Lži týkající se dějin Sovětského svazu, Mario Sousa

sssr plakát
24.11.2018 23:11
Kniha z pera portugalského komunisty, člena Komunistické strany marxisticko-leninských revolucionářů Švédska KPML (r) a uprchlíka před "měkkým" fašismem portugalského diktátora Antónia de Oliveira Salazara odkrývající skutečné dějiny SSSR.

 

Od Hitlera k Hearstovi [1], od Conquesta [2] k Solženicynovi [3]

 

Historie milionů lidí, které byly údajně vězněny a zemřely v pracovních táborech Sovětského svazu a následkem hladomoru během vlády J. V. Stalina.

Ve světě, v němž žijeme, nemůže nikdo uniknout před vyslechnutím hrůzných příběhů o údajných smrtích a vraždách v gulazích pracovních táborů Sovětského svazu. Kdo se může vyvarovat alespoň doslechu o milionech lidí trpících hladem a milionech opozičníků popravených v Sovětském svazu během doby vlády Stalina? V kapitalistickém světě se tyto příběhy znovu a znovu objevují v knihách, v tisku, v rádiu, televizi ive filmech, přičemž mytická kvanta milionů obětí socialismu jsou v posledních 50 letech nebetyčně nafukována.

Ale odkud se ve skutečnosti berou tyto příběhy a tyto cifry? A kdo za tím vším stojí?

A další otázka: kolik je pravdy na těchto příbězích? A jaké informace leží v archivech Sovětského svazu, dříve tajných, ale kvůli historickému výzkumu zpřístupněných Gorbačovem v roce 1989? Autoři mýtů vždycky tvrdili, že všechny jejich zvěsti o milionech mrtvých Stalinova Sovětského svazu byly potvrzeny v den otevření archivů. Je to však to, co se stalo? Byla opravdu tato fakta potvrzena?

Následující text nám ukazuje, z čeho tyto příběhy o milionech obětí hladu v pracovních táborech Stalinova Sovětského svazu vznikly a kdo je za nimi.

Po prostudování zprávy z výzkumu, který byl proveden v archivu Sovětského svazu, je autor této stati schopen poskytnout informace včetně konkrétních údajů o faktickém počtu vězňů, letech, které tito strávili ve vězení i skutečném počtu těch, kteří zemřeli i těch, kteří byli odsouzeni k smrti ve Stalinově Sovětském svazu. Pravda je však od mýtu zcela odlišná.

Existuje přímá historická spojitost táhnoucí se od Hitlera k Hearstovi, ke Conquestovi, k Solženicinovi. V roce 1933 proběhla v Německu politická změna, která poznamenala světové dějiny nadcházejícího desetiletí. Dne 30. ledna se stal Hitler kancléřem a začala se utvářet nová forma vlády zahrnující násilí a pohrdání právem. V zájmu konsolidace svého uchopení moci nacisté vyhlásili na 5. března nové volby a sevřením veškeré propagandy ve svých rukou si zajistili vítězství. Týden před volbami, dne 27. února, zapálili nacisté Říšskýparlament a ze založení požáru obvinili komunisty. [4] následujících volbách nacisté získali 17.300.000 hlasů a 288 poslanců, tj. 48% voličů (v listopadu získali 11.700.000 hlasů a 196 poslanců). Jakmile byla komunistická strana zakázána a nacisté začali pronásledovat sociální demokraty i odborové hnutí, počaly se zaplňovat první koncentrační tábory levicově smýšlejícími muži a ženami. Mezitím Hitlerova moc v parlamentu s pomocí pravého křídla tohoto zastupitelského sboru nadále rostla. Dne 24. března Hitler zapříčinil, aby byl zákon prošel parlamentem, který mu propůjčil absolutní moc vládnout zemi po dobu 4 let bez konzultace s parlamentem. V té chvíli nastalo otevřené pronásledování Židů a první z nich začali být vězněni v koncentračních táborů, kde již byli drženi komunisté a leví sociální demokraté. Hitler vytrvával se svou snahou o absolutní moc, vypověděl mezinárodní smlouvy z roku 1918, které ukládaly omezení vyzbrojování a militarizace Německa. A přezbrojení Německa proběhlo velmi rychle. Taková byla situace na mezinárodní politické scéně v době, kdy se začaly vytvářet mýty o mrtvých v Sovětském svazu.

 

Ukrajina jako německé teritorium

Na Hitlerově straně v německém vedení to byl ministr propagandy Goebbels, který měl na starost vštěpovat nacistické sny německým obyvatelům. Byl to sen o rasově čistých lidech žijících ve Velkém Německu, veliké zemi s prostorným Lebensraum, životním prostorem, který by tito lidé obývali. Jedna část tohoto Lebensraum - oblast na východě od Německa, která byla skutečně mnohem větší než samotné Německo, měla být podmaněna a začleněna do německého národa.

Již v roce 1925 ve svém pamfletu Mein Kampf poukázal Hitler na Ukrajinu jako zásadní součást tohoto německého životního prostoru.

Ukrajina a další regiony východní Evropy měly náležet německému národu, aby jím mohly být patřičným způsobem využity. Podle nacistické propagandy měl nacistický meč osvobodit toto území a vytvořit takprostor pro německou rasu. S německou technologií a německými firmami měla být Ukrajina přeměněna na oblast pěstování obilovin pro Německo. Ale nejdříve museli Ukrajinu osvobodit od jejích obyvatel – podřadných bytostí – které dle nacistické propagandy měly být nasazeny jako otrocká pracovní síla v německých domácnostech, v továrnách a na polích – kdekoli by byly k potřebě německé ekonomice.

Dobytí Ukrajiny a dalších oblastí bývalého Sovětského svazu vyžadovalo válku proti Sovětskému svazu a tato válka musela být připravena s dostatečným předstihem. Za tímto účelem nacistické ministerstvo propagandy v čele s Goebbelsem rozpoutalo kampaň o údajné genocidě spáchané bolševiky na Ukrajině, o strašlivé době katastrofálního hladomoru úmyslně vyvolaného Stalinem s cílem donutit rolnictvo přijmout socialistickou správu. ÚČELEM TÉTO NACISTICKÉ KAMPANĚ BYLO PŘIPRAVIT SVĚTOVÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ NA„OSVOBOZENÍ“ UKRAJINY NĚMECKÝMI VOJSKY. Přes obrovské úsilí a navzdory skutečnosti, že některé z německých propagandistických textů byly publikovány v anglickém tisku, nacistická kampaň kolem údajné „genocidy“ na Ukrajině nebyla na světové úrovni moc úspěšná. Bylo jasné, že Hitler a Goebbels potřebovali pro šíření své hanlivé zvěsti o Sovětském svazu pomoc. A tuto pomoc nalezli ve Spojených státech.

 

William Hearst – přítel Hitlera

William Randolph Hearst je jméno multimilionáře, který chtěl pomoci nacistům v jejich psychologické válce proti Sovětskému svazu. Hearst byl věhlasný americký mediální magnát a majitel novin, který se proslavil jako „otec“ toho, co se nazývalo „yellow press“, tj. senzacechtivého, bulvárního tisku. William Hearst začal svou kariérujako redaktor novin v roce 1885, když jeho otec, George Hearst, milionář v těžařském průmyslu, senátor a sám majitel novin, mu dal na starost místo referenta v San Francisco Daily.

To byl také začátek Hearstova novinového impéria, které silně ovlivnilo životy a myšlení Severní Ameriky. Když jeho otec zemřel, William Hearst prodal všechny zděděné akcie těžebního průmyslu a začal investovat kapitál ve světě žurnalistiky. Jeho první koupí byly tradiční noviny New York Morning Journal, které Hearst zcela změnil v senzacechtivý bulvární brak. Kupoval si příběhy za jakoukoli cenu, a pokud neobsahovaly žádná zvěrstva nebo zločiny, o nichž by informoval, bylo záhodno použít k informování novináře i fotografy, kteří by vše patřičně zaranžovali. To je to, co ve skutečnosti charakterizuje „bulvár“: lži a „zaranžovaná“ zvěrstva dokáže podávat jako pravdu.

