, Tataři s ruským přízvukem. Naše děti tehdy neuměly anglicky ani pípnout. To znamená, že by ve třídě potřebovaly asistentku, což je pro školu dodatečný výdaj (jedna z věcí, co kritizovali komentátoři na teplické fotce). Nebyli jsme pro ně zajímaví, a oni nám to dávali najevo. Některé věhlasné a všemi žádané školy nám natvrdo řekly, že dávají přednost dětem s britským, australským, kanadským nebo americkým pasem, protože je u nich "větší pravděpodobnost, že úspěšně zapadnou do jejich vzdělávacího systému."

Trvalo to měsíce. I když jsem přišel do Kataru v lednu, tak do probíhajícího školního roku už se nám nepodařilo zapojit. Naše děti musely zůstat doma. Až pak jsme našli dobrou a laskavými lidmi vedenou školu, která naše děti vzala, takže od září nastoupily výuku.

K té "větší pravděpodobnosti úspěšného zapadnutí do vzdělávacího systému". Jako táta jsem tehdy koukal na svoje děti a chtěl jsem ty ředitele vraždit, když to říkali. Víte, já se o tom nechci nějak šířit. Ale naše děti nejsou tak blbé, jak si ti lidi mysleli, že jsou. Dcera Timi dokázala v den svých druhých narozenin přečíst všechno, co jste jí ukázali - naučila se to sama pozorováním klávesnice. I dnes čte stovky knížek ročně a její rozhled je ohromující. Miluje vědu, je brilantní matematička a dokonalý logický stroj. Kde já vidím mlhu, ona vidí nezvyklé, ale obvykle správné řešení. Kvůli její logice a tvrdohlavosti to s ní není jednoduché a zrovna já s ní mám konflikty jako blázen, ale uvnitř vím, že ona je silnější, než jsem já kdy mohl doufat, že budu. Její mladší bratr Martin je jediný člověk ve škole, který jí v matematice stačí, snad ji relativně dokonce i předstihuje (díky geometrii). K tomu má kluk encyklopedické znalosti světa. Oba mluví plynně třemi jazyky a učí se další, jejich angličtina je nyní perfektní, mezi sebou mluví výhradně anglicky, a to i u nás doma, Mani přitom má normální zvuk rodilého mluvčího a dávno překonal svého otce ve slovní zásobě i obratnosti. Po těch letech jsou každý v jiném kampusu své školy - Timi je nejlepší studentkou ve svém kampusu, Mani nejlepším studentem v tom svém. A připomínám, že tyhle dvě děti byly ten špatný materiál na třídní fotku. Nějací koktající Východoevropané s nevyslovitelnými jmény. My jsme byli ti, kdo by nafrněným britským školám kazil tablo.

A proto chci říct vám všem, kteří třeba jen na sekundu podceňujete nějaké dítě, že má třeba bulharské nebo arabské nebo romské nebo vietnamské jméno - jste svině. Jakýkoli útok na nevinné dítě mě tak žere, že bych vás nejradši přejel autem. Stejně jako jsem měl chuť to udělat, když jsem slýchal nepřímo vyřčené podobné soudy o svých dětech. Protože ono se to děje i nám Čechům - stačí se přesunout kousek dál.

A ještě něco vám řeknu. Moje dcera se zrovna teď asi dostává do toho nebezpečného věku, o kterém se zpívalo i v Pulp Fiction: Girl, You'll Be a Woman Soon. Letošní rok je pro ni trošku smutný, protože jí v létě odešly ze třídy všechny kamarádky (v Kataru je všechno pomíjivé) a s novými holkami si nerozumí. Řekla mi, že se baví raději s kluky. (Náhodou jsem před pár dny viděl při dobíjení Maniho telefonu výsměšnou zprávu, kterou Mani poslal sestře - že prý se jí líbí nějaký Adarsh.) Tak jsem se zeptal, jací jsou to kluci, se kterými se raději baví. Timi řekla, že třeba nějaký Adarsh, že se s ním dobře povídá a že je moc chytrý, že s ní soutěží ve většině předmětů. Tak jí říkám, co to je za jméno, ten Adarsh, už jsem tu slyšel leccos, ale tohle si nějak nedokážu zařadit. A ona se poprvé v životě tak zvláštně usmála a řekla, že Adarsh je asi z Indie. Nevím, jestli se tak usmála proto, že to je TEN kluk, nebo protože v mnoha zemích včetně této jsou Indové podceňovaní. Já jsem jí řek, to je super, mezi Indy jsou někteří z nejchytřejších lidí na světě a v USA jsou nyní Indové vůbec nejúspěšnější etnikum, viz Silicon Valley. A byl jsem za to rád. Samozřejmě vím, že je to třeba první láska, na kterou si brzy nikdo ani nevzpomene, ale vím, že Timi to bude mít s kluky těžké, protože většina mládenců má strach z chytrých holek. Nebude těch kluků dost, a když to bude nějaký Ind, tak ať je to sakra nějaký Ind! Ať si ta holka dělá, co chce!