Tyto lži udělaly z Hearsta milionáře a velmi významnou osobnost ve světě novin. V roce 1935 byl s odhadovaným jměním 200 milionů dolarů jedním z nejbohatších mužů světa. Po zakoupení Morning Journal, skoupil a založil deníky a týdeníky po celých Spojených státech. V roce 1940 vlastnil William Hearst 25 deníků, 24 týdeníků, 12 rozhlasových stanic, 2 služby World News, jednu obchodní společnost zajišťující hlavní body zpráv pro filmy, filmovou společnost Cosmopolitana mnoho dalších. V roce 1948 zakoupil jednu z prvních amerických televizních stanic: BWAL-TV v Baltimore. Hearstových novin se prodalo 13 milionů výtisků denně a byly určeny až 40 milionům čtenářů. Téměř třetina dospělé populace v USA četla Hearstovy noviny každý den. Navíc mnoho desítek milionů lidí po celém světě získalo z Hearstova tisku informace prostřednictvím jeho zpravodajských služeb, filmů anovinových seriálů, které byly přeloženy a publikovány ve velkém množství po celém světě. Čísla uvedená výše ukazují, jak bylo po velmi mnoho let Hearstovo mediální impérium schopno ovlivňovat americkou politiku (a samozřejmě i politiku světovou) v otázkách opozice vůči vstupu USA do druhé světové války na straně Sovětského svazu a podporovat mccarthyovské antikomunistické hony na čarodějnice v 50. letech 20. století.

Životní postoj Williama Hearsta byl ultrakonzervativní, nacionalistický a antikomunistický. Hearstaova politika byla politikou krajní pravice. V roce 1934 odcestoval do Německa, kde ho Hitler přijal jako hosta a přítele. Díky této cestě se stal Hearstův tisk ještě reakčnější a při každé příležitosti přinášel články proti socialismu, proti Sovětskému svazu a zejména proti Stalinovi. Hearst se také snažil využít svých novin k zjevným nacistickým propagandistickým účelům, k vydání seriálu článků Hitlerovy pravé ruky Göringa. Nicméně protesty mnoha čtenářů ho donutily, aby se zveřejňováním takových článků přestal a stáhl je z oběhu.

Hanebná dvojčata Hitler a Hearst

 

Po návštěvě Hitlera se Hearstovy bulvární noviny zaplnily „odhaleními“ hrůzostrašných a morbidních událostí v Sovětském svazu - vraždami, genocidou, otroctvím, luxusem vládců a hladověním obyvatelstva. To tvořilo hlavní náplň medií každý den a dennodenně bylo v tisku zveřejňováno s náležitě velkými titulky. Potřebný materiál Hearstovi dodávalo Gestapo, tajná policie nacistického Německa. Na předních stránkách novin se často objevovaly karikatury a zfalšované fotografie ze Sovětského svazu zobrazující Stalina jako vraha třímajícího ve své ruce dýku. Neměli bychom zapomínat, že tyto články byly každý den čteny 40 miliony lidí v USA a miliony dalších po celém světě!

 

Mýtus o hladomoru na Ukrajině

Jedna z prvních kampaní Hearstova tisku proti Sovětskému svazu se točila kolem milionů, které měly údajně zemřít v důsledku hladomoru na Ukrajině. Tato kampaň odstartovala dne 8. února 1935 tzv. otvírákem na titulní straně novin Chicago American: „6 milionů lidí umírá hlady v Sovětském svazu“. Za použití materiálu dodaného nacistickým Německem začal William Hearst, tiskový baron a stoupenec nacismu, vydávat vymyšlené historky o genocidě, jež byla úmyslně spáchána bolševiky a zapříčinila několik milionů mrtvých hlady na Ukrajině.

                               

Knihu kanadského autora Douglase Tottleho Podvod, hlad a fašismus - Mýtus genocidy na Ukrajině od Hitlera k Harvardu vydalo v roce 1987 nakladatelství Progress Books v Torontu roku 1987

Pravda byla úplně jiná. Ve skutečnosti to, co se odehrálo v Sovětském svazu začátkem 30. let, byl tuhý třídní boj, při kterém povstali chudí bezzemci proti bohatým statkářům – kulakům a rozpoutali boj za kolektivizaci, boj za vytváření kolchozů.

Tento olbřímí třídní boj, zahrnující přímo či nepřímo více než 120miliónů rolníků, musel vyvolat nestabilitu v zemědělské produkci a nedostatek potravin v některých regionech. Nouze o jídlo zeslabila lid, což vedlo ke zvýšení počtu obětí epidemických chorob. Tyto nemoci byly v té době bohužel běžné po celém světě. V letech 1918–20 způsobila epidemie španělské chřipky smrt 20 milionů lidí v USA a Evropě, ale nikdo neobvinil vlády těchto zemí z vražd vlastních občanů. Faktem je, že vláda nemohla udělat tváří v tvář epidemiím tohoto druhu vůbec nic. Jedině díky vývoji penicilinu během druhé světové války bylo možné se těmto epidemiím účinně bránit. Penicilin však nebyl do konce 40. let obecně dostupný.

Hearstovy novinové články tvrdí, že miliony lidí umíraly na Ukrajině hladem a že tento hladomor byl záměrně vyvolán komunisty. Při svém líčení podrobně zachází do šokujících a nechutných detailů. Hearstův tisk užíval všechny možné prostředky, aby se tyto lži jevily jako pravda a Hearst tak mohl působit na veřejné mínění v kapitalistických zemích. A ostře ho obracel proti Sovětskému svazu. To byl počátek prvního gigantického mýtu, jenž vykonstruoval domnělé miliony mrtvých v Sovětském svazu. Během vlny protestů proti údajně komunisty vyvolanému hladomoru, kterou západní tisk rozpoutal, neměl nikdo zájem vyslechnout opakovaná dementi Sovětského svazu ani kompletní odhalení lží Hearstovy provenience. Taková byla atmosféra, která vládla v letech 1934 až 1987! Za více než 50 let vyrostlo po celém světě několik generací lidí odkojených těmito pomluvami a negativním pohledem na socialismus v Sovětském svazu.

 

Hearstovo masmediální impérium v roce 1998

Jedna z prvních kampaní Hearstova tisku proti Sovětskému svazu se točila kolem milionů, které měly údajně zemřít v důsledku hladomoru na Ukrajině. Tato kampaň odstartovala dne 8. února 1935 tzv. otvírákem na titulní straně novin Chicago American: „6 milionů lidí umírá hlady v Sovětském svazu“. Za použití materiálu dodaného nacistickým Německem začal William Hearst, tiskový baron a stoupenec nacismu, vydávat vymyšlené historky o genocidě, která byla úmyslně spáchána Bolševiky a zapříčinila několik milionů úmrtí hladem na Ukrajině. Pravda byla úplně jiná. Ve skutečnosti to, co se odehrávalo v Sovětském svazu začátkem 30. let, byl hlavní třídní boj, při kterém chudí bezzemci povstali proti bohatým statkářům, kulakům, a začal boj za kolektivizaci, boj za vytváření kolchozů.

Tento velký třídní boj, zahrnující přímo či nepřímo více než 120 miliónů rolníků, musel vyvolat nestabilitu v zemědělské produkci a nedostatek potravin v některých regionech. Nedostatek jídla zeslabil lid, což vedlo ke zvýšení počtu obětí epidemických chorob. Tyto nemoci byly v té době bohužel po celém světě běžné. V letech 1918–20 způsobila epidemie španělské chřipky smrt 20 milionů lidí v USA a Evropě, ale nikdo neobvinil vlády těchto zemí z vražd vlastních občanů. Faktem je, že tam nebylo nic to vláda mohla udělat tváří v tvář epidemií tohoto druhu. Jedině díky vývoji penicilinu během druhé světové války bylo možné se těmto epidemiím účinně bránit. Ten však nebyl do konce roku 1940 obecně dostupný. Hearstovy novinové články tvrdí, že miliony lidí umíraly na Ukrajině hladem - hladomor údajně záměrně vyvolaný komunisty zachází v jeho líčení do sinalých a krutých detailů. Hearstův tisk užíval všechny možné prostředky, aby tyto lži vypadaly jako pravda a Hearst tak mohl působit na veřejné mínění v kapitalistických zemích a tvrdě ho obrátit proti Sovětskému svazu. Během vlny protestů proti údajně komunisty vyvolanému hladomoru, kterou západní tisk rozpoutal, neměl nikdo zájem vyslechnout opakovaná popření Sovětského svazu ani kompletní odhalení lží Hearstovy provenience. To byla situace, která převládala v letech 1934 až 1987! Za více než 50 let vyrostlo po celém světě několik generací lidí odkojených těmito pomluvami a negativním pohledem na socialismus v Sovětském svazu.

William Hearst zemřel v roce 1951 ve svém domě v kalifornském Beverly Hills. Zanechal po sobě masmediální impérium, které dodnes šíří jehoreakční poselství po celém světě. Hearst Corporation je jedním z největších podniků na světě zahrnující více než 100 společností azaměstnávající 15.000 lidí. Hearstovo impérium dnes čítá časopisy, knihy, rozhlas, TV, kabelovou televizi, zpravodajské agentury a multimédia.

 

52 let před vynořením pravdy

Nacistická dezinformační kampaň o Ukrajině nezemřela s porážkou nacistického Německa ve druhé světové válce. Nacistické lži byly převzaty CIA a MI5 a vždy měly zaručena přední místa v propagandistické válce proti Sovětskému svazu. Fanatickým antikomunistickým honům na čarodějnice senátora Mccarthyho a jeho Výboru pro Neamerickou činost se po druhé světové válce také dařilo vyžívat se v příbězích milionů lidí, které údajně zemřely hladem na Ukrajině. V roce 1953 vyšla na toto téma v USA kniha. Byla nazvána Černé skutky Kremlu. Tato publikace byla financována ukrajinskými uprchlíky v USA, lidmi, kteří se paktovali s nacisty za druhé světové války a kterým dala americká vláda politický azyl a světu je představovala jako „demokraty“.

Když byl Reagan zvolen prezidentem USA a začala jeho antikomunistická křižácká výprava osmdesátých let, byla špinavá propaganda o milionech lidí, které zemřely na Ukrajině, opět oživena. V roce 1984 profesor Harvardovy univerzity publikoval knihu s názvem Lidský život v Rusku, která opakuje všechny nepravdivé informace, vyfabrikované Hearstovým tiskem v roce 1934.V roce 1984 ale nacistické lži a falzifikace datované rokem 1930 znovu ožily, tentokrát však již pod úctyhodným pláštíkem americké univerzity. Ale ani to nebyl konec. V roce 1986 se objevila ještě další kniha na toto téma s názvem Sklizeň smutku (Harvest of Sorrow), jíž napsal bývalý člen britské tajné služby nám již dobře známý Robert Conquest, nyní profesor na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. (Arcilháře a podvodníka Conquesta vyznamenal roku 2005 masový a zbabělý vrah George Bush mladší Medailí svobody.

Za svou „práci“ na knize obdržel Conquest 80.000 dolarů od Ukraine Nationalist Organization. Ta samá organizace také zaplatila natočení filmu z roku 1986 s názvem Harvest of Sorrow

(Sklizeň smutku), v němž byl mimo jiné použit materiál z Conquestovy knihy. Do této doby se počet lidí – obětí hladomoru na Ukrajině – podle Amerického tisku, zvýšil na neskutečných 15.000.000!

(Viz Zemřel jeden arcilhář

http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99)

Avšak uvedené miliony zemřelých hladem, které Hearst papouškoval ve svém americkém tisku a dokola omílal v knihách a filmech – to byly zcela nepravdivé informace. Svědomitý kanadský novinář Douglas Tottle velmi pečlivě a odpovědně odhalil tato Hearstova padělání ve své knize Fraud, famine and fascism - the Ukrainian genocide myth from Hitler to Harvard (Podvod, hladomor a fašismus - Ukrajinská genocidamýtus od Hitlera k Harvardu), kterou publikoval v Torontu v roce 1987.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Douglas Tottle mimo jiné dokázal, že materiál se strašlivými fotografiemi hladovějících dětí byl převzat z publikací z roku 1922, tedy z doby, kdy miliony lidí zahynuly kvůli hladu a válečným podmínkám při napadení Sovětského svazu osmi zahraničními intervenčními armádami během Občanské války 1918-1921.

Douglas Tottle podává zprávu o hladomoru z roku 1934, přičemž odhaluje nejrůznější lži publikované v Hearstovětisku. Jedním novinářem, který po dlouhou dobu zasílal zprávy a fotografie z údajně hladomorem stižených oblastí, byl Thomas Walker, muž, který dokonce na Ukrajinu nikdy nevkročil a čas trávil v Moskvě. Tuto skutečnost odhalil novinář Louis Fisher, moskevský korespondent amerických novin The Nation. Fisher také dokázal, že publicista M. Parrott, Hearstův faktický tiskový korespondent v Moskvě, mu poslal zprávy o vynikající sklizni dosažené Sovětským svazem v roce 1933 a o zdárném rozvoji Ukrajiny. Žádné články z těchto zpráv však nikdy otištěny nebyly. Tottle rovněž dokázal, že novinář, který psal zprávy o údajném ukrajinském hladomoru, „Thomas Walker“, se ve skutečnosti jmenoval Robert Green a byl odsouzený za útěk z věznice v Coloradu! Tento Walker, nebo Green, byl po návratu do USA zatčen, a když se objevil u soudu, přiznal, že na Ukrajině nikdy nebyl. Všechny ty lži o milionech mrtvých hladem na Ukrajině v roce 1930 při hladomoru údajně zosnovaném Stalinem byly odhaleny teprve až v roce 1987! Nacista Hearst, policejní agent Conquest a jiní podvedli svými lžemi a falešnými zprávami miliony lidí. Dokonce ještě i dnes se nacistické Hearstovy příběhy opakují v nově vydaných knihách napsaných autory zaplacenými pravičáky.

Hearstův tisk mající monopolní postavení v mnoha státech USA a rovněž i disponující zpravodajskými agenturami na celém světě byl velkým megafonem Gestapa. Ve světě ovládaném monopolním kapitálem bylo pro Hearstův tisk snadné přeměnit gestapácké lži na „pravdy“ šířené desítkami novin, rozhlasovými a později televizními stanicemi po celém světě. Když Gestapo zmizelo, převzala jako nový patron tuhle bezohledně vedenou špinavou propagandistickou válku proti socialismu v Sovětském svazu – CIA.