A tak vám říkám, nebuďte svině. Víte, že já nejsem úplný vítač, varoval jsem tu vždycky před vytvářením paralelních společností s kulturami, co se nechtěj integrovat. Ale diverzita ve škole je super! A právě tyhle děti tam musej chodit, protože dobrým vzděláním se integrují nejlíp! A tyhle "jiné" děti nakonec často bývají akademicky lepší než my a my Češi potřebujeme konkurenci jako sůl! Já budu hrdý, když moje děti budou mít doma třeba indické nebo arabské nebo romské kamarády! A vy taky nebuďte zaprděné svině. Už mě fakt žerete s těmi útoky na malé děti v Teplicích.

17.12.2017 a znovu Martin Jaroš: 

Martin Jaros
13 prosinec v 23:09 · Dauhá, Doha, Qatar ·

Z celého dneška mě nejvíc zaujala tahle zpráva. Česko bude mít nového šachového velmistra, nejmladšího ve své historii. Hraje za Lysou nad Labem a je mu teprve šestnáct. A víte, jak se ten borec jmenuje? Thai Dai Van Nguyen.

Trošku mi to připomíná jinou naši juniorskou hvězdu. Slyšeli jste možná o 18leté holce z Karlových Varů, která v rámci svého biochemického výzkumu proteinů ještě na gymplu (!) objevila nějaký mechanismus, který možná spouští rakovinu. Dostala za to první cenu v soutěži EU o nejlepšího mladého vědce Evropy, což je megaúspěch, který česká média ani nedokázala dost docenit. A víte, jak se tahle naděje české vědy jmenuje? Karin Movsesjan. Jo, bude tam nějaká arménská stopa.

Lidi, v těch dvou jménech je všechno. Asi chápete, o čem jsem chtěl dneska napsat. Na jednu stranu tady máme fantastické lidi jako mladého pana Nguyena nebo slečnu Movsesjan, kteří ženou tuhle zemi dopředu, zvyšují laťku na našich školách a dělají - pod naší vlajkou - věci, na které můžeme být hrdí. Na druhou stranu se nám tu v poslední době rozlézají duševní giganti jako xenofob pan Koten nebo ten pán, co v Ostravě obtěžoval nějaké lidi kvůli tomu, že se opovážili mluvit cizím jazykem. Nebo ten chrabrý český domkář Petr Valouch, co by mezi teplické prvňáčky s divnými jmény házel granáty. Pan Koten je - volím záměrně něžná slova, aby si nikdo nemohl stěžovat - vylízaný dement, který má strach i z vraždících mikrovlnek, protože o fungování světa neví nic. Naproti tomu slečna Movsesjan by zřejmě už jako dítě dokázala mikrovlnku i vynalézt, kdyby tím směrem napřela svůj intelekt a kdyby mikrovlnka už nebyla vynalezená. Koho z těch dvou si asi vážím víc a koho budu v naší zemi raději potkávat - hádejte, můžete dvakrát.

Tím chci říct, že se nám tady zase rozlézá odporná, smradlavá věc, které se říká rasismus a xenofobie. A že začínám mít opravdu obavy, že to naši společnost úplně sežere a omezí to její šance na úspěch, jestli to nezastavíme.

Jasně, jasně, už vás slyším. Tohle jsou dva náhodní úspěšní migranti, ale co ty milióny parazitů v Německu, co budou furt jen požírat sociální dávky a nikdy se neintegrujou? Nebyl jsi sám velmi skeptický vůči migrantům?

Tak já vám to řeknu natvrdo. Snad to ode mě vezmete právě proto, že jsem nikdy nebyl a nejsem žádný "vítač" a nejsem typické hodné sluníčko. Vždycky jsem byl pro důslednou ochranu hranic, protože organismus, který nekontroluje své hranice, je mrtvý organismus. Přes čáru se jen tak necábruje, přes čáru může jen ten, koho sami cíleně pozveme a převedeme. Můj pohled na migraci se nemění a furt jsem pro uplaťnování pár jednoduchých zásad:

1. Lidem opravdu trpícím a utíkajícím před válkou se pomoct musí, ať jsou béžoví jako my nebo klidně modří. O tom se nediskutuje, to je elementární slušnost, která z nás dělá lidi. Copak vy byste nezvedli plačící dítě z bláta a nedali mu najíst? To je přece mus, proboha, chceme si přece sami sebe vážit, ne?