 

Robert Conquest v srdci mýtů

 

Tento muž, který je tak hojně citován v buržoazním tisku, tento skutečný věštec buržoazie si zaslouží v tomto bodězvláštní pozornost. On je ve skutečnosti, pokud jde o Sovětský svaz, rovněž tvůrce všechmýtů a lží o SSSR, které byly po druhé světové válce šířeny. Conquest je znám především svými knihami The Great Terror (Velký teror, 1969) a Harvest of Sorrow (Sklizeň utrpení, 1986). Vhrdlolhář Conquest ve svých pamfletech píše o milionech zemřelých hladem na Ukrajině a v táborech gulagu i během procesů v letech 1936-1938 a jako svého zdroje užívá informací ukrajinských exulantů žijících v USA – svého času příslušníků Ukrajinské povstalecké armády, teroristů, kteří během druhé světové války pod vedením válečného zločince Stěpana Bandery kolaborovali s německými nacisty a pod hesly Sláva Ukrajině!a Hrdinům slávavraždili Poláky, Židy, Rumuny, Rusy, především však mučili a zvířecky zabíjeli komunisty.
O mnoha Conquestových hrdinech bylo známo, že byli váleční zločinci, kteří řídili vyvražďování a podíleli se na genocidě židovského obyvatelstva Ukrajiny v roce 1942. Jedním z těchtolidí byl Mykola Lebeď, jenž byl odsouzen po druhé světové válce jako válečný zločinec. Lebeď byl během nacistické okupace šéfem bezpečnosti ve Lvově a řídil zvěrské perzekuce Židů, které probíhaly v roce 1942. V roce 1949 vzala CIA Lebedě do Spojených států, aby zde pracoval jako dezinformací zdroj.

Styl Conquestových knih je nesen násilným a fanatickým antikomunismem. V jeho knize z roku 1969 – Velký teror, Stalinovy čistky 30. let, Conquest čtenáři tvrdí, že počet těch, kteří v Sovětském svazu zemřeli hlady, se pohyboval v letech 1932 a 1933 mezi 5 až 6miliony lidí, přičemž polovina z nich zemřela na Ukrajině. Ale během Reaganova antikomunistického křižáckého tažení v roce 1983 zvýšil Conquest počet obětí hladomoru z roku 1937 na 14 milionů! Takovétvrzení bylo náležitě odměněno, když se v roce 1986 Conquest Reaganovi zavázal vypracovat materiál pro jeho prezidentskou kampaňsměřovanou na přípravu obrany amerického lidu před sovětskou invazí. Klíčovou otázkou textu bylo: „Co dělat až Rusové přijdou – příručka přežití!“ Podivná slova vyřčená profesorem historie!

Skutečností ale zůstává, že není vůbec nic divného na tom, co po celá léta přichází od muže, který veškerý svůj život strávil opakováním lží a výmyslů o Sovětském svazu a Stalinovi - nejdříve jako agent tajné služby, posléze jako spisovatel a profesor na Stanfordské universitě v Californii. Conquestova minulost byla odkryta v britském deníku Guardian ze dne 27. ledna 1978 v článku, který ho identifikoval jako bývalého agenta oddělení dezinformací britské tajné služby, tj. Informačního výzkumného oddělení (IRD). IRD byla sekcí zřízenou v roce 1947 (původně se nazývala Komunistickou informační kanceláří), jejíž hlavním úkolem byl boj proti komunistickému vlivu po celém světě tím, že mezi politiky za pomoci novinářů a lidí schopných ovlivňovat veřejné mínění zaseje lživé a falešné příběhy. Aktivity IRD byly velmi rozsáhlé ať už v Británii, nebo v zahraničí.  Když musela být IRD v důsledku své aktivní účasti na ultrapravicové politice v roce 1977 formálně rozpuštěna, ukázalo se, že jen v samotné Británii s ní spolupracovalo přes 100 nejznámějších novinářů, kterým pravidelně dodávala materiály k článkům. Taková byla běžná rutina v několika velkých britských novinách jako Financial Times, The Times, Economist, Daily Mail, Daily Mirror, The Express, Guardian a dalších. Skutečnosti, které odhalil Guardian nám tak poskytují údaje o tom, jak vlastně byly tajné služby schopny manipulovat se zprávami ovlivňujícími širokou veřejnost.

Robert Conquest pracoval pro IRD od jejího založení až do roku 1956.

Conquestova „práce“ spočívala v přispívání k tomu, čemu se říkalo „černá historie“ Sovětského svazu, podvrženými příběhy vydávanými za fakta a jejich distribucí mezi novináře i mediální organizace schopné ovlivňovat veřejné mínění.

Poté, co oficiálně opustil IRD, pokračoval Conquest v psaní knih, jejichž téma bylo navrženo IRD a podpořeno tajnou službou. Jeho kniha Velký teror, základní pravičácký text na téma boje o moc, který probíhal v Sovětském svazu v roce 1937, byl ve skutečnosti rekompilací textu, který napsal, když pracoval pro tajné služby. Kniha byla dokončena a publikována díky IRD. Třetí publikaci zakoupila Praeger press, nakladatelství spojované s vydáváním literatury pocházející ze zdrojů CIA. Conquestova kniha byla zamýšlena jako referát pro „užitečné hlupáky“, takové jako univerzitní profesory a lidi pracující v tisku, rozhlasu a televizi, aby zajistili rozšíření Conquestových ultrapravičáckých lží mezi široké vrstvy obyvatelstva. Conquest zůstává dodnes hlavním pravičáckým historikem a jedním z nejdůležitějších zdrojů materiálů o Sovětském svazu.

     

Vyznamenání pro arcilháře z rukou masového vraha

 

Alexandr Solženicyn

Další osobou, která je navždy spojena s knihami a články o údajných milionech lidí, kteří přišli o život nebo svobodu v Sovětském svazu, je ruský autor Alexandr Solženicyn. Solženicyn se ke konci roku 1960 stal známým po celém kapitalistickém světě díky své knize Souostroví Gulag. On sám byl v roce 1946 odsouzen k 8 letům do pracovního tábora za jeho kontrarevoluční činnost distribuování protisovětské propagandy. Podle Solženicyna se boji proti nacistickému Německu ve druhé světové válce dalo předejít, kdyby sovětská vláda dosáhla s Hitlerem kompromisu. Solženicyn také obvinil sovětskou vládu a Stalina, že jsou daleko horší než Hitler z hlediska Solženicynova pohledu na hroznou válku proti lidu Sovětského svazu. Byl odsouzen jako zrádce.

SoLŽEnicyn: Stalin potlačil 60 milionů lidí!

Goebbels: To jsem měl na mysli, krucinál!!!

 

Solženicyn začal v roce 1962 vydávat knihy v Sovětském svazu se souhlasem a za pomoci Nikity Chruščova. První knihou, která mu vyšla, byl Jeden den v životě Ivana Děnisoviče, popisující život vězně. Chruščov použil Solženicynovy texty k boji proti Stalinovu socialistickému dědictví. V roce 1970 získal Solženicyn Nobelovu cenu za literaturu díky své knize Souostroví Gulag. Jeho knihy pak začaly být vydávány ve velkých nákladech v kapitalistických zemích a jejich autor se stal jedním z nejcennějších nástrojů v boji imperialismu proti socialismu v Sovětském svazu. Solženicyn ovy texty o pracovních táborech přímo souvisely s jeho propagandou o milionech lidí, které měly v Sovětském svazu údajně zemřít a byly v kapitalistických hromadných sdělovacích prostředcích prezentovány, jako by se jednalo o pravdu. V roce 1974 se Solženicyn vzdal sovětského občanství a emigroval do Švýcarska a USA. V té době byl v kapitalistickém tisku oslavován jako největší bojovník za svobodu a demokracii.

Solženicynovy otevřené sympatie k fašismu byly pohřbeny tak důkladně, aby se nedostaly do rozporu s propagandistickou válkou proti socialismu.

Do USA byl Solženicyn často zván, aby promluvil na důležitých setkáních. Byl například hlavním řečníkem na kongresu odborů AFL-CIO v roce 1975 a 15. července 1975 byl zase pozván do Senátu USA přednášet o situaci ve světě! Jeho přednášky vyzývaly k násilné a provokativní agitaci, argumentovaly a zaujímaly nejreakčnější stanoviska.

Mimo jiné Solženicyn  aktivně vyzýval k opětovnému napadení Vietnamské demokratické republiky po vítězství statečné Vietnamské lidové armády a Fronty osvobození Jižního Vietnamu nad USA.A navíc: po 40 letech fašismu v Portugalsku, kdy se levicoví armádní důstojníci chopili moci v revoluci lidu z roku 1974, spustil Solženicyn propagandu ve prospěch americké vojenské intervence v Portugalsku, které se podle něj mohlo připojit k Varšavské smlouvě, pokud USA nezasáhly! Ve svých přednáškách Solženicyn vždy truchlil nad osvobozením portugalských kolonií v Africe.

Je ale zřejmé, že HLAVNÍ NÁPLNÍ SOLŽENICYNOVÝCH PROJEVŮ BYLA VŽDY ŠPINAVÁ VÁLKA PROTI SOCIALISMU!!!- z údajných poprav několika milionů lidí v Sovětském svazu k desítkám tisíc domněle uvězněných a zotročených Američanů v Severním Vietnamu! Tato Solženicynova smyšlenka o používání Američanů k otrocké práci v Severním Vietnamu dala vzniknout filmům s Rambem o válce ve Vietnamu.

Američtí novináři, kteří se odvážili napsat ve prospěch míru mezi USA a Sovětským svazem byli vzápětí v projevech Solženicyna obviněni z potenciálního zrádcovství. Solženicyn také šířil propagandu ve prospěch zvýšení americké vojenské kapacity proti Sovětskému svazu, o které prohlašoval, že je u „tanků a letadel 5 – 7 krát mocnější než americká“ a stejně tomu bylo u atomových zbraní, o nichž zase tvrdil, že jsou „dvakrát, třikrát nebo dokonce pětkrát silnější v Sovětském svazu, než ty ve Spojených státech“.

Solženicynovy přednášky o Sovětském svazu představovaly hlas krajní pravice.

AVŠAK SOLŽENICYN SÁM SE NEOSTÝCHAL KRÁČET DALEKO VÍCE DOPRAVA – AŽ K VEŘEJNÉ PODPOŘE FAŠISMU!!!

 

Podpora Francovu fašismu

Po Francově smrti v roce 1975 začal španělský fašistický režim ztrácet kontrolu nad politickou situací v zemi a na začátku roku 1976 zaujaly události ve Španělsku světové veřejné mínění. Došlo ke stávkám a demonstracím požadujícím demokracii a svobodu, a Francův dědic, král Juan Carlos, byl nucen velmi opatrně představit některé liberalizační reformy, aby tím uklidnil sociální neklid.

 

V tomto jednom z nejdůležitějších okamžiků španělských politických dějin se Alexandr Solženicyn objevuje v Madridu a v sobotní večer 20. března poskytuje v hlavním vysílacím čase rozhovor v programu Directisimo (viz španělské noviny ABC a Ya ze dne 21. března 1976). Solženicyn, který se mohl s otázkami seznámit předem, využil této příležitosti k propagandistickému výlevu všech svých reakčních prohlášení. Jeho záměrem však nebyla podpora králových tzv. liberalizačních opatření.

Solženicyn zkrátka varoval před demokratickými reformami.

Ve svém televizním rozhovoru prohlásil, že 110 milionů Rusů zemřelo jako oběti socialismu. Otroctví, kterému byl sovětský lid podle něho vystaven, postavil proti svobodě, kterou zažívá ve Španělsku. Solženicyn také obvinil „progresivní kruhy“ a „Utopisty“, že považují Španělsko za diktaturu. Těmi „progresivními“ mínil kohokoli z demokratické opozice – ať už jimi byli liberálové, sociální demokraté nebo komunisté. „Loni na podzim,“ řekl Solženicyn, „světové veřejné mínění se bálo o osud španělských teroristů (tj. španělských antifašistů odsouzených k smrti frankistickým režimem). Po celou dobu progresivní veřejné mínění požadovalo demokratické politické reformy a zároveň podporovalo teroristické činy“. „Uvědomují si doopravdy ti, kteří hledají rychlé demokratické reformy, co se stane zítra nebo pozítří? Ve Španělsku může existovat demokracie zítra, bude však schopna se pozítří vyhnout pádu, aby tak zabránila pádu z demokracie do totality?“ Na opatrné dotazy ze strany novinářů, zda by toto tvrzení nemohlo být považováno za podporu režimů v zemích, kde není svoboda, SOLŽENICYN ODPOVĚDĚL: „JÁ ZNÁM POUZE JEDINÉ MÍSTO, KDE NEEXISTUJE SVOBODA, A TÍM JE RUSKOU!!!“

 

SOLŽENICYNOVY VÝROKY VE ŠPANĚLSKÉ TELEVIZI BYLY PŘÍMOU PODPOROU ŠPANĚLSKÉHO FAŠISMU, IDEOLOGIE, KTEROU PODPORUJE DODNES!!! 

Jedním z důvodů, proč Solženicyn začal mizet z veřejného prostoru, byl jeho už 18 let trvající exil v USA, z kteréhožto důvodu se mu náhle začalo dostávat výrazně méně z dosavadní značné finanční podpory od kapitalistických vlád. Pro kapitalisty to však na každý pád byl dar z nebes, že mohli Solženicyna používat ve své špinavé válce proti socialismu, ale i to mělo své meze…

V novém kapitalistickém Rusku je tím, co určuje podporu Západu politickým skupinám zkrátka a dobře schopnost zdatného podnikání s vysokými zisky pod křídly těchto skupin. Fašismus jako alternativní politický režim není pro Rusko považován za dobrý pro obchod. Z tohoto důvodu byly, pokud šlo o západní podporu, Solženicynovy politické plány ohledně Ruska mrtvou literou. Tím, co ve skutečnosti Solženicyn pro politickou budoucnost Ruska žádal, byl návrat k autoritativnímu režimu carů jdoucí ruku v ruce s tmářstvím ruské pravoslavné církve! ABYSTE NAŠLI NĚKOHO, KDO PODPORUJE SOLŽENICYNA NA ZÁPADĚ, MUSÍTE HLEDAT VÝHRADNĚ MEZI INDIVIDUY KRAJNÍ PRAVICE!!!

 

NACISTÉ, POLICIE A FAŠISTÉ

... jsou těmi neúctyhodnějšími šiřiteli buržoazních mýtů týkajících se milionů lidí, kteří údajně zemřely a byly uvězněny v Sovětském svazu: nacista William Hearst, tajný agent Robert Conquest a fašista Alexandr Solženicyn. Conquest hrál hlavní roli, protože to byly jeho informace, které byly použity v kapitalistických médiích po celém světě, přičemž byl dokonce základem pro vytvoření celých škol na některých univerzitách. Conquestova práce je bezpochyby prvotřídním kusem dezinformací tajné policie. 

V roce 1970 získal Conquest velkou podporu od Solženicyna a řady dalších osob jako Andrej Sacharov [5] a Roj Medveděv [6]. Kromě toho se sem tam někdo objevil z lidí, kteří se sami rozhodli podpořit spekulace o počtu mrtvých a uvězněných, přičemž byli vždy dobře zaplaceni majiteli buržoazního tisku. Pravda těchto událostí byla však nakonec odhalena, přičemž odkryla pravou tvář těchto falšovatelů dějin. Ale důsledky příkazů Gorbačova nařizující otevření tajných stranických archivů k historickému zkoumání nemohl nikdo předvídat.

 

Archivy prokazují proagandistické lži

Spekulace o milionech lidí, kteří zemřeli v SSSR, jsou součástí špinavé propagandistické války proti Sovětskému svazu, a především z tohoto důvodu nebyla všechna dementi i popření, tak jako ani veškerá vysvětlování poskytnutá Sovětským svazem nikdy brána vážně. 