2. Zároveň ale musí být jasno. Chvilku si u nás pobuďte, ohřejte se a najezte. Ať máte jakoukoli víru nebo názory. My jsme velkorysí. Jestli budete chtít zapadnout, dodržovat takové základní minimum "českých zásad" - třeba to, že se snažíte makat a uživit se sami, že věříte na demokracii a na takové ty věcičky, jako že máme svobodu projevu, že náboženství nám neleze do veřejného života a že žena má absolutně stejná práva jako muž - jestli na tohle přísaháte, tak si tu klidně zůstaňte, jste tu z celého srdce vítáni. Práce je tu dost, místa taky, třeba nám ještě pomůžete hodit pohraničí do kupy. Jestli ale tyhle věci dodržovat nechcete, tak alou domů a už nikdy k nám.

3. To byli skuteční uprchlíci, co zdrhaj před válkou. Teď k ekonomickým migrantům. Sorry, lidstvo, nemůžeme vzít každého jen proto, že je z chudé země. Celá Afrika nebo Bangladéš se k nám nevejde, to by potopilo i nás samotné. Proto prosím ani nezkoušejte přelézt hranice, my takhle lidi nebereme. Na druhou stranu víme, že dobří ekonomičtí migranti můžou Česku strašně pomoct a že je naše ekonomika dokonce potřebuje. Řešení? Podle mě bodový systém, jaký mají v Austrálii. Máte vzdělání? Ovládáte řemeslo nebo profesi, která je u nás potřeba? Máte dobrou šanci se u nás integrovat? Přidělíme vám body a pokud jich bude dost, skvělé, bereme vás. Věřte mi, takhle bychom mohli třeba kodéry a jiné dobré pracanty z některých zemí i aktivně dovážet.

Ale proč to říkám? Proč bych sem dobré ekonomické migranty klidně bral? Nejen kvůli té zatracené ekonomice. Ta je moc povrchní. Jde i o naši duši, o naše vzdělání. Vždyť se podívejte na machry jako pan Nguyen nebo slečna Movsesjan. Tihle hosté z nás udělají lepší lidi - vytvoří nám konkurenci na školách, povedou rodilé české děti k lepším výkonům, otevřou celé zemi nové možnosti. (Tak za 20 let by nám dokonce mohli spravit i fotbalový nároďák, a to uvidíte, že pak ty góly budou najednou slavit i Kotenové a Valouši!) Naše země nejlíp prosperovala, když se tady potkával český, židovský a německý živel. Nechytejte mě za slovíčko, ale třeba jsou právě Vietnamci našimi novými Židy, jestli mi rozumíte. Někým, koho strašně potřebujeme. Protože my když jsme na sebe sami, tak se dokážeme tou svojí negativitou a uzavřeností dost zabednit v takovém mixu Hobitína a Kocourkova.

Tím chci říct, že nesnáším rasisty. A nechci mezi nimi být. Nebuďte rasisti, lidi. Každého posuzujte jednotlivě a každému dejte šanci. Buďme hrdí na to, když někdo chce dodržovat ty zmíněné české zásady a žít pod českou vlajkou. Jak ukazuje pan Nguyen a slečna Movsesjan, dostane to českou vlajku výš, než bychom ji vytáhli sami. Mějme srdce i rozum, lidi. A politici. Jinak to v konkurenci ostatních zemí nedáme. A ten fotbal už nespravíme vůbec.

Podepsán: ekonomický migrant, který někam přijel legálně a je rád, že se tam k němu chovají korektně a místy dokonce i hezky, a přál by to samé všem legálním migrantům na světě.

Sdílejte to prosím, ať vidíme, že nejsme všichni rasisti. 
 
 
amiourful
Bioranger, vášnivá sběračka hovínek, z nichž po domácku kuje zlato, správce i pro nefejsbukáře otevřené stránky Alternativní ekonomické školy proti dluhovému otrokářství. Motto: "Pokud vás přesvědčí, že se nic nezmění, tak se také nic změnit nemůže." Stránky jejího hnutí: http://serpentina-bioranger.simplesite.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.