A tato sovětská dementi pochopitelně rovněž nedostala žádný prostor v kapitalistickém tisku. Byla naopak okázale ignorována, zatímco „odborníci“ nakoupení kapitálem dostali k šíření svých nesmyslů a lží tolik volného prostoru, kolik jen žádali... A jaké to pane byly výmysly! Co miliony mrtvých a vězněných, o nichž psal Conquest a další „kritici“? Antikomunističtí vědátoři měli všichni společné jen to, že jejich „bádání“ byla výsledkem falešných statistických aproximací a hodnotících metod postrádajících jakýkoli vědecký základ.

 

Podvodné metody vedou k milionům mrtvým

 

Conquest, Solženicyn, Medveděv a ostatní používali statistik zveřejněných Sovětským svazem, například národních sčítání obyvatel. K nim přidali předpokládaný populační růst bez přihlédnutí k situaci v zemi. Ve svých závěrech dospěli tímto způsobem k počtu obyvatel na konci uvedených let. O chybějících lidech se tvrdilo, že uhynuli nebo byli uvězněni kvůli socialismu. Tato metoda je jednoduchá, ale zároveň také zcela falešná. Takovéto odhalení tak důležitých politických událostí by nebylo nikdy akceptováno, pokud by se jednalo „odhalení“ tak důležitých politických událostí v západním světě. V takovém případě je jisté, že profesoři a historici by protestovali proti takovým výmyslům. Jedním z důvodů jistě je, že profesoři a historici dali přednost svému kariérnímu postupu před svou morální zásadovostí.

 

Jaké byly konečné závěry těchto „kritik“ v číslech?

Podle odhadu Roberta Conquestra z roku 1961 zemřelo na počátku 30. let v Sovětském svazu hlady ŠEST MILIONŮ OBYVATEL PRVNÍ ZEMĚ BUDUJÍCÍ SOCIALISMUS. TOTO ŠÍLENÉ ČÍSLO JEŠTĚ ROKU 1986 NAVÝŠIL NA HOROROVOU SUMU: MINIMÁLNĚ 14.000.000!

Pokud jde o to, co říká o táborech gulagu, bylo v roce 1937 podle Conquesta uvězněno 5 milionů lidí před započetím čistek strany, armády a státního aparátu. Po pozdějším zahájení čistek mohlo být podle Conquesta v průběhu 1937 - 1938 dodatečně odsouzeno dalších 7 milionů vězňů, takže celkově vytvořili 12 milionů vězňů v pracovních táborech v 1939! V pracovních táborech byli i obyčejní zločinci, kteří i podle Conquesta mohli početně převyšovat politické vězně. To znamená, že dle Conquesta by se jednalo o 25-30 milionů vězňů v pracovních táborech v Sovětském svazu.

Opět podle Conquesta byl 1 milion politických vězňů popraven v letech 1937 a 1939 a další 2 miliony zemřely hlady. Z toho vyplývá konečný součet čistek z let 1937-1939 činí dle Conquesta 9 milionů, z nichž3 milionyzemřely ve vězení. Tyto údaje se okamžitě staly předmětem Conquestových „statistických úprav“ a to tak, aby mohl dospět k závěru, že bolševici zabili nejméně 12 milionů politických vězňů v letech 1930 a 1953. Přidáním tohoto čísla k počtu údajně zemřelých v hladomoru roku 1930 dospěl Conquest k závěru, že bolševici zabili 26 milionů lidí.V jedné ze svých posledních statistických manipulací Conquest tvrdí, že v roce 1950 bylo v Sovětském svazu 12 milionů politických vězňů.

Alexandr Solženicyn používá víceméně stejné statistické metody jako Conquest. Ale pomocí těchto pseudovědeckých metod na základě rozdílných předpokladů dospěl k ještě extrémnějším závěrům. Solženicyn převzal Conquestův odhad 6 milionů úmrtí zapříčiněných hladomorem 1932-1933.

Nicméně , pokud se týkalo čistek v letech 1936-1939, měli za to, že byl usmrcen nejméně 1 milion lidí každý rok. Solženicyn vše shrnuje a uzavírá tvrzením, že od kolektivizace zemědělství do Stalinovy smrti v roce 1953 zabili komunisté 66 milionů obyvatel Sovětského svazu.

SoLŽEnicynův ZÁVĚR: „110 MILIONŮ RUSŮ PADLO ZA OBĚŤ SOCIALISMU!“

Pokud jde o vězněné, Solženicin tvrdí, že počet lidí v pracovních táborech v roce 1953 byl 25 milionů.

 

Gorbačov otevírá archivy

 

Výše uvedená sbírka fantastických příběhů spolu s produkty skvěle placené fabulace se objevily v buržoazním tisku v roce 1960 - vždy prezentovány jako pravdivé skutečnosti zjištěné při uplatňování vědeckých metod. Za těmito výmysly číhají západní tajné služby, především CIA a MI5. Vliv masmédií na veřejné mínění je tak velký, že těmto číslům jako pravdivým dodnes věří velká část populace západních zemí.

 

Tato ostudná situace se ještě zhoršila. V samotném Sovětském svazu došlo v situaci, kdy ani Solženicyn ani jiní proslavení „kritici“ jako Andrej Sacharov nebo Roj Medveděv nemohli najít nikoho, kdo by podporoval jejich divoké fantazie, k významné změně v roce 1990. V novém „svobodném tisku“, nové „otevřenosti a demokratizace“ za Gorbačova bylo vše – na rozdíl od socialismu – oceňováno jako pozitivní, pochopitelně s katastrofálními výsledky. Bezprecedentní spekulativní inflace začala konat v počtu těch, kteří údajně zemřeli nebo byli za socialismu uvězněni a nyní bylo vše smícháno do jedné skupiny desítek milionů „obětí“ komunistů.

 

Hysterie okolo Gorbačovova nového svobodného tisku vnesla do popředí zájmu Conquestovy a Solženicynovy lži. Současně Gorbačov otevřel archivy ústředního výboru k historickému výzkumu a požadoval svobodný tisk. Otevření archivů Ústředního výboru komunistické strany je skutečně ústředním tématem tohoto spletitého příběhu a to ze dvou důvodů: jednak proto, že v archivech lze nalézt skutečnosti, které mohou osvětlit pravdu. Ale daleko důležitější je fakt, že ti široce a divoce spekulující o počtu lidí usmrcených a uvězněných v Sovětském svazu všichni zároveň tvrdili, že v den otevření archivů budou jimi protežovaná čísla potvrzena. Ale když byly archivy otevřeny a výzkumné zprávy založené na pravých dokumentech začaly být zveřejňovány, stala se velmi zvláštní věc. Náhle oba – Gorbačovův svobodný tisk a spekulanti se smrtí i kdysi věznění zcela ztratili na archivech zájem.

 

Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=420804

 


[1]Hearst, William Randolph (1863 –1951) byl americký tiskový magnát a vydavatel novin, jenž vybudoval největší státní novinovou síť své doby. Vlastní kariéru započal roku 1887, kdy po svém otci převzal vedení bulvárních novin The San Francisco Examiner. Později vedl i The New York Journal. Pomáhal stvořit typ žurnalistiky zvaný žlutá žurnalistika, tedy tzv. bulvár. Dvakrát za sebou byl za Demokraty zvolen do Sněmovny reprezentantů. V letech 1905 a 1909 se neúspěšně ucházel o pozici starosty New Yorku a roku 1906 o post guvernéra státu New York. Dvakrát za sebou byl za Demokraty zvolen do Sněmovny reprezentantů. V letech 1905 a 1909 se neúspěšně ucházel o pozici starosty New Yorku a roku 1906 o post guvernéra státu New York. W. R. Hearst byl majitelem nejvýznamnějších amerických deníků tvořících, určujících a ovlivňujících veřejné mínění: New York Journal American a Daily Mirror. Narodil se roku 1863 v San Francisku. Jeho otec George Hearst byl milionář, který zbohatl vlastnictvím zlatého dolu. Jeho matkou byla Phoebe Apperson Hearst. Po otci měl skotské a po matce irské předky. Navštěvoval výběrovou přípravnou školu Sv. Pavla ve městě Concord, New Hampshire, aby posléze roku 1885 nastoupil na Harvard University. Roku 1887 po svém otci převzal vedení novin The San Francisco Examiner. V té době najal nejslavnější novináře (Ambrose Bierce, Mark Twain, Jack London), aby pro něj psali. Sám se nazval populistou a v novinách se soustředil na odhalování korupce a osočování významných společností, jichž byl sám často akcionářem.

V roce 1895 odkoupil krachující The New York Morning Journal a najal pro ně autory, jako byli Stephen Crane a Julian Hawthorne. V téže době rozpoutal obchodní válku s Josephem Pulitzerem, vydavatelem novin New York World, o prvenství v New Yorku. Brzy z New York World přetáhl Richarda F. Outcaulta průkopníka barevného komiksu, a posléze i zaměstnance celé nedělní přílohy.

Jeho noviny se staly jedinými, které pod záštitou Williama Jenningse Bryana podléhaly Bimetalismu. Pro větší čtenost snížil cenu novin na pouhý cent a zavedl bulvární charakter, kterému se říká žlutá žurnalistika. Jak rostly Hearstovy politické ambice, rostlo i jeho impérium. Založil redakce ve městech Chicago, Los Angeles a Boston. Do 20. let 20. století vlastnil 28 novin. Nakonec obrátil pozornost i k vydávání magazínů, kdy vlastnil Cosmopolitan, Good Housekeeping, Town & Country a Harper's Bazaar. Roku 1924 začal vydávat bulvární noviny New York Daily Mirror, které měly za úkol imitovat Daily News.

V dvacátých letech také založil newyorskou radiovou stanici WINS. To vše začlenil do své mateřské společnosti Hearst Corporation. Jeho dalšími podniky byly tiskařský syndikát King Features Syndicate, filmová produkční společnost Cosmopolitan Productions a další. Také nakoupil tisíce akrů půdy v Californii a Mexiku za účelem těžařství. Roku 1929 byl sponzorem prvního letu kolem světa, který podnikla vzducholoď LZ 127 Graf Zeppelin. Dva měsíce poté však přišel krach na newyorské burze a následná Velká hospodářská krize zasáhla všechny jeho podniky, nejvíce však média. Řada lokálních novin přestala být vydávána, filmová společnost také zkrachovala. Hearst Corporation si nebyla schopna zajistit důvěru investorů a soud nařídil reorganizaci, při které Hearst ztratil svou vedoucí pozici a stal se podřízeným externího manažera. Nová kladná čísla se objevila až po konci druhé světové války, ale to již byl Hearst příliš starý, zemřel na zástavu srdce roku 1951. Jeho společnost, kterou vybudoval, funguje dodnes jako vlivný soukromý mediální konglomerát. Byl dlouholetým členem Demokratické strany, za kterou byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů. Neúspěšná ucházení se o post starosty města New York a guvernéra státu New York, ho vedla k založení "třetích stran" Strana nezávislosti a Liga obecního vlastnictví, které však obě fungovaly jen po jedno volební období, a to bez politického vlivu.

Jakkoli ve 30. letech podporoval kandidáta na prezidenta a pozdějšího prezidenta F. D. Roosevelta, , jakkoli byl W. R. Hearst obdivovatel politiky Adolfa Hitlera Franklina D. Roosevelta, a především jeho program New Deal. Roku 1934 odjel do Německa pro interview s Adolfem Hitlerem, s kterým se skutečně setkal.

[2a] Conquest, George Robert Acworth (1917–2015) byl po Lvu Trockém nejfanatičtějším antistalinským a v prvé řadě antikomunistickým lhářem, v Conquestově případě pak placeným agentem MI6 i CIA, jenž „proslul svými klevetami, smyšlenkami, flagrantími lžemi, kydáním nenávisti a špíny na dědictví nejúspěšnější epochy lidských dějin - mírové budování a bezpříkladně rychlou gigantickou výstavbu prvního socialistického státu světa, díky nimž dokázal stalinský Sovětský svaz a jeho Rudá armáda triumfovat nad německou nacistickou bestií a osvobodit národy střední a východní Evropy od fašistického otroctví. Mezi téměř či zcela vyfabulované „klenoty tohoto „experta mistrujícího z pozic hlásné trouby banderovského fašismu dějiny 20. stoletífašismu patří v prvé řadě kniha The Great Terror: Stalin’s Purges of the 1930s (Velký teror: Stalinovy čistky 30.-tých let), Oxford University Press, 1968;), v češtině vydalo nakladatelství Academia roku 2012. V angličtině vyšla i další Conquestova kniha The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine, 1986 (Sklizeň žalu: Sovětská kolektivizace a hladomor), publikovanou nakladatelstvím Oxford University Press roku 1986). Zde je nutné upozornit, že snímky publikované v knize byly pořízeny nikoli v letech hladomoru (1932-33), nýbrž v době Občanské války (1918-22) rozpoutané vnitřní Bílou kontrarevolucí s podporou vojsk armád 14 zahraničních intervenčních států. Viz rovněž Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSRz webových stránek Svazu mladých komunistů Československa zde: http://www.komsomol.cz/?p=3010 resp.

Jak rostly Hearstovy politické ambice, rostlo i jeho impérium.Založil redakce ve městech Chicago, Los Angeles a Boston. Do 20. let 20. století vlastnil 28 novin. Nakonec obrátil pozornost i k vydávání magazínů, kdy vlastnil Cosmopolitan, Good Housekeeping, Town & Country a Harper's Bazaar. Roku 1924 začal vydávat bulvární noviny New York Daily Mirror, které měly za úkol imitovat Daily News.

V dvacátých letech také založil newyorskou radiovou stanici WINS. To vše začlenil do své mateřské společnosti Hearst Corporation. Jeho dalšími podniky byly tiskařský syndikát King Features Syndicate, filmová produkční společnost Cosmopolitan Productions a další. Také nakoupil tisíce akrů půdy v Californii a Mexiku za účelem těžařství. Roku 1929 byl sponzorem prvního letu kolem světa, který podnikla vzducholoď LZ 127 Graf Zeppelin. 

Roku 1934 odjel do Německa pro interview s Adolfem Hitlerem, s kterým se skutečně setkal.

[2b] Conquest, George Robert Acworth (1917–2015) byl po Lvu Trockém nejfanatičtějším antistalinským a v prvé řadě antikomunistickým lhářem, v Conquestově případě pak placeným agentem MI6 i CIA, jenž „proslul“ svými klevetami, smyšlenkami, flagrantími lžemi, kydáním nenávisti a špíny na dědictví nejúspěšnější epochy lidských dějin - mírové budování a bezpříkladně rychlou gigantickou výstavbu prvního socialistického státu světa, díky nimž dokázal stalinský Sovětský svaz a jeho Rudá armáda triumfovat nad německou nacistickou bestií a osvobodit národy střední a východní Evropy od fašistického otroctví. Mezi téměř či zcela vyfabulované „klenoty“tohoto experta mistrujícího z pozic hlásné trouby banderovského fašismu dějiny 20. stoletífašismu patří v prvé řadě kniha The Great Terror: Stalin’s Purges of the 1930s (Velký teror: Stalinovy čistky 30.-tých let), Oxford University Press, 1968;), v češtině vydalo nakladatelství Academia roku 2012. V angličtině vyšla i další Conquestova kniha The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-famine, 1986 (Sklizeň žalu: Sovětská kolektivizace a hladomor), publikovanou nakladatelstvím Oxford University Press roku 1986). Zde je nutné upozornit, že snímky publikované v knize byly pořízeny nikoli v letech hladomoru (1932-33), nýbrž v době Občanské války (1918-22) rozpoutané vnitřní Bílou kontrarevolucí s podporou vojsk armád 14 zahraničních intervenčních států.

Viz rovněž Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR z webových stránek Svazu mladých komunistů Československa zde: http://www.komsomol.cz/?p=3010 resp. Předseda Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) Harpal Brar představil soudruha Mario Sousu zde: ZEMŘEL JEDEN ARCILHÁŘ https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941

[3] SoLŽEnicyn, Alexandr Isajevič (1918–2008) byl fanatickým antikomunistou, obdivovatelem španělského fašismu diktátora Franca a celoživotní profesionální hanobitel Sovětského svazu. Během Velké vlastenecké války proti hitlerovským teroristickým agresorům byl zatčen a odeslán do Pracovního tábora. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. V roce 1974 byl za hanobení vlasti zbaven sovětského občanství a vypovězen ze země. SoLŽEnicyn žil v NSR a následně v USA. V emigraci aktivně obhajoval války proti socialistickým zemím i podporoval zbabělou zrůddnou agresi Spojených států proti demokratickému Vietnamu, žádal bombardování Sovětského svazu, horoval pro udržení koloniální nadvlády Francie, Portugalska a Španělska v Africe. A. I. Solženicyn je autorem knih Jeden den Ivana Denisoviče a antikomunistického proti-stalinského románu Souostroví Gulag, v roce 1970 získal Nobelovu cenu a roku 1974 byl vyhoštěn ze Sovětského svazu.

[4] Pozadí této události literárně ztvárnila Marie Pujmanová v knize Hra s ohněm– druhé části své románové trilogie, která je dostupná na webu zde:

http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:409fc87c-f230-438e-ab91-3538405ffc64 (pozn. Lukáš Sluka)

[5] Andrej Sacharov – Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921– 1989) byl sovětský jaderný fyzik, antikomunista a tzv. lidskoprávní aktivista.

[6] Medveděv, Roj  Aleksandrovič  (nar. 1925) - sovětský a ruský novinář, učitel, spisovatel-historik, autor mnoha politických biografií. Zástupce tzv. levého křídla disidentského hnutí v SSSR. Člen Ústředního výboru KSSS (1990-1991), poslanec Nejvyššího sovětu SSSR (1989-1991).

Kandidát na pedagogické vědy, dvojče bratra vědce gerontologa, také sovětského disidenta Žorese Medveděva.

Roj A. Medveděv byl pojmenován podle známého indického komunisty Manabendry Roje, člena Výkonného výboru Kominterny a jednoho ze zakladatelů Komunistické strany Indie, založené ve dvacátých letech minulého století. Jeho otec Alexandr Romanovič Medveděv (1899-1941), plukovník komisař Rudé armády, zástupce vedoucího oddělení dialektického a historického materialismu ve Vojensko-politické akademii, byl zatčen v srpnu 1938 a odsouzen na osm let s právem na korespondenci. Matka, Julia Isaakovna, byla violoncelistka. Otec zemřel v táboře v březnu 1941 ve věku 40 let. Absolvoval gymnázium v roce 1943. Ve stejném roce 1943 byl Roj Medveděv zařazen k nebojovým složkám Rudé armády. Sloužil v Zakavkazském vojenském okruhu (1943-1946), v pomocných částech logistické podpory, zabývajících se opravou vojenského vybavení, ochranou železniční a letecké komunikace.  Po válce absolvoval s vyznamenáním Filozofickou fakultu Leningradské státní univerzity (1946-1951), byl tajemníkem Komsomolského výboru Filozofické fakulty. V roce 1958 absolvoval na Leninově moskevském státním pedagogickém institutu (LGPI), obhajobou diplomové práce „Produktivní práce středoškolských studentů v průmyslu a problém průmyslové specializace“, kteroužto se stal kandidátem pedagogických věd. Pracoval jako učitel střední školy ve Sverdlovské oblasti (1951-1954), ředitel sedmileté školy v Leningradu (1954-1957), poté byl redaktorem a následně náměstkem šéfredaktora vydavatelství UčPedagIz (1958-1961). Byl jmenován vedoucím Vědeckého výzkumného ústavu Akademie pedagogických věd SSSR (1961-1970). Od roku 1970 pak R. A. Medveděv pracoval jako vědec na volné noze. Po XX. sjezdu KSSS a rehabilitaci otce vstoupil do KSSS. Od počátku 60. let 20. století se však R. A. Medveděv začal aktivně podílet na disidentském hnutí, vydával samizdatové publikace: časopis Politický deník či Almanach XX století. V roce 1969 byl z KSSS vyloučen za svou knihu „K soudu dějin“, věnovanou období tzv. Velkého teroru v SSSR. Dne 19. března 1970 Roj Alexandrovič společně s akademikem Sacharovem a Valentinem Turčinem zveřejnil otevřený dopis vedoucím SSSR o potřebě demokratizace sovětského systému. Jak sám Roj Medveděv připomněl, v roce 1971 musel svou práci opustit, byl vyslýchán a proběhla u něho domovní prohlídka, během níž byl konfiskován celý archiv, jehož agenda byla postoupena státnímu zastupitelství. K soudu se nedostavil, zato se rozhodl zmizet, jakkoli předtím stihl dopravit své knihy do USA. Pohyboval se v ilegalitě - po nějakou dobu v pobaltských republikách SSSR. R. A. Medveděv tvrdil, že dokonce „přestal být sledován“, že „na něho za Brežněva zapomněli a proto proti němu až do smrti Leonida Iljiče nezasáhli“. Knihy Roje Medveděva „K soudu dějin“ (К суду Истории) a „Obklopovali Stalina“ (Они окружали Сталина) byly vydávány na Západě. V roce 1989 byla R. A. Medveděvovi obnovena možnost aktivní účasti v rámci Ústředního výboru KSSS s nemalou pomocí a pod ochrannou rukou agenta CIA A. N. Jakovleva, jednoho z prolhaných ideologů gorbačovské katastrojky a hanebné likvidace prvního socialistického státu dějin lidstva. V letech kolapsu Sovětského svazu a přestavbovské zrady se stal poslancem SSSR – Ruské federace (1989-1992) a rovněž i členem Nejvyššího sovětu SSSR.Po zhroucení SSSR byl považován za jednoho z těch, kteří vedli hnutí za demokratický socialismus; od roku 1991 (společně s profesorem A. A. Denisovem a sovětským kosmonautem V. Sevastjanovem) byl místopředsedou Socialistické strany pracujících Ruské federace. Ostře a tvrdou kritikou častoval jak Pohotovostní výbor, tak Borise Jelcina. R. A. Medveděv rovněř nekompromisně vystupoval proti Státnímu výboru pro mimořádný stav (GKČP)

Lukas Sluka
Vietnamista, politolog (FFUK-1998-2003), člen KSČM, SMKČ a Společnosti Česko-vietnamského přátelství, po úrazu invalidní důchodce na vozíku.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

Ještě by zo  vhzšlo poftobnš ptobtsz hlsfomot ns Uktsjinš, foduf u nád zbržrjnilo pouzrn NWOO rozhovor s nějakým sovětským histgorikem,  oponenti vycházejí z videa ZLO, jež je propagandistické. 

ZAtím jen: http://www.zvedavec.org/komentare/2015/10/6641-epizoda-10-kdo-zorganizoval-hladomor-v-sssr-v-letech-1932-1933.htm?fbclid=IwAR0vsTVhUJs-oVrmEwJg-XigfGuaoJWzOY7QwzbqiBXytc9mYoxyPiIM1G4

http://www.nwoo.org/2015/05/25/boris-julin-o-hladomoru-na-ukrajine/

+ já mám ještě někde v blogu nějaký odkaz. Ještě jsem ale viděla na youtubě něco, co nemohu znovu najít, asi to bylo  v ruštině.